Ročník 2014‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Služebník dvou pánů

Jiří Fuchs


   T. Halík miluje paradoxy. Jeden z nich bohužel zatěžuje jeho intelektuální život schizofrenií. Halík se snaží sjednotit neslučitelné: křesťanskou víru a moderní filosofii. Snaží se být věrný oběma, a proto co chvíli zrazuje jednu nebo druhou. V teoretické rovině to lidem většinou nevadí, ale ideje mají praktické důsledky. A jeden z nich otřásl i důvěrou Halíkových příznivců v něj samého. V rozhovoru pro server Aktuálně s. k. Halík zkritizoval slovenské křesťany za to, že vyvolali referendum na ochranu rodiny. Jeho kritika však vyvolává pro změnu otazníky.


1. Pokrytectví


   Halíkovi vadí, že křesťané referendem rozdělují společnost; jakoby už nebyla rozdělena. Čím?  Zcela jistě tím neomaleným mocenským vnucováním absurdních „lidských práv“ z dílny levicových ideologů, která odporují: zdravému rozumu, lidské přirozenosti, skutečným lidským právům, křesťanskému chápání člověka i jemu odpovídající morálce. Jestliže tedy bruselská politika bez odporu prosazuje ne-lidské normy, pak slovenští křesťané osvědčují občanskou zodpovědnost, když tomu čelí.  Je to spravedlivá sebeobrana proti kulturnímu imperialismu západních elit, které už celá desetiletí slouží antropologické revoluci pod taktovkou neomarxistů.

   Na otázku, jak mají křesťané bojovat za rodinu, Halík doporučuje, aby si už od boje konečně odpočinuli. V pozadí této hraběcí rady je zřejmě nesplnitelný sen o harmonii křesťanství a postmoderní kultury. Krom toho se Halík sám této rady nedrží. Nebo snad nebojuje proti konzervativním katolíkům, když jim pravidelně vytýká filosoficko-kulturní zaostalost a všelijaké fundamentalismy? A nerozděluje tím náhodou katolíky? Nebojuje také za větší pochopení pro tzv. hodnoty současného Západu (multikulti, ekumenismus…) či proti Klausovi a Zemanovi? A nepolarizuje tím společnost? Není teď důležité, jestli Halík vždy bojuje na té správné straně. Je ale poněkud pokrytecké, když oponenty od boje jako takového zrazuje, když je peskuje za to, že rozdělují společnost, a sám si dopřává permanentní angažmá v zápasech za (jak on se domnívá) lepší společnost? Karta polarizace se nedá spravedlivě uplatňovat jen proti jedné straně sporů.



2. Ideologická slepota


   Filosofický konformista Halík pravidelně pomlouvá (na víc se nikdy nezmohl) abstraktní metafyziku. Je prý ahistorická, a proto jí prý uniká konkrétní realita. Trapného mýtu dějinnosti se už Halík asi nezbaví. Ke všemu s ním přijal ideologické šablony neomarxistického ražení, které ho činí slepým k soudobé společensko-politické realitě. V lesku salónních iluzí o postmoderní kulminaci lidství nevidí pouliční řádění politických korektorů a zpovykaných aktivistů té jedině pravé humanity.

   Halík žije v uzavřeném světě kulturního establishmentu, v němž se jeho členové navzájem ujišťují o své výjimečnosti, o svém povolání k převýchově mas či o demoliberálních společnostech jako bytostných garantech svobody a spravedlnosti. Proto také nemůže rozumět oprávněným obavám a protestům lidí, kteří nesou tíhu jeho skvělých programů. Nevidí, že lidé jsou ve jménu pervertovaných lidských práv, pokřivené tolerance a také pod sankcí nuceni souhlasit s tím, s čím podle svého přesvědčení či svědomí souhlasit nemohou. Nezažil šikanu politické korektnosti, protože je na její straně. Sám rozdává „třídním nepřátelům“ nálepky (islamofob, xenofob, fašista…) na potkání. Kdyby ho někdo informoval o tom, že jsou lidé za projevené nekorektní názory společensky či profesně znemožňováni, pokutováni, kriminalizováni, a že také díky tomu mluví mnozí analytici o měkké totalitě, poslal by nejspíš tyto kverulanty na léčení;  možná by se i rozpovídal o putinovské propagandě.

