Ročník 2014‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Rekapitulace sporu s R. Jochem

Jiří Fuchs


1. Menší problém: Co je vlastně Západ?


   Redakční kolega V. Meloun reflektoval moje diskuse s Romanem Jochem v Distanci a poukázal na určité nejasnosti v Jochově původní pozici. Jochova odpověď pak skýtá příležitost k rekapitulaci dosavadního vývoje sporu o správný postoj k současnému Západu. Na první pohled se zdá, že spíše než o vývoji bychom měli mluvit o stagnaci. Vždyť Joch sám už na první stránce své repliky tvrdí, že by polemika s Melounem mohla skončit. Říká to poté, co uvěřil, že jeho oponent nemá lepší důvod pro nasazení života za rodinu (za vlast), než ten, že je jeho a jinou nemá. K tomu pak říká, že on sám může uvést týž důvod také pro loajalitu k civilizaci, kterou Meloun zpochybnil. A je vymalováno, triumfuje Joch.  

   Joch tím chce dát zřejmě najevo, že má v polemice navrch, že oponentovi uštědřil rychlé k. o. Jakoby Meloun opravdu neznal jiný důvod pro ultimativní obranu rodiny. Jakoby povinnost k vlastní rodině a zodpovědnost za ni měly stejnou osobní naléhavost a závaznost jako starost o civilizaci či dokonce lidstvo. Ale především: Jakoby se Meloun kriticky nedotkl i jiných, daleko zásadnějších problémů – zrovna těch, do kterých se jeho oponentovi moc nechce. Zdání tak snadného vítězství tedy nemůže být Jochovi dopřáno.

Meloun např. v souvislosti s požadovanou loajalitou k západní civilizaci vychází z Jochova vymezení: Předmětem loajality má prý být západní civilizace, tak, jak se historicky ustavila. Tomu se dá ovšem rozumět i tak, že bychom měli být také loajální k její fázi nacistické, komunistické, i té soudobé, neomarxistické. Nevystačíme tu přece s představou, že tato temná údobí dějin Západu jsou jen jeho deviantními podobami, zatímco jeho úctyhodná (morální) konstituce zůstává takříkajíc nadčasová, dějinnými zvraty nedotčená. Jestliže totiž u totalitních fází západních dějin přihlédneme k jejich kauzálním spojitostem, v nichž hrají rozhodující roli jejich ideově-morální kontexty, nemůžeme nevidět, že totalitní fáze pozdního Západu nejsou náhodné, že nespadly z nebe. Nemůžeme ignorovat, že souvisejí s jistými historickými konstituantami západní civilizace. Musíme naopak uznat, že v ideovém jádře západní civilizace (v jejím etickém myšlení) postupně docházelo k podstatným změnám, a sice dávno před tím, než vydaly své totalitní plody.

   S ohledem na Jochovo vymezení západní civilizace proto nemůžeme jednoznačně tvrdit, že by její pozdní, totalitní podoby byly méně západní; že by nebyly stejně regulérní součástí Západu. Loajalitu ke komunismu či nacismu ale Joch nikdy nedoporučoval. Obě formy totality si oškliví jako málokdo; totalita přece odporuje jeho výrazně liberálnímu smýšlení. Takže co? Stojíme zřejmě před jistým nesouladem mezi implikacemi Jochova vymezení západní civilizace jakožto hodné naší loajality, a mezi silným Jochovým přesvědčením, že např. ke komunismu být loajální nesmíme. U vědomí jisté problematičnosti s vymezováním západní civilizace bychom tedy měli s tímto pojmem zacházet opatrněji, než tomu bývá v pragmatickém politicko-mediálním úzu.

   Má-li tedy Jochova definice západní civilizace odpovídat jeho silnému přesvědčení, měla by být zpřesněna – např. časovým omezením. Předmětem loajality by pak mohla být (v souladu s jeho liberálním přesvědčením) západní civilizace, jak se historicky ustavila před revolucí (Francouzskou? Velkou Říjnovou? Neomarxistickou?). Ale ani takové vymezení není bezproblémové. Neboť ideje, jak Joch dobře ví, předbíhají společensko-politickou praxi. Kódy pokrokových revolucí se však utvářely už v dobách předrevolučních, řekněme, že zhruba se vznikem či s nadšenou recepcí novověké filosofie; i ta je přece (nikoli nevýznamnou) komponentou západní civilizace. A na podobné diskrepance upozorňuje Meloun i v dalších Jochem pojednávaných otázkách. U okrajového problému vlast/civilizace by tedy sledovaná polemika rozhodně skončit neměla.

   Poněkud nedbalé, spíše jen pro potřeby polemiky nahozené Jochovo vymezení Západu (pokud má být předmětem požadované loajality) samozřejmě otevírá prostor pro různé myšlenkové i nátlakové manipulace, které jsou řízeny spornými politickými preferencemi. U Jocha takový nátlak zaznamenáme v třetí části. Budeme v ní reflektovat ten nepochopitelný fakt, že se Joch na svých spoluobčanech vášnivě dožaduje loajality i pro současnou podobu Západu. Přitom sám nejlépe ví, že vzešla z revolučních motivů a subverzivní praxe neomarxistů jako chtěná kontrakultura, jako programová antiteze tradiční podoby Západu.

   Podobné myšlenkové přemety by teoreticky vzato znemožnila taková definice, která by respektovala řád života, a tedy i přirozenou hierarchii životních činností člověka. Jako hlavní kritérium, podle něhož poznáme, zda a nakolik zaslouží západní civilizace naši loajalitu, by pak musela taková definice Západu respektovat soulad s přirozeným mravním zákonem. Jenže Joch takovou definicí (jak si vzápětí připomeneme) pohrdl. Přestože chápe význam koncepce přirozeného zákona pro politickou filosofii a často se na ni odvolává, v rozhodující chvíli, kdy měl v úvaze o správném (pravicově-konzervativním) postoji postavit mravní kritérium na své místo, povážlivě zakolísal. Z jakýchsi podivných, politicko-pragmatických důvodů vypustil při vymezování správného postoje právě tuto klíčovou vazbu na mravní zákon. Kdyby byl ale Joch přímo dotázán, proč za reprezentaci Západu nepovažuje nacismus či komunismus, zcela jistě by se na mravní kritérium rozpomněl. Odpověděl by totiž, že masivně odporují svobodě a spravedlnosti. Jeho definice Západu jakožto předmětu loajality je tedy i podle jeho skutečného přesvědčení příliš široká; zahrnuje bohužel i jeho totalitní minulost – a nejen minulost.

   Joch má pravdu, že nedokonalosti stigmatizují vše lidské, tedy i civilizace. Ale všechno má své meze. Mnohé nedokonalosti určité civilizace jsou tolerovatelné, je-li v ní současně zachováno vědomí závaznosti přirozeného mravního zákona. Ale co jiného by nemělo být u civilizace tolerováno než právě absence tohoto mravního vědomí? Je-li taková absence dokonce paradigmatická, vyplývá-li z principů, které formují převládající vzdělanost a následně i veřejné mínění dané civilizace, pak se taková civilizace dostává za hranice rozumné tolerovatelnosti. V opačném případě by Jochem požadovaná loajalita pro nás musela znamenat fatální vrženost do Západu, jemuž bychom museli být fanaticky oddáni jenom proto, že k němu fyzicky patříme – byť by chrlil nespravedlnost systematicky a ve velkém.

   Jak tedy máme chápat civilizaci v kontextu problému rozumné loajality k ní? Z Jochova nikoli jednoznačného vymezení je možné vybrat dvě pojetí, která ovšem vedou k opačným řešením daného problému:

   1. Západní civilizace je jako předmět loajality určena tím, jak se v euroatlantickém prostoru historicky ustavila. Protože ale není tato civilizace (jakožto hodná loajality) specifikována určitým obdobím, a Joch sám naléhá, abychom se drželi její skutečné historické realizace (ne toho, jaká by být měla), znamená to, že musíme být loajální ke všem jejím podobám – i těm dnešním. Neboť táž civilizace se v daném prostoru stále historicky ustavuje – i v době vlády postmoderního relativismu a kulturního marxismu.

   2. Západní civilizace jako předmět loajality je určena především svou mravní úrovní v rovině sdíleného mravního ideálu. Je hodna úcty pro obsažnou znalost přirozeného mravního zákona a nepřehlédnutelné úsilí o praktický soulad s ním. Pak je srozumitelné, když Joch chápe různé formy totalitní levice (a ta je podle jeho slov dnes tak silná) jako hnutí za odstranění západní civilizace, jak se historicky ustavila, když či nakolik v ní ještě vládl smysl pro všelidskou univerzální spravedlnost.

    Není tedy zrovna snadné vyznat se v Jochově myšlení a dobrat se poctivě toho, co skutečně preferuje. Vím, že mu jde v podstatě o přirozené mravní hodnoty. Ale bohužel tu jsou také ty matoucí, horkou jehlou agitačních potřeb šité definice, které mají v politickém zápase demaskovat nežádoucí kritiky současného Západu jako zrádce západní civilizace.  


