Ročník 2016‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

O povaze západní civilizace

Jiří Fuchs

 

1. Problém identifikace západní civilizace

 

1. 1 Ambivalentní vymezování

V Distanci 4/14 proběhla další část mé rozsáhlé diskuse s R. Jochem o vztahu k bruselské politice a o povaze současného Západu. Postupně se do ní zapojil i V. Meloun. Joch na nás tehdy reagoval souhrnně v článku Civilizace a její ignoranti, na což jsme v témže čísle každý zvlášť odpovídali. Nyní se tedy máme vyrovnávat s další Jochovou souhrnnou replikou (Konzervatismus a Západ). Jsou dvě možnosti: Buď uznat Jochovy důvody a dát mu za pravdu, nebo s ním polemizovat dál.    

Za sebe volím druhou možnost, byť na první, „novinové“ čtení může vypadat Jochova sebejistá obhajoba přesvědčivě. V kontextu celé diskuse totiž shledávám, že Joch se sice místy snaží blíže vysvětlit svoji pozici, ale mým námitkám a výkladům, které se týkaly jeho špatného definování konzervativního postoje a problematického vymezování Západu coby předmětu žádoucí loajality rozumět zatím nechce; spíše dál hraje mrtvého brouka. O to živěji častuje euroskeptiky (moji maličkost nevyjímaje) všelijakými „lichotkami“. Ty by ale byly namístě, kdyby nejprve přesvědčil o předpokladech, na nichž stojí jeho silné politické přesvědčení, z něhož v polemice vychází. A to je právě ten problém. Nebudou to totiž předpoklady, které jsou tématem běžného politického diskurzu. A na takové diskuse není Joch zvyklý.

Popravdě řečeno, ani nevím, kde dřív s kritikou Jochova posledního článku začít. Protože ho už trochu znám, odhaduju, že největší slabina bude tam, kde nejvíc halasí. Joch se pozastavuje nad tím, že ho s Melounem svou nechápavostí nutíme k tomu, aby nám cosi vysvětloval jako v mateřské školce. Diví se, proč nechápeme, že on svou akcentovanou „loajalitou k západní civilizaci, jak se historicky ustavila“ rozhodně nemyslí souhlas s každou deviací, která se na současném Západě vyskytuje.

Jocha vyvádí z míry především tato moje věta: „S ohledem na Jochovo vymezení západní civilizace proto nemůžeme jednoznačně tvrdit, že by její pozdní, totalitní podoby byly méně západní; že by nebyly stejně regulérní součástí Západu.“ Je to prý mimořádně hloupé tvrzení. Proč ho tolik popudilo? Zřejmě se domnívá, že mu v něm implicitně podsouvám něco neuvěřitelného: totiž to, že doporučuje loajalitu i k totalitním partiím historie Západu. Opravdu mu to podsouvám?  

Ve svém předchozím textu jsem poukazoval na dvě skutečnosti, které, kdyby je zaznamenal, mohly zabránit nedorozumění. Joch ten poukaz bohužel ignoroval, takže znova:

1/ Zdůrazňoval jsem, že je nutné „…v kritické reflexi jeho textů rozlišovat rovinu logických důsledků některých jím užívaných pojmů a premis od jeho skutečných přesvědčení“.

Bohužel jsem nabyl dojmu, že když Joch čte nějakou pochybnost o svém myšlení, automaticky předpokládá, že byla vznesena jen proto, aby ho u čtenářů (nejlépe novinových) polemik shodila. Bez rozmyslu, ve stylu bleskových reakcí tedy hledá především šťavnaté výrazy, jimiž by pochybnost okamžitě zneškodnil. V denících mu to prochází. Ale tady bych předpokládal serióznější čtení. Do diskuse o obecnějších předpokladech našich politických postojů se žurnalistické zkratky a manýry nehodí.

Joch nám tedy nemusí polopatě vysvětlovat, že a jak hluboce je přesvědčen o nepřijatelnosti totality a dnes tolik přemnožených levicových deviací; to přece všichni víme. Sám jsem v předchozím textu zdůrazňoval, že by rád, aby jeho myšlenka „loajality k Západu, jak se historicky ustavil“ nebyla chápána jako podpora totalitních idejí a reálií pozdního Západu. Je ale otázka, jestli jeho myšlenka loajality takovou podporu neimplikuje. Tím už se Joch bohužel nezabývá.

2/ V předchozím textu jsem dále poukazoval na dvě možné interpretace Jochovy myšlenky „loajality k západní civilizaci, jak se historicky ustavila“.

První interpretace je dynamická a chápe samo ustavování civilizace jako historický proces. Dnes se taková interpretace přímo nabízí. Soudobí filosofové totiž bezvýhradně preferují dynamickou ontologii procesuality či dějinnosti, a proto by se k této interpretaci Jochovy myšlenky jistě přiklonili. A poněvadž Joch není vůči moderním způsobům myšlení tak imunní, jak by se mohlo zdát (o definici totality např. uvažuje jako ryzí empirik, operuje „elastickými“ pojmy…), nelze tak úplně vyloučit, že mohl myslet identitu civilizace takto dynamicky.

Pak by měl Joch v jednom ohledu vyhráno: Za předpokladu, že je taková představa smysluplná, by musel být také současný postmoderní Západ chápán jako plnohodnotný „Západ“. Moje silné přesvědčení, že dnešní „Západ“ už není Západ, by pak bylo nesmyslné.

V jiném ohledu by ale Joch při této dynamické interpetaci identity Západu připouštěl právě to, co tak vehementně popírá, a co mu prý podsouvám: Při své lásce k Západu by totiž kázal loajalitu také k pozdním ustavujícím realizacím západní civilizace, které měly a mají totalitní povahu.

Druhá interpretace naproti tomu chápe ustavení Západu esencialisticky jako dané v určité době. Bohužel se ale Joch i v tomto případě ocitá v ambivalentním postavení (výhra/prohra). Měl by vyhráno, pokud jde o loajalitu k civilizaci s pevně zabudovaným smyslem pro všelidskou spravedlnost; to by bylo jistě i pro něj optimální pojetí.

Nepříjemným rubem esencialistické interpretace ovšem je, že takovou mravní kvalitu najdeme na současném Západě leda tak v koutě nějakých archivů či antikvariátů. To znamená, že by pak musel Joch připustit, že současný „Západ“ už není Západ.

Joch se tedy svým vágním vymezením dostal do nepříjemné situace, neboť jím nezahlédnuté implikace možných interpretací jeho vymezení západní civilizace nevyhnutelně kolidují: Buď s jeho silným morálním přesvědčením, nebo s jeho neméně silným politickým zájmem o loajalitu k současnému, jakkoli demoralizovanému Západu.

Jde tedy také o implikace Tvých málo uvážených proklamací a vymezení, milý Watsone, nikoli jen o okázalé manifestace Tvých bezúhonných postojů, které by nikdo rozumný nezpochybňoval, kdybys je neužíval k polemickým přemetům a ke spílání oponentům do zrádců. Krom toho se právě ukázalo, že ani to moje „hloupé tvrzení“ není tak nemožné, jak se domníváš. Je totiž také v logice tvé dvojznačné myšlenky loajality k Západu.  

Dodatečné vysvětlování loajality k civilizaci, jak se historicky ustavila, v němž Joch mluví o konzervatismu a zélotismu, jen prozrazuje, že jeho autor netuší složitost problému, do kterého se zapletl. Nechme ale jeho vysvětlení zatím stranou; nic podstatného neřeší. Podstatným problémem je tu naopak představa identity západní civilizace.  Čím je dána, co ji tvoří?  

Joch samozřejmě ve své filipice proti ignorantům a zrádcům západní civilizace, abych užil jeho neotřelý slovník, s nějakým pojetím identity Západu počítá. Ale není zřejmé, jakou úvahou k němu dospěl, a hlavně: V čem přesně identitu Západu spatřuje. Mluví jen o tom, jak se historicky ustavila. Uvažujme tedy za něj. Přitom mějme pro tuto úvahu za vyřešené, že moderní, dynamická interpretace jeho fráze „civilizace, jak se historicky ustavila“ smysluplná není. Hegeliánská představa tekoucí identity, na níž se zakládá, je totiž mnohonásobně rozporná. (Výše jsme ji připustili jako možnou jen ve vztahu k filosofické tendenci dnešních interpretů.)

 

1. 2. Něco z ontologie identity

V hierarchické struktuře lidského života (osobního i společenského) je tím nejdůležitějším dimenze duchovní. Tak i v mnohovrstevnaté struktuře civilizace jde především o hodnoty intelektuálně mravní, jakými jsou: Racionalita, praktická rozumnost, moudrost či smysl pro spravedlnost. Konstitutivní prvky, které tvoří identitu civilizace, jsou tedy dány především úrovní poznání těchto hodnot, mírou jejich společenské recepce a praktického uskutečňování.

