Ročník 2016‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Dialog filosofa s politikem

Jiří Fuchs

 

Jsme lidé chybující. Každá specificky lidská činnost je kolbištěm, na kterém se střetávají správnost a její opak. Chyby politiků jsou pochopitelně víc na ráně, protože mívají neblahé, někdy až tragické společenské dopady. Však na ně veřejnost reaguje s větším kritickým elánem, přičemž kritika také není bezchybná. V demokracii se ale politici kritice brání zvlášť urputně, neboť jejich kariéra na mínění veřejnosti přímo závisí. Řekl bych, že politik, který „v aktivní službě“ přizná omyl, je spíše bílou vránou.

Druhou stranou téže mince je pak pravidelná sebechvála, kdykoli se naskytne příležitost. Jestliže dnes strčí novinář politikovi mikrofon pod nos, můžete se vsadit, že politik neodolá a pochválí stranu či sebe, nebo sebe a stranu, vždy však ve spojení s pohotovou kritikou konkurenčních politiků.  Takové už je morální riziko povolání u demokratických politiků.   

Lid je zase u politiků alergický na nesoulad proklamací a činů. Tento rozpor bývá často nápadný a voliči ho neradi odpouštějí. Jsou však případy, kdy jsou k jeho rozpoznání potřebné příslušné vědomosti a takové případy stojí za to rozplétat, zvláště když skrývají nějakou zásadní poruchu politického provozu. Jelikož byl v době poměrně nedávné objeven jako všelék proti pyšným nárokům na jedinou pravdu dialog, pokusím se jeden takový případ konkretizovat formou fiktivního dialogu politika s filosofem.

Diskuse se bude týkat určitého paradoxu, v němž se ocitají někteří naši politici, kteří se sice hlásí k tradičním hodnotám, ale spíše jen formálně, neboť ve skutečnosti horlivě participují na politice, která je soustavnou destrukcí těchto hodnot. Sice jsou sami o sobě pevně přesvědčeni, že jsou demokraty, ale přitom brouzdají v kalných vodách chytře utajované, a tedy o to zákeřnější totality. Můžete sem libovolně dosadit všechny naše přední lidovce (Bělobrádka, Hermana, Svobodu…), předsedu ODS Fialu, možná i Kalouska, který se konzervatismem kdysi také zaklínal, a řadu dalších.

                                                        

Politik: Věrnost odkazu sametové revoluce a ideálům V. Havla vyžaduje, aby naše politická orientace byla jednoznačně prozápadní.

 

Filosof: Proč?

 

P: Protože listopad 89 nám vrátil svobodu, demokracii a lidská práva, kteréžto hodnoty Západ politicky definují. Staly se v západních společnostech samozřejmostí, jsou v nich rozvíjeny, prohlubovány. Proto je pro nás Západ vzorem. Je úběžníkem našeho politického myšlení i politické praxe.

 

F: Skutečně? Chápu Váš polistopadový entuziasmus, ale možná se už i k Vám do vysoké politiky doneslo něco o demokratickém deficitu EU, o plíživě stupňovaném omezování svobody a o problematickém zobsažňování lidských práv. Obávám se tedy, že jste si nepoložil otázky, které by ten navyklý obdiv k současné liberální demokracii Západu zpochybnily.

 

P: Jak to? Jaké otázky?

 

F: Tak třeba tu právě naznačenou. Neskrývají se za běžným politickým provozem či pod fasádou demokratických struktur a sloganů o svobodě či lidských právech opačné tendence, které ohlašují jisté podobnosti s totalitními manýry?

Nebo jinak: Když už sem tam dáváte najevo smysl pro tradiční hodnoty, zdá se Vám, že jsou s nimi v souladu ty dnešní tzv. „evropské hodnoty“, které bruselští politici tak žárlivě střeží a vehementně vyžadují? Nikdy Vás nenapadlo, že svým eurohujerstvím možná sloužíte totalitě?

 

P: Jste normální? Zažil jste totalitu? Copak nevidíte ty rozdíly? Můžeme cestovat, můžeme svobodně se vyjadřovat, můžeme podnikat, volit programově protichůdné strany, nemusíme se obávat cenzury, tajné policie, likvidace disidentů… Zapletl jste se snad s extremisty, nebo jste pod vlivem putinovské propagandy?

 

F: Nebojte se, totalitu jsem zažil jako společenský outsider a ty rozdíly vidím. Ale existuje otázka, kterou jste si zřejmě také nepoložil: Jestli to všechno, co jste vyjmenoval, jsou rozdíly podstatné. Tedy takové, jimiž se určitý režim bezpečně odlišuje od režimu totalitního.