2. Větší problém: Kdo je vlastně konzervativcem?


   Příklad s problematickým vymezováním předmětu loajality k Západu přivádí k pravidlu, které bychom měli mít pro nesnadnou orientaci v Jochově myšlení o předmětu našeho sporu po ruce. Joch si totiž v některých bodech fakticky nemyslí to, co vyplývá z jeho často jen situačně vymezovaných pojmů a v polemickém zápalu zvolených premis. Proto musíme v kritické reflexi jeho textů rozlišovat rovinu logických důsledků některých jím užívaných pojmů a premis od roviny jeho skutečných přesvědčení; není to vždy totéž. Ostatně celý náš spor vznikl právě Jochovým problematickým vymezením pravice, které autor zkonstruoval kvůli snazšímu skandalizování údajně falešných příslušníků pravice, a které, pokud vím, ještě nekorigoval. Meloun se toho také dotkl – bez odezvy. Přitom jsou konsekvence Jochova originálního vymezení pravice drastické, a i pro samotného jeho autora stěží přijatelné. Připomeňme si stručně, oč šlo.

   Když chtěl Joch diskvalifikovat lidi pravice, kteří zrovna nesdílejí jeho věrnost dnešní Americe, vymezil pojem pravice velice odvážně: nadsadil v něm radikální existenciální loajalitu k západní civilizaci. Jak? Vyvázal tuto loajalitu ze závislosti na skutečných mravních hodnotách, které jsou dány souladem jednání s absolutním mravním zákonem. Pokládá totiž zmíněnou loajalitu za povinný znak pravicového smýšlení či postoje, a sice v protějšku k hodnotovému konzervatismu (absolutismu, realismu), který naopak pokládá za nenutný; ten prý v pravicových postojích být může, ale nemusí. Přiznám se, že když jsem to četl poprvé, musel jsem se ujišťovat, že to skutečně napsal Roman Joch.

   Normálně bychom řekli, že loajální k Západu máme být především proto, že obsahuje a prosazuje správné hodnoty. Ostatně podobnou logiku nacházíme i v Jochově odpovědi Melounovi. V souvislosti s loajalitou k vlasti a civilizaci v něm čteme: „Proč je civilizace důležitější než vlast?...Protože civilizace uděluje vlasti…hodnotovou identitu (a shodou okolností některé hodnoty západní civilizace jsou i objektivně a univerzálně správné). Když má být tedy podle Jocha civilizace důležitější než vlast, protože ji hodnotově konstituuje, a když proto zasluhuje přinejmenším stejnou loajalitu jako vlast, pak se přitom musí předpokládat, že správné hodnoty civilizace jsou důvodem rozumné loajality k ní.

   Snad Jochovi nic nepodsuneme, když řekneme, že správné hodnoty jsou pro takovou loajalitu důvodem nutným. Jinak by musel souhlasit s tím, že rozumnou (nikoli iracionální) loajalitu bychom mohli mít i k takové civilizaci, v níž správné hodnoty zcela absentují či se v ní dokonce obecně popírají. Takový souhlas však odporuje Jochovu silnému přesvědčení, neboť Joch vytrvale (i v odpovědi Melounovi) hájí nadřazenost Západu právě pro jeho vysokou úroveň svobody a spravedlnosti. Přitom je přesvědčen, že i vzpoura proti nespravedlivému vladaři je legitimní. Tím spíše by tedy měl být legitimní odpor proti nespravedlností prosáklé civilizaci, která si žádnou loajalitu nezaslouží. K tomu se ještě vrátíme.

   Nyní porovnejme dvě Jochovy myšlenky, které se nacházejí v jeho různých textech. První říká, že rozumná loajalita k civilizaci předpokládá přítomnost správných hodnot. Druhá říká, že loajalita k civilizaci je pro správný, morálně politický postoj nutná, zatímco správné hodnoty pro něj nutné nejsou. Jak jen dát obě myšlenky do souladu?

   Když Jochovu první myšlenku zkompletujeme, vyjde nám tato implikační řada: Správný postoj (pravicový, konzervativní…) implikuje rozumnou loajalitu k civilizaci, která zase implikuje smysl pro prevalenci mravního zákona jako předpoklad mravní úrovně dané civilizace.  Z toho je zřejmé, že správné hodnoty jsou pro správný postoj nutné. Druhá myšlenka ale tuto nutnost explicitně popírá. Z obou vzájemně se vylučujících myšlenek je však pravdivá ta první. Kdyby ji Joch uvažoval samu o sobě (bez zavádějícího kontextu té druhé), neměl by s její pravdivostí problém. Proto by měl odmítnout svou druhou myšlenku jako mylnou. Jestliže tedy tolik prahne po diskvalifikaci svých pravicových odpůrců, kteří spatřují v současném Západu rodící se říši Zla, měl by hledat pro takovou diskvalifikaci lepší důvod než to neuvážené, protismyslné nadsazení loajality na úkor mravních hodnot.

   V nedávné recenzi Míčkovy knihy o americkém konzervatismu stojí Joch na straně té první, rozumnější myšlenky; uplatňuje tu své silné přesvědčení. Konzervatismus jako eticky přijatelné řešení hlavních otázek politické filosofie podstatně spojuje s přirozeným mravním zákonem a odmítá „pluralistický univerzalismus“ P. Barši. Tento přední český teoretik levicového liberalismu navazuje na principy etického relativismu, které nachází ve vývoji novověké filosofie jako směrodatné, a jimž bohužel bezvýhradně uvěřil. Joch v Baršově konceptu spatřuje pro konzervativce nepřijatelnou relativizaci a odmítnutí toho, co nazývá západními hodnotami. Nechme stranou, co všechno jsou a nejsou západní hodnoty, ale tady slyšíme starého dobrého Jocha, nikoli spojence establishmentu současného Západu, který nerozumně povyšuje loajalitu k němu nad mravní hledisko.

   V Jochově nesouhlasu s Baršou však zaznívá něco, co je pro náš spor důležité, ne-li přímo rozhodující. Joch zdůrazňuje, že „Barša považuje socialismus stejně jako francouzskou revoluci, ideologii feminismu, multikulturalismu či politické korektnosti za emancipační hnutí“. Všechny tyto neblahé fenomény těží z etického relativismu a Barša je může ve svém pluralistickém univerzalismu s klidným svědomím oslavovat. Joch se však v rámci své oprávněné kritiky dopouští výroku, který zpochybňuje jeho vlastní loajalitu k současnému Západu. Říká: „Baršovo pojetí znamená konec nejen konzervatismu, ale i západní civilizace.“  Přesně to samé ale tvrdí Jochovi konzervativní oponenti. A Joch proti nim ve jménu milované západní civilizace vyzývá k loajalitě vůči tomu, co vede k jejímu zániku. Musíme si bohužel zvykat, že mezi Jochovým politicko-teoretickým a politicko- praktickým myšlením budeme na tento rozpor narážet častěji.

   Neznám nikoho, kdo by u nás tak dlouho, tak dobře a vytrvale kritizoval jednotlivé aspekty (multi kulti, gender šílenosti, politická korektnost, islamizace, depravace lidských práv) zvrácené ideologie kulturního marxismu jako právě Roman Joch. A přitom v zásadě zachovává kladný vztah k EU, protože v ní stále ještě vidí reprezentaci toho Západu, který uctívá především pro jeho liberální tradici. Totalitní povahu ideologie, jež určuje pseudomorálku a společensko-politický kurz současného (post) Západu, a která otravuje bezmála celý svět svými exportovanými pseudohodnotami, si nepřipouští. Kdyby ji připustil, pak už by jako vášnivý ctitel svobody sotva mohl současný Západ politicky i lidsky akceptovat, natož ho vnucovat div ne k povinné adoraci. Bůh suď, co mu brání uznat, že Západ je dnes ovládán zvláštní formou agresivní a expandující totality, když mnozí, sice méně schopní, ale zato vůči politické korektnosti či záhadným loajalitám svobodní komentátoři tuto skutečnost vidí jasně.

   Když jsem v Jochově myšlení rozlišil rovinu logických konsekvencí jeho politického teoretizování a rovinu jeho skutečných, silných přesvědčení, řekl jsem, že se vždy nekryjí. To ale neznamená, že by se také nemohly částečně překrývat. Bylo by ostatně divné, kdyby se obě roviny úplně míjely. Případem takového průniku je i nadsazení loajality k Západu na úkor mravních hodnot a následně kladný postoj k morálně zlomenému Bruselu. Svévolná, logicky neudržitelná definice pravice nadevše povýšenou loajalitou Jochovi nejen umožňuje, ale také ospravedlňuje loajalitu k hodnotově pervertovanému Západu posledních desetiletí; poskytuje pro ni zdánlivě silný důvod.

   Zároveň jsme viděli, že tato falešná definice spoluvytváří nekonzistenci celé Jochovy myšlenkové pozice. Koliduje s jeho silnými názory. Jeden jsme zaznamenali ve zmíněné Jochově recenzi, kde Joch definuje správný postoj souladem s mravními hodnotami. Jiné jeho silné přesvědčení – že nespravedlivá civilizace nezaslouží loajalitu, nýbrž odpor - vyplývá i z premis, které jsme našli v Jochově odpovědi Melounovi. Joch v ní tvrdí, že civilizace je důležitější než vlast, protože jí dává hodnotovou identitu. Dále tvrdí, že odpor proti nespravedlivé vládě je legitimní. Je-li tedy takový odpor oprávněný, pak je tím spíše oprávněný odpor k systémově nespravedlivé a k mravním hodnotám vyloženě nepřátelské (protože na mravním relativismu založené a hédonickou životní filosofií nesené) civilizaci.


