Ročník 2015‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Evropská totalita

Vlastimil Podracký


 Mnohdy se mluví o totalitních tendencích Evropské unie. Víme dobře, že EU má stále více jakési dirigistické sklony vyplývající z prosazování integrace v prostředí, které má esenciálně povahu k tomu naprosto nevhodnou. Substance evropských národů vykazuje vedle společných rysů především rozdílný pocit identity. Je vůbec možné v takovém prostředí vytvořit nějaký integrovaný státní útvar, který by neměl dirigistické prvky? Je možno vytvořit jednotný evropský národ mající jednotnou identitu?


Evropská identita

 Považoval bych za důležité zvýraznit podstatný fenomén Evropy jako souboru národů, které se necítí být příliš součástí nějakého celku; evropská identita není esenciálním prvkem osobního prožívání identity, zatímco identita národní a státní dominuje. To je podpořeno existencí národních států, na kterých jsou občané závislí i ekonomicky a kolektivním vědomím spolupráce a rozdělováním výsledků v rámci tohoto celku. Pocit, že větší celek je daleko důležitější než vlastní stát, nedominuje.

 Dokazovat, že jednotná evropská identita neexistuje, je snadné a snad se o tom ani nemusím dlouze rozepisovat. Všimněme si řecké krize. Všimněme si nezájmu o řecké poměry, na jedné straně absence kritiky jeho jednání, rozhazování peněz, žití na dluh. Na druhé každého zajímaly jen peníze a zhroucení Řecka bylo nepřípustné pouze a jen proto, že by to poškodilo ostatní státy.

 Všimněme si situace Maďarska v uprchlické krizi. Nikomu nevadily maďarské problémy, na pomoc pomýšlely jen nevládní organizace, které opět zajímali uprchlíci, a nikoliv Maďarsko. Všichni jen kritizovali maďarský stát. Nevládní organizace kritizovaly chování maďarských orgánů, nikoho nenapadla špetka empatie se státem jako takovým a s jeho problémy. Zeď, kterou Maďarsko postavilo, byla kritizována, nikdo se nevyjádřil tak, že taková zeď je vlastně nutná a měla by chránit celou EU. Italové a Řekové původně uprchlické lodě vraceli. V celé Evropě se zdvihla kritika jejich činnosti jako nehumánní. Co tedy měli dělat? Uprchlíky tedy přijali a poslali je dál. Alespoň se zúčastnili na jejich okrádání. To už humánní bylo, ale problémy nastaly v jiných státech. Jak neexistovala empatie k Italům, tak neexistovala empatie k Němcům, kteří potom zažili uprchlickou tsunami v plné parádě.

 Chaotické jednání orgánů EU v krizích, přehazování problémů mezi státy, ideologická klišé důležitější než reálná řešení, důležitější potřeba kritizovat než pomáhat jsou zcela jasným důkazem neexistence evropské identity v praxi.

 

Problémy politické integrace

 Pokud vyjdeme z axiomu, že národy k sobě necítí dostatečnou sounáležitost, která by zakládala jednotnou identitu, musíme mít na zřeteli původ tohoto pocitu. Zakořeněná historická antipatie, až nenávist, není vykořenitelná snadno. I když je Německo favoritem v usmiřování, protože ono způsobilo nejvíce zla v posledních válkách, jeho snaha nemusí být vždy pochopena jako upřímná a neúčelová. Nikdy nemohou být všechny animozity smazány. Vždy je možno vytáhnout něco z historie a chtít rehabilitaci, jak se ukázalo v Řecku a jak to chtějí třeba i sudetští Němci. Jak tedy integrovat v tomto prostředí?

 Demokratická cesta je v prostředí nejednotné identity nebezpečná. V podstatě by znamenala dominanci Němců ve společných orgánech, neustálé přehlasovávání těch menších, vznik koalic a nabízení výhod. V situaci, kdy jsou Němci nejenom největší, ale též hospodářsky nejsilnější, si zbytek hlasů k potřebné těsné většině koupí. Dominance Němců je více než jistá. K tomu přispěje separace Anglie. Odchod Anglie by byl vlastně předáním Evropy Němcům zcela přesvědčivě.

