Ročník 2015‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Vybrané kristologické tituly Ježíše Krista z pohledu Fundamentální teologie – 1.část

ThMgr. ThLic. Miloslav Paclík



Úvod


    Pro nás křesťany je Ježíš z Nazareta tou největší osobností celých světových dějin. Fakt, že křesťanství stojí na životě a díle Ježíšově, zvyšuje můj zájem o základy víry právě v době, kdy jsme na našem evropském kontinentě svědky téměř masového odklonu od víry v Ježíše Krista. Jako křesťané jsme přesvědčeni, že Ježíš je jako pravý Bůh a pravý člověk, Mesiáš, Spasitel a Vykupitel. Bylo by neznalostí fatálních důsledků zavinit nevědomost právě v ohledech týkajících se osoby Ježíše Krista, vtěleného Boha. Mezi jinými svatý otec Pius X., a jistě ne pouze on, poukázal jedno z nevětších nebezpečí a nepřátel pro křesťanství jako takové, a to je neznalost a náboženská nevědomost samotných křesťanů. Od smrti tohoto pontifika uplynulo již jedno století, ale nezdá se, že by jeho slova ztratila na aktuálnosti, ba naopak. Proto zkoumat a rozjímat téma osobnosti, díla a poslání Ježíše Krista je téma nanejvýš žádoucí1.

   Vrcholem mesianismu je Božství Ježíše Krista. Jeho poslání a spásné dílo je základním, tj. fundamentálním tématem celého křesťanství. Právě křesťanský přístup se od světského značně liší předně v tom, že křesťanství nevidí v Ježíši pouze proroka, jak by to evokoval pohled židovský, ani zbožštělého hrdinu, jakby to snad mohl spatřovat v Ježíši svět pohanský. A právě mesiánské tituly Ježíše Krista vnášejí do této problematiky potřebné jasno a světlo. Jeho minulost je objasněna několika kristologickými tituly, jeho budoucnost je ozřejmena Ježíšovým posláním, a to dosvědčuje další kategorie s řady mesiánských titulů Ježíšových. On na sebe vztahuje starozákonní výroky o Jahvem, ale též například i prorocké vize o trpícím Služebníku Hospodinově. Tím se odkrývá velmi jasně a kvalitně nejen souvislost Starého a Nového zákona, ale naplnění Starého zákona v Novém, zejména v osobě a postavě Ježíše Krista. Ježíš má povědomí, chceme-li sebevědomí, o svém mesiášství, a proto na lidstvo ve vztahu ke své osobě vznáší jisté požadavky. Ježíšovo působení má pak za cíl vzbudit u svědků Jeho činů anebo posluchačů Jeho slov víru, že je Syn Boží. Víru v sebe pak představuje jako cestu k věčnému životu a záchraně před věčnou smrtí. Podle slov Janova evangelia kdo věří v Ježíše Krista, věří v toho, kdo Ježíše poslal, a tím se Ježíš činí i stává předmětem a obsahem křesťanské víry.

   O historické existenci Ježíšově svědčí několik svědectví jak ze současných kruhů pohanských (antických svědectví), tak z řad židovských spisovatelů, a samozřejmě také z několika pramenů prvotní křesťanské komunity a prvotní Církve. Mesiánské tituly kristologické svědčí hlavně o Ježíšově poslání.

   Jistě nelze opomenout radikální kritiku evangelií z řad historických liberálních protestanských osobností. Avšak solidní analýza základů teologie křesťanství a studování biblických souvislostí, nabízených katolickými exegety, je dalece poctivější, více jistá a přenáší způsob, jak poznat nejen historicitu zakladatele křesťanství, ale i porozumět Jeho poslání.