3. Největší problém: Loajalita k totalitě


   Dostáváme se k jádru našeho sporu. Je současný Západ takovou amorální, odmítnutí hodnou civilizací? Jeho mocensko-vlivová centra (vzdělanostní, ideologická, politická, kulturní, mediální) nesporně produkují mravní zkaženost systematicky, v globálním měřítku a bez většího odporu západních, pseudohumanitou omámených společností. Dokonce i řada křesťanů slyší na multikulturalismus, homosexualismus, „práva“ žen a „lidská práva“ v pojetí neomarxistů. Ideologicky unifikované společensko-politické elity se pak horlivě starají o to, aby si ty naprogramované, dobře organizované a vzdělanostně legitimizované orgie relativisticko-hédonistické zkaženosti dosyta (mnohdy proti své vůli) užívali nejen občané Západu. K dispozici mají politickou moc, demokratické instituce, legislativu, zahraniční politiku i mediální mainstream.

Zdá se tedy být velice odvážné či spíše na pováženou pohrávat si s myšlenkou, že se tu jedná o pouhou chřipku, a nikoli mor. Joch diagnostikuje chřipku, Meloun a já chápeme stav dnešního Západu jako hlubší onemocnění – jako dění k smrti. Meloun říká, že Západ je v současnosti natolik odcizen autentickým obsahům západní civilizace, že se zdá být návrat do původního stavu nemožný. Joch naopak věří, že návrat možný je.

   To není jen otázka pro prognostika. Je spíše výzvou k prozíravějším postojům. Ale především je jen aspektem širší otázky: Jestli máme či nemáme být loajální k současnému Západu, jestli dnešní Západ pořád ještě reprezentuje tu západní civilizaci, k níž loajalita byla mravní povinností. Proč byla takovou povinností? Protože tato civilizace uznávala přirozený mravní zákon jako ideál a hlavní normu osobního i společenského života. A nejen uznávala – do značné míry, jinde nevídané, ho i znala.

   Jelikož je tedy mravní hledisko v lidském životě nejvyšší, je soulad s přirozeným mravním zákonem také hlavním měřítkem lidské úrovně civilizačních a kulturních hodnot. Proto musí být mravní hledisko také rozhodujícím kritériem hodnocení stavu současného Západu; jde primárně o hladinu spravedlnosti. A nemůže to být jen praktické vyhodnocování politické situace, jak se domnívá Joch. Hodnotící záběr bude muset být daleko širší. Politický život je dnes totiž na Západě pod silným vlivem agresivní ideologie, která má zase své filosofické kořeny. To všechno musí být při hledání rozumného postoje k současnému Západu vzato do úvahy.

   Všiml jsem si už v naší dřívější polemice, že se Jochovi do toho kyselého jablka moc nechce. Také v odpovědi Melounovi jen konstatuje, že se ve vyhodnocování dnešního Západu prostě lišíme. Přitom si pozitivisticky (bezmocně) vypomáhá omílaným, argumentačně neplodným faktem, že pořád ještě máme svobodu projevovat kritické názory. Tento domnělý triumf zakončuje patetickým zvoláním: Kdo a k čemu potřebuje západní civilizaci? Ty, milý příteli, abys za své názory nemusel zemřít násilnou smrtí. Boris Němcov to štěstí neměl; nežil v západní civilizaci. A tuhle pravdu prý s Melounem zatvrzele nechceme chápat.

   No, milý Romane, tohle se zrovna moc nepovedlo. Kterou pravdu máš na mysli, když soudíš, že ji tak zatvrzele odmítáme? Snad samotný fakt, že můžeme svobodně kritizovat poměry? To asi ne. Co tedy? Zřejmě Tě pohoršuje, že v tom prostém faktu nevidíme totéž co Ty. Nějak nám nedochází, že Tebou tolik zdůrazňovaná aktuální politická svoboda je už důkazem toho, že to se současným Západem není ještě tak zlé; že dnešní Západ pořád ještě reprezentuje tu nejlepší ze stávajících civilizací; že jen onemocněl chřipkou tolerovatelné dekadence. Co když je to ale tak, že tuhle Tvou pravdu nebereme nikoli proto, že jsme zatvrzelí, nýbrž proto, že pro nás vůbec není zřejmá? Že nám schází Tvoje předpojetí, díky němuž jsi nám ji učinit zřejmou ani nemohl.

   Na rozdíl od Tebe si totiž nad Tvým faktem-„argumentem“ klademe otázky, které Ty naopak zatvrzele (abych ten pejorativní termín užil správně) ignoruješ. Jaké otázky? Třeba tu, jestli současná svoboda kritizovat existuje v souladu s fixovanými ideologickými postuláty a jimi určovanými politickými trendy soudobého Západu, anebo jestli existuje spíše navzdory těm postulátům a následným praktickým direktivám, které se čím dál víc vlamují do soukromí občanů a ohrožují jejich lidská práva – třeba na výchovu svých dětí. V druhém případě je na místě se ptát, jak dlouho bude ještě na Západě trvat ta svoboda, kterou zatím máme. Neztenčuje se náhodou? Není ohrožena dobře založenou, ideologicky petrifikovanou politickou mocí totalitně smýšlejících a konajících bruselských elit? Nedopřávají si snad tyto elity stále zřetelnější paradox, v němž ve jménu „lidských práv“ a svobod favorizovaných menšin postupně odnímají lidská práva a svobody ovládané, mlčící většině? Na tyto otázky zatím přesvědčivě neodpovídáš.  

   A je tu další otázka. Není svoboda, kterou ve své pozitivistické argumentaci tak trochu nadužíváš, vysvětlitelná spíše tím, že se nesporně totalitní potenciál vládnoucí ideologie realizuje postupně, že omezuje svobody druhdy svobodného Západu salámovou metodou, protože tento způsob expanze totality přesně odpovídá intencím i možnostem pasivní, nenásilné revoluce neomarxistů, kteří stáli u jejího zrodu? Že tedy máme co do činění s plíživou totalitou, v níž ubývá svoboda nenápadně, nicméně jaksi ideologickým samospádem? To Tě nenapadlo? Nebo se tento pohled z nějakých „vyšších“ důvodů jaksi nehodí?

   V abstraktní izolovanosti tyto trendy kritizuješ s obdivuhodnou jasnozřivostí. Když je máš ale posoudit v celkové souvislosti, jako bys oslepl. Raději vyvoláváš zašlou či zacházející slávu západní civilizace, naléháš na její uznání tam, kde ji nikdo nepopírá, a stagnuješ u reziduí svobody, která jakožto pouhá rezidua nemohou dokazovat, co bys tak rád dokázal: Že totiž jde o pouhou chřipku. Bohužel přitom nebereš vážně, že antropologická, potažmo socio-kulturní revoluce neomarxistů je koncipovaná jako radikální, že míří na dřeň západní civilizace (jde tedy spíše o mor) a že je také nadmíru úspěšná; že významně spoludefinuje ducha doby.


3. 1 Ideologická rovina problému


   Krizi Západu, o jejíž přesnější identifikaci ve sporu s Jochem primárně běží, lze pozorovat ve třech rovinách: politické, ideologické a filosofické. Zhruba od šedesátých let se na celém Západě postupně prosazuje morálně zdivočelá ideologie, která pod taktovkou neomarxismem infikovaných intelektuálů projektuje a politickou mocí zavádí radikální změny hodnotového řádu. Cílem této revoluce je nová Morálka nového Člověka a nové Společnosti. Tyto vize korespondují s postmoderním paradigmatem humanity, jež zase odpovídá novému pojetí lidství, které se ideově utvářelo zhruba od prvního osvícenství a krystalizovalo právě s nástupem postmoderny.

   O tom, že neomarxistická ideologie dominuje na celém postmoderním Západě, nemůže být rozumných pochyb. Nebo snad nejsou západní společnosti celá desetiletí ovládány pozitivní diskriminací menšin a diktaturou politické korektnosti, která systémově ordinuje a pod sankcí vyžaduje „humanitární“ lhaní? Nepropadly přitom hysterii ideologicky dekretovaných pseudo-lidských práv? A nepřivádějí snad úžasné skvosty humanity neomarxistické ražby (multikulturalismus, genderový feminismus) celý Západ do nevídané krize identity a na pokraj civilizačního zhroucení?

    Jocha není nutné o těchto faktech přesvědčovat. Stejně tak dobře ví, že tyto neblahé fenomény pocházejí z dílny neomarxistů. Není mu neznámé, že např. neomarxista H. Marcuse příznačně velebil přistěhovalce, ženy, exoty, zločince… jako mocnou subverzivní sílu a spojence socio-kulturní revoluce. Ví, že revoluční „pochod institucemi“ naprogramoval neomarxista A. Gramsci… A přesto v polemice se svými konzervativními oponenty trvá na tom, že jediným správným postojem k takto rozvinutému, marxisty proškolenému, vychovanému, ochočenému, Západu, je loajalita.

