Ročník 2016‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Bilanční rozhovor o imigrační krizi – Část 1.

M.Tejklová-Jiří Fuchs



1. Co Vás na imigrační krizi nejvíc zaráží?

Zaráží mě spousta věcí. Ale abychom nebyli hned zkraje negativní, dá se to říct i takto: Současná imigrační krize je mezní společensko-politickou situací a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Dnes se tedy můžeme více než kdy jindy leccos dozvědět o:

manipulační síle médií – nestoudné naivitě dobrých úmyslů – nesnadnosti uznat závažné omyly – chtěné slepotě sluníčkářů – obludných rozměrech politicko-mediálního pokrytectví – ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – rezistenci zdravého rozumu veřejnosti – „demokratické“ propasti mezi elitami a veřejností – trestuhodné lhostejnosti politiků k bezpečnosti jejich voličů – nelidské závislosti politiků na volebním úspěchu – totalitním chování a frapantní nezodpovědnosti bruselských špiček – vysoké frekvenci konfuzních pojmů (lidská práva, tolerance, solidarita, milosrdenství, povinnost, nenávist…)…


2. Jaké závažné omyly máte na mysli?

Především je tu soubor omylů o multikulturalismu, které vyúsťují do jeho kladného hodnocení. Dále jsou tu omyly, které souvisejí s postmoderní mentalitou, s její relativizací myšlenkových a mravních hodnot. Není náhodou, že se multikulti ideologii daří právě v postmoderním klimatu. V nejhlubší poloze se pak nacházejí zamrzlé a uctívané omyly moderních filosofů o pravdě, o člověku a o mravnosti, které ten neblahý postmoderní relativismus stvořily; moderním intelektuálům se staly doslova drogou. Ve výsledku tu pak máme řadu mylných až sofistických soudů, které se vrství kolem imigrační krize – o muslimech, o hrozbách muslimské imigrace, o humanitě, o lásce a nenávisti či o domnělé mravní vyspělosti sluníčkářů a údajné morální pokleslosti jejich kritiků.

Za pozornost stojí urputná životnost zmíněných druhů omylů: filosofických, ideologických i praktických.


3. Jaké jsou důvody této jejich vitality?

Filosofické omyly tvoří intelektuální identitu, na níž si intelektuálové pochopitelně zakládají. Moderní intelektuálové ji naneštěstí pokládají přímo za své bytí; strašně neradi se jí tudíž zbavují. Přitom by jakožto intelektuálové měli být pohotoví k sokratovskému pochybování o vlastních názorech. Sokrata sice všichni verbálně obdivují, ale břemeno obtěžujícího pochybování pravidelně nakládají druhým. Moderním lidem obecně pak filosofické omyly zakládají světonázor, který se také nestřídá jako ponožky.

Když se filosofické omyly vyznávají sebevědomě a vytrvale, stává se filosofické myšlení nesnesitelně dogmatickým a přechází plynule v omyly ideologické. Ideologové mají obvykle na špatnou filosofii čich. Stává se snadnou kořistí jejich bombastického, agresivního myšlení. Vášnivě ji vytěžují, společensky petrifikují a většinou i vylepšují nějakou utopií. Tu pak energicky šíří jako příslib ráje na zemi. Samozřejmě, že racionální povahu svých ideologií mohou jen předstírat. To platí v plné míře i o multikulturalismu. Jeho aktivisté přivádějí předstírání k dokonalosti, když namlouvají sobě i druhým svou mravní převahu, vystavěnou na prolhané politické korektnosti a multikulti nesmyslech.


4. V čem se multikulturalismus mýlí? Existuje dnes přijatelná alternativa k soužití různých kultur? Bylo by například správné nutit přistěhovalce, aby se vzdali svých zvyků?

Když se mluví o absurditách multikulturalismu, nemyslí se tím to, co přináší v dějinách běžné přistěhovalectví; řeč je o multikulti jakožto jedné z variant dominantní ideologie současného Západu. Neomarxisté v ní společnostem sugerují, že stále se prohlubující etnicko-kulturní rozrůzněnost je tím nejlepším, co je může potkat. V normálních poměrech je přistěhovalecká politika řízena rozumnou mírou, s povinným ohledem na bezpečnost a soudržnost společnosti. V ideologicky poblázněném světě kulturních marxistů je ale všechno jinak; na obtíž je v něm především rozumnost. Musí být překonána ideologicky nadřazenými postuláty, podle nichž se mají západní společnosti od základu změnit a hodnotově reorganizovat. Jejich kulturní identita má být rozpuštěna. Homogenní státy a monokulturní národy musejí zmizet.

V pozadí líbivých řečí o setkávání kultur, o jejich plodném dialogu, vzájemném naslouchání a obohacování nestojí jen blouznivý ideál osvícenců o všelidském sjednocení. Neomarxisté rozpoznali v přistěhovalectví skrytou revoluční sílu. Zapojili ho tedy do svého tažení a učinili z něj účinný nástroj rozkládání nenáviděné západní civilizace. Falešná rétorika multikulti humanistů má jen zakrýt destruktivní potenciál bezmezného mísení ras či kultur i s jeho patogenní účinností.

Když se dnes vyskytují pokusy o pochopení toho neuvěřitelného chování bruselských špiček v migrační záplavě, vznikají různé hypotézy, které zdůrazňují, že pasivita evropských politiků není daná jejich neschopností či bezradností. Oni prý dobře vědí, co dělají, jejich etnomasochismus je chtěný, migrace je uměle vyvolaná a řízená, preferování neevropské populace je v plánu velké etnické výměny obyvatel Evropy. Někomu to připadá pravděpodobné, jiní mluví o konspiračních teoriích.

Naproti tomu je nenávist neomarxistů k západní civilizaci mnoha dostupnými způsoby vyjadřovanou realitou, která se vtělila do revolučních programů radikální přeměny západních společností. Mezi ty nejúčinnější patří: 1. genderový feminismus s primárním tlakem na rozbití rodin a na redukci porodnosti původních Evropanů; 2. multikulturalismus, který má na mušce evropské národy s cílem jejich etnického promísení, kulturního rozmělnění a jejich následné sametové genocidy.    

Podstatu multikulturalismu, potažmo problém dnešní imigrační krize, je tedy možné pochopit jen v perspektivě ideologického tažení kulturních marxistů. Jen v ní vycházejí najevo skutečné motivy, záměry či cíle toho tak nepochopitelného chování multikulti elit v migrační krizi. Ty sice ujišťují, že se migrace nedá zastavit, že ty masy cizinců musíme vnímat jako nadělení osudu. Ale nakolik jsou špičkoví politici EU přesvědčenými multikulturalisty, natolik si naopak musejí přát uspíšení té vítané kolonizace Evropy.

Nevíme samozřejmě, do jaké míry je ten který pohlavár s revolučními ideály neomarxistů ztotožněn. Dojemná jednomyslnost tahounů bruselské politiky i jejich rozsáhlého komparsu však naznačuje, že asi budou dobře prokádrovaní. Široká veřejnost se naproti tomu o revolučních plánech nedozví ani z ideologicky zkorumpované humanitní vzdělanosti, ani z mainstramové mediální propagandy. Stala se trpným objektem manipulací, spouštěných pro potřeby revoluce a sociálního inženýrství kulturních marxistů.

V čem se tedy ideologové multikulturalismu zásadně mýlí? Buď akceptujeme jejich fanatický revoluční ideál a hodnotíme s nimi tradiční Západ jako bytostné, všestranně utlačovatelské zlo, které musí být vykořeněno; pak je oslavujme. Nebo pokládáme jejich filosofii člověka bez duše, jejich relativistickou pseudomorálku, jejich nenávistné hodnocení tradičního Západu a jejich revoluční recepty k nápravě za nelidské až šílené. Pak ale musíme říct, že vše, co specifikuje multikulturalismus, je od podstaty zkažené; že je multikulturalismus jedním velkým Omylem.

Při konkretizaci omylů multikulturalismu vyniká fakt jakési obměny třídní morálky bolševiků. Spočívá v bezohledném nadřazování přistěhovaleckých menšin, v požadavku jejich nekritizovatelnosti čili v jejich nespravedlivém zvýhodňování na úkor ostatních. Tato privilegia střeží pacholci politické korektnosti. Západní občané pod jejich dozorem už bohužel zdegenerovali tak dalece, že vítají se svazáckým entuziasmem muslimské nájezdníky, kteří nepochybně ohrožují jejich elementární bezpečnost, a které si oni netroufají nazývat jinak než „uprchlíci“.

