Ročník 2016‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

NICE – selhání nejen multikulturalismu

Vlastimil Podracký


V Nice selhalo vše, na co si lze vzpomenout. Je to selhání policie, politiky multikulturalismu, rádobypolitiky integrace, občanského vědomí, národního vědomí, kontinuity kultury, chápání evropských hodnot a vůbec schopnosti rozumět dnešnímu světu. Nebylo pochopeno, že džihád existuje, postupuje a vítězí. Terorismus je jen vrcholem ledovce.

 Oddělování terorismu od ostatních projevů muslimského džihádu v evropských městech, neustálá propagace, že normální muslimové za to přece nemohou, je jen manipulace s masami, kterou dělá současný evropský a národní establishment. Nezávidím Hollandovi, že stále musí zdůrazňovat, že opatření proti terorismu se nedotknou svobody. To bude opakovat třeba stokrát? Vždyť už tomu teď ani sám nemůže věřit!

 Terorismus je neodmyslitelně spojen s ostatními formami mírného a téměř nepozorovatelného džihádu. Jen jeden aspekt je výjimečný - terorismus ukazuje celému světu přímo na obrazovkách nebezpečnost celého džihádu.

V lednu t. r. jsem napsal článek: Tři džihády: http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/451117/Tri-dzihady.html


Je to „džihád kolébek“, „džihád proti integraci a asimilaci“, „džihád migrace“. Záměrně tam neuvádím džihád terorismu, protože ten není podstatný, naopak spíše na předchozí tři džihády upozorňuje. Upozornění ovšem sděluje jen těm, kteří ho chtějí chápat, což vypadá, že většina establishmentu není. Terorista zabije pár desítek lidí, je to sice strašné, ale nikoliv podstatné, lépe řečeno, je to spíše odvozený jev.
 

Místo integrace postupné osidlování

 Podstatné je postupné osidlování vymírající Evropy muslimy pomocí oněch tří džihádů, vysokou natalitou nepracujících a o rodinu se starajících muslimských žen, obrovskou nechutí se integrovat, ale zvát do Evropy další souvěrce. Osidlování Evropy právě těmi umírněnými, kteří sami nevraždí. Terorista potom spáchá svůj čin obvykle nedaleko muslimské čtvrti, ve které nalézá podporu nebo odtamtud přímo pochází. Muslimské čtvrti jsou téměř v každém městě (zděsil jsem se, že taková čtvrt je také v Nice, kterou znám ještě jako normální evropské město s italským a francouzským obyvatelstvem). Terorismus se potom koná velmi snadno a fakticky je velmi těžké mu zabránit. Teroristé mohou být lidé, kteří na sebe moc neupozorňují. Nevím, co s tím vůbec policie může udělat. Nevím, jak chce Hollande zachovat svobodu? Vždyť teroristické činy může konat kdokoliv z obyvatel zcela nezávisle tak jako v případě Mohammeda Bouhlela. Stačí nějaká výzva z Islámského státu. Naučit se zabíjet je snadné a nákladním autem už teprve. Tak máme rozeseto teroristů okolo sebe nespočet. Jeden zahyne a druhý povstane. Kdy se už konečně vyhlásí válka džihádismu a šíření islámu, jasně řekne pravda, když z druhé strany je válka vyhlášena? Vyhlašovat válku terorismu je falešné a naprosto neproduktivní, protože je to jen vrcholek širší fronty džihádu dané právě těmi třemi džihády uvedenými shora.

 Přitom si nemyslím, že všichni muslimové jsou džihádisté, dokonce považuji džihádisty za menšinu. Proto jsou většinou muslimové chápáni jako normální občané, se kterými lze vyjít, jenže přece jen - když dojde na lámání chleba, svoje soukmenovce neopustí. To znamená, že integrace stejně neproběhla. Dokonale integrovaný člověk by měl dát vždy přednost své nové vlasti, civilizaci, kterou přijal. U muslimů to téměř není možné.

