Ročník 2016‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Bilanční rozhovor o imigrační krizi – Část 2.

M.Tejkloví-Jiří Fuchs



14. Je ale problém opravdu v islámu jako takovém, nebo pouze v jeho zneužití?

Ano, to je klíčová otázka. Nejméně pět předchozích odpovědí stojí na předpokladu, že náboženství muslimů je společensky virulentní a z podstaty násilnické. Že tedy islám představuje stálou hrozbu pro ty, kdo ho nevyznávají. A sice bez ohledu na to, že nás i jisté autority z křesťanských kruhů ujišťují, že je islám náboženstvím míru. Jaká je tedy podstata islámu? Když diplomaté, multikulturalisté a horlivci mezináboženského dialogu účelově pěstují mýtus mírumilovného islámu, používají přitom běžnou techniku demagogů: nepříjemné pravdy o islámu zamlčují, jeho specifika idealizují.

Co zamlčují? Především bojovou, násilnickou povahu islámu. Obvykle ji skrývají za skutečnost, že autority muslimů (korán, sunna, výroky a činy Mohameda) mohou být a také jsou různě interpretovány. Kalkulují tedy s „lidštějšími“interpretacemi a modelují machometána s lidskou tváří. Jejich prvním problémem je, jak chtějí přesvědčit, že právě tyto interpretace odpovídají autentickému islámu, a nikoli jen jejich (ne)zbožnému přání. Vždyť ani islámští učenci se na nich neshodnou.

Krom toho v muslimském světě posledních desetiletí evidentně nastalo probouzení z letargie náboženské vlažnosti, které sebou nese návrat k islámské identitě a odpor proti rozkladným, ateisticko-hédonickým vlivům Západu. S tím souvisí i oživení bojového ducha islámu, jehož projevy jsou nepřehlédnutelné. Hlasatelé mírumilovného islámu mohou tedy své interpretační předpojatosti jen sugerovat; nemohou však o nich racionálně přesvědčit.

Mýtus o islámu s lidskou tváří má i další trhliny. Ani jeho vyznavači nepopírají, že muslimové neuznávají náboženskou svobodu. Proč by tedy měli být tolerantní k „nevěřícím“? Proč by měli interpretovat „sporná“ místa v koránu k lepšímu? Zvláště, když se naskytne vhodná příležitost k násilnému prosazení islámu, k němuž lze najít ve „svatých“ textech stimuly a více než dostatečnou oporu. Když přitom levicoví nadšenci pro islamizaci Evropy zdůrazňují, že křesťanům také trvalo, než objevili náboženskou svobodu, pak jsou zase mimo problémový kontext. Řeší něco jiného než míru aktuálního ohrožení Evropy islamizací.

Poučenější stoupenci sledovaného mýtu dokonce nepopírají ani fakt, že v koránu jsou instrukce k podrobování a zabíjení nevěrců. Tyto mečové texty sice honem vyvažují jinými, láskyplnějšími texty, ale znalci islámu dobře vědí, že: a/mečových textů je nesrovnatelně víc; b/v případě nesouladu platí texty pozdější - a to jsou naneštěstí pro sluníčkové apologety právě texty mečové z období medinského.

Ale bez ohledu na interpretační spory je jisté toto: Muslimové mají v jadrných násilnických textech spolehlivý zdroj i inspiraci pro své silové pojetí expanze islámu. I kdyby měly texty tolerantnější a texty vůči nevěrcům netolerantní stejnou váhu, musí poctivý účastník interpretačních sporů připustit, že při orientaci muslimů v příslušných textech je to přinejmenším padesát na padesát. Jestliže tedy polovina muslimského světa dá přednost interpretaci prosté před sofistikovanou, jestliže v nich vyčte, že svatá válka není jen nějaká sublimační metafora, pak už je opravdu čeho se obávat. Zvlášť, když je dnes návrat ke kořenům a náboženské sebeuvědomění v islámském světě na vzestupu.

Z toho plyne, že mezi pokrokovými západními intelektuály a politiky rozšířená varianta mýtu umírněných muslimů, podle níž islamisté nemají nic společného s islámem, je principiálně falešná. Je to, jako bychom říkali, že zapálení komunisté nemají nic společného s komunismem a fanatičtí nacisté nemají nic společného s Hitlerem.

U nás tento kolosální blud ideologicky motivované propagandy vášnivě šíří Tomáš Halík; klesá přitom hluboko pod úroveň svých intelektuálních možností. Propadají mu i naši probruselští politici z řad ODS či lidovců, kteří jinak hrozby islamizace přece jen sem tam i vnímají. Od ideologických floskulí a klišé k samostatnému promýšlení tohoto klíčového problému se zatím neodhodlali. Raději sedají na lep multikulturalistům, kteří dnes velice potřebnou diskusi o vazbě islamistů na islám utínají poukazem na to, že tezi o této vazbě u nás šíří ruská propaganda, aby narušila naši nerozbornou jednotu s Bruselem.

Stejnou metodu používali komunisté, když šlo o nějakou ideologicky nežádoucí pravdu. Byla degradována na podvrh západního imperialismu a mýtus obstál. Dnes stačí politicky úderný slogan o ruské propagandě a klipové myšlení postmoderních polovzdělanců je saturované.   

Naproti tomu věcný pohled na problém islamizace bez ideologicko-propagandistických šumů ukazuje už na úrovni zdravého rozumu, že není nutné umět odborně popsat metabolismus tygra, abychom se obávali potkat ho ve volné přírodě. Nemuseli jsme znát psycho-morální profil Hitlera, abychom věděli, že ohrožuje Evropu. Nemuseli jsme znát filosofickou návaznost Marxe na Hegela, abychom věděli, že sovětský komunismus touží zavést diktaturu proletariátu na celém světě. Zkušenost s Hitlerem a Stalinem učí, že ideologie, která blbne s nadřazeností rasy, třídy či určitého náboženství a ospravedlňuje její prosazování násilím, představuje masivní hrozbu pro ostatní.

Nemusíme tedy znát podrobně historii islámu, ani všechny možné interpretace koránu. K rozumným obavám z expanze muslimů stačí, když víme, že obsahuje výzvy k násilnému šíření víry, které mnohé muslimy oslovují, a které (jak zkušenost mnohonásobně potvrzuje) mnozí z nich také naplňují. Fakt, že existují i vlažní muslimové, s nimiž lze mít individuálně dobrou zkušenost, je, jak řečeno, banální, a pro problém hrozby, kterou islám představuje, je také irelevantní. Až v Evropě dozraje čas k zavádění islámského práva, není moc pravděpodobné, že proti tomu budou vlažní muslimové nasazovat krk.

Průzkumy naopak ukazují, že nejméně třetina muslimské populace v Evropě nemá problém se veřejně přihlásit k sympatii s teroristickými útoky či s islámským státem. Procenta naskočí, když uvážíme, že patrně ne všichni sympatizanti se takto odkryli. S přesvědčenými multikulti aktivisty to samozřejmě nehne. Jednoduše zpochybní věrohodnost průzkumů, případně rozmnoží průzkumy falešné. K čemu ostatně jsou ty proudy bruselských peněz na propagandu, že?  

Muslimové, kteří berou svou víru vážně, nemají smysl ani pro náboženskou svobodu, ani pro tolerování nevěřících. Naopak cítí povinnost si je podrobit. Proto vnímají svět dualisticky - jako území dobytá a ta, která mají být dobyta. Nakolik tedy islám obsahuje povinnost ovládnout násilím svět, natolik se stává zločinnou ideologií.

Když západní intelektuálové hrají kartu holubičího islámu, možná přitom někteří skrytě předpokládají, že v praxi svým relativistickým chytráctvím muslimy zpacifikují. Takový předpoklad se rovná víře, že je silou svých „humanistických“ idejí přetáhnou na svou stranu, že je převychovají a osvobodí od jejich středověké víry. Dokonce se navzdory realitě ujišťují, že už se jim to daří - např. v kurzech pro mladé muslimy o společensky zdravém sexu; vždyť je přece vedou študované sexuoložky. Možná i proto bruselské elity tak urputně ignorují a zapírají invazivní povahu islámu. Jenže si přitom věří až příliš, a toto pyšné sebevědomí činí jejich víru naivní. Proč?

Je sice pravda, že v důsledku dlouhodobých filosofických procesů padly západní společnosti za oběť falešnému humanismu svých elit; že zpitoměly politickou korektností. Jenže muslimové za sebou nemají ten filosoficky destruktivní vývoj k pozdně liberalistické relativizaci hodnot. Jsou vůči němu naopak imunní. Lidská práva šitá ideologickou jehlou levicových intelektuálů a tzv. evropské hodnoty rozhodně neobdivují; spíše si je oškliví. Ne-lidskému humanismu Západu mohou přitom odolávat už na úrovni zdravého rozumu – nakolik jim ho jejich víra ponechává. V síle své víry pak „humanizovanými“ lidmi Západu upřímně pohrdají, jako obzvlášť zdegenerovanými nevěřícími psy. Proto je naivní věřit s levicovými intelektuály, že se muslimové nechají opít takovými esy postmoderní humanistiky, jako jsou Foucault, Rorty, Derrida či Habermas a jejich snaživí učni. Ostatně v poslední době zesílené atakování zdravého rozumu pseudohumanismem levicových elit mobilizuje už i západní veřejnost k vážným pochybnostem.


15. Jaké negativní jevy podle Vás muslimové do Evropy přinesli, a jak na to reagují zastánci multikulturalismu a proimigrační politiky?

