Ročník 2014‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Traktát filosoficko-politický (o bruselské totalitě)

Jiří Fuchs



Prolog


V této úvaze se zaměřím na spojitost filosofické teorie s naší společensko-politickou praxí. Někdo namítne, že světy abstraktních filosofických teorií a politické praxe se spíše míjejí.

Nedá se ale rozumně popřít, že ti, kdo dnes bezprostředně ovlivňují veřejné mínění, tedy novináři, politici, pedagogové či umělci, mají obvykle v zádech nějaké ideology. Ideologové však do svých (osvícenstvím počínaje) pohříchu samospasitelných ideologií vždycky vtělují nějaké filosofické představy o světě, o člověku, o dějinách či hodnotách a smyslu života.

Úroveň politického myšlení, potažmo společensko-politické praxe tedy závisí na zdravotním stavu filosofické pravdy ve společnosti. Kauzální spojitost filosofie a politiky je tvrdým faktem, který je patrný už v samotné existenci politické filosofie.

Když se na fenomény společensko-politického života díváme skutečně filosoficky, ptáme se po jejich příčinách. Snažíme se tím porozumět jejich podstatě a následně se v nich i hodnotově zorientovat. Takové hlubší porozumění není snadné, natož běžné. Přesto jsme k němu už samotným faktem rozumu, a zvláště pak v dobách politicko- společenských krizí, vyzýváni.

Těžkou krizi přinesla éra totality. Její fáze, symptomy, projevy a také přívaly nelidskosti byly dostatečně a úspěšně popsány; podílel se na tom bezpočet specialistů z různých humanitních oborů. Nedostatečné a málo úspěšné bylo naopak vystižení filosofických příčin dvou obludných totalit dvacátého století. Jak tento učenecký kontrast vysvětlit?

Nedá se rozumně popřít, že politické etablování totalitarismu, včetně jeho neblahého tažení dějinami dvacátého století bylo usnadněno jistým světonázorovým klimatem, jež se od dob osvícenství v západní civilizaci postupně ustálilo. To klima má čitelný původ v novověké filosofii, která se postupně stala kulturotvornou silou a normativní autoritou Západu.

Takový filosofický kontext moderní totality mimo jiné vysvětluje, proč se její filosofická explikace nedaří, proč je nahrazována kumulací speciálních výkladů. Kdyby totiž zavedení západní filosofové identifikovali svoje oblíbené ideje empirismu, agnosticismu, subjektivismu, relativismu, historicismu, voluntarismu, emotivismu, monismu, materialismu, evolucionismu… jako spolupříčiny totality, kterou si většinou v praxi ošklivili, bylo by to proti logice jejich filosofických preferencí a následně i proti jejich psychické rovnováze.

Jestliže tedy nejsme zrovna filosofickými konformisty a netlačíme se v hlavním proudu, můžeme si svobodně položit otázku, jestli ty hlubší, filosofické důvody totality nejsou za změněnými kulisami živé i v naší době. Té době, která je ve srovnání s érou nacismu a komunismu většinově vnímána jako éra nebývalé svobody, jako éra demo-liberální.


1. Překvapivé podobnosti


Když se zhroutil komunismus, věřili jsme, že vstupujeme do věku svobody. V polistopadové euforii, které nešlo nepropadnout, jsme si nevšímali, že se na Západě čím dál víc upevňuje ideologie levicového liberalismu. Hlavním rozlišujícím znakem života v komunismu a na Západě byla pro mnohé svoboda.  Na tomto protikladu se dodnes zakládá většinové přesvědčení o tom, že se současné západní demokracie s totalitou naprosto vylučují.

Kritici ale mluví o komunistech a levicových liberálech jako o bratrancích, kteří svobodu zrovna nemilují. Poukazují přitom na diktát politické korektnosti, který už celá desetiletí dusí veřejný diskurz na Západě. Politická korektnost je však faktorem významného omezování svobody. Především nutí občany, aby mluvili jinak doma a jinak na veřejnosti. Pod hrozbou citelných sankcí je vychovává, aby si sami nasazovali náhubky korektního vyjadřování.

Funguje to náramně. Od ministra až po správce nějakého zapadlého stadionu se všichni hrozí, aby nebyli nařčeni z rasismu. K takovému nařčení totiž není na svobodném Západě nikdy daleko. Stačí jen vyslovit nějakou nekorektní pravdu o ideologicky chráněných menšinách a vstupujete do rizikové zóny. Veřejné mínění je totiž vzdělávacími institucemi, aktivisty nevládních organizací a médii průběžně laděno na vysokou citlivost vůči nekorektnímu myšlení, takže se člověk ani nenaděje a má potíže se zaměstnáním, s kariérou či s (ideo) policií. Nepřipomíná to něco?

Za komunistů jste něco cekli a stali se z Vás kandidáti represivní péče režimu. Dnes Vás na svobodném Západě čeká pod nálepkou rasisty totéž. Přitom tu jde o hanebné, nespravedlivé nálepkování, protože se v takových případech většinou o žádný rasismus nejedná. Fanatikům politické korektnosti to však nevysvětlíte a ostatní se zařadí.

Dříve legislativa ve službách té jedině správné, nekritizovatelné ideologie - dnes neméně široký prostor zákonného bezpráví. Dříve gumové paragrafy proti hanobení socialismu - dnes proti takzvané homofobii, islamofobii a podobným nesmyslným vymyšlenostem ideologicky zanícených pachatelů dobra. Dříve kádrování podle třídního původu - dnes zvýhodňování vybraných, ideologicky zajímavých menšin. Dříve na vysokých školách povinný marxismus - dnes genderová ideologie. Dříve v podnicích brigády socialistické práce - dnes ve firmách správně vyvážená etnická diverzita. Dříve uniformní, disciplinovaná média - dnes ideologicky dobře sjednocený mainstream.

Jako si bolševici monopolizovali úctyhodné hodnoty pravdy a dobra, aby mohli s vědomím mravní převahy pořádat hony na třídní nepřátele, stejně tak si dnes na svobodném Západě vedou političtí korektoři, aby mohli slídit po těch, které zlovolně nálepkují jako rasisty a x-foby. Ne náhodou se o politické korektnosti mluví jako o novodobé inkvizici. Rukopis levicových ideologů se nezapře.

Politická korektnost je tedy viditelným a citelným nástrojem prosazování ideologických záměrů levicových liberálů. Přitom u nich nevylučuje, ale spíše ohlašuje také skryté formy jejich společensko-politického sebeprosazení. Svým celoplošným záběrem sociální reality a svou panovačnou nesnášenlivostí prozrazuje politická korektnost totalitní sklony svých tvůrců a kolaborantů.

Zdá se být až neuvěřitelné, jak mohli druhdy svobodomyslní občané západních společností tak snadno přistoupit na takovou míru omezování svobody myšlení a projevu politickou korektností. Jak se mohli takřka bez odporu sklonit před takovou mírou nespravedlnosti, jakou představuje ideologicky vylhané obviňování, šikanování a kriminalizování za údajný rasismus či údajnou nenávist k ideologicky favorizovaným menšinám. Jak se mohli nechat tak lehce zmanipulovat a zahnat do ponižujícího života ve strachu a ve lži.

Diktatura politické korektnosti je výrazným symptomem degenerace západních společností. Adekvátní filosofické vysvětlení musí v této souvislosti mluvit o radikalizaci západní vzdělanosti ve směru relativizace hodnot, materialistického světonázoru a hédonického způsobu života. Od dob osvícenství propadala tato vzdělanost čím dál víc té nejprimitivnější metafyzice, v níž jako hlavní principy výkladu reality figurují hmota, nahodilost a čas.

V takto zúženém výkladovém rámci už není možné rozumět ani podstatě člověka, ani smyslu jeho života. Možné je v něm pouze antropologické zhroucení. Má-li tedy vzdělání člověku zjednat především sebepochopení a porozumění údělu jeho pozemské existence, pak v této funkci už nejméně půldruhého století na Západě selhává. Vzdělání se tu redukuje na přípravu pro úspěšný pozemský život, kde měřítkem úspěšnosti není mravní růst, ale alternativní hodnoty užívání si a sebeprosazování.