 Bylo napsáno mnoho o fenoménu terorismu bez pochopení komplexních příčin, pod politickou korektností, která objasnění celého paradigmatu blokuje. Význační sociologové hovoří o frustraci, o vykořeněnosti mladých lidí, o hledání vlastní identity apod. Na základě těchto zpráv vlastně ani pořádně nevíme, co ve skutečnosti bylo příčinou, závěry se liší, platí jen pro jednotlivce, prý osamělé, nevyvážené nebo patologické osobnosti. Všechno to jsou stereotypní sociologické a psychologické výplody schematizovaných odborníků, kteří nevystrčili nos ze své ordinace, kde zkoumají alkoholiky, autisty a hysterické ženy, a proto nepochopí, že teroristé jsou vojáky džihádu, jsou to bojovníci stejní jako kdykoliv jindy. Ale tím nemyslím, že jsou všichni odborníci neschopní. Spíše se domnívám, že jsou všichni politicky korektní a obludnou skutečnost nechtějí přiznat. Nechtějí, stejně jako všichni ostatní, přesvědčení o neomylnosti evropských hodnot, přiznat selhání těchto tzv. hodnot tváří v tvář drsné skutečnosti světa.
 Nepřiznat si selhání obdivné a zakotvené ideologie je lidem vlastní: Komunistická ideologie byla také do poslední chvíle nepřekonatelně vítězná, jedinečná a nedotknutelná. Potom se pod tíhou reality zhroutila jako domeček z karet. To nás čeká, pokud budeme postupovat dosavadním způsobem jako slepci nad propastí. Válka potom proběhne přímo v evropských městech. Paradigma umírněných muslimských džihádů už dlouho uplatňovaných v západních městech nebylo pochopeno, stejně jako nepochopili komunisté neschopnost svého režimu zajistit dostatek služeb a spotřebního zboží (někdy i potravin).

 Všechny druhy džihádu, tedy ony tři umírněné formy a terorismus k tomu, existují v podporující se symbióze. Nelze je od sebe oddělovat. Terorismus šíří strach a chaos. Nemuslimští občané se začnou stěhovat z ohrožených míst a uvolňovat místo pro muslimské šíření a ovládání celých městských částí; tito Evropané nic jiného nedovedou, nebyli vychováváni k boji jako Izraelité. Tzv. evropské hodnoty jsou hédonického charakteru: Evropané jsou tu přece proto, aby si užívali života, nesvazovali svoji svobodu nějakou závislostí na společnosti, a už vůbec ne, aby se obětovali pro vlast, pro společnost, pro druhé lidi. Jednotlivec byl tzv. evropskými hodnotami vyzýván, aby konzumoval nejen materiální statky, ale i sexuálně nezávislý život, cestování po světě, aby se zbavoval zodpovědnosti za rodinu, obec, vlast. Myslíte si, že tito lidé zůstanou ve své čtvrti a budou „bojovat“? Samozřejmě, že bojovat nebudou. Pokud se někdo chová jinak, zodpovědnost za svoje společenstvo má a bojovat je odhodlán, je nazýván nacionalistou, xenofobem a rasistou. Tyto naposled řečené společenské jevy musíme v rámci politické korektnosti proklínat až do samého sebezničení něčím úplně jiným, právě tím, co proklínat nesmíme a čemu se musíme klanět; sebezničení tzv. evropskými hodnotami.


Postupná projekce zhoubných idejí do původních evropských hodnot

 Původní evropské hodnoty – svoboda, rovnost, bratrství – byly kolektivního charakteru. Jejich aplikace zohledňovala potřebu kolektivu národního nebo státního. Demokracie byla výsledek tohoto kolektivního myšlení. Evropské kolektivy měly řád vzniklý z křesťanství a jeho atributy se navzdory postupnému zanikání víry samotné držely. Tyto přesahující myšlenky vytvářely kolektivní ctnosti – sounáležitost, věrnost, jednotu, solidaritu, spravedlnost. V tomto myšlenkovém paradigmatu nebylo možné, aby vznikl stav, který dnes máme - osidlování našeho prostoru neintegrovanými cizími příslušníky. Nebyl možný ze dvou důvodů:

 Jednak bylo nemyslitelné, aby se tito lidé neintegrovali, neintegrovaní by byli ostrakizováni, nedostávali by žádné peníze, museli by si vydělávat, a tím byli pod tlakem integrace daleko více. Proto by jich bylo v Evropě jen málo a určitě by se nechovali jako tito dnešní.

