Ročník 2014‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Ukrajinská krize – jiný pohled

Martin Horák



1. Zlý Putin


  Jestliže se skutečně seznámíte s ukrajinskými reáliemi, tak vám protiruské sankce musejí připadat jako nesmysl. Smysl dávají, jen pokud je jejich účelem zakrytí vlastní neschopnosti v něčem jiném nebo strachu před skutečným nepřítelem.

  Nejprve bych snad mohl popsat vlastní myšlenkový vývoj týkající se daného tématu. Od mých šesti let, kdy jsem u nás viděl jezdit sovětské tanky, jsem Rusy nijak zvlášť nemusel – jemně řečeno. Když u nás padl komunismus a následně ona „dočasně rozmístěná“ vojska konečně vypadla, moje radost byla nesmírná. Když jsem se tedy doslechl o tzv. oranžové revoluci, věřil jsem, že jde také o něco podobného. V souladu se zvěstmi šířenými našimi masmédii jsem věřil, že Janukovyč je jakýsi komunista, který se nějakými piklemi stal ukrajinským prezidentem, načež ho ukrajinští demokraté demonstracemi donutili abdikovat a následně vyhráli s Tymošenkovou v čele.

  Když ale v následujících volbách Janukovyč opět vyhrál, přičemž demokratičnost voleb nikdo nezpochybňoval, začalo mi to trochu neštymovat. Ke zprávám o opětovných demonstracích demokratů proti nedemokratickému Janukovyčovi jsem již přistupoval podstatně skeptičtěji. Zvláště když jsem se dočetl, že demokratičtí demonstranti diskutují s policií hlavně kameny a zápalnými lahvemi. Když navíc Janukovyč přistoupil snad na všechny požadavky demonstrantů včetně předčasných voleb, o čemž s nimi uzavřel dohodu, načež ji majdanovci hned následující den porušili, a když vyhnali Janukovyče jakož i část poslanců a v parlamentu došlo k hlasováním, která ve mně zanechala silný dojem, že většině poslanců bylo jasně sděleno, že nebudou-li hlasovat „správně“, dostanou přes hubu, tehdy jsem se začal o Ukrajinu více zajímat. Po sběru dat z rozličných pramenů a jejich delšího posuzování si dovoluji předložit následující analýzu:

  Ukrajina je útvar uměle vytvořený nejen sociálními, ale rovnou komunistickými inženýry, primárně Leninem, který spojil dvě oblasti, jež historicky ani jinak spolu téměř nesouvisejí: průmyslovou část na jihovýchodě, která historicky patří k Rusku, a zemědělskou část na severozápadě, jež kdysi patřila k Polsko-litevské říši či k Uhrám. Stalin k ní ještě připojil východ Polska, z něhož vyhnal většinu Poláků, a kus Československa. Chruščov ji pak „obdaroval" Krymem. Výsledkem je stát, jehož dvě zhruba stejně lidnaté části se liší jak historickou pamětí, tak jazykově – na západě převažuje obyvatelstvo hovořící ukrajinsky, na východě rusky.

  Tady vložím malou poznámku. V diskusích jsem četl argument, že – jak dokazují statistiky - Rusové jsou na východě Ukrajiny v menšině, takže většina si určitě k Rusku nepřeje. Když se ale podíváme na ty statistiky pořádně, zjistíme, že jsou tam dvě kategorie – Rusové a rusky mluvící Ukrajinci. Zatímco první převažuje jen na Krymu, ty dvě dohromady převažují na celé východní Ukrajině. Ač nemám k dispozici žádný průzkum, jak přesně cítí průměrný rusky mluvící Ukrajinec, něco mi říká, že v momentě, kdy začne někdo, jako třeba majdanská vláda ihned po uchopení moci, ale i Porošenko v návrhu nové ústavy chtít uzákoňovat omezení používání ruštiny, rázem budou hlavní politická přání takového rusky mluvícího Ukrajince od Rusa k nerozeznání.

K dovršení všeho jsou tady rozdílné zájmy ekonomické. Západ je zemědělský a potřeboval by bezcelně vyvážet obilí do EU. Východ má těžký průmysl, jehož výrobky potřebuje vyvážet do Ruska. (Ony se vzhledem ke své zastaralosti moc jinam vyvážet ani nedají.) Pochopitelně nejlépe rovněž bezcelně. Potíž je v tom, že bezcelní obchod s EU a s Ruskem se vzájemně vylučují.

