Ročník 2015‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Vybrané kristologické tituly Ježíše Krista z pohledu Fundamentální teologie – 2.část

ThMgr. ThLic. Miloslav Paclík


2. Mesiánské christologické tituly z pohledu Kristova pastýřského úřadu


   Jestliže dogma katolické víry praví, že je Kristus zákonodárcem a soudcem lidí, má na mysli skutečnost, že lidstvu, jež bylo svedeno hříchem, je zapotřebí ukazovat cestu k věčnému cíli. Pastýřský úřad se na vůli obrací zdůrazňováním požadavků božského zákona a vyžadováním jejich plnění. Tento úřad podle klasické definice vydává zákony a vykonává funkci soudcovskou, po které okamžitě následuje výkon rozsudku37.


Pán

Jestliže u tohoto titulu předpokládáme větší četnost významu, pak to o to víc bude platit v prostředí starověkém, antickém a tím spíš starozákonním38. Široká významová škála tohoto titulu přechází od formálně zdvořilostního přes oslovení krále a jeho důstojnosti až po titul Boha39. Židé mají úctu k Božímu jménu, je známá skutečnost, že jej opisují jinými výrazy pro označení "Požehnaného". Znamená to, že označení Pán obsahuje význam spojený s úctou božskou. Zajímavá by byla celá škála jmen, která zástupně označují jméno pro Boha. Shoda více teologických autorů nás přivádí k septuagintě, jež překládá v místě Božího jména Jahve termín Kyrios, odpovídající ekvivalent slova Adonai. U proroků máme Boha pojmenovaného několikrát jako Pána zástupů.

V Novém zákoně je tento titul jednoznačně připsán Ježíši Kristu. Označuje Ježíše, tedy Syna a Pána z rodu Davidova. V jeho době je tento titul užíván pro osoby držící moc, stejně jako pro vlastníky otroků anebo majetku. Ježíš sám tohoto titulu u sebe neužívá. U něho se objevuje významová souvislost s tímto titulem tehdy, když dělá zázraky, a lidé, kteří od něho očekávají pomoc, se na něj obracejí tímto titulem - nemocní, jejich blízcí a například ti, kteří jej žádají v případě svých blízkých o vzkříšení z mrtvých. Zejména perikopa vzkříšení Lazara v Janově evangeliu, J 11,340, ukazuje na božskou moc, která vysvobozuje ze smrti, ale hlavně na Ježíše s transcendentním posláním.

Titul Pán přináleží v Novém zákoně také Ježíši coby pozemskému rabínovi. Jako učitel je pánem, protože je zároveň soudcem. Vyžaduje poslušnost svému slovu a zároveň je pánem i nad sobotou. Synoptikové se shodují na několika místech v tom, že ten Ježíš, který užívá titul Pán, užívá rovněž titulu s eschatologickým významem. Zmrtvýchvstalý Ježíš je potom ten Pán, který na konci věků přijde jako soudce. Daleko nejvíc výrazně je toto potvrzení možné pozorovat v Janově evangeliu, kdy apoštol Tomáš, ohromený důkazy zmrtvýchvstání svého Pána, říká větu: "Pán můj a Bůh můj".41 42 Po zmrtvýchvstání Kristově se vůbec odkrývá plný význam slova Pán, implicitně označující Pána Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, pána života, vítězícího nad smrtí. V tomto smyslu se též jedná o nezbytné vyznání víry v Ježíše povelikonočního, tedy oslaveného, ve společenství prvotní Církve. Skutky apoštolské 43 dokládají přítomnost Pána, který vstal z mrtvých, v jeho rodící se Církvi. Titul Pán označuje také vládce dějin, který rozpočíná spasitelné dílo, a zároveň se jako osoba stává středem i smyslem historie lidstva44.

Apoštol národů svatý Pavel reflektuje často titul Kyrios, který přebírá pro Ježíše z prostředí palestinského, kde věřící shromáždění v liturgii vzývají jméno Kristovo jakožto oslaveného a vyvýšeného Pána, a to pomáhá povědomí očekávání Jeho nového příchodu v den posledního soudu.