   Prof. C.V. Pospíšil se ve svém díle shoduje s prof. Ruseckim2 v onom pohledu, že Kristologické tituly, tak jak jsou představeny a popsány, odráží víru prvotních křesťanů v tajemství Ježíše z Nazareta3. Jejich studium představuje velmi důležitou část novozákonní christologie. Tituly mají svůj starozákonní význam, jehož nedostatečnost vzhledem k osobnosti Ježíše Krista se odkrývá ve světle Tajemství velikonočních událostí. Právě po velikonočních událostech je začínají zejména učedníci Ježíšovi chápat v novém významu, a proto právě "facta paschalia", tedy velikonoční dění v Jeruzalémě, znamenají předěl i v porozumění christologických titulům. Citovaný autor poukazuje na několik důležitých otázek, týkajících se okolností výskytu těchto titulů v novém zákoně. Konkrétními kritérii je pak možné nahlížet ten či onen titul Krista v původním nebo novém významu. Právě u tzv. popaschálních titulů se rozvíjí úzké spojení - a hlavně víra v Ježíše Krista Mesiáše, Božího Syna a Zmrtvýchvstalého. Jedná se také o poznání, ale i uznání Ježíšovy nadpřirozené identity - a pochopení spásného významu Ježíšova pozemského díla je pro člověka dosažitelné nikoli pouze empirickým zkoumáním, ale hlavně ve světle víry, jak přesně uvádí zmiňovaný autor.

   Jak již bylo naznačeno, základním vrcholem teologické reflexe těchto titulů jsou paschální události v Jeruzalémě. K nim směřuje většina novozákonních christologických titulů, které se váží k pozemské předvelikonoční činnosti Ježíše Krista, a v těchto událostech dostává jakousi pečeť víra učedníků, kteří začínají být jednoznačně přesvědčeni o věrohodnosti titulů, užívaných pro Ježíše, a zároveň důvěryhodnosti Jeho samotného. Pokud prof. Pospíšil vypočítává paušálně asi padesát christologických titulů, užitých v Novém zákoně, prof. Rusecki je téměř encyklopedicky vyjmenovává. Byly proto v našem pojednání užity takové tituly, které se zdají být nejvíce důležité, a zároveň se váží k trojí roli Ježíše Nazaretského v Jeho pozemské činnosti a váží se tak k jeho učení.

Pokud dále vezmeme v úvahu Božské poslání Ježíšovo, lze chápat, že popaschální tituly Ježíše vznikaly v podstatě jako odpověď víry těch, kteří uvěřili těm předpaschálním významům nárokovaných titulů, a stávají se tedy bezprostředními svědky toho, že Ježíš musel za svého pozemského života tyto tituly užívat.

   Celková úvaha nad daným tématem je evidentně záležitostí skládající se z více vzájemně se sebou spojených elementů. Vedle předpokladu, že při objasnění užitých titulů je uplatňována metoda analytické interpretace k popsání teologie velikonočních událostí a hlavně Ježíšova nadpřirozeného vědomí Mesiáše, je zapotřebí užití metodické syntézy christologických titulů4.


1. Mesiánské christologické tituly z pohledu Kristova    učitelského úřadu


   První pohled souvisí s faktem náboženské nevědomosti jakožto s důsledkem dědičného hříchu. Kristus přichází ve svém úkolu mj. proto, aby zničil vliv a moc působení "otce lži", kterým je ďábel. Svoboda od otroctví spočívá specificky též ve svobodě poznání, to by ale muselo lidstvo být nezasaženo jakousi duchovní temnotou, která je s dědičným hříchem přímo spojena. Lze najít hned několik pramenů Písma Svatého5.