Na prvním místě je to samozřejmě islámský terorismus. Způsob, jakým ho ale bagatelizují multikulturalisté z řad intelektuálů, politiků a novinářů, je otřesný. Potvrzuje známou pravdu, že ideologický fanatismus nemá hranice. Tito příslušníci rádoby vyšší kasty, kteří se cítí povoláni normovat lidem život, existenci islámských teroristů nepopírají. Jejich záměry také dobře znají a vědí, že bezpečnostní složky před jejich výkonností varují. Přesto je spolu s migranty zvou do Evropy, pouštějí je do ní bez nejmenšího odporu. Zpravodajské služby přitom odhadují, že počty islámských teroristů jdou přinejmenším do tisíců. Chápete to?

Co tedy řekneme o takovém jednání bruselských a probruselských politiků? Vždyť vědomě a dobrovolně vystavují občany masivnímu ohrožení na životech: celoplošně, v jakékoli náhodné konstelaci a navzdory tomu, že už s ním mají evidentní zkušenost; mrtví už se počítají. Ta drsná zkušenost je jim zřejmě pouhou příležitostí k pokryteckým gestům; obvykle bývají veřejně „zděšeni“. Co hrozného jim tedy občané provedli, že na ně svolávají takovou pohromu? Nebo je to jen zanedbání, běžná nezodpovědnost? Nikoli. Oni dobře vědí, co dělají. Činí tak pro pofiderní cíle. Kvůli multikulti ideálu, bláznivým vizím o naředění bílých Evropanů či sebecitu morálních obrů obětují bez mrknutí nevinné občany, kteří je nic netušíc zvolili a jimž se oni mají zodpovídat.

Jak tedy hodnotit takové arogantní a bezohledné počínání politiků typu Merkelové? Bez zbytečného patosu je nutné zdůraznit, že je to jednání zločinné. Na tom nic nemění skutečnost, že relativismem zdecimované etické myšlení elit jeho trestuhodnost nahlédnout snad ani nemůže; vše lze přece z nějakého úhlu pohledu zdůvodnit, že. Jestliže ale nažehlené tuneláře podniků či bank přece jen chápeme jako zločince, pak stejně vyšňoření a dobře naobědvaní politici jsou v míře zločinnosti o řád výš. Proč? Protože jsou přímo odpovědní za tragédie obětí terorismu a jejich blízkých. Mezi mizením peněz a mizením lidí je pořád ještě kvalitativní rozdíl.

Mravní sebereflexe však u proimigračních politiků nehrozí. Jednak si dlouhodobě nechali vsugerovat, že jsou součástí toho nejhumánnějšího a nejdemokratičtějšího provozu moci, jaký kdy dějiny spatřily. Přitom jim nevadí, že takové optimistické hodnocení stojí zase na kuří noze hodnotového relativismu, kde o tom, co je mravně dobré a zlé (lidské a nelidské) dnes rozhoduje společenský konsenzus, potažmo parlamentní většina – čili vděčné to objekty vzdělanostně-mediální manipulace. Krom toho se rychle naučili přemýšlet o migrantech výlučně v termínu „uprchlíci“; to jim také spolehlivě uspává svědomí.

Když tedy někteří nalomení multikulturalisté spekulují, jestli by morální ušlechtilost a velkorysost šílené kancléřky neměla být přece jen doplněna určitým pragmatismem, pak se jejich etické negramotnosti nedivme. Vždyť masy intelektuálů už bezmála půlstoletí považují za mravně dobré všechny ty obludné postuláty a imperativy politické korektnosti, které pocházejí z dílny kulturních marxistů. Tedy právě těch světlonošů, kteří jsou posedlí destrukcí přirozené mravnosti i tradičních západních společností.

Jen někdo eticky dezorientovaný může hodnotit počínání Merkelové v imigrační krizi jako akty lidskosti, lásky či milosrdenství. Nebo by snad někdo mohl rozumně odůvodnit mravní oprávněnost takových hanebných rozhodnutí, která mají evidentně za následek přímé ohrožení životů spoluobčanů ruskou ruletou teroristického vraždění? A přesto se na všech úrovních stereotypně opakuje, že soudobý Západ je vysoce morální, humánní, a jen praktici občas špitnou, že na tu etickou vyspělost dojedeme.

Dokonce i jinak skvělý a pro politické dovzdělávání naší společnosti velice potřebný P. Robejšek dává pravidelně do protikladu morální hodnoty a humanismus bruselských elit na jedné straně s rozumnou strategií boje se zlem na straně druhé. Sám se „pragmaticky“ staví za účinný boj, a kdo ví, jestli se v něm kvůli tomu neozývá svědomí. Mýtus o mravní vyspělosti postmoderní humanity je bohužel zažraný i tam, kde to pořád ještě překvapuje.   

Přesto je profesní konání multikulti politiků v současné imigrační krizi srovnatelné s počínáním podobně ideologizovaných politiků, kteří by (sami dobře proočkováni) kvůli nějaké utopické vizi o vyšším blahu lidstva vrhli na ovládanou společnost smrtící virus. Nenaplňovalo by snad takové jednání všechny znaky zločinu proti lidskosti?

Není nutné se uchylovat ke konspiračním teoriím, abychom mohli chápat invazi muslimů do Evropy jako součást realizace ďábelských plánů všelijakých sociálních inženýrů a ředitelů světa. Tito nadlidé z různých důvodů snili o nahrazení bílých Evropanů kříženou rasou či o zrušení práva národů na sebeurčení právě prostřednictvím nelegální masové imigrace; jejich motivy se dnes náramně protnuly. Texty Kalergiho, T. Barneta, neomarxistických architektů multi kulti či výroky západních politiků o dějinné nutnosti míšení ras v Evropě jsou veřejně dostupné. Poradce amerického ministra obrany Rumsfelda, Thomas Barnet, např. v roce 2001 Evropě předepsal, že musí ročně přijmout jeden a půl milionu přistěhovalců z třetího světa. Že by přímá linka k Merkelové?

Je vskutku cosi ďábelského v připuštění či spíše v plíživém instalování muslimského terorizování odzbrojených Evropanů v režii západních politiků. Toto organizované bezpráví má i své mírnější, komplementární podoby, které ho, na rozdíl od masového vraždění v určitých časových intervalech, činí trvale přítomným, aktuálním. Jedná se o vytváření no-go zón a nejnověji o prolongování silvestrovských kratochvílí, které proslavily především Kolín nad Rýnem. Není to rafinovaná kombinace?

No-go zóny v západních velkoměstech jsou výmluvným svědectvím o dobyvatelských záměrech a schopnostech muslimů. Ti už je považují za dobytá území a zavádějí v nich své pořádky. Islamizují předměstí i celé čtvrti a budují paralelní společnost s paralelním právem, které se z hlediska demoliberálních ústav i přirozené mravnosti do značné míry rovná bezpráví; zákony hostitelských zemí už v nich fakticky neplatí. Někteří mluví o mini-islámských státech, nad nimiž už stát ztratil kontrolu i vůli ji obnovit. Úřady nedoporučují do no-go zón chodit. Případy přepadení, oloupení či zmrzačení se v nich už neřeší; ani policie si do nich netroufá. Pokud se přece jen osmělí, bývá běžně napadána a vyháněna. Neuvěřitelné? Dříve snad ano, v časech pokročilého etnomasochismu už je to normál. Vždyť politici z důvodů domněle vyšší humanity policajty odzbrojují, v těchto případech jim zakazují užití zbraně i v sebeobraně; mimo jiné kvůli sociálnímu smíru.

Zdalipak ten smír primárně neporušují muslimové, když dennodenně terorizují starousedlíky a činí z nich za hanebné asistence státu cizince ve vlastním domě – což má mnohdy za následek „bílý odlet“ čili stěhování obětí muslimského obohacování. Tato přinejmenším chtěná pasivita státních institucí samozřejmě posiluje sebevědomí, agresivitu a drzou rozpínavost muslimů, čili lidí zvláštního ražení, kteří jsou vychováváni k přesvědčení, že je Alláh určil, aby vládli světu, nenáviděli nevěrce a tudíž i nadřazovali své zákony těm jejich.

Patologický stav západních měst, který se postupem času prohlubuje, je tedy přímým důsledkem krajně nerozumné multikulti politiky. Ta principiálně vycházela z mylné relativistické představy postmoderních filosofů o hodnotové ekvivalenci kultur a našla svůj ideologický doplněk v rovnostářském pluralismu levicových liberálů. Politickým výrazem falešných teoretických předpokladů tu bylo rozhořčené odmítání asimilace přistěhovaleckých menšin. Tomu odpovídalo úsilí o zachování jejich kulturní identity na úkor identity hostitelské země. Tady se spojil postmoderní kult radikální plurality s motivem kulturních marxistů: Rozbít hodnotovou identitu tradičního Západu.  

Z jejich plodného spojení vzešel agresivní multikulturalismus s jednoznačným zadáním: Skrze prohlubující se diverzifikaci společnosti zrušit hanebný imperialismus jedné kultury a přivést dominantní kulturu většiny k zániku. Takový zánik však prý není žádnou tragédií. Startuje naopak ozdravný proces k zářným zítřkům multikulti Národa, v němž se plně uskuteční všelidská sounáležitost. Teprve v takovém multisvětě se prý naplní ideály rovnosti a svobody; nastane konečně ráj. Po tisícileté říši a beztřídní společnosti přichází další úchvatná vize: Realizace všelidského bratrství pod moudrým vedením multikulti světlonošů s doprovodnou nelidskou morálkou. Evropská unie v čele s nomenklaturními kádry tuto utopii konkretizuje.