V té souvislosti se předpokládá, že první křesťané označovali očekávaného soudce nad světem jiným titulem, titulem Syna Člověka, čímž se nejen liší prvotní a nově se upevňující Církev od synagogy, ale také ztotožňuje očekávaného Mesiáše s Pánem. Společenství první Církve vyznává přesvědčení o neobyčejné důstojnosti Ježíše - a zde vzniká další vyznání víry prvotní Církve: "Ježíš je Pánem" 45 46. V tomto případě se jedná o nejzákladnější a nejkratší vyznání víry.

Dvojí rozměr tohoto titulu připisovaný Ježíšovi svatým Pavlem se týká Krista Krále a Krista Boha. Podle47 je Ježíš jako Král pánem světa a lidstva, nadpřirozených sil i moci podsvětí.48 49. Podle 50 je i Pánem Církve. Apoštol Pavel tedy poukazuje na božský rozměr titulu Kyrios, a to zejména v listě Filipanům 51.

Ježíš pak užívá titul Nejvyšší Pán, který vstoupil do nebe, a jehož vláda začíná sesláním Ducha svatého. Víra Církve ukazuje na stálou přítomnost Pána Církve v ní, nejmarkantněji pod způsobami Eucharistie, a zároveň očekávání Církve druhého příchodu Krista ve slávě52. Tím povelikonoční společenství prohlubuje povědomí Ježíše jakožto svého Pána.


Mesiáš

Bez nejmenších pochyb patří tento titul mezi nejznámější a nejvýznamnější christologické tituly, ačkoliv sám Ježíš nikdy v souvislosti s vlastní osobou tento titul nevysloví a dá se říci, že se mu i vyhýbá. Slovo Mesiáš, nejvíce podobné řeckému messias, je ekvivalentem mesziha, pocházejícího z aramejštiny. Označuje osobu pomazanou, která je skrze své pomazání nějakým způsobem zasvěcena Bohu, od něhož obdrží své poslání. Souvisí ale též s hodností královskou, která se považuje za post božího náměstka. Ve starozákonním prostředí se s ním setkáváme též u kněží a patriarchů. V souvislosti s povoláním proroka Náthana je tento titul dáván do souvislosti s nastupující davidovskou dynastií53. Každý král této dynastie je chápán jako jistý typ mesiáše, mající úkol realizovat plány, jaké s ním má Bůh. Je pak nutné podotknout, že starozákonní očekávání Mesiáše mělo ve své historii několik tváří a forem. Také je pravda, že mesiášská idea měla často politické anebo nacionální jádro, což kulminuje a dostupuje svého vrcholu právě v době Ježíše Krista. Na Ježíše je pohlíženo jako na pomazaného Duchem svatým a to ukazuje i několik míst Nového zákona. V třech situacích, které popisují evangelia, jej akceptuje, přestože se mu jinak vyhýbá54. Poprvé při vyznání apoštola Petra 55, po svém zatčení před veleradou 56 a konečně v janovském rozhovoru se Samaritánkou 57. Zvláštní místo je pak u Mk 58, kde přesvědčí farizeje, že mesiáš pochází z Davidova rodu. S těmito novozákonními místy roste otázka transcendentního povědomí Ježíše.

V Cézareji se potvrzuje, že ještě před velikonocemi jsou někteří apoštolové, zejména Petr a ostatní přesvědčeni, že Ježíš je Mesiáš59. Na přímou otázku Ježíše, za koho jej apoštolové pokládají, odpovídá Petr s pevným přesvědčením: Ty jsi Mesiáš..."60. Jde o jedno z nejdůležitějších míst v Novém zákoně, týkajících se nejen Ježíšova mesiánství, ale i Petrova poslání. Jak píše C. Bartnik, Ježíš v tu chvíli nevyvrací tento titul, ale vůči apoštolu Petrovi má v předvelikonočním čase obavu o dobré a správné porozumění tomuto označení ze strany Petra61. Perspektiva mesiánství, na niž chtěl totiž Ježíš připravit své učedníky, se dotýká paschálních událostí, kterých mají být zanedlouho všichni svědky. Petrova víra roste totiž křehce a pomalu, což Ježíš ví. Perspektiva utrpení je podle Ježíše od poslání novozákonního Mesiáše neodlučitelná.