Bezhlavé uctívání menšin vychází z revolučních motivů multikulturalistů. Hlubší odůvodnění mu má zjednat napohled ušlechtilá doktrína kulturního relativismu. Podle ní jsou kultury hodnotově rovnocenné, neboť každá je prý zcela suverénním zdrojem svých hodnot. To znamená, že neexistuje nějaké univerzální všelidské kritérium rozlišování mravní úrovně různých kultur. Víra v obecně lidskou morálku prý vedla na Západě k pyšné nadřazenosti a k vnucování jeho vždy jen kulturně podmíněných (?) norem celému světu.

Jedno obecné mravní kritérium nám ale nabízejí sami kulturní relativisté: „Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej, tj. nekritizuj je z pozic své kultury!“ Nebo snad neplatí tento imperativ obecně? Ve všech dobách a pro příslušníky všech kultur? Nebyly snad podle těchto relativistů v různých dobách nahlíženy jiné kultury jako barbarské neprávem? Nebyly jejich menšiny hanebně utlačovány „nelidskou nerovností“ a namyšleným etnocentrismem či kulturním imperialismem Západu? Neomarxisté na tom přece zakládají svůj propagandistický étos.

Jako ostatně žádný relativismus, neobstojí ani ten kulturní (včetně své revoluční multikulti verze) sám před sebou. Protože však vyplývá z dogmatiky cenami ověšených filosofů postmoderny, které v životě žádný rozpor nezastavil, stává se kulturní relativismus pevnou součástí soudobého humanistického evangelia. Jelikož obsahuje hodnotovou ekvivalenci kultur, vzývají aktivisté multikulti „citlivost pro jinakost“- zase ovšem bez rozumné míry. Vnucují tedy „supermorální“ příkaz své víry k bezmála neomezené toleranci vůči cizincům. Jejím rubem je logicky nevyhnutelná netolerance, hraničící s nenávistí k domácím. Exaltovaná tolerance k jakékoli jinakosti tedy produkuje kromě myšlenkových přemetů i dost vážné hříchy vůči těm „nikoli jinakým“.

Jakmile se relativista zapomene a začne propagovat nějakou ideologii, musí dohánět myšlenkovou nepřesvědčivost voluntárně, silovými prostředky. Svou horoucí toleranci k oblíbeným menšinám může jen arogantně nařizovat. Nemůže ji však smysluplně vysvětlit. Když se o to snaží a demagogie nezabírá, utíká se obvykle k fanatickým výlevům politické korektnosti, a aspoň v očích zdravého rozumu je za tuplovaného hlupáka. Dobráci, kteří mají vlivem postmoderní humanistiky sníženou funkci rozumu, se však uvědoměle podřizují.  

Do stejné situace upadají multikulturalisté, když vycházejí najevo další rozpory jejich pokrokové osvěty. Jejich pojetí tolerance má být např. úžasnou hodnotou mezikulturního soužití. Není tedy kultura, v níž tato hodnota absentuje, nejen jiná, ale rovnou horší? Nebo jinak: Jakým právem vnucují multikulturalisté svoje hodnoty příslušníkům jiných kultur, když vzešly z (úpadkové fáze) jejich západní kultury? Muslimové jsou např. díky své víře vůči nim imunní. Upřímně jimi pohrdají, a nelze říct, že tak úplně neprávem. Problém je ale v tom, že islám a jeho právo tvoří kulturní identitu muslimů, a tu stát musí podle teoretiků multikulturalismu respektovat. Na druhé straně by však měli muslimové jakožto občané liberálních států tolerovat vyznání a morálku jiných. Z hlediska liberálních ústav se tedy chovají jako vykřičení fundamentalisté, ale z hlediska své „kulturní identity“ by v tom měli být podle multikulturalistů respektováni. Jak z tohoto kulatého čtverce ven? V praxi se ale z každé slepé uličky vždycky najde nějaká silová cesta. V západní Evropě postupně vítězí síla vůle muslimů nad ideologicky zdegenerovanými politiky a následně i nad politickou korektností zpacifikovanými policajty.

Žádoucí alternativou k představám multikulturalistů o soužití různých kultur by tedy byl návrat k rozumu a politické zodpovědnosti. Ten by také umožnil prozíravější imigrační politiku a rozhodování o tom, jaké zvyky přistěhovalců respektovat. V dnešní, ideologickými zplodinami zamořené atmosféře, se ale zdá být rehabilitace rozumu v nedohlednu. Pieta k muslimům mezi sluníčkáři šplhá na úroveň povinného uctívání komunistů v sovětském bloku. Elity Západu propadly etablované ideologii neomarxistů do té míry, že v dohledné době by k vystřízlivění mohl asi vést jen nějaký pořádný otřes či spíše jejich série.   


5. Jak se promítají omyly a předsudky multikulturalistů do současných diskusí o imigrační záplavě? Nacházejí se v argumentech proimigrantských aktivistů?

Jestliže dokážou dnešní vzdělanci vzít za svůj takový revoluční jehlou slátaný koncept, jakým je multikulturalismus, jak bychom od nich mohli v praktické diskusi na dané téma očekávat něco jiného než demagogii či sofistické chytráctví? Jedno obzvlášť vydařené nacházíme u J. Jandourka. Tento plodný levicový aktivista sepsal pár hodin po pařížském masakru jakousi první pomoc pro otřesené multi kulti soudruhy. V článku „Po Paříži: Fašouni teď ožijí…“ preventivně ujišťuje, že ti zabijáci rozhodně nepřišli s běženci. To si prý může myslet jen naivní motýlkář, co se sám přeškolil na znalce islámu a míří ke korytu; tedy Konvička.

Ironií osudu však ještě týž den hlásil řecký ministr, že jeden z teroristů mezi běženci byl. Pár dní nato identifikovaly „represivní složky“ i druhého teroristu jako také „uprchlíka“; později se oficiálně mluvilo o nejméně čtyřech. Nakonec téměř po roce přiznává i samotná instituce EU (Frontex) to, co věděli lidé se zdravým rozumem od počátku; že totiž masová imigrace umožňuje teroristům dostat se do Evropy bez problému.

Řekl bych, že po takovém sebevědomém přešlapu by normální člověk chodil kanálem. Ne tak Jandourek. Ten má ostatně jinou představu o normálních lidech. V článku předvídá, že primitivové budou „po Paříži“ na koni, zatímco normální člověk bude za blba. Zřejmě se tedy počítá mezi normální. Jenže, ono se jen těžko věří tomu, že by zrovna zapálený multikulturalista byl normálním člověkem. Vždyť sami multikulturalisté se chápou jako elita s právem převychovávat neosvícenou společnost dosud normálních, na úrovni zdravého rozumu „stagnujících“ lidí.

A pokud jde o toho „blba“? Nad Jandourkovým překotným ujišťováním o tom, že mezi uprchlíky rozhodně nejsou teroristé, je opravdu obtížné vyhnout se otázce, kdo je tady vlastně za blba. Zdá se, že důvod toho nelichotivého označení leží u Jandourka právě v té překotnosti. Pak by ovšem bylo i jeho chápání sebe jako normálního člověka poněkud neuvážené.  

Jako by to nestačilo, Jandourek připomíná, že když teče krev, přestává fungovat rozum. Po jeho úletu s teroristou-uprchlíkem se zase vnucuje nepříjemná otázka, jestli ta sentence nesedí kouzlem nechtěného zrovna na něj. Byli bychom ale naivní, kdybychom čekali, že elitní propagandista vztáhne tu sentenci na sebe, že na sobě zakusí její obsah. Jandourek na pozadí krveprolití dál klidně rozumuje a dost si přitom věří. Že prý teď Evropa bude hnědnout, a o to podle něj islamistům vlastně jde. Děsí ho, že extremisté budou ještě víc těžit ze strachu ze všeho cizího; Konvička zalije společnost perverzními názory a prosté duše jim, ó hrůzo, na to skočí. Toto je prý skutečná hrozba, a ne uprchlíci!

Bylo by trochu na hlavu, kdyby si Jandourek spolu s bruselským politbyrem skutečně myslel, že islamisté záměrně fašizují Evropany tím, že u nich vyvolávají odpor proti islamizaci Evropy. Vždyť o ni jim přece jde. Proč by si tedy vyráběli nepřátele? Ve skutečnosti je ta podivuhodná myšlenka jen neobratně vyumělkovaným sofismatem. Do oběhu ho zřejmě poslalo nějaké multikulti ideové centrum pro uklidnění prostších duší z neziskovek a z řad důvěřivých konzumentů ČT.