S utopickou vizí před očima i v zádech tedy podnikají aktivisté multikulti na všech úrovních svého vlivu mohutné tažení proti údajnému asimilačnímu ponižování. Aby si v něm udrželi elán osvoboditelů, obdařili přistěhovalce apriorním statusem utlačovaných a ujišťují je, že mají lidské právo (jak jinak) na zachování své kulturní (nábožensko-eticko-právní i zvykové) identity; že se rozhodně nemají přizpůsobovat. Jejich jinakost totiž není horší. Kdo tvrdí opak, je rasista, xenofob a může být popotahován za to, že porušuje svaté právo menšin nebýt obtěžován názorem, s nímž jejich příslušníci nesouhlasí. Je jasné, že muslimy k odmítání asimilace či integrace nemuseli dvakrát pobízet. Ti mají k takové rezistenci mocný zdroj ve své víře. Takový je tedy zhruba kauzální kontext existence muslimské diktatury v no-go zónách.

Vlády se snažily téma tabuizovat a za pomoci „novinářů bez svědomí“ existenci no-go zón popírat. Ve stylu politicko-korektního zastrašování rozjížděly kampaně proti těm, kdo na ně poukazovali. Ale reálné procesy islamizačního násilí se stupňovaly, že už dál nešlo problém tutlat. O džungli no-go zón svědčí spontánně spousta lidí, kteří buď neuvízli v osidlech politicko-korektního lhaní, nebo se z něj vymanili.

Krom toho je už pod tlakem reality o jejich existenci také dost informací z oficiálních zdrojů. Obracejí dokonce i lidé, kteří ještě donedávna multikulti opěvovali a o no-go zónách nechtěli nic vědět. Dnes už otázka nestojí, zda jsou, ale spíše kolik jich je. Jenom otroci vlastní ješitnosti, neschopní uznat omyl, nebo ti, kdo jsou až za hrob oddaní západním „hodnotám“, protože jsou jednoduše západní, trvají zarputile na tom, že no-go zóny jsou jen mýtem, který nahrává Rusku.

Mezi těmi, kdo ještě mává touto berličkou, je i filosof Jan Sokol. Má dceru v Londýně či v Paříži (už si přesně nevzpomínám) a ta prý si žádných takových zón nevšimla. No, třeba její všímavost neobsáhla celý Londýn či Paříž. Z toho, že někde či zde a nyní v těch nebohých městech muslimové ještě neřádí, neplyne, že neřádí v jejich jiných částech, nebo jindy. Když polský politik Kaczyński mluví o více než padesáti územích, v nichž už švédská vláda ztratila kontrolu, je to zřejmě věrohodnější informace o soužití s muslimy než informace Sokolovy dcery. Dokonce bych si troufl říct, že je pravdivější než přesvědčení dědiců filosofického myšlení Jana Patočky, dnes pohříchu soustředěných v pražské kavárně.   

Také Sokolův pohled na migrační tsunami je pozoruhodný: Kdybychom uprchlíkům (!) zavřeli hranice, chovali bychom se prý jako komunisti. Marně sice pro tuto analogii hledám nějaký reálný podklad, ale zato na mě při jejím čtení něco z té komunistické éry dýchlo. Rudé právo smolilo podobné agitační stupidity jak na běžícím pásu a lidé pak své předsudky o někdejším Západu potvrzovali rčením: „Vždyť to říkali v televizi.“ Tipnul bych si, že v dnešní ČT zase donedávna tvrdili (a možná ještě tvrdí), že no-go zóny jsou jen výplodem ruské propagandy. Inu, nemluví vždy filosofická moudrost, když mluví filosof.

Necenzurované zprávy říkají, že model „kolínský silvestr“ se stává realitou v celém Německu; znásilňovány jsou i děti. A policie? Politici jí odnímají pravomoci přiměřeně zasahovat, tlačí ji do role přihlížejících a zastrašují nálepkou rasistů. Kriminalitu migrantů se prý totiž policie musí učit vidět v širších souvislostech: Hlavně neživit protiimigrační nálady; protiimigrační demonstrace rozhánět; násilnosti levicových bojůvek na demonstrantech přehlížet;  „pravicový extremismus“ tvrdě potírat. Přesně podle goebbelsovsko-marcusovského pojetí spravedlnosti a tolerance, kde posvátný účel dokáže posvětit i ty nejodpornější prostředky. Multikulti fanatici mezitím problém bagatelizují. Setrvávají ve své falešné argumentační perspektivě a cynicky relativizují utrpení znásilněných tím, že přece i rodilí Evropané ovládají znásilňování.

Není ale zrovna snadné si představit, jak mohou Merkelová a její křesťanští podporovatelé obstát před svým svědomím; aspoň u těch ho předpokládejme. Jsou snad s Machiavellim, Robespierrem, Stalinem či Hitlerem také přesvědčeni, že větší dobro maže menší zlo? A jaké že to planetární Dobro lidstvu vlastně chystají?

Na jedné straně se zaklínají hodnotami křesťanské morálky, a na druhé straně věří, že je menším zlem: a/všudypřítomné a pravděpodobně i nezvratné trápení, které uvalily na své bezbranné voliče nuceným soužitím s agresivními a neintegrovatelnými muslimy; b/oficializované bezpráví, které tím zavedli, a které by mohli závidět i komunističtí papaláši; c/rozeštvání německé společnosti, s následným udáváním „nácků“, hrozbou vyhazovů z práce a řáděním ideo-policie kriminalizující ty, kdo píší pravdu o migrantech.

Větším zlem by pro ně naopak bylo, kdyby se nemohly uskutečnit fantasmagorické multikulti projekty. Jak to vysvětlit? Stojí za tím nebetyčná zpupnost a morální cynismus mocných, jak ho známe z předchozích totalit? Anebo je to tak, že Merkelová a spol. nakonec věří idylickým obrázkům cenzurovaných médií hlavního proudu, která mají zakázáno kriminalitu i skutečnou mentalitu muslimů zmiňovat? Těžko říct, ale jestli tito vyvolenci Dějin a také (proč to skrývat) chtiví uživatelé slávy, moci či plných koryt mezi sebou už léta mluví hyperkorektně, jestli denně sledují lokajská lži-média a na nesouhlas reagují jako na ohrožení vlastních životů, pak se není čemu divit.

Přesto se vnucuje otázka: Co jen si ta nešťastná ženská o sobě myslí, když bez svobodné, široké společenské diskuse svým svévolným rozhodnutím působí ve směru nezvratné islamizace vlastního národa, která ho zničí? To ho tak nenávidí? Jakému velikášství propadá, když v reakci na to, že se občané zdráhají akceptovat pohromu milionů migrantů, pateticky moralizuje svůj národ památnými slovy „tohle není moje země“. V jakém to etickém pomatení vykládá o povinnosti dostát humanitární odpovědnosti ohledně „nebohých uprchlíků“, když tím nejen svým spoluobčanům, ale i jiným národům zároveň ordinuje likvidační humanitární katastrofu?

No ovšem, ideologicky zaběhnutá praxe dvojího metru nehumánní humanity. V mládí ji učenlivě vstřebávala v provedení komunistů a ve zralém věku rozvinula v intelektualizovanější podobě kulturních marxistů. Teď právě hluboce rozštěpila svůj národ a tu nesprávnou část voličstva nevybíravými mocenskými prostředky terorizuje.      

Je v tom jistá, zdánlivě polehčující okolnost, která by mohla trochu osvětlit osobní rozpor Merkelové i křesťanských sluníčkářů mezi vzýváním křesťanských hodnot a jejich praktickým pošlapáváním. Vývoj etického relativismu totiž pokročil a etika ctností jím byla odsunuta mezi středověké archiválie. V důsledku toho je dnes mravní orientace daleko obtížnější – také pro přírodovědce s politickým nadáním.

Dezorientace rapidně vzrůstá, když se díky témuž relativismu stávají arbitry morálního rozlišování ukřičení ideologové. V jejich mystice totiž bývá mravnost často postavena na hlavu; např. zrovna technikou dvojího metru: Jinak se měří vyvoleným, jinak potenciálním nepřátelům pokroku. Rétorika ideologů sice řinčí morálním patosem, v němž se horuje pro svobodu, lidská práva, demokracii, spravedlnost, solidaritu a toleranci, problém je ale v tom, co si pod těmi uzurpovanými termíny ve svém veskrze dogmaticko-voluntaristickém myšlení tito světlonoši pokroku představují.

Etický relativismus se definuje popřením obecného zákona všelidské ušlechtilosti, který nezávisí na době, kultuře - prostě nepodléhá lidské svévoli. Etické myšlení se jím teoreticky odsoudilo k anarchii, prakticky však živoří pod vládou ideologií. V nich se pravidelně absolutizuje určitá hodnota, která ovšem právě tou absolutizací ztrácí míru a zvrhává se ve svůj opak; přestává být hodnotou. Aby totiž byly spravedlnost, svoboda či nezištná láska skutečnými hodnotami, nesmějí se: a/ dostat do konfliktu s jinými hodnotami přirozeného mravního řádu; b/ realizovat na úkor jiných lidí, což znamená, že se musejí udržet na obecné úrovni platnosti pro všechny lidi všech dob a kultur.

