Ročník 2015‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Bůh a yetti

Marie Tejklová 


Robin Kopecký, absolvent filosofie a biologie na UK a člen Českého klubu skeptiků Sisyfos, se při své přednášce Ateistova příručka přežití 1) pokusil ukázat, že vědecký a náboženský pohled na svět nelze skloubit a že věřit v Boha je podobné jako věřit v existenci yettiho. Jak se mu to povedlo?

Kopecký kritizuje pojem náboženství, který zahrnuje mnoho různých věcí. Sám ale takový pojem v průběhu celé přednášky používá – do jednoho odpadkového koše hází například léčitele a kartářky, cargo kulty, víru v křesťanského Boha i posmrtný život, teroristické útoky na newyorská dvojčata a přesvědčení o existenci mimozemšťanů. Náboženství vymezuje jako víru v nadpřirozené aktéry, jako přesvědčení, „že je něco takového, jako co nemůžeme teď přímo dokázat, ale co řídí naše osudy, svět“2) (0:03:45). Popisuje několik takových přesvědčení, která jsou zjevně mylná. Například když spadne strop chýše, súdánští domorodci si to vykládají jako trest za urážku předků, ačkoli ve skutečnosti jde o výsledek činnosti termitů. Jiní domorodci napodobují navádění letadel, která přivážela zásoby vojákům, v naději, že jim bude také shozeno „cargo“. Rodiče mladé dívky uvěřili léčitelce a přestali své dceři podávat inzulín; dívka zemřela v bolestech.

Kopeckému podobné případy stačí k tomu, aby za „bullshit“ pokládal všechna náboženství a náboženská přesvědčení. Do jisté míry tuší, že tento myšlenkový postup není úplně v pořádku, a v závěru přednášky na dotaz z publika odpovídá: „Podívejte, na světě je tolik nadpřirozených přesvědčení tolika kultur a nemusím je vyvracet. Mně je úplně jedno, čemu věří v Polynésii, já to nemusím vyvracet. Já bych chtěl skutečně vyvracet to, co je fakticky nebezpečné“ (1:42:46); „Stejně jako nemusím vyvracet to, co napsal Homér v Iliadě a Odysseji, tak necítím potřebu vyvracet to, co napsal Tomáš Akvinský“3) (1:43:35). Dokonce připouští, že některá přesvědčení mohou být pravdivá, ale zdůrazňuje, že pro jakékoli tvrzení požaduje přesvědčivé důvody: „[někteří lidé věří,] že mysl může být oddělená od těla – třeba může, ale chtěl bych o tom být přesvědčený“ (1:00:28).

Bylo by pěkné mít vždy k dispozici jednoznačné důvody a záruky. V praxi však často musíme jednat na základě důvodů, jejichž přesvědčivost posuzují různí lidé různě, nebo dokonce jen náznaků – a může jít o významná životní rozhodnutí, jako je volba povolání nebo uzavření manželství. Když se Kolumbus vydával hledat západní cestu do Indie nebo Schliemann pátrat po legendárním městě, soudobí skeptici také pochybovali o smysluplnosti jejich podniku, protože vyplavené kusy dřeva nebo popis krajiny v antickém eposu nepokládali za přesvědčivé. Přesto první z nich objevil Ameriku a druhý Tróju. Jde tedy o to, které důvody uznáme za přípustné a dostatečně silné, a které naopak z diskuse vyřadíme.

Když Kopecký připouští, že některá náboženská přesvědčení mohou být pravdivá, nevědomky popírá hlavní myšlenku své přednášky – že vědecký a náboženský pohled na svět nelze skloubit. Protože nedokazuje, že mimozemšťané neexistují, nebo že léčitelé nemohou být díky zvláštním schopnostem v léčbě úspěšní apod., jsou dvě možnosti: 1. Jde o tvrzení, která zatím nejsou vyvrácená nebo dokázaná 2. Jde o tvrzení, která nelze dokázat nebo vyvrátit 4). Neznamená to tedy, že je racionálně uvažující člověk musí z principu odmítnout. Pokud by Kopecký chtěl označit všechna náboženská přesvědčení za neslučitelná s racionálním myšlením, musel by buď vyvrátit jednotlivě každé takové přesvědčení (např. ukázat, v čem spočívá omyl scientologie), nebo prokázat, že nadpřirození (nehmotní) aktéři a síly obecně nemohou existovat.