Radikální fáze tohoto neblahého vývoje moderny se zhruba kryje s nástupem postmoderny, která je v první řadě érou hluboké krize filosofického myšlení. V ní už bylo materialisticko-relativistické paradigma zafixováno. Jeho společensko-politickým výrazem je právě levicový liberalismus. Odpovídá nejen životnímu pocitu, ale i mravní rozkolísanosti postmoderního člověka. Ten si přitom nepřipouští, že filosofické předpoklady, které ho oslovují a které mu tak vyhovují, obsahují také mohutný potenciál totalitního masakrování občanů. Záleží jen na okolnostech, kdy se tato negativní energie provalí.

V tomto kontextu je srozumitelná i ta snadnost, s jakou se pod líbivou rétorikou svobody a lidských práv prosazují kvanta nespravedlnosti, když jsou svévolně a s ideologickou zpupností stavěny mimo zákon evidentní, leč politicky nekorektní pravdy. Univerzitně podložená a ideologicky cílená etická negramotnost nese své trpké ovoce: Veřejnost už ztrácí přirozená kritéria rozlišování mravně dobrého a zlého. V dusném klimatu vlády levicového liberalismu atrofuje v západních společnostech elementární smysl pro spravedlnost.



2. Multi kulti sebevrazi


V souvislosti s letošními euro volbami nemohla ani mainstreamová média zatajit nástup západních protiimigračních stran. Samozřejmě je zasypala obvyklými nadávkami, z nichž „pravicový populista“ byla ještě z těch něžnějších. Mimochodem, napadlo Vás, jaký je asi kladný protějšek pravicového populisty? Co třeba levicový vychovatel? Na převýchovu mas mají už levicoví intelektuálové dlouhodobě patent. Stejně smutné je, že jejich chovanci o tom většinou ani nevědí.

Jenže zrovna v těchto volbách se jim to nějak zvrtlo. V Anglii a Francii, což jsou z hlediska politické korektnosti vzorové země, vyhráli údajní xenofobové a rasisté. Proč asi? Nejsou to jen pověstní holohlavci, kdo poukazují na dlouholetou katastrofální, krajně nezodpovědnou imigrační politiku, kterou západní Evropa provozuje v režii multikulturalistů.

Multikulturalismus je jedním z hlavních proudů dominantní ideologie levicového liberalismu. Jako kovaní ideologové nadřazují také multikulturalisté své recepty samotné realitě. Když jim oponenti poukazují na masivní nesoulad s realitou, odpovídají ti vzdělanější hegelovsky: no, tak se mýlí realita. Ti méně vzdělaní ani neodpovídají – jen okřikují: to nesmíte říkat! Že např. privilegované menšiny obtěžují společnost zvýšenou kriminalitou? Že jejich děti zaostávají ve škole, protože na učení kašlou? Takhle přece nesmíte mluvit, durdí se političtí korektoři ve službách multikulturalismu.

Voliči západních euroskeptiků už tedy zřejmě pocítili bezprostřední ohrožení z trvalého soužití s muslimskou (zatím) menšinou a vzepřeli se vychovatelskému úsilí multikulturalistů. Přes masivní politicko-korektní masáže přestali jejich utopii o harmonickém obohacování všech kultur věřit.

Existuje rozvětvující se řada důvodů, které logicky vedou k sebevraždě Západu.  Na jejím začátku jsou vysoce teoretické a také velice úspěšné závěry novověkých filosofů o poznání a skutečnosti. Na konci jedné z větví této souvislosti se pak nachází multikulturalismus, na druhé genderový feminismus. Multikulturalisté jsou zodpovědní za islamizaci západní Evropy, radikální feminismus je příčinou jejího vymírání. Pod vládou levicového liberalismu není zřejmě z těchto kleští úniku. Vezměme nejprve multikulturalismus.

Divíte se obavám západních voličů, že už konečně začali vnímat signály té sebevraždy? Je proto možné o nich beze všeho mluvit jako o islamofobech? A je spravedlivé, když jsou za veřejné projevení svých oprávněných obav dokonce trestáni? Termín „islamofob“ má v ideologickém boji sugerovat patologický stav, který je třeba léčit? Multi-kulti léčitelé proto do omrzení mluví o mírumilovnosti islámu a nabádají k mezináboženským dialogům. Násilnosti, které už se nedají ututlat, svádějí na hrstku fanatických islamistů.

I kdyby to tak ale bylo, není tato akční, rostoucí menšina schopná převzít ve vhodné chvíli režii? A je naopak ta údajně mlčící většina muslimů skutečně tak oddána hodnotám liberální demokracie, že by islamistické militanty zpacifikovala? Nemlčí spíše jen z taktických důvodů?  A není ostatně šíření islámu mečem zakomponováno v samotném koránu? Ti, kdo mají jako stranický úkol předepsáno, aby lakovali ideologicky nepříznivé skutečností na růžovo, to samozřejmě rozhořčeně popírají. Ale i jinak politicky korektním znalcům koránu občas ve slabé chvilce unikne, že jsou v něm i texty mečové.

Uveďme pro ilustraci čerstvý případ. Britským úřadům se zřejmě nějakým zázrakem dostal do rukou podrobný plán islamizace anglického vzdělávacího systému. Tento plán už se úspěšně realizuje na státních školách v Birminghamu. Není těžké domyslet, jak to v nich asi vypadá.  Policie mluví o trojském koni a britský premiér se dokonce zmohl na filosofickou otázku, jestli jsme to s tou tolerancí nepřehnali.

Ti, kdo na rozdíl od Camerona nenosí ideologické brýle, znají odpověď dávno. Mnozí z nich krom toho vědí, že každá ctnost, také láska a dokonce i nadmíru uctívaná tolerance musí mít kontakt s realitou; že tedy musí být rozumná. Opičí láska není ctností a exaltovaná tolerance multikulturalistů je jen ideologickým sloganem, jehož netolerantní zavádění do praxe masivně nabourává imunitní systém postižených společností. Cameron se tedy probouzí do reality. Možná objeví i Ameriku; jen jestli nebude pozdě.

Z nedávné české zkušenosti zase víme, že svůdnou ideologií fascinovaní svazáci se neohlíželi na její reálné následky. Také dnes mocní levicoví liberálové raději vyhrožují stupňováním represí, než aby vzali na vědomí realitu. Když islamofobům nestačí mírumilovné vyhazování z práce a hygiena společenského ostrakizování, budeme je zavírat.

Taková je logika kulturní revoluce, která probíhá pod povrchem politické všednodennosti a pod taktovkou neomarxistů. Ti tvoří tvrdé jádro levicových liberálů a dodávají jim revoluční pohon.  Jak už to bývá, mnozí horoucí demokraté kulturní revoluci ani nezaregistrovali. V mainstreamových médiích se o ní nemluví; kulturní revoluce se v nich a jimi rovnou děje. Jejich konzumenti se jen průběžně zúčastňují osvětového školení, v němž si téměř podprahově osvojují výsledky revoluce jako plody vyšší humanity. Kolaborují s ní, aniž o tom vědí. Není to geniální?


3.  Neomarxistický zdroj


Jak souvisí revoluční úsilí kulturních marxistů s multikulturalismem? Také ideový guru revoltujících studentů šedesátých let, neomarxista H. Marcuse, spatřoval v přistěhovalcích revoluční potenciál. Učinil je tedy materiálem revolučního rozjímání, na jehož konci byla ideologie multikulturalismu. Pod líbivým balením antirasismu, tolerance k jinakosti, vzájemného multikulti obohacování se skrýval revoluční záměr.

Nová levice totiž zvedla prapor všech společenských outsiderů, dekadentních alternativců a údajně vykořisťovaných menšin, včetně těch přistěhovaleckých. Ti všichni byli vítanou opozicí vůči stávajícímu systému. Marcuse říkal, že tito páriové představují revoluční sílu, která znásilňuje pravidla hry, a která je také v pozadí každé politické demonstrace za oběti zákona a pořádku. Cílem revoluce je přece odstranění starých pořádků.

Marxisté jsou světonázorově materialisty a společensky revolucionáři. Celkem pochopitelně se tedy snaží změnit společenské řády podle svého světonázorového vyznání - a to od základu. Staří marxisté násilně, kulturní neomarxisté však nenásilně – a v tom je kouzlo jejich současného úspěchu.  Proč?

