Ročník 2016‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Vyšší humanita nebo měkká totalita?

Jiří Fuchs


1. Navození problému totality


1.1 Podobnost s předchozími totalitami.

S nástupem migrační krize se ve veřejném diskurzu začala množit srovnání bruselského centra EU s někdejším moskevským politbyrem. Už předtím sice bylo slyšet hlasy, že se za fasádou demokratických struktur a hlučné rétoriky o svobodě, LP a humanitě skrývá plíživá totalita, ale byly většinou dotčeně odmítány jako hysterické výlevy extremistů.

Filosofy Legutka či Spaemanna či předchozí dva papeže, kteří v souvislosti s Bruselem také mluvili o zlé a zákeřné ideologii, jež staví lidská práva proti člověku, sice může za extremisty vydávat jen ignorant nebo fanatik, ale přesvědčení o protikladu komunistické totality a dnešních západních demokracií je pořád silné, i když v současnosti stále víc lidí vidí, že více Evropy rovná se nejen méně svobody, nýbrž i té vzývané demokracie.

Většinu lidí pořád přesvědčuje, že bruselský režim nemá nic společného s totalitou, protože v něm fungují demokratická pravidla. Poukazují přitom na svobodu projevu, svobodné volby, možnost legálního odporu a nikoli kruté, estébácké zacházení s politickými odpůrci. To jim dává jistotu, že současná bruselská politika není totalitní.

Na druhou stranu jsou tu i nápadné podobnosti. Pasivním konzumentům mainstreamových médií sice pořád ještě uniká, že se na Západě etablovala nesnášenlivá ideologie, která politikům v celé šíři pravolevého spektra diktuje jednotný kurs a která občanům předpisuje i v nepolitických otázkách to jedině správné smýšlení.

Ale tyto oběti mediálních manipulací už také něco vědí o všudypřítomné diktatuře politické korektnosti. Nemohou např. nevidět, jak bílé občany vyspělých západních demokracií obchází všudypřítomný strach, že budou z absurdních důvodů nařčeni z nejtěžšího hříchu, jaký může v demo-liberálních společnostech existovat: Že totiž budou odhaleni jako rasisté.

Však jsou také v nasazování náhubku politicky korektního vyjadřování dobře vycvičeni. Čím vyšší postavení, tím větší náhubek. Kdo ho odloží, riskuje postih, který v lepším případě znamená pád do společenské bezvýznamnosti. Kritici mluví o politické korektnosti jako o novodobé inkvizici.

Politická korektnost (PC) tlačí média i občany k soustavnému veřejnému lhaní. Politicky korektní lež je vždy z nějakých vyšších důvodů nadřazena pravdě, a tedy i realitě. Neznáme něco podobného z komunismu? Není snad PC účinným nástrojem prosazování totalitní ideologie?

To, jak snadno PC ovládla média hlavního proudu, s jakou posedlostí moralizuje a převychovává občany v naprostém rozporu se zdravým rozumem, jak arogantně si nárokuje monopol na pravdu, dobro a správnost, jak je systémově prolhaná a agresivně nesnášenlivá  - neohlašuje to všechno přítomnost takové ideologie?

Ideologicky fundované absurdity PC zvolna přecházejí do legislativ. Něco podobného už také známe z dob komunismu. Tehdy byly gumové paragrafy na antisocialistické živly, dnes je máme na xenofoby, homofoby, islamofoby. Kriminalizací odpůrců dospívá úsilí politických korektorů k svému cíli.

Tehdy se kádrovalo podle třídního původu, dnes se zase podle ideologického klíče zvýhodňují vybrané menšiny – stejně nedotknutelné a nekritizovatelné jako byli i komunisté.

Dříve byly humanitní obory monopolizovány marxismem. Dnes se v nich se stejnou vlezlostí roztahují toxické programy multikulturalismu a genderového feminismu, což jsou varianty ideologie neomarxistů.

Tyto podobnosti vyvolávají otázku, jestli není politika EU také nějakou formou totality. Při pohledu na šílené chování bruselských politiků tváří v tvář islamizaci Evropy se ta otázka dokonce stává naléhavou.

Vždyť tu politici evidentně nadřazují ideologické cíle multikulturalismu elementárním zájmům o bezpečnost a samotnou civilizaci Evropanů se stejnou arogancí, s jakou třeba Brežněv vtrhl do Československa.

Má tedy pravdu politicko-mediální establishment, nebo kritici bruselského režimu, když o něm mluví v termínech měkké či plíživé totality?


1. 2 Překážky a úskalí definování totality (Povinná nuda o definování)

Když máme rozhodnout, jestli je nějaký režim totalitní, musíme totalitu nejprve obecně definovat. A to nikoli nějakou libovolnou definicí, která by popisovala totalitní režim jen z náhodně zvolených hledisek: Problém správné identifikace bruselského režimu naopak vyžaduje, abychom se promysleli k tomu, v čem totalita podstatně spočívá. Musíme tedy přesně zachytit její identitu – čím totalita je.

Pro tento účel nejsou popisné definice k ničemu; jsou spíše matoucí. K pochopení podstaty totality totiž nestačí pouhé popisy jejích mocenských struktur, mechanismů ovládání společnosti a různých fází její politické realizace. Potřebujeme vědět, co za těmi proměnlivými fenomény v základě stojí. Potřebujeme znát definici esenciální.

Tady ale vyvstává před moderními politology či politickými filosofy neřešitelný problém. Abychom mu rozuměli, musíme se zastavit u otázky samotného definování. Přitom rychle zjistíme, že tato lekce z klasické logiky přímo vede k jádru všech významných filosofických sporů. S překvapením zjistíme, jak moc je definice totality filosofickým problémem. Její správné sestrojení závisí na nesnadné znalosti mnoha filosofických pravd. Jak to?

Definice se realizuje v soudech prostřednictvím obecných pojmů. Obecný pojem je jednotkou myšlení, které se obecninami primárně realizuje.  

Proč mluvíme o obecných pojmech? Protože se dá jejich obsah pravdivě vztáhnout na všechny jedince určitého druhu. To, co např. myslíme pojmem „člověk“, se podstatně týká každého lidského jedince; každý je členem rozsahu pojmu „člověk“.

Jak je ale možné, že obecnina „člověk“, jíž vždy o lidech přemýšlí časoprostorově omezený jedinec, zahrnuje všechny lidi všech dob a kultur? Tento univerzální záběr obecniny „člověk“ je dán tím, že tato obecnina svým objektivním obsahem vyjadřuje to, co tvoří identitu lidské přirozenosti. Vyjadřuje tedy to, co každý člověk jakožto člověk musí mít, a co se proto po dobu lidské existence nemůže časem měnit.

Pojmovým kontaktem s lidskou realitou tedy lidské myšlení prolamuje meze pouhé zkušenosti a poznává všechny (minulé i budoucí) lidi.

Tímto přesahem pouhé zkušenosti získává lidské myšlení přirozeně (díky svým obecným obsahům) neempirickou/metafyzickou dimenzi. A právě takové obsahy se vymezují esenciálními definicemi.

Nakolik tedy esenciální definice postihují identitu poznávaných objektů, natolik se vyznačují obsahovou stálostí. Identická určení objektů jsou totiž pro ně určeními nutnými, a proto také nemohou podléhat žádným změnám.

Kdyby chtěl nějaký filosof tyto elementární zákonitosti identity reálných jsoucen a jejich myšlenkového uchopení popírat, nemohl by ve svých hlubokých úvahách o člověku konzistentně myslet všechny lidi.

A přesto jsme v dějinách filosofie až příliš často svědky té pošetilosti, v níž filosofové právě zmíněné zákonitosti suverénně popírají, a přitom bezstarostně a důležitě chrlí obecné výpovědi o tom, jak se to s člověkem vlastně má.

