Ročník 2014‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Prohrát slunce před východem

Jindřich Koudelka


   Třebaže boj proti Církvi má dlouhou tradici a byl veden už různými zbraněmi, teprve Otto von Bismarck, „železný kancléř“ Pruska objevil, pojmenoval a „dal do oběhu zbraň „fungl“ novou, s názvem „kulturní boj“. Na mušku své zadovky si „Železný Otto“ vzal křesťanství obecně – to katolické zvlášť. Pikantní je, když se milovník uniforem a řízných maršů (tohle ztělesněné prušáctví) pustí do boje i na poli „kulturním“. Střet zájmů to však nebyl, vždyť armádě takto „kulturně“ zušlechtěného národa se dostalo (za 1. svět. války), přezdívky Hunové.

   Na poli „kulturního boje“ měl „Železný Otto“ nemálo následovníků z řad jednotlivců (u nás Masaryk), organizací i politických systémů.

   I bolševismus se účastnil: razantně a po svém – dynamitem! Jen místo kostelů katolických se bortily ty pravoslavné. Třebaže „kulturní boj“ je vynálezem 19. století, měl už ve „vrcholném období“ našich dějin své protagonisty, kdy se pro houfy husitských bratří povyražením obzvláštním a přenáramným stalo vypalování kostelů a klášterů!

   Snad pro pocit duchovní spřízněnosti s likvidátory ruských kostelů odmítl Masaryk, razící heslo „Tábor je náš program“, pomoc čs. legií v Rusku protibolševickým armádám Kolčaka a Denikina?

   To vývojově dokonalejší humanismus s dynamitem nepracuje. Dynamit a beranidlo k bourání hradeb nahradil psychologií, přesněji – psychologií davu!

   A protože dav miluje umění divadla, vystupuje humanismus i jako herec, permanentně obsazovaný do rolí veskrze kladných, i když by jeho naturelu hověly spíše role typu Shyllocka. Umělecký dojem musí sice občas zachraňovat „spřízněná kritika“ důrazem na „výpravnost scény“, ale nevadí, hlavně, že obecenstvo, milující pestrost kulis a lesk kostýmů, se baví. Tak iluze překrývají realitu. To je stará věc, vždyť ani Mefisto se Faustovi nepředváděl v pravé podobě.

   Když dobyli Španělé říši Inků a dělili kořist, dostal jeden z jezdců umělecky provedené slunce z ryzího zlata, a během noci ho v kostkách prohrál. Od té doby pro věc, zmařenou hned v zárodku, mají ve Španělsku přísloví: „Prohrát slunce před východem“.

   3. listopadu 1918, jen několik dnů po vyhlášení samostatného státu, byl stržen Mariánský sloup. Jak vidět, nejen v říši Inků lze „Prohrát slunce před východem!“

   Potom, co na trůn usedl platonský „král – filozof“ (propagandou vyvedený na „tatíčka“), začali za jeho panování „předskokani“ nové éry převádět (v rámci „kulturního boje“) heslo: „Tábor je náš program“ do praxe! Organizovaní i soukromí pokrokáři na všech úrovních (včetně té místní), osmělení pražským činem, začali svůj vlastní „kulturní boj“ odstraňováním (ničením) symbolů „tmářské“ církve. Zvláště spadeno měli na sv. Jana Nepomuckého (vždyť tatíček pravil, jaký on byl nehodný!). Tak mnohá boží muka, kaplička či socha světce už tehdy vzala za své! Novodobí „táborští bratři“ se zřejmě touto činností natolik vyčerpali na těle i na duchu, že o 20 let později (za Mnichova) už jim nezbývalo sil k hájení státu, který „hrdinským“ činem (stržením Mariánského sloupu) vzešel, však neslavně bez výstřelu sešel!

   Snahou a cílem demagogů všech dob i směrů vždy bylo ovládnutí duše a mysli davu. Dav logiku ani argumenty nepotřebuje, nežádá si jich, ani je neposlouchá. Dav chce zvolání, hesla, bubny a polnice! A rovnou k cíli!