Bolševický teror sice zastrašoval, ale v podstatě neměl šanci veřejnost dlouhodobě získat. Stratégové neomarxismu to pochopili a už ve dvacátých letech minulého století přesměrovali revoluční elán na kulturu. Byl to geniální tah, neboť právě přes kulturu se jim postupně podařilo získat duši Západního člověka.

Hlavní překážkou marxistických revolucionářů byla samozřejmě tradiční morálka. Ta totiž byla normativním a praktickým orientačním centrem někdejších západních společností.  Přitom v každém ohledu odporuje materialistickému pojetí člověka jako pouhého živočicha zplozeného kosmickou náhodou. Tradiční morálka musela být tedy zničena a odklizena především.

Počínaje osvícenstvím byla sice etika přirozeného zákona stále víc – především teoreticky – problematizována, ale ve společenském vědomí a hlavně v praxi měla pořád ještě pevné místo. To museli kulturní marxisté změnit. V jejich propagandistické rétorice byla tedy přirozená, všelidská morálka obecného zákona deklasovaná na nábožensky tmářskou, utopickou, pokryteckou, buržoazně měšťáckou, autoritářskou, patriarchální a fašistickou.

Kulturní zápas za odstranění tradiční morálky byl přitom interpretován jako proces osvobozování od středověkých předsudků, jako úsilí o opravdovou humanitu, rovnost, toleranci a emancipaci. Měřítkem opravdovosti tu byla materialisticky vykuchaná antropologie a příslušné ideologické nadsázky. Skutečně lidská realita byla v těchto výkladech deformována k nepoznání. Veřejnost se však chová, jako by nic lepšího neexistovalo. Jak tento kolaps zdravého i filosofického rozumu vysvětlit? Má důvody ideologické a filosofické.

3. 1. Ideologicko-strategický důvod úspěchu

Ideologové hrají na emoce. Když se jim podaří najít tu správnou tóninu, ustupuje zdravá racionalita rychle do pozadí. Nastupují úderné slogany, nablýskaná rétorika, sofistické kejkle i sprostá demagogie. A marxisté všeho druhu jsou vskutku profesionálními ideology. Oprášili působivé zaklínadlo „boje za práva utlačovaných“ a odstartovali spanilou jízdu moderními dějinami. Staří marxisté osvobozovali dělníky – a víme, jak to se svobodou dopadlo.

Kulturní marxisté jsou velkorysejší: Chtějí osvobodit všechny utlačované světa – i ty, kdo se jimi být necítí. Zproletarizovali tedy všechny možné i nemožné menšiny, přisoudili jim status obětí, a vybavili je výsadou nekritizovatelnosti; utlačovaní přece musejí být vždycky v právu. Kdo na tyhle šablony naprogramovaného myšlení nepřistoupí, kdo s námi nebojuje za práva utlačovaných, je netolerantní, jedná z nenávisti a zaslouží úděl na smetišti dějin.

Záleží tedy na tom, jak se věc revoluce podá. Komunisté zprvu také měli značné sympatie; vypadali jako ochránci chudých. Ale provozovali revoluci s bičem v ruce. Kulturní marxisté vyměnili bič za pero a oslovují permanentně – víc, než si myslíte. Široká veřejnost západních společností akceptuje jejich spásné projekty nápravy všech křivd světa jako samozřejmý progres humanity.

Všimněte si např. sebeúchvatu multikulturalistů z vlastní citlivosti pro jinakost a ze skromnosti, s jakou odmítají chápat někdejší západní kulturu jako vyšší než jakoukoli jinou. Tu svoji samozřejmě pokládají mlčky za absolutní. Ale to už bychom na nich chtěli asi moc. Taková sebereflexe se do ideologicky zkorumpovaného myšlení nehodí.

Jak se ale podařilo kulturním marxistům ideologicky ovládnout v posledním půlstoletí celou západní civilizaci? O tom, že to dokázala, svědčí např. to, že její produkt, totiž politická korektnost, na Západě úspěšně podvazuje svobodnou diskusi ve všech oblastech společensko-politického života.

Neomarxismus se nestal ideologickým hegemonem ani přes noc, ani náhodou. Jeho architekti přišli s chytrou strategií, která vešla do dějin jako dlouhý pochod institucemi. Šlo o to postupně obsadit vedoucí místa sympatizanty a agenty kulturní revoluce. První na ráně byly pochopitelně instituce vzdělávací a komunikační. Tedy zařízení, která mají přímý vliv na utváření veřejného mínění – univerzity, média, umělecké spolky, divadla, Hollywood, centra pop kultury.

Protože se v liberálních demokraciích těší právě tyto instituce poměrně značné svobodě od státního dohledu, šlo to s jejich ideologizací hladce. Západní veřejnosti byly za pár desetiletí zpracovány do té míry, že dnes vítají radikální ideologické redefinice rodiny, lidských práv, hodnot a normálnosti jako standardy humanity, které odpovídají člověku 21. století. Mezi nimi vyniká zabíjení nenarozených lidí povýšené na lidské právo – což je historicky unikátní nelidskost, která dobře charakterizuje úroveň etického myšlení naší doby.

Generace osmašedesátníků mezitím dozrála k mocenským postům, takže dnes je např. v evropském parlamentu dělení na pravici a levici spíše jen fíkovým listem mocenského kartelu ideologicky sjednocených příslušníků hlavních politických stran. Dokážou tedy bez odporu, jaksi samospádem, vtělit radikálně novou morálku kulturních marxistů do legislativ jednotlivých států EU.

Kulturní marxisté prodávají svou novou morálku v líbivém balení nominálních ušlechtilostí. Krom toho se jim podařilo ideologicky zkorumpovat univerzity, média, vlády, justici. To vše pod lákavým zdáním kulminace ve vývoji humanity. Vychovávají tedy elity a kádry jako budoucí vychovatele zaostalých mas.


3. 2. Filosofický důvod úspěchu

Triumfální pochod neomarxistů západními institucemi, kterému aktivně asistovaly mraky intelektuálů, musí mít ale ještě nějaké hlubší vysvětlení než pouhou obratnost v prosazování nových hodnot a vizí. Jak to, že se takové množství intelektuálů angažovalo ve věci tak extrémně nelidské kulturní revoluce? Kde zůstala jejich soudnost, kritičnost, profesní čest?   

Každá ideologie obsahuje nějaký světonázor, který vychází z nějaké filosofie. Marxisté čerpají svůj materialistický a hodnotově relativistický pohled na člověka z vývoje novověké filosofie. Tato filosofie se však v moderní době (postmoderní nevyjímaje) bezkonkurenčně prosadila. Když se tedy na otázku podíváme z tohoto hlediska, nemůžeme se úspěchu marxistů divit.

Jestliže kdysi naletělo takové množství intelektuálů utopii komunistických revolucionářů, jak by dnes nenaletělo množství relativně slušných lidí svůdným heslům daleko vychytralejších kulturních marxistů? Důvodem blamáže je v obou případech světonázorová spřízněnost vzdělanců, opřená v posledku o nezpochybňovanou autoritu novověké filosofie.

Z toho už je pochopitelná i silná potřeba přizpůsobit socio-kulturní realitu materialistickému obrazu světa a hodnotovému relativismu. Právě tato potřeba vysvětluje plynulou expanzi a bezproblémovou recepci kulturní revoluce.


4. Multikulturalista Habermas


Pro ilustraci těchto souvislostí se podívejme, jak významný neomarxista Habermas filosoficky odůvodňuje multikulturalismus. Vychází překvapivě z klasického předpokladu, že stát by měl u občanů respektovat jejich lidství. Klasické myšlení ze společného lidství občanů vyvozuje obecná lidská práva na život, na spravedlivé zacházení, na svobodu atd.

Habermas je však vděčným dědicem novověké filosofie. Principy této filosofie logicky vylučují, obecnou lidskou přirozenost, která dává každému jedinci lidské bytí čili jeho základní – před-sociální identitu. Tato logika se v ní už prosadila. Proto Habermas ve své argumentaci operuje premisou individuálního lidství. To se prý utváří výhradně v socio-kulturních interakcích.