Z tohoto hlediska bychom tedy měli dešifrovat a hodnotit Jochův požadavek loajality k západní civilizaci, jak se historicky ustavila, přednostně. Přitom je třeba, abychom vyvázali termíny „ustavení“, „konstitutivní prvek“ či „identita“ z povrchního užívání a vzali je jednou také vážně – ontologicky. Pak můžeme rychle dospět k problému, který je pro Jochovu patetickou výzvu k loajalitě vůči současnému Západu rozhodující. Mějme tedy rozšířený sylogismus:

Co ustavuje západní civilizaci, je pro ni nutné, neboť to tvoří její identitu, bez níž by nebyla západní civilizací.

Smysl pro požadavky přirozeného zákona spravedlnosti spoluustavuje západní civilizaci; je tedy pro ni nutný.

Současná civilizace na Západě však není spoluustavena zmíněným smyslem pro spravedlnost, neboť je pod filosoficko-ideologicko-politickou vládou etického relativismu, který ve svých důsledcích staví na stejnou úroveň spravedlnost a nespravedlnost.

Současná civilizace na Západě tedy není západní civilizací.

A najednou tu máme problém. Buď je Západ konstituován smyslem pro přirozenou mravnost, a pak už nejméně půldruhého století Západ neexistuje, takže Jochovy naléhavé výzvy k loajalitě k postmodernímu Západu jsou nemravné. Anebo je to tak, že i teoreticko-praktická negace hodnot, kterých si Joch u tradičního Západu cení, patří rovněž k Západu. Tím se ovšem stává loajalita k této jeho historické fázi zase nemravnou, čili pro konzervativce západního střihu, jak mu Joch rozumí, nepřijatelnou. Chvála nemravnosti tedy Jochovi vyplývá z obou členů dvojčlenné disjunkce.

Protože si ale Joch s tímto problémem hlavu neláme, role se obracejí. Nabízí se totiž otázka, jestli to není spíše Joch, kdo by měl usednout do škamen a nechat se proškolit v řádném zacházení s tím, „co se historicky ustavilo“. Bylo by asi prozíravější, kdyby nejprve absolvoval úvodní lekce z ontologie o principech identity jsoucen. Pak by možná zjistil, že nás zatím nemusí posílat do mateřské školky.

1. 3. Joch před onto-tribunálem

Konfrontujme tedy Jochovu pozici s výše uvedeným polysylogismem, abychom zjistili, jak si vzhledem k jeho premisám stojí a jak je to s pravdivostí jejích částí.

První premisa prvního sylogismu vyjadřuje ontologickou pravdu esencialistického pojetí identity, s nímž by Joch teoreticky souhlasil. Dnes převládající antiesencialismus postmodernistů ho, pokud vím, neoslovuje. Jiná věc je, jestli si ve zrychleném myšlení politických reflexí, které navíc probíhají v krajně antiesencialistickém klimatu, uvědomuje důsledky svého esencialistického přesvědčení. Zdá se totiž, že otázku „ustavení západní civilizace“ bere (jak je to v kulturně-historicko-politickém žargonu či diskurzu zvykem) na lehkou váhu.

Důsledek esencialistického chápání identity, který Joch zřejmě neuvážil, spočívá v tom, že to, co ustavuje nějaké jsoucno, je pro něj nutné. Má-li nějaké, ve své identitě konstituované jsoucno existovat, nemůže ztratit žádný konstitutivní prvek. Jochovi se však přihodilo, že „historicky ustavená západní civilizace“ pozbyla svůj konstitutivní prvek, a přesto podle něj dál existuje jako tatáž západní civilizace.

O jaký konstitutivní prvek se tu jedná? O ten, kterému v hierarchické struktuře civilizace přísluší nejvyšší postavení a který je obsahem druhé premisy prvního sylogismu. Je jím smysl pro obecně lidskou mravnost, pro přirozeně daný (nikoli lidsky ustanovený) zákon spravedlnosti.

Také s druhou premisou Joch souhlasí. Smysl pro skutečnou mravnost chápe jako hlavní důvod velikosti Západu. Proto musí logicky akceptovat i závěr prvního sylogismu, že tento smysl pro všelidskou spravedlnost je pro západní civilizaci nutný.

Odkud víme, že Joch chápe uznání obecně lidské mravnosti i snahu o realizaci přirozeného zákona spravedlnosti za konstituantu Západu – a že je dokonce řadí nejvýš? Celé jeho veřejné působení je neseno étosem zápasu za svobodu, který je bojem za spravedlivé zacházení s jedincem. V textu, na nějž právě reaguju, pak Joch bere hledisko spravedlnosti za nejvyšší kritérium: a/loajality k civilizaci (k ruské či islámské by prý loajální nebyl); b/ rozlišování loajality k rodině, vlasti a civilizaci. Úsilí o prosazování spravedlnosti pak chápe jako objektivní, substantivní důvod takové loajality.

(Malá odbočka: Tady mluví Joch přijatelně. Rozumným konzervativním postojem k civilizaci je loajalita k takové civilizaci, která uchovává smysl pro prevalenci přirozeného mravního zákona. Takže pro takovou loajalitu je přítomnost mravního smyslu v oné civilizaci nutná.

V prvním Jochově textu, který odstartoval celou polemiku, jsem ale kritizoval opačný Jochův názor: Že totiž pro správný konzervativní postoj mravní hodnoty nutné nejsou. Tento omyl Jochovi umožnil, aby z pravicových euroskeptiků učinil hanebné „vichysty“. Naposled jsem ho rozsáhle analyzoval v minulém textu. Zatím jsem ale u Jocha nezaznamenal, že by svůj omyl stáhnul a osočeným se omluvil.)

A teď přichází na řadu rozhodující premisa: Současný Západ je zasažen od hlavy až dolů etickým relativismem; je jím z mravního hlediska definován. Na tom nic nemění fakt, že mu někteří lidé na Západě ještě nepropadli. Takový relativismus je však přímým popřením etiky přirozeného zákona; z toho vyplývá, že současný „Západ“ už není ten Západ, který byl konstituován smyslem pro přirozenou mravnost, takže ani loajalita k němu není zrovna příkladným postojem.

Tohle však Joch nemůže skousnout. V politickém předpojetí dál předpokládá, že současný Západ je touž civilizací, která kvůli smyslu pro přirozenou mravnost právem zasluhovala loajalitu. Jaké tu má ale logické možnosti?

Popře snad, že je Západ jakožto předmět loajality smyslem pro obecně platnou mravnost konstituován? To by šel sám proti sobě.

Popře tedy, že konstitutivní znak, který tvoří identitu konstituovaného jsoucna, je pro něj nutný? To by byl za ontologického diletanta, který se topí v triviálních rozporech.

Nezbývá mu než hájit neobhajitelné: Že totiž postmoderní Západ neztratil smysl pro obecně lidskou mravnost; že je jím dál konstituován. Jak chce ale takovou nepravdu smysluplně hájit? Vždyť postmoderní Západ je definován vzýváním radikální plurality, které vyplývá z hodnotového relativismu, jenž je v postmoderně paradigmatem. Přitom do postmoderního relativismu vyústil celý vývoj novověkého myšlení zcela logicky.

(Kdyby se tu Joch uchýlil ke své oblíbené vytáčce-kvantifikační metodě a tvrdil, že přinejmenším on sám není relativistou, takže dnešní Západ není relativistický, pak by mohl celou úvahu o morální konstituci civilizace zrušit. Také ve zlaté době Západu zde jistě byl aspoň jeden relativista. Také v ruské či arabské civilizaci by se jistě našli lidé se smyslem pro spravedlnost. Více o tom viz 1.4.)

Joch v jiné souvislosti na mou adresu říká, že by to chtělo trochu historického povědomí. Já si zase myslím, že v daném problému by byla zapotřebí spíše filosofická orientace. Jádrem civilizace a měřítkem její lidskosti je její mravní stav. Ten přirozeně vychází z mravního vědomí, jež v civilizaci převládá - většinou ho určuje náboženství. V porenesančním vývoji Západu však tuto roli postupně přebírala filosofie, což by ještě nemuselo být žádné neštěstí, kdyby to byla filosofie zdravá, realistická. Jenže novověká filosofie je od počátku zkažená nominalismem a její principy jsou tedy v příkré opozici k samotné realitě – jak k realitě lidského myšlení, tak i k ontologickým principům a strukturám, což je pro filosofii člověka katastrofou.