   Každá doba má svá „identifikační hesla“. Však i my některá známe: „Za socialismus“, „Za světlé zítřky“, „Kupředu, levá…“. I doba prvorepublikově liberální je měla: „Pryč od Říma“, „Řím musí být souzen“ (a odsouzen), i to již zmíněné: „Tábor je náš program“. (Nejsou to ony bubny a polnice?) Popravdě řečeno, ta dvě o Římu domácí výroby nebyla – to byl tovar z dovozu! Ale „Tábor“, ten náš byl i se svým programem, oživeným onoho 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí. Přičíst však tento barbarský čin pouze na vrub davu by bylo daleko od pravdy. Vždyť aktu fyzické destrukce předchází, a to daleko dříve, destrukce duchovní!

   Ta začala v řadách „elit“, vždy nadšených pro slovo „pokrok“. A protože už tehdy vedla cesta k penězům i ke kariéře „po větru“, snažil se kdekdo: umělci, historici, novináři, učitelé… Ti všichni v pokrok uvěřili, zamilovali si ho, toužili po něm, v pokrokovosti se cvičili a v ní závodili. Ani sokolíci či spolek přátel žehu nezaostal. Každý se cítil být (v rámci boje za pokrok) povolán k potření „hydry klerikalismu“, která, dle dřívějších prognóz, měla být v té době už asi 100 let po smrti! „Kulturní boj“ se však neomezoval jenom na přímou akci, ale zahrnoval i vedlejší cesty, cestičky a by-passy (neboli obchvaty), přes rozbíjení tradičních hodnot v umění, estetickém cítění, filozofii i myšlení! Takto upravenou cestou, doufali, bylo lze snáze „odejít od Říma“.

   Cti nejpřednější se dostalo umělcům – jít v čele „kulturního boje“ a pod prapory pokroku vytvářet nové netradiční formy v umění a plnit je stejně netradičním obsahem. Heslo „Pryč od Říma“ tak dostalo pendant v heslu „Pryč od tradice!“

   Pokrok v umění se jmenoval Avantgarda nebo Moderna. Ať Avantgarda nebo Moderna, synonymem pro obojí bylo opět slovo pokrok!

   Dveře uměleckých salonů byly, po vzoru salonů pařížských, podobných tomu madame Steinové, pro avantgardu dokořán. Jako bonus za pokrokovost byly „pokrokovým“ umělcům pořádány výstavy i s propagací jejich děl. Kritika nešetřila chválou ani objasňováním principů moderního umění. Tupí maloměšťáci zpočátku nové umění nechápali a jeho „výboje“ pokládali spíše za recesi! Netrvalo však dlouho a zástupy snobů nešetřily obdivem; dokonce začaly „modernímu umění“ i rozumět (!) a odhalovat jeho tvůrčí principy a novou estetiku!

   „Kulturní boj“ tak i u nás začal úspěšně, ač ne vždy bylo třeba umění té nejvyšší bonity – stačila i karikatura. Vděčným námětem byla postava „pána farárka“, což byl buď prohnaný intrikán nebo kulatý páter – „flanďák“ s mastnou bradou za stolem s mísou plnou jitrnic! Jak po takto plasticky vyvedeném obrazu Církve neurazit hlavu (nebo aspoň ruku) „tomu svatýmu“ na rozcestí?

   „Romanticky“ ladění páni Broučkové, rádi naslouchající ohlasu vítězných bojů husitských předků (zvláště přes bezpečnou vzdálenost několika staletí), o svaté ani o jejich sochy na rozcestí ani nikde jinde nestáli, vždyť „Pastýř“, jak byl „Rozsévač“ svými ovečkami (ještě před proměnou v „tatíčka“) nazýván, jim podal (třebaže ne historik) historický výklad (o) smyslu českých dějin, a tam o svatých řeč nebyla! Tak se z pánů Broučků, dosud nepoučených, stávali Broučkové poučení, pak pokrokoví a na konci ateističtí! To ovšem nebylo na překážku tomu, aby i pro ně se „Tábor“ nestal programem. Národ, „obsahující“ takové množství Broučků pokročil v konečné „vývojové fázi“ až k pověsti nejateističtějšího národa v Evropě!