Dalším místem je Ježíšovo vyznání před veleradou v době zatčení. Velekněz při pokládání otázky, zdali je Ježíš Mesiáš, Syn Boží, evidentně přijímá transcendentní obsah předmětného označení Mesiáš. O tom svědčí i náležitá veleknězova reakce na Ježíšovu odpověď. Ježíš ve své odpovědi vyjadřuje své mesiánskotranscendentní vědomí, i když dobře ví, že bude pravděpodobně odsouzen za rouhání. Proto ho evangelisté v pašijovém příběhu označují jako židovského krále, protože se zde zjevil jako Mesiáš utrpení a kříže.

Do pozadí ustupuje starý smysl Ježíšova mesiánství, nahrazený významem daleko hlubším. Jeho poslání je větší a hlubší než pouze politické. Ježíš je Mesiáš utrpení a kříže, tedy ten, kdo může spasit lidstvo i svět.

Tato myšlenka je v Jeruzalémě naplněna jeho smrtí, předpovídaná také v rozhovoru v Cézareji, a znovu potvrzena v dialogu se Samaritánkou u Jákobovy studně.

Poukazuje se na to, že současná fundamentální teologie dává do souvislosti mesiášskou otázku Ježíše s jeho pokušením na poušti. Potvrzují to i exegeté. Trojí vítězství nad pokušením ukazuje na skutečný smysl jeho mesiášství. Satan totiž od něho neodstoupil ve chvíli, kdy odmítá pokrm, anebo světská království, ale ve chvíli naplnění vůle samotného Boha. Satan sám při svém nedokonalém poznání přece jen poznává, že Ježíš je onen Mesiáš, který přichází zlomit jeho moc. Opustil Ježíše proto, že Ježíš jasně ukázal svou nezlomnou vůli beze zbytku splnit Boží plán a zůstat mu věrný. Každé ze třech popsaných pokušení končí vlastně skrytou deklarací, že Ježíš je Mesiáš, projevenou navenek. Za tuto myšlenku se staví mj. přední teologové polského prostředí: H. Sewerniak, M. Rusecki, A. Jankovski, K.Romaniuk, L. Stachowiak, C. Bartnik62.

Mesiášské povědomí je probuzeno v posluchačích Ježíše i myšlenkou, že s ním přichází Boží království. Jedná se o centrální Ježíšovo poslání. Je podobné rozsévači, oleji do lamp, zrnu - obrazům starého zákona, které používají proroci k předpovědi nadcházejícího příchodu mesiášské doby. Kde je Ježíš, tam přišlo Boží království. Synoptická místa, která tomu odpovídají, jsou" 63 64.

H. Sewerniak k popisu mesiánských míst spjatých s hlásáním Božího Království jmenuje také prosbu matky Jana a Jakuba u Mk65, otázku na čas příchodu Božího království u Lk66 67 a také učedníci jdoucí do Emauz u 68 69 ohlašují nadcházející Boží království. Království v Ježíšových obrazech je jiné než podoba pozemských říší. Zřetelně je vidět jeho nadpřirozený charakter, je budováno pokojnou cestou, je mu cizí násilí. Naproti tomu je Ježíši blízká pokora a dobrovolné ponížení; přesně podle předpovědí charakteristických znaků příchodu Mesiáše, ohlašovaných některými starozákonními proroky.

Zástupy, které se shromažďují okolo Ježíše, nabádá, aby ho nenazývali Mesiášem, ale nechává je při užívání oslovení "Syn Davidův". Oni sami, jakmile vidí jeho činnost, uzdravování, zázraky, thaumaturgii, se ptají, jestli to on není oním očekávaným Mesiášem. Očekávali, že to Ježíš potvrdí70. Důležité je potom, že titul Christus se stane jakoby jeho vlastním příjmením.

