Ročník 2015‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Věda, křesťanství a Vánoce

Roman Joch


Říci, že křesťanská církev je matkou vědy, by bylo příliš. Ale říci, že byla její chůvou, je adekvátní.

V islámské civilizaci se věda rozvíjela do 10. století. Pak byla teologická škola Mu’tazila zastíněna školou Aš’ari. Ta první byla racionalistická, věřila v rozumové poznání i svobodnou vůli člověka; rozumem dokazovala, že Korán nemůže být věčný jako Alláh, neboť byl jím stvořen. To považovala škola Aš’ari za heretické.

Podle této je Alláh radikálně jiný, mocný a člověku rozumově nepoznatelný. Poznání je možné nikoli rozumem, nýbrž vírou, jak je obsažena v Koránu a skutcích Mohameda. Alláh je svrchovaná vůle, jeho skutky jsou nevyzpytatelné, každou chvíli může měnit svět. Náš osud je plně určen všemocným Alláhem, svobodnou vůlí nemůžeme změnit nic. Implikací je fatalismus: Svět nemůžeme změnit ani poznat kromě toho, co nám Alláh sdělil v Koránu.

Alláh má jiné atributy než židovsko-křesťanský Bůh; je svrchovanou vůlí, svévolí, nikoli rozumem pochopitelným člověku. Naopak křesťanská koncepce Boha je Logos, což je řecký filosofický koncept označující rozum, intelekt. Evangelium sv. Jana (který byl největším intelektuálem mezi Ježíšovými apoštoly) začíná formulací: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.“  Slovo je Logos. Jinými slovy, Bůh je nejen Vůle, nýbrž především Rozum, Intelekt.

Proto Bůh nevytvoří nic, co je proti rozumu (např. čtyřstranný trojúhelník). Tím se dostáváme k teorii poznání u sv. Tomáše Akvinského, který zavedl tzv. korespondenční definici pravdy: Veritas est adequatio rei et intellectus (pravda je shoda věci a intelektu – tj. naší představy o dané věci a věci samé). Pokud obsah našeho tvrzení o realitě odpovídá realitě (koresponduje s ní), máme pravdu. Pokud nikoli, mýlíme se.

Jak ale vůbec můžeme poznat pravdu? Tak, že rozumný Bůh, který stvořil svět, jej stvořil rozumně, vložil do něj rozumné zákony (fyzikální, logické, morální). Stvořil i nás lidi k obrazu Svému, tj. obdařil nás rozumem. Díky rozumu můžeme poznávat rozumně stvořený svět a rozumné zákony v něm. Jinými slovy, poznáváme pravdu o realitě tak, že náš omezený lidský rozum participuje na Božském rozumu přítomném v řádu stvoření světa.

Co z toho plyne? To, že lze poznávat svět. Pokud váš teologický předpoklad říká, že bůh (Alláh) je naprosto nevyzpytatelný a nepoznatelný (krom toho, co o sobě nadiktoval v Koránu) a vy ani nevíte, zda náhodou každou pikosekundu nemění přírodní zákony světa, pak nedává smysl se pokoušet je zkoumat. Pokud však věříte, že (1) Bůh je rozumný, (2) stvořil svět rozumně, (3) vložil do něj rozumem poznatelné zákony, (4) které jsou neměnné, pak z toho plyne, že (5) i my, lidé Bohem stvoření jako rozumní, je můžeme poznávat. Tudíž dává smysl pustit se do toho velkého dobrodružství, kterým je přírodověda; neboli do úžasného rozvoje přírodních věd, jehož jsme už několik staletí v západní civilizaci svědky.

Vědci jako Koperník, Galilei, Kepler, Newton nevěděli, zda teze 1-5 platí. Oni v to věřili. Tak se do toho pustili. A výsledky jsou nad očekávání: Jsme schopni cvaknout vypínačem – a ono to svítí. Dostat lidi na měsíc – a taky zpět. Rozbít atom - i rozluštit DNA.

Vítězství školy Aš’ari nad školou Mu’tazila zablokovalo v islámském světě rozvoj věd; avšak křesťanská teologická koncepce rozvoj věd umožnila a podnítila. Bez křesťanské teologické víry v rozumně stvořený a uspořádaný svět by rozvoj věd nenastal. Nebyl by totiž žádný důvod věřit v to, že je to vůbec možné.

