Ročník 2016‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Vybrané kristologické tituly Ježíše Krista z pohledu Fundamentální teologie – Část 3.

ThMgr. ThLic. Miloslav Paclík


3. Mesiánské christologické tituly z pohledu Kristova kněžského úřadu


   Vedle narušeného poznání Boha přes dědičný hřích je třeba také odstranit propast mezi bohem a lidmi, která povstává hříchem. Ježíš Kristus způsobil smíření padlých lidí s Bohem, a to svým kněžským úřadem.


Velekněz

Je naprosto jasné, že Ježíši Kristu jako jedinému v Novém zákoně náleží titul velekněze. Kněz přináší Bohu za lid oběť, a tím zprostředkovává odpuštění hříchů a vyslyšení modliteb. Ve Starém zákoně kněží přinášeli oběti krvavé. Kristus dobře ví, že je knězem, a že jeho oběť a jeho kněžství hluboce převyšuje kněžství starozákonní. Je obětí i obětníkem zároveň. Pouze On je knězem, jehož oběť je On sám, On položil Bohu v oběť sebe sama.

Jako předobraz Kristova kněžství bývá nejčastěji na začátku uváděn Melchisedech, který předpovídá Kristu, že jeho kněžství potrvá navěky. Melchisedech byl knězem Boha Nejvyššího a jako první biblická postava obětoval Bohu chléb a víno. Byl to předobraz té oběti, kterou přinesl Kristus ve večeřadle.

Prof. M. Rusecki v tomto místě poukazuje na komentář sv. Augustýna, všímající si pokory Ježíše, kdy podotýká, že z lásky a pokory je Ježíš příkladem, když drží ve svých rukách své vlastní tělo. V kněžství Ježíšově je to ona poukázaná pokora, která působí, že On se zcela dává lidu a inspiruje ho tím k následování. Přestože on sám sebe knězem nenazýval, jeden z důležitých liturgických a soteriologických proudů ho jako kněze (Žid), ba dokonce velekněze(Zj), vykreslil.

Ježíš je nový Mojžíš, apoštol a velekněz zároveň, a tak jako Áron je povolán k přinášení obětí122. Jedná se o pozemského kněze pravého, Žid 7, svatého, neposkvrněného, jediného, který se stal knězem z vůle Otce 123. Velekněz budoucích dober 124, kněz na věky125.

Tento Velekněz sedící po pravici Nejvyššího Boha byl ustanoven nad Božím domem126. Odtud vede naše kroky a stává se naším osudem127.

Prvním úkolem kněží bylo tedy přinášení obětí, druhým pak služba zákonu. Proto má Ježíš k Mojžíšovu zákonu celkem jasný vztah. Kristus zjevuje jeho transcendentní roli, když přichází, aby jej nezrušil, ale naplnil128.

Přestože Ježíš není zákonem spoután, horlí pro něj a v plném světle ukazuje jeho obsah, vyjádřený u Matouše129 na prvním místě v lásce k Bohu a na druhém podobným přikázáním lásky bližnímu.

Tento aspekt Ježíšovy kněžské služby je prodloužením kněžské činnosti starozákonních kněží, zároveň ji však v každém ohledu dalece převyšuje, protože Ježíšovo slovo, ale hlavně jeho činnost jsou hlásáním evangelia spásy v nejvlastnějším smyslu slova, a proto zákon dokonale doplňují.

Ježíš Kristus jako Velekněz je nejvyšší a nejvlastnější formou Jeho bytí, o čemž On sám ví. Svým kněžstvím dává světlo i samé podstatě života a služby apoštolů, kněží i jáhnů130, ale také ukazuje světlo víry všem křesťanům, které učinil kněžími Boha Ježíše Krista 131.


Beránek Boží

Tento titul je obsažen v Novém zákoně hned v několika knihách. Jmenujme Janovo evangelium, Skutky apoštolské, první list Petrův a v neposlední řadě knihu Janova zjevení.