Chápu, že kovaným multikulturalistům islámský radikalismus vadí. Ani ne tak kvůli obětem jeho teroru. Oni přece dobře vědí, že když se kácí les tradičních společností, musejí lítat třísky hlava nehlava. Islamisté jim vadí především proto, že špiní obraz mírumilovného islámu a umírněných muslimů (které ještě nikdo nespočítal), na němž multikulti aktivisté do úmoru pracují. Přece jen mě ale trochu překvapilo, že to hloupé sofisma použije i takové eso mediálního mainstreamu, jako je Jandourek. Že by stéblo v argumentační nouzi?

Pokrokového kněze, sociologa a žurnalistu také zrovna moc nectí, když se tak uboze vozí po dovoleně (a na povel) nenáviděném Konvičkovi. Odhaduju, že ten „naivní motýlkář“ prokázal daleko víc realismu v odhadu složení „uprchlíků“, než elitní humanista postmoderního ražení. Konvička totiž může přistupovat k problému masivní imigrace svobodně, takže může pustit ke slovu i zdravý rozum. Intelektuální konformista Jandourek však musí ve směru politicky korektních šablon nahlížet imigranty jen jako soucit budící, zbídačelé nešťastníky, jak nám je s kýčovitou srdceryvností líčí lokajská média.

Jandourkově intelektuální cti nesvědčí ani to, když se vůči Konvičkovi dopouští primitivního podsouvání zištných motivů, jakým politici běžně častují své rivaly: Jde mu prý jen o koryto, populismus a politické body. Na Konvičku to ale nepasuje. O islám se kriticky zajímal dávno před tím, než se mu vůbec mohlo zdát o nějakém hnutí odporu proti islamizaci u nás. Je tedy pravděpodobnější, že chce do politiky z jiných důvodů. Třeba aby účinně čelil jistému nebezpečí, které Jandourek stereotypně odbývá „odborným“ posudkem, podle něhož se jedná o velké oči strachu ze všeho cizího.

Jestli jde skutečně o strach z neznámého, nebo spíše o multikulti lakování na růžovo, to musí rozhodnout skutečná znalost islámu, podpořená třeba nefalšovanou zkušeností s muslimskými komunitami v západních městech. Jandourek sice v souvislosti s příslušnými vědomostmi ironizuje Konvičkův autodidaktismus, ale na první pohled si nestojí v případném sporu o podstatu islámu tak dobře, jak napovídá jeho sebevědomí.

Jandourkovu myšlenkovou indispozici tu prozrazuje např. fakt, že se nerozpakuje použít trapnou aplikaci psycho-poučky o strachu z cizího či neznámého, která už dnes opravdu může přesvědčovat jen přesvědčené. Zdravý rozum („prostých duší“) české veřejnosti dávno odhalil podfuk ideologicky zkorumpovaných „expertů“, kteří jim z nedostatku argumentační invence pravidelně nadávají do xenofobů. Stačilo si všimnout, že ti „xenofobové“ kupodivu nemají s nemuslimskými cizinci problém. Muslimové krom toho také už bohužel nejsou žádnou „neznámou“. Varovná svědectví o soužití s nimi v západoevropských městech jsou alarmující, bez ohledu na to, že před nimi multikulti extremisté z politiky, neziskovek i médií povinně zavírají oči. Floskule o xenofobii je tu tedy evidentně mimo problém.

Pokud jde o skutečnou znalost islámu, odvolával by se Jandourek zřejmě na prokádrované arabisty, jejichž klíčové postoje ovšem závisejí na diktátu politické korektnosti a na přízni úřadů (jak místních, tak muslimských). V dnešních diskusích „na tělo“ končí jejich kličkování většinou v autu. Vedle nich vypadá nekonformní autodidakt Konvička mnohem přesvědčivěji. Jeho základní vidění a hodnocení islámu potvrzuje mnoho znalců, často exmuslimů, kteří netrpí závislostí na ideologických či ekumenických zájmech. Ti také ideologicky zpustošený Západ před islámem marně varují.

Co tedy prozrazuje Jandourkovo zmatkování po pařížském masakru? Bezprostředně svědčí o jeho panickém strachu, že by mohlo být ideologicky žádoucí vítání uprchlíků vystřídáno větší obezřetností. Bylo tedy třeba kýženou prozíravost honem vykreslit jako pokušení, které prostým duším nastrojují extremisté. V širší souvislosti se pak ukazuje, kam až může dojít nepochybně nadprůměrná inteligence ve službách nenávistné ideologie: Horlivě smolí podprůměrné argumenty, participuje na lži a bez studu přitom namyšleně hanobí odpůrce jeho falešného humanismu.

U Jandourka se zřejmě spojila intelektuální schopnost s rebelským syndromem. Už jako bohoslovec obdivoval teologii osvobození, která se proslavila marxoidním chápáním Krista jako revolucionáře: jednou rukou žehná, druhou střílí buržousty. Potká-li se takto vybavený jedinec s konvenující, dostatečně revoluční ideologií, nastává nezdravá kombinace: Rebelantství se mění v oddanou loajalitu a instrumentalizovaná inteligence právě zrozeného konformisty jde do kopru; vyčerpává se v místy vychytralé demagogii a sofistice.  

Omyl multikulturalismu jakožto varianty revolučně ambiciózní ideologie se tu tedy zhodnocuje tím, že nutí své stoupence k bezvýhradnému dogmatickému přijetí myšlenkových šablon, které stojí nad zdravým i kritickým rozumem. V této superpozici se však ideolog a jeho věrní mohou udržet jen tak, že budou důsledně zavírat oči před skutečnými problémy a před ideologicky nepříjemnou realitou; že budou hluší k námitkám a přezíraví k oprávněným nárokům oponentů na vlastní názor; že si tedy osvojí habitus účelového lhaní a nespravedlivého vztahování se k odpůrcům.

Proto také multikulturalisté  nemohou než sugerovat, že jen oni mají to správné vidění světa či znalosti společenského optima a že je povolaly samy Dějiny, aby to vše nadekretovali. Kdo toto neuzná, je škůdcem společnosti, nepřítel hodný netolerance a svaté nenávisti: fašoun, nácek, xenofob, homofob, islamofob, který zaslouží zvýšenou pozornost politických korektorů a následně i orgánů činných v trestním řízení; jako za bolševika.

Geniální kritérium pro orientaci inkvizitorů politické korektnosti vypracoval guru kádrů třetí totality H. Marcuse: Vše, co slouží revoluci, podporovat, vše, co jí odporuje, zničit! Čili vše levicové tolerovat, vše pravicové netolerovat! Jako správný kolektivista-revolucionář vyzýval Marcuse k tomu, aby těm, kdo stojí levičákům v cestě, byly zrušeny dosavadní svobody a práva. Nedá se říct, že by v dnešní pohnuté době jeho objev nerezonoval. Díky němu si dnes kulturní marxisté monopolizují svět hodnotového rozlišování. Rozhodují v něm třeba, že spravedlivá kritika nadržování menšinám či jejich socio-patologických zvyklostí pramení ve zlé nenávisti, zatímco šikanování těchto kritiků pochází naopak ze svaté nenávisti.   

Toto vývojově vyšší, vpravdě revoluční stadium tolerance nazýval Marcuse represivní tolerancí. Jinak je to všemi totalitáři oblíbená technika dvojího metru. Kromě její standardní ideologické primitivnosti a morálního analfabetismu tu stojí za pozornost i zvláštní teoretický paradox. Jako filosofové se tito velikáni marcusovského ražení štítí absolutních pravd. Jako ideologové si však pro své bláznivé ideje nárokují absolutní pravdivost s vehemencí, která smete každý odpor.   

Nad podobnými výkony by se ale vždy měla klást otázka, kdo je tu vlastně extremistou a nositelem perverzních názorů. Proč je Konvička maistreamem pilně cejchován jako extremista? Protože říká, že islám tady nechceme. Rozumní lidé ale spíše soudí, že skuteční extremisté v této otázce říkají: „islám tady chceme“. Extremistou tedy nemusí být ten, koho za něj vytrvale označují příslušníci establishmentu, ať už univerzitního, politického či mediálního. Naopak oni sami mohou být (a dnes také zcela jistě jsou) extremisty – nejprve filosofickými, následně ideologickými či politickými.

Že tomu tak v postmoderní době skutečně je, to především prokazuje poctivá (bohužel náročná) filosofická analýza. Její pravdivost však můžeme vytušit i z takových absurdit, které na západní společnosti valí vládnoucí ideologie v podobě genderového feminismu, multikulturalismu, politické korektnosti, pervertovaných lidských práv, nebo třeba juvenilní justice. Jsou to totiž konsekvence dobře maskovaného extremismu moderní filosofie. Jednou z jeho nápadných konkretizací, která by mohla veřejnost probrat z ideologické narkózy, je právě to šílené chování bruselských a probruselských elit v aktuální imigrační krizi.