   „Pastýř“ , pokoušející se kdysi (ještě za c. k. Rakouska), neúspěšně o založení vlastní církve, která by hlásala „náboženství nezjevené“, nakonec skončil v církvi evangelické, hlásající náboženství zjevené!

   Jeho vztah k evangelíkům i k českým bratrům, o jejichž dávnější historii především opíral svoje umělé konstrukce o „smyslu českých dějin“, byl asi takový, jako byl jeho vztah k námluvám kudlanky a k osudu jejího partnera po skončení aktu! Zřejmě podobně to pociťoval i autor „Broučků“ (jiných, než těch výše zmiňovaných), evangelický farář Jan Karafiát, když požadoval vyloučení neúspěšného „Pastýře“ církve „náboženství nezjeveného“ z řad evangelíků.

   Třebaže historik Pekař rozcupoval umělotinu vydávanou za hermelín na padrť, propagandistická mašina provoz nezastavila a pokrokářští učitelé nadále vyprávěli generacím žáčků o „nejslavnější době našich dějin“ i o době temna, která zřejmě skončila stržením Mariánského sloupu(?!). Jeho stržení mělo být symbolickým předznamenáním duchovní i kulturní orientace nového státu (která se až po okraj naplnila!) a manifestací „Husovy pravdy“ nad protinárodní „ katolickou hydrou“, kterou měl symbolizovat Mariánský sloup s postavou Panny Marie (!) na jeho vrcholu, aniž ovšem většina z davu měla tušení, že Jan Hus byl ctitelem Panny Marie a že k ní i složil modlitbu! Proto stržení Mariánského sloupu nebylo jen činem protikatolickým a barbarským, ale ve své podstatě a logicky i činem protihusovským!

   Husův tragický osud je pro pokrokářské historiky, hlavně však pro psychology davu a manipulátory tím, čím je pro falešného hráče eso v rukávě.

   Sami chladní jako peklo (v Dantově pekle ďábla neolizují plameny, ale trčí zamrzlý v ledu) rozněcují druhé, sami lhostejní k osudu nejbližšího okolí předstírají city nad tragédií, od níž je dělí staletí, sami mlčící k současnému bezpráví požadují právo pro toho, který by je sám, jako své advokáty, odmítl! Sami bezcitní kupčí s city druhých, sami svatosti se vysmívající požadují na Církvi uznání svatosti pro Husa!

   Dejte už pryč své ruce, stejně špinavé jako vaše činy a úmysly od památky člověka, který i přes omyly, kterých se dopustil, je ve srovnání s vámi vskutku svatý!

   V jedné povídce se vypráví, jak se starý harfeník po smrti setká v nebi s Husem a říká  mu: „Mistře Jene, po srdci byls vždy v Čechách můj, ne tak po rozumu“, čímž naráží na rozdíly ve věrouce, ale také na to, že ne vždy jsou srdce a rozum v rovnováze. I pro nás katolíky, co nejsme jenom katolíky po rozumu, je Jan Hus „po srdci“ náš!

   Třebaže dnes už Husova postava není tak atraktivní, ani využitelná jako kdysi ještě za prvorepublikové éry, kdy se stala obuškem v rukou liberálů, humanistů, pokrokářů a „tatíčků“ a jedním z „milníků“ na cestě falešné interpretace českých dějin, nehodlají se jí ti, co si ji účelově „propachtovali“, jen tak vzdát, vždyť díky jemu, jeho postavě, té historické i té bronzové na Staroměstském náměstí, dosáhli toho, že jejich „pokroková“ horizontála tam tenkrát „triumfovala“ nad „zpátečnickou“ vertikálou!

   A nebyl to triumf ledajaký (!), vždyť kde se kdy stalo, že by právě vzniklý stát po několika dnech existence vykročil tak rázně na cestu „pokroku“ a dal tak razantním aktem (stržením Mariánského sloupu) vale tmářským, reakčním, protinárodním a bůhvíjakým ještě silám? Ale ať byl jejich triumf sebevětší, ať se jim hruď dmula pýchou sebevíce, zůstali stále a jenom předskokany! „Předskokany“ nové éry, kteří, ať na můstku velkém, středním nebo malém, „vyjížděli stopu“ těm pravým borcům, co měli nastoupit po nich. A oni nastoupili! Psal se únor roku 1948.