Význam užití tohoto titulu je nutné hledat v noci, kdy se Hospodin rozhodl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví. Podle známého příkazu měl být tu noc v každé rodině zabit beránek, který má být obětován. Kniha exodu striktně vyjmenovává vlastnosti beránka, aby byl bez vady, jednoroční a sameček (Ex 12, 5132). Jeho krví jsou pak kropeny veřeje všech hebrejských příbytků a tím jejich obyvatelé zachráněni; nikoliv před rukou faraona, ale před andělem smrti, který tu noc prochází říší a zabíjí Egypťany. Krvi obětovaného beránka je připisováno, že hebrejský lid byl vysvobozen z područí faraona, egyptského krále. Podle Ex133 se stávají lidem a národem svatým a vyvoleným, spojeným s Bohem skrze Mojžíšův zákon.

Po nějaké době se titul beránka znovu objevuje, když se od nepřátel pronásledovaný prorok Jeremiáš přirovná k beránkovi, "kterého vedou na zabití"134. Tento obraz je později velmi dobře použit v přirovnání k Hospodinovu trpícímu služebníku. Beránek je tedy někdo, kdo ostentativně umírá za hříchy svého národa nebo lidu. Nelze zde nezmínit kapitolu z knihy proroka Izaiáše, Iz 53135.

Zde se boží služebník ukazuje jako "beránek, vedený k zabití" a jako "ovce, kterou vedou na porážku, která nemá, kdo by ji před tím ostříhal", beránek, který ani ústa neotevřel 136.

Jak už bylo zmíněno výše, ukazuje tento text na neobyčejnou pokoru a podřízenost Hospodinova trpícího služebníka, a to hlavně v souvislosti s předobrazem tohoto titulu vůči Ježíši Kristu. Mohli bychom v tomto místě podotknout zmínku tohoto faktu synoptickými evangelisty a také ve vyprávění skutků Apoštolských 137 v perikopě křtu dvořana etiopské vládkyně. Na tento text odkazují evangelisté v pašijovém příběhu Ježíše Krista, jestliže popisují fakt, že po svém zatčení Kristus Pán před veleradou Židů mlčí (Mt 26, 63138) a také v janovském místě že totiž ani Pilátovi nic neodpovídá (J 19, 9139).

Na tento titul také navazuje Jan Křtitel, když Ježíše popisuje na začátku Janova Evangelia názvem a titulem "Beránek Boží, který snímá hříchy světa" poté, co na něho upozorňuje své učedníky a ukazuje na něj (J 1,29; Žid 9, 28140). Nový zákon nachází ještě další místa, která poukazují na Božího Beránka, a to 1 Petr 1.19; a J 1. 19 -36141);

Starozákonní oběti byly obětovány ze zvířat. Nová smlouva byla uzavřena krví Ježíše Krista, Beránka Božího. On sám sebe obětoval Bohu, když všechny lidi vykoupil prolitím své krve. Jako Beránek Boží byl Ježíš ohlašován již proroky, a to zejména v 53. kapitole proroka Izaiáše. Poukaz na oběť Beránka Božího nacházíme v již zmíněném úryvku evangelia svatého Jana ( J 1, 29142).

Jak píše list Židům: Ježíš, obětující sebe samého 143, usedl po Boží pravici, aby jako Bůh i Člověk obětoval sebe Bohu Otci, a tak se stal pro všechny vzorem. Opěvuje to rovněž i Žalm144.

Prvotní křesťanská tradice vidí v Kristu pravého velikonočního Beránka Božího a Petrova katecheze představuje jeho spásné poslání. Na Krista ukazuje velkým způsobem Janovo evangelium a již zmíněný list Židům. Ježíš, Beránek bez vady, tedy bez hříchu, tak dokonává oběť smíru lidstva s Otcem za cenu vlastní krve. Narození Kristovo a jeho příchod na svět naplnilo Boží slib spásy. Předpovědi Starého zákona se v Ježíši Kristu stávají skutečností.


Služebník Boží

Starý zákon používá titul služebníka Božího pokud jde o celý národ, anebo ve vztahu osoby zvláštním způsobem Bohem povolané. Jedná se především o osoby z předáků vyvoleného národa, jako byl Abrahám, Mojžíš, Jozue anebo David. Dále se to týká proroků, jejichž poslání se zaobírá dodržováním zákona, a také kněží, kteří mají spravovat Boží kult jménem Božího lidu. Tento pojem se dotýká také lidí, kteří mají na starosti nějakým způsobem upevnění vztahu národa v oblasti věrnosti vůči pravému Bohu.