  Druhá je cesta dirigistická, tedy vláda nějakých osob, jejichž legitimita by se neodvíjela od demokratického mandátu. Taková cesta nikdy demokracii nenastolí a je zase nebezpečná pro vznik totality nějakých, nejspíše finančních a podnikatelských, elit.

 Ale ze všeho toho vyplývá, že pokud zůstanou národy, je dosažení naprosté jednoty opravdu velmi těžké. Bez společné identity je integrace možná jen do nějaké poměrně nízké míry, a to asi takové, aby každý nespokojený stát mohl bez problémů vystoupit - a tím vlastně udržovat jakýsi status quo, jakousi rovnováhu umožňující produktivní spolupráci a zároveň vytváření strukturovaných sdružení, jež budou mít podle vzájemné výhodnosti více nebo méně věcí společných.

 Předem musím vyjádřit, že celý důsledný integralismus je zbytečný, Evropa jej nepotřebuje, potřebuje pouze spolupráci a zábranu vzniku válek v Evropě samotné. Strašení Ruskem je spíše na úrovni propagandy, Rusko se 140 miliony obyvatel nikdy nebude silnější než Evropa s 500 miliony, pouze stačí mít nějakou obrannou alianci. Islámské státy nejsou v žádném případě vojensky nebezpečné a současný islamismus v Evropě je jen následek vnitřní slabosti a vykořeněnosti. Evropa ohrožuje sama sebe, vymíráním a neschopností se bránit přívalům cizích lidí a kulturních vlivů. Integralismus v podstatě Evropu ničí, protože se snaží využít úpadku evropských etnik, podporuje jej a podporuje přistěhovalce a jejich kulturu namísto toho, aby upevňovala národní sebevědomí národů a jejich životní sílu. Integralismus se tím dostává do evidence nebezpečných ideologií. Jeho nebezpečím je především nepřirozenost a křečovité uskutečňování patologickými ideology.


Zřízení evropské identity

 Ale vraťme se k úvahám o možnosti opravdové hluboké integrace, která se stává zadáním integralistů. V podstatě to nelze jinak než zřízením evropské identity, což je se současným lidským materiálem téměř nemožné. Materiál se tedy může na jednotný národ přetavit totalitním režimem, který by asi musel být silnější, než byl ten komunistický; možná jako nacistický bez rasových prvků. Společná identita by vznikla násilným prosazením společných kulturních prvků a jazyka. Současný integralismus to ovšem zatím ve svých tezích nemá.

 Další možností je vznik „nového národa“ na základě přistěhovalců a jejich promíchání s domácími za neustálého dohledu „měkké totality“. To chce vytvoření speciálního prostředí. Tato druhá varianta je už na cestě.

 Měkká totalita má zajistit, aby evropské národy svoji identitu nepociťovaly a staly se z nich soubory vykořeněných lidí (escapistů) bez zájmu o osud svého národa. Do toho mají přijít přistěhovalci. Je zapotřebí hlídat, aby se směr nezvrátil k nějakému národnímu hnutí a velmi tvrdě přikrmovat escapické trendy. Využívat escapistů, lidí, kterým na jejich společenstvu nezáleží, kteří jakýkoliv projev kolektivní záchrany fyzické i kulturní budou účinně za pomoci peněz a vlivu torpédovat jako nacionalismus, xenofobii, rasismus apod. To už vidíme třeba dnes na požadavcích kontroly webů, aby se tam prý nešířil rasismus. Pokud se začne s rasismem, určitě to rychle překročí na nacionalismus a za ten bude postupně považována jakákoliv kolektivní obrana mající ontický charakter – a jsme v totalitě. Ta bude vyžadovat, aby se bránil každý sám, a pokud kolektivně, potom nikoliv na základě nějaké bytostné myšlenky, ale hájit pouze momentální a osobní zájmy. Přesně tak to vyžadovali i komunisté.  

