Ročník 2014‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Civilizace a její ignoranti

Roman Joch



   Můj oponent je pobouřen tvrzením, že bychom měli být loajální vůči (naší) západní civilizaci a bránit ji. Tvrdí: „… oprávněně na /bezpodmínečnou loajalitu/ mohou aspirovat jen nejcennější věci v našich životech – rodina, Bůh, vlast. Máme k těmto absolutním hodnotám přiřadit i západní civilizaci…?“

   Dovolím se (nesměle) zeptat: Proč? Proč bezpodmínečnou loajalitu máme mít vůči rodině a vlasti, proč je máme považovat za „nejcennější v našich životech“ a za „hodnoty absolutní“ – a tudíž je bránit se zbraní v ruce?

   Boha nyní nechávám stranou; konstatuji, že většina těch, kdo v dějinách i dnes tvrdili a tvrdí, že bojují za Boha, ve skutečnosti bojovali proti Bohu; proti Jeho vůli i spravedlnosti; ale uznávám, že v principu lze být na straně Boha a bojovat za Boha; je však velký rozdíl mezi tím, co chce Bůh, a tím, co si my myslíme, že víme, co chce Bůh; a samotná víra pro rozpoznání rozdílu mezi tím prvním a tím druhým nestačí. Omezím se však na věci světské.

   Proč bojovat za rodinu a za vlast? Rodina je přeci nedokonalá, děti zlobí, žena neposlouchá… Proč je nejcennější v našich životech a hodnotou absolutní? Proč ji bránit, když je nedokonalá, neboť ji tvoří nedokonalí lidé?

   Nechci svého oponenta podceňovat, ale myslím si, že se nezmůže na odpověď lepší, než že: „Je to přeci rodina moje!“ Případně: „Jinou nemám!“

   A s vlastí je to ještě horší. V rodině její příslušníky alespoň známe; naprostou většinu svých spoluobčanů ani neznáme. Mnozí z nich jsou ohavní, nepříjemní lidé, odpudivé lidské existence. Za ně bojovat? A proč? A vládcové – králové, prezidenti, premiéři, ministři – o těch raději ani nemluvit! To je, jakože, to „nejcennější v našich životech“ a „hodnota absolutní“? Nedejte se vysmát…

   Proč tudíž bránit vlast? Opět, mám podezření, že můj oponent nedá odpověď lepší, nezmůže se na lepší, než (s patřičným patosem): „Je to přeci vlast moje!“

   A tím by naše polemika mohla i skončit. Já bych mu mohl opovědět takto: „Proto taky máš být loajální vůči civilizaci své a bránit ji, protože je to civilizace Tvoje a jinou nemáš. A když to Ty, kamaráde, nechápeš a nevidíš, pak já taky nevidím důvod brát vážně Tvé řeči o nutnosti loajality vůči rodině a vlasti a o údajné nutnosti jejich obrany.“

A je vymalováno.

   Ale protože můj oponent se pokusil o celkem vtipný konec svého příspěvku, pojďme dál. Proč je civilizace důležitější než vlast? (Rodinu teď nechám stranou, neboť rodina a vlast/civilizace jsou trochu odlišné úrovně.)

   Protože civilizace uděluje vlasti – a vlastně i našim rodinám, životům – hodnotovou identitu (a shodou okolností některé hodnoty západní civilizace jsou i objektivně a univerzálně správné). Civilizace vytváří vlast, vlast nevytváří civilizaci. Jak napsal britský katolický historik Christopher Dawson, nikoli evropské národy vytvořily Evropu, nýbrž Evropa (západokřesťanská civilizace) vytvořila národy. Bez civilizace by např. Češi byli jen nezajímavým barbarským kmenem; v civilizaci a díky civilizaci jsou národem.

   Vlast mohu během života změnit, stejně jako rodinu, ale jsem-li člověkem s určitými hodnotami, pak jsem s nimi v civilizaci a díky civilizaci. Mám-li si své hodnoty zachovat, civilizaci změnit nemohu. (Samozřejmě mohu konvertovat k civilizaci jiné, ale to už nebudu já se svými hodnotami.)

   Tak například mnozí židé během holocaustu. Přišli o celé své rodiny, nezřídka přežili jako jediní příslušníci svých rodin. A vrátili se domů – a tam zajistili, že jejich hodní křesťanští sousedé ukradli jejich majetek a nesli nelibě, proč se ti přeživší vlastně vrátili, proč tak dělají problémy a raději slušně nezemřeli jako jejich ostatní příbuzní …

   Přišli o rodinu i o vlast. Odstěhovali se do Izraele, nalezli vlast novou, založili rodiny nové – pokud byli mladí, měli i (někdy nové) děti (místo těch zavražděných). Přišli o starou rodinu i starou vlast, nalezli rodinu novou i novou vlast, ale to jediné, co celou dobu měli, co si celou dobu zachovali, co nikdy neztratili, byla civilizace. Civilizace je vždy mnohem důležitější než vlast a za určitých okolností i důležitější než rodina.     