Takovou představu lidské identity sdílí filosofové napříč moderními směry. Člověk je v ní ztotožňován se svým životem. Před socializací a za dějinami není prý v člověku nic, co by ho podstatně určovalo. Co z tohoto hyperdynamického pojetí lidství Habermas vyvozuje?

Lidství jedinců, jejich základní identita prý obsahuje i kulturní příslušnost. Stát ji tedy musí u občanů plně respektovat. To znamená, že musí akceptovat náboženský, etický i právní pluralismus občanů multikulturní společnosti. Taková je skutečně logika toho pokrokového pojetí lidství, které Habermas zvolil za premisu svého argumentu.

Na jiném místě však týž Habermas tvrdí, že politická komunita může tolerovat jen takové tradice, které uznávají rovnoprávnost různých kulturních komunit. Naproti tomu fundamentalisty tolerovat nelze. To se zdá být rozumné.

Když se ale pokoušíme obě Habermasovy myšlenky sjednotit, ukazuje se, že se navzájem vylučují. Chcete diskriminovat fundamentalisty? Pak ale porušujete jejich lidská práva. Jak? Nerespektujete jejich lidství, které přece zahrnuje i jejich kulturní příslušnost. A jejich kultura obsahuje třeba agresivní, netolerantní morálku a fanatické právo. Takže podle Habermase máme fundamentalisty tolerovat z důvodu jejich lidské identity - a nemáme je tolerovat z důvodu platnosti liberálních ústav.

Tento rozpor vyplývá právě z nerozumného začlenění kulturní příslušnosti do lidské identity. A takový nerozum zase vyplývá z ustálené představy o dynamické identitě člověka. Lidská identita totiž nemůže být vytvářena socio-kulturně, protože veškeré takové působení už předpokládá lidského jedince. Předpokládá jeho vrozené/přirozené vybavení k lidskému životu, a tedy i k působení a k recepci určitých, právě takových specifických vlivů; kámen je např. k socio-kulturním vlivům lhostejný.

No a právě diferencovaný potenciál ke specificky lidskému životu tvoří spolu s „Já“ (jemuž výlučně patří) základní strukturu specificky lidské přirozenosti. Ta tedy nemůže být pohlcena dějinami ani nemůže být tvořena sociálně, neboť oba tyto moderní pseudoprincipy lidského bytí předpokládají právě neměnnou lidskou přirozenost jako konstantu lidství a základní princip lidského života.

V této neměnné přirozenosti je pak obsažena i obecná osnova všelidské ušlechtilosti. Má podobu mravního zákona, který se v dějinách nemění, protože z pozice přirozeného určení člověka přesahuje veškerou lidskou praxi jako její univerzální, nadčasová norma.

Zcela naopak je tomu ale v pojetí lidského bytí u Habermase. Protože výkladově redukoval lidskou identitu na měnící se soubory životních jevů, degraduje i mravnost, spravedlnost a lidská práva na pouhé součásti historického procesu, které se v něm vyvíjejí. Kritéria spravedlnosti pak určuje vítěz (války, voleb, boje o moc a slávu…). Co bylo dřív nespravedlivé, je dnes spravedlivé a naopak; spravedlnost se vyvíjí.  

Člověk tím přebírá režii života zcela do vlastních rukou. Sám tvoří od základu zákon dobrého života, sám určuje, co je v osobním i společenském životě dobré a zlé. To už se rovná mýtu o sebetvoření člověka. Dřív se za takové objevy posílalo do příslušných ústavů. Dnes se za to udílejí tituly a medaile.  

                                                        

4. 1. Konkretizace sporu v OSN

Tento gigantický konflikt dvou protikladných filosofií člověka se v poslední době překvapivě konkretizoval i na půdě OSN. Rada OSN pro lidská práva schválila rezoluci, v níž je rodina chápána jako přirozená a základní jednotka společnosti.

Tomuto schválení ovšem předcházel ostrý spor sociálních konzervativců s levicovými liberály o tradiční hodnoty a lidská práva. Rusko a méně vyspělé africké a arabské státy trvaly na tom, že lidská práva jsou univerzální.  Že by tedy měla být v souladu s tradiční všelidskou morálkou, a tedy i s tradičním pojetím rodiny.

Západní mocnosti, poučené hodnotovým relativismem a vybavené agresivní ideologií Nové levice, tvrdě oponovaly. Trvaly na tom, že lidská práva se vyvíjejí, a že tradiční hodnoty odporují těm lidským právům žen a sexuálních menšin, která vymysleli a na Západě s úspěchem instalovali exponenti kulturního marxismu. V protějšku k tradičnímu modelu rodiny, ustavené  otcem a matkou, tedy prosazovali svůj objev naprosté rovnosti různých druhů rodin.

Pokrokové síly, reprezentované především Spojenými státy a EU, odešly tentokrát poraženy. Ale nezoufejme. Příště vystupňují nátlak a metodou cukru a biče přivedou chudší státy na správnou stranu.  Vítězství pokroku je jen otázkou času.

Když se v podobných sporech mluví o tradičních hodnotách či o tradičním pojetí rodiny, je to řeč sice pravdivá, ale v daných sporech ne úplně šťastná. Přesnější by bylo mluvit o hodnotách a o modelu rodiny jako o přirozených – vyžádaných samotnou lidskou přirozeností. Proč?

Protože pouze tradiční pojetí neobsahuje racionální závaznost; tradice bývají často právem korigovány a překonávány. Jestliže tedy o hodnotách polemizujeme s relativisty v termínech odvěký, tradiční, pak jim zbytečně zvyšujeme sebevědomí.

Když ale v daném sporu oprávněně nahradíme slovo „tradiční“ termínem „přirozený“, tak se ovšem budou relativisté tvářit také sebevědomě, protože s odvoláním na moderní filosofii přirozeností pohrdají. Všimněte si, jak se např. ošívají, když označíme něco za nenormální či nepřirozené. Hned se vyzývavě dožadují kritérií normálnosti s vědomím, že žádná neexistují.

Ale tady už jsou na tenkém ledě. Neboť mohou být přivedeni k překvapivému zjištění, že ten jejich sebevědomý mravní relativismus vůbec není tak skvělý, jak uvěřili. Je totiž prokazatelně rozporný. Tím je zároveň dokázáno, že zásadní normálnost je normativní, protože je kryta přirozeností, kterou také není možné bez rozporu popírat


4. 2. Zdroje intelektuální imunity

Je pravda, že lidé s konzervativnější představou o sociálním řádu nejsou většinou schopni hájit lidskou přirozenost před sofistikovanou kritikou relativistických filosofů. Když se o to pokusí, dostanou se do nepříjemné konfrontace s názorem, že něco takového jako lidská přirozenost nemůže existovat. A i kdyby nakrásně existovala, nemohli bychom ji poznat.

Tento názor vychází ze složitých výkladů Kanta o lidském poznání a Hegela o struktuře skutečnosti. Sdílejí ho všichni intelektuálové, kteří ctí logiku vývoje novověké filosofie. A to je drtivá přesila.  

Jak by tedy mohli zastánci přirozenosti v takovém přívalu učenosti obstát? Kanta a Hegela většinou nečtou. Ti, kteří je čtou, se většinou ztratí v jejich subtilitách. A ti, kdo se v nich neztratili, jsou většinou se sebou natolik spokojeni, že přitom propadají neodolatelnému sklonu se s nimi po takovém výkonu ztotožnit. Výsledkem je, že antropologicky klíčový pojem přirozenosti zavrhnou.

Co tedy s tím? Navrhuji sokratovský přístup. Nemusíte absolvovat úmorné studium spletitých výkladů Kanta a Hegela. Stačí, když budete v sokratovském postoji zvídavých laiků, tedy s trochou logiky a invence, obtěžovat moderní filosofy zdánlivě banálními otázkami.

Ptejte se jich třeba takto: „Mluvíte o všech lidech všech dob, když říkáte, že nemají přirozenost, nebo že ji nikdy nepoznají?“  Učený relativista sice zvedne obočí nad triviálností takové otázky, ale přitaká. Nic jiného mu ostatně nezbývá. Je přece stoupencem jisté obecné teorie o člověku.