Zvláště evangelista Matouš si všímá, že Ježíšova činnost je naplněním mesiánských proroctví. Jak už bylo uvedeno, Ježíš nepřichází Zákon anebo Proroky zrušit, ale naplnit. 71

Teologové uvádějí, že hypotéza, že titul "Christos" je Ježíši připsán až v poapoštolské době, je neudržitelná. Zdá se, že spojení tohoto titulu s Ježíšovou osobou se na něj přímo váží, a v pozdější době mohly být rozvinuty. Ani jeho užívání v prvotní Církvi po velikonočních událostech neznamená, že by se v této době měl tento titul zrodit a Ježíši přiřknout. Jedná se i o fakt, že jak historie titulu Mesiáš, Kristus, tak i osoby a činnosti Ježíše, není obvyklým vyprávěním z minulosti, ale vrcholným aktem dějin v Boží ekonomii spásy. Spíše je pravděpodobnější, že první křesťané přejali titul Mesiáše ve smyslu a v souvislosti veřejného Ježíšova působení a později jej začínají chápat v zcela novém světle. Dokonalejší interpretace vidí totiž Ježíše i jako toho, kdo jako "Syn Davidův" je tím, který má přijít a naplnit proroctví a četná očekávání. Židé sami mu tuto hodnost upírají, apoštolové naopak připisují. Tím se to stává markantnější, když se po svém obrácení přidává k apoštolům i svatý Pavel. Je zde třeba zmínit i zvláštní naplnění knihy proroka Izaiáše, která hovoří o trpícím Božím Služebníkovi 72.

Tyto teologické myšlenky zdůrazňují jasně, že jiné bylo mesiášské očekávání židů, jiné pak křesťanů73. Ježíš sice naplňuje starozákonní očekávání a předpovědi, ale podroben politické židovské interpretaci. Ježíš rozhodně oddělil od své činnosti ideu politického mesianismu. Jeho úkol a poslání je vlastní mesianismus spásný, spasitelský. Nepřichází tedy vysvobodit židovský národ z politické nesvobody, nýbrž přichází osvobodit každého člověka z otroctví hříchu. V tom ohledu je důležité svědectví apoštola Petra v promluvě ke Kornéliovi 74 75.


Král

Označení tímto titulem je poměrně značně svázané se starozákonní představou krále a Starý zákon také ukazuje ideál opravdového krále. Je to někdo, kdo z Božího vyvolení a pomazání pozemsky moudře vládne a vládu vykonává. Očekává se od něho předně, že bude zbožný a bude se starat o časy míru své vlády. Takového vladaře opěvuje též žalmista v žalmu 10176. Důležité proroctví Izaiášovo, Iz 9. 1-6, obrací naději k budoucímu králi, který přinese svému lidu radost, vítězství, pokoj a spravedlnost. Podobně prorok Micheáš 77 nebo Jeremiáš78 předvídají panování spravedlivého pokolení Davidova. Očekávání přicházejícího království dává základ eschatologické naděje.

Hlavním novozákonním tématem i smyslem Ježíšovy pozemské činnosti je bezpochyby království Boží. Izrael má ve svých ideálech dobře zakotvené dávné předpovědi království mesiáše, které nyní slouží k lepšímu objasnění a pochopení Ježíše Krista jako tvůrce království. On sám se neoddává při jeho budování planým pozemským nadějím, své království neztotožňuje s královstvím pozemským, ani v Herodově království nevidí konkurenci a neprotiví se ani nařízením císaře79.

Jeho poslání je jiného typu. U Jana 80 nezpochybňuje vyznání Natanaela: "Ty jsi král Izraele", snaží se jeho mysl nasměrovat k hlubšímu království, totiž k paruzii. Po zázračném rozmnožení chleba se raději stáhne (J 6), naproti tomu při slavném vjezdu do Jeruzaléma dochází takřka k učiněné manifestaci, která je naprosto v souladu s proroctvím proroka Zachariáše 81 , 82. Zde se objevuje provolání izraelským králem. Jenže tento královský význam je spojen pouze s tím, co je terminologicky označováno za Ježíšovu hodinu, tedy hodinu umučení, utrpení a smrti pro spásu lidstva a Boží oslavení.