Nejvýraznějším starozákonním připomenutím Božího služebníka je jistě kniha proroka Izaiáše s mnoha teologickými souvislostmi, kde se objeví tento titul v tajemné postavě Jahveho trpícího Služebníka, a to zejména ve čtyřech písních Izaiášových: první 42, 1-4; druhé 49 1- 7; třetí 50, 4 - 11; a konečně čtvrté 52, 13 - 53145.

Boží služebník je osobou Bohu blízkou, Bohem milovanou, bezmezně Mu důvěřující, který pro spásu lidu na sebe dobrovolně vezme mnohá utrpení a nakonec přinese sebe sama v oběť Bohu za všechen lid, díky které dosáhne vykoupení celého lidstva; zaslouží si proto věčnou chválu a obdrží trvalou a věčnou vládu.

Nový zákon ukazuje Ježíše předpovídaného proroky, vyvoleného Bohem, bere na sebe utrpení lidí. Tato služba lidu je projevem lásky a zároveň skutkem, životem, ale také obětí vycházející ze sebe sama. Již a svého života představuje Ježíš Kristus právě svůj život jako prototyp všeobecné služby především podobnými slovy jako: "Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží" 146.

Podle Marka jde o zvláštního Služebníka, který "nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal sebe sama jako výkupnou oběť za všechny" 147 148.

Ježíš sám ve večeřadle vzpomněl na nutnost naplnit poslání proklamovaného sluhy Jahveho u Izajáše: "Amen pravím vám, že se musí na mně naplnit to, co je psáno: Byl přičten mezi zločince" 149. Vztahuje na sebe tedy to proroctví, jež se na něm doslovně naplňuje. Poukazuje tak na neodvolatelný postoj Boha, který spočívá v Jeho spásném plánu150.

Ježíš pak sám sebe zjevuje jako pokorného a tichého Pána, který je Služebníkem151 , a také jako spasitele chudých, a to zejména v místě152 a také u Lukáše153. U Lk 22 154 se rovněž představuje jako Ten, který slouží a dává svůj život jako výkupné za všechny ( Mt 10, 43), a jako zločinec umírá na kříži. Pojmenování Ježíše Božím Služebníkem bere na vědomí Jeho pokoru a ponížení, které se vlastně stává jeho velikou mocí. A to v Ježíšově příběhu není opomenuto. Po fázi onoho ponížení nastupuje Ježíšovo oslavení jakožto Syna Božího a chvála Boha Otce. V Ježíšově poslání, zejména v předpovědi Jeho utrpení a smrti, je tedy přítomno naplnění předpovědí trpícího Božího Služebníka u proroka Izajáše.

Boží Služebník - to je Kristus. V celém svém působení počítal s rolí Pánova služebníka, a tak, jak je psáno v listě Židům, stal se zárukou spásy pro všechny, kdo Ho poslouchají.


Spasitel

Pojem spasení předpokládá, že lidská přirozenost je zasažena zraněním dědičného hříchu. Ten zasáhl destruktivním způsobem lidskou existenci samu v sobě, vztah člověka k Bohu a mezilidské vztahy. Vlastní existence člověka podléhá od té doby hříchu, smrti a pomíjivosti. To vyžaduje vnější zákrok záchrany.

Starozákonní prostředí vidí Spasitele v Jahvem, a to hned na několika biblických místech. Od něho se očekává, že tuto kýženou spásu přinese.

Je zde možné vypozorovat určitý vývoj tohoto pojmu. Nejdříve jde o představu spásy od pozemského neštěstí, kdy následovně označuje tento titul úděl vyvoleného národa, ne jen dočasně nebo lokálně, ale především o spásu v duchovním slova smyslu a nadčasově. Jde tu o spasení od hříchu. Tak se začalo rodit mesiánské155 pojetí spásy.

Na tomto významu může terminologicky stavět evangelista Lukáš, kdy cituje např. Magnificat Panny Marie 156.

Spasitelem nazývá Boha a v nejužším kontextu se tento titul vztahuje na Krista, kdy ve druhé kapitole157 hlásá: "narodil se Vám Spasitel".