 


Kořeny integralismu a měkká totalita


 Měkká totalita je zvláštní název pro jistý stupeň dirigismu v moderní době, který spoléhá na vůli většiny neznalých a pomýlených lidí, vykořeněných a pasivních, prostě těch, které jsem nazval escapisty. Je to něco jako císařská vláda v úpadkovém Římě, jež se opírala o dav, který císaři schválil cokoliv, když za to dostal chléb a hry. Vysoce výkonná ekonomika může dnes zajistit obojí na vysoké úrovni a tím vzniká pro měkkou totalitu velice příznivé prostředí, zvláště když mizí postupně střední třída s nezávislými zdroji příjmů a nezávislými myšlenkami. Když Němci dostanou nějaké výhody z uprchlíků, kteří dejme tomu nahradí nenarozené Němce a zajistí hospodářskou prosperitu a důchody, klidně schválí přijetí těchto migrantů, i když to bude znamenat postupnou likvidaci německé kultury i jazyka. Češi migranty nebudou chtít přijmout, proto se na ně vyhlásí sankce takové a na tak dlouho, až se podvolí.

 Měkká totalita v rukou integralistů bude v první fázi směřovat k likvidaci národní a vůbec skupinové identity. To ovšem nebude v relativně svobodném prostředí jednoduše proveditelné, proto bude zapotřebí nějaké promíchání s přistěhovalci, což opět nastoluje požadavek částečného vymření evropských etnik. V zájmu toho bude nutno toto vymírání a fyzickou degradaci podporovat. K tomu mají sloužit escapické ideály. To jsou ty, které už existují, které už svoji roli hrají, jsou to ony známé myšlenky genderového feminismu, rovnosti sexuálních orientací, hédonismu, lidských práv bez povinností, nezodpovědného individualismu, pacifismu, humanitářství a konečně jakmile přijdou přistěhovalci a vzniknou menšiny, je to multikulturalismus.

 Tyto myšlenky samozřejmě nevznikly kvůli integraci, jsou tu už dávno a postupná ztráta národní identity je jejich součástí. Zde jsme tedy u kořene vzniku integralismu – je to následek escapismu, úniku a vykořenění. Evropský integralismus je odnoží kosmopolitismu, který je obecně pláštíkem pro opuštění národní identity a přihlížení zániku národa bez emocí; zároveň je to jakási záchrana jednotlivců před důsledky zániku realizovaná předáním Evropy přistěhovalcům a míšencům, které bude ještě čas nějak vychovat, aby nechali staré Evropany dožít v blahobytu (poslední hédonistická akce). Integralismus tedy do escapismu patří, je to jeho dítě, je to následek úpadku. Tím se vysvětluje jeho prosazování, když jej vlastně evropské národy nepotřebují. S přežitím evropských etnik v původní podobě se nepočítá. Integralisté se poznají především tak, že vyčítají nám Čechům, že jsme příliš „bílí“; oni už svoji etnickou základnu opustili.

 Mají escapické ideologie na svědomí úpadek evropských etnik, nebo byl dříve úpadek a escapické ideologie jsou jeho vysvětlením a následkem? Přikláním se k druhé variantě. Celý escapismus je založen na ztrátě ontického obsahu života, ztrátě účelu bytí, chybí mu smysl lidské existence. Rodina a národ jsou součástí vyšší ontické vize smyslu života. Pokud chybí tato vize, nastupuje nepřirozený život a následný únik (escapismus). V escapismu se smysl existence národa popírá, děti nejsou potřeba a na otázku po smyslu života jednotlivce se odpovídá, že je tu jen pro sebe. Jak k tomu došlo, píšu ve své knize Nadčasový humanismus, a dalších esejích.

 Opuštění ontického cíle nic nestojí, je pohodlné, život jde dál; v lidské přirozenosti je zanedbání bytostných povinností možné, náhradu v rámci lidské přirozenosti zajistit lze, pokud to řád společnosti dovolí. Plnit ontický cíl bylo stejně požadováno vždy tradičním řádem, nikoliv lidskou přirozeností samotnou.

