Ročník 2016‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Otázka metodického kruhu

Pavel Veselský


Poznámky k formátu


Quaestiones disputatae neboli „disputované otázky“ je formát oblíbený ve scholastické filosofii – v něm je psáno i její nejslavnější dílo, Teologická summa Tomáše Akvinského. Vychází z filosofické disputace, kdy se diskutovalo o sporné otázce a oba diskutéři předkládali argumenty a po podání svého vysvětlení otázky jako takové museli zodpovědět i námitky soupeře a ukázat, proč nevyvracejí předkládané řešení. Nešlo tedy jen o předložení lepší odpovědi na spornou otázku, než se kterou přišel oponent, ale také o správné pochopení jeho námitek a jejich následné vyvrácení nebo alternativní vysvětlení ve světle vlastního řešení. To je zohledněno i v podobě psaného filosofického či teologického díla, které se podle otázek probíraných při disputaci nazývá. Každá „otázka“ začíná vymezením toho, o co se přesně vede spor, pak následují argumenty oponenta či oponentů (v Teologické summě bývají tři, ale jejich počet nemusí být omezen), jeden nebo více argumentů podporujících autorovo stanovisko, ale odlišných od jeho „odpovědi“ neboli řešení hlavní otázky, pak ona hlavní odpověď a nakonec odpovědi na jednotlivé námitky (a výjimečně i na některý podpůrný argument).

Tento formát má své výhody: V první řadě nutí autora k intelektuální poctivosti. Quaestiones disputatae motivují k zahrnutí velkého množství námitek včetně těch obtížných a zároveň stimulují snahu na ně uspokojivě odpovědět, protože slabý nebo nepřiléhavý protiargument bude snadno odhalen. Přehlednost je pochopitelně praktická i pro čtenáře, který tak nemusí argumenty hledat v nestrukturovaném textu. To je užitečné pro pochopení myšlenek v textu, nejen když čtenář hledá argumenty pro disputace, ať už akademické nebo hospodské. A konečně je tu pedagogická hodnota skrze „efekt detektivky“: Čtení takových otázek v tom pořadí, v jakém jsou psané, u námitek oponentů vybízí k přemýšlení, jak na ně asi odpoví autor a jak bych na ně odpověděl já.

V tomto formátu jsem zpracoval klíčový prvek noetiky Jiřího Fuchse – metodický kruh. Vycházel jsem z druhého dílu jeho Filosofie, z Iluzí skeptiků a z přednášek o noetice na stránce youtube.com. Kromě toho jsem zejména námitky čerpal víceméně náhodně z rozhovorů na toto téma a z vyhledávání na internetu. A konečně některé z mých odpovědí jsou na Fuchsově postupu do značné míry nezávislé, resp. jsou jeho rozpracováním a dotažením. Základem odpovědi je však Fuchsův postup; na jiné uspokojivé argumenty pro dokazovanou tezi jsem nenarazil, proto podpůrné argumenty oproti klasické formě quaestiones disputatae chybějí. Na druhou stranu, jistou slabinou této formy je absence zvláštního prostoru věnovanému vyjasnění pojmů, proto jsem do úvodní části otázky přidal definice klíčových pojmů.


Metodický kruh a dokazatelnost axiomů


Definice


Logický kruh: Z pojmu důkazu vyplývá, že se závěr vyvozuje z premis.  Závěr není zřejmý, premisy však zřejmé být musejí. Je tedy třeba dokazovat z jiných soudů. Logický kruh znamená vyvozování z dokazovaných tezí, a tedy zneplatnění důkazu.

Metodický kruh: V metodickém kruhu je závěr použit při dokazování jako metoda, nikoli jako premisa.

Teze: Pokud je závěr použit při dokazování jako metoda, nikoli jako premisa, důkaz není zneplatněn, ačkoli jde o kruhový důkaz. Takto je možné (myšlením) dokázat základní předpoklady myšlení.

Antiteze: Pokud závěr jakkoli používám při dokazování, je takový důkaz vždy neplatný.


Námitky


1. Žádný důkaz kruhem není platný. Co víc dodat, kruh je přece kruh!

2. Jak Aristoteles napsal ve čtvrté knize Metafyziky, dokazování probíhá dedukcí z premis. Při důkazu základů myšlení tedy buď jde o regres do nekonečna, nebo se musíme zastavit u nějakých nedokazatelných axiomů.

3. Jde o pouhou formalistickou vytáčku.

4. Tento důkaz je beznadějně nekritický, dogmatický. Teze je totiž třeba před použitím prověřit. Princip sporu, objektivitu myšlení a další základní pravdy však uvedené důkazy používají, a proto jde o dogmatismus.

5. Proti námitce operující pojmem pochybnosti: Descartes definoval pochybnost jako zneplatnění, vyřazení jakékoli zpochybněné teze. Pochybnost tedy znemožňuje použít zpochybněné myšlení jinak než dogmaticky.

6. Russel: obecné soudy o soudech jsou v metajazyce, tedy nevypovídají o sobě samých, ale jen o soudech v běžném jazyce. O soudech v metajazyce vypovídají soudy v metajazyce druhého stupně, o nich soudy v metajazyce dalšího stupně a tak dále až do nekonečna. To lze zdůvodnit na základě paradoxu s normálními a nenormálními množinami. Není tedy možné aplikovat pojmy samy na sebe ani nepřímo dokazovat s obecnou platností, a proto není možné dokazovat prvotní principy.


