Ročník 2015‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Zdraví, štěstí a svatební dorty

Marie Tejklová


Americká řeholnice Jeannine Gramicková, která se prezentuje jako obhájkyně LGBT práv v rámci katolické církve, prožívá úspěšný rok. Červnový verdikt Nejvyššího soudu Spojených států amerických ve věci Obergefell v. Hodges, výsledek irského referenda o sňatcích párů stejného pohlaví i únorová audience u papeže Františka1) – ve srovnání s těmito událostmi se fakt, že kvůli Dukově intervenci nesměla během Prague Pride přednášet na církevní půdě, jeví jako málo významný. Jaké poznatky nám její „beseda o šikaně“2), přesunutá na Filozofickou fakultu UK, přinesla?


Zdraví

U řeholní sestry bychom možná čekali, že bude hájit nepopulární učení církve ohledně homosexuality, tj. že homosexuální sklony i chování jsou objektivně nesprávné. Gramicková však toto učení odmítá a poukazuje na jeho negativní dopady. Za několik desetiletí své práce s „LGBT lidmi“se přesvědčila, že snaha žít podle „tradičního“ nebo „oficiálního vatikánského“ (výrazy používané Gramickovou) učení církve měla škodlivý vliv na jejich zdraví: Zažívali trvalé napětí a strach z navazování vztahů, pochybnosti o hodnotě vlastní osoby, nemohli vyjádřit své pocity a byli odsouzeni k osamělosti.3)  

Gramicková nemluví o zdraví tělesném, například vyhnutí se nákaze pohlavní chorobou (o rizicích homosexuálního chování se při přednášce nezmínila), ani o duchovním zdraví ve smyslu správného vztahu k Bohu, vlastní osobě i ostatním lidem; vyhýbá se tradičním pojmům jako hřích, čistota nebo spása. Pojem (duchovní) zdraví používá spíše ve smyslu dobrého pocitu („be relaxed“) a spokojeného života. Všichni cítíme, že zdraví je něco pozitivního, a co je nezdravé, je špatné – a protože dodržovat učení církve v této věci je nezdravé, musí být toto učení nesprávné. Gramicková využívá faktu, že pomocí neurčitých pojmů s výrazným emocionálním nábojem, jako je zdraví, lze bez složité argumentace přesvědčit posluchače o své „pravdě“.4)

Pokud je nejvyšším cílem člověka spokojeně prožitý život, má skutečně větší smysl pečovat o své zdraví než za cenu vnitřních (případně vnějších) konfliktů dodržovat jakékoli mravní normy. Tento postoj je v současné době velmi rozšířený, ale s poselstvím katolické církve zaměřeným v první řadě na věčný život má jen málo společného.


Svědomí

Nejde však jen o hledisko zdraví – dalším argumentem Gramickové proti učení církve je svědomí. Vychází při tom z Písma: Když Ježíš káral farizeje, zdůrazňoval podle ní, že důležitější je to, co vychází ze srdce, než zákon ukládaný vnějšími autoritami. Gramicková pokládá srdce za synonymum pro svědomí a člověk by se jím podle ní měl řídit bez ohledu na to, co si přejí jeho rodiče nebo co mu říká učení církve; dokonce i Tomáš Akvinský zdůrazňoval povinnost řídit se svědomím.5)

I tato úvaha je však zavádějící a je nezodpovědné doporučovat lidem, aby se řídili pouze vlastním svědomím, nebo spíše pocitem, který za svědomí pokládají. Kdyby vrah nebo terorista tvrdil, že podle svého svědomí jednal správně, soudce by určitě nepřesvědčil. Svědomí nemůže ospravedlnit jednání, které je objektivně špatné, jak upozorňuje Jan Pavel II:

K tvrzení, že každý člověk má jednat podle vlastního svědomí, se neprávem připojilo další tvrzení, že morální úsudek je pravdivý proto, že vychází z vlastního svědomí. Tímto způsobem však zmizel nezbytný požadavek pravdy, který nahradila jiná měřítka: upřímnost, autenticita nebo souhlas, „shoda se sebou samým“, takže se dospělo k názoru, že morální úsudek je založen zcela na soukromé úvaze.6)