  Toto západo-východní rozdělení mělo za následek, že většina lidí v posledních 15-20 letech volila dle tohoto rozdělení. Nějaké jemnější členění politiků podle programu či dle jejich poctivosti bylo pod hranicí jejich vnímání. Stejně jako se v rámci tohoto trvale přítomného napětí nemohlo nijak dařit omezování ohromné moci nevolených oligarchů, jakýchsi to kříženců mezi feudály a mafiánskými kmotry. V zemi navíc asi řádí i různé další mafie více či méně napojené na úřady. Důsledkem je státní správa, ve které korupce není politováníhodným občasným jevem, nýbrž všem známou normou. Veřejnou moc se snaží přeměnit na peníze skoro každý, počínaje celníky beroucími úplatky za to, že lidi na hranicích nenechají zbytečně hodiny čekat, a konče prezidenty, kteří bezostyšně hromadí miliardové majetky způsoby, při nichž by se i MUDr. Rath červenal. Tudíž- pokud někdo řekne, že Janukovyč byl lump, který kradl, má pravdu. Pokud ovšem řekne totéž o Tymošenkové, má ji taky. Dle míry poctivosti se ukrajinští prezidenti nedělí.

  Důsledkem této úžasné správy pak je mj. to, že Ukrajina je asi jediným státem bývalého SSSR, v němž od pádu této říše zla dosud nestoupla životní úroveň. Což znamená, že je dnes výrazně chudší i než okolní ruské regiony. Představa zaostalého Ruska, snažícího se připojit bohatší území na Západě, v případě Ukrajiny platit nemůže.

  Za těchto okolností mohl být původně asi dobře míněný návrh šéfů EU na přičlenění Ukrajiny k EU – které implicitně znamená bezcelní obchod s EU a celní režim s Ruskem shodný s EU – těžko něčím jiným než pomyslným rozhrábnutím žhavých uhlíků v doutnajícím ohništi. Janukovyč, volený hlavně východem, to těžko mohl neodmítnout, načež v západně orientovaném Kyjevu vypukly pouliční kravály, decentně zvané demonstrace. Západní podpora násilnických chaotů coby „demokratů“ pak uspíšila příchod katastrofy.

  Pochvalné mručení EU a USA, které doprovázelo násilné převzetí moci majdanisty, pak zřejmě  povzbudilo jejich nacionalistické křídlo (pokud tedy mají i nějaká nenacionalistická) k využití situace pro legislativní omezení nenáviděné ruštiny. To se ovšem asi stalo pověstnou poslední kapkou do číše trpělivosti východňárů, aby začali také jednat namísto čekání, co z nové prozápadní vlády ještě vyleze.

  První zareagoval nepřekvapivě Krym. Jednak je tam nejvíc Rusů - a pak měl vlastní regionální parlament, který má ve vyhlašování samostatnosti slušnou praxi; za posledních dvacet let vyhlásil  samostatnost na Kyjevu už asi čtyřikrát. V minulosti se toho akorát nikdo v zahraničí nechytil, takže to vždy skončilo jednáním s Kyjevem; naposledy jim dost rozšířili autonomii. Strany, které měly v programu samostatnost, resp. připojení k Rusku, ovšem na Krymu stále vyhrávaly volby. Dá se tedy říci, že kdyby o tom rozhodovali pouze obyvatelé Krymu, tak jsou v Rusku už dávno. Otázky, zda byly v referendu správně položené otázky, zda ruská armáda přišla na Krym již před referendem nebo až po něm apod. jsou ve světle těchto faktů pro posouzení skutečné vůle Krymanů celkem irelevantní. Většina Krymanů si do Ruska přála už dávno; a když jim Putin po připojení zvýšil státní platy a důchody na ruskou úroveň, tak příznivců Ruska těžko ubylo. A poté, co majdanská vláda zahájila ve zbytku východní Ukrajiny „protiteroristickou operaci“, možná proti ruskému občanství nemají tolik výhrad ani leckteří krymští Tataři. Verbální snaha „odvrátit ruskou agresi“ a navrátit ubohé Krymany zpět na Ukrajinu ze strany západních humanistů je tak klasickou snahou o páchání dobra proti vůli obdarovávaných.

