Ročník 2014‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Zatmění na Západě

Václav Meloun


   Před časem proběhla na stránkách Distance diskuse mezi Jiřím Fuchsem a Romanem Jochem na téma pravice (3/2011 J. Fuchs: Zatmění na pravici, R. Joch: Zatmění… ale kde? a 2/2012 J. Fuchs: Zatmění na pravici trvá). Diskuse reagovala na článek Romana Jocha „Kdo je pravice a kdo ne“ otištěný v Konzervativních listech na podzim 2011). V určitém smyslu je možné za pokračování polemiky považovat i výměnu názorů mezi oběma aktéry v Distanci 4/2013 pod názvem „Mailová přestřelka o Ukrajině, EU a Rusku“.

   Proč banální a v minulosti mnohokrát diskutované téma pravice vzbudilo znovu takový zájem a rozjitřilo vášně? Kromě obvyklých atributů charakterizujících stoupence pravice (morálka, respekt k soukromému vlastnictví) přišel Joch ve svém článku s novinkou: požadavkem na loajalitu k západní civilizaci takové, jaká se historicky ustavila. Z této loajality prý plyne ochota hájit, ochraňovat a především se zbraní v ruce bránit historicky ustavenou západní civilizaci.

   Jsou to vskutku silná slova. O něco dále Joch dokonce považuje tuto „civilizačně-existenciální“ charakteristiku stoupenců pravice za nejdůležitější, důležitější než zastávání pravicových postojů v oblasti morálky nebo ekonomické. Vnímavý čtenář jistě zpozorní. Vzápětí pak i Joch připouští, že „západní civilizace je nedokonalá, jako každé lidské dílo“. Západní civilizace, tak jak se historicky ustavovala, přinášela jistě mnoho dobrého, ale také mnoho zlého. Jde tedy skutečně o takovou hodnotu, že je na místě požadovat „radikální, přímo esenciální“ loajalitu a nasazení životů?

   Bezpodmínečná loajalita je velmi kategorický požadavek a oprávněně proto na ni mohou aspirovat jen nejcennější věci v našich životech – rodina, Bůh, vlast. Máme k těmto absolutním hodnotám přiřadit i západní civilizaci „tak, jak se historicky ustavila“? Zkusme se nad tím krátce zamyslet. Nepůjde nám přitom o úplný rozbor a přesnou interpretaci Jochova textu, nechceme totiž zabřednout do diskusí o tom, zda tou či onou formulací měl na mysli právě to či ono. Ze zmíněné diskuse si spíše jen vypůjčíme téma, které je zajímavé samo o sobě. V tomto smyslu by měly být chápány případné odkazy k polemice mezi R. Jochem a J. Fuchsem.


   Otázka tedy zní: Je západní civilizace „tak, jak se historicky ustavila“ hodna bezpodmínečné loajality? Pro její zodpovězení se nejprve budeme muset zabývat tím, co to vlastně reálná, historií formovaná Západní civilizace je. S odpovědí nám pomůže R. Joch: „…nestačí loajalita k západní civilizaci jaká by měla být podle našich představ, ale ke skutečné západní civilizaci, jak reálně existuje, tudíž jak se historicky ustavila.“ Klíčovým atributem západní civilizace v našem problému je tedy přívlastek „tak, jak se historicky ustavila“. Tento přívlastek má odlišit skutečnou historickou realizaci civilizace v euroatlantickém prostoru (pokud můžeme pro zjednodušení použít toto označení) od ideálu, od toho, jaká by západní civilizace měla nebo mohla být. Mělo by se tedy jednat o západní civilizaci takřka „se vším všudy“, ať už jde o její nejlepší momenty, nebo o chvíle, na něž bychom nejradši zapomněli.

   Joch například ve svém textu považuje nacismus a komunismus za „totalitní, radikálně levicová hnutí, usilující o nahrazení západní civilizace, jak se historicky ustavila, civilizací jinou, novou, lepší“. A proto se mu zdá, že tyto nešťastné epizody v našich dějinách jaksi nepatří do okruhu západní civilizace, jak se historicky ustavila. Takový přístup se ale nezdá být příliš konzistentní. Proč bychom jinak mluvili o lidském díle, které není prosté chyb, a používali přívlastek „tak, jak se historicky ustavila“? Pokud z vývoje západní civilizace budeme preparovat jenom momenty a skutečnosti, které se nám zamlouvají, a jiné upozadíme, pak už se nepohybujeme ve sféře fakticity, ale míříme k ideálu. A o ten, jak Joch jasně deklaruje, nám v tomto případě nejde.

   O kus dál Joch v metafoře staví do kontrastu proti třem zdrojům moci levice (Hollywoodu, univerzitám a médiím) tři zdroje moci pravice (Vatikán, Wall Street a Pentagon). První triumvirát může za to, že je levice dnes tak silná, druhé trio je prý důvodem, proč pravice ještě není zcela poražena. Kouzlem nechtěného se i na této metafoře vyjevuje slabina Jochova uvažování. Budeme za součást západní civilizace, jak se historicky ustavila, považovat i levicové trio? Opět se tomu asi těžko vyhneme. Pak by to znamenalo, že loajalitu máme prokazovat i centrům moci levice.