 Escapismus je vymazání veškeré teleologie z myšlení, zbývá jen hédonismus jako výraz obrácení člověka do sebe a únik od minulosti i budoucnosti. Komu zůstalo nějaké vědomí souvislostí, snaží se vysvětlit escapické postoje ideologiemi.

 V pozadí je ovšem jakýsi pocit „odloučení“, nezodpovědnosti, osvobození od pout společnosti, osvobození od přirozených principů, převedení lidské přirozenosti na jinou, nezodpovědnou a náhradní, a ve své podstatě slepou kolej, což je založeno esenciálně na ztrátě smyslu bytí. Odloučení od přirozenosti je hlavní parametr těchto ideologií, únik do nicoty, čistý konstruktivismus, odtržení od reality až nesmyslnost poukazující na nevyzrálost a adolescentní chování lidí nezakládajících rodiny, necítících povinnosti ke své obci, ke svému národu.

 Jednotlivé escapické ideologie mají svůj totalitní potenciál také samy o sobě. Jako ideologie by měly působit svojí myšlenkovou vizí, svým logickým potenciálem, nabízením představy jakéhosi řešení; protože jsou neuskutečnitelné, je zapotřebí lhát, podávat a vysvětlovat je jinak, než skutečně působí. To je možno pouze zbavením člověka pochopení jiné verze ideálu a k tomu slouží především měkká totalita, opírající se o propagandu a „měkké násilí“.

 Pochopme ovšem, že to vše je stále ještě na začátku, že to vše je v podstatě dáno ztrátou správné výchovy školou i prostředím. Není to nic fatálního, co by nešlo změnit. Lidská přirozenost je neměnná, pouze rozum je špatně veden. A zde mají ideologie nejdůležitější slovo.

 Jaká totalita? Vždyť celý escapismus je vlastně dobrovolný! Tyto escapické ideje budu postupně se zřetelem na jejich totalitní potenciál zkoumat.


Totalitní potenciál individualismu

 Nepřirozený je od jisté míry i individualismus sám, proto pojednám především o něm a o jeho totalitním charakteru. Hned na začátku uvedu příklad z doby komunistické normalizace: Tenkrát si vedoucí činitelé přáli velmi silně individualistické chování lidí, uzavírání se do sebe, absenci spolků, absenci kolektivů, žádnou sounáležitost. Dokonce podpora rodinných domků a chataření měla posloužit k tomu, aby se lidé věnovali svým zálibám, svým rodinám, a nikoliv veřejným záležitostem.

 Ale zpět k teorii. Původní individualismus byl postaven do opozice kolektivismu. Měl zajistit individuální odpovědnost, aby každý zodpovídal za sebe, byl placen podle výkonu, neschovával se za kolektiv. Vesnické kolektivy se rozpadly, člověk průmyslové revoluce žil v atomických rodinách. Žena většinou byla doma, starala se o početnější rodinu a muž byl tedy uvolněn k pracovním výkonům. V této situaci individualismus plnil svoji úlohu v tržním hospodářství, dovoloval uplatnění zákona přírodního výběru, úspěšnější muž mohl uživit rodinu, neúspěšný ji nemohl založit a dokonce ho odmítaly dívky chtějící se vdávat - rodiče dobře hlídali, aby si dcera vzala úspěšného muže.

 „Odloučením“ se situace naprosto změnila. „Odloučení“ je jakási vyšší fáze individualismu, a nebudu se přít, do jaké míry pro něj ještě platí původní termín. Je to zpřetrhání niterných vztahů s ostatními lidmi i se společností a odloučení od přirozenosti, to vše jako výraz ztráty smyslu života a „únik“ od života. Touha po individuálním úspěchu zachvátila i ženy, rodiny se nezakládají, odkládají, úspěch je prokonzumován. Individualismus má na rozbití rodiny svoji zásluhu. Nikoliv ovšem sám.  