Průběh operace, kterou Rusko využilo, je pak velmi poučný i pro posouzení „ruského vměšování“ na Donbase. Po vyhlášení nezávislosti a naplánování referenda krymským parlamentem se tam zřejmě objevili neoznačení ruští vojáci, kteří postupně převzali mocensky podstatná místa v zemi. Více než 90 % ukrajinských vojáků na Krymu dislokovaných se rozhodlo pro loajalitu k nové moci a posléze přešli k ruské armádě. Po proběhnutí referenda už zbývalo jen (bezproblémové) odhlasování připojení v ruské Dumě a uzavření hranic. Nemýlím-li se, tak vše trvalo asi 2 týdny. Kyjevská vláda se nezmohla vůbec na nic. Následně ovšem, poté, co Putin zvedl tamní důchody a státní platy, hovořil ruský ministr financí o znárodňování ruských soukromých důchodových fondů ve prospěch Krymu. Což znamená, že připojení proběhlo rychle a hladce, ale následně to stálo dost peněz. Vzhledem k tomu, že Rusové mají na Krymu základnu vojenského loďstva, za kterou platili Ukrajině nájem, a Krym má z vojenského hlediska strategickou polohu pro Černé moře, se to ovšem vyplatilo.

  Donbas je mnohem lidnatější, nicméně žádná základna zde není a strategickou polohu Donbas taky nemá. To znamená, že náklady by byly výrazně větší, přitom kompenzace nulová. Tudíž jakkoliv by si asi srdce ruského nacionalisty jeho připojení přálo, z pragmatického pohledu by připojení Donbasu k Rusku byla čistá ztráta. A Putin je v prvé řadě tvrdý pragmatik.

  Což taky dobře vysvětluje, co se tam dělo. Z průběhu připojení Krymu je, myslím, více než jasné, že kdyby Putin Donbas skutečně chtěl, tak by ho už dávno měl. Trvalo by to asi o něco déle než připojení Krymu, nicméně určitě mnohem kratší dobu, než jakou potřebovala kyjevská vláda na reakci.

  Představa, že by Putin usiloval o Donbas tím způsobem, že by nejprve separatisty vyzval, aby odložili referendum, potom týdny čekal, až majdanisti dají ukrajinskou armádu jakž takž dohromady, aby ji mohli poslat na východ, poté by přihlížel, jak mu z Donbasu dělají kůlničku na dříví a pobíjejí tam jeho příznivce, přičemž by tam občas tajně poslal pár vojáků či trochu techniky, je směšná. Ať už je Putin kýmkoli, idiotem není.

  Z toho důvodu i obviňování Ruska z války na Ukrajině, potažmo vyhlašované sankce, jsou naprostá pitomost, tedy pokud by měly skutečně plnit deklarovaný účel, tj. zastavit ruské vměšování na Ukrajině. Vzhledem k nadšení, jaké to vzbuzuje u západních politiků napříč politickým spektrem, ve sdělovacích prostředcích a zřejmě i u mnoha prostých občanů (stačí si přečíst nějaké diskuse na netu) je ovšem jasné, že nějaké účely plní. Důvodem, proč jsem tak dlouho váhal s napsáním něčeho o Ukrajině, bylo právě to, že mi dlouho nebylo jasné, co může být příčinou tohoto kolektivního blbnutí.

  Teprve nedávno mě napadlo, co by mohlo být klíčem k pochopení. Naše civilizace je ohrožena řadou věcí. Vymíráním, stárnutím, hospodářskou krizí a zejména expanzivním islámem, který dávno není jen před branami. S vymíráním a stárnutím se bez duchovní a morální změny nic dělat nedá. (O jediném pravém Bohu nechtějí Evropané, veřejně demonstrující pýchu na své hříchy, ani slyšet, a morálka je pro ně již dávno sprostým slovem.) S hospodářskou krizí se také moc dělat nedá.(Její hlavní příčiny – astronomické státní dluhy a feudální zdanění - by se daly řešit až po radikálním osekání veřejných výdajů, jenže snižování výdajů spolehlivě prohrává volby; ani tento jev není bez duchovních a mravních souvislostí.) A vystoupit proti islámu je dost nebezpečné: 1/ ze strany islamistů, schopných a ochotných poslat na kritika vrahy (u nás se víc dost málo o tom, že třeba Geert Wilders přespává co chvíli někde jinde, převážně ve vojenských barácích, aby ho nedostali); 2/ ze strany neomarxistů, schopných kohokoliv nejen společensky znemožňovat, ale i dostat před soud za „islamofobii“. Takže skutečné problémy se „řeší“ tak, že se akorát prázdně žvaní, což nejspíš vnitřně žere i samotné protagonisty. A najednou se objeví tak skvělá příležitost se předvést jako „rozhodní, udatní, zásadoví..“, a přitom bez rizika a v souznění s davem - no nekupte to.