Když Vás jeho sebevědomí neodradí, ptejte se dál: „Nebude to náhodou tím, že ve svých výkladech užíváte obecný pojem člověka?“No jistě, a co má jako být?“, opáčí relativista otráveně.  „Proč si tedy myslíte, že tím pojmem myslíte všechny lidi? Zkušenost se všemi lidmi nemáte. Nebo snad ano?“

Tady už moderní učenec začne ztrácet glanc. Takhle se na tu samozřejmost, s jakou užívá obecný pojem člověk, zřejmě neptal. Kdyby si totiž ten automaticky užívaný pojem člověka zreflektoval, musel by připustit, že je obecný právě a jen proto, že objektivně vyjadřuje nutné aspekty lidských jedinců. Jinak by ve svém pojmu nemohl myslet všechny lidi všech dob. On je však právě v této šíři bezstarostně myslí.

Schyluje se k zahanbení všech mudrců, kteří z různých důvodů popírají lidskou přirozenost. Ta totiž není ničím jiným než právě souborem nutných určení či strukturních aspektů jednoho každého člověka. Nějaké složky lidské přirozenosti však musel každý její odpůrce ve své obecnině „člověk“ poznat. V obecném popírání lidské přirozenosti se tedy nutně předpokládá její poznání. Hegeliánský relativista či kantovský agnostik si tedy shodně namlouvají, že poznali, to, co podle nich nemůžeme poznat: trapné, že?

Tento rozpor už stačí uvést ustálenou, konsenzuální představu moderních antropologů o lidském bytí na pravou míru. Navzdory jejich sebevědomí a fantastickému úspěchu ji odhaluje jako moudrost toliko zdánlivou.

                                                    

4. 3. Tugendhatův etický kolaps

Jakou spoušť přináší popírání lidské přirozenosti do etického myšlení, můžeme v krátkosti ukázat na koncepci erudovaného moderního etika E. Tugendhata.  Tento filosof dospívá v diskusi s významnými autory z dějin etiky k takovému řešení hlavního etického problému, které pokládá za nejpřijatelnější ze všech dosud předložených řešení; sebevědomí mu neschází.

Tugendhat hned zkraje upozorňuje, že nepůjde o žádné absolutní zdůvodnění, protože takové zdůvodnění prý není možné. Proč? Protože prý neexistuje žádné absolutní „muset“. Tugendhat dobře chápe, že představa reálné nutnosti by zde mohla vycházet jen z metafyzického postulátu přirozenosti. Takový postulát je ale neempirický - a jako takový je podle něho pouhým teologickým reziduem.

Když tedy Tugendhat v rámci širokého konsenzu moderních filosofů takto vyřídil přirozenost, vyznává se ze své náklonnosti ke kantovské morálce obecné úcty ke každému člověku. Odmítá ale Kantovo zdůvodnění takové vznešené morálky; to je skutečně nepřesvědčivé.  Čtenář tedy s napětím očekává Tugendhatovo lepší zdůvodnění, zvlášť když se zřekl premisy lidské přirozenosti.

Kant trval na nekompromisní, obecné závaznosti mravního zákona, která se ovšem neobejde bez metafyzické nutnosti. Tugendhat ale takovou nutnost odmítá a přichází s „lidštějším“ řešením: Zákon prý může být uznán, ale také nemusí. Tím vzniká prostor svobody, kterého si vyspělý humanista nadevše cení.

Argument je pak jednoduchý. Buď platí absolutní muset, nebo přichází ke slovu elementární „chci“. Absolutní muset je fikcí, zbývá tedy „chci“ - čili základní životní volba jako hlavní, autonomní princip veškeré osobní mravnosti.

Co znamená tento primární akt chtění? Rozhoduje o tom, jestli se jedinec vůbec stane členem mravního světa, nebo ne; jestli přijme nějakou morálku za svou, nebo ne. Toto základní rozhodnutí není podle Tugendhata ničím menším, než samotným lidským právem svobodné volby.

Když tedy egoista učiní základní rozhodnutí, že chce dělat jen to, co se mu líbí, když přitom odmítne jakoukoli morálku, která by omezovala jeho libovůli, nemůžeme prý proti tomu nic rozumně namítnout. Volba egoistického způsobu života je zcela legitimní; nelze ji hodnotit jako nemravnou. Superpozice mimo dobro a zlo se stává výsadou svobodného člověka.

Tugendhatovo řešení je tedy kapitulací před mravním nihilismem; rehabilituje egoistické postoje. Ty se stávají teoreticky rovnocennou alternativou ke Kantově nepodmíněné mravnosti; poměr svobody a zákona je tu převrácen.  Tugendhat už může jen prakticky doporučovat život podle Kantova kategorického imperativu; nemůže ho však racionálně zdůvodnit. K takovým neblahým koncům přivádí moderní filosofy jejich lehkomyslné, mnohdy arogantní popírání lidské přirozenosti.


5. Genderový feminismus


Představu člověka bez přirozenosti berou jako axiom svých revolučních objevů také autority genderového feminismu. Zatímco se multikulturalisté starají o to, aby bylo v Evropě co nejvíc muslimů, architektům radikálního feminismu leží na srdci, aby se původním obyvatelům západní civilizace rodilo co nejmíň dětí.

Krycí ušlechtilostí těch prvních je horoucí láska k jinakosti, těch druhých obava z přelidnění. Cíl obou neomarxistických variací přitom zůstává stejný: Vtělit změnu antropologického paradigmatu do praxe v podobě nového člověka, nové morálky a nového společenského řádu.

Také teoretici gender-feminismu si představují člověka jako pouhý soubor vlastností, činností, stavů a vztahů, který se jimi v socio-interakcích ustavičně mění. Žádnou předem danou, neměnnou strukturu lidství jako fundament a měřítko specificky lidského, tj. osobního vývoje neuznávají. Za tohoto široce sdíleného předpokladu pak mohou relativisté z řad feministů bez zábran tvrdit, že neexistují žádné přirozené rozdíly mezi pohlavími.

Tato quazi-ontologická rovnost vede také k přesvědčení, že ani rodina, založená na sňatku muže a ženy, není ničím přirozeným. Je pouhým socio-konstruktem, který vytvořili zlí muži, aby vykořisťovali ženy. Stejně nespravedlivá je prý myšlenka komplementarity rolí mužů a žen. Patří rovněž mezi genderové stereotypy, které musejí být kvůli zrovnoprávnění žen, a tedy ve jménu spravedlnosti, odstraněny.

Vhodnými prostředky takového odstraňování jsou např. přeměna otce a matky na rodiče 1/2, pokroková výchova, v níž se klukům vnucují panenky a dívkám boxerky. V tomto svatém tažení proti útlaku žen neobstojí ani mateřství. Je prý umělou naturalizací, nástrojem patriarchálních společností k zotročení ženy.

Možná si řeknete, že to jsou jen nějaké orwellovské fantazie. Omyl, je to postmoderní realita vyspělých západních společností. Tzv. gender mainstreaming je hlavní politickou strategií EU. Je závazným principem, který platí pro všechny členské státy.

Na začátku tohoto soudobého oficializovaného třeštění byla filosofická koncepce člověka bez přirozenosti. Až na pár zatvrzelých konzervativců se zdála všem přijatelná. Pak se přidala odpovídající ideologie, umocněná revoluční posedlostí utlačovanými, o které samozřejmě vůbec nešlo. Té se podařilo úspěšně infikovat politické elity Západu.

Takové spojení hlubokého filosofického omylu s elánem zaslepených ideologů, s jejich revoluční drzostí a s byrokratickou horlivostí těch, kteří to všechno uvádějí do praxe, je asi tou nejhorší možnou kombinací, jaká mohla nastat. Na konci grandiózního experimentu se jako logický důsledek rýsuje sebevražda Západu.

Všimněte si toho neomaleného pohrdání realitou. Je zcela podřízena ideologickému znásilňování, které se pokrytecky prezentuje jako boj za lidská práva utlačovaných. Přirozeně dané mateřství a specifické role ženy, které z něj bezprostředně vyplývají, jsou degradovány na zlovolný produkt mužské dominance.  Fanatické feministky se už těší, až budou rodit muži; bude to prý spravedlivější.  Tato šílená představa o spravedlnosti se může v perspektivě člověka bez přirozenosti také jevit jako docela zajímavá.