 

P: To je přece jasné. Drtivá většina politiků, politologů i obyčejných občanů se shodne, že je podstatný rozdíl mezi životem ve svobodě a v nesvobodě.

 

F: To jistě je. Ale otázka zněla maličko jinak. Jde o to, jestli např. existence svobodných voleb v určitém režimu rovnou znamená, že ten režim není totalitní. Jinak řečeno: Je zákaz svobodných voleb opravdu nutným znakem totalitních režimů, jak předpokládáte?

 

P: To je další samozřejmost, se kterou mají problém jen filosofové. Drtivá většina…

 

F: Ano, já vím: … politiků, politologů i pracujících v tom má jasno. Víte, ti filosofové, kteří ještě své myšlení neprošustrovali, kteří ho nevyměnili za pouhé ideologizování či prostředek ke kariéře, vždycky věděli, že o pravdě se nehlasuje. A taky věděli, že k pravdě někdy vede cesta i přes prověřování samozřejmostí. Takže by možná i Vám prospělo, kdybyste vzal nadhozenou otázku definice totality vážně.

 

P: Proč bych to dělal? Myslíte, že mám čas se zabývat planým teoretizováním? Mohl byste vědět, že politik musí rozhodovat podle nesporných faktů; spekulacím se vyhýbá.

 

F: No ovšem, rozhodovat. Podle faktů? Nebo spíše podle notiček, předepsaných v stranických sekretariátech, nebo rovnou v bruselském ideo-centru? Domníval jsem se, že máte k tradičním hodnotám osobní vztah.  Že tedy nejste jen politik, ale především člověk – s vlastní hlavou a osobní zodpovědností.

 

P: Dovolte, to je snad samozřejmé.

 

F: Po tom, co jste před chvílí řekl, mi to tak samozřejmé nepřipadlo. Ale pojďme k věci. Abyste mohl zodpovědně, a tedy i kompetentně prohlásit, že bruselská politika není totalitní, musel byste mít po ruce obecnou definici totality. A sice ne jakoukoli definici, nýbrž tu správnou, adekvátní. Tedy takovou, která ve svém rozsahu zahrnuje všechny totalitní režimy a jen ty.

Souhlasíte?

 

P: Samozřejmě, že souhlasím. My politici nejsme tak negramotní, jak doufáte. Většinou jsme taky prošli logikou.

 

F: To rád slyším. A kam Vás logika v nesnadném problému definice totality dovedla?

P: Už jsem Vám to načrtl. A jsem přesvědčen, že drtivá většina politologů v definici totality akcentuje právě absenci těch svobod, které jsem výše uvedl jako nesporná fakta našeho demo-liberálního zřízení.

 

F: Já také sdílím Vaše přesvědčení o tom, jak většina politologů definuje totalitu.

 

P: No sláva; aspoň na něčem se shodneme.

 

F: Nejásejte předčasně. Z toho, co říkáte, mi vychází, že Vás nevedla ani tak logika, jako spíše konformita.

 

P: Když se odvolávám na soulad s většinovým názorem, Vy z toho hned vyvodíte, že jsem zanedbal logiku? Tak nevím, kdo je tady víc nelogický, jestli já, nebo Vy.

 

F: Nevyvozuju to z Vašeho souladu s míněním většiny. Jen považuju běžnou představu o totalitě za vytvořenou spíše z dojmů než za výsledek logického zapracování na definici totality. Ona totiž ta většinová definice totality, na niž se odvoláváte, je pouhou, více méně náhodnou kumulací emočně silných fenoménů totality, v níž je řada nadbytečných znaků. Takže je to definice úzká, a tudíž mylná. Ostatně neříkal jste v souvislosti s problémem definování totality, že na plané teoretizování nemáte čas?

 

P: Jo, to jsem řekl.

 

F: Jestli tedy dobře rozumím, tak Vy stále ještě pokládáte konsenzus příslušných odborníků (zde politologů) za známku kvality – zde správnosti definice totality. Když to zobecním, tak věříte, že konsenzus odborníků je kritériem pravdy.

 

P: Ovšemže věřím. Ostatně, co jiného než většinové mínění expertů by mohlo ve svobodné, pluralitní společnosti rozhodovat o tom, co je správné, a co špatné? V diktatuře o tom rozhoduje vládnoucí strana či nějaký autoritář. To je Vám bližší?