Samozřejmě to chce čas, než se filosofické principy stanou prakticky kulturotvornými a v podstatě promění i civilizaci. Nominalismus se nejprve zabydlel v teoretickém světě filosofů. Musel ale přijít Kant a po něm Hegel, aby z něj učinili obecné vyznání moderních intelektuálů. Výkladová subjektivizace myšlení a výkladová redukce reality na řád měnlivých jevů však postupně ovládly přemýšlení o člověku nejprve ve filosofii a následně ve speciálních humanitních oborech. V civilizačně rozhodujícím bodě, v mravním vědomí to znamenalo zásadní rozchod s obecně lidskou morálkou přirozeného zákona, který uvolnil prostor principiální subjektivizaci mravního světa a neomezenou relativizaci mravních norem a hodnot.

Tento proces teoretické destrukce mravního řádu byl sice zpočátku pozvolný, ale nezadržitelný. Neboť nominalistické vyznání se v akademickém světě normalizovalo se stejnou silou jako křesťanství ve středověku. Mnozí vzdělanci se sice v raných fázích neblahého vývoje ještě zdráhali vyvozovat z věřených principů etické důsledky, ale s nástupem vždy nové generace učenců se jejich logika víc a víc prosazovala. Z univerzitního světa vycházely čím dál odvážnější ideje nové (a)morálky, které nadbíhaly nejen nízkým vášním či umělecké avantgardě, ale především ideologům. Ti v nich nacházeli zázemí i legitimizaci pro své fantasmagorické vize.

V postmoderně byla logika novověkého vývoje dovršena. Její principy tu došly teoretického i praktického zhodnocení. Relativismus se stal povinným vyznáním intelektuálů. Etický relativismus však není ničím jiným než anihilací mravnosti, neboť nepřipouští hodnotové rozlišení egoistického a neegoistického jednání; je prý jen jiné, nikoli lepší či horší. Tím není řečeno, že přirozené mravní instinkty a „cítění“ zmizely. Učeneckou rehabilitací všech forem egoismu však postupně slábnou. Mravní stav jedinců, společnosti a civilizace totiž, jak řečeno, vychází z mravního vědomí. A to je v postmoderně eticky ochromeno, dezorientováno.   

Jakou civilizaci tedy Joch hájí, když nám vyčítá, že odmítáním postmoderního Západu zrazujeme ten Západ, který si právě díky svému smyslu pro přirozenou morálku zaslouží loajalitu?

Joch se domnívá, že jde o vývoj pořád téhož Západu. Kdyby ale myslel na úrovni, na které leží samotný problém identity civilizace, kdyby tedy myslel ontologicky a neflikoval své silné, politicky angažované přesvědčení pouze z účelově vybíraných fenoménů, mohl by nahlédnout, že postmoderní, relativismem prosáklý Západ je v rozhodujícím bodě své identity antitezí toho Západu, který zasloužil loajalitu. Tento identifikační aspekt civilizace totiž nespočívá v kontinuitě technologicko-ekonomicko-politického vývoje, ale v podstatě lidství, v níž nachází svůj smysl i veškeré civilizační úsilí a kterou tvoří mravní vědomí a mravní stav.

Protože se tedy Joch v identifikaci současného Západu zásadně mýlí, jsou jeho výzvy k loajalitě trapné: Jdou totiž i proti smyslu těch jeho lepších intencí. Chce obhajovat velikost Západu, spatřuje ji především ve smyslu pro univerzálně lidskou morálku, a přitom hájí ten „Západ“, který takový smysl principiálně zadusil. Neuvěřitelné a smutné.

 

1. 4. Počtářská z (metodické) nouze ctnost

Problém, který se Joch pokouší řešit, tedy vyžaduje ontologickou reflexi identity a konstitutivních prvků západní civilizace. Tento adekvátní přístup by ale zřejmě nahradil demokraticko-empirickým způsobem zjišťování, kolik lidí je ještě pro a kolik proti tradiční morálce. Tak si totiž vede v analogickém problému, když argumentuje proti mému názoru o bruselské totalitě. Uplatňuje tu kvantifikační, empirickou metodu a zjišťuje, že celý Západ ještě není totalitní.

Joch by tedy i zde mohl začít (jistě vymakanými technikami) počítat, kolik lidí na současném Západě skutečně ještě věří v přirozenou, obecně platnou morálku. No, jen aby se dopočítal. Ale i kdyby zjistil, že je to třeba méně než polovina, nebo méně než třetina, čtvrtina, desetina…pořád by v logice své metody mohl jásat, že celý Západ ještě není relativistický. Pak bychom nemohli ani tvrdit, že ztratil jeho někdejší mravní konstituantu. Není to skvělá obhajoba současného Západu?

Je ale dán morální stav civilizace takto percentuálně? Můžeme říct, že civilizace ztratí smysl pro mravní konstituantu teprve tehdy, až v ní v určité chvíli nebude ani jeden stoupenec přirozené mravnosti? Anebo nám Joch vypočítá, kolik procent stoupenců postmoderního relativismu musí současný Západ mít, abychom mohli kompetentně říct, že už ztratil smysl pro přirozenou mravnost a přerušil tak kontinuitu s tradičním Západem? A kdo mu takový svévolný výpočet uzná?

K takovým nesmyslům by zvolená kvantifikační metoda skutečně vedla. Joch ji zde sice nepoužil, ale v analogickém problému bruselské totality si takto počtářsky počíná. Jak jinak by se ostatně dobral kýženého závěru, když se mu nechce o identitě Západu myslet ontologicky? Ostatně jeden počtářský výkon máme i v posledním Jochově textu.

V příkladu z třicátých let minulého století se podle Jocha jedna třetina intelektuálů nějak zapletla s nacismem, druhá s komunismem a třetí proti brutálním totalitám bojovala. Její odpor Joch automaticky chápe jako boj za (starou dobrou) západní civilizaci, aniž by předtím absolvoval ontologickou reflexi její konstituce. Vystačí si přitom s běžným vnímáním kontinuity povrchových aspektů civilizace.

Proti čemu však tehdy skutečně bojovala ta lepší třetina intelektuálů? Evidentně proti dech beroucí krutosti obou totalit, a pak zřejmě za demokracii. Ta ovšem může být morálně všelijaká – třeba i totalitní, jak už to dnes rozumnější lidé se skutečně svobodným, nezaslepeným myšlením chápou. Ale bojovali za tehdejší „Západ“? Byl to vůbec ještě ten morálně relativně vyspělý Západ, když už dokázal vyprodukovat dvě třetiny intelektuálů, tedy nesmírně vlivných elit, nalomených k totalitě? Když už měl značně rozjetý a filosoficky podložený materialismus, kolektivismus, mravní relativismus a protináboženský afekt? Jochovo klipové a bohužel i tendenční myšlení s tím nemá problém: Byl to boj za západní civilizaci a basta!

Ano, ve třicátých letech ještě nebyly západní společnosti tak zdevastovány mravním relativismem jako v postmoderně. Elity ho už sice úspěšně vyvíjely, ale v širší veřejnosti pořád ještě doznívala tradiční morálka, což mimo jiné tolik iritovalo nastupující neomarxisty. Uvažme třeba tehdejší křesťanské odpůrce totality. Opravdu bojovali za novověkou filosofií fundované, světonázorové, marx-nietzscheovské zázemí komunismu a nacismu? Jenom aby z něho časem vzešla další, byť poučenější, ale o to rafinovanější (bruselská) totalita?

Mimokřesťanští odbojáři pak bojovali spíše v síle elementárního mravního instinktu proti totalitní brutalitě. Ta byla tak nelidská, že dojem z ní tehdy situačně uzávorkoval teoretizování o tom, jestli je zrovna konzistentní vyhovět zde mravnímu instinktu obecné spravedlnosti, když jsme přece jinak přesvědčenými materialisty a relativisty. Mnozí pak ještě bojovali za demokratické ideály. Ty se ale, jak řečeno, s mravním ideálem nekryjí. Proto to vůbec nemusel být boj za Západ, definovaný rozvinutým, konzistentním smyslem pro obecně lidskou mravnost, ale třeba za demokracii s vyvinutým smyslem pro materiální hodnoty.

 

2. Konzervatismus a loajalita k Západu

Joch tedy jednoduše a ke své škodě obešel nesnadný ontologický problém s vymezováním identity západní civilizace, když měl najít pravou podobu konzervativního postoje k ní. Místo toho vzal termín „západní civilizace“ v tom nejpovrchnějším úzu a jen zopakoval, co všichni dávno víme: Že jako nefalšovaný konzervativec nesouhlasí s různými manýrami a posedlostmi Západu, např. s tvrdou totalitou.

Poctivost mu pak prý velela, aby upřesnil, co rozumí loajalitou k civilizaci jakožto atributu konzervatismu. Je sice hezké, že se hlásí k požadavkům poctivosti, ale hned v dalším odstavečku už na ně zase zapomíná. Nejenže by bylo poctivé nespoléhat se jen na stereotypy žurnalistického myšlení, ale zabývat se nejprve tím, co tvoří identitu Západu, když už se potká s pochybností, jestli je současný „Západ“ je ještě autentickým Západem.