    Oba uvedené příklady spojuje snaha vybrat z historie západní civilizace to lepší (z pohledu konzervativně smýšlejících) a to méně žádoucí odsunout stranou. Tím však už skutečnost do značné míry filtrujeme a ocitáme se mimo sféru historicky ustavené západní civilizace.

   Ocitujme jednu z klíčových pasáží Jochova původního textu: Samozřejmě, západní civilizace, jako každé pozemské dílo, je nedokonalá; pravicový (neboli konzervativní) postoj k ní je však dán ochotou provádět zlepšení a reformy civilizace jen v rámci jejího politického, ekonomického a společenského systému, v rámci jejího „režimu“ (v aristotelském smyslu), nikoli snahou o její zničení a nahrazení civilizací jinou; to na rozdíl od levicového či revolučního postoje, který chce od základů změnit západní systém, odstranit „režim“ a nahradit západní společnost společností jinou, novou, „lepší“.

   A to nás přivádí k otázce další: Mohou být za příslušníky pravice, natož za konzervativce považováni lidé, kteří se sice za ně sami považují, ale současnou západní společnost v jejím politickém, ekonomickém a společenském systému považují za radikálně špatnou – a jsou od ní dokonce radikálně odcizeni? Kdyby dostali otázku, co vlastně z aktuální západní civilizace a jejích institucí chtějí konzervovat (zachovat) – a pohleděli by pravdě do očí – museli by říci: „Nic, či téměř nic.“

   Roman Joch vyčítá svým oponentům – prý falešným stoupencům pravice – jejich názor, že současná západní civilizace je radikálně špatná, a přání ji od základu změnit, nahradit civilizací novou, lepší, novým „režimem“. Pravicový a konzervativní (rozuměj jediný správný) postoj má usilovat o nápravu pouze v existujícím kontextu, v rámci současného režimu.

   Při takovém pojetí je ale zvláštní, že ještě vůbec může být řeč o nějaké západní civilizaci. Nezažil snad Západ během své existence bezpočet revolucí, změn režimů, radikálních zvratů politického, ekonomického a společenského systému? Ale přesto stále mluvíme o vývoji jedné a téže západní civilizace uprostřed dějinných turbulencí. Znamenalo snad zhroucení římského impéria pod náporem barbarů konec západní civilizace? Nebo šlo jenom o jednu z epizod ve vývoji Západu?

   Zdá se, že Jochovým omylem je přílišné ztotožnění pojmu civilizace s pojmem režim. Tím se ovšem dostává do problému: Chce zachovat civilizaci – dědictví křesťanství, antiky – k tomu ale potřebuje uchovat současný režim a jeho instituce. A to bez ohledu na jejich stav. Povoleny jsou de facto pouze kosmetické změny současného režimu. Přesně v duchu hesla: „Žijeme v nejlepším z možných světů.“

   Být Joch Římanem, pokládal by pád Říma za konec civilizace, ne-li světa. A halasně by verboval k jeho obraně, k záchraně poslední bašty západní civilizace. Z omylu by ho časem usvědčila jeho oblíbenkyně, západní civilizace „tak, jak [by] se historicky ustavovala“. Protože jak pravil klasik: byli jsme před Římem, budeme i po něm.

   Kdybychom chtěli být trochu více současní, mohli bychom se podobně ptát, jestli západní civilizace zanikne se zánikem Vatikánu, Wall Streetu a Pentagonu. Joch by bez váhání odpověděl, že samozřejmě. Našlo by se ale dost těch, kteří by minimálně poslední dva elementy Jochovy „esence Západu“ nepostrádali. Kdo že to třímal ekonomickou a vojenskou moc před nástupem USA do role „meče a měšce Západu“? Britské impérium, před ním zase Francie, Španělsko atd. atd. S Vatikánem je to trochu složitější, církev přeci jenom – na rozdíl od Wall Streetu a Pentagonu – deklaruje své trvání jako časově neomezené. Podle Jocha ale zřejmě není důvod, aby se druhé dvě klíčové instituce Západu držely zpátky. Představil jsem si nová motta obou superinstitucí, vybroušená do mramorových podlah v jejich dvoranách: „Pentagon navždy“ a „S Wall Streetem na věčné časy“. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se přestal smát na celé kolo.

   Teď ale opět trochu vážně. Co když je to právě bazírování na petrifikaci současného režimu na Západě, které podepisuje západní civilizaci ortel? Co když dekadence západní společnosti, o které Joch rád mluví jako o nějaké chřipce (stačí jen pár čajíčků a za týden jsme z toho venku), postoupila už tak daleko, že je spíš rakovinou nebo morem? Morem, který po světě rozprašují právě ty nedotknutelné instituce Západu? Není pak lpění na nutnosti takový režim hájit stůj co stůj postojem užitečného idiota? Užitečného především pro nerušené šíření těch vlivů, které mají potenciál západní civilizaci skutečně sprodovit ze světa.