  Všichni možní politici i veškeré možné tzv. osobnosti, vůči všemožným jiným zlům a vůči agresivnímu islámu obzvláště jindy tak „tolerantní“ (čti islamoservilní), se náhle zásadně vymezují proti „ruskému nacismu“, „obdobě roku 68“ apod. I média, jindy tak brojící proti populismu, zjednodušování problémů apod., se náhle trumfují, kdo napíše útočnější filipiku proti Putinovi. I spousta běžných lidí využívá možnost, jak nadávat na „Putlera“, který není muslim, žena, černoch ani homosexuál, čímž nepatří k žádné z (v neomarxistické atmosféře) nedotknutelných skupin, stejně jako možnost užívat si kolektivní zášť vůči „Rusákům“ - neboť narozdíl od i jen mírně kritických postojů vůči jiným skupinám jim za to nehrozí osočení z předsudečnosti či nějaké fóbie.

  Na závěr si dovolím jen upozornit na zajímavý paradox: že totiž zatímco se v rozhodnosti vůči Putinovi zřejmě leckdo cítí jako komunistobijec, ve skutečnosti je to naopak požadavek na zachování územní celistvosti Ukrajiny, který se vlastně rovná přání uchovat (otrávené) komunistické dědictví.

  A démon Alláh v EU i v Rusku postupuje...


2. Znamení měnících se časů


  Rád bych nyní přiměl pravicové antiputinisty, aby zapřemýšleli hlavou, proč si asi ve svém „antikomunistickém“ zanícení proti současnému Rusku tak výborně rozumějí s Obamou, Hollandem, Barossem, Kocábem, Bursíkem, Halíkem...

  Nejprve si připomeňme, čím vlastně ta celozápadní hysterie proti Putinovi začala. Pokud řeknete, že „anexí“ Krymu, pak by bylo vhodné vybavit si klíčová slova: Pussy Riot, gay paráda, olympiáda.

  Pussy Riot byly vzorovým příkladem toho, jak funguje politická a mediální manipulace dnešní postkřesťanské civilizace. Mediální pohádka vyprávěla, že dívčí hudební skupina P. R. zahrála v kostele protest song „Bohorodičko, zbav nás Putina“ a byla za to nesmyslně přísně potrestána ruskou putinovskou diktaturou. Kdo si ale dal tu práci a zapátral trochu na netu, mohl zjistit, že ve skutečnosti šlo o anarchistickou skupinu, pro níž hudba je jenom jedním ze způsobů boje proti nenáviděné kapitalistické společnosti. K jejím předchozím uměleckým vystoupením patřila například hromadná soulož v muzeu či vystoupení jedné z dívek v supermarketu, kde si tato strčila před zákazníky včetně dětí mražené kuře do vagíny a takto odkráčela. Zmíněné hudební vystoupení pak bylo zjevnou snahou o znesvěcení nejvýznamnějšího pravoslavného chrámu. Když u oltáře zazpívaly svou píseň, byla slova „Bohorodičko, zbav nás Putina“ zřejmě jednou z mála vět, která v popěvku neobsahovala žádná sprostá slova. Podle tisku to ovšem byly pořád pronásledované hudebnice. A stokrát opakovaná lež ...

  Další, ještě větší „světové“ (v uvozovkách proto, že jde jen o euroamerickou civilizaci, jejíž před 100 lety světovládné postavení se již po všech stránkách hodně smrsklo a dále smrskává) rozhořčení se rozhořelo, když v Rusku zakázali pochody exhibujících homosexuálů. Homosexualita sama o sobě se přitom trestá v Číně, Vietnamu, Indii, většině Afriky, v muslimských státech - suma sumárum asi z hlediska počtu obyvatel ve většině světa; o tom naše média moc nemluví.  Homosexualita jako taková v Rusku trestná není; trestná je pouze její veřejná propagace. Přesto se proti „homofobovi“ Putinovi sjednotili snad všichni proletáři, pardon – všichni neomarxisté světa, kteří ucítili příležitost předvést svoji „toleranci“ tím, že nepojedou na ruskou olympiádu. Putin ovšem nejenže neodvolal, nýbrž se dokonce dopustil projevu, ve kterém vyzdvihl rodinné hodnoty a odsoudil západní ideologii za to, že klade na stejnou morální úroveň svazek osob stejného pohlaví s mnohočetnou rodinou, stejně jako víru v Boha s vírou v Ďábla. To už si dovolil příliš.