V dějinách filosofie jsou tito velikáni myšlení pojednáváni jako vesměs pokrokoví nominalisté všeho druhu: empirici, agnostici, pozitivisté, scientisté, antiesencialisté, existencialisté, filosofové historismu, dějinnosti, postmodernisté – tedy všichni ti, kdo se údajně osvobodili od metafyzického myšlení.

Proč ale taková únavná, abstraktní a nudná oklika, když se jedná o tak konkrétní a dramatickou problematiku, jakou představuje totalita?

No zřejmě proto, že myšlení posledních dvou století je paradigmaticky určeno nominalismem. A neunikly tomu ani úvahy politických filosofů či politologů o podstatě totality - musíme počítat s tím, že budou nominalistickými předsudky zkaženy také.

Jestliže jsou např. moderní autority politického myšlení s Kantem přesvědčeni, že nemůžeme poznat něco, co je pro reálné objekty nutné, jestliže v závislosti na Hegelovi věří, že reálné objekty nemají žádné nutné, přirozeně dané struktury čili nějaké konstanty (neboť je prý vše v pohybu), pak pro ně důsledně vzato musí definování pojmových obsahů ztratit význam.

Proč? Protože nominalisté neuznávají, že by tyto obsahy byly objektivní, že by vyjadřovaly identitu reálných objektů.

Sice tím výkladově subjektivizují i vlastní myšlení, ale to už jim bohužel nedochází. Objektivitu vlastních obecnin beze všeho předpokládají – a jinak ani nemohou.  

Pro náš problém je důležité, že nominalistická dezinterpretace podstaty lidského myšlení nekompromisně omezuje celé myšlení i reflexe totality na empirická fakta; že znemožňuje jakoukoli metafyziku. Jenže esenciální definice se nezískávají empiricky, nýbrž výlučně metafyzicky.

Protože tedy nominalista protismyslně popírá objektivitu obecnin, zablokoval si přístup k esenciálním definicím; pokládá je za metafyzické marnosti.

Nakolik jsou tedy moderní reprezentanti politické filosofie přesvědčenými nominalisty, natolik se  

v problému definování podstaty totality diskvalifikují.

Taková definice totiž musí vymezit, čím totalita je. Musí

vyjadřovat obecnou povahu, strukturu totalitních systémů, která je konstituována i řadou neempirických filosofických tezí.

Nominalisticky orientovaná moderní filosofie však nasadila svým vyznavačům chomout metodologického empirismu. Proto v problému totality redukuje jejich definiční pokusy na libovolné konstelace empirických znaků. Tím je odsuzuje k falešnému zobecňování.

Je tedy zřejmé, že logika našeho problému uvádí přímo a bezprostředně do nesnadného filosofického problému poznatelnosti a existence reálných konstant, na němž si moderní filosofové ve stínu Kanta a Hegela pravidelně vylamují zuby.

Jestliže se ale v tomto rozhodujícím filosofickém problému někdo ztrácí, nutně bloudí i v hledání odpovědi na otázku, co je vlastně totalita. Postmoderní intelektuálové jsou však beznadějně nominalističtí: Proto nemohou kompetentně rozhodnout, jestli je bruselský režim totalitní, či nikoli.

Na základě realistického řešení problému obecnin a esenciální identity jsoucen stanovila klasická logika nelibovolná pravidla správného definování. Jejich respektováním získává definice kvalitu vyváženosti, takže můžeme mluvit o adekvátní definici.

V adekvátní definici je obsah obecného pojmu precizován tak, že svými implikacemi soustřeďuje všechny nutné znaky obecně definovaného objektu, a jen nutné znaky; nenutné se vyloučí.

V takovém případě pak obecnina ve svém rozsahu zahrnuje všechny jedince definovaného druhu - a jen ty. Jestliže např. v obsahu obecniny „člověk“ soustředíme všechny nutné znaky obecně pojatého člověka a nepřidáváme do něj znaky nahodilé, pak v jejím rozsahu máme všechny lidi a jen lidi.

Pokud ale nedáme do definice člověka všechny jeho nutné znaky, vyjde nám definice široká (živočich dvounohý). To znamená, že v rozsahu obecniny „člověk“ budeme mít i husy, slepice… Pokud se nám do ní vloudí nějaký nenutný znak, budeme mít naopak definici úzkou (živočich rozumový, bílé pleti); pak bychom např. nemohli chápat černochy jako lidi.

Také v obecné definici totalitních systémů se postihuje metafyzická struktura jejich nutných znaků. Jedná se v ní o neempirické pochopení jejich nutnosti a provázanosti, jíž je konstituována specifická povaha totality.

Díky svému omylu o objektivitě obecnin je však nominalista i v tomto problému odsouzen k nesmyslnému zamrznutí v empirických metodách. Proto se dnes esence totality konsenzuálně flikuje nahodilými znaky.

V nominalistickém myšlení totiž není k mání právě ta kvalita, která je pro problém definování totality rozhodující. Logicky v něm pak nejsou dostupná kritéria, jimiž se rozlišují znaky nutné a nenutné. Bez takového rozlišení však musejí pokusy o definování podstaty totality ztroskotat.  

Nominalismem infikovaní politologové se proto zmůžou jen na libovolné souhrny empirických znaků. V nich pak zdůrazňují emočně nabité fenomény, které získávají ze zkušenosti s nacismem a komunismem.

Pestré empirické popisy náhodných projevů totality ale nestačí ani k zachycení konstitutivních prvků totality, ani k rozpoznání jejích filosofických příčin, a tudíž ani k pochopení její systémové zloby.

Nominalismem zkažené myšlení tedy může v našem problému produkovat jen neadekvátní (široké či úzké) definice totality. Proto dnes nemohou mainstreamoví intelektuálové kompetentně rozhodovat, jestli je určitý režim totalitní, či nikoli.

Můžeme si to ukázat na konkrétním příkladu. Když jsem diskutoval s jedním konzervativním myslitelem o povaze bruselského režimu, upozorňoval mě, že totalita už je dávno definovaná, takže pokusy o nějaké redefinice totality přinášejí jen zmatek v komunikaci.

Zeptal jsem se ho, jestli snad ta zavedená definice nespadla přímo z nebe, že už se nesmí kriticky reflektovat, případně korigovat. Odpověď mi vyrazila dech.

Prý ho na matematickém gymnáziu učili, že definice můžeme zavádět libovolně, ale zavedené bychom už neměli měnit.

To je jistě správné, když jde o význam slova. Slovo „totalita“ se např. týká určitého systému moci a nikoli chemického sajrajtu či jiných špinavostí.

Když ale můj oponent použil tuto gympláckou poučku v našem problému, zúžil drasticky téma definování na definice slovní/nominální.

A co hůř: Tím, že pokládá definice za libovolné, zbavuje je zcela nominalisticky závislosti na realitě, na definovaných objektech. Redukuje definice na pouhé myšlenkové konstrukce bez reálného obsahu.

Sice bych se divil, kdyby dnešní vzdělávací osnovy unikly vlivu nominalismu a jeho nesmyslnému redukování logického tématu na jazyk, ale možná můj oponent jen zapomněl na daleko důležitější kapitolu z logiky o definování, která odpovídá přirozené potřebě lidského myšlení.

Už v běžném myšlení se přece vyskytují problémy s definováním, které jsou na jiné, než jazykové úrovni.

Když Vám někdo na otázku, co je hrad, odpoví, že je to velká budova na kopci, neuspokojí Vás to stejně tak, jako kdyby řekl, že hrad je velká budova na kopci s dvěma věžemi.

A právě na této myšlenkové úrovni vymezování obsahů obecných pojmů se vyskytují chyby, které je třeba odstraňovat zpřesňováním definice.

Na příkladu s hradem si znovu připomeňme, že omyly v definování vznikají buď tím, že neuvádíme některé nutné, specifikující znaky, nebo tím, že mezi ně mícháme znaky nenutné.

