Ročník 2016‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Na okraj sporu o definici politické totality

Petr Lepeška


V diskusi s L. Rychetníkem (Distance č. 2, 2015) formuloval J. Fuchs politickou totalitu jako režim, který uskutečňuje totalitní ideologii. Totalitní je přitom ta ideologie, která a) násilně vnucuje pseudomorálku, b) usiluje o celoplošné ovládnutí společnosti ).

Pochopení totalitního politického režimu (dále totalitní režim) jako režimu podřízeného totalitní politické ideologii (dále totalitní ideologie) umožnilo abstrahovat od proměnlivých znaků jednotlivých konkrétních režimů, jako je například míra použité brutality, úplnost („totalita“) ovládnutí společnosti včetně nepolitické sféry, vpád do soukromí jednotlivých osob etc. a nalézt jejich „společný jmenovatel“, kterým je totalitní režim dán, bez ohledu na uvedené proměnlivé znaky ). Tím se zdá být vyřízena námitka L. Rychetníka, spočívající v tvrzení, že totalitní režim je neslučitelný s existencí „systémových mezer“ jako je neexistence otevřeného násilí, svobodné volby, opoziční strany, volně působící disidenti aj., neboť v jeho pojetí totalita implikuje násilné ovládnutí celé společnosti. Domnívám se však, že tato námitka nepadla, vyžaduje pouze vyjasnění. J. Fuchs uvádí na jiném místě, že totalitní je režim podřízený totalitní ideologii; jde o to, „jak moc“ je podřízený. Rozlišme dvě modelové situace:

Politický subjekt, jehož programem je realizace totalitní ideologie, získá ve volbách významný podíl na politické moci. Vzniká režim, který bude realizovat totalitní ideologii, avšak svůj podíl na moci budou uplatňovat také jiné, netotalitní politické subjekty, buď ve spolupráci, nebo v opozici k totalitnímu subjektu.

V zemi je etablovaný totalitní režim, působí však také trpěné politické subjekty, které nesdílí totalitní ideologii, avšak zvrátit politický kurz již není v jejich možnostech.

Zatímco v případě b) platí, že politický režim je podřízen totalitní ideologii, přičemž aktuální míra uplatnění totalitní politické moci nerozhoduje o kvalifikaci totalitního režimu, v případě a) se ještě o totalitní režim nejedná – jinak řečeno platí zde Rychetníkova námitka. Z uvedeného srovnání vyvozuji, že rozhodujícím hlediskem, umožňujícím rozlišit totalitní režim, je otázka, zda jsou netotalitní politické subjekty reálně schopny standardními politickými prostředky ohrozit pozici totalitního nebo totalizujícího mocenského centra ovládajícího politické orgány a státní aparát, nebo nikoliv.

Totalitní ideologii definuje J. Fuchs násilným vnucováním pseudomorálky a úsilím o celoplošné ovládnutí společnosti. Myslím, že si oba tyto znaky zaslouží ještě určité upřesnění.

Nejprve k nároku na ovládnutí celé společnosti: To není cílem samo o sobě, ale spíše prostředkem realizace totalitní ideologie. Vyplatí se proto uvážit, zda je nezbytným prostředkem, a tedy nutným znakem, anebo zda může být alternováno. Bez ohledu na to, co je konečným cílem určité ideologie - ať už je to „beztřídní společnost“, „rasově čistý stát“ či „světová republika“ založená na rovnosti ras, národů a kultur – charakterizuje totalitní ideologii radikalita jejích požadavků, které směřují k změně základních principů společnosti a člověka ). Tato „kontrapozice“ pak vylučuje kompromis se starým prohnilým světem a v praktické rovině vyžaduje ovládnutí odpůrců natolik, nakolik mohou ohrozit realizaci ideologie. Nárok na ovládnutí celé společnosti tak vychází z bezpodmínečného nároku na realizaci totalitní ideologie a radikality jejích požadavků. Jinak řečeno, dosažení cíle totalitní ideologie, kterým je její realizace, musí být postaveno jako nejvyšší hodnota.

Tím se z jiné strany osvětluje, proč aktuální míra násilí nebo ovládání není konstitutivním znakem politické totality, nebo naopak aktuální existence občanských svobod, politických práv atd. není důkazem její neexistence. Vedle nejvyšší hodnoty, jíž je realizace totalitní ideologie, mohou jiné hodnoty koexistovat, být trpěny nebo také být využívány; avšak ve chvíli, kdy se tyto jiné hodnoty (například svoboda nebo hodnota lidského života) dostanou s nejvýše situovanou hodnotou do střetu, budou bez váhání obětovány. Tak vzniká onen nelítostný stroj revoluce, který se před ničím a nikým nezastaví, nebo onen odlidštěný aparát totalitního režimu, schopný bez povzdechu posílat celé společenské vrstvy nebo lidské rasy k vyhubení. Na druhou stranu, pokud se uvedené hodnoty nedostanou do střetu s cílem totalitního režimu, nejsou aktuální překážkou realizace ideologie; může být výhodnější postupovat bez uplatnění otevřeného násilí, které přináší značné náklady a rizika i pro totalitní mocenské centrum. Proces realizace totalitní ideologie může probíhat s použitím „měkkých“ prostředků, z nichž klíčovým je ovládnutí veřejného mínění.