Zarážející je, že katolická řeholnice vidí církev jako vnější autoritu s pochybnými požadavky, místo aby uznala, že původcem mravního zákona není církev, ale Bůh, a církev má povinnost vést věřící po bezpečné cestě. Také představa sestry Gramickové o Ježíšovi jako o bořiteli autorit nutně vynechává nepohodlné požadavky na obrácení, pokání a správné jednání, včetně upozornění, že co vychází ze srdce, není vždy správné:

Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje. (Mk 7,21–23)


Zastaralé učení

Jestliže Gramicková doporučuje řídit se svědomím, nikoli „vnějšími normami“, učení církve ohledně homosexuality by nemusela přikládat význam. Ve skutečnosti mu význam přikládá, i když negativní. „Současné“ učení církve v otázce homosexuality a sexuální morálky vůbec je podle Gramickové nepřijatelné a představuje kořen veškeré homofobie, vede k diskriminaci a šikaně.7) Toto učení podle Gramickové neuznává většina katolických teologů ani věřících, odporuje současným vědeckým (psychologie, sociologie) poznatkům, pohledu moderního člověka, pravděpodobně i postoji papeže Františka a samozřejmě jejímu názoru, přičemž zdůrazňuje mnohaletou praktickou zkušenost a teoretické vzdělání.  

Gramicková je přesvědčena, že učení církve by se mělo změnit. Nepochybuje o tom, že taková změna je možná a že k takové změně už v minulosti došlo, například ohledně trestu smrti a otroctví. Lidé, kteří s učením církve v některé věci nesouhlasí, by měli mít odvahu své názory hlásat a doufat, že změnu postupně prosadí; o správném vývoji rozhodne „Duch Boží“. Řešením tedy není církev opustit, ale snažit se o změnu zevnitř, tj. měnit postoje lidí.

Co by ale znamenala změna učení v podstatné otázce, jakou očekává Gramicková? Především ztrátu věrohodnosti církve, protože v minulosti dodržování určitých zásad vyžadovala a uctívala světce, kteří při jejich obraně položili svůj život. Protože by církev přiznala, že její požadavky vyjadřují omezené poznání určité komunity v určitém historickém okamžiku, ztratily by univerzální platnost a závaznost. Bylo by nesmyslné snášet utrpení nebo pronásledování kvůli zásadám, které se stejně v budoucnu změní.

Jak se ale Gramicková dívá na ty, kteří mají jiný názor než ona? Překvapivě totiž stále existují lidé, kteří učení církve přijímají a chtějí se jím v životě řídit. Pokud však toto učení vede k homofobii a šikaně, je nepřijatelné, aby ho někdo zastával. Gramicková tedy kritizuje americké biskupy, kteří (místo aby veřejně odsoudili šikanu LGBT lidí) hájili „tradiční“ učení týkající se manželství jako svazku muže a ženy, kardinála Duku, který jí zabránil vystoupit v kostele, i Kongregaci pro nauku víry, která jí zakázala pastoraci homosexuálů. Své oponenty obviňuje z přezíravého postoje vůči ženám, strachu z nadřízených, nedostatečného vzdělání nebo neschopnosti reagovat na společenské události.


Církev

Nejen učení, ale také fungování církve by se podle Gramickové mělo podstatně změnit. Odvolává se při tom na počátky církve, kdy podle ní probíhala diskuse a biskupové naslouchali tomu, čemu lidé věří; církev by podle ní měla být demokratičtější. V kontrastu s pojetím věřícího, který je součástí církve, protože přijímá určité pravdy, je podle Gramickové církev tvořena věřícími, kteří něčemu věří, a jejich „víru“ (která se mění) formulují biskupové, takže se z ní stává učení. Můžeme se jen dohadovat, k čemu by taková praxe vedla a zda by se „věřící“ vůbec na něčem shodli.