  Pravdou je, že k nějakým razantnějším akcím (jako třeba hospodářské sankce, které poškodí i evropské hospodářství) se levicoví politici kvůli gay parádám, neodhodlali. Zřejmě tušili, že by jim je voliči nemuseli skousnout. Ukrajinská krize a následná „ruská agrese“ tak přišly, chtělo by se říct, „jako na zavolanou“. Otázka tedy zní, jestli návrh Janukovyčovi připojit Ukrajinu k EU, který nemohl skončit jinak než nějakým průšvihem, musel být nutně jen nedomyšleností.

  Popírání vlastních principů kdykoliv se to hodí je běžnou technikou marxistických světlonošů všeho druhu. Neomarxisté např. na jedné straně protěžují feministky a homosexuály a na druhé straně muslimy, kteří ovšem obě jejich privilegované skupiny upřímně nenávidí; kde mohou, je i vraždí. Zatímco ale neomarxisté na potkání nadávají konzervativcům do sexistů či homofobů, pro  muslimy se jim už těchto mírumilovných nálepek jaksi nedostává.

  Podobně se to má i s nacionalismem. V EU je slovo nacionalismus v podstatě nadávka. Každý, kdo jen vzdáleně vzpomene nějaké vlastenectví, národní cítění, kdo žádá, aby se například přistěhovalci naučili tuzemským způsobům a jazyku, je „populista, primitiv, xenofob, fašista, nácek ...“. I Putin je těmito slovy neustále častován. A na Ukrajině?

  Dokonce i z našeho tisku jsme se dozvěděli, že snad první věcí, kterou majdanisté udělali, byl návrh zákona omezujícího používání ruštiny. Také v Porošenkově návrhu nové ústavy je ukrajinština jako jediný úřední jazyk, zatímco ruština má postavení „jednoho z regionálních jazyků“. Přitom v jihovýchodní zhruba polovině Ukrajiny má ruštinu za mateřský jazyk většina obyvatel (nejen Rusové, ale i rusky hovořící Ukrajinci). Bývalá prezidentka Tymošenková, dříve oslavovaná jako výlupek vší ukrajinské demokracie a svobody, se hned po letošním převratu nechala slyšet, že „na ty Moskaly (ukrajinská nadávka pro Rusy) naházíme atomovky“.

  Co se asi ve zprávách iDnes nedočtete, ale co se přitom dá najít minimálně v ruském tisku (čímž myslím, že by si to evropští a američtí politici s jejich zástupy dobře placených poradců snad mohli taky zjistit, pokud by je tedy zajímalo, co píše druhá strana), tak v Kyjevě až do letošního roku fungovalo jedno ruskojazyčné gymnázium a více základních škol s ruským či smíšeným vyučováním. To vše bylo po převratu zrušeno, smí se vyučovat pouze ukrajinsky. Krom toho byla zavedena výchova k vlastenectví, která obnáší například to, že děti musejí již od první třídy deklamovat Ševčenkovy básně o zlých Moskalech. Poznámka na okraj: Ještě před rokem bych býval neřekl, jak se mi po více než třiceti letech bude zase hodit číst rusky.

  Zajímavé na tom je, že od všech těch apoštolů „tolerance“, „respektu k odlišnosti“, „nediskriminace“ apod. není slyšet ani slůvko zpochybnění, neřku-li odsouzení.

   Ano, jsou i mnozí upřímní antikomunisté, kteří se dnes staví proti Putinovi v domnění, že se jedná o postoj antikomunistický. To mi připomíná šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, když komunisté tady strašili lidi nacisty a revanšisty ze Západního Německa, ačkoliv míra (jakéhokoliv) socialismu byla v tehdejší SRN mnohem menší než v ČSSR. Vzpomínám si, že mnoho mých starších příbuzných, kteří kdysi prošli nacistickou okupací, tomu minimálně zčásti věřilo. A když se podívám do některých diskusí na téma Němci, zvláště pak sudetští, tak mám silný dojem, že část diskutérů vnímá slovo „Němec“ jako „nacista“ minimálně podprahově dodnes.