  Jak už jsem naznačil příkladem na začátku kapitoly, je totalitní potenciál individualismu v „odloučení“ lidí od sebe a od kolektivu, což znamená, že lidé se nedovedou slučovat do spolků, snadno se rozeštvou, nedrží sliby, nemají sounáležitost potřebnou k soužití, chybí jim empatie. Chybí jim hlavně kolektivní ctnosti: věrnost, solidarita, úcta, loajalita atd. Jsou snadno ovladatelní. Narozdíl od komunistického režimu se lidé „odloučili“ dobrovolně, nikoliv proto, že by se báli se sdružovat, ale na základě pocitu „osvobození“ a svévole. Jsou tedy připraveni přijmout totalitu a věřím, že mnozí ji přijmou rádi. Ztráta ontického cíle jim dovolí nechat sebou manipulovat výměnou za chléb a hry a likvidovat jakékoliv bytostné okolnosti.

 Ovšem pozor: „Odloučení“ stále ještě neproniklo tak hluboko a původní individualismus je vedoucí myšlenkou řádu. Ještě stále existuje občanská poslušnost, plnění norem a běžných vzájemných závazků, stále je ještě pragmatická občanská kolektivní vize platící pro přítomnost a nejbližší budoucnost. Ztráta ontického cíle se nepozná na občanském soužití, pozná se na postoji k bytostným záležitostem přirozeného života. To je nebezpečné právě proto, že pro běžného člověka se vlastně formálně nic nemění: Dodržuje řád, který mu byl podsunut jako správný, pohodlný a nepříliš odlišný od tradičního. Tento řád už obsahuje escapické ideály. Subverzivní propaganda už vnutila člověku evropského západu, že tyto escapické ideály jsou ty správné a pravé teze západní civilizace, že je zapotřebí za ně bojovat. Země, které escapické ideály neuznávají, jsou podezřelé, a je otázka, zda by se neměly „humanitárně bombardovat“.  

 Občané východoevropských zemi, kteří nemají zažitý individualismus a kdesi v podvědomí vězí ještě zbytek vize kolektivistických ideálů, setrvávají v odporu proti escapismu daleko více, protože celé toto „odlučování“ je jim podezřelé, což je stále viditelné v rozdílu smýšlení východních a západních Němců. Odpor proti „odloučení“ je ovšem vládnoucími strukturami považován za odpor proti západnímu typu soužití a propaganda to náležitě zdůrazňuje.


Totalitní potenciál hédonismu

  Hédonismus jako materiální náhrada vyššího smyslu života, jakási dřevěná protéza místo živého organismu, zakoupení velkého auta místo pořízení dětí, ježdění po světě za radovánkami místo budování domova a zachování rodu. Touha po úspěchu nedovoluje zakládat rodiny, nedovoluje volný čas na své bližní a v rámci individualismu obvykle pouze dovoluje seberealizaci. Další druh hédonismu zase upřednostňuje užívání života pomocí omamných látek a jiných rozkoší a likviduje populaci přímo.

 Hédonistický charakter má i tzv. „neohraničený liberalismus“. Je to následek konzumismu, neustálého navyšování nepotřebných věcí a služeb, stálé větší uspokojování rozkoší pomocí materiálních prostředků, které se nekonečně navyšují a vyčerpávají nejen člověka samotného stále se zvyšujícími výkony, ale i materiální zdroje, a ničí tím životní prostředí.

 Hédonistický člověk je snadno podplatitelný a vůbec se snadno ovládá penězi a materiálními prostředky. Totalita v něm může mít snadnou oporu, ale zároveň plní úkol: vymření. Chybějí tedy nezávislí lidé se svými prostředky, které vznikají na základě práce nezávisle, nejsou nějak podvázatelné a umožňují člověku svobodu v prostředí přirozeného řádu. Hédonistický člověk se svojí konzumní spotřebou stává závislým, svým nadměrným konzumem ztrácí svobodu. Ale je mu to asi jedno, protože ztratil ontický cíl života a zároveň vlastně nemá za koho bojovat vyjma sebe, a čistě v jeho osobním případě obvykle není proč. Pokud totalita zajistí dostatek chleba a her, může si libovolně vládnout bez oponentů.