Přesvědčení o existenci Boží klade Kopecký na stejnou úroveň jako přesvědčení, že existuje yetti nebo že mezi planetami ve vesmíru se vznáší čajová konvice. Informuje posluchače, že tímto příkladem se mu podařilo otřást vírou studentů na jednom arcibiskupském gymnáziu: „Pak se teda jedna dívenka zastavila a řekla, že to [absence důkazů] platí [i] o Bohu, no ale to jako je na nich, no.“ (0:38:13) Opravdu? Na existenci vesmírné konvice neukazuje vůbec nic, na existenci yettiho možná několik nejasných fotografií nebo svědectví a konvice ani yetti nemají významný dopad na náš život. Naproti tomu pro existenci Boží zdá se (kromě filosofických důkazů, kterými se Kopecký odmítá zabývat s odůvodněním, že jde o teologii, odlišné řečové hry a že ho to nebaví) svědčí celý svět, jeho funkčnost, propojenost, krása i samotná jeho existence. Opravdu je přesvědčení, že svět nemohl vzniknout sám od sebe, stejně absurdní jako vesmírná konvice na čaj?

Kopecký se domnívá, že některá náboženská přesvědčení lze vědecky vyvrátit. Popisuje experiment, který měl prokázat neúčinnost modlitby ke křesťanskému Bohu. Pacienti zotavující se po operaci srdce byli rozděleni do tří skupin. Za první a druhou skupinu se modlili věřící, přičemž o tom první skupina nevěděla, druhá ano, za třetí skupinu se nikdo nemodlil – přesto se druhá skupina pacientů zotavovala nejpomaleji, zatímco první a třetí skupina stejně rychle (0:33:39). Ačkoli Kopecký na jiném místě přednášky zdůrazňuje, že jakoukoli událost lze vyložit jako působení Boží, v tomto případě ho taková možnost nenapadá: Například že za třetí skupinu se modlil někdo další, nad kým výzkumníci neměli kontrolu, třeba nějaký svatý v nebi; nebo že za vyslyšení modliteb můžeme považovat už to, že se pacienti zotavili, bez ohledu na rychlost. Experiment, který popisuje Kopecký, tak má šanci přesvědčit jen ty, kdo už předtím Boha i modlitbu k němu odmítali. Některá tvrzení se zkrátka vědeckému potvrzení vzpírají, například že při zpovědi Bůh odpouští hříchy nebo že při proměňování dochází ke změně podstaty chleba a vína; lze jim pouze věřit. Přesto tato víra na rozdíl od víry ve vesmírnou konvici nevisí ve vzduchoprázdnu, ale je založená na víře, že Ježíš je Boží Syn, která je podložená svědectvími jeho současníků, dochovanými v některých spisech a v ústní tradici, a která věřícím dává z nějakých důvodů (a nemusí jít výhradně o důvody iracionální nebo subjektivní) smysl. Nejde o roztříštěnost naší výpovědi o realitě nebo o vzájemně se vylučující přesvědčení existující v lidské mysli, spíš o to, že rozumové poznání má svoje hranice, za které lze postoupit pomocí víry.

V termínech evoluce, adaptace a přirozený výběr Kopecký popisuje, jak nadpřirozená přesvědčení vznikají. Jejich zdrojem je podle něho například tendence přisuzovat lidské vlastnosti neživým předmětům, hledat vzorce v náhodných jevech nebo rozpoznávat lidskou tvář v náhodných skvrnách. Náboženství podle něho představuje vedlejší produkt evoluce, který může být pro nositele výhodný, ale také smrtící, jako když instinkt letět za světlem žene hmyz do záhuby. Kopecký si neuvědomuje, že to vše bychom mohli říci i o vědě – také racionální myšlení totiž vychází z tendence pochopit svět kolem sebe, najít v něm pravidelnosti a využít je ke svému prospěchu. V některých případech je tato snaha překvapivě úspěšná a podaří se objevit vzorce odpovídající realitě, např. přírodní zákony. Zpočátku totiž není jasné, které jevy jsou náhodné, co všechno je živé a kde se skutečně skrývá lidská tvář. Také vědecké poznání může člověku pomoci, nebo ho vést ke zkáze. Ať tedy Kopecký popisuje vznik náboženských přesvědčení jakkoli, neopravňuje ho to k závěrům o charakteru takových přesvědčení, o jejich pravdivosti. Ani touto evoluční exkurzí tedy Kopecký nedokázal intelektuální nadřazenost ateismu nad vírou v Boha.

Kopecký řeší otázku, jak mohou být někteří vědci současně věřící. Zdůrazňuje, že jich není zdaleka tolik, jako tvrdí některé výzkumy, a vysvětluje, že ani úspěch na poli vědy nemusí znamenat, že se člověk chová racionálně i v dalších oblastech života. Ilustruje to faktem, že různí významní vědci věřili různým nesmyslům, například Konrad Lorenz byl přesvědčeným nacistou. Škoda, že se Kopecký nepokusil zajít do hloubky a nepoložil si otázku, z jakých důvodů Lorenz a další vzdělaní lidé nacistické (komunistické, ateistické…) ideologii uvěřili, zda udělali při svém uvažování nějakou chybu (jakou?), nebo zda jejich důvody a motivy byly zcela iracionální.