V prvním případě by byl hradem i kostel na kopci, v druhém případě by hradem nebyl žádný objekt s jednou či více než dvěma věžemi.

No a právě takové chyby se mohou vyskytovat a také zhusta vyskytují při definování totality. Např. ztotožňováním autoritativních režimů s totalitními, nebo třeba vylučováním měkké totality z množiny totalitních režimů.

Ve vědeckém myšlení jsou tedy slovní definice pouhou předehrou zkoumání, které směřuje k definicím reálným. V nich pak můžeme dospět k hlubšímu pochopení zkoumaných objektů – i co do jejich základní identity – čím jsou.

Zatímco slovní definice jsou logicky banální, reálné/věcné definice stojí mnohdy značnou námahu. Proto je tu také prostor k omylům - a tudíž i k oprávněnému korigování původních definic. Redefinování tu tedy významový posun termínu „totalita“ znamenat nemusí, jak se obával můj oponent.

Důsledný nominalista ovšem musí něco takového jako reálné definice odmítnout, neboť popírá, že obecné pojmy vyjadřují reálné objekty v jejich neempirických strukturách.

Můj oponent se sice k nominalismu nehlásí, zná i jeho Achillovu patu. Přesto podlehl konvencím dominantního nominalistického myšlení. Místo aby kriticky reflektoval stávající, vesměs empirické definice totality, je nucen spoléhat na věhlas jejich autorů. Konformismus ho tu odsoudil k myšlenkové pasivitě.

Dlužno ovšem dodat, že v tom zdaleka není sám. Stejnou myšlenkovou pasivitou se vyznačují i nejnovější pokusy o definování totality.

Přicházejí s různými seznamy znaků totality, které jsou většinou odpozorovány z komunismu a nacismu. Zkompletování znaků totalitních režimů pak závisí na tom, co si z nich ten který politolog vybere.

Politologové-empirici přitom bývají vesměs zaujati terorem tajné policie, vládou jedné strany a absolutní kontrolou silových i komunikačních prostředků.

Někteří přidávají do definice totality další znaky, třeba centrální řízení ekonomiky.

Pak ale někoho napadne, že by podle toho nebyl nacismus totalitní, takže se tento znak zase z definice vyškrtne.

To ale není zrovna dobrá metoda definování totality. Vychází se z jistoty, že nacismus je totalitní, a podle toho se sestrojuje definice totalitního režimu. Jenže postup má být právě opačný: Nejprve precizovat definici, aby byla adekvátní, a pak teprve zjišťovat, jestli pod ní spadá nacismus. Nacismus je totiž totalitní, jestliže splňuje adekvátní definici totality.

Empirikům se tu tedy bádání o totalitě točí v kruhu: Člen rozsahu obecniny totality určuje její definici, a ta pak rozhoduje o tom, jestli je ten člen opravdu členem.


2. Definice totality


A/ Cesta k definici

Máme tedy zjistit, v čem přesně spočívá identita totality – co všechno ji tvoří a co už k ní nepatří.

To znamená, že musíme odlišit, čím totalita je, od toho, jak se jen v různých společensko-politických podmínkách či v různých fázích své existence různě realizuje a projevuje.

Slovo totalita se spojilo určitým politickým režimem asi pro jeho nárok na ovládnutí celého člověka a celé společnosti. Tento nárok je také obsahem základní intuice, která v prvním přiblížení identifikuje totalitní režimy; je prvním znakem totality.

Taková intuice má tedy kontakt s tím, čím totalita je, s její esencí. Proto je dobrým východiskem definování. Sama ale nestačí, potřebuje obsahově diferencované rozvinutí a zpřesňování.

Prvním krokem na cestě k adekvátní definici totality může být otázka, kde se takový ambiciózní nárok totalitního režimu bere. Ptejme se tedy:

a/ Proč si člověk nemůže být v totalitním režimu jistý v žádném aspektu osobního života před brutálním vpádem režimu do soukromí?

b/ Proč si společnost, zotročená totalitním režimem, nemůže být v žádné oblasti jistá, že ji neznásilní diktát totalitní moci?

To jsou zlověstné otázky.

Když se tedy takhle ptáme, vytane nám další esenciální znak, který spolutvoří identitu totality, a který je také obsažen v počáteční intuici totality.

Tím znakem je zásadní kolize s mravním řádem lidského života. Totalita je z podstaty a do hloubky nemravná. Je také všeobecně vnímána jako nejhorší model mocenského řízení společnosti.

Odpovědí na otázku, proč je totalitní režim z podstaty mravně zkažený, je jeho bytostná vazba na totalitní ideologii. Totalitní režim z ní nutně vychází. Totalitním se stává právě proto, že prakticky realizuje záměry a cíle totalitní ideologie; jeho nelidskost je v ní naprogramována, totalitní režim je tu pouhým nástrojem.

Vazba na totalitní ideologii je, povšechně vzato, specifickým rozdílem, jímž se liší totalitní režim od všech ostatních diktatur a despotických režimů.

B. Kuras dostal v jednom rozhovoru otázku, jestli nepřehání, když mluví o totalitním Bruselu. Odpověděl poukazem na byrokratické centrum EU a jeho diktaturu.

Centralizace moci a tuhá byrokracie sice spoludefinují i totalitu, ale k jejímu vymezení nestačí. Kuras ji zde definoval příliš široce.

Někteří kritici bruselské politiky také opomíjejí hlavní důvod její nepřijatelnosti: Ignorují skutečnost, že vtěluje do společensko-politické praxe toxické programy totalitní ideologie kulturních marxistů.

Systém totality má tedy v základě duální strukturu: ideologii a režim. Ideologie řídí, režim provádí. Je to jako poměr duše a těla v osobním životě. Pochopení totality proto vyžaduje, abychom se zaměřili na ideologii; ta je jejím určujícím principem. Určujícím principem je ideologie proto, že obsahuje cíle společensko-politických procesů.

Každá ideologie je relativně uceleným programem společensko-politického života, svou povahou tedy tíhne k formování společnosti podle nějaké finální vize. Taková vize může být střízlivá, může být v souladu s přirozeným určením člověka a společnosti, ale také nemusí.

V představách architektů totalitní ideologie o finální dokonalosti údajně lepší společnosti je všechno předimenzováno. Nejde o nic menšího než o radikální změnu společnosti, o její znovustvoření podle bláznivých novověkých představ o člověku.

Totalitní ideologie se tak stává žádoucí odpovědí na moderní potřebu vytvořit a prakticky uživotnit jednotný obraz světa a člověka jako sekulární alternativu náboženství. Svoje dogmata vyvozuje ze specifických principů novověké filosofie, které jsou pohříchu neméně dogmatické, byť byly opředeny mýtem o vyspělé kritičnosti.  

Totalitní ideologové tedy mají sen o lepší společnosti a mají vůli ho uskutečnit. Na počátku jejich snu bývá hluboká frustrace z přítomného stavu společnosti a z historie, která k němu vedla.

Na snění o lepší společnosti ještě nemusí být nic špatného. Vše záleží na tom, jaké mají napravovatelé společnosti charaktery, a také jak jsou sehraní s pravdou o člověku.

Intuitivně signalizovaná i zkušenostně zakoušená nelidskost totalitních ideologií prozrazují, že ani dobrý charakter, ani životní moudrost, ani dobrá filosofie mezi přednosti jejich architektů nepatřily.

Antropologické a etické předpoklady myšlení totalitních ideologů jsou vesměs souborem základních omylů o lidské realitě. Jsou proto i nejhlubším vysvětlením systémové nelidskosti jejich grandiózních projektů.

Totalitní ideologové především evidentně přeceňují svou znalost lidských věcí, když na základě vizí Nového člověka, které masivně odporují lidskému bytí, ordinují nebohým společnostem zcela Novou morálku, nezakotvenou v lidství a odporující tudíž celé mravní tradici, jež v základních rysech odpovídala lidské přirozenosti.