   Aby tohle mohli jeho oponenti na pravici strávit, musel by Joch přijít s opravdu důkladným, racionálně přijatelným vysvětlením. Toho se však jeho „souvěrcům“ nedostává. Joch s tímto klíčovým problémem zachází spíše voluntaristicky. Nervózně je okřikuje, spílá jim do ignorantů civilizace, vichystů…straší Ruskem a Němcovem (skutečně ví, kdo ho zavraždil?), a diví se, jak mohou být jeho oponenti pořád tak nechápaví, když jim to přece ve svých propagandistických článcích jasně (?) vysvětluje. Bohužel však zrovna v nich klesá pod svou běžnou intelektuální úroveň. Neříká tu nic víc než tuctový mainstream Lidovek a Respektu.  

    Jestliže tedy byla antropologická revoluce programově projektována v kontrastu k stávající morálce přirozeného zákona a prosazována jako kontrakultura, jestliže nastoluje tak zásadní změny, pak se zdá být jen povrchním stereotypem, když někdo mluví o téže úctyhodné západní civilizaci. Předpokládá se tu kontinuita tam, kde eticky vzato vznikla masivní diskontinuita. Zdání kontinuity sice bývá usnadňováno vývojem mimoantropologických či antropologicky okrajových věd, techniky… historicko-kulturními souvislostmi, stálostí demokratických struktur a rétorickým vzýváním hodnot, v němž se ovšem pod stejně znějícími slovy podstatně (dialekticky) změnily jejich významy.  

   Jochovi jde ale přece o skutečnou svobodu, ne o tu, o níž demagogicky mluví marxisté. Jde mu o skutečnou spravedlnost, ne o tu, kterou protismyslně nárokují kolektivisté všeho druhu. Když srovnává Západ s jinými civilizacemi, pravidelně u něj vyzdvihuje právě tyto nefalšované hodnoty svobody, spravedlnosti na obecném pozadí souladu s přirozeným zákonem. Jenže antropologická revoluce neomarxistů má (jakožto motivační pohon vládnoucí ideologie současného Západu) na mušce právě tyto autentické mravní hodnoty - a úspěšně je také odstřeluje.

   Místo aby se tedy schovával za reziduální, s vládnoucí ideologií nekompatibilní svobodu, měl vzít Joch tuto skutečnost vážně. Pak by ovšem musel revidovat i svůj navyklý způsob řeči o soudobé západní civilizaci jako nositelce autentických mravních hodnot, neboť dnešní Západ je svým intelektuálně kodifikovaným relativismem teoreticky likviduje v plném rozsahu; jeho praxe pak v tomto ohledu plynule navazuje. Taková civilizace však může být chápána jako místo a garant realizace mravních hodnot jen v ideologickém pomatení. Dějiny zřejmě dosud nezaznamenaly takovou míru etického sebeodcizení člověka, jakou představuje postmoderní relativismus. Tak sebevědomé teoretické stírání rozdílu mezi mravním dobrem a zlem, které je univerzitně posvěcené, v intelektuálních kruzích bezpečně etablované a které determinuje životní praxi k mravnímu nihilismu, dějiny skutečně neznají. V tomto ohledu je postmoderní civilizace unikátní.

   Je ale současný Západ opravdu konstituován negací tradičních mravních hodnot někdejšího Západu?  Pokud ano, je jeho negativistická konstituce opravdu ustálená, hlouběji založená a pevně fixovaná? Není to jen přechodné poblouznění na pár volebních období? Tyto otázky míří na filosofické zázemí vládnoucí ideologie, která v něm má svůj důvodový kontext a intelektuální ospravedlnění. Tady měl Joch především hledat odpověď na otázku, zda jde jen o chřipku, nebo o smrtelné (léčitelné či nevyléčitelné?) onemocnění Západu.


3. 2 Filosofická rovina problému

   

   Vyjděme z Jochova výroku, kterého se autor dopustil ve své světlejší chvíli, řekněme v intelektuálně šťastnější konstelaci svých premis, volby a politických vášní. Joch v něm neříká nic menšího než to, že Baršovo pojetí znamená konec západní civilizace. Lépe bych to nevyjádřil. Jen bych dodal, že pro náš spor je tento Jochův výrok téměř rozhodující. Aby byl ale výrazem silného, evidencí projasněného přesvědčení, a nikoli pouhou rétorickou figurou či příležitostnou myšlenkou, kterou (zase) odnese první závan politického fandovství, měl by se zakládat na potřebném filosofickém rozhledu. Měl by být dobře filosoficky ukotven. Pak už by mohla následovat závěrečná otázka: Jestli je Baršovo civilizačně destruktivní pojetí zatím jen čistě akademickou záležitostí, nebo už formuje a ovládá společensko-politickou realitu naší současnosti. Tu realitu, která je v rámci novověkého myšlení teoreticky přesvědčivě založená.  

   Barša patří k menšině politických myslitelů, kteří vlivné filosofy skutečně čtou. Bohužel uvěřil výlučně těm, kteří svůj věhlas odvodili z více méně originálního rozchodu s realitou. Ke kritickému čtení novověkých autorit nedorostl. Díky své filosofické (?) víře nemá Barša problém jásat nad nietzscheovsko-foucaultovskou relativizací rozdílu dobrého a zlého jednání, v níž se svoboda originálního životního experimentování staví nad mravní zákon. Stejně tak ho nepohoršuje hegelovská sentence, podle níž kritéria spravedlnosti určuje vítěz (válečného, ideologického či politického klání).

   Tento morální nihilismus umožňuje cynicky, leč konzistentně ospravedlňovat v lidských činech skutečně cokoli. Stal se dnes také díky novodobému filosofickému zdůvodnění intelektuálně přijatelným. Barša je např. spolu s přemnoženými filosofy historismu přesvědčen, že morálka, spravedlnost a lidská práva nejsou transcendentním měřítkem historického procesu, nýbrž jeho imanentní součástí; v něm se prý také přirozeně vyvíjejí. Jinak řečeno, co je ve svobodném jednání dobré a zlé, to může být určeno a stanoveno jen svobodným lidským rozhodnutím, které je poslední instancí spravedlnosti.

   Takto racionalizovaná morální svévole je tedy srozumitelná z vyšší roviny filosofického odůvodnění. Barša se spolu s Habermasem domnívá, že platnost norem jednání se nezjišťuje analýzou obecně lidské přirozenosti; dnes prý tu platnost testujeme demokratickým dialogem. Vývoj novověkého myšlení prý totiž dospěl k nezvratnému závěru, že žádná taková přirozenost neexistuje. Lidské bytí se prý utváří teprve v sociální interakci. Na základě takových antropologicko-etických (ne)vědomostí pak Barša mluví o pluralistickém univerzalismu. Nemyslí v něm nějaký mravní univerzalismus jedné morálky s velkým „M“, ale naopak relativistický partikularismus nesouměřitelných morálek s malým „m“. V něm není žádný systém mravních norem obecným ideálem lidské praxe. Každý z ní naopak pochází.

   Baršova koncepce pluralistického univerzalismu vypadá pokrokově, emancipovaně, svobodně a demokraticky – veze se na soudobé vlně domnělé kulminace humanity. Ve skutečnosti však nelze myslet ani důslednější destrukci mravního řádu, ani hlubší sebeodcizení člověka, k němuž lze svobodně dospět, neboť Baršova koncepce je praktickou, socio-kulturní aplikací etického relativismu. Proto má Joch pravdu, když říká, že Baršův pluralistický univerzalismus je zánikem západní civilizace – pokud jí rozumí civilizaci, která je konstituována poznáním a uznáním přirozeného, nerelativizovatelného mravního zákona.

   Za povšimnutí tu stojí i Jochův výčet Baršou oslavených fenoménů, v nichž lze spatřovat etapy postupné likvidace západní civilizace: Francouzská revoluce, socialismus, multikulturalismus, genderový feminismus, politická korektnost. Jak vřele s ním souhlasím! Vždyť tento výčet dává zároveň kladnou odpověď na otázku, jestli už se stal etický relativismus paradigmatem naší doby, jestli v současném myšlení a praxi Západu dominuje.  Jestli se stal konsenzuálním vyznáním jeho intelektuálních a politických elit, které se v jeho intencích s revolučním zápalem činí. Na ideologické rovině o tom nemůže být pochyb. Levicový liberalismus je ideologickým hegemonem postmoderního Západu. Z etického relativismu přímo vychází a soustřeďuje v sobě mimo jiné i všechny Jochem uvedené civilizačně likvidační fenomény.

   Domnívám se, že právě tady leží možný bod pozitivního obratu v Jochově praktickém myšlení. On přece také vnímá dekadenci či mravní zkaženost současného Západu. V jednotlivostech obé také pronikavě kritizuje. Ale řeči o mravní zkaženosti jsou už dávno omšelé. Povrchním užíváním ztratily sílu autentických myšlenkových obsahů. Proto snadno vyvolávají dojem běžných krizí či menší nákazy, způsobené vnějšími okolnostmi.  Filosofické ustálení etického relativismu je však ve skutečnosti rakovinovým bujením, které vychází z geneticky modifikovaného nitra civilizačně kulturního organismu Západu.