Jestliže před náboženským soudem kladou Ježíši otázky ověřující jeho mesiánství či Boží synovství, pak ve chvíli výslechu Ježíše před Pilátem jde především o to, jestli je Ježíš králem, a jakým. Evangelisté ukazují na fakt, že umučení je nejen součástí Jeho vlády, ale hlavním ukazatelem Jeho královské moci 83. Ježíš, vyslýchaný Pilátem, "jestli je králem židovským", tento titul neodmítá, ale jasně říká: "Mé království není z tohoto světa". Židé nato v určité zaslepenosti raději přiznávají vládu císaři, než aby uznali jakékoli království Ježíšovo.84 Bičující ho vojáci zdraví Ježíše slovy "buď zdráv, židovský králi..."85 a také nápis na kříži nechá Pilát i oproti námitkám nejvyšších kněží ve znění: "Ježíš Nazaretský, král židovský" 86 .

Ti, kteří stojí pod křížem, i lotr po levici, se tomuto království posmívají, ale lotr po pravici v jedné z nejdojemnějších scén Lukášových pašijí prosí Ježíše, aby ho do svého království vzal s sebou87. Všeobecná víra pak napovídá, že Ježíš své království povýší, tedy oslaví, svým zmrtvýchvstáním, a zároveň druhým svým příchodem v poslední den. Zvláštním způsobem je Ježíšova královská hodnost zřetelná na kříži pro ty, kdo se na ni dívají očima víry.

Zmrtvýchvstalý Kristus vstupuje do svého království, když předtím odkryl, v čem spočívá. Ne v opětovném získání pozemské vlády a království Izraele, ale že Jeho království přichází s hlásáním a naplněním evangelia. Není to vítězství Židů (Sk 1,6), ale naplnění radostné zvěsti (Sk 1,8). Vlády se ujímá jako Král spravedlnosti 88 a v souladu s žalmem 89. Nikomu z pozemských nedeleguje své království, a proto se nestává konkurentem pozemských vládců90.

Zvláštní postoj k tomuto titulu zaujímá kniha Apokalypsy a biblická místa s ní spojená. Kniha Zjevení Janova naznačuje obraz posledních dob, kdy proti království Beránka povstanou někteří králové pozemští. Na čas je dána vláda k dispozici šelmě 91 a ohlašováno je shromáždění všech v "onen den"92. Beránek však vítězí93 a stává se "Pánem pánů a Králem králů" 94.

Druhý příchod je manifestací Jeho vlády a kralování, a absolutní svrchovanosti království Božího 95.

Král je potomek Davidův, ve shodě s proroctvím Izajášovým 96; svým příchodem zcela zničí Antikrista 97. Poté předá vládu Otci a bude pak panovat tak dlouho, dokud ve shodě Žl 11598 nepoloží své nepřátele jako "podnož svým nohám" 99. Po zmrtvýchvstání mučedníků, kteří nechtěli sloužit šelmě, budou oni spoluvládnout s Bohem Králem100. Skrze svou smrt a nanebevstoupení obdržel Kristus vládu, jež trvá na věky věků 101.


Syn člověka

Tento titul je užitý v Novém zákoně devětašedesátkrát u synoptiků a třináctkrát v Janově evangeliu. Rovněž se dvakrát objevuje v knize Zjevení. Tři základní okruhy užití tohoto oslovení se týkají poprvé budoucího očekávání příchodu Spasitele a soudce, často umístěného na nebeských oblacích, podruhé v souvislosti s umučením, utrpením a smrtí a vzkříšením, a konečně potřetí označuje pozemské působení Ježíše Krista.