  Možná někdo namítne, čím si tedy vysvětluji, že Putina hájí tolik českých komunistů. Proti nim ostatně směřuje většina pravicových protiputinovských výpadů v diskusích. Vysvětlení je prosté: Tito soudruzi prostě (také) zaspali dobu. Myšlenkově ještě žijí v dobách Sovětského Svazu, kdy  Moskva byla Mekkou světového marxismu a oni si zvykli schvalovat vše, co v Rusku rozhodli, aniž by se obtěžovali přemýšlením. A naivnější pravičáci, kteří modernějším marxistům to jejich „antikomunistické“ tažení proti Putinovi zpozdile věří, jim tu jejich zpozdilost výrazně usnadňují.

  Přitom tomu tak nebylo odjakživa. Marx byl Němec opovrhující Slovany, Engels Angličan a Lenin byl do roku 1917 pošahaným a mravně zkaženým intelektuálem, který občas napsal něco do jednoho levicového časopisu s nevelkým nákladem a skrýval se přitom v Bavorsku a Švýcarsku před ruským zatykačem. (Pokud je mi známo, tak Marx a Engels se nikdy nemuseli bát zatčení za své zločinné učení.) Nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt války a německé vlády, která ho ve snaze za každou cenu porazit Rusko nechala převézt v uzavřeném vlaku do Ruska a ještě vybavit hotovostí.

  A dnešní Rusko? Ruská komunistická strana je tam v opozici, s Putinem je v dost špatných vztazích, nějaká koalice s nimi na rozdíl od Česka nehrozí. A to nemluvím o Komunistické straně sociální spravedlnosti na Krymu, jejíž předseda Andrej Brežněv je dnes hlasitým kritikem připojení Krymu k Rusku a „nedostatku politické soutěže“, což od vnuka Leonida Brežněva zní obzvlášť pikantně. Přitom fakt existence této opoziční strany svědčí o tom, že jiné politické strany – i ty, které nesouhlasí s připojením, i ty komunistické – na Krymu existovat mohou; jen je tam skoro nikdo nevolí.

  Krom toho, daně fyzických osob, jejichž výši lze také pokládat za jeden ze symptomů socialismu, končí v Rusku na 13 %. Srovnejte s Francií, Itálií, Německem...


3. Víc než třikrát


Třikrát větší je průměrný plat v Rusku než na Ukrajině. Zvláštní je, že tento fakt je tak málo zmiňován nejen v tendenčních médiích, ale i proputinovskými diskutéry. Jako by separatisti či Putinovi příznivci museli mít jen ideální motivy.


http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_European_countries_by_average_wage

http://www.translationdirectory.com/articles/article2479.php


Toto jsou jen 2 nejrychleji vybrané odkazy ukazující fakt uvedený v prvním odstavci. Nyní stručný úvod do nedávné politicko-ekonomické historie těchto zemí, se kterou vás většina našich médií asi neseznámila:

Rusko bylo za opilce Jelcina v podstatě permanentně v bankrotu. Důchody a platy státních zaměstnanců se nevyplácely i dlouhé měsíce. Jedním z „populistických“ kroků Jelcina například bylo to, že před volbami si vypůjčil v cizině peníze a vyplatil zpětně důchody a platy za pár měsíců, aby ho lidé volili. Po volbách pak opět nevyplácel ani ty platy a důchody, ani nesplácel zahraniční půjčky. Minimálně jednou proběhla restrukturalizace zahraničního dluhu (čti otevřený bankrot). Ke konci Jelcinovy vlády již mnozí počítali, že se Rusko rozpadne. Již byl natištěn uralský frank a další nástupnické měny.

V této situaci se dostal k moci Putin. Či spíš byl dostán. Do čela ho dosadili fakticky vládnoucí oligarchové coby koníka, na kterého se naloží vina za rozpad Ruska. Jenže koník se ukázal být liškou podšitou. S částí oligarchů zřejmě uzavřel nějaké kompromisy (proti všem oligarchům by nepochybně nemohl vyhrát ani Ilja Muromec s Babou Jagou za zády) a ostatní zlikvidoval. K likvidaci nejspíše nebylo třeba až tak nečistých prostředků. Stačilo jen uplatnit zákony o korupci, daňových únicích apod. proti Chodorkovskému a dalším lidem, které před tím ani ve snu nenapadlo, že by pro ně mohly nějaké zákony platit. Po zlomení moci oligarchů se pak Putinovi podařilo Rusko ekonomicky nesmírně pozvednout. Nejen že se dnes důchody i platy vyplácejí, ale navíc výrazně vzrostly – dle uvedených odkazů má dnes vyšší průměrný čistý příjem nejen než Ukrajina, ale i než např. Bulharsko, Rumunsko či Maďarsko – což znamená, že když dostali krymští důchodci a státní zaměstnanci přidáno na ruskou úroveň (tato informace se mihla i v Idnesu, pouze tam nebylo, o kolik se jedná), tak mají už dnes více, než by měli kolik let od vstupu do EU – což by jako důvod pro netouhu po přičlenění k EU mohli snad pochopit i ti největší euronadšenci. A co to asi tak znamená pro nálady v Rusku – vážně pořád věříte, že vysoká podpora Putina je manipulace? Možná tolik nečtou západní tisk, aby se dozvěděli, že Putin je zrůda, kterou je třeba nenávidět, a dělají si názor na základě vlastní zkušenosti.