3. 2. 1 Zrůdný relativismus

   Etický relativismus je především logickým vyústěním filosofických principů, které se v novověku prosadily; představuje pak dokonalou paralýzu specificky lidského (osobního i společenského) života. Neboť svou povahou legitimizuje egoistický způsob života jako rovnocennou alternativu. A protože si egoista jako takový dává vždy přednost před zákonem i před zájmy a potřebami druhých, je jeho mravní krédo podle rozumné etiky univerzálním principem zlých činů. Relativismus však svým hodnotovým zestejněním způsobů života stírá rozdíl mezi dobrým a špatným jednáním. Ospravedlňuje tím jakékoli zločiny, jakoukoli tyranii; nedovoluje rozumné odmítnutí žádné svobodné seberealizace. Etický relativismus tedy vytváří pevný rámec osobní a politické zvůle egoistů. Je-li vzdělanostně instalován, pak už se míra zkaženosti takto nemocné civilizace nezjišťuje statisticky, ale deduktivně - z podstaty relativismem napadeného mravního vědomí. To vše by tedy mělo vytanout na mysli, když je řeč o mravní zkaženosti současného Západu. A nejen to.  

   Etický relativismus je definován právě negací jedné objektivní univerzální morálky, která odpovídá lidské přirozenosti a je dána právě v ní obsaženým (přirozeným) zákonem. Pro otázky životnosti etického relativismu na současném Západě a míry odcizení současného člověka jeho autentickým obsahům je rozhodující, že se k této antitezi všelidské mravnosti sbíhají všechny hlavní linie novověké filosofie. Novověká filosofie je však už po staletí bezkonkurenčním dodavatelem idejí, z nichž se vytváří moderní představa o člověku a o jeho životě. Je výlučným principem moderního, domněle racionálního, humanistického světonázoru a na něm založených ideologií.

   Současný Západ je tedy spolukonstituován eticko-relativistickým krédem. S přihlédnutím ke svému odmítnutí Baršova pluralistického univerzalismu a po nezbytných korekturách svého nešťastného definování západní civilizace a správného postoje k ní by tedy měl Joch uznat, že právě takto vyvinuvší se civilizace je v mravním ohledu (tj. ve svém jádře) přímým popřením, protikladem té civilizace, která stojí na dobré znalosti a uznání přirozeného zákona a která proto zaslouží loajalitu. Pozdní civilizace Západu naopak vyvolává oprávněný odpor.  Filosoficky odůvodněný postoj k Západu musí být tudíž daleko diferencovanější.  Jochova ambivalence je tu dána kombinací dobrých racionálních důvodů a nedobrých voluntaristických, politicko-pragmatických motivů.


3. 2. 2 Petrifikovaný relativismus

   Nyní k otázce, jestli je takový neblahý vývoj Západu dlouhodobě nezvratný, či zda se dá v horizontu života jedné, dvou generací zvrátit. Podle mého mínění Joch spolu s mnoha dalšími optimisty podceňuje hloubku i důvody společenské úspěšnosti filosofického založení té normalizované relativizace mravního světa. Nechápe, jak moc je toto založení petrifikováno, ani jak dalece je destruktivní.

   V novověké filosofii vše začalo výkladovou destrukcí lidského myšlení. Filosofům se tu zdálo, že je málo kritické, když chápeme myšlení jako poznání reálných objektů. Popřeli tedy jeho základní receptivitu a nahradili ji konstruováním objektů ve vědomí. Že tím zesubjektivizovali i své výklady, toho si v kritickém zápalu bohužel nevšimli. Mnozí z nich pro jistotu ještě rozhodli, že veškeré myšlení je fixováno na smyslové obsahy. Výsledek těchto nevinně vyhlížejících redefinicí lidského poznání byl otřesný. V moderních výkladech bylo myšlení zbaveno své podstaty. Myšlení bez objektivního poznání skutečnosti a bez inteligibilních, neempirických obsahů není prostě lidským myšlením; je slepým procesem v řadě jiných. Moderní teoretici poznání sice mluví o myšlení, identifikují ho druhotnými znaky, ale jeho esence/podstata jim uniká. No a podle tohoto neblahého vzorce začali moderní myslitelé zacházet se všemi filosoficky relevantními objekty. Ani soběstačný, monisticky koncipovaný svět bez transcendentní Příčiny není prostě světem. Ani bytí koncipované jako dění není bytím, zrovna tak jako absolutizované dění není děním. Výkladová derealizace vykládaných objektů už odtud běží samospádem.

   Přímo katastrofální je pak rezultát novověkého antropologického myšlení. Humanita se sice freneticky skloňuje ve všech pádech, ale člověk bez duše, bez osobní konstituce a neměnné přirozenosti, redukovaný na tělo, na životní proces a libovolné konstelace jeho složek není prostě člověkem; je jen nahodile shrnutou kupou fragmentů a akcidentů lidské reality podstatně přiřazenou Kosmu, Přírodě, Společnosti či Dějinám. Lidská důstojnost bez před-sociálně dané lidské přirozenosti není prostě lidskou důstojností; je jen rétorickým ornamentem soudobých pseudohumanistů. Lidský život bez zakotvení v osobním subjektu a vyložený jako předurčený k zániku není prostě lidským životem; je bytostnou absurditou.  Svědomí, svoboda, mravnost bez nedohodnutého, člověkem nevytvořeného mravního zákona prostě nejsou tím, za co jsou vydávány; jsou prázdnými floskulemi ideologů a moderních duchovních učitelů. Osoba bez svébytnosti, pohlcená kolektivem, není osobou, stejně jako osobnost bez charakteru není osobností.

   Člověk a jeho život, poznání, přirozená finalita, svoboda, důstojnost, mravnost a ctnosti jsou zbloudilým filosofováním pod stejnými termíny proměňovány v karikatury toho, co původně znamenaly; původní objekty připomínají jen vzdáleně. Moderní intelektuálové jsou ovšem do těchto karikaturních modelů zamilovaní a vůbec jim nevadí, že v nich byla kognitivně amputována podstata výkladově dekonstruovaných objektů. Návrat k pravdě a ke skutečnosti by si zřejmě ani nepřáli.   

   Tohle jsou základní filosofická fakta soudobého antropologického analfabetismu, která se na univerzitách neučí. Ani ne tak z nedostatku odvahy, jako spíš z nedostatku filosofického pochopení. V nejvyšších patrech filosofické vzdělanosti není nic známo o tom, že antropologie novověkých filosofů je ve své základní logické linii kolosálním debaklem a zmarem úctyhodného tématu. Že je v nich lidské bytí výkladově deformováno k nepoznání, že je rozdrceno na padrť. Jak by z ní tedy mohla vzejít nějaká rozumnější životní či politická filosofie? Musela by být nejprve nahrazena pravdivějším obrazem člověka a jeho životního smyslu. To se snadno řekne, ale jak?

   Nejprve by musely být radikálně zpochybněny a vyvráceny noetické a ontologické kořeny novověké antropologie. Na to ale nejsou lidi. I ti vzdělanci, kteří jsou intuitivně či díky nějakému náboženství spíše na straně zdravého rozumu a přirozeného řádu, obvykle v teoretické filosofii padají za oběť novověkému mainstreamu a upadají do chronické, neléčené intelektuální rozkolísanosti. Nemluvě o zástupech profesionálních mistrů duchovního života, kteří na něj také vděčně navazují.

   Náprava by musela začít v bodě, z něhož celé novověké myšlení vyšlo – z výkladů lidského myšlení. Tyto teorie poznání jsou však po staletí natolik etablované, normalizované, a jakožto domnělé vrcholy kritického myšlení i náležitě oslavené. Každý jejich potenciální kritik si proto dobře rozmyslí, jestli chce být učenou společností pokládán za nenapravitelného ignoranta, či rovnou za blbce. Od výkladové deformace lidského myšlení se už v novověkém vývoji odvíjejí všechny další dezinterpretace reality s železnou logikou. Jenže právě v této fundamentální rovině filosofického tématu se podařilo autoritám novověké filosofie položit principy všezahrnujícího relativismu a obrnit je hradbou bočních důvodů, které jsou pro noeticky negramotnou vzdělanost nesmírně přesvědčivé (zdání výlučné kritičnosti, nemožnost návratu k „dogmatickému realismu středověku“, vývoj vědo-techniky, návaznost emancipačních procesů všeho druhu…)  

   Žádoucí reforma filosofického myšlení by tedy musela být hlubinná a nebyla by ani sama o sobě nikterak snadná. Daleko nesnadnější by pak bylo její prosazení, neboť uznávané celebrity filosofického nebe na těch hlubinných omylech založily svou slávu, v jejímž odlesku se vyhřívají doslova masy druhořadých, filosoficky odvozených intelektuálů. Moderní intelektuálové všeobecně jsou nesmírně pyšní na svou racionalitu. Mají z ní pocit vývojové nadřazenosti, a to nejen tam, kde je to namístě (přírodověda a její praktické aplikace). Stejný pocit přenášejí i do oblasti humanitních věd, které v posledku závisejí na obrazu člověka, jak jej přinejmenším od osvícenství dodává kanonizovaná novověká filosofie. Tedy obrazu, v němž se podstata zobrazeného nenachází. U mnohých přitom libé pocity z vyspělosti pokrokové humanity paradoxně přecházejí ve fascinaci, někdy i v lítost nad barbarstvím dob minulých; V tom případě obvykle následuje svazácký fanatismus při nastolování historické spravedlnosti.

   V takovém pyšném rozpoložení se tedy dnešní intelektuálové nacházejí. Proto je takřka „fyzicky“ nemožné, aby se nechali pohnout ke kritickému překontrolování základů své přejaté racionality, aby je vystavili metodickému zpochybnění. Ohrozili by tím svou intelektuální identitu, k níž tak levně dospěli, a na níž si nesmírně zakládají. Sice se tím v řádu kritického myšlení diskvalifikují a stávají se dobrovolnými oběťmi hlubokých omylů novověkého myšlení, ale udržují si dobrý pocit, že jejich relativistické smýšlení vzešlo z poctivého pohledu na naše možnosti a je pokorným uznáním jejich omezenosti.