   Třebaže po 2. svět. válce se ve změněných poměrech výrazu „kulturní boj“ už neužívalo, existovat nepřestal. Doba „pouhých“ agitujících „Pastýřů“ byla pryč. Teď už nešlo o více či méně zastřenou proticírkevní agitaci nebo o pokoutní ničení soch či kapliček rukama prvorepublikových pomatenců, zblbnutých agitací „svobodomyslných“ novin a „osvětových“ kalendářů nebo volnomyšlenkářských (zednářských) spolků. Poválečná „Nová éra“ začala jako program státního ateismu, který se ani v nejmenším netajil záměrem zničit křesťanství a dorazit „hydru klerikalismu“ (po kolikáté už?), představovanou Církví. Proto Hus, husitství a Čeští bratři, spolu s Komenským, zůstávali stále na seznamu rekvizit, které inspicienti uschovávali z prvorepublikových depozitářů a které hodlali v nových inscenacích starých „klasických“  kusů ještě použít.

   Proticírkevní agitace „tatíčkovských“ časů byla teď nahrazena „přímou akcí“ po sovětském vzoru, prováděnou osvědčenými metodami bolševismu! Tak daleko u nás „doskočili“ revoluční mistři „skokanských můstků“(!) díky dobře vyjeté stopě předválečných „předskokanů“ i díky duchovní „průpravě“ národa ze strany těch různých „humanistů“, liberálů, „Pastýřů“, samozvaných vykladačů dějin a pozitivistických „filozofů“! Tak „dobře vyjetá stopa“ končila v bolševismu! V začínající éře světlých zítřků přišly, jako jedny z prvních, na řadu kláštery a řády. Ty byly rozpuštěny a mnozí z řeholníků skončili ve věznicích. Soudním i mediálním zdůvodněním této akce byly „nálezy zbraní“ v klášterních sklepeních, stejně temných jako úmysly těchto „agentů imperialismu“. Po takovémto „odhalení“ se některé z klášterů proměnily na sklady, kasárna nebo věznice anebo na jiné „veřejně prospěšné instituce“; zbytek byl ponechán „zubu času“ a chátrání. Podobně jako řeholníci a kláštery dopadli i kněží a farnosti. Také z nich skončili mnozí ve vězení – pro změnu jako „vatikánští špioni“! Jiným byl, bez udání důvodu, odebrán souhlas k výkonu kněžského povolání, a tak se počet neobsazených farností zvyšoval. Úměrně zvětšujícímu se nedostatku kněží se zvětšoval i počet chátrajících církevních objektů, o které neměl kdo pečovat (a na jejichž údržbu nebyly ani peníze) a které přitom patří (spíše patřily) ke kulturnímu dědictví národa. Ještě horší situace než ve vnitrozemí byla v bývalém pohraničí, kam po odsunu německého obyvatelstva přicházeli „noví kolonisté“ bez vztahu ke krajině i ke kulturnímu dědictví. Bilance škod byla otřesná. Nejhorší osud však čekal památky ve vojenských prostorech, kde zbylé kostelíky a kapličky posloužily jako vhodný dělostřelecký cíl! I tak probíhal „kulturní boj“.

   Naděje svitla po 40 letech, kdy skončila jedna fáze tohoto „boje“ zhroucením systému, který si nárokoval věčnost: „Se Sovětským svazem na věčné časy“!

   Jeho náhlé zhroucení vedlo k mnoha úvahám a teoriím, z nichž ta pravdě nejbližší, „Analýza 17. listopadu“ Miroslava Dolejšího, byla napadána nejzuřivěji, až hystericky, jak novopečenými „liberály a demokraty“, často „přerozenými“ z nejtvrdších svazáků 50. let (v mnoha případech „kmenových“ to zaměstnanců Charty!), tak i novinářskými „šmoky“ , plachtícími „po větru“, ale také, což je nejsmutnější, i bývalými Dolejšího spoluvězni!