Totalitní potenciál relativistických idejí

  Relativismus je přímým potomkem marxismu. Jeho ideje lze nazvat neomarxistické. Je to pokračování rovnostářství. Je zapotřebí zavést rovnost muže a ženy, rovnost kultur, rovnost sexuálních orientací, prostě rovnost všeho se vším. Aby byla zajištěna rovnost, je zapotřebí cokoliv vynikajícího ponížit a vyzdvihnout nehodnotné. K tomu je zapotřebí, aby ti, kteří vydělávají, kteří tvoří hodnoty, byli ujařměni, donuceni dělat a výsledky jejich práce šly „potřebným“, tedy těm, kteří nic nedělají a pravděpodobně dělat ani neumějí. Tito „potřební“ jsou potom oporou režimu, který už ze své podstaty musí být totalitní, protože je protipřirozený, je naprosto v rozporu s jakoukoliv přirozenou logikou. Je to nesmyslná a hloupá pohádka, která umožňuje vládnout. Totalitní potenciál v samotných relativistických myšlenkách obsažený má velkou mohutnost, zakládá se především na nepřirozenosti, nelogičnosti, fantastičnosti, pohádka splývá s realitou. Režim založený na práci, svobodném podnikání a svobodném šíření informací je přirozený a funguje sám o sobě, protože je založen na lidské přirozenosti a od ní odvozených přirozených principů. Režim založený na fantastické pohádce se nikdy samovolným vývojem nerealizuje, potřebuje násilnou podporu. Proto i tyto ideologie – pohádky jsou samy o sobě nebezpečné, protože je stále a vždy připravena skupina lidí, kteří jednak věří pohádkám a jednak v nich cítí prospěch.

 Totalitní komunistický režim bych nepovažoval za relativistický. Marxistické ideály sice relativismus obsahovaly, ale komunisté si už v Rusku nějakou dobu po revoluci spočítali, že je to nesmysl a že se musejí vrátit k práci. Proto vytvořili hodnoty, vyzdvihli je a relativizovat je nedovolili. Proto také dnes různí „zastydlí“ antikomunisté nebezpečí relativismu nevidí, protože proti komunistickému režimu se bojovalo též relativizací hodnot, aniž by se rozeznávalo, které z nich jsou přirozené (práce, povinnosti, společenská zodpovědnost) a které vykonstruované (dělnická solidarita). Proto také Václav Havel a jeho garnitura lehce přijala relativismus (práce jako nedůležitá hodnota, rodina jako vedlejší záležitost, neúcta k výsledkům práce, plnění povinností ke společnosti jako nedůležité, osobní cíle důležitější než společenské), a tím připravila cestu k adoraci relativistických ideologií a celého escapismu.


Speciální relativistické ideologie

 Multikulturalismus je relativizace hodnotnosti kultur. Všechny kultury mají stejná práva bez ohledu na to, že některé jsou násilnické a nedodržují lidská práva nebo jsou primitivní. Realizace kultury je důležitější než zákony státu, proto lze v zájmu některé kultury porušovat občanská práva. Taková společnost viditelně existovat nemůže. Přesto je tento nesmysl stále prosazován a divím se, že jej vůbec může někdo brát vážně. Právě proto je zapotřebí totalita, aby se mohl uplatnit. Totalita se bude uplatňovat tak, že se relativizují všechny hodnoty západní civilizace a důležitější bude realizace kultur.