Prorok

jako ten, kdo vypovídá nejen svědectví o druhém, ale mluví ve jménu někoho druhého, může pak plnit roli posla a vyslance s reprezentativní rolí. Starozákonní titul proroka drží tedy někdo, kdo v duchu termínu "nabi", vidoucí, vyslanec Boha, a dosti známým obratem "muž Boží", zastává funkci Božího vyslance. Obvykle jde o osoby vyvolené Bohem, ukazující a objasňující Jeho vůli. K jejich úkolu náleží též předpovídat časy mesiášské a oznamují příchod Mesiáše samotného. Proroci ve Starém zákoně někdy také vystupují v roli učitelů, divotvůrců anebo mučedníků. Významný smysl má též místo v Dt 186, které obsahuje zvláštní slib výjimečného proroka, prostředníka spásy. Nejdříve je toto místo vykládáno kolektivně, a to ve smyslu množství proroků seslaných, resp. poslaných Izraeli, a teprve později má tento titul stále častěji individuální význam. Myšleno je zde na konec časů, kde má stejně jako Mojžíš, tento výjimečný prorok, být prostředníkem Boha a lidí a jejich zástupcem u Boha, tedy něco jako nový Mojžíš. Své předpovězené poslání má před Bohem uskutečnit svým Slovem u Boha, které ztratí za svůj lid, transparentní obětí, tedy utrpením, a také svou smrtí. Podstatné je, že v Novém zákoně Ježíš sám sebe nazývá prorokem. Mnohé z jeho výpovědí poukazují na postavu sv. Jana Křtitele, jehož činnost uzavírá čas působnosti starozákonních proroků. Osoba Janova ohlašuje příchod Mesiáše a přichází v ní poslední prorok. Vedle toho existují výroky, v nichž Ježíš sebe sama označuje jako proroka. Také Ježíšovi současníci považují osobu Ježíšovu za proroka. Nazývá ho tak jak zástup, tak i učedníci. Lukáš užívá označení Ježíše za proroka 7 krát, Matouš 5 krát, a Marek 3 krát. Ježíš prorok zjevuje lidem Boží Slovo a své poslání proroka potvrzuje množstvím skutků a znamení7 8. Taumaturgická role Jeho poslání vystupuje též v evangeliu sv. Jana 9: "to je pravý prorok, který má přijít na svět". Rovněž u vzkříšení naimského mládence10 všichni slyší reakci svědků zázraku: "veliký prorok povstal uprostřed nás a Bůh navštívil svůj lid". Evangelium11 vítá zase v jeruzalemské synagoze galilejského proroka z Nazaretu. Kristus tedy plní poslání prorocké, realizuje zázraky, které mají eschatologický rozměr, a jsou v souladu s předpověďmi Starého zákona. Prorocké skutky Pána Ježíše jsou chápány a vnímány jako naplnění starozákonních předpovědí. Naproti tomu obžaloba Ježíše se týká jeho obvinění, že je falešným prorokem, a na základě redakce Matoušova evangelia je i pro tento důvod poslán na smrt. Evangelia jednoznačně poukazují na převyšování Ježíše proroky Starého Zákona. Ježíš se neomezuje na jedinou skupinu a jediné místo svých činností a také žádný ze starozákonních proroků neodpouští hříchy. Starozákonní proroci nestolují s celníky a hříšníky, neopravují jako Ježíš literu ani výklad zákona i proroků samotných. V tom smyslu Ježíš proroky Starého zákona převyšuje. Činnost Ježíše se zdá být naplněním Písma i toho, co Izrael touží vidět, i v synagoze12, kdy jsou Ježíšova slova naplněním slov samotného Boha.


Boží Slovo

Kdykoliv mluví Písmo svaté o Kristu jakožto o Slově Božím, jedná se o vymezení personifikace starozákonní Moudrosti Boží, Božího Ducha a Božího Slova, nikoliv tedy o Logos ve filosofickém slova smyslu jakožto Boží emanence a zosobnění Boha. Jde o obraz Boha tvořícího skrze Slovo, udržujícího svět, a plně se zjevujícího v Jeho Synu v Jeruzalémě.

Nejlépe je to vidět v tzv. prologu Janova evangelia:13.

Slovo je na počátku,

Slovo je u Boha,

Slovo je Bohem samotným,

skrze Slovo vše povstává,

a bez Něho nepovstalo nic,

Slovo se v čase stává tělem,

a Slovo přebývá mezi námi.