Takový projekt však může být jen výsledkem jejich megalomanské pýchy. V síle této pýchy se pak obsazují do role proroků a elitářských napravovatelů společenských křivd.

Hluboké omyly totalitních ideologů o člověku a o jeho osobním i společenském životě se nutně promítají do jejich představ o údajně lepším, žádoucím stavu společnosti.

Snaha o optimalizování stavu společnosti je přirozeným určením státu. Směřuje k ideálu politického života a udílí státu základní smysl i legitimitu. Obecné dobro je cílem, k němuž mají politici svými rozhodnutími směřovat.

Totalitní ideologové však podsouvají politikům své bombastické, filosofickými omyly prosáklé vize a neuskutečnitelné cíle. Zneužívají státní moc, aby neomylně vedla celou společnost mimo její skutečné blaho. V totalitě je stát instrumentalizován ve službě zvrácené utopie. Na oplátku je vybaven potenciálem neomezené mocenské svévole.

V konceptu totalitní ideologie je zakomponována neomezená politická moc nikoli jako samoúčel, ale jako prostředek změny společnosti podle ideologického zadání.

Už v těchto neomezených možnostech systémového zneužívání politické moci se projevuje základní omyl teoretiků totality o člověku. Podřízenost státu totalitní ideologii je filosoficky umožněna svůdným kolektivistickým omylem, podle kterého je společnost víc než jedinec.

Osoba je prý pouhou buňkou společenského organismu. Proto také kolektivistům splývají smysl a finalita osobního života se smyslem a finalitou společnosti. Takové převrácené, dnes rozšířené pojetí vztahu jedince a společnosti, potažmo státu, přímo vybízí k vymýšlení totalitních ideologií.

V totalitě je kromě obligátního terorizování služba občanům logicky nahrazována jejich mocenským manipulováním a převychováváním. V revolučním duchu se orwellovsky vydává lež za pravdu, zlo za dobro a nelidskost za vyšší stádium humanity.

Cílová představa totalitních ideologů o radikálně nové, lepší společnosti vysvětluje makro-rozměry mocenských ambicí totalitních ideologů. Radikálně nová společnost totiž předpokládá radikálně nového člověka, který má být zformován podle zcela nového, vývojem prý posvěceného (čili pokrokového) chápání humanity.

Tím se stává srozumitelným i první znak totality: Nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně všerozsáhlé, celoplošné ovládnutí společnosti.

Jen takový absolutistický nárok odpovídá utopickému mesianismu totalitních ideologů.

Aby se totiž ambiciózní vize pyšné utopie prosadily, musí být atakována nejen celá společnost, ale i životní filosofie či světonázor každého člověka.

Světodějný Cíl totality tedy vyžaduje, aby byly životy občanů a společensko-kulturní trendy vtlačeny do jednotného proudu, který směřuje k naprogramované společenské spáse.

K tomu je zase nutné, aby byla zneužita státní moc daleko za hranicemi přirozených, rozumných kompetencí státu. Pro naplnění totalitní vize blaženého stavu a osvobození od dějinného útlaku totiž není žádná jiná síla k dispozici.  

Všemu a všem nadřazená utopie jako hlavní princip společenského vývoje přináší i radikálně nové hodnotové paradigma, které musí být přijato.

Tím se stává dějinně naléhavou i potřeba radikální převýchovy společnosti. Ta může být nátlaková či rafinovanější – vždy však v režii ideologů a pod dohledem státu.

Naneštěstí je celá ta vývojově nablýskaná novost humanity vším jiným, než zjevením pravé podstaty lidství. Představuje naopak zásadní rozchod s lidskou realitou, který je také hlavním důvodem nelidskosti totality. Novost tu spočívá v pouhém prohlubování a rétoricko-sofistickém prosazování starých omylů o člověku.


Hlavní cíl totality vysvětluje i zbývající dva konstitutivní znaky totality: 1. na maximum vystupňovanou pseudomorálku;

2. neomezenou pravomoc instrumentalizované státní moci a beztrestnost jejích vykonavatelů.

Jako totiž vyžaduje zásadní transformace společnosti její celoplošné ovládnutí, tak také vyžaduje i naprosté koncepční ovládnutí mravnosti. Žádná norma přirozeného zákona ani žádná mravní hodnota nesmějí být vůči svému možnému zrušení imunizovány. Pokud budou překážet v dosahování cílů totality, budou odstraněny.

Státní moc ve službách totalitní ideologie proto nepodléhá žádné nadřazené instanci. Politici v souladu s ideologií legislativně ordinují pseudomorálku ve dvou liniích:

a/ v samotném výkonu moci čili v bezohledném prosazování své ideologicky usměrněné vůle, kde nedotknutelný účel posvěcuje jakékoli prostředky;

b/ ve specifických mravních deviacích, jakými jsou např. morálky třídní, rasové, multikulti či genderové, které vyplývají z obsahových určitostí utopických vizí totalitních ideologů.

Všemocní inženýři totality a jim oddaní politici se tím stávají doslova pány nad životy a smrtí svých poddaných. Taková omnipotence je zrůdná a děsivá.


B/ Odůvodnění definice

Přicházíme k rozhodujícímu bodu sporu o bruselskou totalitu. Totiž k odůvodnění správné definice totality, která má rozhodnout, jestli je bruselská politika totalitní, či nikoli. Viděli jsme, že její zastánci operují více méně libovolně seskupovanými empirickými znaky, jimiž totalitu vymezují.

Naproti tomu metafyzická reflexe neempirického problému definice totality vychází z tohoto argumentu:

Nic z toho, co v politickém uskutečňování totality závisí na měnlivých stavech, poměrech či okolnostech, které jsou vzhledem k povaze realizované totality vnější, nemůže tvořit její identitu.

Avšak obsahy premis argumentů, které užívají obhájci politiky EU, závisejí jak na měnlivých poměrech ovládané společnosti, tak také na emočních či myšlenkových proměnách vládnoucích elit.

Obsahy takových premis – např. určitá míra nesvobody či krutosti – proto nemohou být esenciálními znaky totalitního systému.


Víme už, že míchání nutných a nahodilých znaků v definici totality je nevyhnutelným důsledkem výše kritizované metody pouhých empiriků.

Empirici se ani nemohou adaptovat na úroveň problému. Proto např. nechápou, že při definování totality nehledáme historicky nejkrutější režimy.

Hledáme naopak systém, který nezávisí na momentálních rozmarech generálních tajemníků.

Hledáme důvod standardní hladiny systémového zla, který spočívá v esenci totality. Nespočívá naopak v jejích proměnlivých existenčních podmínkách a projevech.

Reálný totalitní režim je dynamickou veličinou. Jeho diktatura je procesem, který má fáze klidnější a dramatičtější – podle situace, která je také dána mnoha proměnnými. Diktát totality probíhá v rytmu utahování a povolování šroubů – ale pořád jde o režim totalitní!

Je tedy zřejmé, že definice totality se týká její esence, která je reálnou konstantou totalitních režimů. Nezahrnuje proměnné existenční znaky.

Nyní se musíme ptát, jestli jsou uvedené tři esenciální nutné znaky pro definici totality dostačující. Připomeňme si je:

První znak je ontologický: Spočívá v zásadním nároku na totální ovládnutí života občanů. Tomuto znaku se dnes špatně rozumí. Jakoby ten nárok znamenal aktuální ovládání doslova všeho, co lze v lidských životech mocensky ovládnout. Pak by ovšem žádná totalita neexistovala.

Ale žraločí apetit totality není takto všežravý. Nemusí se týkat všech aspektů osobního života (sňatků) či všech oblastí veřejného života (sportovního fandovství).

Principiálně se však může týkat všeho. Může paralyzovat všechny aspekty života. Je všerozsáhlý potenciálně, nikoli aktuálně.