Proti definičnímu znaku násilného vnucování pseudomorálky ) lze namítnout, že násilně může být vnucována i morálka, nebo alespoň prvky přirozené morálky (bez jejich hlubšího kontextu) ). Násilné vnucení morálky však ruší lidskou svobodu, a tím i možnost mravně jednat: Jde tedy i v těchto případech o pseudomorálku. Zajímavější může být otázka, proč totalitní režim pseudomorálku vnucuje. Etika, která zaměřuje lidské jednání k jeho poslednímu cíli, je nejdůležitější praktickou vědou, avšak jako taková je závislá na jiných odvětvích filosofie (metafyzice, antropologii), která ultimátní cíl lidského jednání identifikují. Pokud je tento cíl nahrazen cílem utopickým, odtrženým od přirozeného řádu, vzniká pseudomorálka.

Skutečná mravnost vychází z lidské přirozenosti, je součástí přirozeného zákona, je orientována na Stvořitele jako svůj poslední cíl a nutně proto zahrnuje respekt k jiným bytostem i ke skutečnosti jako takové. Totalitní ideologie však nemůže skutečnost tolerovat, protože ji chce zásadně změnit. Místo morálky tak nastupuje revoluční morálka, a ta musí být uplatňována i násilím. Proto také nelze uznat žádná „práva“ zastánců jiných postojů - jsou pouze marným pokusem starého světa ošálit revoluční odhodlání. Proto musejí být obětováni i soudruzi nebo kamarádi, prospěje-li to věci revoluce. Mravné je to, co slouží revoluci či realizaci totalitní ideologie. Prostředky pro uskutečňování ideologie jsou určovány hierarchií hodnot. Je-li cílem nový člověk a dosažení tohoto cíle je zároveň nejvyšší hodnotou, je skutečnost znehodnocena, a jako taková má jediný úkol – nepřekážet, případně být maximálně tvárnou hmotou pro nové tvoření. Všechny tomu sloužící prostředky mohou být použity.

Můžeme shrnout, že totalitní ideologie je ideologie, která klade svou realizaci jako nejvyšší hodnotu. Tomu může být lépe porozuměno ve srovnání s netotalitní ideologií, resp. netotalitním politickým režimem. Netotalitní režim uspořádává různé existující zájmy ve společnosti a vytváří tak určitý „modus vivendi“ různých ideových uskupení nebo zájmových skupin na nezbytném základě společně sdílených hodnot, na implicitně uznávané kulturní bázi, která zprostředkovává vztah společnosti ke skutečnosti i sobě samé. Minimálním řešením, jak na této bázi sladit rozdílné zájmy a ideové proudy v rámci netotalitního režimu, je kompromis, maximou tohoto režimu je kultivace společenské skutečnosti v jejím celku. Netotalitní politický subjekt rovněž usiluje o realizaci své ideologie, avšak připouští, že tato ideologie nebude výhradním zdrojem uspořádání politické reality – uplatní se také ostatní složky společnosti, jimž nelze upřít legitimitu. Principem netotalitní politiky je tedy určitá nezbytná míra respektu ke skutečnosti, zprostředkovaná sdíleným kulturním a hodnotovým základem.

Naopak, totalitní ideologie požaduje takové politické změny, které souvisejí se změnou uvedené společně sdílené kulturní báze celé společnosti. Proto nenalézá mimo sebe žádné jiné přijatelné zdroje pro utváření politické reality. Vyžaduje radikální proměnu, pro kterou by ponechání jistých autonomních oblastí společnosti představovalo zradu programu. Cílem je nová skutečnost a „nový člověk“. Zatímco principem netotalitní ideologie a od ní odvozené politiky (jakož i přirozené existence vůbec) je, jak jsme již poznamenali, respekt ke skutečnosti, základem totalitní ideologie je negativní vztah ke skutečnosti. Skutečnost již nemá být kultivována, zájmy vyvažovány a nepřítel ve svém lidství respektován, ale celá skutečnost musí být jakoby nahrazena realizací této ideologie. To však přesahuje možnosti lidské přirozenosti, která umožňuje skutečnost přetvářet, modifikovat, ne zasahovat do jejích konstitutivních základů. Proto je totalitní ideologie vždy utopického charakteru a její realizace se vzpíná k pokusu o nový stvořitelský akt ). Ze stejného důvodu se totalitní ideologie obrací k domnělým transcendentním kreačním silám (zákon negace negace, čistá rasa, dějinná nutnost…).

Zvlášť významnou pomocí při uplatňování totalitní ideologie je právě zmíněný hegelovský princip negace negace. Totálnímu zničení skutečnosti totiž dialekticky odpovídá totální zrození nového světa. Někteří „neokons“ v této souvislosti mluví o „tvořivém ničení“. Všechny síly starého světa realizaci totalitní ideologie překážejí; vyjádřeno ve zkratce, překáží sama skutečnost, která není s utopií „kompatibilní“).