Takové požadavky jsou však v klimatu etického relativismu z principu nesplnitelné, neboť vyvážené pojetí mravních hodnot a jejich platnost pro každého se bez obecného mravního zákona neobejde. Absolutizace ad absurdum vzývaných hodnot a jejich partikularizace ve výsekovém, selektivním uplatňování pouze pro vyvolené tedy dnes charakterizují a korumpují morálku elit. Etický relativismus tedy odstartoval proces důsledného vyprazdňování mravních hodnot v myšlení svých vyznavačů a jejich obětí. Tímto způsobem také otevřel cestu k politice dvojího metru, která uráží elementární smysl pro spravedlnost a stává se výsadou tyranů, despotů i totalitářů – včetně těch demoliberálních, neomarxistických.

O hodnotách svobody, spravedlnosti, solidarity, milosrdenství a tolerance se sice exaltovaně mluví, ale jejich uskutečňování se pravidelně nedaří. Osciluje mezi předimenzováním a nedostatkem v prostoru neomezené aplikace dvojího metru. Nadměrná péče o (ideologickými zájmy) zvýhodňované a nekritizovatelné menšiny je tu provázena průběžnou masivní nespravedlností vůči většinové společnosti. Výsledkem je skandální, sériová a oficializovaná nadprodukce mravní špatnosti, která se skrývá pod přitažlivými tituly původních, relativismem a mocenskou svévolí vyprázdněných hodnot.

Tak jsou proklamace a prosazování svobody islámu současně proklamacemi a prosazováním nesvobody jiných věřících, včetně ateistů. Exaltovaná tolerance kriminality muslimů implikuje hysterickou netoleranci k jejich protestujícím obětem. Milosrdenství a solidarita k nepřátelsky smýšlejícím migrantům jsou provázeny nemilosrdnými a nesolidárními činy multikulti vrchnosti vůči domácím obyvatelům.

Tahle zvrácená dialektika levicových ideologů dobře ukazuje destrukci mravních hodnot/ctností, jimiž mravní osobnost tvoří svůj charakter. Ctnost je totiž rozumným středem mezi opačnými extrémy: nedostatkem a upřílišněním. V multikulti tzv. evropských hodnotách, které se zakládají na (podle ideologického klíče) vymýšlených lidských právech, se anihilace skutečných mravních hodnot projevuje jako syntéza extrémů: opičí (nerozumné) lásky k menšinám a nenávisti k těm, kteří ji nesdílejí. Nadto je rubem té opičí lásky egoistické sebezhlížení ve vlastní (domnělé) mravní velikosti takto „milujících“.

Dá se tedy pochopit, že je dnes obtížné odolat pokušení ke splavnosti v hlavním proudu etické pokleslosti intelektuálů, které zasáhla epidemie relativismu, takže místo očekávaných znalců tu máme svůdné morální analfabety. Přesto by se Merkelová a sluníčkáři z řad křesťanů neměli ve svědomí vyhýbat byť jen vnitřní konfrontaci s oběťmi muslimského násilí; mohla by být i léčivá.  Mohlo by jim při ní dojít, že multikulturalismus není jen nějakou právě úspěšnou ideou v řadě jiných. Za závojem napohledné ušlechtilosti by se jim mohl vyjevit v celé své obludnosti a destruktivní dynamice jako princip nedozírné katastrofy.  

Naši přední intelektuálové, kterým multikulti přinejmenším nevadí, většinou filosoficky vyrostli na Patočkovi, Heideggerovi a jiných existencialistech, což je myšlenkově nasměrovalo do blízkosti ideologických experimentů a manévrů kulturních marxistů. Kdo se trochu vyzná, ví, že to není nic překvapivého. Existencialisté zdůrazňovali osobní nasazení filosofa; musí být sám autentický. Měl by tedy svoje přesvědčení osvědčovat v konkrétních situacích, vystavovat je konfrontaci s obtížnou realitou. Rád uznávám, že tomuto nároku dostál Jan Patočka svou krátkou, leč nezapomenutelnou činností v Chartě 77. Ptejme se ale, jak si v tomto ohledu vedou jeho filosofičtí dědicové.

Co byste tedy řekli do očí těm do tisíců jdoucím znásilněným, poníženým, traumatizovaným ženám západní Evropy a jejich blízkým, Jene Sokole, Františku Bublane, Tomáši Halíku, Ivane Štampachu, Jene Jandourku, Martine Putno…? A oblíbené řeči o duchovním doprovázení nechte stranou. Díky fanatické víře v hodnoty multikulturalismu, kterou tak nápadně osvědčujete, nejste v pozici terapeutů, ale těch, kdo jsou za jeho tragické následky také odpovědni.

Co jim tedy povíte? Že je velice záslužné přinést takovou oběť na oltář multikulti sjednocení samotného Lidstva či zednářského pojetí humanity? Že jim Bůh odplatí? Nebo že takový je holt život? Nebo že si znásilnění vymyslely? Že jsou xenofobky a fašistky? Že je třeba ještě víc té bláznivé EU, a tedy i ještě větší počty násilníků, vůči nimž je už teď policie bezmocná – i díky Vašemu pokryteckému moralizování? Také nad tím budete s německou vládou na chvíli šokováni a budete s ní žádat přísné potrestání viníků, v které samozřejmě nevěříte, protože také participujete na tom idiotském myšlení a konání, jež takové potrestání vědomě a perfektně znemožňuje? A přitom budete dál celému světu lhát, že ten silvestrovský mejdan nesouvisí s „uprchlíky“? Anebo budete spokojeni, až si budou muslimové vodit elitami zrazené Evropany na provaze? Na jaké straně provazu pak asi budete Vy?

Uvědomujete si aspoň v koutku duše, jaký krušný úděl, jaké konkrétní utrpení svým bohorovným, ohlupujícím kázáním multikulti humanity spoluobčanům spoluzapříčiňujete, vy obdivovatelé moderních filosofických omylů, vy lokajové zvrácené ideologie a dobrovolní, otitulovaní tmáři? Jak daleko je ještě hranice, za níž konečně pocítíte stud za svou intelektuální slepotu a povýšené mentorování veřejnosti? Nebo ho už nejste schopni? Jste pyšní na své elitářství, ale v podstatě jste jen intelektuálními chaoty a falešnými proroky, což se jednou před objektivním soudem moudrých či Moudrosti zcela jistě ukáže.


16. Nebojíte se, že svou kritikou imigrace rozdmýcháte negativní emoce? Ozývají se varování, že pokud nebudeme imigranty z jiných kultur a jiného náboženství přijímat laskavě, vlastně je donutíme, aby se radikalizovali.

Obecně platí, že každá spravedlivá kritika riskuje, že vyvolá odpor kritizovaných. Dnes politicky korektní novináři na povel varují, že veřejná kritika absurdní migrační politiky, následné migrační záplavy a nepřijatelného chování migrantů vyvolává negativní emoce a nenávist. Sice se přitom schovávají za „vyváženost“, „objektivitu“ a poučování o tom, že problémy jsou složitější. Ale svými apely na zklidnění vášní více méně vědomě připravují půdu k mocenskému vynucování názorové unifikace veřejnosti.

Už je ale přitom nezajímá: a/jestli je ta kritika pravdivá; b/jestli právě oni sami svou očividnou jednostranností a evidentním lhaním nezvyšují ve veřejnosti hladinu naštvanosti; c/jestli náhodnou není nenávist ke zlu (nikoli nutně k jeho pachatelům!) žádoucím rubem angažování pro dobrou věc. Zato si bdělí novináři osvojili levičáckou techniku, kterou dobře vyjadřuje rčení „zloděj křičí: chyťte zloděje“. Pranýřují veřejnost, ačkoli by sami měli být za své systémové lhaní na pranýři.

V této souvislosti by se tedy měla klást otázka, zda se spravedlivá kritika týká tak vážné věci, že je povinností podstoupit i riziko odporu těch kritizovaných. Proimigrantská rozhodování politiků, kteří jsou na rozdíl od svých voličů chráněni před devastačními následky své politiky mocenským valem; islámský džihád; obtížné soužití s panovačnými muslimy; islamizace Evropy; vymírání bílých Evropanů; prosazování sebevražedných ideologických projektů multikulturalistů a feministek; hodnotová perverze kulturního marxismu jako jejich zdroje; intelektuální nadvláda relativismu a materialismu – to všechno jsou skutečně vážné problémy. Jejich zametání pod koberec se opravdu nedá ospravedlnit ani iluzí mírového soužití s „uprchlíky“, ani bolševickým požadavkem „klidu na práci“.

Krom toho je ve Vaší otázce, míněné zřejmě jako námitka, přítomná evidentní záměna příčiny s následkem: Ve skutečnosti je příčinou napětí v západních společnostech nesmyslná bruselská politika a agresivita muslimů; odpor vůči obojímu je jen následnou reakcí ohrožených. Tato záměna se stala běžným sofismatem sluníčkářů. Její častý výskyt usnadnilo dlouhodobé tendenční působení ideologicky ochočených médií. Ta jsou nucena vytvářet a průběžně dotvářet pozitivní obraz mírumilovného islámu i soužití s jeho vyznavači - navzdory sílící negativní zkušenosti Evropanů.

Kdyby imigranti netoužili po ničem víc než po vzájemném obohacování s Evropany, jak nám to s elánem hodným sovětských propagandistů líčí mainstream, byla by nevstřícnost a nevraživost domácích skutečně důvodem konfliktů. Levicoví aktivisté tu však aplikují obecnou psychologickou poučku na nepravém místě. Politicky korektní agitky a realita jsou totiž dva zcela odlišné světy. V reálném světě platí: a/ že včasné varování před agresorem je občanskou i lidskou povinností, bez ohledu na to, že to agresora naštve; b/ že appeasement se hrubě nevyplácí.