Faktické zásahy totalitních inženýrů do životů občanů totiž závisejí na invenci, strategii a také na momentálních potřebách všehoschopných ideologů či zideologizovaných politiků.

Druhý znak je etický: Spočívá v legislativním diktátu takových norem a hodnot, které odporují přirozené mravnosti. Taková mravnost totiž totalitě překáží; je jejím úhlavním nepřítelem.

Koncepčně je totalita zaměřena k obsahově neomezenému předefinovávání morálky – k programové devastaci mravního řádu -k dokonalé pseudomorálce.

Tím atakuje jádro lidského života. Ideologická zvůle tu systematicky láme charaktery a drtí lidskou důstojnost na padrť. Proto je v silném smyslu nelidská – zločinná.  

Třetí znak je politicko-právní: Spočívá ve vybavení politické moci neomezenou pravomocí. Obsahuje kolektivisticky založenou nadřazenost státu – etatismus. Politici a jejich ideologičtí loutkovodiči si v něm užívají beztrestnost.

Tyto definiční znaky totality dostatečně vyjadřují, co ji konstituuje. Vymezují totiž nejhorší myslitelný systém společensko-politického zla, který je svým potenciálem nastaven ke všem způsobům nespravedlivého zacházení s občanem.

Co je největším systémovým zlem politiky? Nelidskost!

V čem spočívá? V programové, umanuté a bezmezné devastaci mravnosti. Totalita tedy v celoplošném záběru lidské reality v mocensky ovládnutém prostoru systémově koliduje s celým řádem spravedlnosti. Větší nelidskost už nelze myslet.

Uvedené znaky tedy vyjadřují obecnou povahu systému, který má schopnost produkovat nejvyšší možnou míru nelidskosti. Systémová zloba totality je jimi vystupňována na maximum, proto je nejhorším možným politickým systémem; horší už není myslitelný.

Jestliže tedy totalita obsahuje právě díky uvedeným třem znakům takovou míru zloby, jakou dává bezmezný potenciál morálně destruktivní kapacity, pak logické sjednocení těchto znaků představuje dostatečné vymezení totalitního systému.

Z toho vyplývá, že všechny ostatní znaky včetně těch emočně třaskavých projevů, které známe ze zkušenosti s totalitními režimy, nemohou definovat totalitu. Uvedené tři znaky totality zahrnují všechny další negativní znaky, jimiž by chtěli oponenti totalitu specifikovat. Takové znaky jsou však zahrnuty v plánu totalitní ideologie jakožto případně možné, nikoli jako aktualizované; neboť jejich aktualizace závisí na vnějších podmínkách realizace totalitní ideologie. Jsou aktualizovány, pokud to momentální situace vyžaduje a umožní.

Jakékoli kvantifikace, jako jsou míra svobody, krutosti či faktického ovládání společnosti, jsou tedy v definici totality obsaženy jenom jako možné. Jejich konkrétní aktualizace do adekvátní definice totality nepatří.

Konkrétní kvantifikace spadají do nižší kategorie empirických popisů historicky daných režimů; nesmějí se v reflexích totality zobecňovat.

Těm, kdo reflektují problém totality toliko z nížin empirických faktů, musí unikat, že v totalitě nejde o faktickou míru podřízenosti a zotročení občanů, nýbrž o koncepční nárok, který potenciálně zahrnuje veškerou možnou subordinaci a zvůli.

Proto se pravidelně dopouštějí falešných generalizací, když dávají do definice totality různé, nejlépe hrůzyplné znaky, které se v různých totalitách uskutečňovaly.

Vytvářejí tím falešné a vesměs úzké definice. Díky nim pak vylučují z rozsahu pojmu totality i takové režimy, které splňují definici totality a jsou tudíž totalitní. Protože však ustrnuly v empirických metodách, neumějí je jako takové identifikovat.

Jenže jako si otrokář sice může dělat s otrokem, co chce, ale ruce mu neusekne, tak by šel i totalitář proti svým zájmům, kdyby nastolil aktuální stav naprosté nespravedlnosti a uskutečnil tak všechny možné hrůzy, jichž je díky své ideologii schopen.


C/ Dovětek

Zpřesněná definice totality umožňuje řešení hlavní otázky o povaze bruselského režimu – zda je, či není totalitní. Než se do toho dáme, využijme definici totality ke dvěma poznámkám. První se týká srovnání totality s autoritativním režimem.

Totalita má s jinými bezohledně diktátorskými, despotickými režimy společnou tendenci k nespravedlivému, až tyranskému ovládání občanů.

Stalo se dnes zvykem dosazovat mezi despotické netotalitní režimy i ty autoritativní.

Ale ne každý autoritativní režim je despotický; autoritář může být i rozumný, spravedlivý („osvícený“). Totalita má tedy společný generický znak jen s temnou verzí autoritativních režimů.

Specifickou diferencí, která od nich totalitní režimy odlišuje, je jejich nutná vazba na bombasticky mesiánskou ideologii. Právě díky ní absentuje v totalitních režimech elementární mravnost.

Autoritativní režim tedy může být nelidský, ale nemusí; totéž ostatně platí i o demokracii. Totalitní režim je však nelidský nutně, principiálně, neboť jeho primární funkcí je realizace perverzních, morálně nihilistických programů totalitní ideologie.

Druhá poznámka se týká filosofického kontextu totalitních režimů. Upozorním v ní na dva filosofické zdroje totalitního myšlení. Když se totalitní režimy předvedou v plné parádě, je jejich zrůdnost očividná. Ale v období námluv, líbánek a oblouznění libozvučnou propagandou se to tak nejeví. Kromě povrchních citů rozehrává ideologické mámení i hlubší struny světonázorového přesvědčení, v němž je také obsažena mizerná úroveň filosofického vzdělání v podstatných otázkách člověka.

Výkladové redukce lidského bytí na pouhé smítko v kosmickém univerzu posouvají těžiště lidských životů na stranu větších celků – kosmu, přírody, společnosti, dějin. Zákonitosti vývoje přírody, dějin, společnosti se zdají být také hlavními zákony osobního života.

Tato monistická představa zakládá kolektivistické pojetí člověka. V protějšku k egoistickým zájmům jedince se tu jeví snahy o nadosobní cíle společnosti jako ušlechtilejší. Zásadní podřízenost občanů státu se pak zdá být přirozená.

Vlivem Hegela se stalo toto monistické nadsazení státu paradigmatem. Stát je v něm obdařen mravní autonomií, a tedy i rolí arbitra všech věcí lidských.

Levicové myšlení je dodnes touto hegeliánskou fascinací státem uhranuté, proto také degraduje občany na materiál mocenských orgií, v nichž fantasmagorické účely posvěcují všechny prostředky.

Linie filosofických souvislostí od monismu přes kolektivismus k etatismu tedy vytvořila pro totalitní myšlení ideální podmínky. Je sice možné představit si kolektivistickou nadřazenost státu, který by ještě uchoval nějaký kontakt s přirozenou mravností, v níž by měl brzdu pro svou mocenskou svévoli.

Ale ve vývoji moderní filosofie se prosadil druhý zdroj totality- etický relativismus. Ten se stal postupně hlavním článkem víry intelektuálů. Jeho vlivem pak státní moc snadno zdivočí, neboť v etickém relativismu není jediný důvod, proč by si měla klást nějaké zábrany.

Podle etických relativistů totiž neexistuje žádná vyšší, přirozená morálka, která by byla normou pro každé lidské, a tedy i politické jednání. Lidská svoboda je tu nad zákonem.

Etický relativismus tedy legitimizuje jakékoli zacházení s člověkem i absolutní moc těch, co vládnou.

Mocenské ovládání celého člověka jako první (ontologický)znak totality se tedy opírá o kolektivistické-etatistické implikace monistické verze světa.