 

F: Ne, není. Ale nepřipadá Vám ta důvěra ve většinu trochu pohodlná a značně riskantní? Neznáte z dějin myšlení nebo aspoň ze světových dějin případy, kdy se většina pořádně sekla?

Pokud by snad nestačily kontra-příklady ze zkušenosti, zkuste úvahu: Vy pokládáte za pravdivé tvrzení, že kritériem pravdivosti tvrzení je konsenzus odborníků. Myslíte, že i toto Vaše tvrzení má konsenzus odborníků (zde filosofů)? Ujišťuju Vás, že nemá.

 

P: S takovou sofistikou na mě nechoďte.

 

F: Sofistikou? Neříkal jste, že vy politici máte také zmáknutou logiku?

 

P: Co je tedy podle Vás kritériem pravdivosti tvrzení? Jak se můžeme přesvědčit o správnosti definice totality?

 

F: Kritériem tu může být jedině spolehlivé odůvodnění. Jen to Vám také může dát jistotu o správnosti Vašeho chápání totality. Takové odůvodnění však začíná u otázky, co je vlastně totalita. A ta bohužel vyžaduje osobní nasazení, námahu, a tedy i potřebný čas, kterého vy politici prý nemáte pro samé rozhodování nazbyt.

 

P: Jistěže nemáme. Politiku většinou dělají lidé, kteří už prošli nějakým vzděláním a nyní slouží společnosti v praxi. A ujišťuju Vás, že to není snadná služba. Je naopak velice zodpovědná. Teoretizování proto přenecháváme odborníkům.

 

F: To nezní moc přesvědčivě. Vytíženost Vám tedy neumožňuje, abyste si jako zodpovědný politik udělal vlastní názor o tom, co je vlastně totalita. V otázce, která je pro politickou orientaci zcela zásadní, se proto spokojujete s většinovým chápáním.

Divím se, že Vás to neděsí. Nechápete, že se tím stáváte závislým na ideologicko-mediálních manipulacích veřejným míněním? Že se v otázkách, které určují celkový politický kurs, jen disciplinovaně ztotožňujete s konformními a Vaší stranou požadovanými názory. Třeba také s tím, že už samo podezření, že by bruselská politika mohla být skrytě totalitní, je hanebným, ne-li rovnou trestuhodným extremismem.

 

P: Co je na tom divného, že teoretické věci přenechávám odborníkům? Tak to přece funguje ve všech oborech.

 

F: To Vás tedy lituju. Copak aspoň netušíte, že právě humanitní obory, a tedy i politické myšlení, bývají ohrožovány ideologickými toxiny?

 

P: A kde vidíte na Západě 21. století nějakou toxickou ideologii?

 

F: To je právě ten problém, který jste v zatím neotřesené důvěře v západní demokracii přeskočil. Nikdy jste neslyšel o politické korektnosti, multikulturalismu, genderovém feminismu…?

 

P: Co je na nich tak hrozného? Politická korektnost přece kultivuje vztahování ke zranitelným menšinám. Multikulturalismus je zase velkolepou ideou o soužití občanů různých kultur bez vzájemné nevraživosti a diskriminace. A gender mainstreaming narovnává staletími pokřivené vztahy mezi mužem a ženou. Ve všech případech jde o větší pozornost k lidským právům. To Vám vadí? Pak tedy musím litovat já Vás.

 

F: Skutečná lidská práva mi skutečně nevadí. Vadí mi však to Vaše korektní nasvícení. Jak z barvotiskové příručky pro stranické dovzdělávání. Nebo že byste studoval nějakou socio-kulturní vědu?

 

P: Nebuďte uštěpačný. Raději mě přesvědčte, proč bych se měl vůbec zabývat tou absurdní myšlenkou, že žijeme v totalitě.

 

F: Dobře. Nabídnu Vám méně optimistické vidění vládnoucí ideologie současného Západu. Politická korektnost, multikulti, gender feminismus a s nimi spojená agenda lidských práv mají společným jmenovatelem ideologii neomarxistů.

 

P: Jako pravicový politik bych se nikdy nesnížil k tomu, abych nálepkou „neomarxista“ dehonestoval dnešní levicové politiky. Copak oni prahnou po vzkříšení komunismu?

 

F: Kdybyste nežil v bublině politicko-mediálního mainstreamu, zjistil byste, že „neomarxismus“ není nadávka, nýbrž autentická a kompaktní ideologie, která vznikla ve dvacátých letech minulého století. Sice nekřísí komunismus, nicméně je neméně prosáklá levičáckou mentalitou fanatických utopistů.