   Tady někde měl tedy Joch hledat důvody té obrovské vitality a rezistence relativistického smýšlení postmoderního člověka, jehož odpovídajícím ideologickým výrazem je právě levicový liberalismus – to bruselské světlo našich dní. Pak by tak snadno nepodléhal dojmu, že jde jen o módní výstřelek, který přejde tak rychle, jak náhle se objevil. Relativismus se svými neblahými implikacemi totiž v prostoru západní vzdělanosti po staletí zrál a nyní konečně vydal plody v prostředí intelektuálně připraveném. Novověkou filosofii je v základním hodnotícím pohledu možné definovat jako monstrum, sestrojené z principiálních omylů, které po staletí kontinuálně utvářejí celou novověkou kulturu, a jsou konsenzuálně pokládány za vrcholné pravdy kritického myšlení. Proto je čistě lidsky nemyslitelné, aby tento monolit zmizel přes noc, když intelektuální terapie ještě ani nezačala; když dokonce pouhá myšlenka na ni se obecně jeví jako neslýchaný skandál. Vždyť přece lidská praxe nutně vychází z idejí.  

   Z filosofického hlediska, které je v našem sporu z povahy věci hlediskem relevantním, se tedy jeví Jochova diagnóza onemocnění Západu jako naivně optimistická.  


3. 3 Politická rovina problému

   

   Jedním z rozšířených omylů novověké filosofie je také monistické zglajchšaltování reality na jedno Univerzum (Příroda, Kosmos…). V antropologické aplikaci je tu lidské bytí chápáno jako pouhá součást vyšších celků a lidský život jako pouhá složka univerzálního Procesu. Rubem takového chápání je odosobnění člověka, následná amputace osobního smyslu, osobní finality jeho života a pochopitelně i lidských práv občanů. Tato podstatně redukcionistická, destruktivní antropologie získala v politickém myšlení podobu socialistického kolektivismu s implikovaným etatismem a rovnostářstvím. V těchto konceptech už je obsažen potenciál totalitního ovládání společnosti.

   Monistické založení totality přes kolektivistickou degradaci člověka se v soudobém myšlení rýmuje s hodnotovým relativismem. Taková relativizace mravnosti dává v podstatě totalitní moci volnou ruku.  Ideologové a politici si díky ní mohou kdykoli nárokovat monopol na svou pravdu. Vždyť totéž přece dělá na vyšší úrovni myšlení i relativista teoretik: s vědomím legitimity káže svůj relativismus jako absolutní pravdu. Představa o morální bezúhonnosti zločinců na trůně víc nepotřebuje. O jakých zločinech mocných chcete vůbec v rámci kolektivisticko-relativistického výkladu lidské reality mluvit? Nemají snad mocní ve světě rovnosti všech hodnotových konceptů také právo na realizaci svých vizí, které už nelze hodnotit z hlediska nějaké univerzální lidské mravnosti? Zvláště když jsou tyto jejich vize blaha a zralé humanity konsenzuálně sdílené jako pokrokové, jako vize skvělé budoucnosti? A není snad budoucnost společnosti, ba samého lidstva víc, než malicherné požadavky vrtošivých občanů na nějakou osobní seberealizaci; zvláště když jeden každý není nic víc než nepatrnou, nahraditelnou částí kolektivu? Občané by tedy měli být vděční osvíceným ideologům, kteří myslí dál než za humna jejich osobních zájmů.

   Jestliže si tedy může takovou absurdní kolektivisticko-relativistickou koncepci dovolit teoretik, a má s ní dnes v akademickém světě nevídaný úspěch, jak by si jejích hýčkaných rozporů neměl dopřávat dnešní levicový praktik (ideolog, politik)? Ten přece sleduje prosazování svých vizí (všeobjímající/totalitní plurality), svých revolučních zájmů (radikální hodnotové reorganizace společnosti) či konkrétních projektů (multi kulti, gender feminismus, juvenilní justice), a nestará se přitom o luxus bezrozporného myšlení.

   Pokrokový ideolog proto může mez mrknutí oka kázat svou jedinou (revoluční) pravdu jako absolutní a současně pranýřovat či zakazovat nároky oponentů na objektivní pravdu s poukazem na její nevyhnutelnou relativnost – u nich navíc zatíženou fašistoidní motivací. Nebo snad nezískali architekti společenské praxe pro tento dvojí metr v teoretickém světě precedens a široký konsenzus? Zdravý rozum se s ním sice pořád ne a ne smířit, ale neužívali snad metodu dvojího metru při svých převratných objevech taková filosofická esa novověkého myšlení, jakými prý jsou Locke, Hume, Kant, Hegel, Comte, Nietzsche, Wittgenstein, Russell, Heidegger, Sartre, Gadamer, Marcuse, Habermas, Foucault, Rorty, Welsch…?

   Tito polobozi na Olympu moderní vzdělanosti tedy vytvořili ideologům, politikům a žurnalistům levicového ražení prostor nerušeného užívání dvojího metru podle šablony: Když dva dělají totéž, není to totéž. Záleží výhradně na tom, zda to slouží pokroku, revoluci, té jedině správné ideologii, politice…či nikoli. Konec konců, pravda a morálka přece musí v relativistickém pojetí někomu sloužit. Nechť tedy slouží mocenským zájmům světlonošů pokroku, nikoli zájmům zpátečníků. Není to geniální?

   K tomuto paradigmatickému postulátu levicového myšlení je možné zrekonstruovat v jeho duchu i argument: Co je pokrokové, je tím samým dobré. Monopol na rozlišení dobrého a zlého pak mají ti, kdo nejlogičtěji navazují na novověkou antropologii (je přece pokroková) – a to jsou dnes levicoví liberálové. Když tedy určují kurz společensko- politického vývoje, opírají se přitom o absolutní pravdy (např. o pokroku, o jeho zákonité tendenci a kvalifikovaných kormidelnících), a proto také legitimně vynucují jeho respektování. Že přitom hlásají relativnost všech hodnot (pravdou počínaje), a že přitom beze všeho předpokládají vývojový náskok pozdější antropologie – jako pokroková musí být vždy tou nejlepší - to už jsou pro ideology z řad levicových intelektuálů zanedbatelné detaily.


3. 3. 1 Plíživá totalita

       Půda pro totalitní praxi je tedy na Západě už dlouho teoreticky dobře připravená a je také pilně ošetřovaná. Ani dvojnásobná zkušenost s její nepokrytě násilnickou, brutální podobou na tom v podstatě nic nezměnila. Změnila se jen metoda jejího prosazování a instalování. Ideologie kulturních marxistů nepozbyla nic ze své totalitní povahy; nároky na ideovou unifikaci společnosti zůstávají. Neomarxisté předpisují základní normy správného smýšlení a chování se stejnou umanutostí jako komunisté či nacisté. Vytvořili však účinné vzdělanostně-komunikační mechanismy, jimiž úspěšně zpracovávají veřejné mínění zevnitř. Získávají ho nejprve na svou stranu, a proto mohou uvolňovat totalitní potenciál své ideologie postupně, nenápadně. Právě pro tyto „chytré vlastnosti“ se mluví o infikované společensko-politické realitě Západu jako o plíživé, měkké totalitě. Jan Pavel II. v souvislosti s protlačováním homosexualismu v EU říká, že máme co do činění s novou ideologií Zla, která pracuje skrytěji a zákeřněji. Jednotlivé oblasti soukromí občanů jsou po mediálně propagandistické přípravě dobývány postupně a diferencovaně – s ohledem na připravenost různých zemí (ty více na západ jsou pochopitelně dál). Omezování svobody a korelativní represe se šíří salámovou metodou.

   Vlastnosti nové totality (plíživost, měkkost, skrytost, zákeřnost) také vysvětlují, proč jsou mnozí pohoršeni, když je řeč o bruselské totalitě; zdá se jim být hysterickou, zlovolnou. Namítají, že přímá či zprostředkovaná zkušenost jim dává takový obraz totality, který se úplně liší od současných poměrů na Západě. Zkušenost ale není všechno. Když pustíme ke slovu také myšlení, můžeme sice uznat, že současnost je jiná, ale ne tak docela. Máme svobodné volby, cestujeme po světě, represe za komunistů byla nesrovnatelně drsnější. Znamená to, že nežijeme v totalitě? Nemohou snad být demokracie a ji oslavující média ovládána totalitní ideologií? A nemohou v důsledku toho bezproblémově zavádět totalitní praxi?

   Že jsou západní společnosti už půlstoletí v područí totalitní ideologie, to napovídá už  fenomén politické korektnosti. Političtí korektoři šikanují s ideologickým zápalem příslušníky většiny. Žárlivě střeží údajná lidská práva menšin a počítají mezi ně i nekritizovatelnost jejich členů. Tím z principu vytěsňují mnohé nežádoucí, leč evidentní pravdy o privilegovaných menšinách i elementární lidský cit pro spravedlnost mezi extrémy. Nositele těchto výsostných lidských hodnot pak v případě jejich projevení logicky skandalizují jako extrémisty. Tlačí je k autocenzuře a k veřejnému lhaní. Stavějí tak svoje vymyšlená lidská práva proti skutečným lidským právům údajných extrémistů na svobodné vyslovení společensky prospěšné pravdy. Až v té které společnosti nazraje čas, postaví je mimo zákon. Politická korektnost je ostatně tou nejlepší průpravou společnosti k recepci ideologicky zvrácené legislativy.