Podobně jako multikulturalismus těží i genderový feminismus z aktivní antropologické negramotnosti. Ta pasivní je jen prostou neznalostí. Aktivní negramotnost se tu však zakládá na silné víře v základní antropologické omyly a vyúsťuje v jejich fanatické šíření.

                                               

5. 1. Nová totalita

Soudobé intelektuální elity, uvyklé absurdnímu filosofování o člověku bez přirozenosti, tedy balancují na hraně sebestvořenosti. Rozjely také velkolepé projekty šíření osvěty radikálního feministického rovnostářství prostřednictvím vzdělávacích a výchovných systémů, mediální propagandy i patřičné legislativy. Jejich cílem je převýchova celé společnosti na základě pervertovaných lidských práv.   

Když už jsou ale do těchto reedukačních procesů vtahováni i politici, nabízí se otázka, jestli jim dali voliči oprávnění, aby je za pomoci mocenských prostředků převychovávali?

Kde berou tito nadmíru pragmatičtí lokajové té filosoficky absurdní a lidsky zvrhlé ideologie levicových liberálů právo, aby svým voličům diktovali jedině správné názory v oblasti světonázoru a morálních zásad, když tato před-politická oblast evidentně přesahuje kompetence politiků? Aby zakazovali jejich předškolákům užívat slova máma a táta? Aby rodičům odebírali školáky, když je chtějí chránit před perverzitami povinné sexuální výchovy? Aby na základě nesmyslného (prý lidského!) práva dětí nebýt jakkoli fyzicky trestán systémově, za bílého dne loupili podezřelým rodičům malé děti?

Těžko si zde představit větší trapnost, než když k této mašinérii zbytnělé politiky mlčí, nebo jí dokonce posluhují křesťanští politici. Když se jim takové hanebnosti nestávají vážným důvodem k pochybnostem o svém kladném postoji k EU. Když jsou jim bližší zájmy ekonomické či geopolitické než elementární zájmy etické.

Také v souvislosti s nepokrytým feministickým angažmá politických struktur EU mluví rozumnější znalci politické filosofie o totalitní demokracii. Po zkušenosti s komunismem se může taková řeč jevit jako hysterická. Termín totality tu fenomenologicky nesedí. Máme přece svobodné volby, můžeme cestovat, veřejně kritizovat vládu. Také mainstream ujišťuje, že totalita je v Evropě minulostí. Když se ale podíváme pod povrch oficiálních interpretací naší současnosti, spatřujeme něco jiného.

Co je vlastně podstatou totalitních režimů? Snad železná opona? Absence svobodných voleb? Zákaz kritiky vlády? Určitá (vysoká) míra represí, státního teroru, strachu? Nebo tohle všechno dohromady? Tato fakta mohou tvořit nahodilé fenomény totality. Jimi se totalitní režimy mohou projevovat, ale také nemusejí. Jejich výskyt závisí na takové nahodilosti, jakou je aktuální, morálně-politický stav totalitně ovládané společnosti.

Co tedy definuje totalitu, není určitá míra arogance moci, cynismu, bezohlednosti či krutosti v systémovém páchání nespravedlnosti státní mocí. Podstata totality spočívá v tom, že se na základě jednotné ideologie (ať státní, západní či třeba globální) legislativně a pod sankcí vnucují a vynucují ty jedině správné soubory: a/ myšlenkových postojů světonázorového charakteru; b/ specificky mravních hodnot.

To je morálně nepřijatelné, a sice nejméně ze dvou důvodů. Jednak se těmito zásahy do soukromí občanů nadřazují ideologické zájmy takovým požadavkům lidské přirozenosti, jakými jsou: základní svoboda životní volby světonázoru, náboženství (tj. právo na elementární sebeurčení), svoboda svědomí a komunikace, osobní zodpovědnost za vedení vlastního života, za výchovu dětí, za stav společnosti. Tak rozsáhlá, protipřirozená moc nad občany zajišťuje v podstatě jejím držitelům beztrestnost.

Krom toho tu dochází k ideologickému zneužití politické moci, k jejímu uplatňování v oblastech, jež jsou za hranicemi jejích přirozených kompetencí. Zpolitizování soukromí občanů je pro ideology vždy výzvou. Neboť ideologie má vždy nějaký světonázorový rámec. Je-li principiálně povznesena nad limity přirozeného zákona, snadno a bez zábran vnucuje i svůj světonázor a svojí pseudomorálku.

Tento dvojí konflikt s přirozeně daným (nikoli lidsky vytvořeným) řádem lidského života však spouští lavinu nespravedlností, páchaných ideologicky angažovanými držiteli moci a jejich kolaboranty. Na tom nic nemění úspěšná indoktrinace, díky níž může být takto zotročená společnost konformní.

Totalitní režim tedy nenechává občany normálně žít. Svůj destruktivní elán i zdání oprávněnosti čerpá z agresivní ideologie, jejíž nezbytnou součástí je i reedukační ambice – metoda shora dolů. Občané musejí být převychováni, aby dorostli na ideologicky naměřenou úroveň a (často)proti své vůli zakusili to blaho, které jim světlonoši pokroku uchystali.

Staří Řekové v této souvislosti mluvili o tyranii. Také soudobá radikální levice je silně přesvědčena, že musí být vše v lidských životech zpolitizováno. Tento tyranoidní názor vyplývá ze samotné podstaty levičáctví.


5. 2. Totalitní predispozice levice                                                  

Levičáctví je především určitou filosofií společenského života – ne jen názorem o výši daní. Vychází z nemožné, kolektivistické filosofie člověka, v níž je společnost podstatně nadřazena jedinci. Jedinec je v tomto pojetí odosobněn, to znamená, že je zbaven své vlastní finality a osobního smyslu života. Je primárně částí společenského celku a smysl jeho života je dán výhradně fungováním ve společnosti. Občan se tím stává majetkem státu; to platí bohužel i o dětech. Záleží pak výhradně na nahodilých okolnostech, kolik svobody k normálnímu rodinnému životu stát milostivě dopřeje.

Tato ontologicky zvrácená kolektivistická představa o poměru jedince a společnosti je v levicovém myšlení zkompletována dvěma neméně zvrácenými představami: etickým relativismem a rovnostářstvím. Etičtí relativisté stavějí lidskou svobodu nad mravní zákon; dělají z ní absolutní princip mravnosti. Tím garantují mocenské svévoli všeho druhu neomezené pole působnosti i beztrestnost. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se to vše konkrétně uplatňuje.

Etický relativismus tedy svou povahou umožňuje, aby byly za mravní normy prohlášeny jakékoli rozmary či ideologické šílenosti mocných. V kombinaci s kolektivismem je tím v rámci levicového myšlení morálně ospravedlněn neomezený státní dirigismus. Proto mohou levicoví politici s čistým svědomím vtělovat svoji voluntaristickou pseudomorálku do legislativ bez omezení a stavět tak jinak mravně smýšlející mimo zákon. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se tato systémová nespravedlnost konkrétně realizuje.

Ke stejným důsledkům vede i levicový axiom rovnostářství. Především koresponduje s kolektivismem v tom, že také podceňuje lidskou individualitu a ignoruje autonomii osobního života. Pramení tedy také v ontologické dezinterpretaci lidského bytí.

Zatímco východiskem kolektivistické degradace lidských jedinců je monistické zglajchšaltování reality, rovnostářství vychází z absolutizace druhové přirozenosti lidí, v níž jsou si všichni rovni – jeden člověk není více člověkem, než kterýkoli jiný. Jako je ale pravdou, že všichni lidé mají stejnou specifickou přirozenost, tak je neméně pravdou, že se navzájem liší svými individuálními přirozenostmi. Všichni jsou lidmi, ale každý je lidský originál.

Jestliže tedy monistický omyl vyúsťuje v antropologické aplikaci do kolektivistického odosobnění lidského bytí a života, pak do téhož bodu vyúsťuje i antropologický omyl rovnostářů o lidském bytí. Jejich ukvapenou redukcí na obecné lidské bytí dochází k extrapolaci rovnosti, která představuje stejnou depersonalizaci lidského bytí a života. Principiální odosobnění je tedy bodem konvergence kolektivismu a egalitarismu; je antropologickým principem levicového myšlení.