Neméně poctivé by také bylo, přiznat tu neuvěřitelnou chybu, která stála u zrodu celé naší polemiky a která spočívá v tom, že na rozdíl od loajality pojal mravní pravdy jako pro konzervatismus nenutné. V inkriminovaném odstavečku však říká, jako by se nechumelilo, že konzervatismus je nejen o pravdě, ale také o loajalitě. Tento „utajený posun“ v rámci celé diskuse tedy už také není moc poctivý.

Zajímavé je Jochovo srovnávání konzervatismu se zélotismem jako jeho opakem. Konzervativec prý vychází z toho, co je ve společnosti dobré, zélóta z toho, co je špatné. Jestli tím je míněno, že oba z dobrého/zlého vycházejí, aby zaujali hodnotící postoj ke společnosti, pak je takové myšlení nevěcné, subjektivizující. Konzervativcem bych měl být přece proto, že jsem nejprve pochopil, že společnost je v podstatných aspektech dobrá; nikoli proto, že jako konzervativec zdůrazňuju spíš to dobré. Jestliže ji naopak chápu jako v zásadním ohledu špatnou, jejím konzervativním stoupencem být nemohu - ale proto ještě nemusím být fanatikem zélotského ražení.

Zdá se však, že Joch tuto logiku obrací. Napřed tu má (apriorního? ideologického?) oponenta konzervatismu, který umanutě vychází ze špatností společnosti, a proto ji vnímá jako více špatnou než dobrou. To ovšem zavání iracionalitou ideologického myšlení.

Když tedy Joch konstatuje, že jakožto odcizený společnosti, v níž žiju, nejsem žádným konzervativcem, nijak mi to nevadí. Jako nemám ambici být řazen mezi tomisty či scholastiky, tak rozhodně netoužím být větším konzervativcem než Joch. I ze zkušenosti vím, jak snadno taková sebezařazování sklouzávají k ideologizovanému myšlení; fixace na ismy omezuje myšlenkovou svobodu.

Jinou věcí ovšem je, jak se to má skutečně s konzervatismem a s identitou Západu. Jan Pavel II. říkal, že křesťanské kořeny jsou podstatným rozměrem evropské identity. Tu však bruselská diktatura z kořenů vyvrací a papež k tomu nebyl slepý. V souvislosti s ní mluvil o nové ideologii Zla, která pracuje skrytě a zákeřně. Nebyl snad tento polský světec také zélótou? Podle jakobínské logiky pravého konzervativce Jocha zřejmě byl.

Benedikt XVI. k tomu dodává, že Evropa není zeměpisný světadíl, ale kulturní a dějinný pojem. Je-li tomu tak, pak je dnes i při zběžném pohledu obtížné mluvit o téže evropské, potažmo západní civilizaci. Ledaže by se křesťanská a pohanská kultura dialekticky sjednotila v hegeliánském panteismu. Někdy si říkám, jestli ten Joch nakonec také nepropadl kouzlu Friedricha Hegela.

Když už jsme u těch posledních papežů, zdá se mi, že by Jochovi při jeho kádrování konzervativců asi nejlépe vyhovoval papež František. Ten na rozdíl od svých předchůdců glosuje řeči o křesťanských kořenech v termínech „triumfalismus“, „kolonialismus“ a „mstivost“. Nejen v tom si rozumí s dnes přemnoženými neomarxisty, kteří v Bruselu tahají za nitky. Ani Jochovi přes veškerou jeho kritiku těchto radikálních levičáků nakonec také nevadí, že bruselská politika systematicky a ve velkém realizuje jejich ideologické programy a využívá k tomu struktury EU, které to řádění organizují a umocňují.    

Je to tedy složitější, než jak by se mohlo při četbě Jochových až příliš nalajnovaných výkladů zdát. Především nad nimi vzniká otázka, kdo vlastně hájí ten Západ, který po staletí tak úctyhodně uchovával smysl pro přirozenou, obecně lidskou mravnost. Ten, kdo odmítá dnešní morálně a následně i politicky zvrhlou a mocnou EU, nebo její zarputilý advokát -dialektik Joch?

Podle Jochovy podivné dialektiky ničí mravně vyspělou západní civilizaci euroskeptici. Jenže problém je v tom, že oni na různých úrovních odporují čiré negaci její někdejší mravní vyspělosti, kteroužto negaci prosazují a politicky exploatují elity současného Západu. Vzdělanější euroskeptici pak chápou, že negace přirozeného mravního řádu logicky vychází z filosofických principů novověké filosofie, která paradigmaticky ovládla celou západní vzdělanost posledních století; to nemohlo zůstat bez destruktivních následků. Moderní filosofie bezkonkurenčně určila myšlení o člověku a o morálce. Stala se formativním principem převládajícího světonázoru a také živnou půdou neblahých ideologií, které daly systematické destrukci mravnosti dynamiku - urychlily její převedení do praxe.

Rozumnější lidé rovněž vědí, že humanitní vzdělanost je dnes na Západě celoplošně katastrofální. Je unifikována levicovým extremismem, který každé významnější antropo-etické téma úspěšně maří ideologizací a marcuseovským zpolitizováním. Mainstreamovou dogmatikou proškolení absolventi humanitních oborů se obecně stávají společenskou pohromou. Z těch prokádrovaných jsou pak elity – univerzitní, politické, mediální či (ne)ziskovkové. Není divu, že v takovém nezdravém, politicky udržovaném společenském klimatu se ve světě elit normalizuje a petrifikuje extrémní mentalita kulturní levice.

Joch sice některé prvky a souvislosti tohoto degenerativního procesu zná, ale když jde do tuhého, rychle na ně zapomíná; z poměrně nízkých politických důvodů zapomíná. Díky tomu upadá do trapného paradoxu. Na jedné straně kdesi kriticky konstatoval čtyřicet let trvající mocenský kartel kulturně spřízněných politiků pravice a levice, a na druhé straně vášnivě podporuje ideologicky sjednocený Brusel s naivní vírou v reformovatelnost této bašty „nového komunismu“. Joch přitom zapomíná na starou pravdu, že úroveň mravního smýšlení politiků podstatně určuje i jejich profesní činnost.

Je-li tedy civilizace mravně definovanému lidství tak zásadně odcizená, připadá mi nejen logické, ale i morální, být té civilizaci odcizen. Takové odcizení samozřejmě neznamená nepřátelství ke spoluobčanům a odmítání toho, co je ve společnosti dobré. Právě naopak. Odpor k odlidšťujícím civilizačním trendům a jejich bezohledným kormidelníkům je přece velice potřebnou službou společnosti. Tohle by snad mohl Joch chápat.

Stejně tak se dá pochopit, že kritika řízené, normalizované demoralizace společnosti shora a konstatování její špatné mravní kondice ještě neznamená pohrdání jejími oběťmi. Netvrdí se tím, že nemůžeme kolem sebe vidět dobré učitele, obětavé zdravotní sestry či statečné vojáky, ani to, že máme být otevřeni potřebným – např. zrovna mému oponentovi.

Proč tedy Joch tak nesmyslně přehání, když odpůrce EU klasifikuje jako nepřátele a zrádce západní civilizace, čili té civilizace, která za něco stála? Copak aspoň netuší (když už nechce/nesmí vidět), že tím hodnotově staví na stejnou úroveň někdejší úctyhodný Západ a jeho dnešní antitezemi prosáklou levičáckou zpotvořeninu?

2. 1. Shrnutí sporu o západní konzervatismus    

Ve výchozím bodě celého našeho sporu definoval Joch konzervatismus/pravici věrností civilizaci. Přitom nadsadil loajalitu a mravní hodnoty v něm pojal jako nahodilé. Na druhou stranu ale nechce být konzervativcem v islámské či východní civilizaci. Proč asi? Zřejmě proto, že nemají tu vysokou úroveň koncepční a realizované spravedlnosti, jakou nachází u tradičního Západu. To ovšem znamená, že pro západního konzervativce je vztah k mravní hodnotě spravedlnosti nutný: Je vlastně důvodem hodnoty té Jochem tolik zdůrazňované loajality k Západu.

Tohle by Joch normálně uznal. Když si ale vyřizuje účty se zásadními kritiky soudobé „západní“ negace Západu, dopouští se v polemickém zápalu nesrozumitelností, rozporů a faulů. Kritiky současného Západu, kteří na něm kritizují systémovou amputaci spravedlnosti, pak Joch vnímá jako nepřátele západní civilizace a připomíná jim loajalitu K Západu. Jestliže má být ale loajalita k Západu uznána jako vysoká hodnota, musí se Západ definovat zásadní přítomností spravedlnosti. Tu však kritici u současného „Západu“ postrádají. Joch je tedy plísní jako zrádce toho Západu, který byl prostorem zásadní spravedlnosti, protože u současného Západu právem kritizují principiální negaci této spravedlnosti.

