Ročník 2015‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Lea Vojteková: Lekce 21. - 23.

Lea Vojeková


21. O úpadku hodnot, islamizaci, politické korektnosti a dalších nešvarech

Mnoho lidí si uvědomuje, že se západní civilizací není něco úplně v pořádku a dochází k úpadku hodnot. Islamizace, politická korektnost, relativizace hodnot. Proč k tomu všemu dochází? 

Jednou z příčin je, že lidské jednání bylo degradováno na úroveň pouze organických procesů; člověk je jednoduše "konzument", který chce hlavně spotřebovávat a je primárně fixován na hmotné objekty. Bez jakéhokoliv metafyzického přesahu. Hlavním nástrojem, který byl a je k této "proměně" používán, je relativizace hodnot. Tato relativizace zpochybňuje všechny pravdy, kromě jediné, která tvrdí, že žádná pravda není. Snaží se stírat rozdíl mezi dobrem a zlem, někteří "relativizátoři" dokonce tvrdí, že dobro a zlo neexistují. A využívají k tomu jeden zajímavý trik... 

SUBJEKTIVNÍ dobro (to, co těší) vydávají za dobro OBJEKTIVNÍ (to, co prospívá). Máš rád rýži a někdo jiný brambory? Rád čteš a kamarád rád běhá? Rád jezdíš k vodě a soused raději na hory? To všechno jsou dobra subjektivní. Asi by nebylo vhodné nutit kamarádovi knihy, když on raději sportuje (a opačně), jelikož by ho to netěšilo. Pak je tady dobro objektivní, tedy něco, co prospívá všem lidem. Sem řadíme např. nevraždění, nekradení, nenásilí, atd. 

A teď přichází do hry relativizace hodnot společně s multikulturalismem. Ten se snaží aplikovat subjektivní dobro a subjektivní pravdu na všechny kultury. Tedy že všechny kultury jsou si rovny. Tím pádem i kultura, ve které jsou ženy podřadné bytosti, ve které se kamenuje, ve které dochází k vraždám, násilí, tyranii. Což je samozřejmě nesmysl, jestliže máme něco jako listinu základních práv a svobod. Rovni si mají být lidé, ne kultury. 

Jestliže by ještě někdo náhodou pochyboval o "světlých zítřcích", pak na takové kacíře je připraveno beranidlo jménem politická korektnost. Pokud někdo přijde s tím, že věří v neměnnou a absolutní pravdu, je v tu ránu automaticky veřejně nařčen z intolerance, fanatismu, fundamentalismu a pověrčivosti, jako někdo, kdo podněcuje k nenávisti, válkám, xenofobii, atd.

Nazvete-li někoho, kdo má jiný názor xenofobem, rasistou nebo náckem, nemusíte již více odpovídat na jeho argumenty, je to v podstatě pohodlnější. Dotyčný totiž musí bránit svůj charakter. U soudního přelíčení je obviněný nevinen, dokud se neprokáže jeho vina. Spočívá-li obvinění v rasismu, xenofobii nebo homofobii, dnes existuje presumpce viny.

Toto nálepkování je v podstatě kulturním marxismem, režimem, který trestá názorovou rozdílnost. Podobně to kdysi probíhalo i v SSSR. Tehdy sice neexistovaly nálepky typu "xenofob, rasista, nácek", ale existovala nálepka jiná. Kdo si dovolil nesouhlasit s režimem, byl odpůrci označen za "duševně nemocného člověka". Na základě této nálepky bylo zavřeno do blázince mnoho politických disidentů.

Politická korektnost je chapadlem tohoto nového režimu. Těží z relativistického zpochybnění všech pravd (vyjma té relativistické). Takto vzniklé kognitivní vakuum pak političtí korektoři vyplňují celkem bez odporu svými dogmaty, v nichž je realita bezezbytku podřízena ideologickým zájmům a potřebám. Kdo si dovolí jejich „pravdy“ popírat, kdo si dovolí mít vlastní a jasný názor na imigraci, adopci dětí homosexuálními páry, kdo řekne pravdu o menšinách a jejich kriminalitě, je automaticky označen jako nepřítel. Nepřítel nového světového „pokroku“.