6. Jak bychom tedy měli reagovat na lidi, kteří přicházejí do Evropy? Vždyť i my se můžeme ocitnout v obtížné situaci.

Podobně jako úžasná myšlenka „Kdo je proti uprchlíkům, nahrává islamistům“, pochází i dnes důsledné užívání termínu „uprchlíci“ (s podtextem „válkou zbědovaní“) z nějakého ideového multikulti centra pro politické korektory. U nich je, jak víme, ideologie nad realitou a politicky korektní lež víc než pravda.

Kdo ale nemá rozum zastřený zvrácenou ideologií a mediálním ohlupováním, ten mezi běženci rozlišuje a z dostupných informací ví, že ti skuteční uprchlíci jsou v menšině. Podle nezávislých a daleko věrohodnějších křesťanských svědků, kteří už léta pomáhají v uprchlických táborech, se skuteční uprchlíci dostávají do Evropy jen s velkými obtížemi; ty totiž Soros nedotuje. Pro jednou tedy také preferujme nějakou menšinu a podpořme skutečné uprchlíky. To ještě neznamená jejich automatické občanství a už vůbec ne pomoc za cenu sebezničení. Sluníčkáři zřejmě nikdy neslyšeli, že milosrdenství bez rozumu není milosrdenstvím.   

V Bruselu je však místo jen pro otevřené. Všichni tam tedy mají srdce dokořán, a proto otevřeli dokořán i hranice; uvítací výbory posunuli až k nim. Uchváceni vlastní humanitou honem odhodili zkostnatělé právo (přece ty nebožáky nebudeme střílet) a nahradili ho objevnými slogany: „Člověk není ilegál“, „Všichni tvoříme jedno lidstvo“, „Naše země je i Vaše“. Také názorný příklad nadřazenosti ideologických zájmů a direktiv nad zákonem, tentokrát v podání madam Merkelové.

Tón nevídaného vzepětí slaboduchosti udala mocná kancléřka. I takový Jandourek z jejích not vyčetl, že se teroristé neplahočí s běženci, protože přece mají na letadla. Jiní zase apelují na tvrdá srdce prostých duší připomínkou, že jsme za bolševika také měli své uprchlíky. Prosté duše ovšem zatvrzele namítají, že ti, kdo prchali z komunistického ráje, nešli na Západ ničit jeho kulturu. Přicházeli většinou s pokorou, vděčností a měli naopak vůli se integrovat. Takovou vůli ale nelze předpokládat u muslimů, kteří Západem a jeho hodnotami v síle své víry pohrdají.

Problémem jsou tedy imigranti ekonomičtí a hlavně imigranti dobyvatelé. Ti nejsou „v obtížné situaci“, nedají se rozumně chápat jako oběti války. A právě o ně se vede s multikulti sluníčkáři spor.  Sluníčkoví ctitelé politické korektnosti skrývají problém současné imigrace pod všezahrnující termín „uprchlík“, ve víře, že samo pojmenování změní realitu; ve skutečnosti ji jen zastírá. Jandourek se sice nad termínem „sluníčkář“ durdí; je prý přihlouplý - jen jestli to nebude tím, že sám dobře cítí, jak je trefný. Vypadne-li nějaká hodnota z řádu, přestává být hodnotou. Slunce je jistě dobrá věc. Když ale někdo jeho energii užívá nerozumně, tak se holt spálí.


7. Je vůbec možné odlišit různé skupiny příchozích, které jste uvedl?

Jak řečeno, OSN, Obama, bruselské špičky, drtivá většina jim oddaných evropských vlád a sluníčkáři z politicky aktivních neziskovek by nejraději všechny migranty pojednali jako nebohé uprchlíky. To ale dost dobře nejde; některá všeobecně známá, tvrdá fakta mluví až příliš jasně proti. Establishment tedy se skřípěním zubů také nakonec připouští existenci migrantů ekonomických. Že by ale mezi běženci byli (a dokonce převládali) také muslimští dobyvatelé Evropy, na to si světlonoši nové humanity zakazují jen pomyslet. Nejradši by veškerou diskusi o hrozbách islamizace postavili mimo zákon jako šíření nenávisti - k těm, kdo nás nenávidí, kdo mají potenciál rozvrátit a zotročit společnost.

O muslimy se ale musí vést s multikulturalisty hlavní spor, neboť je v sázce existenciální i existenční ohrožení Evropanů. Faktické rozlišování jednotlivých přistěhovalců je samozřejmě technický problém. Tím, že udělili všem imigrantům „divokou kartu“, učinili ho bruselští politici do značné míry prakticky neřešitelným.


8. Co je špatného na tom, když si chce někdo zajistit lepší podmínky pro sebe a svoji rodinu?

Samo o sobě není na takovém úsilí špatného nic. Jestli to není zajišťování na úkor druhých či za každou cenu, je dokonce pochopitelné. Něco jiného ovšem je, když egoistickou morálkou (ne)vychované a „lidskými právy“ infikované elity současného Západu začnou v souvislosti s ekonomickými migranty kázat o právu na materialisticky definované štěstí. Logika takového poučování by sice vedla k ospravedlnění jakéhokoli jednání, zaměřeného k hédonickému štěstí jednajícího, ale elity proti ní mají ideologickou pojistku: V multikulti světě jsme takto velkorysí jen k privilegovaným menšinám, k nimž patří i současní migranti; ti jsou vybaveni právem parazitovat. Rubem takové velkorysosti je pak zvláštní sklon k bezpráví nejen vůči těm, kdo s jejich privilegováním nesouhlasí, ale vůči neprivilegovaným obecně.

Teoreticky je samozřejmě možné vyvracet jak postmoderní hédonismus, tak ideologické čachrování neomarxistů s lidskými právy. Zdá se však, že dnes prakticky není na takovou dogmaticko-mocenskou svévoli lék, který by ji zastavil. S multikulti fanatiky by snad mohlo pohnout, jen kdyby na vlastní kůži zakusili kruté následky své velkorysé humanity, třeba v roli okradených, znásilněných, truchlících … Když to potká jiné, jsou nanejvýš na pár minut před kamerami „zděšeni“.

Zvlášť trapné hry inscenují špičkoví politici EU po bombových útocích. Svou „lidsko-právně“ zdeformovanou, nezodpovědnou politikou jsou přece za ty tragédie spoluodpovědní. Umetají teroristům cestu, jak jen to jde: Když je z bojišť Islámského státu nechají bez problémů vracet do muslimy okupovaných čtvrtí evropských měst, kde vracející se hrdinové „překvapivě“ nacházejí ve svých komunitách zázemí; když vytvářejí dojem, že takové čtvrti neexistují, a že muslimové-neteroristé jsou všichni mírumilovní, takže nemohou mít s teroristy nic společného; když také podle tohoto falešného dojmu jednají, takže např. z důvodu vyšších ideologických zájmů udělali z hranic Evropy fakticky a protiprávně cedník; když spolu s „uprchlíky“ a „kvůli uprchlíkům“ pouštějí přes hranice naprosto nekontrolovaně, a tedy trestuhodně teroristy v počtech, ex post pouze odhadovaných, leč nesporně vysokých; když respektují „lidské právo“ teroristů na občanství, volný pohyb i na nerušený noční odpočinek.

Jenže místo aby tito proradní politici raději někam zalezli, pořádají své ufňukané rituály, v nichž pokrytecky vystavují na odiv účast s oběťmi a z bezpečné vzdálenosti se chvástají, že se nedají zastrašit a že si svá eurodogmata a dementní hodnoty vzít nedají.

Z křesťanského prostředí ale přichází eticky zajímavější snaha o porozumění pro ekonomické migranty. Přejme i druhým, co přejeme sobě a svým dětem. Zajišťujme jim stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Takový je přece požadavek zlatého pravidla, které je dokonalou antitezí egoistického sebezvýhodňování – obecného to principu mravní zloby. Pomáhat migrantům k lepšímu životu je prý tedy mravní povinností. Jenže podobné, za vlasy přitažené aplikace mravních pojmů a zásad vyvolávají u lidí eticky méně zorientovaných, leč schopných prohlédnout účelovost takových aplikací, odpor k samotné morálce.