Slovo Boží tedy u Ježíše nejen k Bohu směřuje, ale ono samo je Bohem. Ježíš sám jakožto člověk je zároveň Božím Slovem. Je zároveň Slovem Otce, odleskem Jeho slávy, a obrazem Otce, jak vidíme u Jana14; srv. Žid15; Podle obrazu synoptiků je Boží Slovo vládou, která udržuje stvoření, jež předtím sama tvoří, a zároveň je zdokonaluje, jak je psáno u Mt16. U Marka je Boží Slovo světlem, které vše osvěcuje, rozjasňuje a zjevuje, Otce na prvním místě, jak jest u Mk17; Slovo nepřestává být slovem, ale zosobňuje se v postavě Ježíše Krista, stává se člověkem a přichází na svět a do historie lidí. Ježíš zároveň zprostředkuje Boží Slovo lidem. To se děje jak v případě jednotlivých lidí, tak celé Církve Kristovy18,19.

Úkolem posluchačů je Boží Slovo kompletně přijmout do svého života, snažit se mu porozumět, uvést je do praxe každodenního života a v duchu Ježíšova podobenství20 se svým způsobem také "stát" Božím Slovem. A protože "Slovo" označuje nejhlubší smysl bytí, člověka a jeho historii, mluví Písmo svaté o Ježíši Kristu též jako o Božím Slově, dávajícím smysl celé historii člověka a lidstva.21

Maria v Novém zákoně uvěřila slovu, které jí bylo povězeno od anděla22; také v případě svatého Jana Křtitele je slovo Boží zjeveno i přijato podobně jako u starozákonních proroků. Proto je v některých textech a místech učení o Slově Božím stejné jak u starozákonních, tak i novozákonních textů. Centrální tajemství Božího Slova ovšem za všech okolností určuje osoba Ježíše Krista.

Ježíšovo slovo má Novém zákoně sílu, která koná. Ježíš svým slovem koná zázraky, jež jsou ohlašováním, naplněním a hlavně znamením přicházejícího Království Božího. Stejným slovem Ježíš odpouští hříchy, a tím mění lidská srdce.23

Ježíš Kristus svým slovem stanoví znamení přicházejícího Nového zákona a uzavření nové Smlouvy, jejíž tajemství předává společenství dvanácti24. V tom smyslu se Ježíšovo slovo stává slovem tvůrčím, které dokonává v pozemském světě dílo spásy.

Kristus jako Boží Slovo je světlem, protože jeho pomocí hlásá de facto učení, jež je radostnou evangelní zvěstí. Skrze slovo Ježíše Krista je tedy možné poznání tajemství Božího království. Zdánlivě se tváří jako prorok, který ovšem uskutečňuje Boží království s trvalou mocí. Člověku se zjevuje Boží Slovo, které přichází prostřednictvím Ježíše od Otce. Proto může dobře napsat Jan, že Jeho slovo je "Duch a život", nemluví ze sebe, ale vypovídá to, co mu sděluje Otec25. A tak se skrze Krista naplňuje Boží slovo Starého zákona26.


Učitel

Zdá se, že titul učitele souvisí s pojmem i skutečností "Věčné Pravdy". Ona hříchem lidí nepřestává být, a pokud má Bůh snahu člověka, kterého stvořil, vrátit do obrazu Boží přítomnosti a do Boží blízkosti, je třeba znovu iniciovat ztracené lidstvo do tajemství této věčné pravdy. Svatý Pavel spatřuje v Ježíši Kristu posledního a nejvyššího nositele zjevení27; nejdříve mnohokrát mluví a uvádí Bůh člověka do Věčné Pravdy skrze proroky, nakonec promlouvá k lidstvu skrze svého Syna.

Sám titul učitele je ve starozákonní literatuře opisován mnoha synonymy vysvětlujícími v podstatě podobný význam. V Dt 28 je to otec rodiny, kněz v Ex 29, v knize Kazatel 30 je to mudrc. Jak již bylo zmíněno výše, učitelské poslání plnili také proroci. Důležitý post nejvyššího Učitele náleží Bohu, a ten přes vyvolené osoby anebo vyslance uskutečňuje vedení a učí svůj lid. Izraelita se od mládí modlí o dobrou volbu životní cesty, protože je přesvědčen, že je veden Bohem skrze zachovávání přikázání a poctivé plnění Hospodinovy vůle.