   Jak by tedy mohl Halík rozumět slovenským křesťanům, kteří se bojí, že jim státní mašinerie začne třeba loupit děti (majetek státu), když je odmítnou posílat na sexuální výchovu v pokrokovém duchu. Když v této souvislosti připouští, že by sexuální výchova na školách měla zahrnovat etické aspekty a respektovat náboženské cítění rodin, jen tím na sebe prozrazuje, jak moc je vzdálen realitě pod bruselskou kuratelou. Jakou etiku má asi na mysli? Tu neomarxistickou?

   Podobná nedotčenost konkrétní společensko-politickou realitou zaznívá i z Halíkova názoru, že otázky referenda by měli řešit kompetentní experti. Kteřípak to asi budou? Ti prokádrovaní, politicky korektní? Halík v této souvislosti říká, že léčení homosexuality je z odborného hlediska naprostý nesmysl. Jak to tak ale bývá, máme i dnes odborníky a „odborníky“. První jsou oddáni pravdě, druzí jsou ideologicky zkorumpovaní. Na jakou množinu tady pan profesor vsadil? Když pak ujišťuje, že stoupenci léčení homosexuality vykazují politováníhodný nedostatek vzdělání, můžeme tomu věřit, jen když se necháme ohromit jeho nablýskanou rétorikou. Kdo však je schopný posoudit úroveň Halíkova filosofického vzdělání (i tady jde v posledku o filosofii člověka), zůstane nad jeho hodnotícími soudy v klidu.


3. Ideologická logika


  V kontroverzích si Halík obvykle vystačí s argumentační zkratkou. Když se angažuje v teoretických sporech, pak se pravidelně dovídáme, že oponent myšlenkově ustrnul v devatenáctém století. Pro společensko-politické spory má Halík po ruce těžší kalibr: diagnostikuje u oponentů sklony k fašismu; nic originálního. Neomarxisté přivedli tuto techniku k dokonalosti. Za statečným postojem slovenských křesťanů tedy Halík zaslechl dupot holínek Hlinkovy gardy a opět jasnozřivě odhalil jejich tíhnutí k fašismu. Také se hrozí, že podobné aktivity zaženou církev na okraj společnosti. Je-li ale společnost v rámci EU ovládána nesporně protikřesťanskou ideologií, pak je život na okraji (disidentství) logický, neřkuli povinný.  Tohle ovšem křesťanští agenti kulturní revoluce nikdy nepochopí. Podobně ani korektně uvědomělý Halík nemůže chápat, proč skutečně svobodní lidé glosovali chování demokratických mainstreamových médií ve vztahu k referendu jako pověstnou „objektivitu“ Rudého práva z dob jeho největší slávy.

Řeknete, že přece není možné, aby katolický kněz stál na straně cíleného, radikálně protikřesťanského tažení, jímž revoluce kulturních marxistů bezesporu je. Je-li ale fascinován Patočkou, Heideggerem, Nietzschem…, vyznává-li veřejně svou lásku k Západu bez rozlišení, horuje-li za otevřenost křesťanů soudobé kultuře, pak nelze jeho revolučním postojům upírat jistou konzistenci.

   Ačkoli Halík uvěřil v mýtus dějinnosti, uniklo mu, že se Západ dramaticky proměnil. Že např. jeho někdejší realistická a dnešní relativistická etika se k sobě mají jako teze a antiteze.  Stejně tak je tomu i s filosofickými základy těchto protikladných koncepcí mravnosti. Je-li tedy jedna podoba Západu obdivuhodná, je ta druhá zavrženíhodná.  Kulturní revoluce úspěšně těží z té druhé.

Jedním z chapadel dnes vládnoucí ideologie je multikulturalismus. Neomarxisté už dávno v přistěhovalcích rozpoznali subverzivní potenciál - tak milý všem revolucionářům. Tady se nachází motivační zdroje té absurdní imigrační politiky, která přivedla západní Evropu na okraj propasti. Tváří v tvář hrozbě islamizace ztrácejí lidé zdravého rozumu důvěru v ideologicky zkorumpované elity. Dokonce i mnozí multikulturalisté procitají. Ne tak prof. Halík.    

Jiným chapadlem ideologie kulturních marxistů je genderový feminismus. Jeho protagonisté pokládají mateřství za nástroj utlačování žen. Sevření obou chapadel je pro západní Evropu pochopitelně smrtící. Milovníci její tisícileté tradice se (nikoli patologicky) děsí. Halík ale slouží její současné podobě, a proto ani tady nezklamal.  Odsoudil slovenské referendum, jímž se křesťané snaží lavině feministických perverzit čelit. Jakými argumenty?