Na Ukrajině existující v komunistických hranicích (do Lenina byla Ukrajinou jen dnešní její západní část, a to ještě ne celá) bránila řevnivost až nenávist mezi proevropským západem a proruským východem vytvoření jakékoliv efektivní vlády. Prezidenti prozápadní i provýchodní kradli ze státního a brali úplatky neustále ve velkém, jakož i většina úředníků, celníků apod. Omezit moc oligarchů se nikdo ani nepokusil, ostatně jeden z nich – Porošenko – je dnes prezidentem. Že se za této správy nedařilo hospodářství, není samozřejmě nic překvapivého - Ukrajina je dnes 1.-2.nejchudší zemí Evropy (dle jedné z odkazovaných tabulek má Moldávie příjem nižší, dle druhé vyšší), příjem je zde menší i než v Albánii, Gruzii či Kazachstánu.

Myslím, že kdyby zde byla šance, že z nás SRN udělá další spolkový stát s tím, že okamžitě dorovná důchody a platy státních zaměstnanců na německou úroveň, dost lidí by bylo pro. A to zde máme jazykovou bariéru a nacionální, historicky vzniklé animozity. Na východní Ukrajině přitom většina lidí má ruštinu za mateřštinu (jsou tam jak Rusové, tak rusky hovořící Ukrajinci), takže jazyková bariéra nula a historicky jde o území patřící k Rusku – Donbas přičlenil k Ukrajině Lenin, Krym Chruščov. Bylo by tedy celkem divné, kdyby nikoho na Ukrajině nenapadlo, že opětné přičlenění k Rusku by bylo prima. A ono samozřejmě napadlo, už dávno. Krymský parlament schválil odtržení od Kyjeva už víckrát a strany s programem připojení k Rusku tam už dlouho vyhrávaly všechny volby; teprve letos se jim Rusko rozhodlo vyhovět a okamžité zvýšení platů na ruskou úroveň se nepřekvapivě líbilo i vojákům – pro přestup do ruské armády se jich rozhodlo přes 90 %, někteří velitelé začali o podřízení se nové moci vyjednávat s činiteli krymského parlamentu ihned po onom parlamentním hlasování. Řeči o násilném připojení Krymu tedy může vést jen někdo, kdo nezná fakta, anebo mu ideologická zaslepenost či zlý úmysl brání je rozumně interpretovat.

Že si podobně chtěli polepšit i Donbasani, není překvapivé. Co je zřejmě překvapilo, že se na tyto své chudé příbuzné rozhodlo Rusko více méně vybodnout. Ona už sanace Krymu znamená zřejmě citelný zásah do ruského rozpočtu, a to je Krymanů dva miliony; a Rusko navíc ušetří za pronájem námořní základny od Ukrajiny - zatímco Donbasanů je milionů osm a žádnou základnu tam Rusko nemá.

Představa, že Rusko dnes posílá armádu, aby Donbas dobylo, by byla rovněž legrační, kdyby neměla tak tragické důsledky. Kdyby býval Putin chtěl, tak mohl mít Donbas bez boje mnohem dříve, než dali v Kyjevě dohromady první oddíly schopné vyslání na východ. Ostatně i z nich pak mraky vojáků dezertovaly, ostatní se nechávali zajmout při první příležitosti apod., což je skutečným důvodem, proč není ukrajinská armáda schopná ta území dobýt. Mimochodem, po uzavření příměří jsem četl postesk jednoho z východních velitelů separatistů, že s výměnou zajatců mají hlavně tu potíž, že každý druhý až třetí zajatý ukrajinský voják být navrácen do Kyjeva nechce. V první řadě proto, že všichni navrácení procházejí v Kyjevě „přijímací procedurou“, kdy musejí dva až tři týdny vysvětlovat okolnosti svého pádu do zajetí. Kdyby ruská armáda skutečně překročila hranice, tak většina ukrajinských vojáků buď ihned radostně upadne do zajetí – s nadějí, že je časem angažuje Rusko za trojnásobný žold – a zbytek uteče až za Kyjev. Zbydou možná Národní garda Pravého bloku a batalion Ajdar, skládající se z nacionalistických intelektuálů, kteří to ovšem těžko vytrhnou. A to jsem ještě nehovořil o rozdílech v úrovni techniky.