V umělém světě ideologických manipulátorů se však z jestřába stává ideologickým mávnutím holubice a odměřené, nelaskavé chování k ní se pak jeví jako nepochopitelné. Čím jen si to ti zbědovaní uprchlíci zasloužili, diví se pak mainstreamoví komentátoři unisono se svými pilnými čtenáři z řad vědců i lidu prostého. Přitom ta plynule narůstající negativní zkušenost s muslimy je pro Evropany daleko rozšířenějším, pro mnohé přesvědčivějším důvodem oprávněné nedůvěry k jejich kultuře a k jí danému způsobu života než teoretické pochopení podstaty islámu.

Vezměme čerstvou zkušenost Němců. Sotva migranti přijedou, už zkoušejí, co si mohou v té bláznivě vítající zemi tak naivně a submisivně se chovajících občanů dovolit; s jídlem jim pochopitelně roste chuť. Odhaduju, že nevěří svým očím, když vidí ten toliko „stínový box“, který za zády policejních „antikonfliktních“ psycholožek provozují bezpečnostní složky, vždy připravené dát se při prvním zadupání divochů na ústup nebo hrát mrtvé brouky. Jinak by byli jejich příslušníci, ó hrůzo, za rasisty; tož jsou radši za blbce či zbabělce.

Taková svědectví jsou bohužel četná a na rozdíl od agitek lžimédií také spontánní; nejsou organizovaná z nějakých vlivových center. Elitami nařízený společenský masochismus dodává migrantům pochopitelně kuráž. Vnímají ho jako výzvu k radikalizaci. Nelaskavé, leč spravedlivé usměrnění by je naopak odkázalo do patřičných mezí slušnějšího chování. Samozřejmě, že radikalismus muslimů by neodstranilo. Ten nepotřebuje stimuly zvnějšku.


17. Není kriminalita imigrantů v Německu spíše selháním policie, která není schopná ochránit před agresivními skupinami uprchlíků ostatní uprchlíky a veřejnost

Jestliže ve společnosti selhávají represivní složky, pak je nárůst kriminality logickým důsledkem; to je celkem jasné. Ale vztah policie k migrantům je hodně specifický. Označit ji za hlavního viníka neblahého stavu by nebylo spravedlivé. Činnost policie je totiž ve sféře bruselského vlivu nekompromisně usměrňována (humanizována?) direktivami politiků, kteří jsou zase k politice dvojího metru naprogramováni všeobjímající ideologií. Že jsou takové zásahy do práce policie trestným zneužíváním pravomoci úředních osob, s tím si ideologicky sebejistí pachatelé nikdy hlavu nelámali; ohýbání práva je pro ně běžnou rutinou.

Nejde tedy o to, že by policie vůbec ztratila schopnost zavést pořádek, ale spíše o to, jaký pořádek má policie podle vůle establishmentu nastolit. Praxe je evidentní: Kriminalitu přistěhovalců buď přehlížet, nebo aspoň bagatelizovat; protesty starousedlíků naopak rozhánět a kriminalizovat. Obojí jde policii na Západě bezvadně. Sama o sobě tedy neschopná rozhodně není. Jen se ta schopnost realizuje asymetricky – podle ideologického vzorce tzv. represivní tolerance, jak ji formuloval guru někdejších západních studentů -osmašedesátníků (dnes bruselských kádrů) neomarxista H. Marcuse. Připomeňme si znovu jeho nezapomenutelnou poučku: Tolerovat vše levicové (= pokrokové), netolerovat vše pravicové (= konzervativní)! Právě represivní tolerance stojí bezprostředně za dnes tak oblíbenou politikou dvojího metru. Zdá se, že ji liberální demokracie Západu přivedla k dokonalosti. Konzumentům mainstreamu se už zdá docela normální; ani se nad ní nepozastavují.

Protože je naznačený kontext pro mainstreamová média a sluníčkáře tabu, ještě se u něj trochu zastavím. Dá se z něj pochopit i ten skandální stav, kdy policie sprchuje vodními děly, mlátí a zatýká ty, kdo proti beztrestnému řádění migrantů demonstrují.

Novodobý etický debakl se uskutečnil teoretickou devalvací všech mravních názorů a hodnot v konceptu etického relativismu. Jejich znehodnocení spočívá v tom, že byly rovnostářsky postaveny na stejnou úroveň, takže prý není teoreticky možné preferovat jedny před druhými. Jakým právem pokládáte svou morálku za lepší než jinou?, ptá se vyzývavě uvědomělý relativista, a pokud se dotazovaný chce udržet na úrovni doby (být intelektuálně „in“), musí zmlknout.

Pokusy o zavádění takových teoretických nesmyslů do praxe sice nutně selhávají, ale zmatek, který do myšlení zasévají, nese až netušené ovoce. Morální relativismus totiž uvolňuje a čistí prostor společensky průbojným ideologiím. V nastoleném hodnotovém vakuu už scházejí kritéria k rozpoznání zvrácenosti morálních dogmat ideologů. Jsou tu sice ještě základní mravní instinkty, ale ty jsou snadno znejisťovány a tlumeny relativistickou vzdělaností. Stačí, když na ni ideolog při jejich umlčování šikovně naváže.

Průbojnost čerpají ideologie hlavně z vizí, které se týkají samotného lidstva. V teoretické poušti relativismu je mesianismus ideologů darem nebes, neboť praxe koneckonců vyžaduje nějaké směrovky, a relativismus všechny zrušil. Najednou tedy nevadí, že jsou ty směrodatné bombastické vize ideologů tak nekompromisní, nestoudně dogmatické a že na dálku páchnou utopismem. Dají se z nich stanovit samospasitelné cíle, které lidstvo orientují k pozemskému ráji. Pak už ani neděsí, že cesta k němu bude lemována nelidskostí nových morálek, neboť takový Cíl přece ospravedlní užití všech prostředků, které k němu vedou. Není to krásné, jak lidstvo v nerozborném bratrství a v dokonalé rovnosti staví novou babylonskou věž?

Z takového základního rozvrhu levicových ideologů už jsou idea represivní tolerance i praxe dvojího metru dobře srozumitelné. Zbývá o nich přesvědčit širokou veřejnost – v žargonu levicových elit - převychovat neosvícené masy. Pro tento úkol má dnes Nová levice vytvořeny komfortní prostředí a skvělé podmínky k oslovování. Univerzity a média jsou na její straně, k dispozici má i ochočené politické strany a vysoce efektivní neziskovou sféru. S jejich pomocí atakuje elementární smysl vychovávaných, ideově nedospělých občanů pro spravedlnost. Zápas je to sice nerovný, ale přesto dramatický. Filosoficky viděno se jedná o konflikt protipřirozené, ideologicky umocněné filosofie člověka s přirozeným realismem zdravého rozumu.

Realistická etika filosoficky verifikuje přirozený mravní univerzalismus zdravého rozumu. V něm je zákon spravedlnosti chápán jako obecně platný. Všichni lidé všech dob a kultur mají být druhými respektováni ve svých základních lidských právech; nikdo nesmí být z této souvztažnosti práv a povinností vyňat. Zákonu spravedlnosti podléhá každá lidská vůle. Rozhoduje-li se proti němu, produkuje zlé činy, z nichž se nelze vylhat ani sebesofistikovanější rétorikou.  

Relativismem zkažené myšlení však přichází s popřením takového univerzalismu. Veškerá mravnost i se svou normativní složkou je prý pouhou součástí historického procesu, a tudíž se v něm i vyvíjí. To znamená, že lidská vůle je suverénně nad mravním zákonem, rozhoduje o něm. Kritéria spravedlnosti pak určuje vítěz (války, voleb, intrikánských hrátek všeho druhu). Mravnost včetně lidských práv se stává hříčkou v rukou mocných. O tom, co máme považovat za lidské či nelidské, spravedlivé či hanebné rozhodují lidé jako Stalin, Habermas, Clintonová, Foucault, Merkelová, Juncker, Dientsbier, Marksová, Šabatová…

Jedním z neblahých důsledků relativismu je i partikularizace mravnosti, čili dobově-kulturní podmíněnost platnosti jejích norem a hodnot; je to určitá forma subjektivizace mravnosti. Tím vzniká neomezený prostor mocensky určované, výběrové spravedlnosti - pro vyvolené. Jejím rubem je pochopitelně nespravedlnost k těm, kteří mezi vyvolené nepatří. To je další článek v řetězci důsledků relativizující nadřazenosti svobody nad mravním zákonem.  V rámci relativismu tedy nemůže taková kvazispravedlnost podléhat nějaké vyšší mravní normě. Je-li lidská svoboda posledním zdrojem, suverénem mravního řádu, stává se tento pouhou iluzí.

V této relativistické perspektivě tedy ční nad lidsky srozumitelnou mravností a spravedlností ideologický superprincip jako axiom praktického myšlení a jednání politiků:

Podle ideologického klíče musejí být privilegované menšiny jednoznačně, nekompromisně a podle situace i bezmezně zvýhodňovány! Jejich mediální obraz musí být veskrze pozitivní!