Mocenské instalování radikální pseudomorálky jako druhý (etický) znak totality vyplývá z doktríny etického relativismu.  Z obou těchto filosofických zdrojů totality vyplývá i třetí (politicko-právní)znak totality: Neomezená pravomoc vládců.

Monismus a etický relativismus tedy vytvářejí filosofický rámec totalitního myšlení a totalitní praxe; z těchto zdrojů čerpal komunismus i nacismus. Monismus a mravní relativismus jsou však živé i dnes. Pokušení k totalitě trvá.


3. Bruselská totalita

Bruselská politika je evidentně určována neomarxistickou ideologií, která od šedesátých let ovládla celý Západ a která se projevuje v různých formách a variantách, jakými jsou multikulturalismus, genderový feminismus, nadprodukce lidských práv, juvenilní justice či politická korektnost.

Jsou zřejmě dva hlavní důvody, pro které lidé většinou nedokážou rozpoznat totalitní povahu současné ideologie Západu. Jedním z nich je rétoricky působivá a mediálně fixovaná sebechvála, v níž je současný Západ líčen jako když ne přímo pravý ráj humanity, tedy jako nejvyšší stupeň jejího vývoje.

Druhý důvod už taky známe. Je jím chronická povrchnost v chápání pojmu totality, s níž se mu bez rozmyslu podsouvají nahodilé projevy určitého totalitního režimu, které bijí do očí. Viděli jsme však, že totalitu definuje to, co se mocensky vnucuje, a v jakém systémovém záběru se to vnucuje. Nedefinují ji však různé způsoby realizace totalitní ideologie.

Jenže právě současný způsob uskutečňování realizace totalitní ideologie se vyznačuje nenápadností, která její identifikaci ztěžuje. Pro tuto nenápadnost je bruselský režim charakterizován jako plíživá, měkká totalita.

Nedá se ale rozumně popřít, že bruselská politika je zcela ve službách antropologické a hodnotové revoluce kulturních marxistů, která se realizuje v uvedených podobách zmíněnou ideologii osmašedesátníků. Budeme v nich postupně hledat znaky totality.


A/ Politická korektnost

V souvislosti s kladením otázky, jestli je bruselská politika totalitní, byly na začátku uvedeny nápadné znaky PC, které její totalitní charakter signalizují.

Po vyjasnění definice totality můžeme v souhrnném pohledu konstatovat, že v PC je přítomné celoplošné a násilné vnucování pseudomorálky. Její normy jsou odvozené z utopických cílů neomarxistické ideologie. Ta totiž chce zbavit západního člověka jeho identity. Chce ho osvobodit od zrelativizované přirozené mravnosti a v posledku od něj samého.

Příkazy PC se rodí v mravním vakuu etického relativismu a nesou proto znaky bezmezné ideologické svévole, zcela odtržené od přirozeného řádu lidského života. Nejenže postupně infiltrují legislativu mocenského centra EU i jednotlivých států, ale jsou navíc nadřazeny jejich právním systémům a paradoxně tak získávají status absolutních norem.

PC tím zajišťuje svým aktivistům (pachatelům Dobra) beztrestnost, paralyzuje právní vědomí postižených společností a úspěšně v nich zavádí diktaturu mravního nihilismu.

PC tedy obsahuje všechny znaky totality. Občanům jsou pod sankcí diktovány ty jedině správné názory a mravní postoje. PC tím systematicky a důsledně omezuje svobodu myšlení, projevu i svobodnou diskusi.

Krom toho systematicky a fanaticky (tj. bez ohledu na realitu a elementární spravedlnost) nadržuje ideologicky vytěžitelným menšinám. Lídři kulturní revoluce v nich totiž rozpoznali destruktivní revoluční potenciál k odstranění tradičních mravních hodnot a struktur Západu a učinili z nich beranidlo na rozbití jeho civilizační identity. Proto také pravidelně nadržují pachatelům z řad menšin a nespravedlivě šikanují ty, kteří s jejich spravedlností naruby nesouhlasí.

Političtí korektoři tedy nepokrytě pohrdají hlavními hodnotami politického života: Svobodou a spravedlností. Přitom ty vnucované názory a postoje jsou falešné a vylhané, jako celý jejich ideový základ. Nařizují tedy povinné lhaní – život ve lži.

Tito nadlidé jsou přitom přesvědčeni, že nemusejí nikomu nic vysvětlovat, dokazovat, že se nemusejí nikomu zodpovídat či omlouvat. Prostě nařizují, beztrestně šikanují a zneužívají státní moc daleko za hranicemi rozumných kompetencí státu. Oponent je pro ně rovnou kriminální živel a na tupou masu shlížejí jako na materiál svých pomatených, reedukačních aktivit.

PC jako univerzální nástroj ideologie neomarxistů pokrytecky preferuje údajně utlačované, ve skutečnosti však subverzivní menšiny. Svou exaltovanou tolerancí k nim odporuje zdravému rozumu i elementární mravnosti.
Občan však musí moralizování a inkvizitorské řádění politických korektorů snášet, jinak je skandalizován, mediálně lynčován, společensky či profesně odepsán a nakonec kriminalizován.

Přitom nemá kam před nimi utéct. Není oblast, kterou by političtí korektoři nezamořili, není profese, kterou by nezpolitizovali. PC si nárokuje monopol na veřejný prostor. Všeobjímající strach z nařčení z rasismu, který na Západě vytvořil ponuré, dusné klima veřejného života, jenom tuto všerozsáhlost PC dokresluje.  

PC svou povahou i svými rozměry, svou arogancí, nesnášenlivostí a nenávistí k odpůrcům dobře odkrývá podstatu soudobé totality. Její totalitní charakter je patrný i v tom, že členové bruselského politbyra, aktivisté nátlakových skupin či agenti politických neziskovek a lidsko-právních organizací získali, ač nikým nevoleni, v demokratických společnostech Západu neomezenou moc v šíření amorálních a civilizačně sebevražedných programů totalitní ideologie neomarxistů a politiky dvojího metru.

PC jako nástroj šíření ideologie kulturních marxistů tedy umožňuje, aby byla tato ideologie dešifrována jako totalitní. Dá se z ní vyčíst, že hlavním Cílem této ideologie je radikální změna někdejších západních společností, počínaje radikální hodnotovou reorganizací.

Motivem těchto změn je hluboká nenávist k tradičnímu Západu, která je uměle živená dezinterpretacemi dějin a koncentruje se v zavilém odporu k bílému heterosexuálnímu muži.

Prostředkem je zneužití státní moci, ideologické zkorumpování legislativ a neomezená pravomoc v prosazování ideologických zájmů. Hlavní cestou k cíli je tu zásadní redefinice morálky.

Na pozadí etického relativismu jsou normy přirozeného mravního zákona nahrazovány ideologickou svévolí. Normy této pseudomorálky jsou vybírány podle ideologického klíče. Výsledkem je systémová produkce nespravedlnosti.

Z hlavního cíle ideologie neomarxistů se strategicky odvozují diferencované obsahy, které jsou patrné v programech multikulturalismu, genderového feminismu, agendy pseudo-lidských práv či juvenilní justice.

Tyto programy odpovídají na otázku, co dnes dominantní ideologie Západu prosazuje. PC je obecnou metodou jejího šíření, a tudíž odpovědí na otázku, jak se neomarxismus prosazuje.   


B/ Multikulturalismus

V důsledku nenásilné geneze a prozíravé strategie v demoliberálních režimech měla totalita neomarxistů pomalý rozjezd. To platí i o její multikulti variantě. Multikulturalismus byl také rozumnějšími lidmi dlouho vnímán jako spíše bizarní pokus romantického snění.

Zůstal jim skrytý jeho zlý ideologický záměr: Totiž rozbít Západ zvnějšku, zrelativizovat jeho tradiční hodnoty a rozmělnit jeho struktury a identity. K tomu se hodila nadmíru vstřícná imigrační politika.