Největším nepřítelem pokroku je pak podle architektů politické korektnosti tradiční západní kultura. Ta musí být zničena především.

A dílo zkázy je dokonáno... 



22. Proč si sluníčkáři nevezmou imigranty domů? Protože jsou xenofobové.


V souvislosti s uprchlíky je nám neustále podsouvána jakási xenofobie, čili odmítání neznámého. Když pominu, že v případě islámu se naopak jedná o odmítání známého, tak tato údajná xenofobie má zastřít jeden velice důležitý aspekt

lidské přirozenosti... Lásku k rodině. Proč si nikdo z těch zastánců imigrace nebere uprchlíky domů? Protože nechce ohrozit svou rodinu, své blízké, jelikož je má rád a záleží mu na nich více než na lidech z opačné strany Země. Ale proč už dotyčnému zastánci přijde v pohodě, když má ohrozit celou společnost?
Vzhledem k tomu, že zastánci imigrantů si je odmítají vzít domů, vidím tady taky odmítání a obavy. Obavy z lidí, které neznají, a kteří s sebou mnohdy nesou mem islámu. To je podobné, jako kdyby lidé prchající před nacisty sebou nesli Mein Kampf. U zastánců imigrantů pak dochází k jistému vnitřnímu pnutí.
Sami nejsou schopni si uprchlíky vzít domů, jelikož by vystavili své blízké riziku. Sami se de facto chovají jako xenofobové. Protože někdo xenofobem buď je, nebo není. Jestliže se někdo prezentuje jako ne-xenofob, pak přece jeho ne-xenofobie nemůže končit na prahu jeho dveří. Tady dochází k zjevnému logickému paradoxu. 
Jenže xenofobie je podle zastánců imigrantů přece špatná. Alespoň tak to mají zafixované ve svých hlavách. A oni nechtějí být špatní. Takže co dělat? Rodina je rodina, ale jak uvolnit to pnutí, jak vyrovnat tu disharmonii sám v sobě? Co se asi odehrává v mozku nějakého sluníčkáře: ,,Už to mám! Začnu ostatní obviňovat z xenofobie, začnu vykřikovat, jak já jsem lepší a oni naprostá lůza. Sice i já odmítám imigranty k sobě domů nastěhovat, ale abych vypadal jako humanista, tak obětuji alespoň tu společnost. 
Realitu a fakta odsunu jako dotěrný hmyz. Co je mi po tom, že kriminalita a násilí v Evropě neustále narůstají? Co je mi po tom, že integrace i multikulturalismus naprosto selhal (jak přiznávají už i politici)? Co je mi po tom, že sociální systém je na pokraji krachu? Co je mi po tom, že neumíme začlenit ani Romy? Co je mi po tom, že nemůžeme spasit všechny lidi světa? Já si chci připadat jako spasitel, následky mě nezajímají." 
Aby si tito lidé dokázali udržet představu samých sebe jako lepších a výjimečných lidí, jsou schopni kvůli tomu rozvrátit i celou Evropu. Jim nejde o racionální argumentaci nebo analýzu, je nezajímají zkušenosti a realita. Oni jenom potřebují mít svůj pocit morální převahy, který ale nestojí na žádných reálných základech. Stojí pouze na falešném egu těch, který neváhají hnát Evropu klidně i do občanské války...  



23. Jak zničit národ? Neomarxismus nám dává návod.


Alexandr Solženicyn řekl: ,,Abyste zničili národ, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny." To, co se dnes v Evropě děje, je přesně tím zpřetrháváním kořenů pod taktovkou neomarxistické ideologie. 