Civilizace pochopitelně není totožná se všemi zákony, zvyklostmi či vládami v každé její zemi. Lze mít odpor ke vládě a přitom být loajální vůči civilizaci. Za určitých okolností dokonce musíte vést odpor proti vládě, máte-li být loajální vůči civilizaci.  

   A můj oponent má nepochybně pravdu – a dobývá se do otevřených dveří –, když píše: „Pokud by závěr zněl, že současný režim a jeho instituce jsou už natolik odcizeny autentickým obsahům západní civilizace, že se návrat do původního stavu zdá nemožný, pak pravicový postoj nebude lpět na formálních strukturách, ale bude usilovat především o obnovu obsahů, které kdysi Západ dělaly Západem. Zda to bude v rámci stávajícího režimu a institucí, nebo v jiném režimu a s jinými institucemi, je v celku vedlejší.“

   S tím souhlasím a myslím si to samé. Pouze se nedomnívám, že „…současný režim a jeho instituce jsou už natolik odcizeny autentickým obsahům západní civilizace, že se návrat do původního stavu zdá nemožný.“

   Toť vše, mám jiné praktické hodnocení situace než můj oponent (a i šéfredaktor Distance). Měl jsem dojem, že v praktickém vyhodnocování politické situace se lidé dobré vůle mohou po právu lišit. Můj oponent naznačuje, že nikoli; kdo jinak hodnotí situaci, je špatný.

   Zřejmě neví, co je to režim, a co je to civilizace. Režim není označení vlády či vládců, slovo „režim“, jak jsem upozornil, používám v aristotelském smyslu, pro označení něčeho mnohem širšího, než je jen vláda. Režimem je např. i svoboda slova. Režimem je i vzájemná úcta. Režimem i je zdvořilost při nesouhlasu. Režimem jsou i nepsaná pravidla chování.

   A vyhrožování vládě zbraněmi taky není neloajalitou vůči západní civilizaci, jak podsouvá můj oponent, když se snaží sugerovat, že jsem prý nekonzistentní. Naopak, v západní civilizaci je minimálně od proroka Nathana a krále Davida vyhrožování vladaři smrtí, pokud jedná špatně, jedním z atributů civilizace.

   To je pointa západní civilizace: Je i jiný zdroj legitimity než moc vladaře. A k tomuto zdroji legitimity se lidé mohou odvolat, když vladař jedná nespravedlivě. K tomu je ale nutné mít možnost svobodné konverzace o tom, co je spravedlivé - tedy svoboda politického projevu je taky jedním z atributů západní civilizace. Dokonce i svoboda zpochybňovat civilizaci samotnou (či její správnost).

   To jinde nemají. Zkuste v civilizaci islámské zpochybnit islám, v ruské matičku Rus, v čínské Říši středu, a uvidíte, jak dopadnete.

   Lze se tam pokusit zabít vládce a uspět – a pak jste vládcem novým. Ale myšlenka, že v řádu pravdy je správné vládci odepírat poslušnost, pokud je vládcem nespravedlivým, tam v civilizačním náhledu neexistuje. Pokud je vládcem, máte být poslušni naprosto. Anebo ho zabít a stát se vládcem novým, vyžadujícím naprostou poslušnost… Atd., cyklicky a do kolečka.   

   Tím, že můj oponent svobodně diskutuje o tom, co je západní civilizace, a dokonce, zda k ní máme být loajální nebo ji nenávidět, jí vlastně skládá tu nejvyšší poklonu. Dělá tak svobodně a bez obav. Jinde by za to už byl mrtev. A jeho smrt by nejspíš nebyla bezbolestná a krátká.

   Na otázku, kdo a k čemu tedy vlastně potřebuje západní civilizaci, je odpověď: „Ty, milý příteli, můj oponente, abys za své názory nemusel zemřít násilnou smrtí!“

   Boris Němcov to štěstí neměl; nežil v západní civilizaci.

   A to je pravda, kterou můj oponent i šéfredaktor Distance zatvrzele chápat nechtějí.  

   Abych to shrnul: Můj oponent vystavil kritiku mých názorů na tvrzení, že se prý domnívám, že loajalita vůči západní civilizaci vlastně znamená - a znamenat má - souhlas s každým momentálním vládcem, jeho nařízením, či zákonem.

   Trapné.