Nekončící přívaly migrantů, jak nám je naděluje štědrý Brusel, totiž neatakují jen náš egoismus, který se skutečně léčí nezištnou pomocí druhým. Bohužel ohrožují i zabezpečení těch, k nimž máme přednostní povinnost; tedy příslušníků rodiny a národa. Také povinnost k druhým je přirozeně diferencovaná. Lidský jedinec je prostě stvořen tak, že má větší zodpovědnost za vlastní rodinu a národ než za stav lidstva. Není uzpůsoben k tomu, aby byl spasitelem světa. To ale megalomaničtí ideologové a sociální inženýři vytrvale nechápou, když proměňují své frustrace, špatné vzdělání, svou pýchu a smělé vize v příkazy doby. Vedle konfliktu elit s širokou veřejností tedy přináší současná imigrace především konflikt ideologického projektu s požadavky přirozeného mravního zákona.

Zlaté pravidlo tedy není na straně proponentů imigrační tsunami, jak se zdá vyznavačům etiky soucitu – a to ani v aplikaci na čistě ekonomické přistěhovalce. Neboť zásadně vylučuje typicky ideologické předimenzování nějaké populární, obvykle emočně nabité kvality (milosrdenství, pomoc potřebným), do extrému; nepřipouští její absolutizaci na úkor jiných kvalit. Zlaté pravidlo totiž žádá, abychom jednali s druhými tak, jak bychom rozumně (ne jakkoli) chtěli, aby oni jednali s námi. A my bychom přece nemohli rozumně chtít, aby se druzí námi nechali bezohledně přivádět na mizinu, abychom žili na jejich účet.

Nemohli bychom se tedy s čistým svědomím stát součástí tažení milionových mas k ekonomickému, společenskému a civilizačně-kulturnímu zruinování hostitelských zemí jen proto, že jsou jejich levicoví politici zfetovaní multikulturalismem a egoisticky počítají s našimi hlasy. Proto se Evropané právem ohrazují jak proti údělu „pro dobrotu na žebrotu“, který jim ordinují jejich elity, tak i proti hloupému obviňování ze sobeckých postojů k záplavě migrantů, jímž je tito etičtí analfabeti pravidelně častují. Skutečnost, že většinu migrantů tvoří muslimové, pak dává vizi rozkladu evropských společností daleko reálnější obrysy; představuje ohrožení vyššího řádu.


9. Nemohli by ale imigranti představovat pro vymírající Evropu vítané pracovní síly?

No ovšem, vymírající Evropa. Jaká to morová rána postihla Evropu. Proti tomu byly ty středověké pouhými lokálními epidemiemi. A je tu ještě jeden rozdíl. Dříve šel mor na vrub civilizačně podmíněným možnostem hygieny a medicíny; dnes má ale příčinu ideologickou. Ano, ikony radikálního feminismu uvěřily kulturním marxistům, že tradiční rodina je zdrojem masivních, přímo fašistických nespravedlností. Snažily se tedy, aby byla především odstraněna skandální nerovnost muže a ženy. Ta prý primárně spočívá v jednostranném uvalení břemene mateřství. V patriarchátu prý vládl mýtus o mateřství jako přirozeném údělu ženy. Moderní filosofie prý však naštěstí ukázala, že žádná lidská přirozenost neexistuje; existují jen socio-interakce.

Ideologové vtipně navázali všelékem rovnostářství a ordinují ho vyspělým společnostem - do bezvědomí. Nic divného, že se jako na zavolanou roztrhl pytel s lidskými právy žen: Mají prý právo na potrat, na rovné kariérní příležitosti, na mužský modus seberealizace (až do těch záchodků), na plné hédonické vyžití…. Porodnost Evropy v důsledku takových převratných vymožeností sice závratně klesá, ale zato se zrodily nové „evropské hodnoty“; a běda těm, kdo si jich neváží.

Internímu masakrování rodin v rámci nového hodnotového paradigmatu Evropy logicky odpovídá masivní invaze přistěhovalců. Jestliže vymíráme, potřebujeme přece doplnění zvnějšku; to snad pochopí každý. Ale tuto jednoduchou logiku lze chápat i méně optimisticky. Když už jsme nerozumným rovnostářstvím fanatických feministek přivolali jednu smrtelnou civilizační chorobu, budeme ji léčit neméně nerozumnou imigrační politikou fanatických multikulturalistů, která neblahé účinky té první choroby ještě umocní? Trochu divné, ne? Ale ideologický záměr revolučních neomarxistů tím dojde svého naplnění: Sebevražda Západu bude dokonána.

Rozumná imigrační politika zohledňuje společenský přínos podle celé řady kritérií. Mezi ně patří na prvním místě integrovatelnost a bezpečnostní hledisko. Pohled na imigranty a jejich přínos je ale u multikulturalistů zase ideologicky pokřivený; proto musejí od rozumných kritérií odhlížet. Ideologií nepostižení odborníci však rizika aktuálního masového zalidňování Evropy vidí dobře. Spočívají především v neintegrovatelnosti bezpočtu imigrantů, z důvodů vzdělanostních, profesních či náboženských. Zpravodajské služby se už dnes dokonce odvažují hlásit, že zvláště muslimové budou integraci vzdorovat – bez ohledu na to, že pokrokový západní intelektuál jejich víře nevěří. Takže imigranti spíše posílí řady nezaměstnaných, oslabí systémy podpory, zesílí subverzivní aktivity a urychlí islamizaci Evropy. Zkušenost s pátými kolonami muslimů v evropských městech je sice elitami zamlčovaná, ale o to víc je výmluvná. Ohlašuje také hlavním problém současné imigrační krize.


10. Politické elity EU a hlavní evropská média důrazně odmítají, že by muslimská imigrace představovala nějaký specifický problém. Pokládají varování před ní za islamofobní extremismus, který je třeba potlačit.  Je možné, že by byl oficiální mediální obraz muslimů tak zkreslený, jak říkají jeho kritici?

Je skutečně falešný. Nikoli z neinformovanosti, ale záměrně. Nedá se přehlédnout, že západní média už léta plní v režimu politické korektnosti ideologická zadání multikultikulturalismu a genderového feminismu. Ani naši prokádrovaní redaktoři nezůstávají pozadu. O vybraných menšinách referují podobně, jako se u nás muselo mluvit o sovětských komunistech. Jestli jsme Západ v něčem téměř dohnali, pak je to v té uvědomělé servilitě mainstreamových médií. Byli jsme v tomhle oboru dobře trénovaní - stačilo jen přebarvit standardy.

S kolínským silvestrem se ale hnuly ledy. Dosud měla být jakákoli problematičnost přistěhovalců tabu. O to se na příkaz politiků a ideologických bossů pečlivě starala policie i média. Univerzální imperativ zněl: O migrantech jen pozitivně! A fungovalo to. Politická korektnost už ochočila občany Západu do té míry, že se často sami pohoršovali, když byly její meze překročeny, a snaživě práskali na nebohé „extremisty“. Podle jednoho z nepřehledné řady levicových demagogů, Jana Čulíka z Britských listů, je dokonce takové angažované udávání známkou civilizační vyspělosti západních zemí. V nich je nejtěžším hříchem rasismus, a kdo o tom pochybuje, je rasista, takže přes všechno to restriktivně-korektní vychovávání rasistů spíše přibývá. Inu, levičácké perpetuum debile.

Náraz imigrantské tsunami a první plody jejího obohacování však situaci změnily. Dokonce i v bigotním Švédsku, které celá léta pod sankcí zatajovalo zločiny imigrantů (také v něm jsou předpisy proti tzv. rasové nesnášenlivosti nadřazeny všem rozumným zákonům), se najednou přiznává, že politici v neblahé alianci s policií a médii vodili celou dobu občany za nos. Že o přistěhovalcích a jejich zločineckém přínosu systematicky lhali. Že po léta tajili masivní sexuální obtěžování ze strany migrantů. Oficiální média už konečně připouštějí, co rozumnější lidé dávno věděli: Že totiž takové náhlé zveřejnění pravdy o muslimech bylo „před Kolínem“ něčím nepředstavitelným.   

Na tom nechtěném, situací vynuceném přiznání jsou zajímavé dvě skutečnosti: 1. že celá desetiletí trvající epidemie oficializovaného lhaní není omezena na Švédsko a Německo, kde se sexuální apetit cizopasníků projevil tak nepřehlédnutelným způsobem; 2. že byla média nucena jít s pravdou na světlo.