Po čase se věda a náboženství začaly vnímat jako soupeři. Přesněji někteří představitelé náboženství a vědy se takto vnímali, zatímco ti rozumnější od samého počátku věděli, že tento spor je zbytečný, neboť skutečná věda a skutečné pravé náboženství ve sporu být nemohou: Pokud věda a náboženství tvrdí o realitě světa něco vzájemně neslučitelného, pak se mýlí buď náboženství a není pravé, nebo se mýlí vědecká teorie, anebo se mýlí obě. Pravé náboženství a pravdivý vědecký popis reality si však odporovat nemohou z toho důvodu, že jsou výpověďmi o téže realitě.

Zmiňme např. spor o geocentrickou a heliocentrickou soustavu. Křesťanství už od sv. Augustina (přelom 4. a 5. století) vědělo, že lyrické, poetické či „historické“ („Bůh stvořil svět za šest dní…“) pasáže Bible se nemají brát doslova. Když Koperník formuloval heliocentrickou hypotézu, neměla s tím církev problém. Pak propukla reformace a nastal boj katolíků s protestanty, všichni byli příliš přecitlivělí a zpolitizovaní, a tak se církev bála, že Galileiho tvrzení o tom, že Země se točí kolem Slunce a ne naopak, zbytečně odporuje Bibli a podkopává víru lidí. Tehdejší inkvizitor sv. Robert Bellarmine řekl Galileimu, ať je vykládá jako teorii, nikoli pravdu o fyzické realitě.

Newtonova mechanika následně všechny přesvědčila ve prospěch heliocentrické soustavy, neboť přišla i s vysvětlením pohybu těles: Gravitací. Církev začala považovat biblické pasáže o Zemi coby středu vesmíru za tvrzení nikoli fyzikální, nýbrž morální: Země je středem morálního dramatu našich životů ve vesmíru.

A pak ten šok! Einsteinova teorie relativity na začátku 20. století, podle níž pokud jde o vzájemný pohyb dvou těles, nedává smysl tvrdit, že jedno stojí a druhé se hýbe; klidně za „střed“ soustavy či za těleso se „pohybující“ nebo „stojící“ můžeme považovat kterékoli z nich. Starý Bellarmine měl více pravdy, než se vědcům zdálo: Heliocentrismus je fyzikální teorie, nikoli doslovná fyzická pravda o realitě.

Kdo má pravdu, Newtonova fyzika, nebo Einsteinova teorie? Špatná otázka. Při středně velkých vzdálenostech, tělesech a rychlostech dobře popisuje fyzikální realitu Newtonova mechanika; ta však dochází k empiricky prokazatelně nepřesným závěrům u rychlostí, těles a rozměrů velikých; tam naopak Einsteinova teorie popisuje a predikuje realitu přesněji. A pokud jde o mikro-svět, tam jsou dosti nepřesné obě, ale naopak empiricky přesnější popisy a předpovědi nám dává kvantová fyzika. Takže máme tři vzájemně nekompatibilní vysvětlení reality, z nichž každé je přesnější než obě zbylá ve „svém“ výseku reality.   

Což nás přivádí k současnému, tj. popperovskému pojetí přírodní vědy. Sir Karl Popper si uvědomil, že vlastně nemáme šanci vědecké teorie dokázat. My s naprostou jistotou nemůžeme vědět, zda vědecký popis reality odpovídá realitě. Samozřejmě, k přesnějšímu popisu reality se můžeme přibližovat - a to tak, že když najdeme empirický protipříklad proti naší teorii, buď ji upravíme a zpřesníme, anebo opustíme ve prospěch jiné, přesnější, která ten protipříklad zohledňuje a vysvětluje.

Takže podle Poppera vědecké teorie nelze verifikovat (dokázat), ale jen falzifikovat (vyvrátit nalezením empirického protipříkladu). Dokud není teorie falzifikována, smí být považována za pravdivou a za dobrý popis reality. Po její falzifikaci ji však musíme upravit či opustit ve prospěch přesnější. Věda si tudíž nečiní nárok na celou pravdu, nýbrž jen na to, že se k pravdivému popisu reality přibližuje.

Tím boj „věda versus náboženství“ na začátku 20. století skončil – nikoli vítězstvím vědy. Věda uznala, že se může mýlit. Vítězství náboženství však taky není triumfální; dle svých měřítek sice vyhrálo, ale jen na svém „hřišti“: Může mít sice pravdu, a věřící věří, že má, ale jediná jistota oné pravdy je víra samotná. To znamená, že i když náboženství říká mnohé, co lze dokázat i rozumem, říká taky věci, které rozumem nelze ani dokázat, ani vyvrátit (např. Bůh je jeden ve třech osobách); a empiricky ani potvrdit, ani vyloučit (např. Bůh předal Mojžíšovi na hoře Sinaj Desatero).