Trvalý sklon levičáků k etatismu, v němž se občan stává pouhou figurkou na šachovnici mocenských her státu, vyplývá nejen z jejich kolektivismu, ale i z jejich ideálu rovnosti. Neboť takovou protipřirozenou míru rovnosti, v níž se marginalizují přirozené individuální diference občanů, je možné prosazovat jen mocensky.

Expanzí levicového myšlení dochází ve veřejném mínění postupně k apoteóze rovnosti, pokládané za atribut demokracie. Tím se otupuje smysl pro občanské svobody a citlivost vůči rostoucímu zasahování státu do soukromí. Zneužívání státní moci pro vychovatelské ambice levicových ideologů je např. veřejností čím dál víc vnímáno jako normální, ne-li přímo záslužné. Západní společnosti tím otevírají prostor novému politickému útvaru: totalitní demokracii.

Přesvědčení demokraté pokládají takové spojení za oxymóron, protože odporuje jejich zkušenosti, myšlenkovým návykům a fixacím na fenomény. Měli by ale věnovat větší pozornost jak vnitřní logice levicového myšlení, které ovládlo terén, tak i společensko-politické realitě, kterou už levicová ideologie prakticky utváří.

Přitom by si mohli položit otázku, jak je možné, že ve svobodné, domněle netotalitní, vyspělé demokracii, dochází k takovým systémovým praktikám, jakými jsou: mocensky organizovaná indoktrinace předškoláků,  absurdní zrovnoprávňování sexuálních menšin na úroveň normálních, tj. přirozeně daných rodin, diktatura politické korektnosti,  legislativně vynucovaná převýchova myšlení a chování občanů k údajně vyšší humanitě.

Tato postmoderní humanita je založena na triumfu levicových pseudohodnot egalitarismu a kolektivismu, které jsou v zásadním protikladu s lidskou přirozeností. Jejich neomalené prosazování proto uráží i zdravý rozum. Ten se však pod tlakem kulturních marxistů ze západních společností vytrácí. Proto v nich rezonují takové rovnostářské představy o spravedlnosti, v nichž jsou jako kolosální nespravedlnosti levicovými ideology identifikovány: a/výlučné mateřství žen, fyzické trestání dětí, privilegia normálních rodin; b/ odpor: proti adopci dětí homosexuály - proti zákonům o rovnosti - proti antidiskriminačním zákonům - proti zákonům o nenávistných projevech - proti nekritizovatelnosti ideologicky zvýhodňovaných menšin.

Egalitarizovaná spravedlnost ale ve skutečnosti není ničím jiným než masivní lavinou nespravedlností, jíž je smeten samotný koncept přirozeného řádu společnosti. Jestliže totiž odporuje nějaký prosadivší se ideologický koncept přirozenosti, produkuje nespravedlnost jak na běžícím pásu, systémově, a stává se tím samým nespravedlností bytostnou. To je také případ rovnostářské ideologie, která ignoruje individuální přirozenost, zatímco lidská přirozenost se realizuje jen jako individuální.

Bytostná nespravedlnost však představuje takovou míru nespravedlnosti, jež může být prosazována jen totalitně. Jestliže jsou přesto stoupenci Nové levice sériově prezentováni jako advokáti sociální spravedlnosti, pak to svědčí o velice pokleslém chápání spravedlnosti v daných společnostech.


5. 3. Totalitární spády EU                                                       

Jako kdysi vytvářela média na povel pozitivní obraz o životě v reálném socialismu, tak i dnes líčí mainstreamová média Evropskou unii ve světlých barvách. Kdo je na ně odkázán a nepochybuje o jejich objektivitě, zůstává o ideologickém pozadí bruselské politiky podstatně neinformován.

Kdo však není závislý na oficiálním mediálním zprostředkování, kdo hledá poučení z jiných zdrojů a v širších souvislostech, nemůže nevidět, že je bruselská politika zcela ve službách invazivní ideologie levicových liberálů, že se mocenské elity EU ztotožnily s ideály kulturní revoluce neomarxistů. Viděli jsme ale, že a proč má levicové myšlení v sobě zakódován mohutný potenciál k totalitnímu ovládání občanů. Revoluční étos radikální změny společnosti podle kritérií radikálně nového chápání člověka a lidských práv tento potenciál logicky uvolňuje. V režii levicových liberálů vystupují totalitní rysy bruselské politiky čím dál víc do popředí.

Politická korektnost, multikulturalismus, genderový feminismus a pokrytecká hra s lidskými právy jsou dnes reprezentativními produkty kulturní revoluce, která je už od dvacátých let minulého století zacílená na radikální změnu hodnotového řádu Západu. Ideologická východiska a cíle těchto variant levicového liberalismu přitom obsahově spadají do oblasti před-politické; mají primárně morální charakter.

Přesto se bruselská politika stala součástí revolučně kulturní agendy neomarxistů; funguje jako účinný nástroj jejího prosazování. Nepřekvapivým výsledkem takové instrumentalizace politiky EU je kriminalizování těch, kteří z důvodu realistické etiky či svědomí odmítají šílené experimenty morálních analfabetů z bruselského zákulisí.

Proto mluví kritici politiky EU o totalitní demokracii či měkké totalitě a varují, že represe se samospádem stupňují a prostor svobody plíživě zužuje. Polský europoslanec a politický filosof R. Legutko říká, že téměř každý unijní dokument je prosáklý vládnoucí levicovou ideologií. Genderový motiv proniká do všech oblastí předimenzované politiky.

Německý profesor M. Bock se v souvislosti s bruselskou invazí radikálního feminismu pozastavil nad tím, že takové celoplošné určení politického kurzu a podřízení celé sociální reality jednomu principu je totalitní. V případě zveřejnění mu pochopitelně hrozil trestně právní postih.

Označení určité totality jako měkké ji odlišuje od drsných způsobů totality nacistů či komunistů. Zdá se tedy, že je snesitelnější, že nepůsobí tolik zla. Ale toto většinové hodnocení závisí na tom, v čem zlo spatřujeme. Kdybychom ho měřili fyzickým utrpením, pak by bylo pravdivé. Tím bychom ale přistoupili na logiku materialistů. Realističtější chápání člověka však hodnotí mravní zlo jako daleko destruktivnější pro život jedince i společnosti. A z tohoto hlediska už není poměr obou totalit tak jednoznačný.

Měkká totalita, která programově rozvíjí potenciál etického relativismu do všech oblastí života a která rafinovaně, z filosoficko-ideologického přesvědčení ničí mravní řád nikoli jen partikulárně, ale systematicky a v celém jeho rozsahu, infikuje a mrzačí lidské duše; atrofuje charaktery. A to je reálně vzato horší.

Při podobném srovnávání se obvykle poukazuje na to, že v EU můžeme mocenské elity kritizovat. To je ovšem optický klam, způsobený faktem nenásilného instalování totality ve svobodných společnostech Západu, který z ní dělá totalitu plíživou. Aktuální stav svobody by proto neměl zakrývat totalitní trendy jejího postupného omezování. Měl by být reflektován ve světle naléhavé otázky: „jak dlouho ještě bude trvat?“

Nenasytná ideologie levicových liberálů má velké ambice a malé zábrany, přičemž mocenský apetit také vzrůstá. Kdo není zaslepen mainstreamem, může tuto lačnost levičáků verifikovat bezmála každodenní zkušeností.  

OSN pořádá ve službách levicové ideologie konference, jejichž cílem je globální změna kulturního paradigmatu, čímž se především rozumí prosazení nové etiky. V devadesátých letech (konference v Káhiře, Pekingu) se na principu rozvoje či reinterpretace lidských práv a pod krycími názvy reprodukční zdraví či gender frekventovaly takové hodnoty, jako je lidské právo na potrat či dekonstrukce sexuální identity muže a ženy.

K těmto milníkům osvobozovacích procesů se v následujícím desetiletí na konferenci v Jakartě nepokrytě přidávají nátlakové a represivní prvky. Údajní experti na lidská práva na ní zformulovali dvacet devět „Jakartských principů“, které se týkají sexuální orientace a genderové identity. Každý z nich přitom začíná slovy: „Státy musejí přijmout všechna potřebná legislativní, administrativní a jiná opatření, aby…“

Samozřejmě, že na prvním místě těchto povinností vlád stojí potlačování jakéhokoli odporu proti ideologicky uvědomělým aktivistům. V případě konfliktu s jinými lidskými právy je prý nutné pokládat ta jakartská za nadřazená. Inu, vývoj se zastavit nedá; kdo chvíli stál, už stojí opodál.