Od svého praotce převzali neomarxisté motiv radikální revoluce s cílem vytvoření nové společnosti. Ale dali mu velkorysejší obsah a také chytřejší strategii. Nahradili dělníky intelektuály, třídní boj bojem kulturním a teror nenásilným získáváním veřejnosti skrze ideologickou infiltraci humanitního vzdělání, kultury a „dlouhý pochod institucemi“.

 

P: To je zase nějaká konspirační teorie?

 

F: Ne, to jsou tvrdá fakta, která vy politici tolik milujete, ale která Vám mainstream ve službách ideologie kulturních marxistů vtipně zatajil. Oni totiž neomarxisté na rozdíl od těch ortodoxních nevytrubují své revoluční úspěchy a cíle na potkání. Vsadím se, že jste v polistopadové ČT, v Lidovkách, v Respektu apod. nezaznamenal nic o neomarxistech a jejich kulturní revoluci. Oni o ní nehalasí, ale rovnou konají.

 

P: Vy asi máte ta „tvrdá fakta“ z Parlamentních listů nebo z podobných obskurních serverů. To se ale nedomluvíme.

 

F: Zkuste si někdy místo věčného schůzování a agitování vygooglovat něco o frankfurtské škole, nebo třeba jména jako Adorno, Fromm, Marcuse, Habermas. Můžete prolistovat i našeho V. Bělohradského; ten je čtivější. Pak byste mohl při šťastné souhře okolností zjistit, že ty proklamované ušlechtilosti soudobé západní humanity, které jste tak učebnicově popsal, včetně toho lidsko-právního patosu, mají dosti temný původ a méně ušlechtilý, nelidský rub.

 

P: Nevím, co by mohlo být na lidských právech nelidského. Leda tak ve vnímání autoritářů Putinova ražení.

 

F: Jako byl Marx posedlý nenávistí ke kapitalistům, tak je hnací silou neomarxistů nenávist k západní civilizaci bílého muže. Kvůli vytvoření spravedlivější společnosti musí být podle nich tato civilizace zničena. První na ráně je přitom tradiční morálka; ta překáží nejvíc.

Jako si totiž dal Marx na do štítu utlačované dělníky, tak se kulturní marxisté „ujali“ všech utlačovaných. Přitom jejich nemilosrdného Utlačovatele geniálně identifikovali: Heterosexuální bílý muž. Na tomto principu pak stvořili privilegované menšiny: Přistěhovalce, ženy, děti, barevné, homosexuály, a dokonce i zločince; ti se prý jimi stali především v důsledku sociálních poměrů.  Neomarxisté tedy vymysleli speciální „lidská práva menšin“, šikovnou propagandou vmanévrovali západní občany do těžké defenzivy, a nakonec je přinutili, aby ctili jinakost menšin ad absurdum.

 

P: Pořád nechápu, proč jsou podle Vás lidská práva menšin nelidská?

 

F: Ono už samo vymýšlení a předepisování „lidských práv“ podle ideologického klíče je něčím absurdním a nelidským. Je totiž popřením přirozeného mravního zákona, který je dán samotným lidstvím a ukazuje k jeho adekvátní životní realizaci. Přirozený zákon obecně lidské mravnosti tedy nemůže být produktem lidského úsilí; je naopak jeho univerzálním měřítkem. A protože jsou lidská práva pouhou součástí a priori daného zákona dobrého života, platí o nich totéž. Dnes na Západě rozšířená představa vyvíjejících se lidských práv, která může lidstvu nadekretovat třeba madam Clintonová, je symptomem hlubokého úpadku filosofického myšlení o člověku.  

Jako není člověk absolutním pánem svého lidství, tak není ani pánem lidských práv. Tzv. lidská práva menšin jsou pak etickým paskvilem, který se zakládá v omylech kolektivistů.

 

P: To Vám ovšem nemusím věřit.

 

F: Jistěže ne. Ten skromný odstaveček nebyl určen k tomu, aby Vás o něčem přesvědčil, nýbrž k tomu, abyste viděl, jaké problémy jsou ve hře, když se tak bezelstně a zaníceně mluví o lidských právech menšin. Tu lekci máte zdarma.

 

P: Děkuji, ale zatím se spokojím se svým přesvědčením. Á propos, pořád jste mi nepředložil důvod, proč bych měl řešit ten Váš pseudoproblém, jestli žijeme v totalitě.