Povelikonoční reflexe zdůrazňuje, že titul Spasitel právem náleží v nejvyšší míře Ježíši Kristu, poněvadž je to právě On, který spasí lidstvo od hříchu. Ježíše nevidí evangelium pouze jako proroka předpovídajícího vykoupení anebo soud, ale také jako Spasitele, který spásu od hříchu realizuje sám ze sebe.

List Římanům jej vidí jako Spasitele, který se sebezjevuje svými slovy i skutky158. Proto také zaujímá centrální význam v lidské historii, do které jako Spasitel vstupuje již v okamžiku svého narození.

Ze synoptiků se objevilo toto označení, titulem Spasitel u sv. Lukáše poprvé 1, 47159, po druhé 2, 11, po třetí Sk 5, 31 a po čtvrté Lk 13, 23160; u ostatních synoptiků se docela nevyskytuje. Podobně se termín spasení vyskytuje u Lukáše šestkrát, u ostatních synoptiků vůbec ne.

Prof. Rusecki popisuje, že sloveso spasit tu máme sedmnáctkrát u Lukáše; vždycky znamená spásu duchovního významu. Většina těchto termínů, zejména substantiv, se objevuje v tzv. Evangeliu dětství, a to ve starozákonním a judaistickém kontextu. Znamená to, že kořeny těchto pojmů je třeba hledat právě zde. Právě znalost myšlenek spásy ve Starém zákoně pomůže lépe porozumět soteriologii Lukášově161.

Odpověď na otázku, v čem spočívá spása Ježíšova, se nachází v tzv. Nazaretském Ježíšově manifestu; ten zahrnuje program celé jeho činnosti. Jeho podstatnou částí je propuštění vězňů, uzdravení slepých, propuštění zajatých162.

Spasitelná činnost Ježíšova se bez pochyby uskutečňuje v jeho znameních, zázracích, uzdraveních. Jedná se o vzkříšení mrtvých (důležitě 7, 11- 17; 8, 49 - 56163), uzdravování nemocných 4, 38; 5, 12 - 16; 5, 5-11; 8, 23 - 39; 9, 37-43164) a činnost thaumaturgickou, tedy vyhánění démonů, což všechno je považováno za počátek spásy. Jen u Lukáše vysvětluje Ježíš své exorcismy jako dílo "prstu Božího"165. Je to významná spojitost a poukaz na dávné mocné činy a divy při vysvobozování vyvoleného lidu z egyptského otroctví. Osvobozování počítá i s osvobozením z područí démonů, díky čemuž má spása dokončená Ježíšem charakter eschatologicko - mesiánský.

Také Ježíšovo jméno je možné překládat jako: "Bůh je Spasitelem"166. Proto je také základním tématem teologie, života i činnosti Ježíšovy, reflektovaných zvl u sv. Pavla ( srv. 1 Kor 9,22; Ř 5, 8-11167). Ježíš sám neužívá termín Spasitel, Vykupitel ani Prostředník, teprve v povelikonočním prostředí se jeho užití objevuje ve vztahu k němu, a to několikrát.

Je třeba zvláštního povšimnutí slovesa "spasit", které zahrnuje tři základní doplňující se procesy: Ospravedlnění, Vykoupení a Spasení.

Ospravedlnění jako osvobození a očíštění od hříchů a nepravostí, Vykoupení jako zrušení propasti s Bohem a usmíření, Spasení jakožto eschatologické naplnění Božího stvoření, a to právě v Bohu. Potřeba Spásy se netýká jen jedné osoby, ale podle listu Židům se stává Ježíš původcem spásy pro všechny národy168.

Historický Ježíš se stal Spasitelem ustanoveným pro celý svět, vyvýšeným až k pravici Boží jako vládce, proto lze dojít spásy jen v jeho jménu169. Spasitelné poslání Ježíšovo má krásný začátek na kříži, kdy říká kajícímu lotru: amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji170.


4. Polemika


   Pokud k nabídnutému tématu mám užít polemiku, nabízí se srovnání katolické školy a školy liberálně protestantské, v konkrétním případě zastoupené jedním z Kantových žáků, nazývaným otcem protestantské apologetiky a některými vnímaným jako zakladatel novodobé apologetiky vědecké. Jedná se o Friedricha Schleiermachera. V dnešní době, kdy řadoví věřící stojí před otázkou ekumenismu a ekumenického úsilí, není rozbor rozdílů zmíněných dvou chápání takových událostí, jako byly ty, které se staly v průběhu a na konci Ježíšova pozemského života, na škodu.