   Tato systémová perverze zasahuje společnosti celoplošně. Zavádí institut ideo-policie a nevyhne se žádné instituci. Vysvětlitelná je právě tím ideologickým zápalem, který, jak se zdá, vychází z humanitních motivů. A mnozí z těch, kdo si zvykli uspávat rozum naivitou či ho dokonce vyměnili za ideologickou náhražku, tomu skutečně věří. Pod pláštěm proklamovaných nominálních ušlechtilostí se ale skrývají revoluční záměry kulturních marxistů. Těm ve skutečnosti přece nejde o blaho menšin. Vždyť v nich rozpoznali skvělý subverzivní potenciál. Prosazováním exaltované tolerance k nim, bez ohledu na jejich reálný společenský přínos, a hysterickým bubnováním za jejich údajná práva přece nejlépe rozvrátí hodnoty stávajících společností, aby je snáze reformovali podle svých pomatených, antropologicky destruktivních představ.

   Totalita tedy nespočívá v jejích nahodilých průvodních jevech, které jsou podmíněny společensko-politickými poměry. Je definována ideologickou ambicí: a/ zasahovat občanům do soukromé oblasti jejich přirozených práv a svobod, které musí spravedlivá moc respektovat; b/ vnucovat celé společnosti ideologicky determinovanou pseudomorálku, jejíž osou nejsou transcendentní, dobově nepodmíněné normy obecného mravního zákona, nýbrž ideologicky vymyšlená a nadekretovaná pravidla nerozumného až fanatického jednání ve jménu domnělého blaha; c/ stavět odpůrce mimo zákon.

   Z povahy totality vyplývá i to, že svým lokajům zajišťuje klidné svědomí; sugeruje vědomí mravní nadřazenosti, takže zdánlivě dokáže ospravedlnit jakékoli jednání, které je v ideologické linii. Odpůrci jsou naproti tomu vylíčeni jako mravní zvrhlíci a společensko-političtí extrémisté, kteří si vždy zaslouží spravedlivý hněv. Na pozadí sílícího smyslu pro hodnotový relativismus se už dějiny západní totality vyvinuly do stavu, kdy je možné prezentovat služebníky totality jako ochránce lidských práv. A aby to bylo ještě působivější, povýšili rovnou na bojovníky za lidská práva utlačovaných menšin. Větší orgie lidsko-právní „spravedlnosti“ si už lze jen stěží představit. Tito okázalí lidumilové v lepším případě cedí díky svému antropo-etickému extrémismu a svým trapným moralizováním komára a polykají velblouda frapantních nespravedlností; v horším případě šíří pod morálně vyprázdněnými slogany o humanitě celou západní civilizací sebevražedné jedy.



3. 3. 1. 1 Multikulti verze totality

   Chtěnou posedlost domněle utlačovanými menšinami můžeme ilustrovat následující fabulací. Představte si, že jste zdědili po rodičích dům. Jako dobří správcové jste do něj hodně investovali a byty v něm pronajímali. Vše šlo podle předpokladů do doby, než se jedna rodina odstěhovala. Chtěli jste si vybrat nového nájemníka, ale byla Vám vyšší mocí vnucena rodina nepřizpůsobivých cikánů. Nepřizpůsobivost se pochopitelně neváže na jedno etnikum, ale pro Vás bylo osudové, že šlo o zrovna cikány. Krajem se totiž mezitím přehnal pokrok a z cikánů se ideologickým zřízením a bez jejich přičinění rázem stala státem chráněná kasta. Nad ochrannými valy ční heslo: STOP RASISMU!!! Rasismus je samozřejmě nemravný, ale ideologickým kouzlem chtěného se rubem ušlechtilého hesla staly přívaly systémové nespravedlnosti na těch nechráněných. To je běžný následek ideologického předstírání a tupé horlivosti ideologicky zpitomnělých byrokratů. Přihrnula se tedy jakási Šabatová s trestním právem v ruce, s policajtem v zádech… a bylo. Váš dům vstoupil do éry obohacování jinakostí.

   Briskní invazí početného příbuzenstva se vybydlovaný byt jaksi nafoukl a zažíval pravidelné radosti až do rána. Chodby a schody byly brzy také k nepoznání. Samozřejmě jste hledali pomoc úřadů. Marně. Politickou korektností proškolení úředníci dům jen zpovzdálí monitorovali, aby na tu povedenou partaj náhodou rasisticky nezazvonil nějaký policejní elév. Ostatní nájemníci se postupně odstěhovali a Vám zbyly zhruba tři možnosti: Nechat si od soudružky Šabatové vysvětlit lidská práva menšin, dát se na víru, nebo si hodit mašli.

   No a nějak podobně si stojí náš evropský dům. Invaze muslimů má zhruba stejný lidsko-právní scénář a masivnější rozměry. Motivy nadmíru vstřícné bruselské multi kulti imigrační politiky můžeme teď nechat stranou. Stačí vědět, že jsou revoluční, a že jsou jako takové nutně přetaveny v super normy, nad něž nejen ve společensko-politickém řádu, ale dokonce i v řádu mravním žádné vyšší už být nesmějí. Muslimům jsou tedy v Evropě celá desetiletí povinně umetány cesty, takže se v ní dnes mohou díky svému zvláštnímu náboženskému naturelu cítit jako v dobytém území. Západní státy jejich cítění uctivě respektují a velkoryse se vzdávají povinnosti vyžadovat na okupovaných územích právo; a že se v těch No-Go zónách dějí věci. Selhávají tím ve své nejzákladnější funkci, která je důvodem jejich existence: V ochraně občanů. Ty původní naopak sekýrují, když dávají najevo byť jen nesmělý nesouhlas s multikulturní citlivostí k jinakosti barbarů.

   Celá desetiletí byli občané Západu celoplošně převychováváni metlou vymítání „rasismu“ a sedativy o umírněných muslimech. O tom, že jsou tito beránci v mešitách školeni v nenávisti vůči jinověrcům či bezvěrcům, nechtěli nic vědět. Poctivě chodili volit multikulti humanitou zpité politiky z obou pólů pravolevého spektra s vědomím, že plní svou občanskou povinnost. Dlouho se nic nedělo, varovné hlasy zněly tak xenofobně! Jak ale masy muslimů časem vzrůstaly, začalo být pro starousedlíky soužití s nimi čím dál obtížnější. Jak překvapující.

   Dnes už trojského koně islámu nevnímají jen politickou korektností zaslepení multikulturalisté. Naneštěstí ale právě oni patří k dobře prokádrovaným intelektuálním a politickým elitám Západu; kulturní marxismus mají v krvi. Nůžky mezi elitami a veřejným míněním se tedy rozevírají. Původní občané tvořící mlčící většinu zvolna procítají do reality. Cítí se ohroženi a podvedeni, neboť ráj vzájemného obohacování nenastal a uložené břemeno soužití s neintegrovatelnými přistěhovalci nesou jen oni. Elity jsou (zatím) v zátiší svých pevností a nemíní se té své multikulturní lži jen tak vzdát.

   V současnosti je situace taková, že bruselští multikulturalisté stupňují šílenou politiku otevřenosti a přivolávají svou cílenou naivitou přistěhovalecké tsunami. Normální země se zodpovědnou vládou by čelily nekontrolovatelnému přívalu imigrantů silou; daly by jim najevo, že je prostě nepřijmou. U levicových ideologů ale není nic normálního. Na absurdní argumentaci vystavěli absurdní společenskou realitu a propagandisticky ji vyzdobili absurdní rétorikou o vyspělé humanitě. Sebeobrazu ušlechtilých humanistů se také nemíní jen tak vzdát. A tak kážou tváří v tvář katastrofě morální povinnost soucitu a solidarity s nebohými imigranty – bez rozlišení. V televizi rádi ukazují pronásledované chudáky, ale ve skutečnosti jsou přijímáni spíše ne zrovna chudí ekonomičtí uprchlíci a také nepokrytí nepřátelé západní civilizace; s těmi mají ostatně multikulturalisté společný cíl. Přitom hrají jako vždy na city. Bohužel tyto falešné tóny stále docházejí sluchu mnoha slušných lidí; zvláště křesťané na ně slyší. Nemá být snad láska bezmezná? V jistém smyslu snad ano, ale rozhodně nemá být bez rozumu.

   Jednostranné akcenty milosrdenství pravidelně vedou k velice nemilosrdnému jednání s těmi, kteří zrovna nejsou v zorném poli okázalého milosrdensví. Ukládat spoluobčanům heroické snášení všemožné kriminality, která s těmito přistěhovalci prudce vzrůstá, a vůči níž je politickou korektností spoutaná policie bezmocná, to není zrovna projev milosrdenství. U demokratických politiků už je taková nezodpovědnost běžná; u křesťanů ale stále ještě překvapuje. Každý z těchto exaltovaných lidumilů by si měl aspoň ve fantazii představit (když už není ochotný rozumně myslet), jaké by to bylo, kdyby se stal on nebo někdo z jeho blízkých obětí takové kriminality, k jejímuž nárůstu tak lehkovážně vyzývá. Tito soudobé kultuře otevření (zakomplexovaní?) křesťané přebírají od svých intelektuálních idolů marxistického ražení šablonu dvojího metru: jinak odměřují své milosrdenství propagandisticky portrétovaným utečencům a jinak starousedlíkům. Navíc přitom asistují multikulturalistům při jejich pseudohumanistickém exhibování; trapná role.