 

F: Správně. Nezbytné „odtajnění“ fenoménu neomarxistické ideologie a jejích motivů bylo jen prvním krokem. Nyní tedy k jejím obsahům a projevům. Angažmá neomarxistů za lidská práva menšin vypadá jako kulminace humanity. Však se pro ně také mnozí slušní lidé nadchli stejně jako druhdy levicoví intelektuálové pro komunismus. Ve skutečnosti je tu ale deklarovaný zájem o menšiny ryze účelový. Marcuse a jeho soudruzi totiž rozpoznali ve zneužití vybraných menšin pro věc revoluce rozvratnický potenciál.

 

P: O jakém rozvracení tu proboha mluvíte?

 

F: Tak např. dnes tolik populární multikulti varianta vládnoucí ideologie akcentuje kulturní svébytnost a rovnoprávnost přistěhovalců z jiných kultur. Proč asi? Zřejmě proto, že to ve spojení s chtěnou permanentní migrací účinně paralyzuje hodnotovou identitu západních společností. Právě proto vznikají v západních zemích (nikoli spontánně) paralelní společnosti a no go zóny, v nichž už zákony státu neplatí.

Co naopak platí nekompromisně, to jsou všem zákonům ideologicky nadřazená „lidská práva“ pozitivně diskriminovaných, subverzivních a exaltovaně tolerovaných příslušníků menšin, která, právně vzato, dělají z původní populace občany druhé kategorie. A běda těm, kdo to nerespektuje.

Mezi zasvěcenci se tomu říká revoluční spravedlnost. Pravé orgie této „spravedlnosti“ dnes zažíváme v migrační krizi. Zákony, které mají zajišťovat elementární bezpečnost občanů, se pod vládou fanatiků multikulturalismu proměňují v cár papíru. Nepřipomíná Vám taková bezohledná svévole mocných totalitu?   

Že se ptám. Vždyť se na tomto „zákonném bezpráví“ bohužel horlivě podílejí i tzv. konzervativní či pravicoví politici; také uvěřili ve vyšší humanitu ideologie neomarxistů. A odhaduju, že i Vy v ní nacházíte alibi pro ty své „správné“ politické postoje.

 

P: Rozhodně jsou pro mě věrohodnější standardní pravicoví politici Západu než dezinterpretace multikulturalismu od nějakých extremisticko-populistických hnutí.

 

F: Dezinterpretace? Extremistů? Jak to můžete říct, když ohledně neomarxismu dosud žijete v blažené nevědomosti? Když Vaši důvěryhodní kolegové ze Západu jsou také jen pasivními konzumenty a oběťmi vzdělanostně – kulturního provozu, který od šedesátých let probíhá v režii kulturních marxistů? Nebylo by poctivější, kdybyste se s tou Vámi zřejmě netušenou ideologií, která podstatně určuje politiku EU, nejprve seznámil? V opačném případě riskujete zaviněnou poruchu ve vnímání reality.

 

P: Přece nechcete, abych na fleku změnil názor a zradil své západní kolegy?

 

F: Samozřejmě, že ne. Úplně by stačilo, kdybyste o svém dosavadním vidění politicky současné EU začal pochybovat, a aspoň dodatečně tak nastartoval jeho prověřování. Jinak se vystavujete podezření, že zodpovědnost je pro Vás prázdným slovem. Podnětů k tolik potřebným pochybnostem mohu samozřejmě nabídnout víc.

 

P: Tak o tom nepochybuji. Vy byste byl také zdatným propagandistou.

 

F: Uvažte třeba politickou korektnost (PC). Dnes už si o ní občas troufají zapochybovat i lidé z oficiálních kruhů, kteří sami také dlouho nosili její náhubek. K tomu je pravděpodobně přivedl ten nepopiratelný fakt, že se ve vyostřeném migračním problému naplno provalila její systémová prolhanost. Jako pars pro toto stačí připomenout mediální tanečky kolem neblahého kolínského silvestra.

Jenže PC už celá desetiletí celoplošně dusí veřejnou diskusi na Západě s takovým úspěchem, že jsou např. bílí občané na všech úrovních společenského žebříčku uhranuti strachem, že budou nařčeni z rasismu. Ten je totiž podle politických korektorů nejtěžším hříchem lidstva. Však s ním také náramně čarují. Jejich nejoblíbenější trik spočívá v tom, že podle ideologické logiky neomarxistů se rasismu může dopustit jen bílý hetero muž.   