Ad1. V rámci měkké totality procházela plíživá indoktrinace západních společností neomarxistickou ideologií dokonale. Právě ta nenásilná plíživost a zdánlivá vývojová samozřejmost jsou velkou výhodou měkké totality; perfektně ji maskují. Jenže spuštěním imigrační laviny byla její nenápadnost vážně narušena. Bruselští stratégové to zřejmě uspěchali.  Přecenili svou bohorovnost a neodhadli reakci dosud tak úspěšně manipulované veřejnosti. Přitom vyšla najevo i nevýhoda měkké totality – její měkkost. Bolševici by si s neposlušným stádem věděli rady; bude nyní napínavé sledovat, nakolik se u neomarxistů projeví rodová spřízněnost s bolševiky - jestli se odhodlají přejít k totalitě tvrdé. Fanatiků revoluce na to mají mezi sebou dost.

Ad2. Nebýt otřesných kratochvílí přistěhovalců s lovenými ženami v hlavní roli, šlo by zřejmě všechno postaru. Média by dál ve velkém realizovala úžasnou evropskou hodnotu politicky korektního lhaní, jíž se tak zaklínají bruselské špičky, a občané by dál měli jasno, kdo je humanista a kdo extremista. Najednou jsou však nucena připustit, že nepříjemné pravdy o migrantech celá léta úzkostlivě zatajují. Pak by ale také měla uznat, že nelichotivý titul „presstitutky“ není jen zlovolnou nadávkou „extremistů“. Pochopme ale prodejné novináře, zase žijí ve známém dilematu: Buď lhát, nebo přijít o práci. Nemá každý chuť si to rozdat s politickou mocí.

Hanebné zatajování obtížného soužití s ideologicky zvýhodňovanými přistěhovalci, zvláště pak jejich zločinů na domácích občanech, je totiž dlouhodobou strategií politiků napříč západní Evropou. Ti se samozřejmě mohou přetrhnout v předstíraném úsilí o obecné blaho, ale svou destruktivní ideologií spíše připravují obecné peklo. Něco z něj už obyvatelé západních měst okoušejí, když se bojí v metru podívat Arabům do očí; když se po drsných zkušenostech bojí o děti a navzdory vysokému zadlužování se raději stěhují; když jsou frustrovaní policisté „v boji“ s přistěhovaleckou kriminalitou odsuzováni politiky v lepším případě do role monitorujících statistů. Když se zdivočelí fotbaloví fandové porvou s policií, jdou do vězení. Když ale neméně zdivočelí migranti útočí na policii, mívají - za doprovodných chorálů ochránců tzv. lidských práv - obvykle navrch. Tato nerovnost samozřejmě oslabuje právní vědomí veřejnosti. Politiky a jejich loutkovodiče to ale nevzrušuje.

Než by se politici zodpovídali za tragickou imigrační politiku, raději obětují své voliče. Uvalují na ně nesnesitelné, v posledku likvidační soužití s hrozivě vzrůstající masou dobře organizovaných náboženských fanatiků, kteří rozumějí jen síle. Těm paradoxně opatřují status chráněných zvířat a vytvářejí falešné zdání, že se nic neděje. Jakmile se ale občané ohradí, zvyšují jim dávky pokryteckého lhaní o lidských právech barbarů, o povinné solidaritě a také o naléhavé potřebě předcházení rasově motivovaným konfliktům, které politici svým ideologickým poblouzněním sami a ve velkém vyvolávají. Když ani to nezabírá, nastupuje (na migrantech ušetřená) represivní síla. Oběti jsou tedy oproti zločincům systémově znevýhodněny – přesně podle zvrácené logiky revoluční spravedlnosti kulturních marxistů.

Modelově se tato perverze realizuje v Calais. Hordy ilegálů terorizují místní. V dostatečném počtu a s vědomím beztrestnosti vtrhnou do bytu, oloupí, zmlátí jejich obyvatele a jdou o dům dál. Co na to policie? Taková oznámení prostě nepřijímá. Když se však zoufalí občané začnou bránit, láme jejich odpor silou. Hle, evropské hodnoty v praxi, režírované tentokrát Hollandem.

A co na to ctitelé evropských hodnot u nás? Jste Vy, pánové Halíku, Sokole, Schwarzenbergu… vůbec ochotni připustit tuto realitu jako domyslitelný důsledek Vašeho nerozumného preferování lidských práv v neomarxistickém pojetí, jemuž jste tak tupě oddáni? Že je Calais od Prahy daleko? Je blíž, než si myslíte. Nebo je tak nepředstavitelné, že by se ti marketingově vypulírovaní a ve frázích plynule řečnící Sobotkové, Dientsbierové, Pelikánové… mohli stát českými Hollandy? I když chtějí zarytě řešit imigrační krizi na evropské úrovni? Na téže úrovni, z níž celá krize vzešla, je na ní záměrně a systematicky prohlubována, a kde logickým řešením může být jen „ještě víc multikulti Evropy“?

Zdá se být neuvěřitelné, že v tzv. vyspělých demokraciích může být pod pláštíkem „evropských hodnot“ tak cynicky uplatňována logika dvojího metru, ohýbáno právo a pokřivena spravedlnost. Tahouni EU přitom pokrytecky apelují na solidaritu s migranty i se „vzornými“ státy, které si jimi v ideologickém pomatení nechaly zaplavit své země, a teď by se o to bohatství chtěly nezištně podělit. Zapomněli, že solidarita jakožto významný aspekt úsilí o obecné dobro společnosti znamená především povinnou starost o nejbližší a blízké – rodinu, obec, národ. Solidarita, kterou předpisuje tandem Berlín-Brusel, však skutečnou solidaritu popírá. Neboť ve jménu zločinné utopie zcela nesolidárně vrhá na občany dramatické zhoršení jejich životních podmínek. Přívaly problémových muslimských přistěhovalců totiž skutečně představují ohrožení jejich majetků, svobody i životů.

Je to, jako by politici na své občany přivolali přírodní katastrofu a chlácholili je tím, že vzhledem k zaručeně odborným předpovědím tak činí pro blaho budoucích generací. Když jde o udržení kurzu utopické ideologie, politické moci, dobře placených postů a morálního sebeúchvatu prokádrovaných elit, je dnes snadné „překvalifikovat“ jakýkoli prostředek na dobrý prostředek a vydávat nesmysl za absolutní pravdu.

Takové chování politiků EU odhaluje víc než cokoli jiného totalitní povahu bruselské praxe. Oni nemají problém bezohledně a od základu přeorat životy Evropanů, rozvolnit strukturu a vazby evropských společností, přerušit kontinuitu jejich tradic a zahodit jejich historii ve jménu zvrácené utopie totalitních ideologů neomarxistického ražení. Nebo snad není právě toto nejvlastnější charakteristikou totality?

Pakultura politické korektnosti zachvátila celou EU. Také u nás už získávají hlavní média prestižní značení („lžidnes“, „lžidovky“…). Disidentskou tradici sice setrvačně oslavují, ale jaksi nenavazují; akutní potřebu současného disidentství nechápou. Tomu se nelze divit. Vždyť kolik někdejších disidentů dnes politicky korektně přispívá k normalizaci nových „evropských hodnot“? Když promlouvají o životě v pravdě, povyrostou tito bojovníci minulých bitev do patosu. Rádi také vzpomenou Voltaira, jak se hodlal bít za svobodu projevu toho, s nímž hluboce nesouhlasí.

Když se ale stupňuje omezování svobody projevu a šikanování „extremistů“, kteří jimi jsou jen proto, že zastávají politicky nekorektní pravdy, ještě si ti bývalí disidenti přisolí. Mobilizují proti „xenofobům“ ve stylu zelených puberťáků, straší fašizací společnosti a neštítí se výzev k jejich trestnímu stíhání. Jako by před listopadem sami nebyli v téže pozici. Normalizací konsolidovaná společnost je také pokládala za extremisty. Bývalí disidentští „extremisté“, dnes příslušníci establishmentu, užívají v podstatě stejnou optiku, rétoriku i stejně gumový pojem extremisty jako komunistická propaganda. Jak je ta politika stereotypní a lidé pořád stejní.

Kromě tabuizovaných pravd tedy také vychází najevo, kdo je kdo. Veřejné odhalování lživé mediální propagandy je také příležitostí k tříbení charakterů. Ti, kdo na ní léta participovali, mají dnes možnost se omluvit, nebo se ještě víc zatvrdit. Těm prvním se sluší odpustit. S ideologickým fanatismem lidí jako jsou Šabatová, Uhl, Dientsbier, Putna, Halík, Štampach, Schwarzenberg… bude třeba dál bojovat. Uznat vlastní omyl totiž bývá pro služebníky makro-ideologie něčím nadlidským.

Pro diskuse o hrozbách muslimské imigrace je tedy třeba počítat s tím, že mediální obraz muslimů a islámu, vnucovaný v celé EU shora, je jen nestoudnou propagandistickou idealizací. Na její standardizované šablony, informace a argumenty se proto musí pohlížet s krajním podezřením.