Evropská unie vypustila z evropské Ústavy zmínku o křesťanských kořenech... cvak, první zpřetrhání. Vlastenectví nebo národ jsou už dnes v podstatě neslušná slova... cvak, druhé zpřetrhání. Zmíníte nějakého národního hrdinu? Relativizátoři vám na něm hned najdou něco špatného... cvak, třetí zpřetrhání. Imigranti valící se do EU z totálně odlišného kulturního prostředí... cvak, čtvrté zpřetrhání. Na Západě se přepisují učebnice dějepisu, likvidují se evropské tradice a nahrazují se tradicemi islámskými... cvak, páté zpřetrhání. 
Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že se stalo obětmi ideologického vymývání mozků. Právě proto, že neomarxistická revoluce přichází pozvolna a zatím nepoužívá drastické totalitní metody. Zatím je to tzv. měkká totalita, která vychází z frankfurtské školy. Když soudruzi viděli, že násilná rudá revoluce nevyšla, začali zkoumat, proč. A přišli na to, že tou bariérou je Bůh, rodina, vlast. Proto přišli s tzv. "dlouhým pochodem institucemi" a kulturní revolucí. 
Gramsci, jeden z "otců" této revoluce tvrdil, že marxisté musejí na Západě nejprve změnit kulturu, protože poté jim moc spadne do klína jako zralé ovoce. Tato změna má probíhat přes umění, film, divadlo, školy, semináře, média, atd. Podle Gramsciho civilizovaný svět za 2000 let zcela prostoupilo křesťanství. Systém založený na židovsko-křesťanských naukách a hodnotách nejde svrhnout, dokud tyto kořeny nebudou přerušeny. Jestliže bude Západ odkřesťanštěn, pak revoluce zvítězí. 
Charles Reich (taky příznivec frankfurtské školy) k tomu řekl: ,,Nastává revoluce. Nebude se podobat revolucím v minulosti. Bude mít původ v jedinci a kultuře a politickou strukturu změní pouze jako svůj konečný čin. Nebude vyžadovat použití násilí a nelze jí úspěšně násilím čelit. Šíří se dnes s úžasnou rychlostí a v jejím důsledku se již mění naše zákony, instituce a struktury společnosti... Je to revoluce nové generace." 
Když budete někdy přemýšlet nad tím, proč dochází k tzv. "pozitivní diskriminaci", vzpomeňte si na další slova Charlese Reicha: ,,Jedním ze způsobů, jímž nová generace bojuje za to, aby se cítila jako outsider, je identifikace s černochy, chudými, Bonnie a Clydem a ztracenci tohoto světa."  
Jedním z hlavních nástrojů neomarxismu je tzv. kritická teorie. Jedná se v podstatě o destruktivní kritiku všech hlavních prvků západní kultury včetně křesťanství, autority, morálky, hierarchického uspořádání, vlastenectví, tradice, kapitalismu, loajality, sexuálních zábran, dědictví, konzervatismu, národního uvědomění, atd. Takže když někdo bude plakat nad tím, proč hodnoty upadají, ať zrak obrátí tímto směrem...

Podle Adorna je potřeba děti ve školách formovat k odmítnutí sociálních a mravních přesvědčení svých rodičů jako rasistických, sexistických a homofobních. Děti mají přijmout "novou" morálku. Adorno prohlašoval, že pro děti není podstatné, aby se na školách naučily faktům, ale aby si zformovaly ty "správné" postoje.  
Vliv frankfurtské školy byl postupný. Nejprve filosofové neomarxismu vydávali knihy, pak své myšlenky šířili na vysokých školách, kde získali přívržence z řad levicových studentů. Krůček za krůčkem. V 60. letech přišla éra hippies, v té době byl vůdčí osobností neomarxismu filosof Marcuse. Ten prezentoval myšlenku odmítnutí kulturního řádu a vytvoření "nového světa" polymorfní zvrácenosti. Když v roce 1968 v Paříži revoltovali studenti, nesli transparenty s nápisem: "Marx, Mao a Marcuse".  
Aby současní revolucionáři mohli vytvořit "nový národ", musejí národu vzít jeho paměť. Zničit jim jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historii. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost a vymyslí jinou historii. Národ pak zvolna začne zapomínat, čím je a čím byl.  


Zdroje:


Antonio Gramsci: The Prison Notebooks  
Herbert Marcuse: Eros and Civilization 
Theodoro Adorno: Dialektika osvícenství  
Charles Reich: The Greening of America