Z hlediska spravedlnosti je tedy PC nesmyslně jednosměrnou, nátlakovou technikou ideologické indoktrinace. Její prudérní pseudomorálka navíc funguje jako jakási legislativní přípravka. Je souborem zatím nepsaných zákonů, údajně samotných lidských práv, jejichž porušení se v první fázi trestá různými způsoby společenského „vyloučení“. Po ní následuje kriminalizace těch, kdo revoluční spravedlnost nepochopili.

Konečně je PC i vysokou školou demagogie ve službách ideologie. Ideologický zájem je pro politické korektory vždycky víc než sama skutečnost.

Nikdo asi nespočítá, kolik morálně skandálních příběhů a absurdních kauz PC zplodila. Zato je však jisté, že je PC v principiální kolizi s pravdou i se zdravým rozumem.  A že jakožto nástroj soudobé západní ideologie svými rozměry a protiskutečnostním zaměřením signalizuje její totalitní povahu.  Myslím, že tohle by Vás skutečně mělo zajímat.

 

P: Tak to mi opravdu, ale opravdu „uniklo“. Z Vašeho démonizování PC mám dojem, že žijeme každý na jiné planetě.

 

F: V tom případě by bylo možná dobré, kdybyste si vzpomněl na své rozpoložení, v němž jste před pár lety prožíval konflikty veřejnosti s našimi cikány: Jak jste k tomu mluvil či mlčel, a co všechno jste si přitom myslel. Ať tak či onak, také jste už vlastnil náhubek PC. Jediný, kdo se z Vás vzepřel jejímu diktátu, byl Jiří Čunek – a jaké měl problémy. K nim jste v lepším případě statečně mlčel. Nebo mi také něco uniklo?

 

P: Musíte být tak osobní?

 

F: O tuto poněkud citelnější ilustraci diktatury PC v našich rybníčkových poměrech jste si řekl svou ignorancí sám. Abych ale nezapomněl. Vedle multikulti a PC je tu i genderismus feministek. Další beranidlo kulturních marxistů k likvidaci takových „přirozených stereotypů“, jakými jsou např. mateřství či rozlišování otce a matky. A neříkejte, že jste nezaznamenal tzv. gender mainstreaming jako jednu z hlavních linií bruselské politiky.

 

P: Ti kulturní marxisti musejí být docela sympatičtí, když se tak důsledně starají o rovnost žen, kterou dřívější doby hanebně ignorovaly.

 

F: Jen si poslužte, cynismus je pozdním stádiem morální rezignace, nikoli ozdobou zodpovědných politiků. Nebudu se ale o tom s Vámi pouštět do složitější diskuse. Zvláště, když by jenom posilovala Vaši chtěnou zaslepenost.

Chtěl jsem Vás jen upozornit, že i mezi Vašimi někdejšími voliči byste mohl najít rozumnější a svobodnější občany, kteří jsou vůči nablýskaným sloganům ideologů imunní, a proto vidí realitu docela jinak. Hovoří např. o tom, že bruselská politika ordinuje občanům proti jejich přirozeným zájmům i proti jejich vůli: a/ život v systémové lži; b/ systematickou destrukci rodiny a evropských národů; c/ pervertovaná lidská práva.

To všechno jsou ale frapantní zásahy do skutečných lidských práv občanů, které pustoší před – politické aspekty jejich životů. Politici tu v režii ideologů s nemravnou bohorovností překračují své kompetence.  Neomarxisté zde totiž vtipně zneužili demokratické cítění západních společností a rozšířili jejich politicko-právní rovnostářství na všechny oblasti sociálních vztahů. Příslušný slogan hlásal: AUTORITA=FAŠISMUS. Otec, učitel, šéf podniku, vojenské, policejní, a dokonce i církevní šarže tedy musejí v takovém společenském klimatu prokázat dost odolnosti i odvahy, aby své zodpovědné role adekvátně zvládali.

Domnívám se tedy, že by se tyto pravdy měly neúnavně připomínat. Zvláště pak těm, kdo se při svém fanatickém prosazování tzv. evropských hodnot ještě cítí být morálními obry.

Naši diskusi bych tedy pokládal za smysluplnou, kdybyste vzal nabídnuté podněty vážně a nereagoval na ně tak, jak na kritiku zdola obvykle reagují kariérní elitáři. Při Vašem deklarovaném konzervatismu by pak pro začátek bylo slibným znamením, kdybyste nahlédl, že tradiční hodnoty a tzv. evropské hodnoty se moc nerýmují.