Tomuto axiomu musí být podřízena veškerá činnost státních institucí. Jemu také musí být postupně přizpůsobováno veřejné mínění. To mají na starosti zpolitizovaná, politickou korektností ochočená média hlavního proudu a politicky nátlakové neziskovky. V multikulti aplikaci jsou takto preferovány etnické, rasové, kulturní menšiny. K nim patří i muslimští přistěhovalci. Také oni mají status „chráněných zvířat“, což mnohé pochopitelně vybízí k tomu, aby se tak i chovali. Nebohé ženy v Německu musejí mít zřejmě pocit, že Merkelová vypustila šelmy z klecí.

Multikulturalisté si přitom svévolně (z čistě ideologických důvodů) přisvojují monopol na morální poučování o tom, co si máme myslet, co je a není humánní a co všechno způsobuje zhnědnutí společnosti, za které by se měli všichni (kromě nich) propadat hanbou. Sebejistě a s pocitem morální převahy pak jako jedině správný názor vnucují, že bezohledné zvýhodňování menšin na úkor druhých je nezpochybnitelně spravedlivé, že patří k jejich lidským právům. V takové mravně opojné slepotě diktují i zvláštní pojetí tolerance jako „ vysoké hodnoty“ vysokých komisařů, kteří ji uplatňují na základě dogmat své nelidské ideologie. Když do toho sajrajtu přimíchají také jednu pravdu, totiž tu o oprávněné netoleranci netolerantních, vychází jim, že „rasisty“, xenofoby“, „extremisty“ je třeba po zásluze nenávidět nenávistí vpravdě třídní - prý humanistickou.

Jenže např. odpor proti muslimské imigraci se automaticky nerovná nenávisti vůči muslimům. Může a má to být nenávist pouze k jejich arogantnímu, z náboženské víry vyplývajícímu jednání. To je nepochybně špatné a nenávist k takovému zlu je rozumná, žádoucí a spravedlivá. Když ji levicoví ideologové klasifikují jako rozdmýchávání nenávisti nepřijatelné, pak v tom mylně předpokládají, že buď musí jít o nenávist k osobám, nebo že každá nenávist je špatná.

Tento omyl pochází z hlubšího, antropologického omylu o bytí člověka, podle nějž je člověk jenom tím, co ze sebe udělá. Pak pochopitelně splývá nenávist k činům člověka s nenávistí k němu samému a omyl o bytí člověka metastázuje do etického myšlení. V něm už se díky tomu považuje: a/ spravedlivé za nespravedlivé – když se chápe nenávist k špatnému jednání rovnou jako nenávist k člověku; b/ nespravedlivé za spravedlivé – když se nenávidí člověk, protože zle jedná. Ať tak či onak, nenávist k Hitlerovi či Stalinovi by dnešní humanisté za vadnou pokládat neměli; kdyby ovšem byli konzistentní.

Stejně tak nepokládají levicoví ideologové za trestuhodnou ani nenávist, kterou oni vášnivě a programově vůči svým odpůrcům šíří, ačkoli jejich činy rozhodně nedosahují úrovně Hitlerova či Stalinova jednání. Takže nenávist jako inherentní prostředek ideologicko-politického boje levice je skvělá, ale nenávist vůči jejich zločinům je hanebná. A jsme zase u Marcuseho dvojího metru.

Takové je tedy pozadí a skrytý mechanismus velkovýroby evropských hodnot a lidských práv postmoderního věku. Zdravý rozum sice tyto mravní skvosty nechápe, o to víc ale pro ně horují jak virem kulturního levičáctví zasažení profesoři i studenti humanitních oborů, tak i v hlavním proudu politického života zabydlení politici, pokrokoví novináři i všelijací študovaní aktivisté.

Je to dnes až triviálně jednoduché poslat do oběhu takový morální paskvil, který dnes prosadili a jako triumf humanity oslavují multikulturalisté. Ve skutečnosti se sami řítí ze svahu své selektivní spravedlnosti a represivní tolerance do bahna mravního nihilismu. Proč? Protože mravní hodnoty vyžadují kontakt s realitou. Ideologové multikulti však nadřadili realitě své samospasitelné konstrukce. Kontakt s realitou umožňuje i nalézání rozumné míry, která je pro mravní hodnoty nezbytná. Ideologové však nadřadili rozumu svévoli a s ní i fanatickou víru ve svá dogmata. Proto se nutně plácají v morálních extrémech, které jsou vším jiným než mravními hodnotami.

Údajné snahy multikulturalistů o dobro lidstva zákonitě oscilují mezi oběma póly jejich ideologického fandovství: nerozumnou láskou k vyvolené skupině (kterou ztotožňují div ne se samotným Dobrem) a nespravedlností k ostatním. Pokud tito nesouhlasí, stávají se terčem nenávisti, která se tu ospravedlňuje zase jen ideologicky = falešně. Zlobu vlastní nenávisti pak multikulturalisté promítají do svých oponentů, když je obviňují z hanebné nenávisti k vyvoleným menšinám. Takovou metodou uděláte kandidáta pekla i ze světce. A nejen to. Když s její pomocí šikovně ovlivníte legislativní proces a zmotáte oprávněnou kritiku s rasistickou nenávistí k menšinám, naděláte z nevinných lidí kriminálníky.

Pod vládou ideologicky zkažené politiky získávají občané časem hlubokou nedůvěru v režim i v jeho právní systém. Nedůvěra přerůstá v odpor k samolibým, kolektivním autismem postiženým politikům i k jejich celosvětové osvětě zpotvořenými lidskými právy. Západní politici všech etablovaných stran už z něj něco zakoušejí a začínají se vážně obávat revolty voličů. Přitom vychází najevo daleko hlubší, ideologická spřízněnost stran z obou pólů politického establishmentu. Volební hra západních demokracií na ostré, pravolevé dělení se zdá být u konce. Demarkační čára politického rozumu a nerozumu už dávno probíhá jinudy a zdaleka ne oblastí ekonomickou.

Politici levicoví i pravicoví, ať už ateisté, agnostici či křesťané, celá desetiletí vstřebávali a v dojemné shodě šířili absurdity multikulturalismu a genderového feminismu, lži politické korektnosti a fanatickou víru v ideologicky předefinovaná lidská práva. Z těchto iracionalit si také odvodili koncept tzv. „evropských hodnot“. Nyní se v boji proti „populistům“ z „extremistických“ stran semkli kolem bruselského centra a v pravidelných intervalech osvědčují jak víru v mírumilovnost samotného islámu, tak i odhodlání k zneužití policie proti „extremistům“ zdravého rozumu – což není nikdo jiný než odpůrci ideologického extremismu neomarxistů. V našich odvozených poměrech pěstují tuto hlubinnou politickou symbiózu Sobotka s Babišem, Kalouskem, Fialou i Bělobrádkem.

Etablované strany se evidentně cítí být ohroženy problémem imigrace. Přistupovaly k němu bruselsky laxně až demagogicky a najednou se nad nimi vznáší přízrak volání k zodpovědnosti.  Svým mnohaletým bezstarostným posluhováním zvrácené ideologii multikulti a participací na politicko-korektním lhaní přece nesou za nezvládnutý imigrační příval také svůj díl viny. Teď ale nervózně zjišťují, že věc je vážná, že žene veřejnost do ulic. Proto vytvářejí alianci proti politickým iniciativám zdola ze strachu, že by mohli skončit na politickém smetišti. V podobné situaci jsou i mainstreamová média. Jsou vyděšená z přesunu čtenářů k alternativním serverům a bubnují na poplach, jak prý jsou tyto servery populistické, neobjektivní, a že je nejvyšší čas je začít cenzurovat.

Otřesení se tedy shlukují do jednoho houfu a stupňují demagogii i vyhrožování: Kdo neuzná naši jedinou pravdu, která mimo jiné spočívá i v ideologicky diktovaném, falešném rozlišování islamistů a islámu, je nepřítelem společnosti, šiřitelem nenávisti a půjde sedět. Lidé však instinktivně vědí, že zlá nenávist je úplně někde jinde. Lze ji najít u muslimů vůči Západu a pak zřejmě také u politicko- mediálních elit vůči těm, kteří prohlédli jejich zčásti fanatickou, zčásti naivní a zčásti kariérnickou loajalitu k bruselskému politbyru.

Všimněme si například, jak naši politici reagovali na policejní zásah proti Adamu Bartošovi. Můžeme si o něm myslet své, ale za co ho vlastně policajti sebrali? Dovolil si říct, že přijímáním muslimských migrantů v řádu tisíců zrazuje vláda svou vlast a zaslouží tudíž trest nejvyšší. Jistěže si politici v soukromí řeknou, co si to ten nýmand dovoluje. Jistěže jsou šokování, když je někdo vyruší z jejich blaženého blouznění o medailích za humanitu takovými řečmi o velezradě. Něco jiného už ale je, když se kvůli tomu uchýlí k papalášským manýrům.

Nevyslovil ale Bartoš jen nepříjemnou pravdu, která se sice „v dobré společnosti“ neříká, ale proto ještě nepřestává být pravdou? Že jsou muslimské komunity hrozbou bezpečnosti, je po zkušenostech s terorismem jasné všem, kromě zarytých sluníčkářů. Když Fico vyhlásil, že muslimy na Slovensku nechce, vypadal jako extremista jen v očích bruselských pomatenců, kteří tu migrační katastrofu způsobili, a v očích jejich věrných. Za činy takového dosahu však nesou politici odpovědnost, nezávisle na tom, co všechno si o tom myslí a jak (ne)šikovně se z ní vylhávají. Když tedy Bartoš mluví o vlastizradě trapně kličkujícího Sobotky (kvóty sice ne, ale muslimů tuplovaně), pak se po vyjasnění toho, čím skutečně muslimské tažení do Evropy je, nezdá, že by byl tak úplně mimo realitu.