   Téměř oficiální teorií o příčině krachu „východního impéria“ se stala teorie „uzbrojení“, která je na rozdíl od jiných (teorií), hodnocena jako „politicky korektní“. „Štempl“ politicky korektní je schvalovacím razítkem i výzvou k autocenzuře, neboť být „politicky korektní“ slibuje být „in“. Opak znamená: Z kola ven!

   Třebaže teorie „jedné mince o dvou stranách“ je pravdě bližší, „schvalovací razítko“ nemá, a tak za „politicky korektní“ uznána být nemůže. (Možná i proto, že se v ní mluví o minci, ražené v penězokazecké dílně?)

   Když předváleční liberální předskokani vyjížděli stopu borcům totality, nebyla to služba nechtěná ani náhodná. Zastřený ateismus (v bolševismu plně vyvřelý na povrch), hlásaný „Pastýři náboženství nezjeveného“, maskovaný příchylností k husitství a českobratrské ideji, vycházel z předpokladu, že prosazení ateismu do mysli národa musí začít eliminací katolicismu z národních dějin a z jistoty, že z novodobých „husitů“ boží bojovníci nebudou! (I kulturní boj zná stezky, po kterých lze dopravovat podloudné zboží).

   Jedním z průsečíků, kde se cesty oněch dvou vzájemně „antagonistických“ systémů (liberalismu a bolševismu) protnuly, je právě „idea“ ateismu a úpornost, s jakou se ji oba systémy snažily (a snaží) vpravit do mysli evropských národů.

   Kdosi řekl, že: „Národy se udržují idejemi, ze kterých vznikly“. Tím, kdo to řekl, nebyl ale „tatíček – Pastýř“, ten si výrok vypůjčil a nahradil slovo národy slovem  státy! (Asi i jemu se, jako mnohým, vzpříčilo slovo národ v krku?)

   Je-li výrok, že národy se udržují idejemi, ze kterých vznikly pravdivý, potom Evropě moc času nezbývá…  Likvidací křesťanství (jež je podmíněno likvidací katolicismu!), které bylo základním kamenem při „stavbě“ evropských národů a jímž byly tyto národy po tisíciletí udržovány, počíná konec Evropy národů, a tím konec Evropy jako historického, kulturního (a dominantního) fenoménu světa!!!

   Náhradní ideou současné Evropy (i Ameriky) je její „víra“ v nekonečnost Pokroku a ve všemohoucnost Vědy a Techniky (a okouzlení počítači), což je zmodernizovaná báje alchymistů o kamenu mudrců a elixíru mládí!

   Je známo, že slovo nebo gesto může prozradit mnohé, i to, že dle detailu lze soudit na celek. Literatura i psychologie dokáží skrze detail popsat celek nebo odhalit tajné vazby i skrývaná tajemství. Například: jaká tajemství (a vazby) spojují dr. Jekylla a pana Hyda, anebo: jaká tajemství (a vazby) mohou spojovat ideologie „liberální“ a totalitní, mají-li obě tolik společných nenávistí(!), ačkoli kráčejí po různých stezkách? Nevedou ale i různé stezky ke stejnému cíli? Je-li cíl stejný, kde, na jakých křižovatkách, se příbuzné nenávisti potkávají, aby si podaly ruce? Není pak tento současný i onen předešlý systém, podobně jako dr. Jekyll a pan Hyde, každý jinou postavou ve stejné osobě? Jinak řečeno: Nejsou oba ze stejné líhně? Protože nakouknout do jejich „rodných listů“ není možné, znamená to buď podrobit vzorky jejich plivanců testu DNA, a tak prokázat jejich příbuznost genetickou, nebo sestavit mozaiku jejich společných nenávistí, a tak prokázat jejich příbuznost duchovní!