Dejme tomu, že by biskupové upravovali učení církve podle toho, čemu lidé právě věří (nabízí se zajímavá paralela s dotazníky rozesílanými před synodou o rodině). Čemu ale lidé věří, odkud se berou jejich postoje? Samozřejmě je nutné na ně působit. Gramicková tedy apeluje na učitele, kteří podle ní mají obrovskou zodpovědnost. Také ona se snaží měnit postoje lidí a evidentně se jí to daří. Katolíci v USA dnes homosexuály a lesbičky a jejich „práva“ akceptují, i když u dalších menšin (trans, queer) se na tom musí ještě pracovat. Nejde tedy ani tak o to, čemu věřící věří, ale k čemu se je podařilo přesvědčit. Skutečnou moc a možnost rozhodovat o morálce by tak získali lidé jako Gramicková, kteří umějí dobře manipulovat ostatními, nikoli na základě argumentů, ale na základě emocí, příběhů, prožitků (experience) a zkušeností.8)



Příběhy

Protože jsou příběhy tak důležité, Gramicková popisuje několik sebevražd mladých lidí včetně emotivních podrobností, například po kolika dnech v kómatu zemřel 13letý chlapec. Předvádí mistrovskou argumentační zkratku: Mladí homosexuálové spáchali sebevraždu, protože byli šikanováni kvůli své sexuální orientaci; u kořene šikany je učení církve, řešením je tedy toto učení změnit; kdo toto učení hájí, přilévá olej do ohně, takže má podíl na další šikaně, a tedy i sebevraždách.

Příběhy a prožitky působící na emoce se dají snadno využít k manipulaci. Ačkoli mohou mít určitou vypovídací hodnotu, není těžké si všimnout, že přijatelné jsou pouze některé příběhy. Kdyby někdo chtěl popisovat, jak úspěšně překonal své homosexuální sklony, jak se při praktikování homosexuálního životního stylu nakazil závažnou chorobou nebo jak přišel o živobytí, protože hájil učení církve9), pravděpodobně by u Gramickové neuspěl.

Lze pochybovat o tom, že změnou učení církve by se sebevraždy vyřešily. Homosexualita je totiž spojená se zvýšeným rizikem sebevraždy a psychických problémů bez ohledu na to, jak liberální či „tolerantní“ je daná země.10) V případě sebevražd, o kterých mluví Gramicková, je zarážející nízký věk obětí. Vnucovaná představa, že existuje jasná a neměnná homosexuální orientace11), která do značné míry předurčuje život jedince, může v dospívání představovat těžké břemeno. Kdyby Gramicková hledala skutečné důvody a řešení sebevražd, měla by uvažovat o tom, jak chránit děti a dospívající před negativními vlivy médií a předčasným zahájením sexuálního života, nedávat jim podněty k tomu, aby zkoumali vlastní „orientaci“, pomoci jim přijmout vlastní mužství nebo ženství, diskrétně řešit případné problémy, ale rozhodně je nevyzývat, aby svou „orientaci“ zveřejňovali.


Šikana

Dalším magickým slovem s emocionálním nábojem a nejasným významem je šikana. Gramicková pod ni zahrnuje nejen ubližování mezi vrstevníky, ale také institucionální nebo zákonnou šikanu a pronásledování určité skupiny lidí, například Židů nacisty. Její pojetí zákonné šikany, na jehož základě kritizuje africké státy, které homosexuální jednání postihují, je však velmi sporné. Bylo by nutné vymezit, co je člověk a jaká má práva, jaká je úloha státu a jaké jednání může stát legitimně zakazovat. V opačném případě se jedná o vnucování současného západního pojetí „neutrálního“ nebo spíš relativistického státu, který není schopen odolávat nátlakovým skupinám, prosazujícím své zájmy pomocí pojmu „diskriminace“.  