Shrnutí některých obecných znaků totalitní ideologie:

Utopický charakter. Negativní vztah ke skutečnosti – skutečnost je v zásadě zlá, je nutno ji nahradit novou skutečností.

Negativní vztah k minulosti - zásadní „odstřižení se“ od minulosti, Velký počátek, přepsání dějin, orwellovské „Kdo ovládá minulost, ovládá i přítomnost“.

Aktivismus – „Filosofové svět různě vykládali, nyní jde o to ho změnit“ (Karl Marx).

Gnostický charakter – osvobození se od „nižší skutečnosti“ využitím specifického vědění.

Spjatost s osvícenstvím.

Revoluční charakter - mytologie vzpoury, prométheovský mýtus, luciferiánské světlonošství.

Pohanský charakter – obrací se k silám, které mají vyvolat „nové stvoření“.

Vyhraněně protikřesťanský charakter – křesťanství nutně hodnotí skutečnost kladně, tím je antitezí utopie.

Levicovost - odmítavý postoj ke skutečnosti je také esencí levicovosti. Odtud se vyjasňuje, proč všechny dosud známé totalitní režimy byly levicového charakteru.

Závěr – návrh alternativní definice totalitního režimu:

Na základě výše uvedené úvahy by bylo možné říci, že

„totalitní politický režim je režim realizující totalitní politickou ideologii, nacházející se ve fázi, kdy již netotalitní politické subjekty nejsou schopny standardními politickými prostředky ohrozit pozici totalitního mocenského centra; přitom totalitní ideologie je utopie, jejíž realizace je kladena jako nejvyšší hodnota“.

Post-závěrečný pokus o zhodnocení současné politické situace:

L. Rychetník uvádí, že kultura v širokém slova smyslu je tmelem společnosti. Vše, co se ve společnosti odehrává, včetně individuálních lidských životů, se odehrává v jejím kontextu. Význam kultury proto nelze přecenit. Pokud je kultura založena na přirozeném zákoně, reflektuje ho, respektuje ho a inspiruje k jeho naplňování, posiluje respekt ke skutečnosti samé. Skutečnost je vnímána jako v základě dobrá a umožňující realizaci lidství. Lidská existence má nezcizitelnou hodnotu a její rozvoj je orientován k transcendentnímu dobru. Naopak, odstraněním křesťanského základu kultury a nahrazením metafyziky relativistickými filosofickými konstrukty je odstraněn korelující princip; na jedné straně zůstává absolutní vůle jedince, sama nesmyslná, na druhé straně absolutní nárok celku, rovněž nesmyslný. Problematizací vztahu ke skutečnosti je otevřena cesta utopiím, které si razí cestu do politiky jako totalitní ideologie. Z toho vyplývá, že potenciál moderní společnosti produkovat politické totality nebyl nikdy vyšší než dnes a stále narůstá.

Z každodenních událostí na evropském kontinentu se zdá zjevné, že bruselské mocenské centrum realizuje totalitní ideologii a její realizaci je zcela oddáno. Vzdálenější cíle tohoto úsilí nejsou zveřejňovány a lze o nich pouze spekulovat, bližší už dopadají na společnost s charakteristickou totalitní neomaleností a poukazují na definiční znaky vymezené J. Fuchsem. Otázkou však zůstává, zda je totalitní již také Evropská Unie jako celek skládající se nejen z mocenského centra, tzv. „evropských“ struktur, ale také z jednotlivých členských států. V návaznosti na výše navržené kritérium rozlišení totalitního režimu s netotalitními rezidui od pretotalitního režimu se „systémovými mezerami“ je třeba vyjasnit, zda ještě existuje reálná možnost jednotlivých národních států vymanit se ze silového pole mocenského centra EU, nebo nikoliv. Skutečnost, že ani opakované hlasování proti přijetí eura jeho přijetí neodvrátilo (Dánsko), právě tak jako opakované odmítnutí euroústavy nezabránilo jejímu přijetí v podobě Lisabonské smlouvy, jakož i další obdobné události, by se zdály ukazovat na to, že mocenské euroelity mají již v rukou dostatečné prostředky k tomu, aby usměrnily jakékoliv tendence vymykající se jejich kontrole. Chování Maďarska, Polska nebo Slovenska ve věci tzv. „migrační krize“ se naopak zdá zachovávat jistou naději v možnost samostatného jednání národních států mimo rámec předepsaný euroelitami, a tedy i existenci únikové cesty ze zajetí totalitní euroideologie. Při sjednocení domácí politické vůle by národní stát mohl tlaku mocenského centra úspěšně vzdorovat, případně z bratrského svazku vystoupit. To by nasvědčovalo pravdivosti Rychetníkovy námitky institucionálních mezer v současném (pre)totalitním režimu - může to však být dáno pouze nečitelností situace pro běžného pozorovatele.