   A koho že to tak nenávidí? Stačí se porozhlédnout. Jsou nenávisti, které by se daly označit jako soukromé a „racionální“, snad tedy i „pochopitelné“, ovšem jen v rámci naší porušené přirozenosti. Jsou ale i nenávisti, které se dědí spolu s rodinnými šperky nebo jako odkaz otců, neobroušené věky ani civilizací a silnější než siciliánská krevní msta! Jejich vitalita se v toku času neumenšuje a únava materiálu je zatím neznámá. A o těch tu běží řeč.

   Na generálním štábu téhle fantaskní „říše zloby“ už dlouho leží mapy s vyznačenými kótami, které je nutno obsadit. K dobytí „Objektu“ je dle stratégů nejprve třeba přerušit spoje mezi ním (objektem) a okolním světem. To se také od dob „Francouzské revoluce“ děje: propagandou, válkou geril i užitím „těžkých kusů“! (a to se jednou jakýsi Josef Vissarionovič žertovně ptal, kolik že tenhle „Objekt“ má divizí?!)

   Pozoruhodné je, jak všechny ideologie a politické směry, od filozofujících „osvícenců“ přes marxistické revolucionáře až po liberální humanisty (včetně té české „pastýřsko-tatíčkovské“ speciality) spěchají týmž směrem a přesně vědí, kam nakročit a kde je „nepřítel“. Ani střelka kompasu není tak přesná. (Není i to jedním z kamínků do mozaiky?)

   „Kóta“, kterou je ještě třeba „obsadit“, má na mapách „stratégů“ označení „národ“. Mají pravdu, neboť národy Evropy, napájené v dobách své mladosti z pramenů víry (prostředkovaných Církví) musejí být „obsazeny“ aby nad „Objektem“ (Církví) mohl zavlát prapor vítězů… Útok na Církev je tak útokem na křesťanství - a tím i na Evropu a její národy! Nebo snad už neplatí, že národy jsou udržovány idejemi, ze kterých vznikly? Dávno pryč jsou doby obrozenecké, kdy slovo národ (které dnes mnohým zní jako nepatřičné), bylo skloňováno ve všech pádech.

   Ale zbavme se iluzí i sentimentu, neboť už i v dobách obrozeneckých se valná část tehdejší „intelektuální elity“ stavěla k Církvi a  ke křesťanství negativně a národ (který tak vyzvedala) chápala jen jako jazykový a územní celek, a když mluvila o kultuře, mínila jí její sekularizovanou část (Potom je otázkou, zda takováto „svobodomyslně vlastenecká“ činnost nebyla pro národ i pro budoucí generace, tedy i pro nás, medvědí službou) Čemu se však podivovat, bylo-li v tehdejší vlastenecké společnosti členství v některé z „lóží“ (těchto „tvrzí pokroku“), které tu vyrůstaly jako houby po dešti, chápáno jako služba svobodě i národu? Takže spokojit se učebnicovým líčením doby obrozenecké nebo oficiálním životopisem obrozenců, počínaje „modrým abbé“ asi nestačí. Z toho plyne, že všechno má svoje návaznosti s přesahem do dnešních dnů a řečeno instalatérským žargonem svoje přechodky, spojky a „nipple“ (a také, že hříchy dědů padají na hlavy vnuků).

   Od času obrozenců pokročila doba natolik, že ani sekularizovanému národu se pardonu nedostane! To stát je na tom o zdání lépe. Tohoto slova ještě užívají, ale spíše jako označení něčeho, co se stejně jako národ stane exponátem v paleontologickém oddělení muzea vedle vymřelých brontosaurů! Po určenou dobu bude ještě fungovat jako výběrčí daní od členů „občanské společnosti“ (ovšem že ne od „sociálně slabých“ menšin) a jako hráz proti rasistickým, xenofobním, antisemitským, fašistickým, fašizujícím a bůhví jakým ještě snahám, než skončí jako bankrotář (!), podepsaný na šňůře „ceduliček“, vedoucí k rozbušce a k „Velkému třesku!“.