Ježíše Krista ukazují evangelia předně v roli, která odpovídá titulu učitele. Ježíš učí svůj lid a uchovává si výjimečné povědomí svého učitelského poslání a tato skutečnost se výrazně zrcadlí v celém Ježíšově životě a celé Ježíšově činnosti. Přiznává tento titul sám sobě, ale zároveň též osvětluje jeho obsah a smysl, který odkrývá nový způsob učení a stylu Ježíše z Nazaretu31. Nové učení shromáždilo okolo sebe učedníky, kteří s ním přicházejí každodenně do styku a vidí zázraky. Rovněž mu přitom prokazují rabínskou úctu. Jedná se o učení vznešenější a "více nové" na rozdíl od rabínských učení současné doby Kristovy, ačkoli forma Ježíšova chování nese četné rysy podobné současným rabínům. Ježíš je považován za výjimečného učitele. Ježíš si je vědom, že jeho učitelská autorita nepochází z něho, ale od Otce. Zejména Janovo evangelium představuje blízkost a činnost Otce v Synu, kterým je Ježíš. Toho si byl Ježíš dobře vědom, jestliže nabádá učedníky, aby neužívali titul učitel, který je již pro "Někoho" rezervován.

Prof. M. Rusecki poukazuje na užití formule: "Já vám říkám", která je v opozici k větě " slyšeli jste, že bylo řečeno"32, kdy Ježíš staví svou autoritu nad Písma Starého zákona a předpovídá nástup nové doby a nové přicházející spásy33.

S Kristovou učitelskou činností je spjatý i fakt, že shromáždění nejvěrnějších a proklamace nově přicházejícího Božího království se u synoptiků setkává s odmítavou reakcí pokrevních příbuzných34. Těm Kristus ukazuje novou rodinu těch, kteří " zachovávají Boží Slovo a plní jeho vůli". Tím naznačuje, že svazek s Ježíšem na základě víry je mnohem důležitější než svazek pokrevního příbuzenství.

Poměrně hluboký obsah a příklad Ježíšovy učitelské činnosti můžeme vypozorovat v tzv. horském kázání v evangeliu sv. Matouše, poukazujícím na transcendentní obsah výpovědí a výroků Kristových.

Jako příklad může sloužit známé: " nepřišel jsem zrušit Zákon, ale naplnit"35. Použitý slavnostní tón řeči poukazuje na vznešené poslání Učitele Ježíše, který jej neobdržel od lidí, ale od Otce. Svým výrokům a své nauce dodává jistou trvalou transcendentní platnost36, což dokládá vědomí Jeho nadpřirozené autority.

Charakteristický fakt, že zákon byl dán Izraelitům od Boha, na Sinaji, a sám se pojí se skutečností Zjevení Boha, stejně tak jako v případě proroctví, ukazuje, že Ježíš sice pokračuje a navazuje na zjevení Starého zákona, ale vědomě je také doplňuje a rozšiřuje, na což poukazuje právě výrok: " Já vám říkám", čímž se Kristus staví implicitně na roveň Bohu, od kterého Zjevení pochází, a který je zároveň dárcem Zjevení Boha člověku. Obzvláště v četných pokoncilních komentářích některých teologů, ale i ve stanoviscích magisteria Církve s pokoncilními aspekty je mnohdy zdůrazňováno, že se poslání Ježíše Krista Učitele božské pravdy naplnilo v hlásání poselství spásy. Vyučování bylo podstatnou částí Ježíšovy činnosti, což zároveň působí fakt, že židé napříč tehdejší společností, blízkou Ježíši, jej nazývají učitelem, anebo rabim, ale u některých z nich je to více pokus zkoušet Ježíše z Nazareta a přivést jej do úzkých. Tím spíše nevěnují pozornost obsahu, který se skrývá v učení a způsobu myšlení a jednání Ježíše. Jak se v tomto místě často a správně poukazuje, nepřijali skutečnost a ani úvahu, že by Bůh mohl v podobě rabbiho z Nazaretu poslat svého Syna s poselstvím pravdy a nauky o nebeském království. Zajímá nás také to, že vztah Ježíše k vlastním učedníkům je jiný než vztah ostatních rabínů té doby a obvyklých zvyklostí jednání s vlastními žáky. Učitel Ježíš si sám učedníky povolává a připravuje je na pokračování své mise a činnosti, kterou započal a ve které mají učedníci pokračovat.