Ztrátu mravní tváře Západu dokazuje fakt, že autority moderní vzdělanosti systematicky implantovaly modernímu člověku Západu etický relativismus, který je protikladem přirozené mravnosti a který prosakuje do praxe v nesčetných podobách.  K tomuto faktu ale zůstává Joch při svém (povinně?) optimistickém pohledu slepý. Krom toho o těchto zásadních, metapolitických problémech přemýšlí jen v profesním stereotypu demokratického politika: Chce sčítat „voliče“ – mravní relativisty a stoupence nepodmíněné mravnosti. To není moc rozumné.

Metodický empirismus a následná (politicky motivovaná) slepota k mravní podstatě současného „Západu pak Jochovi umožňují, aby regulérní hloubkovou kritiku ideologie a režimů, které vládnou současnému Západu, interpretoval rovnou jako kritiku tradiční západní civilizace.  Metodou „bum-bác“ staví euroskeptické kritiky současného „Západu“ do krajně nepříznivého světla jako nějaké morální devianty, hodné jeho ukvapeného moralizování.

Aby ale Joch mohl kritiku euroskeptiků odmítnout „s klidným svědomím“, musí vytrvale zavírat oči před tím, že kritici kritizují současný Západ právě ve jménu hodnot tradičního Západu. Nevidí a zřejmě ani nechce/nesmí vidět, že tyto hodnoty jsou na dnešním „Západě“ z principu popřeny, že právě v síle této negace Západ degeneruje, a že právě tento neutěšený stav je antitezí někdejšího Západu. Celá jeho apologie současného Západu jako hodného loajality je díky této slepotě postavena na hlavu.

Jestliže tedy Joch bez kvalifikované úvahy věří, že současný Západ je jen pozdní fází západní civilizace, pak musíme z onto-antropo-etických důvodů trvat na tom, že kontinuita západní civilizace byla přerušena právě v tom, co tradiční Západ konstituovalo. Konstituovalo ho filosoficko-křesťanské úsilí o osobní a společenskou spravedlnost.

Podle mě by se Joch měl v našem sporu především zbavit fixace na navyklý způsob empirického myšlení a promýšlet problém filosoficky. Vedle této metodické adaptace by měl věnovat pozornost problému kritérií identifikace západní civilizace.  Zatím v něm beznadějné kolísá mezi tezí a antitezí.

Západní civilizace podle něj je i není konstituována pozitivním vztahem k spravedlnosti. Je, protože to tak (správně) cítí; není, protože současná (prý stále ještě západní) civilizace je beznadějně relativistická. Tuto svou pokrokovou etiku stále teoreticky prohlubuje a v stále praxi úspěšně šíří. Pro Jocha je však uznání takové pravdy o současném Západu nesmírně obtížné. Brání mu v tom jeho umanutá „věrnost Západu až za hrob“. Proto dává přednost kolaboraci s bruselskou totalitou.

 

3 Spor o bruselskou totalitu

 

3. 1. Rekapitulace diskuse o totalitě

V našem roky trvajícím sporu kupodivu nedošlo k souvislejší výměně názorů na soudobou totalitu, ačkoli jsem k ní vybízel. Z Jochových příležitostných poznámek k tématu bruselské totality jsem ale s údivem zjistil, že ani on neví, co je totalita. Samozřejmě, že to (jako každý) nějak ví; napovídal by o ní mnoho zajímavého. Kdyby však měl závazně určit, čím totalita skutečně je, kdyby měl v adekvátní definici vyjádřit její identitu, dopadl by jako nepřipravený školák. Pro kompetentní rozhodování o tom, jestli Brusel je či není totalitní mocností, je ale taková definice nezbytná. Proto také Joch v rozpoznání pravé povahy bruselské politiky tak nepochopitelně tápe.

To je neuvěřitelné. Celý život se profesionálně zabývat politikou a nakonec nepoznat, že žiju v totalitě, abych ji pak umanutou loajalitou k vágně pojatému Západu ještě podporoval. Kdybych se ve svém oboru dopustil takového paradoxu, vyhlásil bych osobní filosofický bankrot. Ale vzhledem k tomu, jakým esem politického myšlení Joch v našich poměrech je, se může zdát, že ho v polemickém zaujetí deklasuju neprávem. Nuže, posuďte sami.

1/ V uveřejněných textech Joch několikrát dokazoval, že bruselská politika není totalitní tím, že přece máme svobodu projevu, a že euroskeptiky nezavírají.

2/ V soukromém mailovém textu mi Joch doporučoval, abych se neztrapňoval hledáním definice totality, když už přece byla dávno nadefinovaná.

3/ Tu „definitivní“ definici našel Joch v Mussoliniho etatistickém sloganu: „Vše ve státě, nic mimo stát“. Ten vychází z Hegelovy ideje zbožštělého státu; Mussolini pro něj zavedl termín „totalitní stát“.

Tak šly v naší diskusi Jochovy postoje k problému za sebou. V logickém řazení ale musíme vyjít z druhého bodu.

Ad 2/ Copak definice padají z nebe, takže je nelze opravovat, říkal jsem si v reakci na Jochovo bratrské doporučení, abych těch pokusů o redefinici totality nechal. Jako by to Joch vycítil, poslal mi obratem poučení: Definice prý můžeme zavádět libovolně, zavedené ale pak už nemáme měnit. Aspoň tak ho to prý učili na matematickém gymnáziu.

Nepochybuju, že to bylo skvělé gymnázium; však mu také vštípili poučku správnou. Ta se ale bohužel týká jen určování významů slov čili definice nominální. Chceme-li však kompetentně rozhodnout, jestli je určitý režim totalitní, musíme mít k dispozici reálnou definici totality. Ta se naopak nezavádí libovolně, ale v závislosti na hlubším poznání definované skutečnosti. A tady je široký prostor k omylům. Proto u reálné definice neplatí, že historicky první definice (člověka, vědy, totality…) je pro všechny závazná. Buď tedy na Jochově gymnáziu zredukovali lekci o definování v duchu pokrokového nominalismu na definice slovní, nebo ta podstatnější část lekce unikla Jochově pozornosti.

Ať ta či onak, žasnu nad Jochovým sebevědomím. On s vědomím převahy znalce politické filosofie i praxe suverénně posílá své oponenty v otázce bruselské totality div ne na vyšetření, a přitom se vůbec nenamáhá ověřit si svůj pojem totality, vzatý toliko z běžného úzu. Na obhajobu netotalitní povahy bruselské politiky proto jako kdejaký průměrný šmok pohodlně argumentuje tím, že v ní přece nejsou výrazné fenomény komunistické diktatury (krutost vůči odpůrcům, zákaz svobody), které nám při slově „totalita“ přednostně vytanou na mysli. Přitom si zřejmě v životě nepoložil otázku, jestli jsou tyto vzrušující empirické znaky pro totalitu vůbec nutné. Problém je ale právě v tom, že jen tehdy by jejich absence dokazovala, že daný systém není totalitní, kdyby skutečně byly nutnými znaky totality.  

Mainstreamové šmoky samozřejmě taková úvaha nezajímá. Jenže ona nezaujala ani elitního politologa Jocha. Také on se v nespočetné řadě svých kolegů spokojuje s libovolnými empirickými popisy nápadných fenoménů totality, aniž by se obtěžoval s rozlišováním toho, čím totalita je, od toho, jak se v závislosti na proměnných podmínkách a okolnostech v různých režimech projevuje. Jeho lajdácká, nominalistická představa o definování ho tedy v problému bruselské totality diskvalifikuje; odsuzuje ho k povrchní, chaotické kumulaci znaků a projevů totality.

Když Joch v prvním bodě argumentuje, že máme svobodu projevu, voleb… operuje úzkou definicí totality. Ta vzniká tím, že do ní zahrnujeme znaky, které jsou pro totalitu nahodilé. Když v třetím bodě petrifikuje definici Mussoliniho, hlásí se pro změnu k široké definici totality. Ta vzniká tím, že v ní nezahrneme všechny specifikující znaky totality.

Nebudu zde nyní vysvětlovat adekvátní definici totality, jež se vyhýbá oběma extrémům širokého a úzkého definování obecných pojmů, které přes mohutnou nominalistickou depravaci myšlení v novověku dál přirozeně vyjadřují nutné znaky definovaných objektů. Podrobně a průběžně se problému věnuju v jiných článcích v Distanci. Zde nabízím jen nejnutnější objasnění.

Ad 1/ Prvním konstitutivním znakem totality je koncepční nárok na mocenské ovládnutí všech aspektů osobního i společenského života. Tomuto univerzálnímu nároku ale obhájci Bruselu rozumějí vesměs primitivně. Rozumějí mu totiž tak, že totalitní ideologie má v plánu aktuální pervertování či zmasakrování všeho lidského, a že totalitní režim tuto zrůdnost také v celém jejím rozsahu aktuálně koná. To je ovšem tak vulgarizovaná představa totality, že je dokonce neuskutečnitelná.