Jméno "Syn člověka" odkrývá tajemný obsah knihy Daniel 102; jedná se o konkrétní postavu mesiánského charakteru. Pokud to tak je, je tato postava Božím vyslancem a poslem, známá v apokalyptice židovské, kde ale vždycky chybí rozměr spasitelného a zástupného utrpení.

Tento titul představuje jedno z nejčastějších oslovení Ježíše v Markově evangeliu. Akcentujme dva významy, první eschatologicky v souvislosti s mesiánsky prorockým obsahem starozákonní knihy proroka proroka Daniela 103, ale také druhý význam, totiž význam utrpení a smrti Božího služebníka v knize proroka Izaiáše (Mk 8,31; 9,9; 10. 35-45; 14. 21-41104). Syn člověka má na zemi poslání za hříchy lidstva, a toto poslání si vyžádá ponížení Syna člověka. Známým výrokem to říká sám Ježíš : „Syn člověka nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ 105. V tom smyslu se ztotožňuje smysl výpovědí proroka Daniela a proroka Izajáše ve zcela novém světle, protože do té doby v judaismu nebylo slýcháno spojování titulů trpícího Služebníka a Syna člověka. Spásná smrt Kristova za všechny byla pro židy pohoršením, protože oni uvažovali v kategoriích mesianismu nacionálního. V předvečer své smrti užívá Ježíš titulu Syna člověka - a tím poukazuje na náboženský rozměr poslání Syna člověka 106.

V apoštolském učení se předpovídá jeho druhý příchod, kdy ustanovuje novou zemi a nové nebe, aby následně usedl po pravici Otce. Ježíš Kristus vchází do slávy svého Otce podle Mk107 skrze oběť svého pozemského života108.

Je třeba zmínit, že Ježíš přiznával sám sobě v souvislosti s titulem Syn člověka především užití prerogativ, která měla spojitost s jeho mesiánským působením. Dělal zázraky, odpouštěl hříchy, držel vládu nad sobotou anebo hlásal radostnou zvěst. U Jana se Syn člověka navíc stane soudcem v poslední den, kdy všichni uvidí, že pochází z nebe109.

Velmi důležité je u synoptiků novozákonní místo, kde Ježíš odpovídá veleradě: „amen pravím vám, od této chvíle uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“ 110. Jeho odsouzení a uznání vinným bylo postaveno na tom, že si připsal titul Syna člověka, přičemž všichni věděli, že jde o titul náležející Mesiáši111.


Syn Davidův

Vyvolený židovský národ očekává mesiáše, který by vybudoval království. V králi Davidovi se to všechno zdá uskutečnit a naděje do něj vkládaná je veliká. Hospodin předpovídá Davidovi věčné potomstvo a syna. Každý proto pomazaný král z Davidova rodu slibuje symbol ideálního království, zajisté prosperujícího, kde by materiální benefity byly zároveň ukazateli dobrého stavu duchovního.

Evangelia čtenáři jistojistě potvrzují, že Ježíš pochází z Davidova rodu. Zejména rodokmen Ježíše Krista u synoptiků ho spojuje s dynastií krále Davida. Jistým svědectvím je i Ježíšovo dětství a přítomnost pěstouna Josefa.

Předmětný titul se tedy nachází čtyřikrát u svatého Marka, desetkrát u svatého Matouše a jedenáctkrát u Lukáše. U svatého Jana se objevuje pouze v 7. kapitole112 v narážce na jeho davidovský původ. Proto slepý po uzdravení 113, kananejská žena,114 anebo zástupy po uzdravení ochrnutého115 užívají tohoto mesiánského titulu. Tento titul obsahuje mesiášský smysl ve svém nejhlubším významu. Ježíš je tedy pravým Davidovým synem, kterému je zaslíben Davidův trůn. Vyvýšením Ježíše na kříži a jeho zmrtvýchvstáním se uskutečnila jeho slavnostní intronizace na krále z rodu Davidova.