Bartoše tedy odvedli a jeho příznivce zmlátili. A co na to tzv. pravicoví politici, ti, kteří občas do médií pustí „pravicovou“ cameronovsko-merkelovskou floskuli, že multikulturalismus selhal? Nic. Drží basu politicky ohrožených, a v tom, že „extremisté“ dostali nakládačku, cítí šanci, možná i satisfakci. Voliči by si na to měli vzpomenout, až se jim zase budou vlichocovat a zaníceně vykládat o svobodě a demokracii. Měli by vyhodnotit, že je jim v posledku stranický egoismus milejší než stav společnosti. Omlouvám se, jestli se mýlím, ale nevšiml jsem si, že by se v tomto případě aspoň v jednom křesťanském politikovi hnulo politické svědomí; o politicích „voltairiánech“ nemluvě.

Co ještě musejí špičky EU provést, aby našim myšlenkově zpohodlnělým a k Bruselu nadmíru loajálním politikům došlo, že participují na jejich totalitním myšlení a slouží jejich totalitním praktikám? To čekají, až jim Brusel nadiktuje plynule narůstající příděl muslimů, kteří obohatí naši kulturu tím způsobem jako na Západě?  Až jim přikážou, jak se chovat/nechovat k soudruhům z privilegovaných menšin, jak jim nadržovat a jak se o nich musí/nesmí mluvit? Nebo až tady začne také řádit myšlenková policie a začnou se plnit kriminály či bezdomovecké zóny politicky nekorektními jedinci? Pak teprve se jim bude zdát analogie s někdejším moskevským politbyrem trochu reálnější? Inu, policie to ve vyspělých liberálních demokraciích opravdu nemá jednoduché.


18. Každý člověk je sice ovlivněn svou kulturou a společností, ve které byl vychován, ale také ji může opustit a integrovat se do jiné. Proč by se to nemohlo stát i v případě muslimských imigrantů?

Ano, tak na to zřejmě nahlížejí i právě zmínění politici. Proto se jim musejí zdát řeči o vlastizradě přehnané až hysterické. Nemusíme ale proti nim hned vytahovat nejvyšší trumfy a poukazovat na to, že muslimská migrace je snadnou příležitostí, šancí pro teroristy, kteří snad nenechávají v klidu ani bruselské elity. Už samo to nezodpovědné otevření hranic záplavě muslimů bez ohledu na katastrofální následky je hanebnost, která není pouhou nedbalostí. Je důsledkem nadvlády ideologických zájmů nad zákony (mravními i právními), nad všemi politickými ctnostmi i nad zdravým rozumem. I za to by se její režiséři, herci i kompars měli proporcionálně zodpovídat.

Pokud jde o možnost chápat muslimskou migraci méně dramaticky, mělo by být vzhledem k výše řečenému jasnější, že se jedná o pohled silně rozostřený. Jistěže se mnozí muslimové úspěšně integrovali. V tom problém není a je nutné to opakovat stále dokola, protože multikulturalisté pořád dokola vytahují argumentační kartu umírněných muslimů. V odpovědích na otázku 12. a 14. jsme viděli, že problém muslimských komunit a faktická existence integrovaných muslimů jsou dvě odlišné věci, které ve svých konfuzních argumentech směšují jen sluníčkáři.

Nejde tedy o to, jestli jsou vůbec muslimové integrovatelní, ani o to, kolik jich je integrovatelných. V úvaze o rizicích islámské imigrace je důležité, že principy islámské víry integrovatelnost vylučují. Ze strategických důvodů připouštějí nekonfliktní soužití, jen když je muslimská komunita zatím početně slabší. Varování před muslimskou hrozbou se tedy kromě islámské víry zakládá i na kritice muslimských komunit. Taková kritika se, jak už bylo řečeno, netýká muslimů jako jedinců. Nebezpeční jsou v početně vzrůstajících komunitách. V nich realizují vírou vštípené představy o vlastní nadřazenosti v podobě nepřizpůsobování se poměrům hostitelské země, prosazování svých zákonů a zotročování slabších.

Pokud chce tedy někdo sázet na umírněné muslimy, měl by vědět, že především sází na muslimy ve víře vlažné. Možná i kalkuluje s jejich konverzí k materialismu či k relativistickému liberalismu. Pak by měl uvážit, že v muslimském světě jsou dnes spíše opačné trendy  - k autentickému islámu.

Ve Vaší otázce se tedy abstrahuje od specifické povahy islámu. Předpokládá se v ní, že islám je prostě náboženství jako každé jiné. Že se tedy má také těšit náboženské svobodě v nemuslimských zemích. Vždyť i někteří muslimové se přece mohou (navzdory své víře) integrovat. Až na tu poslední větu je to ale předpoklad mylný.


19. Nemohl by islám oživit zájem o duchovní hodnoty a nabídnout alternativu ke konzumnímu životnímu stylu současné Evropy?

Je samozřejmě rozumné hledat na kritizovaném také něco dobrého, když to zrovna nemotivujeme potřebou obhajovat ho „za každou cenu“. V teoretickém srovnávání muslimského světa se světem současného Západu vystupuje především rozdíl náboženský. Muslimové věří v jednoho Boha, Stvořitele světa, zatímco typický představitel postmoderního Západu věří, že Absolutnem je hmotný svět. Z tohoto hlediska nabízí islám skutečné duchovní hodnoty, nakolik vyplývají z žitého vztahu ke Stvořiteli, které dnešní Západ zoufale postrádá. Takový verdikt Evropany, pyšné na svou vědu a liberální kulturu, naštve. Kdyby ale přistoupili na skutečně racionální, v podstatě filosofickou diskusi, začali by rychle zjišťovat, že hájí předem ztracenou věc.

V prvním kole takové diskuse by ztratili iluzi o své racionální převaze. Vyšlo by v něm najevo, že v materialismus či v kritickou vyspělost svých agnostických postojů mohou jen věřit. Materialismus je monistickou koncepcí reality. Sebevědomý materialista by ale v diskusi brzy zjistil, že ani moderní autority monistického pojetí světa (Spinoza a Hegel) ho nebyly schopny odůvodnit, že v jejich argumentech je spousta neprověřovaných a v posledku i rozporných dogmat. To samé platí o Kantovi, hlavní autoritě moderního agnosticismu, při jeho rozporných výkladech lidského myšlení.

Ani oblíbené odvolávání se k přírodním vědám nemůže materialistovi proměnit jeho víru ve vědění. Dokázat empiricky neexistenci neempirické reality či vypočítat nemožnost takové reality je zřejmě nadlidský úkol. V druhém kole by se materialista mohl eventuálně dovědět, že důkazní převaha je zcela na straně kritiků jeho jednoduché víry.

Na druhé straně je ale islám náboženstvím násilnickým, netolerantním k těm, kteří ho nepřijímají.  Obsahuje silnou tendenci k zotročování či likvidování nevěřících a jeho vyznavači žárlivě trvají na jeho nekritizovatelnosti. Navíc nepřipouští rozdělení moci světské a duchovní; jakožto teokratický se tedy stává totalitní ideologií. Z tohoto hlediska si už lze jen těžko představit, že by mohl islám na Západě oživit zájem o duchovní hodnoty; spíše odpuzuje a náboženský život diskredituje. Problémem islámu je tedy absence smyslu pro svobodu vyznání. Přesněji řečeno, neznalost té filosoficky poznatelné normy přirozeného mravního zákona, která vyžaduje, aby osoba odpovědná za vedení vlastního života nebyla při volbě náboženství vystavována nátlaku.

Takovému pokušení znásilňovat svědomí druhého „ve jménu jeho spásy“ prakticky asi podléhali věřící všech náboženství. Ale některá, např. křesťanství, přitom měla stále dostupnou určitou teologickou pravdu jako korektiv vnucování víry. Jakou pravdu? Že by totiž bylo absurdní, aby Bůh, který dal člověku svobodu, zároveň chtěl, aby byla svoboda v rozhodujícím bodě existence, totiž ve vztahování k Němu, potlačována. Islám však v závazných textech tuto pravdu popírá.

Islám a postmoderní Západ se tedy z hlediska svobody ocitají na opačných pólech, které se k sobě mají jako dva extrémy. Západní liberalismus dopřává svobody (v jistém smyslu) příliš mnoho, islám zase příliš málo. Západ uvolnil vazbu svobody na mravní zákon a v klimatu hédonické sebeobsluhy ho nahradil mravně nezakotvenými právními systémy, vymýšlenými lidskými právy a absurditami politické korektnosti. To jsou ovšem dosti nelidské náhradní programy. Islám pro změnu škrtl mravní zákon o svobodě životní volby. A právě z toho důvodu nemůže být rozumnou alternativou k hédonicko-konzumnímu způsobu života dnešních Evropanů. Bylo by to spíš vyhánění čerta ďáblem.


20. Islám lze kritizovat z hlediska hodnot, jako jsou lidská práva, svoboda a demokracie. Z čeho ale může při kritice islámu vycházet křesťan? Nevěřící lidé často poukazují na podobnosti mezi islámem a křesťanstvím. Dokonce i konstituce Lumen gentium mluví o tom, že muslimové se stejně jako katolíci klaní jedinému, milosrdnému Bohu.