Hybateli pokrokových aktivit a strategií OSN jsou pochopitelně USA a EU, čili kulturně neomarxistický Západ. G. Kuby v knize Globální sexuální revoluce podrobně mapuje a dokumentuje strategie a nátlakové praktiky agentů kulturní revoluce.  Se znalostí věci varuje před nárůstem projevů nové totality, když říká (s. 347-8), že v ohrožení je svoboda: názoru, projevu, shromažďování, terapie, vědeckého zkoumání, náboženství, svědomí, povolání, výchovy a justice.

Kdo se staví na odpor, říká dále G. Kuby, musí počítat: se společenským vyloučením, s osočováním, zničením pověsti, zlovolným nálepkováním, vyloučením z veřejného diskurzu, šikanou nadřízených, výpovědí z práce, žalobou kvůli „nenávistným projevům“,  vysokými pokutami, vězením, odnětím práva na péči o děti, mediálními kampaněmi, vandalismem, fyzickými útoky.

Tento výčet zkušeností s životem na současném Západě uzavírá autorka takto:

„To vše se děje, když se lidé odváží postavit proti zotročování člověka sexualizací. Nedopouštějí se přitom diskriminace, násilí, ani žádné ze zmiňovaných metod. Prostě jen vyjadřují svůj názor, dožadují se svých občanských svobod a odmítají dělat něco, co jim vlastní svědomí zakazuje. Rozhodující roli přitom hraje hnutí homosexuálů…. Velká Británie, USA a Kanada jsou na čele žebříčku v prosazování agendy LGBTI. Tento boj se přenáší do všech národů, stran, ministerstev, církevních společenství a institucí a štěpí je.“  

Je tedy nepochybné, že špičky EU drasticky moralizují společnosti členských států, když pod hlavičkou ideologicky zneužitých lidských práv či tzv. evropských hodnot předpisují a žárlivě vynucují jediný správný soubor mravních názorů a norem. Tato relativistická pseudomorálka je postupně vtělována do legislativ, takže staví její odpůrce mimo zákon; jako za bolševika.  

Pod povrchem mainstreamové všednosti je tedy v EU čitelná tendence k takovému omezování svobody, které už atakuje skutečná lidská práva; také právo na mravní výchovu vlastních dětí. Tato totalitní tendence je, jak řečeno, dána tím, že se EU stala politickým nástrojem agresivní, vyžadovačné a vychovatelské ideologie neomarxistů.

Křesťany by na tomto trendu mohlo aspoň při volbách zaujmout, že EU je nepokrytě christofobická.  Mnozí z nich jsou k tomuto tvrdému faktu lhostejní. Pokládají dokonce za svou občanskou povinnost volit proevropsky. Jistě, od dob osvícenství probíhá na Západě sekularizační proces odkřesťanšťování. Tuto realitu musejí vzít na vědomí i křesťané.  

Jestliže je ale součástí tohoto procesu také destrukce přirozené morálky, pak už by tak pasivní být nemuseli. Ledaže by uvěřili neomarxistům, že přirozená morálka je fašistická a že třeba multikulturalismus je vlastně skvělou ideou všeobjímající lásky a neméně skvělou příležitostí k pěstování dialogu.                                                         

Při takové míře politováníhodné neinformovanosti či konformismu se může jevit celý pohyb směrem k totalitnímu ovládání životů jako legitimní a přijatelný. Je přece nesen na vlnách širokého konsenzu západní veřejnosti. Takový konsenzus začíná na univerzitách, kde už byly ideje etického relativismu dávno kanonizovány.

Viděli jsme u Habermase a Tugendhata, že výslednou ideou etického relativismu je takové povýšení svobody, které umožňuje rehabilitaci egoistické svévole. Absolventi univerzit, budoucí to elity, si odnášejí tuto teoretickou toleranci k relativismu, potažmo egoismu, jako užitečnou výbavu do praxe.

Když se pak setkají s působením agentů kulturní revoluce, připadají jim jejich snahy o radikální změny hodnotového řádu logické. Vždyť ten starý řád je prakticky pořád ještě zatížený nesnesitelnou dominancí předsudků o obecném mravním zákoně. Zatímco naše pracně nabyté vědomosti o člověku jsou dnes úplně jinde. Svoboda, ne otroctví – takové je revoluční heslo pokrokových intelektuálů v jejich osvobozeneckém boji za morálně emancipovanou společnost.  

Kulturní marxisté se nikdy nezříkali politické moci. Jejich strategický plán dlouhého pochodu institucemi naopak dokazuje, jak po ní prahli. A teď vzpomeňme, že jsou rozenými kolektivisty a rovnostáři, a že jejich krédo obsahuje potenciál bezmezného, totalitního ovládání jedince státem.

Proč by tedy v klimatu oficializované relativizace hodnot nemohla státní moc předpisovat občanům, jak mají smýšlet, co nesmějí říkat, co mají pokládat za mravně dobré a co za špatné, koho mají uctívat a koho nenávidět?

Zvláště když se tak děje pod vydatnou mediální masáží, kde se to hemží takovými termíny, jako jsou spravedlnost, rovnost, svoboda, tolerance, citlivost pro jinakost, lidská práva, antifašismus, antirasismus, antidiskriminace, humanita, vyspělá demokracie…

Celý ten pohyb k nenápadné, plíživé totalizaci se tedy zdá být vývojově ospravedlněný, pokrokový, normální. Proto bychom neměli být ani zaskočeni, ani pohoršeni, když ve zmíněné knize Gabriely Kuby čteme:

  • Že se z OSN stala instituce, která používá svou moc a zdroje k tomu, aby nahradila obecné mravní hodnoty relativistickými pseudo-hodnotami postmoderny.

  • Že se OSN a EU nechaly instrumentalizovat kulturními marxisty, a staly se mocným aktéry v zápase kulturní revoluce o vymanění svobody z područí přirozených daností.

  • Že OSN a EU svými podorganizacemi bojují pod taktovkou radikálních feministek a homosexuálů za zrušení pohlavní polarity muže a ženy, za zrovnoprávnění homo-partnerství s manželstvím a za zákonné kriminalizování odpůrců těchto vymožeností.

  • Že nevládní organizace a instituce OSN ustavují kontrolní výbory, které dohlížejí na členské státy. Vytvářejí na ně masivní nátlak, aby implementovaly genderový balík, v němž nechybí propagace a prosazování potratů, sexualizace mladistvých a údajných lidských práv sexuálních menšin.

  • Že Evropský parlament a Rada Evropy pravidelně schvalují rezoluce a zákony, které odpovídají ideologii genderového feminismu. Magickým zaklínadlem, které zaručuje solidní většinu, je přitom nálepka „homofobie“.  Kdo hlasuje proti, je stigmatizován jako homofob, nepřítel lidských práv.

  • Že tyto rezoluce činí nátlak na členské státy, aby legalizovaly interrupci, aby trestně stíhaly homofobii a aby v médiích zakazovaly ztvárňování takových ohavných genderových stereotypů, jakým je např. činnost ženy v domácnosti.   

  • Že se strategická agenda EU zaměřuje na nového genderového člověka, kterého zakotvuje jako normu, jejíž nerespektování se trestá.

No a co má být? Vždyť to odpovídá duchu doby, její vzdělanosti, jejímu étosu i právnímu cítění. Máme žít přece přítomnost, těšit se z její postmoderní pestrosti, vnímat ji pozitivně, vést s ní nepřetržitý dialog, být loajálními občany, pravými demokraty, aktivně se podílet na stavbě našeho společného evropského domu a nestydět se za to, že nás škarohlídi nazývají eurohujery.

Světec naší doby, Jan Pavel II. to ale viděl jinak. V textu Paměť a identita píše: „Myslím na silný tlak EU uznat homosexuální spojení jako alternativu rodiny, které přísluší i právo adopce. Je přípustné, ba musíme se ptát, zda tu – ještě zákeřněji a skrytěji – zase nepracuje nějaká nová ideologie Zla, která se pokouší využívat dokonce i lidská práva proti člověku a proti rodině“.