Je třeba si povšimnout i textu u Mk116, který titulu syna Davidova dává značné objasnění a pochopení. Ukazuje ve skutečnosti, že tělesný původ není v jeho poslání tím nejdůležitějším. Evangelista Marek prokázal, na základě formule vyznání víry 117, že pravý Mesiáš, potomek krále Davida, je král intronizovaný od Boha Otce.

Matouš vysvětluje, že není důvodu pro žádný rozpor, aby syn Davidův byl zároveň i Synem Božím. Také Lukáš potvrzuje, že už od počátku existuje spojitost trvající mezi synovstvím Davidovým a Synem Božím. Matouš, vztahujíce tento titul na Ježíše ukazuje, že On je tím očekávaným židovským Mesiášem. V rodokmenu Ježíše Krista ukazuje fakt, že trvá příslib věčného Davidova potomstva v Jeho rodu118.

Ve Skutcích apoštolských najdeme perikopy související s předpovědí proroka Náthana119, v nichž prorok předpovídá Davidovi zvláštní milost, která se týká právě v trvalosti jeho potomstva ve formě jeho bezprostředního nástupce, ale i celé davidovské dynastie.

Důležité je taktéž kázání apoštola sv. Petra v den Letnic120.V ní Petr zachytil celou teologickou katechezi povýšení Davidova syna i nad krále Davida. Ten byl oddán hříchu, smrti, zkáze, podsvětí a rozkladu těla v hrobě, naproti tomu syn Davidův se ukazuje jako bytost bez hříchu, povýšená k Boží pravici. V povelikonoční tradici je Ježíš, syn Davidův, Pánem dějin a věků i posledních časů. Jeho lidská existence jako syna Davidova je vyzdvižena a přijata k existenci Božského Syna Davidova, který je Pánem 121.



POZNÁMKY


37.  Dogmatika podle L. Otta - IV. díl - DE DEO REDEMPTORE,        skripta KTFUK Praha 1993, MCM Olomouc,s. 51-54;

38.  srv Henri Cazelles, ALTTESTAMENTLICHE CHRISTOLOGIE, zur geschichte der Messiasidee, JV Einsiedeln 1983, s. 50-58;

39.  srv. prof. Joseph A. Fitzmeyr CO ŘÍKÁ NOVÝ ZÁKON O KRISTU, otázky a odpovědi; Kn KVs.r.o. 2000, s.110- 111;

40.  srv. J 11, 3;

41.  srv. J 20, 28;

42.  Cz. Bartnik CHRYSTUS JAKO SENS HISTORII s 82-83;

43.  srv. Sk 2, 34-36;

44.  B. Jankowski PANEM JEST CHRYSTUS. AK 47:1947 s. 184-191;

45.  srv. Řím 10, 9;

46.  srv. 1 Kor 12, 3;

47.  srv. Řím 14, 9;

48.  srv. Kol 3, 22;

49.  srv. Ef 6, 5- 9;

50.  srv. 1 Kor 4, 19; a 16, 7;

51.  srv. Flp 2, 10;

52.  srv. Rubinkiewicz WSTEP DO NOWEGO TESTAMENTU s. 259-260;

53.  srv. prof. Joseph A. Fitzmeyr CO ŘÍKÁ NOVÝ ZÁKON O KRISTU, otázky a odpovědi; Kn KVs.r.o. 2000, s.108;

54.  Langkamer U POSTAW CHRYSTOLOGII NOWEGO TESTAMENTU, s 88-100;

55.  srv. Mt 16, 13- 20;

56.  srv. Mt 27, 11- 14;

57.  srv. J 4, 25;

58.  srv. Mk 12, 35- 37;

59.  srv. prof. Joseph A. Fitzmeyr CO ŘÍKÁ NOVÝ ZÁKON O KRISTU, otázky a odpovědi; Kn KVs.r.o. 2000, s.109;

60.  srv. Mt 16, 16;

61.  srv. Cz. Bartnik CHRYSTUS JAKO SENS HISTORII s 82-83;

62.  Prof ThDr Marian Rusecki TRAKTAT O OBJAVIENIU, WKS, Kraków 2007, s. 355;

63.  srv. Mt 12- 28;