   Katolický pohled je jasný. Mesiánské tituly, stejně jako celá Ježíšova činnost, ukazuje a také dokazuje, kým je Ježíš z Nazaretu. Což znamená všechno to, co dělá, a potom také v neposlední řadě i to, jak je vnímán. Bezprostředně je učedníky a apoštoly, ale i lidmi katolického pohledu vnímán nepochybně ve světle mesiánských titulů, bez pochybností o tom, jestli skutečně lze tyto tituly vnímat tak, jak jsou věřícímu člověku nabízeny a Církví předkládány k věření. Problém nastává v celkové subjektivizaci a iracionalizaci víry, která je typická, počínaje Martinem Lutherem nejen všeobecně pro protestanty, ale mezi nimi též pro Fridricha Schleiermachera, dána bezpochyby konfliktem mezi vzniklou protestantskou věroukou a katolickým dogmatem a jakousi podvědomou obavou ze vzniklého konfliktu171.

   V jeho případě dochází k subjektivizaci vnímání Ježíšovy osobnosti i činnosti pod tíhou jeho současného prostředí, jistě těžko přehlédnutelného, ale také o nic více ospravedlnitelného. Schleiermacherovy postoje, hraničící mnohdy až s pietismem, posouvají vnímání Ježíše z Nazaretu do zcela jiné pozice, a to zcela zkresluje i Jeho poselství. Problém nastává ve chvíli, jakmile se od jasné racionality katolického dogmatu odklání, a začíná se utíkat k pocitové fiduciální víře. Rozum, osvícený vírou, kterému sám Ježíš dodává dostatek nasycení intelektuálního hladu po pravdě, důležitého předpokladu uspokojení lidského srdce po pravé lásce, zde ustupuje do pozadí před subjektivním vnímáním osobního prožitku víry a pocitového projevu náboženské zkušenosti172.

   Schleiermacherovi je pravou podstatou náboženství "bezprostřední vědomí Božství", jak je nalézáme jednak v sobě a jednak ve světě. Proto pak Krista nazývá Mesiášem anebo Synem Božím pouze proto, že si byl nekonečna vědom více než ostatní lidé. Podobně subjektivizuje i vnímání Ježíšových zázraků jako znamení Ježíšovy mesianity. Pomineme-li oblast pietismu, nelze se ztotožnit s omezováním náboženství na subjektivní prožitky víry, které v důsledku posouvají a zkreslují i celé vnímání vyslance Boží zvěsti Ježíše Krista, jeho osoby i jeho díla. Schleiermacherovi jde o interpretaci Ježíšova Božího synovství v duchu vlastního vědomí vztahu k Bohu Otci. Podle terminologie tzv. "globálního zázraku", kterým je podle něj stvoření světa, zaujímá názor, že Bůh nemůže konat prostřednictvím jednotlivých skutků, nýbrž přijímá pouze globální fakt celého světa. Od Kanta přejímá teorii, že Bůh a jeho všemohoucnost se nemůže zjevit prostřednictvím konkrétních skutků, jestliže Bůh není "ex definitione" přítomný ani v čase, ani v prostoru. Proto se v konkrétním čase ani na konkrétním místě nedá Bůh omezeně lokalizovat. Nedá se tedy tvrdit, že by v jednotlivých událostech mohl být Bůh přítomen. Víra má totiž u Schleiermachera existenciální charakter a experimentální poznání s ní nestojí proti sobě. Skutečnost světa a Boha jsou totiž skutečnosti nerozdílné. Bůh by podle zmíněného autora zázraky, divy a znameními, na základě kterých na sebe váže mesiánské tituly, bořil řád, stanovený Stvořitelem, a každé znamení by se pak vykládalo "contra naturam"173.