Kdyby by mi někdo ještě před nedávnem, o době před dvaceti lety ani nehovořím, řekl, že se budu jednou zastávat Ruska proti Západu, myslel bych si, že se zbláznil. Jenže časy se holt mění. Zatímco Západ pokračuje v cestě pryč od kdysi západních, rozuměj křesťanských, hodnot, Rusko se zřejmě z let 1917-1989, kdy tyto hodnoty pošlapávalo strašlivým způsobem, poučilo a dnes se snaží se k nim navracet. Zatímco kdysi křesťanský Západ staví na piedestal všechny možné zvrácenosti a jejich kritiky v lepším případě jenom dehonestuje, v horším i trestně stíhá jako nějaké fóby, někde už dokonce úřady kradou rodičům vlastní děti pod záminkou jejich zvrácené ochrany, aby je pak nechávali k adopci i zvrhlíkům, a o křesťanství, na kterém vyrostla evropská civilizace, už nesměla být v evropské ústavě ani zmínka, Putin zakazuje alespoň prezentace nemravnosti, mluví o rodinných a duchovních hodnotách a nechává se vidět, jak pokleká před pravoslavnými duchovními a křižuje se (stačí pohledat na youtube). I když proti pravoslaví lze mít teologické výhrady, stejně jako proti tomu, že sice mluví o rodinných hodnotách, a přitom se nedávno sám rozvedl, pořád je to o několik řádů lepší než to, co předvádí většina západních politiků.

Nedávno jsem si znovu vzpomněl na poučku, kterou jsem kdysi četl v souvislosti s blízkovýchodními diktátory. Že totiž pokud míra zla, kterou se některá vláda dopouští doma, přesáhne určitou hranici, je jen otázka času, kdy začne být zlá i navenek. Už u tzv. arabského jara jsme mohli diskutovat, zda podpory či přímé zásahy proti vládcům Tuniska, Libye, Egypta či Sýrie, kteří sice nebyli ideální, nicméně byli asi jedinými, kdo mohl zabránit nástupu islamistů, byly jenom hloupé, nebo i zlé. Zatvrzelé trvání na odstoupení Asada i tváří v tvář Islámskému státu Iráku a Sýrie, nastolenému „demokratickou opozicí“, vyzbrojenou Západem proti Asadovi, v situaci, kdy každému musí být jasné, že liberální protiasadovské síly v Sýrii jsou zcela marginální a Asad je jedinou silou schopnou zastavit v Sýrii IS, to už snad nemůže být pouhá hloupost ani omylem.

Dílo EU a USA na Ukrajině, kde nejprve rozdělily zemi návrhem přičlenění k EU, který je pro východ Ukrajiny nevýhodný (o všech důvodech jsem psal v Díl 1. Náhradní nepřítel), pak podpořily nacionalistické fanatiky na Majdanu v násilném převratu proti legitimně zvolenému prezidentovi (zřejmě dle euro“logiky“, že kdo je pro vstup do EU, je demokrat, a kdo do EU nechce, je extrémista), a za občanskou válku díky nim vzniklou dnes trestají Rusko – to je zřejmě další rudý květ zla, kterým rozkvetla neomarxistická „tolerance“.

Jak je vidět, uvedená poučka platí, i když uvedeným vládcem jsou politici demokraticky volení, protože nemravní lidé prostě volí nemravné vlády. Asi se lze jen modlit, aby dalších „prodemokratických“ zásahů dnešního upadlého Západu bylo co nejméně. Je zde ovšem naděje, že po dalších kolech ekonomické krize – kterou trpí prakticky jen euroamerická civilizace - na to bude čím dál tím méně peněz. Ostatně už teď jsem zvědav, kde chce EU vzít na sanaci Ukrajiny, když je jasné, že odvrácení jejího bankrotu bude stát tolik, že záchrana Řecka byl proti tomu velmi laciný špás.



převzato z http://horakmartin.blog.idnes.cz/