Odpovídám


Aby šlo o logický kruh zneplatňující důkaz, musí být závěr použit jako premisa. Při nepřímém dokazování mohu jistým způsobem používat některé soudy, které však nepoužívám jako premisy. Hlavním způsobem nepřímého dokazování neboli důkazu sporem je spor dané teze s ní samou nebo s jejími nutnými předpoklady a důsledky. Při takovém dokazování žádnou klasickou premisu nepotřebujeme. Používáme však při něm obecné základy myšlení (např. princip sporu nebo objektivity myšlení), a to i při pokusu o jejich dokázání. Ale v jakém smyslu je používáme?

Při každém myšlení používáme některé poznatky jako podmínky myšlení obecně. Například princip sporu je bezpochyby použit jako nutná podmínka myšlení, a tedy jako nástroj v nepřímém dokazování, a to i při dokazování sebe sama. Dokazovací nástroj sám o sobě není premisou - a nutné podmínky myšlení jsou právě takovými dokazovacími nástroji.

Pokud však tyto nástroje nejsou premisami, zbývá prozkoumat, zda zařazení dokazované nebo nějak z ní vyvozené teze neruší důkaz podobně jako u logického kruhu. Hlavním důvodem zákazu logického kruhu je tautologie: Pokud je dokazovaný soud v předpokladu a považujeme jej za platný, nutně nám vyjde jeho platnost (jinak by nešlo o důkaz a nebylo by co zneplatňovat kruhem), a pokud jej považujeme za neplatný (tj. předpoklad považujeme za nepravdivý), nutně dojdeme k neplatnosti nebo alespoň nedokazatelnosti závěru. V metodickém kruhu však nejde o skutečnou tautologii. Dá se na něj pohlížet jako na obecnější příklad autoaplikace neboli aplikace teze na ni samu, kdy se mnohé teze samy vyvracejí. Použití autoaplikace založené na metodickém kruhu prověřuje pravdivost zkoumaných tezí, některé vyvrací a jiné potvrzuje, nejde tedy o skutečný předpoklad pravdivosti zkoumané teze, ale o použití teze, o které pochybujeme. Pokud nezapomeneme na všechny relevantní podmínky, nemáme důvod zkoumanou tezi jako součást metody nepoužít.

Zbývá prošetřit tyto okrajové podmínky. Nejprve je třeba si uvědomit, že jde o něco víc než o prostou autoaplikaci: Zde se aplikují všechny nutné podmínky myšlení. To znamená, že chyba v jakékoli z těchto nutných podmínek znamená zpochybnění důkazů vytvořených pomocí metodického kruhu. Do té doby, než budou dokázány, můžeme noetický kruh používat jako odůvodněnou hypotézu, po jejich dokázání jako spolehlivý pevný bod. Chyba by mohla být ještě mimo jakoukoli konkrétní tezi; při obecném nepřímém důkazu však můžeme dokázat nutnost myšlení v používaném pojetí, ze kterého plyne nutnost všech nutných podmínek myšlení včetně těch neznámých, a tedy i jistota metodického kruhu. Tento poslední krok zaslouží samostatnou otázku; tu alespoň prozatím nechávám jiným.


Odpovědi na námitky


1. (viz „odpovídám“)

2. Aristoteles mnoha způsoby nepřímo dokazuje princip sporu, který spadá mezi „nedokazatelné“ prvotní principy. Námitka se tady zakládá na Aristotelově termínu důkazu chápaného pouze jako přímý důkaz. Není však třeba chápat důkaz v takovém úzkém smyslu. O nepřímém důkazu tato námitka nemluví, ale právě ten používáme. Bylo však ukázáno, že nepřímý důkaz může dokazovat i bez stále nových premis. Premisa jako premisa má jako podmínky základní principy myšlení. Ty však alespoň jednu po druhé s obecnou platností zpochybňujeme, nejsou tedy nové, ani pouze věřené.

3. Jde o odpověď na logickou námitku, že důkazy prvotních principů jsou zneplatněny kruhem.

4. Oponent předpokládá, že zásada nepoužívání neprověřených tezí je nutnou podmínkou jakéhokoli kritického myšlení. Kde však oponent vzal tento předpoklad? V kritickém myšlení jde o důsledné pochybování. Důsledné pochybování však znamená nejistotu, zda platí teze či antiteze. Prověřované teze tedy můžeme použít s vědomím, že mohou být chybné, a je tedy třeba je dodatečně prověřit.

5. Pojem karteziánské pochybnosti neboli transcendentální epoché má určité předpoklady, např. pojem soudu či pravdivostní hodnoty. Takové vyřazení teze by znamenalo přijetí antiteze bez jakéhokoli důkazu. Proto kritickému myšlení více odpovídá námi použitý pojem pochybnosti.

6. Jakékoli logické uvažování pracuje s obecnou definicí soudu, tedy přisouzení nebo odejmutí predikátu určitému subjektu. Tato definice je z hlediska svého obsahu soudem – přisuzuje subjektu (všechny myšlenkové a slovně vyjádřitelné akty přisuzující nebo odnímající predikát subjektu) predikát (být soudem). Pokud by se tato definice nevztahovala na sebe samu, došlo by ke sporu – současně by soudem byla (z hlediska svého obsahu) a nebyla (podle teze vylučující ji z definovaného pojmu soudu).