   Tato nauka, pokud uvážíme její další rozvinutí zejména Albrechtem Ritschlem (1822 - 1899), dává pak základy radikálnímu liberalismu a teologickému modernismu, jež budou o necelých dvě stě let později tolik přijímány i v prostředí katolické Církve. Myšlenka Friedricha Schleiermachera, která zdůrazňuje před racionalitou víry náboženský cit, prožitek a zkušenost, je Ritschlem použita, i když se Ritschl chce vyhnout známému Schleiermacherově pietismu. Pro značný vliv Ritschla je to právě meziválečný protestantismus, který se uchyluje k radikálnímu liberalimu a jde v důsledku tak daleko, že až popírá božství Ježíše Krista. V protestantském prostředí byli pak i teologové, kteří považovali Ježíše Krista za "snílka z Nazareta".

   Poměrně známým odpůrcem katolické racionality je Adolf Harnack. Ve známém díle "Wesen des Christentums" dokazuje, že podstatou evangelia je pro něho "živoucí vědomí synovství Ježíšova vůči jedinému Bohu Otci"174. K němu se připojuje později i Arnold Troeltsch, který v duchu liberální teologie hovoří o prvotním a dědičném hříchu jako o mýtu, který je však pro praxi bezcenný175.

Také teolog B. G. Bornkmann tvrdí, že bůh je přítomen v bibli uskutečňovaných zázracích "tady a teď", a proto není potřeba k původu a k dokazování mesiánského poslání Ježíše bezprostředně užívat mesiánských titulů176. Teprve společenství prvotní Církve "cítilo potřebu" dokazovat původ Kristův prostřednictvím mesiásnkých titulů. S tímto pohledem je pak možné se často setkat v protestantské literatuře177.


Zakončení


   Fundamentální teologie má před sebou stanovený cíl. Osoba a postava Ježíše Krista, stejně jako jeho pozemská činnost, je pro křesťana neustále předmětem zájmu, protože se jedná také o objekt víry. To, jak posluchač či adresát radostné evangelní zvěsti chápe tyto skutečnosti a jak je postava Ježíše z Nazaretu interpretována, to vše je bez nejmenších pochyb zásadním předmětem zkoumání apologetiky, neboli Fundamentální teologie.

Otázky, kterými je třeba při úvahách nad christologickými tituly se zabývat, znějí: Za co Ježíš považoval sám sebe, jak jej vnímají jiní, jaký má vztah k předpovědi, která se k němu váže ze Starého zákona. Starostí této disciplíny je zároveň i to, že jeho mesiánské povědomí se může opřít o důvěryhodnost jak jeho osoby, tak jeho svědectví. Tento fakt posléze ukazuje na nadpřirozený charakter křesťanského zjevení jako takového.

   Ježíš si je v celé své práci vědom toho, že působí ve jménu svého Otce, který jej posílá na svět. "Poslaný" přichází, aby plnil otcovu vůli, a aby se tak stal zásadním a viditelným znamením víry a faktickým obrazem, který lze bez pochyb ztotožňovat s Ježíšem Evangelií.

   Ve výrazném vykreslení tohoto povědomí v evangeliu svatého Jana je velice patrný poukaz na toho, koho "poslal Bůh", od Ježíšových bezprostředních předchůdců. To je také titul, který je v tomto evangeliu Ježíši vlastní, a to hned na několika místech (J 3,34; 5,36; 6,29; 10,36; 17,3178).

   Sebejistota Ježíšova se opírá o sebevědomí božského nadpřirozeného původu a z něj čerpá celou svoji důstojnost. Ježíš sám říká, že od Boha vyšel a k Bohu se zase vrací a že nepřichází ze sebe, ale od Toho, který jej poslal (8,42; 12, 49179).

   Rovněž u synoptiků vystupoval Ježíš v konsekvenci sebevědomí svého mesiášství. On koná jako ten, kdo má moc (srv Mk1,27; Mt 7,29180). Je si vědom toho, že přijetí jeho osoby i učení, stejně i jeho odmítnutí a pohrdání jím se týká i "Toho, který jej posílá" (srv. Mt 10,40; Lk 10, 16181). Nikoliv Ježíšovi učedníci anebo lid, ale On sám se považoval za Mesiáše, a to od začátku svého veřejného působení. Přiznával se k svému poslání zvláště před těmi, kteří měli jakýkoliv důvod i právo požadovat od něj jasný důkaz věrohodnosti. Tomu svědčí zejména tři scény evangelní: prvně odpověď učedníkům sv. Jana Křtitele182, po druhé akceptace Petrova vyznání, a tedy i víry apoštolů (Mt 16,16; srv Lk 9, 20; Mk 8, 29183), a za třetí Ježíšovy odpovědi před Kaifášovým soudem ( Mk 14, 61; srv Lk 22, 70184;).