Křesťan jako takový může argumentovat jen z víry. V kritice islámu by pak stavěl svou víru proti víře muslimů, a to jsme ve slepé uličce pouhých subjektivních přesvědčení. Způsob, jakým je otázka položena, do této slepé uličky také vede. Neboť separuje argumentační možnosti křesťana od argumentačních možností člověka – čili rovinu teologickou od roviny filosofické. Naštěstí ale křesťan může kritizovat islám i jako pouhý člověk, čili filosoficky. Taková kritika má tu výhodu, že může být racionálně objektivizována, čili přístupná každému, kdo chce myslet logicky a nedogmaticky.

Po tomto vyjasnění lze tedy říct, že také křesťan by měl kritizovat islám kvůli jeho ignorování lidských práv, mezi něž patří i svoboda. Východiska a instrumenty této kritiky by se však radikálně lišily od kritiky postmoderních relativistů a jejich politických učňů, kteří si z lidských práv udělali cár papíru, na který zapisují výměšky svých ideologických ambicí. Pokud jde o demokracii, mohl by být křesťan rozumnější, než je dnes zvykem. Nemusel by z ní dělat posvátnou krávu či synonymum spravedlnosti. A už vůbec by ji neměl šířit po světě jako optimální formu vládnutí pro všechny. Spíše by měl pozorně reflektovat podmínky úspěšnosti demokratického zřízení, bez nichž demokracie degeneruje v tyranii.

Mezi islámem a křesťanstvím je jistě řada podobností, které vyplývají už z toho, že v obou případech jde o monoteistická náboženství. Analogicky bychom našli také mnoho podobností mezi různými materialisticky založenými společnostmi, např. tou komunistickou a společnostmi současného Západu. Pokud mají takové komparace sloužit k diskreditaci jednoho člena druhým, jedná se spíš o argument nouzový. Zajímavější je srovnání islámu a křesťanství, které rádi užívají ekumenici. Ti ovšem sledují opačný účel. Chtějí zdůraznit hodnotu jednoho členu srovnáním s druhým, u kterého se ta hodnota uznává jaksi sama sebou. Tak dnes víc než kdy jindy slýcháme, že muslimové a křesťané vyznávají téhož Boha. Je tomu opravdu tak? Ano i ne – a nemusíme hned myslet na chytrou horákyni či dialektiku Fridricha Hegela.

V některých atributech Boha se křesťané s muslimy shodují, ale v mnoha atributech, které jsou pro náboženský život určující, se naopak rozcházejí. Když uvážíme, že mnohost „božích vlastností“ je dána jen naším způsobem poznání Boha, což znamená, že vše, co o Bohu chápeme různými pojmy rozlišeně, je ztotožněno v identitě božího bytí, pak se ukazuje, že oblíbené tvrzení o vyznávání téhož Boha různými náboženstvími je příliš vágní, nejednoznačné; vyžaduje zpřesnění. Tahle ontologická úvaha o Bohu je ovšem příliš abstraktní a pro běžné myšlení málo srozumitelná. Výrok o témže Bohu muslimů a křesťanů je však možné problematizovat i jinak.

Náboženství mají ambici dát odpovědi na otázky o smyslu lidského života, o cestách jeho zdařilého naplňování a o posmrtném finále. Muslimové i křesťané shodně věří, že pravdy jejich náboženství jsou přímo Bohem zjevené. Avšak obsahy zjevení, které jako Boží pravdy přináší lidstvu Ježíš a Mohamed, se dramaticky liší; v mnoha zásadních ohledech si odporují.

Nemá-li tedy pravdu Hegel, který právě v rozporech vidí to pravé ořechové, nemohou odporující si obsahy zjevení pocházet od téhož Boha. Přitom jsou ale pro životní orientaci věřících i pro odpovídající způsob jejich života klíčové. A muslimové i křesťané věří, že Bůh je jen jeden. Výrok, že křesťané a muslimové uctívají téhož Boha, se tedy z tohoto hlediska ukazuje jako velice problematický a bez potřebného vyjasnění i zcela matoucí. V běžné mluvě se podobné výroky objasňují svým kontextem. V textech, které jsou např. neseny ekumenickou intencí či diplomatickou opatrností, se spíš akcentují „shodné“ atributy Boha; o rozdílech se takticky mlčí. Pravdivé myšlení se však rozdílům vyhýbat nemůže.

Ve vážných, existenciálních situacích by tedy před sloganem „hledejte, co nás spojuje, ne, co rozděluje“ měla dostávat přednost pravda. Jako není člověk pouhým živočichem, tak není ani Bůh, který žádá lásku k nepříteli, Bohem islámu. Pro křesťana ta vážná situace nastává, nejen když je konfrontována identita jeho víry. Také dnešní imigrační krize přináší situace, kdy je třeba odhalovat demagogii sluníčkářů, ano, i na nejvyšších místech, a trvat na nepříjemných pravdách o hrozbě muslimské imigrace či o nesnadném soužití s narůstajícími muslimskými komunitami. A to bez ohledu na nadávky, šikanování či všelijaké postihy, kterých mají levicoví humanisté po ruce nepřeberné množství.  


21. Kritizujete například pojetí lidských práv nebo svobody, které v současné Evropě převládá, a v této kritice byste se zřejmě shodl s islámskými fundamentalisty. V čem se od nich lišíte? Není Vaším ideálem jen jiná forma totality oproti rozmanitosti současných pluralitních společností?

Z výše řečeného by snad mohlo být zřejmé, že bych se v kritice soudobého pojetí lidských práv a svobody s islamisty většinou neshodl. Jim např. vadí tzv. svoboda vnější, která primárně obsahuje nárok na životní sebeurčení člověka, čili to, že člověk nemá být ve výběru světonázoru či náboženské víry nikým znásilňován. Islamisty přitom vůbec nezajímá, že je tento nárok dán samotnou lidskou přirozeností a že je právě proto i lidským právem. V tom s nimi nelze rozumně souhlasit. Tento rozdíl ve vztahu k lidským právům mezi islamisty a mým pohledem tedy vychází z toho, že já v otázce lidských práv beru za kritérium filosoficky poznatelnou lidskou přirozenost, kdežto islamisté korán. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi nimi a mnou, když už se na to ptáte.

Z mého uznání svobody volby životního názoru dále vyplývá, že je mi cizí jakákoli kolektivistická degradace lidské osoby na pouhého člena nějakého vyššího celku (např. společnosti), který by musel svůj soukromý život z velké části, ne-li zcela, neprávem obětovat či přizpůsobit mocensky definovaným potřebám státu nebo nějakým kmenovým zvyklostem. Proto také logicky nemám problém s pluralitní společností, jejíž členové mají různá světonázorová přesvědčení a kréda. Věřte, že nejen z filosofických důvodů, ale také díky téměř kontinuální životní zkušenosti s různými formami mocenského nátlaku směrem k jednomu správnému názoru či vyznání, jsou mi totalitní manýry z duše protivné.

Když už se tedy musím s odpuštěním vykecávat z podezření, že snad také trpím (třeba skrytou) náklonností k totalitě, napadají mě dva, tři důvody, proč jsem si asi to podezření vysloužil. Jednak se netajím tím, že pokládám některé životně relevantní pravdy za filosoficky dokazatelné, což je z hlediska dnes vládnoucí filosofie neodpustitelný hřích. Foucaultem poučení intelektuálové z toho briskně usoudí, že ohrožuju otevřenou společnost terorem pravdy.

S tím souvisí i druhý hřích. Když kritizuju bezmeznou, v relativismu založenou postmoderní pluralitu, potrefení z toho vyvodí, že jsem prostě nepřítelem plurality. No, a když zjistí, že jsem ke všemu ještě katolík, mají definitivně jasno: Dogmatik, fundamentalista se špatně skrývanými sklony k totalitnímu myšlení. Trochu mě utěšuje, že jsem vlastně kacíř či disident; obojí dnes nezní špatně.

Není třeba zastírat, že se v katolické společensko-politické praxi vyskytovaly prvky totality. Není tedy katolicismus ze své povahy totalitní? Taková zkratka se pochopitelně nabízí. Ale usuzovat na hodnotu nějakého učení z toho, jak ho jeho stoupenci (ne)uskutečňují v praxi, není zrovna dobrá metoda. Co řekneme např. o knězi, který z kazatelny hřímá proti zlodějnám, a sám se jich dopouští? Že je to, co říká, špatné? To bychom se pak nad jeho praxí nemuseli pohoršovat. Kdo tedy nemá v daném tématu zrovna nutkání k demagogii, snadno rozliší, že něco jiného je hodnota ideálu a něco jiného jeho kulhající realizace. A protože hřích či chcete-li pokulhávající praxe je údělem lidských bytostí i společností, měli bychom s tím rozlišením při posuzování idejí, které formují praxi, přece jen trochu víc počítat.

V našem případě to znamená, že historická pravda o různých formách násilného prosazování katolické víry ještě nesvědčí o tom, že je katolicismus totalitní ideologií. Ta neblahá praxe k jeho historii nesporně patří, ale nikoli jako důsledek katolické víry, nýbrž právě jí navzdory. Dnes je náboženská svoboda realitou katolického myšlení i praxe a na katolické víře tím se nic nezměnilo; jen se v tomto bodě zase uplatnila. Křesťanské pojetí člověka je totiž esenciálně personalistické: Osobní život je bytostně víc než společnost; jeho životní určení nesplývá s finalitou společnosti. To mimo jiné znamená, že člověk má povinnost vést dobrý život. Proto má také právo realizovat ho svobodně podle svého poznání, za jehož úroveň je ovšem odpovědný; donucováním ještě nikdo ctnosti nenabyl.