   Po něm se houfy exekutorů rozeběhnou po vlastech českých, až do matičky Prahy stověžaté, kde nejedna z jejích věží, včetně těch katedrálních, bude soudně „obstavena“. Tato „finální privatizace“, ač aktem na výsost reálným, je i aktem symbolickým, neboť i „držitelé ceduliček“, tihle štvanci zisku, třebaže veskrze obchodního ducha a pragmatičtí až k uzoufání, mají svůj „duchovní rozměr“, kde jen oni jsou doma a kde se mluví řečí symbolů. Ta, ač náznaková, vyjadřuje mnohé – naději i triumf. Symbolikou triumfu mluví však nejraději. „Per aspera ad astra“. Skrze hloží ke hvězdám (jak překládají někteří). Však i my z té mluvy něco pochytili. Známe přece jejich hvězdy – i tu pěticípou, toho Adama Kadmona, rozkročeného z kontinentu na kontinent, vyvedeného v barvě rudé, ale i bílé!! Známe i jejich úmysly i cíle, byť mluvili řečí sebetajnější, neboť známá to věc: Šídlo v pytli neutajíš!

   Že „třesk“ je blízko, lze poznat i podle zvýšené aktivity kolem „Katedrály“, jak Svatovítský chrám nazývají „výrobci petic“ za jeho navrácení(!) státu. A proč „Katedrála“, a ne Svatovítská, nebo chrám svatého Víta? Asi proto, že: „Nomen Omen“ (když už jsme v té latině). Jméno znamením! Je-li jméno znamením, pak důslednost, s jakou se snaží „Katedrálu“ nepojmenovat (!), je namístě, protože označení „Svatovítská“ vypovídá o účelu, k jakému byla kdysi postavena. Víme-li k jakému účelu byla postavena (snad to ví i většina občanů?), víme i komu patří, či spíše komu nepatří! Snaha po „zestátnění“ Svatovítské katedrály je opět českou raritou, ne nepodobnou oné „Pastýřsko-tatíčkovské“ specialitě. Důvodem je znovu snaha (po kolikáté už?) pomocí „obchvatu“ nebo „řetězením“ akcí dorazit do vytčeného cíle. Možná, že se zdejší „specialita“ stane archetypem i pro jiné státy, takže „státních katedrál“ bude dostatek.

   Pařížský Notre Dame se nejspíš stane památníkem „Komunardů“! K radosti výrobců petic i státu „loajálních“ občanů, kteří tyto petice podepisují (ač nevědí, co činí), má být „Katedrála“ dle rozhodnutí soudu „předána“! Tak se na seznamu majetku finančně „vratkého“ (řečeno eufemisticky) státu, vedle dálnice D1, státních drah, různých těch multifunkčních hal nebo „Zlaté kapličky“ s nápisem: „Národ sobě“ objeví mimo jiné i „Katedrála“.

   Co z ní po „Velkém třesku“ a jejím následném „obstavení“ noví majitelé, „držitelé ceduliček“, udělají? Golemovo muzeum, nebo centrum Prahy magické ? Pro „držitele ceduliček“ bude získání „Katedrály“ (od zbankrotovaného státu) nejen symbolem vítězství v „kulturním boji“, ale i dalším vítězstvím ve válce, otřásající (nejen) Evropou, jejíž střed je právě „obsazován“.

   Cesta „ke hvězdám“, jak vidět, nevede jen „skrze hloží“, ale i skrze „tržní hospodářství“ a Geschäft, ozdobený humanismem! (Jsou jako fíkovník, který nerodí, ale vysává zemi!)

   Milovníci Geschäftu, symbolů a „duchovna“ už pozvedají číše a chystají hostinu vítězů! Možná předčasně, vždyť obludné hlavy chrličů na zdech Svatovítské katedrály symbolizují vytlačení nečistých sil z vnitřku chrámu!

   Nevím, zda je možné (i bez hry ve „vrchcáby“) znovu „Prohrát slunce před východem“. Jestli ano, tak humanismus, „tržní hospodářství“ a „kasou“ probíhající vítr je jediné, co zůstává! A také otázka: Vás tohle „tržní hospodářství“ a jeho „ceduličky“ ještě neděsí? Mě už dávno!


A co humanismus….?