Přesto nejsme odsouzeni k nouzi, pokud jde o poznání reality. My přece jen něco poznáváme s jistotou. Především poznáváme, že ta část reality, kterou zkoumají a poznávají přírodní vědy – hmotný časoprostor – není realitou celou či úplnou. Je materiální částí reality, kromě které existuje i realita intelektuální (duchovní), jež není částí či produktem reality materiální.

Jak to víme? Z podstaty poznání samotného. Představa opačná – tj. celá realita je materiální, my lidé jsme pouze materiální bytosti – je totiž vnitřně rozporná, a tudíž nemožná. Kdyby totiž celá realita byla pouze materiální, jsme součástí fyzikální kauzality, a tudíž determinovanými bytostmi. Pak ale vše, co si myslíme, by bylo determinováno, tudíž nemohli bychom přijít na to, co je pravdivé. Každou myšlenku, kterou myslíme, bychom nemysleli proto, že je pravdivá (nebo mylná; to bychom však nemohli zjistit), nýbrž proto, že coby determinované bytosti ji myslet musíme. Pak ale není důvod myslet si, že realita je pouze materiální a přírodovědecký obraz světa je pravdivý; není důvod myslet si cokoli.

Z této slepé uličky je únik jediný: Jsme bytostmi nejen materiálními, ale i duchovními, racionálními a volními. Jsme duchy (intelekty) uzavřenými v hmotě (těle). A jako takoví dokážeme poznávat realitu.

Vskutku, ti přírodní vědci, kteří tvrdí, že veškerá realita je pouze materiální a veškeré poznání pouze empirické (např. Richard Dawkins), jsou bigotními dogmatiky. Přeci empirické (smyslové) poznání nám neříká, že jiné než empirické poznání neexistuje. A z reality poznávané empiricky (tj. materiální, časoprostorové) neplyne, že jiná realita neexistuje.

Vzhledem k tomu, že jsme duchy-intelekty uzavřenými v těle, což víme na základě možnosti poznání, je teistický výklad světa mnohem přesvědčivější než ateistický. To nám sice nic neříká o pravdivosti konkrétního náboženství, ale umožňuje nám osvobodit se od dogmatického ateismu a otevřít se možnosti zjevené, náboženské pravdy. Každopádně však víme, že člověk je nejen hmotou, ale i duchem, intelektem; racionální, volní bytostí.

To je zdrojem jeho veškeré důstojnosti; schopnost vnímat a zvažovat pravdu, dobro, spravedlnost. Jistě, v konkrétních otázkách může dát mylné odpovědi, ale už samotná schopnost o těchto otázkách přemýšlet je zdrojem lidské důstojnosti a následně důvodem našich práv a svobod.

Kdyby člověk byl jen kusem hmoty, neexistoval by žádný důvod chovat se k němu jinak než ke kusu hmoty; např. mlít ho na masokostní moučku a vařit z něho mýdlo. Když však má člověk v sobě onu jiskru ducha či intelektu, je vzácnou bytostí, se kterou nemáme právo nakládat svévolně.

Biblický, náboženský obraz člověka tím, že zdůrazňuje Boží stvoření člověka a jeho nesmrtelnou duši, onu hodnotu člověka posiluje. Náboženství není v rozporu s žádným vědeckým pokrokem či novými technologiemi, kromě případu jediného. Vědecký pokrok vede k novým nástrojům a technologiím; nástroje i technologie nejsou samy o sobě morálně kladné ani záporné; kladné či záporné je jen jejich případné použití lidmi.

Tou jedinou výjimkou jsou technologie, které by manipulovaly s člověkem, nevnímaly jeho vnitřní důstojnost a považovaly ho jen za kus hmoty k experimentování. A je jedno, zda jde o vaření mýdla nebo o genetické manipulace.

Kdyby věda v tomto aspektu zvítězila nad náboženstvím – tj. nerespektovala by posvátnost člověka – znamenalo by to konec lidských práv a lidské svobody. Ano, věda v tomto ohledu může zvítězit nad náboženstvím, ale bude to vítězství i nad člověkem a jeho důstojností. Vítězství Pyrrhovo a dar danajský.

Křesťanství akcentuje nekonečnou hodnotu a vnitřní důstojnost člověka mimořádně: Tvrdí, že Bůh se z lásky k člověku a pro jeho spásu ponížil k smrti na kříži, aby člověk mohl být vyvýšen na Nebesa, do Boží přítomnosti.

Ale předtím, před sebeobětováním, se nejdřív Bůh stal člověkem. Byla to ta nejvyšší poklona Boha člověku. Stal se člověkem coby malé dítě v Betlémě.

Šťastné a veselé Vánoce!