Nemalý aspekt učitelského poslání Ježíšova se zjevuje v jím uskutečněných a provedených zázracích. Jak už zde bylo poukázáno: jeho Slovo s božskou silou a mocí vyhání démony, uzdravuje nemocné, odpouští hříchy, jednoduše nejen pomáhá, ale i zachraňuje člověka, a v neposlední řadě volá zemřelé, anebo mrtvé zpět do života. Ježíš tedy koná výlučně slovem i činem, charakteristickým výlučně pro Boha. Jeho transcendentní činnost dělala celé jeho jednání učitelské jasným a čitelným, což je nejlépe vidět na konání zázraků. Ježíšovy skutky, konané ve spojení s Jeho slovem, obsahovaly rozhodnou motivační sílu a moc. Zvláště od těch, kterým takto posloužil, je nazýván Učitelem, u něhož jsou přesvědčeni, že je někým víc než obyčejným rabbim anebo učitelem té doby. Ježíš svými mesiánskými činy i Slovem se jeví rozhodně jako vyslanec Boha, a taková víra už zůstane obsažena v povědomí o Ježíši i v prvotní církvi.




POZNÁMKY


1.Prof ThDr Josef Kubalík, JEŽÍŠ Z NAZARETA, skriptum CMBF Litoměřice UCN Praha 1976;

2.Prof ThDr Marian Rusecki TRAKTAT O OBJAVIENIU, WKS, Kraków 2007;

3.C. V. Pospíšil, JEŽÍŠ Z NAZARETA PÁN A SPASITEL, Krystal OP KN sro, Kostelní Vydří 2010;

4.Prof ThDr Marian Rusecki TRAKTAT O OBJAVIENIU, WKS, Kraków 2007, s. 350-353;

5.Dogmatika podle L. Otta - IV. díl - DE DEO REDEMPTORE, skripta KTFUK Praha 1993, MCM Olomouc,s. 51-54;

6.srv. Dt 18;

7.J Kudasiewicz, SLOWO JESUSA PELNE MOCY. RBL 33: 1980; s. 101 - 104;

8.Schillebeeckx Jesus. Die Gechichte, s. 389-457;

9.srv. J 6,14;

10.srv. Lk 7, 16;

11.srv. Mt 21,11;

12.srv. Lk 4, 21;

13.srv. J 1, 1-14;

14.srv. J 14, 19;

15.srv. Žid 1, 3-4;

16.srv. Mt 8;

17.srv. Mk 1, 22;

18.srv. J 1 - 9;

19.srv. J 3, 34;

20.srv. Mt 13, 23;

21.srv. Zj 19, 13;

22.srv. Lk 1, 37- 45;

23.srv. Mt 9. 1-7;

24.srv. Mt 26, 26- 29;

25.srv. J 12, 50;

26.Kulisz ;Bóg w Jezusie; A J Gil Bóg wcielony; Lublin 1994 s.74 - 78;

27.srv. Žid 1, 1;

28.srv. Dt 6;

29.srv. Ex 24;

30.Kaz 12, 9;

31.srv A Jankowski, ROZWÓJ CHRYSTOLOGII NOWEGO TESTAMENTU, Kraków 2005, s. 16;

32.srv. Mt 5. 21-48;

33.J Krucina CHRYSTUS NAUCZYCIEL - HUMANIZM EWANGELICZNY. "Colloquium Salutis" 7:1975 s. 99-118;

34.srv. Mk 3, 20- 21;

35.srv. Mt 5, 17;

36.A Jankowski BIBLIJNA TEOLOGIA CZASU; Kraków 2001, s. 9-15;