 Genderový feminismus je název pro cosi, co snad ani feminismem není. Nejde o práva žen, ale o stejnost ženy a muže. Žena a muž mají splynout ve svých rolích, musejí se zbavit výchovy k odlišným rolím. Jestli se opravdu zbaví odlišných rolí, potom je podpořeno „odloučení“, protože shodní tvorové se už potřebovat nebudou, nevznikne závislost v rodině běžná, a komplementární činnost. Je to další hřebík do rakve existence rodiny. Přitom je to uskutečnitelné jen do jisté míry, protože žena přirozeně tíhne ke svému poslání a především ženě tím nastává nesnadný život. Pomoc muže potřebuje v každém případě, pokud chce být matkou. Tím se ale vše komplikuje - společnost nemusí od muže vyžadovat jeho povinnosti a tato idea je totálně protinatalitní.

 Protože lidská přirozenost nezanikne a ženy budou chtít dítě a protože shodné role být nemohou, stále budou ženy štvány totalitní vládou proti mužům, že jim brání v rovnosti rolí. Takže bude buď naprostá bezdětnost a shodné role (to je účel pro likvidaci Evropanů), nebo stálé napětí a zasahování totalitní vlády do soužití muže a ženy.

 Propagace homosexuality není sice nějaký středobod společenských problémů, ale přece jen ukazuje, jak zhoubně relativismus funguje. Homosexuální pár děti neplodí, pro společnost není důležitý, ale práva má shodná, dokonce chce mít i děti, které neplodí, ale vezme je heterosexuálům. Je to navyšování práv někoho, kdo nezajišťuje rovnoměrně povinnosti.

 Lidská práva bez povinností jsou samozřejmě výplodem relativizované společnosti. Lidská práva lze zajistit v podstatě jakákoliv, ale vždy je zapotřebí to nějak vyvážit povinností. Právo na vzdělání je krásné, ale absolvent poté, co vysál ze státu pět milionů a dokončil vysokou školu, se po absolventském večírku vyspí a zmizí v Americe, ze které se už nevrátí, nikdy nic nenahradí. Takových práv můžeme jmenovat více - opět ti pracující a zodpovědní pracují na ty nezodpovědné, kteří vybírají „práva“. Aby se náhodou pracující a platící nevzbouřili proti „lidským právům“, musí být totalita opřená o pseudomorální tezi rovnosti nerovných.


Metoda prosazování „měkké totality“ – politická (ideová) korektnost

 Politická korektnost není nic nového pod sluncem. Byla vždy. Je výsledkem metody vládnutí cukru a biče. Člověk je korektní proto, že za to má zaplaceno nebo se bojí nějakých sankcí. V podstatě když se někdo chová podezřele korektně k nějakému směru, nějaké skupině, nějaké ideologii, obvykle tím, že lže a dělá propagandu (třeba proti někomu jinému), vždycky na něj platí rčení: Seš blbej nebo navedenej?  

 Politická korektnost a vůbec korektnost ideová je základem měkké totality. Lidé dobrovolně dělají věci, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou správné. Toto přesvědčení je dáno onou ideologickou zaslepeností (blbostí) nebo poplatností a závislostí (navedením).  I ti, kteří jsou navedeni, si svoje jednání vnitřně vysvětlí jako správné a schopnost člověka se přizpůsobit úplným nesmyslům je velmi vysoká. Ideová korektnost není ovšem ono dvojí chování známé ze Sovětského svazu, které nám předváděli sovětští občané - rozdílné postoje v soukromí a na veřejnosti. Tito lidé nebyli ani blbí, ani navedení, pouze symbolizovali hloubku násilí režimu projevenou v hereckém výkonu. Skutečná, opravdová a trvalá totalita nemůže být tak primitivní a násilná. Snadný rozpad SSSR a ostatních komunistických zemí dokazuje, jak je primitivní tvrdá totalita nepevná a neproduktivní. Totalita musí být měkká, a přitom hluboká.