Ve skutečnosti znamená totalitní vše-nárok ideologickou vůli mocensky znásilnit všechno, pokud to překáží uskutečňování revolučních cílů. O každém aspektu života pak v totalitě platí, že může být ideologicky zasažen – ale nemusí. Destruktivní ideologický záběr je tedy potenciálně, nikoli aktuálně všerozsáhlý. Totalitní ideologie a režim proto koncepčně neobsahují fakticky všestranné atakování soukromého a společenského života. Nárokují jen relativně všerozsáhlé ovládání.

Relativnost je tu dána závislostí na mnoha proměnlivých faktorech a okolnostech, jakými jsou např.: způsob získání a udržení moci – vývoj a stav ovládané společnosti – míra přijatelnosti vládnoucí ideologie ve společnosti – míra a způsob ovládání center vzdělání – orientace a stav humanitního vzdělání – strategický odhad a rozmary mocných… Na těchto proměnných závisí také míra restrikcí a represí konkrétního totalitního režimu v té které fázi jeho uskutečňování totalitní ideologie.

Co však závisí na měnlivých faktorech, nemůže tvořit obecnou identitu totality, nemůže ji definovat. Patří to jen k nahodilým projevům konkrétní realizace totality určitým režimem, neboť definiční znaky jsou pro obecně definované jsoucno nutné. Proto ani vraždění odpůrců či zákaz svobodných voleb a svobody projevu nejsou nutnými znaky totalitního režimu, a nemohou tudíž tvořit obecnou definici totality. Z jejich nepřítomnosti v určitém režimu tedy neplyne, že není totalitní. Pokud tyto nahodilé znaky totality chápeme jako nutné, vytváříme úzkou definici totality a na jejím základě pak mylně pokládáme některé totalitní režimy za nikoli totalitní.

Všimněme si, že dnešní politology natlačila do pasti úzké definice „povinná“ empirická metoda, která, jak řečeno, je pro zásadní reflexi totality nedostatečná a zavádějící, neboť fixuje celou úvahu na aktuální empirické znaky zkušenostně daných totalitních režimů. Tím se v obecné reflexi totality znemožňuje rozlišování nutných znaků totality od nahodilých, což vede k falešným generalizacím těch nahodilých čili k produkování falešných - úzkých definic.  

Zdařilá úvaha o podstatě totality však především vyžaduje neempirické analýzy a dedukce, jejichž materiálem jsou také neempirické pojmy z filosofické antropologie (osoba, existenciální dimenze a smysl života, hierarchie hodnot…) a etiky (mravnost, dobro/zlo, mravní zákon…). Jestliže se ale úvaha o totalitě redukuje na její zkušenostně dostupné aspekty, redukuje se i podstata totality na souhrny faktuálních znaků, v nichž už se nedají kvalifikovaně rozlišit nutné znaky totality od nahodilých. Prakticky se sice znaky totality rozlišují na základě neúplné indukce, ta zde ale až příliš snadno proměňuje určité podobnosti (jistá míra restrikcí a represí, vláda jedné strany…) známých totalitních režimů ve falešné generalizace, takže je takové rozlišování teoreticky bezcenné. Teoreticky se naopak touto nevhodnou empirizací tématu totality otevírá prostor pro zcela libovolné přidávání faktuálních znaků do obecné definice totality, které pro ni nejsou nutné.

Jestliže se pak tato systémová definiční skrumáž obohatí o zdravou pochybnost k induktivním generalizacím a jestliže se navíc spojí se zkušenostně podloženým přesvědčením, že totalitní režim je nejhorší, může se na této úrovni absolutizované fakticity aktuálních znaků argumentovat ad absurdum, že žádná totalita vlastně neexistuje. Vždy je totiž možné říct, že by mohlo být hůř, takže totalita to ještě není.    

Ad 3/ Mussoliniho čistě etatistická definice totality má opačný efekt. Protože vynechává některé nutné znaky totality, vymezuje ji nedostatečně, což vede k široké definici, na jejímž základě pak pokládáme za totalitní i ty režimy, které jimi nejsou. Adekvátní definice totality totiž systémově obsahuje potenciál neomezené destrukce přirozené mravnosti, který zase vyplývá z nelidských cílů totalitní ideologie a z vůle je za každou cenu prosadit. Kolektivisticky založená koncepce nadřazeného státu/etatismu však systémově takový potenciál nelidskosti neobsahuje. Až na tu protipřirozenou superioritu státu nevylučuje smysl pro přirozený mravní řád. Proto není etatismus totožný s totalitou.

4/ Pro dokreslení dosavadního stavu naší diskuse o totalitě musím dodat, že Joch v polo-veřejné diskusi se mnou posléze připustil správnost mé definice totalitní ideologie, což by mohlo znamenat jisté sblížení našich stanovisek. Ale ke shodnému závěru, k němuž ta uznaná definice vede, že totiž bruselský režim je nesporně totalitní, má Joch ještě daleko. Momentálně se šprajcuje na tom, že ideologie kulturních marxistů, která expanduje Západem, je sice totalitní, ale bruselský režim prý (ještě?) totalitní není.

Když se odhlédne od Jochových mimo-intelektuálních motivů, dá se asi říct, že Joch sice na první pohled nemá s mou definicí totalitní ideologie problém, ale moc ji zatím nepromyslel, takže navyklé omyly o konstituantách totality přetrvávají. Dál ho zřejmě přesvědčuje, že když ještě máme nějaké svobody a euroskeptici ještě nejsou vražděni, nemůžeme rozumně mluvit o totalitním režimu. Jako by určitá vyšší míra restrikcí a represí byla pro totalitu podstatná; jako by v ní spočívala identita totality. Jako by realizace totalitní ideologie politickou mocí neměla situačně podmíněné výkyvy v uplatňování nátlaku na společnost.

Z těchto důvodů, vzato čistě racionálně, zřejmě není v Jochově slovníku místo pro termín měkké totality, který vyjadřuje jiný druh totalitního režimu a hodí se přesně na bruselskou realitu. Měkká totalita se liší od tvrdé právě situačně daným prostorem totality pro méně drastické zacházení s občany. Tento nedostatek smyslu pro dynamiku totalitních režimů naznačuje, že se Joch přes její povrchní uznání s mou definicí totality zatím moc nesžil. Tak se mi to aspoň jeví.

Na druhé straně (mimo kontext naší diskuse), když Joch přímo nestojí před vyhrocenou otázkou, zda Brusel je či není totalitní, a nechá se vést samotnou realitou, dokáže být někdy pravdě o Bruselu blíže víc, než by sám připustil. V jednom rozhovoru byl dotázán, co považuje pro naši zemi a evropskou civilizaci v současnosti za největší nebezpečí. Slyšme jeho odpověď:

Plíživé omezování našich svobod, plíživá měkká despocie. Plíživé přitahování šroubů. Zakazování a trestání tzv. ´nenávistných projevů´ tedy kritiky …menšin (sexuálních etnických rasových náboženských). Regulace rolí v rodině, zakazování rodičům vychovávat své děti podle vlastního přesvědčení. Regulace života ve všech jeho aspektech.“

Sám bych to lépe neřekl. Jen bych místo o měkké despocii mluvil rovnou o měkké totalitě. K tomu by se ale Joch nejen neodhodlal; nemá k tomu ani promyšlený pojem totality.

 

3. 2. Spatlaný obraz nepřítele Západu

Na základě předchozích úvah už snad můžeme omylům Jochovy kritiky mého stanoviska k současnému Západu lépe rozumět. Joch mě kvůli němu řadí mezi zélóty robespierrovského ražení, skutečnost je ale méně dramatická. Jochova kritika spíš zase svědčí o autorově neujasněném chápání totality. Všimněme si jejích hlavních bodů.

A/ V reakci na moje hodnocení současného Západu Joch uznává, že politická korektnost, multikulti, genderismus…jsou zla. Ale nesouhlasí, že jsou to zla historicky největší. Otrokářství např. považuje za horší než politickou korektnost. Přitom uvažuje asi takto: Když Fuchs tak soptí nad současným Západem, pak zřejmě považuje politickou korektnost či multikulti za nejhorší zla, jaká kdy byla. A kontruje otrokářstvím.

Ďábel se u Jocha neskrývá ani tak v detailech, jako spíš v metodě – v přístupu k problému, v kladení/nekladení otázek, příp. v účelovém nechápání oponenta. V životě bych např. neřekl, že politická korektnost je historicky největší zlo. Moje kritika dnešního Západu nic takového nepředpokládá. Dokonce nepředpokládá ani to historické povědomí, které u mě Joch postrádá. Neprobíhá totiž v perspektivě historické, nýbrž metahistorické.