   Jaký postoj by měli zaujmout stoupenci pravice? Určitě by neměli volit stejnou zkratku jako Joch a svoji pravicovost vyčerpat na pouhém zachovávání statu quo. Možná kdysi byla doba, kdy s klidným svědomím stačilo jenom zachovávat dědictví minulých generací. Situace se ale natolik změnila, že dnes už vůbec není zřejmé, že konzervování stávajícího režimu a jeho institucí lze hodnotit jako morálně pozitivní jednání. Je potřeba dobře uvážit, nakolik jsou současný režim a jeho instituce ještě zakořeněny v západní civilizaci tak, jak jsme ji znali z minulosti, a nakolik už jsou naplněny novými obsahy. Pokud by závěr zněl, že současný režim a jeho instituce jsou už autentickým obsahům západní civilizace natolik odcizeny, že se návrat do původního stavu zdá nemožný, pak pravicový postoj nebude lpět na formálních strukturách, ale bude usilovat především o obnovu obsahů, které kdysi Západ dělaly Západem. Zda to bude v rámci stávajícího režimu a institucí, nebo v jiném režimu a s jinými institucemi, je v celku vedlejší.

   Tvrdit, že takový postoj není pravicový a konzervativní, nebo že je dokonce levicový a revoluční, je prázdný formalismus. Joch zřejmě má své důvody, proč formalistické konzervování stávajícího režimu povyšuje na nejvyšší hodnotu. Ocitá se tím ale sám mimo sféru autentického konzervativního postoje. Konzervativec především ví, jaké skutečnosti mají trvalou hodnotu. A že konzervaci jako způsob jejich ochrany je možné použít pouze tehdy, pokud jsou tyto skutečnosti rozšířené a respektované, pokud je společnost přijímá za obecně platné.

   Je těžké odhadnout, co přinese budoucnost. Kdo ale není slepý, vidí, že dnešní Západ nemá jenom chřipku. V šílené agónii se stále rychlejším tempem zbavuje posledních zbytků toho, co jej kdysi dělalo cenným a hodným respektu a loajality. Věci, které lidé na Západě bolestně objevovali během dlouhých staletí a cennou zkušenost si po staletí předávali z generace na generaci, jsou zahozeny jednou, dvěma generacemi. To všechno je navíc vydáváno za dosažení vrcholu lidství. A v takové chvíli zní od Jocha výzva k bezpodmínečné loajalitě. Za takovou západní civilizaci prý skutečný konzervativec nasadí i vlastní život! Jak patetické a směšné.

   Odpověď na otázku ohledně povinné loajality k historicky ustavenému Západu nám nakonec možná dá sám R. Joch. Lamentaci nazvanou „Práva, nebo svévole režimu?“ (Lidové noviny 27. 1. 2015), ve které se zabývá kauzou bratrů Michalákových zabavených jejich rodičům v Norsku a kterou bych mimochodem téměř celou podepsal, uzavírá takto: „My, kteří víme, že naše přirozená práva nejsou od státu, nýbrž od Boha (neboli daná lidskou přirozeností), taky víme, že máme přirozené právo je bránit. Pokud nám je bude socialisticko-relativistický stát upírat v netolerovatelné míře, máme v krajním případě proti němu právo použít i to, čemu se v USA eufemisticky říká „opravné prostředky dle druhého dodatku“. (Druhý dodatek americké ústavy říká „… právo lidí držet a nosit zbraně nesmí být omezeno.“) Nikomu to neradím; ale naši vládcové by měli vědět – a žít, usínat i budit se s vědomím – že toto právo my, lidé, v záloze máme.“    

   Pomiňme to, že druhý dodatek americké ústavy u nás neplatí a právo nosit zbraň je silně omezeno. Najednou už k nám ale nepromlouvá nekompromisní obhájce skvělých institucí Západu, mezi kterými jistě patří čestné místo perle severské demokracie srdnatě bojující za práva těch nejbezbrannějších, norské instituci libozvučného jména Barnevern. Místo toho slyšíme nezakrytou výhrůžku legitimně zvoleným představitelům moci v historicky ustavené západní civilizaci: Dejte si pozor, vy vládcové, my lidé máme právo použít své „opravné prostředky“.

   Tohle že je ta echt pravicová a konzervativní „ochota provádět zlepšení a reformy civilizace jen v rámci jejího režimu“? Kam se poděl všechen ten patos, se kterým Joch vyzývá k obraně západní civilizace se zbraní v ruce? Jak to, že najednou velmi nepravicově revolučně šermuje bouchačkou před očima těm, které ještě před pár měsíci přísahal chránit do posledního dechu? A za co že to ještě nedávno navrhoval vyloučení z ligy pravicových? Za názor, že s mnoha skvělými institucemi Západu není potřeba jednat v rukavičkách?

   Na řečnickou otázku „Kdo je pravice a kdo ne?“ bychom mohli odpovědět lehkou parafrází: “ Kdo je tu vlastně konzistentní a kdo ne?“