Dnes však díky migrační krizi maska spadla. Totalitní škleb multikulturalismu už děsí čím dál víc lidí. Za pokryteckou rétorikou, která vzývá solidaritu a soucit s uprchlíky, se schovává hanebné jednání bruselských elit, které pro své bláznivé cíle vrhají občany zcela nesolidárně a nemilosrdně do nesnesitelného soužití s náboženskými fanatiky.

Mezi migranty jsou islamisté a muslimové s dobyvatelskou, násilnickou mentalitou. Politicky korektní elity jim však otevírají brány Evropy dokořán a ještě místním přikazují, aby byli vítáni jako nebozí uprchlíci. V evropských městech pozvaní teroristé vraždí, muslimské okupační no-go zóny už v nich také utěšeně narůstají, ale brány Evropy jsou v logice multi kulti stále dokořán. V téže logice se chystá spravedlivé rozdělování nájezdníků do všech zemí Evropy a pro jistotu i odzbrojení původních obyvatel.

Kde se vzala u politiků ta arogance a zpupnost, s níž přikazují policii, aby chránila barbary a pacifikovala místní, když se chtějí bránit? Aby je uráželi ideologicky pokřivenou spravedlností dvojího metru, v níž mají pachatelé ochranu a oběti jsou splachovány vodními děly?

Volili je snad občané, aby jim tak drasticky zhoršili životní podmínky? Aby na ně bez ohledu na veřejné mínění a širší společenskou diskusi uvalili masivní ohrožení svobody, majetků, zdraví, životů a společenské soudržnosti? Aby na ně nakládali břemeno čím dál obtížnějšího soužití s muslimy, kteří jsou fanaticky přesvědčeni o své nadřazenosti?

Aby jim od základu přeorali životy, rozvolnili vazby evropských společností, přerušili kontinuitu jejich tradic a zahodili jejich historii? Co hrozného občané provedli, že jim chystají obecné peklo islamizace Evropy?

Odpověď na tyto otázky zní: Je vyšším ideologickým zájmem, aby byl Váš dosavadní způsob života nahrazen něčím lepším, humánnějším. Jsme odhodláni vybudovat na troskách západní civilizace nový svět podle představ a kritérií osvícených ideologů neomarxistického ražení.

Nechť zhyne starý, podlý svět. A Vy buďte šťastni, že můžete přinášet oběti na oltář světové revoluce. A nechtějte, abychom vám skládali účty. My osvícení jsme tu od toho, abychom režírovali chod světa; nezodpovídáme se nikomu.

Odpověď můžeme formulovat i prozaičtěji: Aniž jste si toho všimli, žijete v totalitě. Jsme to My, vyvolení, ideologicky proškolení a prokádrovaní nositelé kulturní revoluce a samozvaní vládcové nad svědomím, kdo určuje rozdíl mezi dobrem a zlem. A věřte, že to rozlišení bude dramaticky jiné, než na jaké jste si po staletí zvykli; bude revoluční a budou lítat třísky.

Dějiny nám dají za pravdu. Prozatím nám svěřily neomezenou moc, abychom bombastické ideály revoluce uskutečnili. Říkejte si tomu třeba utopie, pseudomorálka, my Vás naučíme jinému, pokrokovému vidění. Buď převýchovou, nebo jinak; to záleží jen na Vás.

Už dnes se to ideologicky uvědomělými vychovateli na univerzitách a v médiích jen hemží. Zkoušejí např. léčit strach z muslimů všelijakými triky a myšlenkovými přemety. Moc se jim to zatím nedaří; stagnují u průhledných sofismat.

Že prý u nás skoro žádní muslimové nejsou. Jenže nechápaví občané zarytě poukazují na řádění muslimů v západní Evropě.

Že prý je rozdíl mezi islamisty a islámem. Ale k občanům už se doneslo, že v Koránu jsou texty mečové a že sám Mohamed vraždil o sto šest.

Že prý se v Koránu mluví také o lásce a míru. Jenže láskou mezi soudruhy by nepohrdli ani komunisté a sovětští potentáti také uměli řečnit o míru.

Že prý existují i umírnění muslimové a že je jich dokonce většina. Občané však zatvrzele namítají, že to v daném problému nic nedokazuje a nic neřeší. Všichni komunisté přece také nebyli sadisti. Nebezpečí pak představují vzrůstající komunity muslimů – nikoli umírnění jedinci.

Pokud jde o umírněné muslimy: Neslyšíme snad z nejbližšího okolí těch vraždících teroristů, že to byli bezproblémoví lidé, do kterých by to nikdo neřekl?

Že se téhle primitivní propagandě propůjčují masy otitulovaných intelektuálů, je na první pohled smutné. Uvážíme-li však, jaké humanitní vzdělání mají vlastně v hlavách a z jakých filosofických bažin toto vzdělání vychází, pak nemusí tato jejich inklinace k levicové totalitě překvapovat; je naopak symptomatická.

To, co tedy současné politické elity v intencích své mravně zvrhlé ideologie provozují, je tyranský diktát přikázaného soužití s muslimy, který naplňuje skutkovou podstatu totalitního ovládání společnosti.

A nejen to. Jak nazveme jejich počínání? Jestliže chápeme tuneláře, kteří mají na svědomí krádeže, jako zločince, kýmpak asi jsou ti politici, kteří mají díky své oddanosti zvrácené ideologii na svědomí oběti terorismu?

Představme si nějakého levicového pošuka, zaměstnaného v nějaké zoo, který uvěřil, že nejsme něco víc než zvířata, jež mají také svá lidská práva. A tak je pod vlivem silného smyslu pro spravedlnost vypustí z klecí mezi návštěvníky – včetně šelem. Nebude za ten masakr souzen? Co jiného udělali europolitici, zodpovědní za přísun teroristů?     


C/ Gender feminismus, „lidská práva“, juvenilní justice

Vnucování pseudomorálky neomezenou politickou mocí pro nelidské ideologické cíle je patrné i v prosazování revolučních vymožeností radikálních feministek. Ty mají na starosti destrukci západních hodnot zevnitř. Čím jsou přistěhovalci pro multikulturalisty, tím jsou sexuální menšiny pro genderovou ideologii radikálních feministek.

Za jejich pokryteckou rétorikou o nápravě křivd na homosexuálech se skrývá útok na jádro společnosti – na rodinu. V ní se především udržovaly a předávaly tradiční hodnoty a vzorce chování. Bylo nutné ji tedy zrelativizovat a odhalit ji jako zdroj fašismu.

Všechny varianty neomarxistické ideologie mají společného jmenovatele: Pokrytecký osvobozovací boj za všechny utlačované menšiny, z nichž je třeba udělat spojence kulturní revoluce.

Identifikace utlačovaných je snadná: Jsou jimi všechny sociální skupiny, které se liší od nenáviděných heterosexuálních západních bílých mužů. Tedy: homosexuálové, barevní, ženy, děti. Ti všichni se stávají utlačovanými menšinami, které je třeba nespravedlivě zvýhodňovat ad absurdum.

Tzv. gender mainstreaming také patří mezi hlavní politické strategie EU. Atakem na rodinu se vlamuje do soukromí občanů a řádí v něm jako slon v porcelánu. Vedle nových lidských práv žen vymysleli i lidská práva dětí. Těmi skutečnými lidskými právy, která jsou dána lidskou přirozeností, pohrdli. Sdílený etický relativismus je logicky zrušil.

Tato záměna ideologicky vymyšlených „lidských práv“ za práva přirozená je do praxe uváděna mocensky – zneužitou legislativou. K tomu velmi přispělo kolektivistické vyznání, v němž je jedinec všestranně podřízen státu.