11. Jaké typické argumenty máte na mysli?

Jsou notoricky známé. Multikulturalisté je v obsazených médiích omílají do omrzení, takže není problém za chvíli znát zpaměti i jejich pořadí. Přitom propadají obecnému návyku kolektivistů na abstrakce, v nichž je člověk redukován na materiál formování společnosti; stává se z něj figurka na šachovnici ideologických experimentů a her. Pro komunisty měl „vykořisťovaný dělník“ význam jen jako člen masy páriů, využitelný v ideologickém boji. Lidský jedinec se smysluplnou osnovou vlastního života byl naopak nezajímavý, spíše překážel.

Také multikulturalisté ve svých argumentech uvažují o muslimských migrantech jako pouze o lidských bytostech či „potřebných a vysoce přínosných uprchlících“. Od jejich důležitých diferencí, které znamenají velkou hrozbu pro svobodu, záměrně odhlížejí, ačkoli se jinak od svých filosofů naučili vzývat jinakost ad absurdum. Takový mistr přes lidská práva, J. Dientsbier, např. důležitě poučuje, že by bylo krajně diskriminační, kdybychom při výběru uprchlíků pozitivně diskriminovali křesťany a odmítali muslimy. O rozdílech prchajících křesťanů a valících se muslimů, které jsou v případném azylovém řízení relevantní, odmítá pan lidsko-právní ouřada diskutovat.

Jenže muslimové jsou díky svému nesnášenlivému náboženství a následné invazivní ideologii zároveň nepřáteli všech nemuslimů, najmě Západu. Na tom nic nemění existence vlažných, tzv. umírněných muslimů, ani to, že se muslimské komunity chovají v různých politických poměrech a při různých počtech různě. Nakolik jsou tito Západem idealizovaní muslimové věřícími a potenciálními členy společensky silných komunit, natolik jsou pro nemuslimy vážným ohrožením. Takže na agresory i na vrahy máme jistě také pohlížet jako na lidské bytosti. Ale vztahy k nim jsme povinni upravovat podle toho, čím se stali, a co pro nás, pro naše blízké a pro společnost představují. Vítat je chlebem a solí je slaboduché i nemravné zároveň, a nikoli křesťanské, jak se bohužel mnozí „znalci“ evangelií domnívají. Křesťanská morálka není ani pacifistická, ani neobdivuje zbabělost, naivitu či hloupost.

Stejně tak preparují multikulturalisté předmět sporu, když v případě potřeby zvláštní obezřetnosti vůči muslimům argumentují jejich náboženskou svobodou; berou prostě islám jako náboženství v řadě jiných. Přitom vytrvale ignorují tvrdý fakt, že islám není jen náboženství, ale také koncept uspořádání společnosti a státu; že nezná rozlišení náboženství a světských záležitostí. Náboženství muslimů prostupuje celý společenský život; určuje právní řád, politiku i kulturu. Stává se tak zároveň totalitní ideologií se silným sklonem k (misijní) expanzi a k podrobení „nevěřících“.


12. Nehází se ale v takovém pohledu všichni muslimové do jednoho pytle? Neměli by se rozlišovat umírnění muslimové a islamisté, státy muslimské a islámské? Když např. shodíme teroristické útoky nebo silvestrovské přepadávání žen na uprchlíky/imigranty/muslimy, neznamená to uplatňování principu kolektivní viny?  

No ovšem, „šup s nimi do jednoho pytle“. Tato pohotová replika na jakoukoli kritiku muslimů či islámu mezi multikulturalisty zdomácněla. Denně tu mantru slýcháme v různých tóninách od vzdělaných i polovzdělaných, ale pořád nedokáže kritiky umlčet? Čím to asi bude? Natvrdlostí či nenávistí „islamofobů“? Nebo si snad zatvrzelí kritici islámské migrace oblíbili samotný princip kolektivní viny? Víme, že se neomarxisté a jejich učni s kritiky oblíbených menšin nepářou. Okamžitě je stigmatizují jako x-foby a ještě přitom ve vlastních očích morálně povýší. Když pro změnu pocítí potřebu svou pronikavou diagnózu intelektualizovat, sáhnou po principu kolektivní viny a cítí se být na výši i myšlenkově. Tak snadno se však ani charakter, ani moudrost nezískávají. Podsouvat oponentům princip kolektivní viny je sice lákavé, ale nikoli férové.

Vítači muslimských imigrantů tedy omračují oponenty nezpochybnitelnou, leč banální pravdou, že všichni přece nejsou teroristé. V obecné rovině sporu pak vytahují kartu umírněných muslimů. V obou případech nabývají dojmu, že kritiky vyřídili, protože je usvědčili z nespravedlnosti, jíž uplatňování kolektivní viny skutečně je.

Když ale kritici říkají, že muslimská imigrace je hrozbou, vůbec tím netvrdí, že každý muslim je terorista, fanatik či mravně nezralé individuum. To jen sluníčka si tu ve svém ideologií zdevastovaném myšlení pletou pojmy striktně obecné a kolektivní; v těch obecných se totiž predikát o celku týká všech jeho členů, v kolektivních však nikoli. Je-li les napaden kůrovcem, neznamená to, že je jím napaden každý strom v daném lese. Bojovalo-li vojsko statečně, neznamená to, že tak bojoval i každý jeho člen. Takže advokáti multikulti podsouvají oponentům nemravné užití kolektivní viny neprávem.

Legrační na tom je, že právě politicky korektní multikulturalisté kážou v tomto ohledu vodu a pijí víno. Co ukvapeně či ze zlé vůle vytýkají kritikům muslimského světa - totiž uplatňování kolektivní viny – to by mohli stejnou logikou vytýkat i sobě. Tak se např. neomarxističtí architekti multikulti už nejméně půl století zalykají nenávistí k „bílému hetero-muži“. S patologickou posedlostí popisují historické zločiny bílých mužů, až vzniká dojem, že ostatní rasy snad žily celá staletí v pozemském ráji. Zdalipak přitom někdy vztáhli tu úžasnou námitku, že tím hází všechny bílé muže do jednoho pytle, také na sebe?

A ještě figura „jednoho pytle“ na jiný způsob. Multikulturalisté také s oblibou titulují účastníky protiimigrantských demonstrací jako nácky. Dejme tomu, že se na nich pár nácků vyskytuje. Mnohým sluníčkářům to už ale stačí k vyvození, že i tátové a mámy, kteří demonstrují proto, že se rozumně obávají přívalu nájezdníků, jsou také nácky; házejí je tedy s nimi do jednoho pytle. Jiní zase mají ve své nálepkovací obsesi za nácka každého takového demonstranta, protože, kdo má nesprávný názor na „uprchlíky“, je prostě nácek. A protože náckové hajlují, tak ti tátové a mámy doma jistě také hajlují; brilantní logika.  

Kdo se tedy obává muslimských komunit, nepotřebuje svou obavu odůvodňovat tvrzením, že většina muslimů jsou aktuálními teroristy. Morální úroveň většiny je tu irelevantní. V nedemokratických společnostech totiž nerozhoduje většina. Existují odhady, že z celkového počtu muslimů (1,5 miliardy) je 15-20 %, tj. 180 až 300 miliónů radikálů, ochotných vraždit a odhodlaných zničit Západ. G. Sartori v této souvislosti připomíná, že když jde o fanatismus a násilí, pracuje hrstka za všechny; ostatní se pak přidají či přizpůsobí. Dokumentuje to studentskou revolucí z šedesátých let: stačilo pět procent bláznů zpitých Marxem, Maem a Marcusem… a bruselské elity z toho žijí dodnes.

Proto jsou tvrzení o tom, že většina muslimů se integrovala, argumentačně irelevantní, byť by snad byla i pravdivá. Dobytá území západních velkoměst jsou dostatečným mementem.  Obávám se ale, že i kdyby byli vychovatelé a moralizátoři z pražské kavárny nuceni absolvovat exkurzi v no-go zónách, stejně by koukali jinam a mleli by dál svou.

Argumenty z faktů umírněných muslimů, dílčí mírové koexistence s muslimy či existence muslimských států, které nejsou vyloženě islámské, jsou tedy mimoběžné. Vůbec neřeší problém, zda hrozící islamizace Evropy představuje i hrozbu pro svobody a životy jejích původních obyvatel.


13. Shoda je tedy v tom, že jen někteří muslimové jsou teroristy, a že jen někteří v Evropě zvyšují kriminalitu. Copak ale křesťané nemají na svědomí také mnoho zločinů?