V souvislosti s irským referendem Gramicková tvrdila, že postoj k „manželství“ párů stejného pohlaví nesouvisí s náboženskou vírou.12) I před rozhodnutím Nejvyššího soudu USA, které takové svazky postavilo na roveň manželství muže a ženy, však bylo zřejmé, že se mýlí. Lidé, kteří se snaží žít podle učení církve, dnes v USA čelí soudním postihům, které mohou vést ke ztrátě práce nebo živnosti – například poté, co odmítli upéct dort na „svatbu“ stejnopohlavního páru, nikoli proto, že nechtějí obsloužit zákazníky kvůli jejich „orientaci“, ale proto, že jejich „svatby“ ve shodě s učením církve neuznávají; jsou tak nuceni podílet se na jednání, které považují za nemorální. Toto je reálná zákonná šikana, kterou však Gramicková odmítá vidět. Gramicková by si měla položit otázku, koho skutečně reprezentuje, jaké jsou skutečné zájmy LGBT komunity, případně zda lidé s příslušnými sklony vůbec chtějí do takové komunity patřit, a hlavně, jaké dopady bude mít prosazení „LGBT práv“. Vykonstruovaná práva lze totiž prosadit jen na úkor ostatních, v tomto případě zvlášť katolické církve a katolíků, mezi něž se Gramicková alespoň formálně řadí.



Shrnutí

Manipulativní argumentaci, kterou předvedla Jeannine Gramicková během své přednášky na téma šikany, lze těžko označit za příspěvek do svobodné diskuse, spíše za ukázku demagogie a kulturního kolonialismu. Gramicková neuznává autoritu ani učení církve, z Písma si vybírá, co se jí hodí, a z křesťanství v jejím podání nezbývá o moc víc než vágní poukazy na Ježíšovo poselství (láska, soucit, spravedlnost); přesto vystupuje a vznáší požadavky jménem skupin katolických věřících. Příležitostné zákazy biskupů i snaha Kongregace pro nauku víry13) znemožnit jí pastorační činnost a veřejné vystupování na téma homosexuality byly zjevně neúčinné – nebrání jí šířit vlastní verzi křesťanského nebo spíše postkřesťanského náboženství po světě a využívat při tom statusu řeholní sestry.  Když srovnáme její dnešní názory s devadesátými léty14), na první pohled je zřejmé, že její poselství se výrazně zradikalizovalo, ostatně kulturní vývoj, a zdá se, že i vývoj uvnitř církve, je na její straně. Co bylo v minulém století téměř nemyslitelné (např. redefinice manželství), představuje dnes už nezadržitelný trend, který směřuje k zákonné šikaně nejen katolíků, ale všech, kteří se snaží kriticky myslet a oponovat demagogii. K této situaci přispěli mnozí představitelé církve tím, že šíření omylů, polopravd a lží jasně neodsoudili a nevyužili dostupné možnosti, aby ho zastavili; nebo ho dokonce aktivně podporovali – do této skupiny patří i Jeannine Gramicková.

Když se setkáme s demagogií, která úspěšně mění tradiční hodnoty a postoje lidí, můžeme se sami sebe ptát, jakou šanci má pravda, jejíž obhajoba často vyžaduje obtížnou argumentaci, složité dokazování a opatrné hodnocení údajů. Snaha potlačit nesouhlasné názory může být pro nás paradoxně potvrzením, že má smysl hájit rozum a pravdu, i když se zdá, že všechno je proti nám.



Poznámky:


1. Nešlo o osobní audienci, ale Gramicková jí přikládá velký význam; podrobnější informace viz http://www.nydailynews.com/news/world/american-gay-catholic-group-welcomed-vatican-article-1.2120049

2. O šikaně v církvi i mimo ni s jeptiškou Jeannine Gramick, záznam přednášky je k dispozici na https://www.youtube.com/watch?v=SuCCjt_sIes

3. tamtéž (1:03:50, 1:27:50 a dál); pokud není uvedeno jinak, citace Jeannine Gramickové v tomto článku pocházejí z této přednášky, pro orientaci uvádím přibližný čas.

4. srov. Pagotto, Vasa, Schneider, Preferential Option for the Family: 100 questions and Answers relating to the Synod, Supplica Filiale 2015, str. 50 a celá kap. XI

5. O šikaně v církvi i mimo ni s jeptiškou Jeannine Gramick (1:11:57, 1:50:36)

6. Jan Pavel II., Veritatis Splendor, odst. 32 (zvýraznění autorka):

V některých proudech moderního myšlení se zdůrazňuje svoboda až k jejímu zabsolutizování, jako by byla zdrojem a původcem hodnot. Tímto směrem se pohybují teorie, které ztrácejí smysl pro nadpřirozeno a také vyloženě ateistické teorie.