Stejně mohl Kopecký postupovat také v případě léčitelů: Je hranice mezi seriózním lékařstvím a šarlatánstvím naprosto zřetelná? Opravdu by Kopecký doporučil svěřit se bezvýhradně do rukou lékaře a stoprocentně se řídit jeho radami, i když se zdají být podezřelé nebo neúčinné, a nesnažit se zjistit si informace z dalších zdrojů? Kam zařadit čínskou medicínu, homeopatii nebo magnetoterapii, které se stále častěji využívají i v oficiálních zdravotnických zařízeních? Opravdu je tak snadné se zorientovat v případě, že člověku jde o život nebo o zdraví dítěte? Diskuse o těchto otázkách by podnítila kritické myšlení víc než předstírání, že hranice mezi „vědeckostí“ a „nevědeckostí“ je naprosto jasná.

Kritériem vědeckosti je podle Kopeckého faktická evidence. Je ale tak evidentní, co je „fakticky evidentní“? Z jakého důvodu například Kopecký vyřazuje z diskuse logické důkazy Boží existence5)? V čem spočívá jejich neevidentnost?  Čím se podle Kopeckého liší myšlenka existence Boží od teorie o vývoji druhů nebo působení sobeckého genu, z jakého důvodu první z nich označuje za nevědeckou, zatímco druhé dvě za vědecké, když skepticismus podle něho neuznává žádná dogmata? Zdá se, že Kopecký zastává konsenzuální pojetí vědy – vědecké je to, co za vědecké považuje většina vědců. Přiznává sice, že někteří špičkoví vědci jsou přesvědčeni o tom, že Země vznikla před 6000 lety nebo že evoluční teorie má vážné trhliny, ale spokojí se se zdůvodněním, že víru získali v dětství a později už o ní nepřemýšleli nebo že chodit do kostela je jim příjemné. Škoda, že Kopecký zapomíná na svoji skeptickou zásadu požadování přesvědčivých důvodů, protože by musel rozebrat jejich argumenty a uvést přesvědčivé důvody, proč nemají pravdu. V opačném případě nedokáže rozptýlit podezření, že jeho chápání vědy je pouze intuitivní a že jeho skepticismus je velmi povrchní.

Kopecký si je vědom, že vědecká teorie nemá empirické základy: „Samozřejmě, že metodologie vědy není vědecká disciplína, ale filosofická disciplína, a samozřejmě že ten její koncept, jak dělat vědu, není empirickou hypotézou. To ale je jasné jako“6) (1:39:40). Opravdu je to tak jasné? Je zarážející, že Kopeckého skepticismus nebyl schopen postoupit ani k postmodernímu zpochybnění vědy, které už je v oběhu několik desítek let. Zdá se, že ustrnul u vulgárního „vědeckého“ materialismu ve stylu náboženství je opium lidstva a kosmonauti vyletěli na nebe, ale Boha tam neviděli. Vulgární není ani tak proto, že promítá údajný obraz Ježíše na psím zadku a používá výrazy „bullshit“ nebo „afterparty s Ježíšem“.  Vulgární je to, že předstírá jistotu a převahu tam, kde ji nemá, arogantně shazuje ze stolu to vše, co se mu nehodí7) a zapomíná přitom na svou skeptickou zásadu požadování a udávání důvodů8).

Kopecký zdůrazňuje společenské poslání skepticismu (pomáhat lidem). Je ale skeptik v Kopeckého podání ochoten hájit své přesvědčení i v nepříznivých podmínkách? V ateistické České republice mu za zesměšňování náboženských přesvědčení nic nehrozí. Kopecký přiznává, že v muslimských zemích by své názory otevřeně neříkal, a než aby zemřel hrdinnou smrtí, raději by uprchl. To je pochopitelné, ale nejde jen o osobní odvahu nebo její absenci. Kopecký schvaluje konzumní přístup k náboženství a pravdě a zastává morálku založenou na pocitech štěstí. Ačkoli podle Kopeckého „nemáme žádný důvod si myslet, že by lidská mysl mohla nějak existovat bez těla a mozku nebo že naše existence se někam po smrti přesune“ (0:06:30), přesto neodsuzuje lidi, kteří v posmrtný život věří, protože nedokážou snést realitu, že se už nikdy nesetkají se zemřelými blízkými. Jsou tedy například křesťany proto, že jim to přináší určité výhody, slovy Kopeckého „je jim to příjemné“. Ačkoli vědí nebo tuší, že pravdivý je ateismus, nechovají se podle toho a Kopecký to chápe, protože jim to pomáhá snášet těžkosti života, a dokonce to může být evolučně výhodné. Co to znamená? Pokud nastane situace, že by Kopeckého skeptik měl pro pravdu snášet jakékoli nepříjemnosti, může se naprosto legitimně rozhodnout, že pro něj bude výhodnější sice si svoje skeptické přesvědčení ponechat, ale navenek od jeho obhajoby upustit, případně svoje přesvědčení změnit. Takový skeptik je tedy přesvědčen, že jeho poznání přesahuje poznání ostatních neskeptických lidí, ale (svou) pravdu je ochoten hájit pouze v případě, že ho to nic nestojí, případně že z toho má nějaký užitek: „Někdy je to nepříjemné, tak ten skepticismus dáme trochu stranou, a jindy je to příjemné, tak skeptiky budeme (…). A potom je důležité, aby to hnutí bylo co nejširší a bylo nás [skeptiků] spousta a byli jsme kamarádi a nehádali se o nějakých těch principech…“ (0:07:26). Je tedy možné, že Kopecký je ve skutečnosti věřícím křesťanem, a předstíraný ateismus mu pouze pomáhá vyrovnat se s tíží osobní odpovědnosti a vědomím Božího soudu.