Halík zpochybňuje boj křesťanů za rodinu poukazem na to, že ji rozvrací nevěry, alkoholismus… a významně dodává, že se těchto smutných pravd otázky referenda netýkají.  Je tedy referendum neuvážené, zbytečné, škodlivé? Stejnou logikou bychom mohli např. doporučovat dopravní policii, aby se nevyčerpávala pokutováním opilých řidičů, ale soustředila se jen na ty, kteří nesmyslně závodí na silnicích. Halíkovy smutné pravdy o příčinách rozvratu rodiny tedy nevylučují, že ji zároveň systémově a s mocenským krytím neméně ohrožuje také feministicko-homosexualistická ideologie se svými šílenými rovnostářskými projekty, protipřirozenými „lidskými právy“ menšin, filosoficky hloupými redukcemi přirozených daností na socio konstrukty či odstraňováním tzv. genderových stereotypů.

Halík se však s katolickými kritiky těchto nesmyslů vypořádává po táborsku: genderová studia prý nikdy nestudovali. Přiznávám, že mě tyhle jeho geniální zkratky nepřestávají ani po třiceti letech pořád fascinovat. Z množiny oponentů v určitém tématu si vybere ty nejméně vzdělané, a s nimi vyřídí rovnou celou množinu. Sám znám dost katolických kritiků radikálního feminismu, s nimiž by si Halík ve filosofické diskusi o těchto otázkách odnesl „kanára“ už v prvním kole. Jen náznakem. Halík v téže větě tvrdí, že genderová studia otřásla ahistorickým, abstraktním pojetím neměnné lidské přirozenosti. Kdyby nebyl tolik zamilovaný do Heideggera, mohl by snadno nahlédnout, že už v pojmu „člověk“, jímž tak bezelstně sjíždí dějiny (zde např. dějiny rodiny) má nutně obsaženo něco z neměnné lidské přirozenosti.


4. Ideologické kleště a intelektuální schizofrenie  


   Když se ideologizující filosof Halík příliš rozjede, přibrzdí Halík věřící. Tak se v rozhovoru zároveň dovídáme, že by zřejmě na otázky referenda odpověděl stejně jako ti, kdo ho vyvolali. Proč je tedy kritizuje? Jediné rozumné vysvětlení je asi to, že ty problémy nevidí tak horké, aby se kvůli nim muselo jít (ó hrůzo!) proti hlavnímu bruselskému proudu, proti té úžasně svobodné, demokratické a až sebevražedně otevřené společnosti. V pozadí Halíkova umanutého bagatelizování problémů, které mají lidé se soudobou mocí, stojí zmíněná ideologická zaslepenost.

V devadesátých letech nás Halík obšťastňoval momentkami ve stylu „Já a můj přítel Jan Pavel II.“ Jenže tento velký papež na rozdíl od nikoli velkého Halíka pochopil, že mravní zákon předpokládá neměnnou přirozenost, nebál se mluvit o kultuře smrti a rozpoznal, že je EU infikována zákeřnou ideologií Zla, která obrací lidská práva proti člověku. Přesně to bylo také motivem slovenských křesťanů, jež Halík hanebně deklasoval na dědice luďáctví. Kouzlem nechtěného je ovšem podpořil i současný papež, kterého Halík v rozhovoru označil za osobnost, jíž si dnes nejvíc váží; inu, selektivní ideologické vidění.

   Kdo byl ve filosofii vzdělán autoritami novověkého myšlení, kdo si na tomto vzdělání dokonce zakládá, nemůže konzistentně najít důvod pro platnost nějaké obecně lidské morálky, potažmo obecně lidských práv. Neboť logika principů novověké filosofie spolehlivě míří k etickému relativismu. Evangelní morálka je však univerzalistická. Tady leží hluboký důvod Halíkovy intelektuální schizofrenie. Ideologické důvody ho už jen rozvíjejí. Není žádným tajemstvím, že pro levicové ideology, kteří na postmoderním Západě určují tón, tvoří mravní relativismus esenci jejich chápání lidského života. Lidská práva pak konsekventně vyrábějí jak na běžícím pásu; samozřejmě podle svých potřeb. Jak těžké je zůstat křesťanem v takovéhle exkluzivní společnosti! Do ní se také snaživě hlásí nezapomenutelná ministryně za zelené, Džamila Stehlíková. Ta zhodnotila výsledek referenda jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Něco mi říká, že by tomu prof. Halík v dobré společnosti přitakal.