Osobnímu svědomí jednotlivce se připisuje nárok na vlastní nejvyšší stupeň morálního úsudku, jenž kategoricky a neomylně rozhoduje o dobru a zlu. K tvrzení, že každý člověk má jednat podle vlastního svědomí, se neprávem připojilo další tvrzení, že morální úsudek je pravdivý proto, že vychází z vlastního svědomí. Tímto způsobem však zmizel nezbytný požadavek pravdy, který nahradila jiná měřítka: Upřímnost, autenticita nebo souhlas, "shoda se sebou samým", takže se dospělo k názoru, že morální úsudek je založen zcela na soukromé úvaze.

Jak je hned zcela zřejmé, tomuto vývoji není cizí krize týkající se pravdy. Byla ztracena myšlenka univerzální pravdy o dobru, jež je poznatelné lidským rozumem. Změnilo se i pojetí svědomí, které se již nebere v úvahu ve své původní skutečnosti, totiž jako úkon osobní inteligence, jemuž přísluší uplatňovat univerzální znalost dobra na každou určitou situaci a učinit si úsudek o tom, jaké správné jednání má být zvoleno zde a nyní. To spěje k tomu, že osobnímu svědomí je udělena výsada, aby samo a nezávisle určovalo měřítka pro dobro a zlo a podle toho i způsob konání. Takový názor zcela splývá s individualistickou etikou, podle níž každý člověk je konfrontován se svou vlastní pravdou, která je odlišná od pravdy ostatních jednotlivců. Je-li doveden až ke krajním důsledkům, individualismus pak vyústí do popření samotného vědomí lidské přirozenosti.

Z těchto různých pojetí pocházejí pak teorie, které potvrzují protiklad a rozpor mezi mravním zákonem a svědomím, mezi přirozeností a svobodou.

7. O šikaně v církvi i mimo ni s jeptiškou Jeannine Gramick (38:02)

8. popisuje, že její postoj nezměnily intelektuální argumenty, ale setkání s homosexuálními lidmi, Kongregaci pro nauku víry nazývá „inkvizice“, viz https://www.youtube.com/watch?v=KxccwisEPxo. Viz také Erroneous and Dangerous Propositions in the Publications Building Bridges and Voices of Hope by Sister Jeannine Gramick, SSND, and Father Robert Nugent, SDS http://natcath.org/NCR_Online/documents/gn06.htm (říjen 1997):

As exemplified above, the methodology of the authors is shaped by an appeal to a form of moral reasoning in which the category of "experience" becomes the criterion through which the objective norms of morality are judged and set aside.

9. příběhy z opačného tábora viz https://www.lifesitenews.com/news/growing-up-with-two-moms-the-untold-story/, http://www.thepublicdiscourse.com/2015/02/14370/

10. srov. Gabriele Kuby, Globální SEXuální REVOLUCE: ztráta svobody ve jménu svobody, Kartuziánské nakladatelství 2014, str. 208

11. diskusi o této otázce shrnuje např. Gabriele Kuby, cit. dílo, str. 212-216

12. viz https://newwaysministryblog.wordpress.com/2015/04/19/sr-jeannine-gramick-calls-on-irish-population-to-vote-for-marriage-equality/, podrobnější vyjádření Gramickové o „rovném právu na manželství“ viz https://www.youtube.com/watch?v=rEtfgc8nsyQ

13. Congregation for the Doctrine of the Faith, NOTIFICATION Regarding Sister Jeannine Gramick, SSND, and Father Robert Nugent, SDS https://www.ewtn.com/library/curia/cdfnuway.htm (říjen 1997)

14. Response of Sister Jeannine Gramick, SSND to the Congregation for the Doctrine of the Faith regarding "Erroneous and Dangerous Propositions in the Publications Building Bridges and Voices of Hope by Sister Jeannine Gramick, SSND, and Father Robert Nugent, SDS" http://natcath.org/NCR_Online/documents/gn07.htm (únor 1998)