 Druhý důvod by byl, že Evropa by nevymírala, protože původní evropské, jednotlivce přesahující hodnoty, obsahovaly sounáležitost se společností a její kulturou. Pokud existuje společnost, která cítí sounáležitost svých členů, stará se i o budoucnost. Proto by otázka přežití vlastního etnika byla alespoň uspokojivě řešena, byla by o ní taková otevřená diskuse, jaká se dnes podle politické korektnosti vést nesmí.

 V šedesátých letech ovlivnila Západ „revoluce mladých“, která rozvrátila tradiční řád a započala proces projekce marxismu do západní svobodné společnosti. Marxismus, který se zbavil kolektivismu a respektoval svobodu jednotlivce, můžeme dnes nazvat neomarxismus. Liberálové neměli s neomarxismem větší problém, protože neomezoval individualismus, a tak se proti němu vyhraňovali jen okrajově a vlastně se s ním nějak ideově „míjeli“. Spor vedli spíše se socialisty, kteří chtěli přerozdělování veřejných prostředků. Tento spor zahltil politický prostor a dovolil neomarxismu proniknout za jejich zády do ostatních sfér společnosti. Konzervativci nedovedli vytvořit nějakou smysluplnou ideu, kterou by postavili proti neomarxistické akci, nechali se zakřiknout, že jsou nacionalisté a xenofobové, čemuž se snažili vyhnout, a proto se zbavili hlavního nástroje – národní sounáležitosti. Dnes to těžko obnovují.

 Současná ideologie má velmi komplikovaný původ a marxismus v ní tvoří jen část. Hlavním parametrem je fenomén, který nazývám „odloučení“. Je to vlastně adorace jednotlivce, který je zbaven společenské zodpovědnosti a má velká práva bez povinností. Je to výsledek marxistické teorie „odumírání státu“. Jenže to obsahuje odumírání veškeré společenské angažovanosti. Když slábne identita se státem, není národ, není společnost, není se proč angažovat. Vidíme to v dnešní politice především na slábnutí demokracie. Když není stát, je jen odloučený jednotlivec, existuje jen jakýsi světový (evropský) prostor, angažovanost není možná, nejsou k tomu demokratické instituce. Lidé tedy nejsou k národu nějak vázáni, nemusejí mít děti, aby se zachoval, nemusejí pro něj nic dělat, mohou se kamkoliv odstěhovat a začíná jim být jedno, zda uprázdněný prostor po nich zaplní cizí civilizace. A tak vlastně tato současná zhoubná civilizace ničí sama sebe. Obhájci současných evropských hodnot obhajují zhoubné hodnoty multikulturalismu, genderového feminismu, homosexualismu, humanrightismu, jež jsou niterně založeny na relativismu, tedy na expandující rovnosti všeho se vším - tedy i rovnosti cizí civilizace s domácí jako výdobytku marxismu. Myslí si, že obhajují evropské hodnoty. Nikoliv, obhajují cosi, co se za hodnoty vůbec považovat nedá.

 Pokud jsme ještě nepropadli evropským nehodnotám, musíme se vrátit k těm původním konzervativním, obnovit národní sounáležitost a s ní i diskusi o budoucnosti národa, zachování jeho kultury a biologické existence, obnovit angažovanost a demokracii. To ovšem předpokládá se rozejít s neomarxismem a jeho nehodnotami, čímž se samozřejmě rozejdeme nutně také s kosmopolitismem, jehož část je ovšem nutno zachovat jako vztah k druhým národům a světovým problémům, případně v rámci EU jako jen omezeně nadřízené složce hájící svoje národy proti civilizacím cizím a zajišťující vnitřní spolupráci a bezpečnost.