Tyto a podobné relativizace muslimské hrozby se v souvislosti s migrační krizí náramně ujaly. Jednu si vyzkoušel i bezpečnostní analytik Jan Schneider. Tento autor jinak poměrně inteligentních textů se z nějakých důvodů profiluje jako apologeta muslimské imigrace. V této intenci pocítil potřebu upozornit, že i v evangeliu jsou texty mečové. Ježíš přece říká, že nepřišel přinést mír, ale meč. To snad ani nemá smysl komentovat. Za pozornost naopak stojí, když Schneider rozhořčeně mluví o nenávistných pseudoznalcích islámu, kteří jsou podle něj (bezpečnostního analytika) největším rizikem pro české občany. Proč? Inu proto, že stavějí zeď nenávisti z druhé strany, a tím prý plní největší přání islamistů.

Normálně bychom mysleli, že jejich největším přáním je zničit Západ či dobýt svět. Takže ti, kdo islamisty nenávidí, budou třeba jejich snahám aktivně čelit, a to už by si islamisté sotva přáli. Ale bezpečnostní analytik má asi sofistikovanější metody. Jeho krkolomná dedukce by mohla být částečně pochopitelná, kdyby platila (ne) zbožná iluze různých diplomatů, architektů mezináboženských dialogů a multi-kulti sluníčkářů o mírumilovném islámu; jenže neplatí.

Schneider si zřejmě v apologetickém zaujetí myslí, nebo předstírá, že k rozpoznání agresivně- dobyvačné povahy islámského náboženství a následné ideologie je potřeba být (nejlépe Saúdy placeným) arabistou s osobní zkušeností s muslimským světem. Ale není třeba číst korán v arabštině, aby bylo zřejmé, že šíření víry mečem není pro muslimy problém. Také nebylo nutné znát mocenské poměry v sovětském politbyru či vztahy mezi esesáky a německými generály, aby bylo zřejmé, že Stalin a Hitler jsou nebezpečím pro svět. Díky svým předsudkům o islámu tedy vypadá učený Schneider stejně hloupě jako ten, kdo by říkal, že odpůrci Stalina či Hitlera stavějí zeď nenávisti z druhé strany.

Relativizaci muslimských násilností dovedl zřejmě k dokonalosti Schwarzenberg, když přišel s objevem, že víc lidí zemře na silnicích než rukou muslimských teroristů. Skvělé. Takže podle něj máme terorismus prostě chápat jako součást života, jako daň za vyspělou, morálně vyšlechtěnou civilizaci. Kníže-pán na tom asi byl také hodně špatně, když musel vytáhnout takovou pitomost, abychom užili jeho neotřelý slovník; bohužel i pitomost je nakažlivá. Dokonce se jí nakazil i věhlasný Tomáš Halík. V reakci na „kolínské povyražení migrantů“ sice uznává, že to od nich nebylo zrovna košer, ale honem spěchá připomenout, že u nás jedna třetina domácností trpí domácím násilím. Ať už má tu statistiku od v Norsku školených odborníků, pro něž je plácnutí na zadek týrání dětí, či odjinud, nesvědčí tento způsob relativizace řádění migrantů o intelektuální převaze, kterou si Halík tak snadno a tak rád přiznává.

Někteří experti zcela vážně doporučují, abychom se s terorismem prostě naučili žít. Chtělo by se říct: „jak stoické“; ono je to však především hloupé.

Ano, se smrtí je nutné v životě počítat; stejně tak s katastrofami. Ale vraždění je přece jen trochu jiná kategorie: Doposud mu lidé aktivně čelili. Morálním relativismem osvícení ideologové ale umějí integrovat do společenského života i (žádoucí) vraždění jako div ne jeho plnohodnotnou složku. Takový defétismus má v daném kontextu logiku. Vždyť po pravdě řečeno na základě mravního relativismu, který je povinným vyznáním dnešního intelektuála, neexistuje rozumný, konzistentní důvod, proč nevraždit. Inu, zase ty evropské hodnoty.

V této souvislosti se zvlášť vyjímá postřeh socioložky J. Šiklové, která si nedostatek jásotu české společnosti nad lavinou migrantů vysvětluje lapidárně: Lidem chybí vzdělání. Nejsou prý schopni uvažovat, a proto muslimy odmítají. No ovšem, vzdělání; o tom by se dalo dlouho diskutovat. Zkraťme to: S vírou v ortodoxní marxismus Šiklová do intelektuálního života vstoupila a s vírou v neomarxismus ho dovršuje. A tihle lidé dnes mluví o vzdělání ve věcech lidských a ke všemu je jim uctivě nasloucháno.  

Když už je řeč o nevzdělanosti v otázkách hodnot, slušelo by se spíš připomenout naši (ne)slavnou eurokomisařku Jourovou. Než se (jistě díky svým dispozicím) vyhoupla do této prestižní funkce, nechala se slyšet, že s kvótami pro ženy nesouhlasí. Když se pak rozhodovalo o jejím euro-křesle, byla její kandidatura kvůli tomu neuváženému výroku zpochybňována. Ale jedna zřejmě velmi vlivná feministka na kameru ujišťovala, že se to spraví. A hle, do týdne už měla naše kandidátka správné názory. Nyní suverénně školí Poláky z demokracie, humanity a lidských práv. Když si ji jen představím, jak mistruje člena polské vládnoucí strany, filosofa R. Legutka… že ji hanba nefackuje.  

Lidé jako Schwarzenberg, Dienstbier, Kalousek… už spolu se zdravým rozumem ztratili i normální lidské cítění, když v reakci na „Kolín“ zdůrazňují, že v každé společnosti najdeme zločince. Mají prostě politicky předepsané a z ideologických šablon odvozené postoje, které jen bezmyšlenkovitě ad hoc zaujímají. V tom se jejich lhostejnost k utrpení konkrétních lidí moc neliší od přezíravosti komunistů. Když přitom poukazují na to, že i křesťané vraždí, účelově zjednodušují a evidentně si svou argumentaci usnadňují. Vycházejí z pravdivé premisy, že každé přistěhovalectví s sebou nese i jistou míru zločinnosti, ale ignorují specifika muslimské imigrace.

Jistěže má každá komunita své zločince a každé náboženství má své fundamentalisty. V kontextu problému dnešní muslimské imigrace ale taková banalita nestačí. Nejedná se v něm totiž o to, abychom historicky hodnotili, která kultura či společnost fakticky vyprodukovala víc zločinců; nejde ani o to, že křesťané také šířili víru mečem. Jestliže se shodneme na tom, že násilné šíření víry je amorální, pak je rozhodující, jestli je pro něj opora ve víře, a pak také, jaká je v tomto ohledu dnešní situace.

Jde tedy o to, jestli je dnes prakticky rozumné a prozíravé vítat muslimy, o nichž je zřejmé, že právě z důvodů své víry nemají (na rozdíl od jiných) k jejímu násilnému prosazování daleko. Že je jim jejich náboženství zdrojem specifického ohrožování nemuslimů; že v něm mají základ i výzvu k různým formám nespravedlivého vztahování k „nevěřícím“ – od apriorního pohrdání přes znásilňování a zotročování až k zabíjení.

Takže, kdo šíří víru s bičem v ruce a je k tomu svou vírou zmocněn, zasluhuje kritiku a odpor. Muslimové dnes šíří…; ergo. Naproti tomu křesťané dnes takové násilí nepáchají a už vůbec je k tomu jejich víra nevyzývá. Zasluhují-li odpor, pak tedy z jiného důvodu.

Jaké hodnoty tedy mají podle západních elit převýšit či zastínit předpokládaný prudký nárůst specificky islámské zločinnosti v muslimy zaplavené Evropě? Má to být ideologicky pervertovaný humanismus? Či to mají být zfalšovaná lidská práva? Nebo snad dobré pocity elit z domnělé vlastní ušlechtilosti? Blažené soužití všech se všemi? Necháme-li stranou ideologické blouznění, pak se ani čistě pragmaticky vzato nezdá být moc rozumné, když se otevřou hranice nábožensky motivovanému zločinu muslimů. Bezpečnostní hledisko je však pro ideologicky vyškolené humanisty naší doby irelevantní a zodpovědnost je jim jen rétorickým ornamentem. Oni přece tvoří Dějiny a pečují o svůj zápis v nich. Co je jim tedy do lidí?

Islamizace Evropy tedy není účinkem nějaké přírodní či dějinné nevyhnutelnosti, takže bychom se s ní museli jen smířit. Je výsledkem setkání dvou zlých Sil: muslimské dobyvačnosti a neskutečného idiotismu intelektuálních elit Západu.