   Učedníci tedy doopravdy Ježíše považují za Mesiáše, což dokládá i prosba Jakuba a Jana o první místa v království( Mt 16, 15; J 1, 43185;). Lidé ho považují za proroka, ale uzdravení nemocní jej provolávají Mesiášem186. Konečně taktéž slavný vjezd Ježíšův do Jeruzaléma má charakter mesiánský.

   Také tehdejší úřady, ať židovské či římské, se zajímají o mesiánské Ježíšovo pozemské působení. A kvůli výkonům a úkonům Ježíšovy mesiánské mise je nejen předveden před náboženský židovský soud, ale konečně vydán i Pilátovi Pontskému 187 a odsouzen na smrt.188




POZNÁMKY


122srv. Žid 5, 1-4;

123srv. Žid 5,5;

124srv. Žid 9, 11;

125srv. Žid 7, 21;

126srv. Žid 10, 21;

127 Gnilka JEZUS Z NAZARETU s. 301-320;Schillebeeckx Jesus. Die Gechichte, s. 389-457;

Cz. Bartnik CHRYSTUS JAKO SENS HISTORII s. 87;

128 srv. Mt 5, 17;

129 srv. Mt 22;

130 srv. Ř 1,9; Ř 15,15;

131 srv. Zj 20, 6;

132 srv. Ex 12, 5;

133 srv. Ex 19, 6;

134 srv. Jer 11, 19;

135 srv. Iz 53;

136 srv. Iz 53;

137 srv. Sk 8, 31 - 35;

138

139 srv. Mt 26, 63;

140 srv. J 19, 9;

141 srv. tamt.;

142 srv. tamt.;

143 srv. Žid 10, 12;

144 srv. Žl 51, 19;

145 srv. Iz 42 - Iz 53;

146 srv. Lk 22, 27;

147 Mk 10, 45;

148 Schillebeeckx Jesus. Die Gechichte, s. 389-457; C.Augrain, M.-F. Lacan SLUGA BOŹY ; STB s. 888;

149 Lk 22, 37;

150 srv. Jankowski ROZWÓJ CHRYSTOLOGII NOWEGO TESTAMENTU s. 27;

151 Mt 11, 29;

152 Mt 11, 5;

153 Lk 4, 18;

154 Lk 22, 27;

155 srv. Rubinkiewicz WSTEP DO NOWEGO TESTAMENTU s. 258;

156 Lk 1, 47;

157 Lk 2, 12;

158 Sk 6,9;

159 Lk 1, 47;

160 srv. tamt.

161H Langkammer EWANGELIA LUKASZA, EWANGELIA O ZBAWIENIU I POWSZECHNYM ZBAWIENIU; RTKUL 36:1989 s. 53- 56;

162 srv. Lk 4, 18;

163 srv. tamt.;

164 srv tamt.;

165 Lk 11, 20;

166 srv. Mt 1, 21;

167 srv. tamt.;

168 srv. Žid 5, 9;

169 srv. Sk 5, 31;

170 Lk 23, 43;

171 srv. M. Rusecki, CUD W MYSLI CHRZEŚCIAŃSKIEJ, Lublin 1991;

172 srv. J. Kubalík, KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V NAŠÍ VLASTI, Brno 1985, str. 65;

173 srv. F.D.E. Schleiermacher, DER CHRISTLICHE GLAUBE, Berlin 1960;

174 srv. J. Kubalík, KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V NAŠÍ VLASTI, Brno 1985, str. 64;

175 srv. tamt.;

176 srv. B. G. Bornkmann, JESUS VON NAZARETH, Stuttgart 1956, str. 204 nn..;

177 srv. M. Rusecki WIARYGODNOŚĆ CHRZEŚCIAŃSTWA, Lublin 1994, str. 123;

178 srv. tamt.;

179 srv. tamt.;

180 srv. tamt.;

181 srv. tamt.;

182 Mt 11, 3;

183 srv. tamt.;

184 srv. tamt.;

185 srv. tamt.;

186 Mt 9, 27 ap..;

187 Mk 15, 1;

188 Mk 15, 26;