Joch přece ví, že kritizuju postmoderní Západ za to, že na sebe ušil totalitu, která ho ovládá. Chápu, že je pro něj lákavé brát programy totalitní ideologie (PC, multikulti…) izolovaně a srovnávat je jako dílčí historická zla s jinými zly v dějinách lidstva, to je nadějné: Porce zla se rozdrobí a moje kritika oslabí. Zvláště když je takto atomizované umisťuje v rámci zásadně úctyhodné civilizace Západu. To už pak jejich principiální kritika vypadá jako zrada samotné civilizace.

Joch ale přece také dobře ví, že ony dílčí programy zla jsou částmi jedné neomarxistické ideologie, že jejich společným jmenovatelem je nenávistná motivace, revoluční finalita, subverzivní, morálním kýčem obalená preference „utlačovaných“ menšin a legislativní prosazování zákonného bezpráví. Takže jeho umělá atomizace částí vládnoucí totalitní ideologie a jejich srovnávání s jinými historickými zly má zřejmě bagatelizovat potenciál zloby ideologie kulturních marxistů. Co je to proti takovému otrokářství či nefalšovanému rasismu, že?

Joch sice uznává, že je tato totalitní ideologie na Západě přítomná, je agresivní a má tendenci expandovat; uznává dokonce i mou definici totalitní ideologie. Vidí v ní soustředěny výrazné znaky (všežravý apetit, radikální destrukce mravnosti a nárok na bezmeznou moc), o nichž snadno chápe, že k totalitě patří. Ale, jak řečeno, hlouběji podstatě totality nerozumí. Proč?

V reflexi obecné povahy totality přece vůbec nehledáme faktická historická zla, nýbrž zlo systémové, které v případě totality spočívá v esenciálně dané schopnosti produkovat maximální míru nelidskosti, danou potenciálem k bezmezné devastaci mravnosti, a v níž není žádná přirozená mravní norma vůči takové devastaci imunní.

Otrokářství a rasismus jsou tedy jen dílčí praktické kolize s mravním řádem, jimž se nevyhne žádná civilizace. Totalitní ideologie je však systémová a univerzální kolize s přirozenou mravností. To je zásadní rozdíl. Joch jakožto vášnivý ctitel svobody by tedy měl v našem problému osvobodit své myšlení ze zakletí metodologického empirismu a začít myslet filosoficky – toť zase mé skromné doporučení.

Joch přitom hraje svou srovnávací hru minulých a přítomných historických zel tak nešikovně, že ji nakonec obrací proti sobě. Nejprve se významně ptá, jestli bych kvůli otrokářství či rasismu zavrhl tehdejší západní civilizaci a naznačuje, že v logice svého postoje k dnešnímu Západu bych tak činit měl.  A protože je otrokářství horší než politická korektnost, fatálně se prý pletu. Vzápětí však Joch zdůrazňuje, že existence rasismu a otrokářství v minulosti západní civilizace je paradoxní. Proč? Protože nevychází z jejích základních hodnot. V této souvislosti připomíná Sokrata a Pavla z Tarsu. Uznejte, že tady nelze nesmečovat. Když totiž není otrokářství v rámci civilizace logické, ale paradoxní, proč bych měl kvůli němu zavrhovat tu civilizaci?

Kdopak z intelektuálních elit se dnes hlásí k absolutisticky nadčasové morálce Sokrata a svatého Pavla? Postmoderní intelektuálové, kteří dnes určují tón, vycházejí filosoficky, světonázorově a ideologicky z takových směrů a autorit, které se mocně přičinily o socio-kulturní nadvládu skutečných antitezí těch Jochem vzývaných hodnot někdejšího Západu.

Ty hodnotově negativistické antiteze se jmenují nominalismus, agnosticismus, pozitivismus, scientismus, perspektivismus, monismus, procesualismus, historismus, materialismus a vykrystalizovaly do ostrého protikladu přirozené mravnosti, který se nazývá etickým relativismem. A ty autority, z jejichž myšlení vzešla postmoderní vláda antihodnot ,se jmenují Hume, Kant, Hegel Machiavelli, Nietzsche, Marx, Heidegger, Sartre, Freud, Fromm, Marcuse, Habermas, Foucault, Rorty…

Hle: Teze – antiteze v esenci civilizace? Pro Jocha stále táž západní civilizace: Jednou se „svými základními hodnotami“, podruhé bez nich; jednou se svými zakládajícími osobnostmi v zádech, podruhé na ramenou jejich úhlavních ideových odpůrců. Pro dramatiky je to jistě nesmírně zajímavé, vzrušující. Ale pro toho, kdo chce aspoň zachovat zdání racionálního (kritického a logického) myšlení, je to šlamastyka.

B/ Joch uznává, že levicový liberalismus je v současnosti ideologickým hegemonem Západu. Rovněž uznává, že totalitní ideologie neomarxistů, která je tvrdým jádrem levicového liberalismu, na Západě expanduje. Přesto tvrdí, že v mém kritickém obrazu Západu a Evropy skutečný Západ a Evropu nepoznává. Jako bych ho prý čerpal výlučně z politicko-pornografických webů typu euportál.

Vtipné, leč falešné. Nevšiml jsem si, že by na webech uvedeného typu byly kritické reflexe moderních filosofických směrů či ontologické analýzy identity totality. Spíše jsem si všiml, že je v nich více pravdy o Bruselu a jeho soustavném provozování pseudohumanity než v prolhaném mediálním mainstremu, v němž je Joch jako doma. Na jeho místě bych tedy o pornu či prostituci raději mlčel.

Co rozumného tedy Joch uvádí proti tomu, že bruselská politika je totalitní, když sám uznává, že totalitní ideologie, která vždy vášnivě tíhne k politické realizaci svých programů, je v současnosti hegemonem Západu?

Nezmohl se na víc než na onu počtářskou vytáčku, která se už výše ukázala jako metodicky nouzová. Že prý ta ideologie nedominuje na celém Západě, ale jen nad polovinou jeho obyvatel. Že prý se sice její stoupenci snaží dostat nás všechny do područí, a dokonce v tom mohou uspět, ale jestli se jim to podaří, to prý nezávisí od nich, ale od nás: Když se prý nenecháme zastrašit, oni selžou. Skvělé. Ještě tak přizvat na pomoc Nerudu: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!

To je tak trapný politický kýč, že kdyby nešlo o klíčový bod celé Jochovy apologie totalitního Bruselu, styděl bych se ho dál rozvádět. Což to tedy obrátit? Dostal Gotwaldův či Husákův režim všechny obyvatele do područí? Nikoli. Podle Jochovy počtářské logiky tedy nebyl totalitní. Šlo snad za komunistů o to, kolik lidí s nimi nesouhlasilo? Byla snad jejich totalita méně ničivá, když byl nesouhlas širší?

Co tedy podle Jochovy argumentační logiky znamená být v područí totality? Vnitřně souhlasit s režimem? Pak stačí, aby aspoň jeden občan nesouhlasil, a nejsme v područí totalitního režimu. Nebo k tomu musejí být dva, deset, padesát? Kdo tu hranici určí tak, aby s ní mohli všichni rozumně souhlasit? Pokud se takto určit nedá, je každá identifikace totalitních režimů v této perspektivě naprosto libovolná. Nebo to područí vyžaduje, aby nikdo navenek neprojevil svůj vnitřní nesouhlas? Pak stačí Mašíni či Patočka, a jsme zase z totality venku. Nebo jich musí být pět, deset, padesát…?

K takovým nesmyslům tedy vede Jochovo „dostat nás všechny do područí“, čili rozhodovat o tom, jestli je společnost v područí totalitního režimu podle toho, kolik občanů se s ním ztotožňuje, nebo k němu mlčí. Normálně Joch velmi dobře rozumí, co znamená být v područí totality. V argumentačním stresu však ztrácí hlavu, chytá se stébla a přinejmenším hazarduje se svou pověstí. Pro pořádek si tedy zopakujme:

Vláda totality spočívá v tom, že politický režim uskutečňuje programy totalitní ideologie. Ta určuje nejen jednotný politický, ale i morální kurz, který má akcelerovat společenský pohyb k dokonalejší společnosti podle revolučních kritérií dané ideologie.

V aplikaci na poměry v EU to znamená, že vlády, parlamenty a soudy poslušně konají podle nadřazených ideologických pokynů a směrnic; jako v komunismu. Média a humanitní univerzity manipulují západní populaci stejným směrem. Rozhodující posty jsou bez odporu obsazovány nomenklaturními kádry, které v prefabrikované podobě chrlí na Západě dobře etablované pokrokové vzdělávací instituce.