64.  srv. Lk 17, 20-21;

65.  srv. Mk 9, 33;

66.  srv. Lk 17, 20;

67.  srv. Lk 19, 11;

68.  srv. Lk 24, 21;

69.  H. Sewerniak TAJEMNICA JEZUSA s. 292;

70.  L. Stachowiak GODNOŚĆ MESIANSKA JEZUSA W EWANGELII JANA; MESJASZ W BIBLIJNEJ HISTORII ZBAWIENIA, Lublin 1974 s. 365;

J. Kudasiewicz: MESJASZ, SYNA DAWIDA I ABRAHAMA W EWANGELII DZIECIECTWA WEDLUG MATEUSZA; Lublin 1974;

Langkamer U POSTAW CHRYSTOLOGII NOWEGO TESTAMENTU, s 88- 104;

Cz. Bartnik CHRYSTUS JAKO SENS HISTORII s 81-82;

71.  srv. Mt 5, 17;

72.  srv. Iz 53

73.  srv. O Cullmann DIE CHRISTOLOGIE DER NEUEN TESTAMENTS, Tübingen 1966;

M Filipiak, S Lach MESJASZ W BIBLIJNEJ HISTORII ZBAWIENIA, Lublin 1974

74.  srv. Sk 10, 38;

75.  srv. prof. Joseph A. Fitzmeyr CO ŘÍKÁ NOVÝ ZÁKON O KRISTU, otázky a odpovědi; Kn KVs.r.o. 2000, s.110;

76.  srv. Žl 101;

77.  srv. Mich 5, 1- 5;

78.  srv. Jer 23, 5;

79.  srv. Mt 12, 13;

80.  srv. J 1, 49;

81.  srv. Zach 9,9;

82.  srv. Mt 21, 5;

83.  srv. J 18;

84.  srv. J 19, 12- 15;

85.  srv. Mk 15, 18;

86.  srv. J 19, 19;

87.  srv. Lk 23, 42;

88.  srv. Žid 1,8;

89.  srv. Žl 45,7

90.  Schillebeeckx Jesus. Die Gechichte, s. 389-457; Gnilka JEZUS Z NAZARETU s. 301-320;

91.  srv. Zj 17, 13;

92.  srv. Zj 16, 14;

93.  srv. Zj 19, 18;

94.  srv. Zj 17, 4 a 19, 1;

95.  srv. Zj 11, 15;

96.  srv. Iz 11, 4

97.  srv. 2 Tes 2,9;

98.  srv. Žl 115

99.  srv, 1 Kor 15,24;

100. srv. Zj 20, 4;

101. srv. Zj 11, 15;

102. srv. Dan 7, 13;

103. srv. Mk 14, 62;

104. srv. tamt.;

105. srv. Mk 10, 45;

106. srv. Mt 26, 63;

107. srv. Mk 8, 31;

108. J. Delorme SYN CZLOWIECZY STB s 921 - 924;

109.  srv. prof. Joseph A. Fitzmeyr CO ŘÍKÁ NOVÝ ZÁKON O KRISTU, otázky a odpovědi; Kn KVs.r.o. 2000, s.111;

110. srv. Mk 14, 62;

111. srv. H.E.Tödt DER MENSCHENSOHN IN DER SYNOPTISCHEN ÜBERLIEFERUNG . Gütersloh 1959;

112. srv. Lk 7, 40- 44;

113. srv. Mt 9, 27;

114. srv. Mt 25, 22;

115. srv. Mt 12, 23;

116. srv. Mk 12, 35 - 37;

117. srv. Řím 1, 3-4;

118. srv. J. D. Kingsbury THE TITLE "SON OF DAVID"IN MATTHEW¨S GOSPEL; JBL 95:1976 s 591-602; J. Lach JESUS SYN DAVIDA, Warszawa 1973;

119. srv. 2 Sam 7, 1-16;

120. srv. Sk 2, 22- 36;

121. srv. Řím 1,3;