   Položme zásadní otázku: Volili snad voliči své „demokratické elity“ k tomu, aby jim proti jejich elementární vůli vnutily takové poměry, které znamenají radikální ohrožení původních občanů morem multikulturalismu zasažených společností? Vždyť dnes už i empiricky zřejmé a snadno domyslitelné důsledky multikulturalistické utopie (pro nezasvěcené) či záměrné destrukce (pro zasvěcené) skutečně představují citelné ohrožení bezpečnosti, majetků, civilizačně-kulturní identity, staletých tradic a také životů původních obyvatel Evropy. Jistě, je v tom neprozíravost důvěřivých voličů, kteří mimo jiné stále podceňují manipulativní moc médií hlavního proudu. Ale tento masivní protiklad elementární vůle voličů a vůle elit odhaluje nejen pohrdání volených zástupců lidu soukromím lidí, které je ostatně v logice kolektivistického myšlení levičáků. Odhaluje především žraločí povahu té demokracie, která je skrytě ovládaná totalitní ideologií.


3. 3. 1. 2 Genderová verze totality

   Jestliže multikulturalisté rozmělňují identitu tradičních západních společností zvnějšku (sebevražednou imigrační politikou), pak militantní aktivisté genderového feminismu provádějí destrukci zevnitř; atakují rovnou jádro společnosti, rodinu. Už první generace frankfurtských neomarxistů „objevila“ fašistickou povahu rodiny. Strategie přitom zůstává stejná. Jako se pod heslem zrovnoprávnění nadřazují (ideologicky i právně) subverzivní menšiny imigrantů, aby se zničila identita a narušila soudržnost kulturně homogenní společnosti, tak se pod sloganem lidských práv sexuálních menšin např. otevírá manželství všem formám partnerského soužití, aby se zrušil jeho význam.

   V revolučním boji za likvidaci hodnot přirozené mravnosti se stávají homosexuálové stejným beranidlem jako muslimové. Pod nálepkami islamofob a homofob je přitom oponentům záludně podsouváno sociopatické chování, jež se klade na stejnou úroveň jako jednání rasistické, které je svou povahou evidentně zlé. Zlu se však má odporovat; kdo miluje dobro, nenávidí zlo. Trikem s fobií tedy kulturní marxisté zdánlivě ospravedlňují nenávist k odpůrcům revoluce, kteří v tomto bodě oponují ideologickému favorizování vybraných menšin.  Oprávněná nenávist ke zlu nenávistného (např. rasistického) vztahování k člověku se totiž u marxistických ideologů mění v nenávist k jeho nositelům. Proč? Protože jim v důsledku notoricky špatného chápání lidského bytí splývá jednání s jeho činitelem; neumějí obojí odlišit.

   V síle této nenávisti k těm, kdo zpochybňují jejich „lidsko-právní“ šablony, a na pozadí nezlomné víry v etický relativismus pak tito ideologové bez zábran ignorují skutečná lidská práva svých oponentů na spravedlivé zacházení ze strany státu, na svobodu vyznání, myšlení či veřejného zastávání evidentních hodnot. A v boji za rovnost žen a sexuálních menšin vyhlašují nesvatá práva na zabíjení nenarozených dětí, na homo „manželství“, na osvojování dětí homosexuálními páry, na odebírání dětí státem z malicherných, ideologicky vykonstruovaných důvodů.

   Protože je tu přirozený řád života obracen na ruby dosud nevídaným způsobem, musí se k prosazování těchto oficializovaných zvráceností použít vedle osvědčených prostředků ideologického lhaní i politická moc. Ta se např. skvěle uplatňuje při drastickém loupení dětí státem. Juvenilní justice má chod svého obludného mechanismu usnadněný falešným kolektivistickým předpokladem, že děti patří primárně státu. Civilizačně vyspělý stát pak uloupené děti „rovnoprávně“ distribuuje do nových rodin, kde přednostní právo mají přirozeně „rodiny“ homosexuální; ty totiž nejsou fašistické. Není holt nad státní péči.

   Ze zkušenosti s komunismem víme, že u marxistů nad veškerou pravdou čněla ideologická lež a nad veškerou spravedlností vládlo ideologicky instalované bezpráví. Přesně taková hierarchie dnes vládne nad druhdy svobodným Západem. Svobodná diskuse o problematičnosti fanatické supremace homosexuálů a pervertování role žen je tabu. Svobodné zkoumání homosexuality je na indexu. Kritika chování a exhibování homosexuálů podléhá zákazům a vyvolává na různých úrovních odvetná opatření stejně, jako je kdysi přitahovala kritika manýrů komunistů. Restrikce a represe mají přitom v tomto směru a v logice měkké totality vzestupnou tendenci.

   Tváří všelijakých světových konferencí, na nichž se bojuje za pseudolidská práva, je už více než dvacet H. Clintonová, toho času zřejmě nejvážnější uchazečka o úřad amerického prezidenta. Ta se nedávno vyjádřila na jakési konferenci feministek následovně: „Hluboce zakořeněné kulturní kódy, náboženská přesvědčení a strukturální fobie se musejí změnit. Vlády musejí použít své možnosti donucení, aby nově definovaly náboženská dogmata…Práva musejí existovat v praxi, nikoli jen na papíře.  Zákony musejí být podpořeny reálnými zdroji.“

   To není jen arogantní projev eticky negramotného rozumu, který chce opravovat lidská práva, jež jsou na rozdíl od jejich ideologických karikatur zakotvena v lidské přirozenosti, a tvoří obsah  některých náboženských morálek. Vyjádření této papežky bláznivého pokroku je především kvintesencí totalitního myšlení. Ani komunističtí experti na vědecký ateismus neměli tolik drzosti, aby naváděli své vlády k redefinování norem náboženských morálek. Neměli ani tolik prohnanosti, aby proti svobodě svědomí a vyznání stavěli ideologickou svévolí diktovaná „lidská práva“ žen a homosexuálů. A tato namyšlená madam, která má zřejmě se současnou jedničkou americké politiky stejnou krevní skupinu, má být co nevidět jedničkou americké politiky. Kde zůstal pověstný smysl americké společnosti pro svobodu? To už není ani schopná rozpoznat totalitní myšlení svých vůdců? Nebo jí už takové myšlení nevadí?

   Tyhle a podobné otázky by měl Joch především zakomponovat do svých podivných reflexí aktuální velmocenské politiky; svět se změnil, přepóloval. Někdejší země svobody už jí zdaleka není. Vítěz nad dvěma totalitami podléhá té třetí, sofistikovanější. Tolik normálně myslících to vidí, a vyhlášený expert na Ameriku nikoli? Joch sice v mnoha jednotlivostech se současnými lídry americké politiky ideologicky nesouhlasí, ale jejich zahraniční politiku v zásadě a urputně hájí. Jakoby se totalitní ideologie do politiky nepromítala. (Nebo ji ještě neinfiltruje dost silně?) Jako by dřívější ochránci svobodného světa a současní vývozci pervertovaných lidských práv (evidentně posedlí nenávisti ke křesťanství) byli pořád týmiž legitimními četníky světa.

   Co platí o současné politice Ameriky, platí i o politice EU. Také v ní patří multi kulti šablony a gender maistreaming  k hlavnímu ideologickému zadání, které spoluurčuje její totalitní povahu. Také k bruselské politice je Joch v podstatě loajální a doporučuje jí, aby se v dnešních konfliktech poučila z chyb Američanů ve Vietnamu. Ti prý měli být konzistentnější a důraznější. Joch zde ale mylně předpokládá, že dnes platí o zúčastněných stranách velmocenského konfliktu stejné hodnotící premisy jako ve studené válce s komunismem; že Rusko je Zlo a Amerika Dobro. Kdo však prožil většinu života v komunismu, může nabídnout jiné poučení: S totalitou se nekolaboruje. A že dnešní Rusko není totalitní, uznává i Joch.

   Roman Joch připomíná svou názorovou ambivalencí, přesněji řečeno rozporem mezi teoretickým a praktickým myšlením, Jana Patočku. Ten ve svém filosofickém myšlení vstřebával a prosazoval principy novověké filosofie (nominalismus, monismus, historismus, fenomenologii či antiesencialismus s jeho relativistickou implikací), které, jak řečeno, tvoří bytelné teoretické předpoklady totalitního myšlení. V praxi se však totalitnímu režimu obdivuhodně vzepřel. Joch upadl do stejného rozporu, jen v opačném gardu. Teoreticky je na straně realismu esencialistického myšlení, ale v rozhodujícím, celkovém svém praktickém postoji, podporuje protipřirozenou, protikřesťansky orientovanou politiku současného Západu. Tím ovšem akceptuje i totalitní ideologii kulturních marxistů, jíž je tato politika předurčená a prosáklá. A fakt, že v jednotlivostech tuto ideologii kritizuje s porozuměním, na tom nic nemění.