Toto progresivní humanitní vzdělání je v západních společnostech solidně stabilizováno, neboť vychází z petrifikovaných principů novověké filosofie, která na Západě upevňuje svou dominanci už od osvícenství.  V ideologickém vytěžení to znamená: a/ že je v síle mocenského vlivu vnucován pokrokový světonázor (např. evolucionistický) a z něj vyplývající hodnotový systém (např. relativistický); b/že je podle ideologických potřeb formována nová vzdělanost, v níž vědecká náročnost a poctivost v humanitních oborech už nic neznamenají; c/že je za vydatné pomoci všech komunikačních institucí společnost převychovávána k jedné humanistice, pokrokové morálce a životní filosofii, které rozhodně nemají nic společného se „středověkem“; d/ že je formálně nadekretována bezmezná pluralita, v níž samozřejmě hrají prim ty nejodvážnější alternativy a životní experimentace, které byly dosud považovány za perverzní a společensky toxické.

Bruselská totalita, která je předmětem našeho sporu, vskutku vzešla z příhodných intelektuálních podmínek. Nezpochybnitelná (?) humanitní vzdělanost postmoderny jí zajistila vřelé společenské přijetí. Politická korektnost, multikulturalismus, genderový feminismus a morální kýč ideologicky předefinovaných lidských práv v západních společnostech jednoduše zdomácněly jako projevy vyšší humanity. Proti jsou jen „extremisté“ – tedy ti rozumní lidé, které tak titulují skuteční extremisté.

Lídři těchto extremistů, neomarxisté, se také poučili ze zkušenosti s mocenskými chybami i přednostmi bolševické totality. Základní revoluční intenci dokázali intelektualizovat a mocenskou organizační strukturu sovětů pro změnu šikovně adaptovali. Mnozí už si dávno všimli, že Evropská komise má postavení politbyra ÚV KSSS a Evropský parlament plní její příkazy jako to kdysi činil Nejvyšší Sovět. Média pak s občany vytrvale hrají ideology režírované hry na záměnu pravdy se lží či na dramatické volební zápolení pravice s levicí. Jak už jsem zmínil, Joch mimo kontext svého urputného hájení EU upozorňoval, že se za kulisami už čtyřicet let skrývá mocenský kartel kulturně (ideologicky) sjednocené levice a pravice.

Když už se Joch tolik zhlédl v kvantifikační metodě a zdůrazňuje, že celý Západ (všichni jeho občané) ještě nejsou v područí totality, můžeme mu to dát taky v nějakých číslech:  Dnes na Západě neomarxisté prakticky dominují: 1) intelektuálně, 2)kulturně, 3)morálně, 4)ideologicky, 5)politicky – a to vše zatím bez hrubšího použití síly. O tom si bolševik mohl nechat jen zdát.

Joch tedy pokládá můj obraz současného Západu za redukcionistický proto, že ideologie kulturních marxistů ovládá jen jeho polovinu, čímž rozumí počet obyvatel. Tento úhybný argumentační manévr končí ve slepé uličce konsekvenčních absurdit. Ve skutečnosti se totalitní ovládání společnosti neměří počtem ideologicky infikovaných občanů. Spočívá v tom, že se v ní mocensky prosazují ideologické šílenosti.

Tyto šílenosti dlouho zůstávaly v mlze široce akceptovaného humanitního vzdělání a standardizované životní filosofie postmoderního věku; však s nimi také v podstatě korespondují. Současnou migrační krizí však vystoupila totalitní zlovůle z mlhy a řadoví občané procitají.

Jestliže Joch ani v tom odporném vydávání Evropy napospas barbarům ještě nepoznává, nebo nechce poznat totalitní povahu bruselského režimu, jak ho potom brát vážně? Politické elity vystavují své voliče z ideologické pomatenosti teroru a parazitismu nájezdníků. Dělají to s využitím mocenských prostředků a bez možnosti reálného odporu veřejnosti je vypustili jako šelmy do ulic. Kašlou přitom na zákony i na svou elementární politickou povinnost a proti vší spravedlnosti všemožně chrání vetřelce proti občanům. Těm v konečném důsledku připravují zotročení muslimy. Taková podlost je přinejmenším srovnatelná s tím, jak komunisté zacházeli s občany.

A co na to Joch? Osvědčuje loajalitu k Západu a spolu se Schwarzenbergem, Sobotkou, Fialou a Bělobrádkem povýšenecky odsuzuje euroskeptiky. Tedy ty, kteří jediní představují jakous-takous naději, že by se snad v rámci měkké totality dalo při tom zemětřesení ještě něco politicky zachránit. Protože si ale Joch (aby mohl snáze ukázat na „zrádce“) spojil postoj k současnému Bruselu s postojem k tradičnímu Západu, snaží se přesvědčovat, že euroskeptici házejí flintu do žita, že nechtějí bojovat za Západ.

Jestliže však euroskeptici házejí flintu do žita, kdo ji potom nehází? Snad Joch? Ten Joch, který sugeruje sobě i druhým, že politika EU stále není totalitní? Joch je o tom skálopevně přesvědčen: a/ ačkoli má v problému definice totality nejen intelektuální mezery, ale i mimorozumové zábrany; b/ačkoli EU bez politického odporu mocensky prosazuje programy totalitní ideologie ve všech členských státech; c/ ačkoli o té ideologii Joch uznává, že má tendenci expandovat.

Joch tedy v síle své loajality k Západu tvrdí, že ideologie neomarxistů ovládá „jen polovinu“ Západu, což se ukázalo být neudržitelné. Jeho omyly a zaslepenost ho bohužel vedou k paradoxnímu přesvědčení, že čelí neomarxistické nákaze tím, že s bruselskou totalitou kolaboruje. Podobá se tak trochu dubčekovským osmašedesátníkům, kteří zase věřili v reformovatelnost komunismu.

Joch se sice v závěru této paradoxní konsekvenci brání, podivuje se tomu, jak špatně mu rozumím. Vždyť on je přece proti potratům a já (zlomyslně?) říkám, že je podporuje. Není to skandální? Kdyby to bylo tak jednoduché… Joch naštěstí sám vidí, že to neříkám jen tak, nýbrž proto, že nechce vystoupit z EU. To, že se přitom pateticky bije v prsa - nechce se dopustit civilizační velezrady – je jen nevkus, který si mohl odpustit.  

Už vzhledem k tomu, jak tápe v otázce identity Západu, by bylo prozíravější, kdyby se Joch věnoval tomu důvodu, pro který říkám, že prakticky podporuje protipřirozenou politiku současného Západu; že ji jednou rukou napadá a druhou chrání. On se však s tímto paradoxem vypořádává po svém. Svůj vztah k neomarxistické EU líčí, jako by šlo jen o neškodnou polaritu jeho menšinového postoje a postoje, který je momentálně (div ne náhodou) většinový. Jako by bylo pouze otázkou chvíle, kdy se ten poměr otočí. Od problému totalitní povahy a pevného zakotvení bruselské politiky přitom zcela odhlíží.

Ono jde ale o víc. Nejde o nic menšího než o to, že svou okázalou loajalitou k posvátné krávě EU podporuje totalitní režim, který bez zjevnějšího politického odporu, takřka samospádem uskutečňuje nelidské programy totalitní ideologie – např. potratářství – a ještě si z toho dělá ctnost. Takže Joch svým obvyklým způsobem bagatelizoval důvod, díky němuž nacházím v jeho postojích zásadní nesoulad. Ten spočívá v tom, že kritizuje potraty, multikulti…, ale zároveň svou politickou podporou EU napomáhá jejich programovému ustalování v praxi.

Kdyby vzal Joch kritiku v tomto bodě vážně, musel by se především vyrovnávat s námitkou, že svou urputnou obhajobou existence EU vlastně obhajuje totalitní režim. Ten režim, který díky své rafinované nenápadnosti, svému pevnému zakotvení v dominantní filosofii, díky následné oddanosti intelektuálních elit i politických špiček a také díky obrovskému manipulativnímu potenciálu jen tak z dějin post-Západu nezmizí. Takovou námitku si však Joch vůbec nepouští k tělu. Ochranným krunýřem je mu zřejmě jeho loajalita k „Západu“.  Rovnou tedy předpokládá, že bruselská politika není totalitní, a pak se diví, jak mu mohu podsouvat non A, když on přece hlásá A.

Joch by tedy nejprve musel přesvědčivě dokázat, že Brusel není totalitní, aby se pak mohl ohrazovat proti tomu, že mu vytýkám nesoulad mezi jeho dílčími proklamacemi a základním politickým postojem k EU. O něco takového se však zatím ani nepokusil. Joch ostatně není první, ani poslední, kdo zastává ambivalentní postoje.

Tato Jochova závěrečná sebeobhajoba tedy korunuje nízkou úroveň celého jeho článku. Na co v něm sáhl, to zkazil. Je smutné, když ani Joch nepoznává, že svou expresivní loajalitou k EU podporuje zrůdné programy totality.