Skutečná debata o vztahu rozumu a víry by musela používat mnohem hlubší a sofistikovanější argumenty, než jaké předvedl Robin Kopecký v Ateistově příručce přežití. Namísto neslučitelnosti vědeckého a náboženského pohledu na svět se Kopeckému podařilo potvrdit jednu z vedlejších tezí, a sice že lidská mysl dokáže pojmout mnoho vzájemně se vylučujících přesvědčení – v jeho případě mysl člověka, který se označuje za skeptika.



Poznámky:


1. Robin Kopecký - Ateistova příručka přežití (Pátečníci PEN 16. 10. 2015) https://www.youtube.com/watch?v=XUHBbAdv66E, pro orientaci je uveden přibližný čas citací.

2. Kopecký neuvádí jasné definice a jeho argumentaci je často obtížné sledovat.

3. Odpověď RK na připomínku z publika, že se musí vyrovnat s Tomášem Akvinským: „Jako nemusíme. Podívejte, na světě je tolik nadpřirozených přesvědčení tolika kultur a nemusím je vyvracet. Mně je úplně jedno, čemu věří v Polynésii, já to nemusím vyvracet. Já bych chtěl skutečně vyvracet to, co je fakticky nebezpečné, to znamená to jsou ti léčitelé, kteří prohánějí děti savem, místo toho aby šly k doktorovi, nebo lidé, kteří se někde odpálí (...). To, že někdo napsal zajisté jako geniální teologický spis, úžasný, jo, ale jako já necítím potřebu mu to vyvracet“ (1:42:46).

4. Další možnost je, že už je někdo vyvrátil (nebo dokázal) – v tom případě by to Kopecký měl uvést.

5. Odpověď RK na dotaz ohledně důkazů Boží existence Tomáše Akvinského: „Mým úmyslem nebylo vést teologickou disputaci o pěti způsobech dokázání Boží existence od Tomáše Akvinského (…). Když řeknete: Nemluvil jste o teologii – ano, nemluvil jsem taky o motorech aut, nemluvil jsem taky o, co já vím, o odívání, jasně, mohl jsem o tom mluvit, ale myslím, že by to nikoho nebavilo, včetně mne“ (1:37:33).

6. Odpověď RK na dotaz ohledně neempirických základů empirického: „Samozřejmě že metodologie vědy není vědecká disciplína, ale filosofická disciplína, a samozřejmě že ten její koncept, jak dělat vědu, není empirickou hypotézou. To ale je jasné jako. To, že někdo tam má Pána Boha, oukej, kdyby do ničeho nezasahoval, jenže oni říkají: Pán Bůh si přeje, Pán Bůh nemá rád homosexuály, Bůh chce, aby X Y… tak to už jako je poměrně empirická hypotéza, že dochází k transsubstanciaci.“ (kurzívou zvýrazněná část svědčí o tom, že Kopecký nepovažuje filosofii za vědu) (1:39:40).

7. Např. „Proč bych měl komentovat Anzenbachera – who cares?“ (1:39:27)

8. RK na dotaz, co pro něj znamená skepticismus: „Je to metoda myšlení, vést dialog, požadování a udávání důvodů. S tím, že jako důvod beru nějakou faktickou evidenci. To je pro mě skepticismus, pokud někdo má nějaký jiný skepticismus, tak je to v pořádku. Stejně jako fotbal má třeba teď jiná pravidla než předtím, než třeba před sto lety, tak jako byl to taky fotbal, ale není to ten můj fotbal.“ (0:59:56)