 Politická (ideová) korektnost zapadá do escapismu. Není to tedy samotná blbost nebo navedenost, ale je zintenzivněná escapismem, tedy únikem od přirozenosti a „odloučením“. Blbost a navedenost graduje, je daleko intenzivnější než ve společnosti sounáležité, kde jsou blbí lidé pod tlakem vysvětlování a mnohdy časem prozřou, a lidé navedení jsou považováni za morálně pokleslé. V escapické společnosti neexistují hrdinové, nejsou tedy ani kolaboranti. Blbost je mnohdy potřebnější než chytrost. Relativizace je tak hluboká, že je to všechno jedno a občan (či co), obrácený pouze do svého hédonismu bez morálního rozlišování, bez vztahu k druhým, tyto pojmy vůbec nezná. To je rozdíl oproti společnosti sounáležité, kde jsou lidé vychováváni a vedeni řádem k hodnotám individuálním, ale hlavně kolektivním, jako je věrnost, solidarita, úcta, loajalita atd. I v takové společnosti jsou samozřejmě lidé blbí a navedení, ale určitě mimo společnost, která je neuznává (typická byla ostrakizace komunistů veřejností v době normalizace, opatrné a odmítavé chování k nim v soukromí).

 Zde je zapotřebí opět zvýraznit odlišné chování lidí Západu a Východu Evropy. Na Východě vede zkušenost s totalitním režimem lidi k latentní nedůvěře k establishmentu a režimu, k jakési stálé představě, že lid je obelháván a okrádán. Proto tu má politická korektnost menší podporu a „navedení“ jsou považováni za „zrádce lidu“. Tento sociální jev samozřejmě může existovat jen v prostředí nějakého „rezidua kolektivismu“. To je ze Západu nepochopeno a vysvětlováno jako „proruská orientace“, xenofobie, rasismus, ačkoliv skutečné projevy tomu neodpovídají (vítání americké armády, vstřícné chování k Ukrajincům a Vietnamcům).

 A tak díky escapismu a „odloučení“ se stává ideová korektnost metodou velmi účinnou, nástrojem měkké totality, a tím vyloučením potřeby totality „tvrdé“. Disidenti nepůjdou do Jáchymova, ale budou živořit na okraji bez možnosti uplatnění a vyslyšení. To vše musí být samozřejmě za příznivých mezinárodních okolností. Pokud by někdo podporoval disidenty zvenčí, případně uspěl v nějaké propagaci odporujících ideálů, muselo by se „přitvrdit“ a možná vyvolat i studenou válku, aby se zdůraznilo oddělení od nespolupracujícího zahraničí. Případně i válku horkou, nikoliv ovšem takovou, která by vyžadovala zapojení občanů. Dokonce si myslím, že něco takového nastává vůči Rusku, alespoň v oficiálních sdělovacích prostředcích. Nikde se už nedozvíme o skutečných poměrech, o životě lidí, o názorech a ideologiích. Jen něco o vynikajících a hodných disidentech a zlém Putinovi.

 Ideová korektnost je tedy hlavním nástrojem měkké totality a escapická společnost je její nutnou podmínkou.


Závěr:

 Evropská integrace má svůj přirozený segment, jehož maximum je v nějaké spolupráci, obchodních stycích, společné obraně apod., a ideologický segment, který jde dál nad sociální jevy přirozené evoluce vztahů a vytváří nějaká konstruktivistická zadání. Tato ideologie integralismu jako odnož kosmopolitismu se od nějaké míry stává nebezpečnou. Integralismus je jednak podporován účelově nějakými mocenskými silami, nebo je to přesvědčení vznikající „únikovým“ prožíváním reality, nepřirozeným životem, rozkladem rodiny a odloučením od národa a obce. Jako každá nepřirozenost vyžaduje integralismus určitou míru dirigismu, realizujícího se „měkkou totalitou“ jako nástrojem prosazování escapismu vedoucímu k vymírání, aby následně mohl vzniknout nějaký „nový lid“ z přistěhovalců a míšenců. Tento jev je velmi pozorovatelný v určitých strukturách moci a sdělovacích prostředků, je ovšem zcela na počátku, zatímco escapismus už uvnitř společnosti velmi pokročil a přináší sám o sobě evropským etnikům pesimistickou předpověď.