Kolektivismus krom toho umožňuje levičákům pracovat s mýtem o lidských právech menšin. Ve skutečnosti mohou být jejich subjektem jen osoby, neboť onto-struktura a finalita člověka je primárně personalistická, nikoli socio-vztahová.  

Protože tedy podle feministů není v rodině nic, co by bylo dáno přirozeně, všechno v nich jsou prý jen nahraditelné socio-konstrukty, mohly vypuknout pravé orgie levičáckého rovnostářství a dekonstrukce rodiny.

Na mušce mají aktivisté gender feminismu otcovskou autoritu, mateřský instinkt, různost rolí mužů a žen, právo rodičů na přednostní výchovu dětí, pojmy otce a matky, výjimečnost manželství, fyzické trestání dětí.

Naproti tomu prosazují kolektivistickou absurditu, že děti jsou majetkem státu, absurdní sexualizaci malých dětí, zrovnoprávnění všech partnerských vztahů, údajně lidská práva ženy na potrat či homosexuálů na adopci dětí.

Tyto absurdity jsou korunovány zrůdnou praxí juvenilní justice, která z malicherných až vymyšlených důvodů loupí rodičům děti a bez ohledu na jejich dobro je v logice pozitivní diskriminace nabízí homosexuálům. Že jsou tím děti kromě jiných traumat vystavovány i rizikům pedofilního zneužívání? Naplnění ideologicky předepsaných práv je nade vše.

Zločiny juvenilní justice nejsou jen nahodilými přehmaty. Jsou systémové a odpovídají nárokům právě takového totalitního režimu, který nastolila právě probíhající kulturní revoluce. Kdo pokládá její výdobytky spíše za recepty pro dobytek, vystavuje se zákonnému bezpráví služebníků této revoluce.

Také v perverzitách radikálního feminismu a juvenilní justice jsou konstitutivní znaky totality dobře čitelné.


4. Měkká totalita


Jestliže v reflexi totality přistoupíme na většinové myšlení, uvízneme u pouhé zkušenosti. Pak si vytvoříme takový pojem totality, do kterého se bruselský režim nevejde. Viděli jsme však, že problém totality přesahuje pouhou zkušenost; je primárně metafyzický. Musíme tedy nakonec vysvětlit, o jaký druh totality se v bruselské politice jedná.

Vznik známých totalitních režimů byl provázen násilím. Ideoví tvůrci neomarxismu však vsadili na intelektuály. Proto nahradili teror nenásilným, trpělivým přesvědčováním veřejnosti shora. Jejich kulturní revoluce je sametová a odehrává se v demokratických společnostech. Spočívá v postupném získávání vlivu a rozhodujících postů na univerzitách, v uměleckém světě, v politice, v médiích i ve státních institucích.

Tato geniální strategie těžila z nadmíru příznivého filosofického a světonázorového klimatu. Materialismus, kolektivismus a etický relativismus se staly ve dvacátém století na Západě paradigmatem pokrokových intelektuálů. V šikovném rétorickém balení se proto jevily programy kulturní revoluce neomarxistů jako logický vývoj k vyspělejší humanitě.

Tak byl nenásilně instalován nový druh totality. Charakterizují ho vlastnosti plíživosti a měkkosti, které znesnadňují identifikaci nového režimu jako režimu totalitního.

Plíživostí se tu rozumí postupné uvolňování totalitního potenciálu neomarxistické humanistiky, které se konkretizuje pozvolným stupňováním restrikcí a represí v liberálních společnostech.

Měkkostí se pak rozumí absence krutého prosazování totalitních programů a přítomnost určitých svobod. Jestliže se záměry totalitní ideologie realizují v liberálních režimech postupně, pak je pochopitelné, že v určitých fázích jejich prosazování určité svobody ještě přetrvávají.

Plíživost tedy implikuje relativně mírné ovládání společnosti a zbytkové svobody, čili to, co lze nazvat měkkostí totality. Právě plíživost a měkkost bruselské totality vytvářejí optický klam, že se tu nejedná o totalitu.

Víme však, že určitá (vyšší)míra krutosti, nesvobody či aktuálního ovládání společnosti jsou jen nahodilými způsoby realizace totalitní ideologie, které samotnou totalitu nedefinují.

Tu naopak definuje ideologický plán mocenského ovládnutí společnosti pseudomorálkou, a sice v ideologicky potřebných či výhodných aspektech. V základě takového totalitního potenciálu je pak trvalý nárok zasáhnout kdykoli a všemi dostupnými prostředky proti všemu, co by mařilo realizaci totalitní ideologie.

Proto je pojem měkké totality smysluplný. Rozdíl mezi tvrdou a měkkou totalitou spočívá v míře uplatňování restrikcí a represí.

Vlastnosti plíživosti a měkkosti tedy vysvětlují, proč může za demokratickou fasádou probíhat nenápadně a bez povšimnutí rakovinové bujení totality. Měkkost současné totality je dána strategickou zdrženlivostí ohledně silné represe, která se zakládá na postřehu, že teror veřejnost odpuzuje. To je obrovská výhoda měkké totality: Dokázala značnou část západní veřejnosti získat na svou stranu.

Je tedy v logice totality podle situace některá práva a svobody ponechat. Začnou-li překážet, budou zrušeny. Dynamika stupňování represí je rovněž v logice totality; vše záleží na odhadu situace.

Tuto logiku nechápou ani ti, kdo jsou sice ochotni souhlasit s uvedenou definicí totalitní ideologie, ale důvodům jejího zavedení moc nerozumějí. Navyklá loajalita k Západu jim proto brání uznat, že je bruselský režim totalitní, když uskutečňuje totalitní ideologii neomarxistů. Znovu se odvolávají na to, co je dáno nahodilými podmínkami, v nichž režim programy totality uskutečňuje. Ignorují přitom různé fáze realizace totality v politických režimech, a proto např. postrádají důvody proti tvrzením typu „Husákův režim nebyl totalitní“.

Tito voluntarističtí „stoupenci Západu až za hrob“ především nechápou bytostné sepětí ideologie a politického režimu ve struktuře totality. Totalitní ideologie jakožto ideologie tíhne k politické realizaci. Jakožto totalitní pak udílí svoje podstatné vlastnosti (nárok na totální ovládnutí lidské reality bezmeznou pseudomorálkou politickou mocí) režimu, který uskutečňuje její programy.

Jestliže tedy režim pod vládou totalitní ideologie není sám totalitní, pak lze stejnou logikou tvrdit, že tělo určené lidskou duší není lidské, že lidský život principiálně určený lidskou přirozeností není lidský. Tím se otevírá prostor pro stejně svévolné specifikace z libovolně nadsazených akcidentů, jaké nacházíme u stoupenců potratů, kteří trvají na tom, že nový život v těle matky není ještě lidský.  

Dnes se zdá být bruselská totalita na rozcestí. Doposud šlo všechno jako po másle. Měkká totalita hýřila svými přednostmi a občané zobali nevoleným vyvoleným členům bruselského politbyra doslova z ruky. Ale pak udělali soudruzi chybu. Přehnali svou bohorovnost a začali tlačit na pilu. Výsledkem je migrační krize, která probouzí evropskou veřejnost z ideologického opojení.

A najednou se ukazují slabiny měkké totality. Otevření hranic masám muslimských dobyvatelů, prokládané proslovy o islámu jako budoucnosti Evropy, už bylo přece jen silné kafe. Soudruzi podcenili sebeobranné instinkty Evropanů. Nálada se zhoršila a elity mají bobky z voleb.

Co teď? Přitvrdí soudruzi? Náznaky tu jsou. Zpřesňuje se legislativa osvědčeného dvojího metru proti nenávisti. Vyhrožuje se cenzurou a formuje se myšlenková policie. Třeba bude klid na práci vyžadovat vedle pendreků i zrušení voleb. Anebo padne hydra neomarxistické totality. Vše je otevřené. Nezdá se, že bychom žili zrovna v nudné době.