Ročník 2017‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Bigotní morálka Jaroslava Lormana

Marie Tejklová


Jaroslav Lorman je jáhen a otec čtyř dětí, který mimo jiné učil morální teologii na katolické teologické fakultě a přednášel o manželství a sexuální výchově na různých církevních akcích. Ačkoli jeho postoje ohledně sexuality jsou maximálně vzdálené postojům a požadavkům katolické církve, odmítá církev opustit a problém spatřuje jednoznačně na její straně. Má pravdu?


Církev

Úkolem církve je podle Lormana předávat lidem evangelium, tj. radostnou zvěst o bezpodmínečně milujícím Bohu. Církev je pro něho místo, kde si plní své duchovní potřeby a které mu nabízí určité myšlenkové bohatství. Je přesvědčen, že církev má povinnost přijímat všechny lidi, a nechápe, že není ochotná poskytovat své zdroje na akce spojené s LGBT. Lorman zdůrazňuje, že o nauce církve se musí diskutovat, jinak se stává ideologií, která plodí terorismus [Každý třetí kněz je gay 24:00]. Nauka církve v morálních otázkách se podle Lormana mění a on v tom nevidí problém, naopak to považuje za zdravé a nevyhnutelné.

Lorman bohužel neřeší hlubší otázky. Pokud se morální nauka církve mění a dřívější výklady Písma i tradiční učení v důležitých otázkách mohou být chybné, jak Lorman tvrdí, může se změnit kterákoli mravní norma a lze zpochybnit i Lormanovy požadavky na církev. Proč by vlastně církev měla přijímat všechny lidi? Proč by neměla některé lidi diskriminovat? Proč je správné být milosrdný a proč je špatné věřit nějakému učení, aniž by si člověk kladl kritické otázky? Pokud bezpodmínečně milující Bůh neklade na člověka žádné nároky, proč se vůbec zabývat tím, co je a co není správné? Lorman evidentně předpokládá, že některé skutky zůstávají špatné nebo dobré v každé době a že některé myšlenky jsou pravdivé, zatímco jiné nepravdivé. Není však dostatečně důsledný na to, aby zpochybnil (nebo zdůvodnil) i tyto předpoklady a vysvětlil, jak nauka církve souvisí s pravdou. Vystavuje se tak podezření, že vybízí pouze k povrchní diskusi výhradně o těch částech nauky, které mu nevyhovují.


Svoboda

Podle katolické nauky má člověk svobodu, a tedy i odpovědnost za své jednání. Aby mohl jednat správně, musí ovládat své pudy a sklony, mimo jiné i v oblasti sexuality. Že Lorman tyto základní principy nesdílí, je zřejmé například z toho, jak komentuje svůj odchod od manželky a dětí:

„Někteří lidé mi navíc říkají, že jsem svévolně odešel od rodiny, což ale není pravda. Já jsem v ní spoustu let setrvával, s manželkou jsme to řešili, bojovali, a nakonec jsme se dohodli na ukončení. Bylo to zkrátka hledání menšího zla v situaci, která sama o sobě nebyla dobrá.“ [Přiznání, které změní život]

Ze svého pohledu tedy Lorman neměl jinou (lepší) možnost než rodinu opustit, ačkoli ho k tomu „nutilo“ výhradně jeho „sexuální zaměření“. Lorman zpochybňuje možnost a nutnost své sklony ovládat. Církev by podle něj měla opravit své naivní představy ohledně svobody člověka [Homosexualita v církvi 25:00 a dál], uznat, že „míra svobody v sexuálním jednání je velmi limitovaná“ a rozlišování mezi homosexuálním zaměřením a jednáním je proto pochybné. [Homosexualita v církvi 28:00] Je zřejmé, že spíše než sebeovládání nebo odříkání je Lormanovým ideálem „rozvinutí“ sexuality. Pokud člověk svou sexualitu nerozvine (tzn. nenechá se ovládnout svým „zaměřením“), nežije podle Lormanovy logiky v pravdě a ubližuje sám sobě.


Zpochybnění svobody však má důsledky, které si Lorman není schopen nebo ochoten přiznat. Pokud člověk není svobodný v sexuální oblasti, jsou jakákoli omezení i tresty za porušení takových omezení nespravedlivé. Proč se tedy Lorman solidárně nezastane například pachatelů znásilnění? A pokud není jisté, jestli je lidské jednání svobodné, je nesmyslné a nemilosrdné lidi za jejich jednání kritizovat. Lorman však kritizuje některé církevní představitele a věřící za jejich postoje vůči homosexuálům a papeže Františka za to, že se homosexuálů víc nezastává, nebo vlády afrických zemí za to, že homosexuály pronásledují. Co když si ale nemohou pomoct, protože jsou ve svém jednání determinováni? Je zřejmé, že se Lorman nedokázal zbavit „naivní“ představy o svobodě člověka. Mohl by ale také tvrdit, že říká to, co říká, protože si nemůže pomoct. V tom případě ale nemůže očekávat, že někdo jeho argumenty přijme – protože k tomu by byla nutná svoboda.

Ačkoli svobodu jednání považuje za spornou, na jiném místě zdůrazňuje, že „Bůh nechává člověku obrovskou svobodu volby.“ [Homosexuálové do církve nepatří? 48:00]. Neodmítá význam morálky jako takové, protože předpokládá, že je správné například „rozvinout svou sexualitu“, nebo „žít v pravdě“. Člověk je tedy podle Lormana současně svobodný i nesvobodný, má i nemá možnost a povinnost jednat správně. Lorman zkrátka zpochybňuje svobodu jen tehdy, když se mu to hodí.


Hřích

Katolická nauka spojuje hřích s přestoupením Božího zákona, přičemž Boží zákon platí jednou provždy a určité skutky jsou špatné bez ohledu na okolnosti. Lorman se objektivnímu posouzení skutků (například homosexuálního jednání) vyhýbá, obrací pozornost ke konkrétním případům, jejichž hříšnost podle něj nemůžeme posuzovat, a přiklání se k subjektivnímu chápání hříchu: „Otázka mravnosti, otázka toho, jestli se dopouštím něčeho, co je špatný, otázka hříchu je otázka, která je povíce otázkou intimity mezi mnou a Bohem.“ [Přednáška Jaroslava Lormana 49:00] Z Lormanových slov posluchač získá dojem, že hříchem v pravém slova smyslu je pouze těžký hřích, který ale předpokládá naprostou dobrovolnost a chápání závažnosti jednání, a je podle Lormana řídký. [Homosexuálové do církve nepatří? 50:00 a dál] Lorman v souvislosti s homosexuálním jednáním nezmiňuje, že jakýkoli hřích je urážkou Stvořitele a že člověk má mravní zákon vepsán ve svém srdci a měl by tedy minimálně tušit, jaké jednání je nesprávné; také má povinnost na svém svědomí pracovat, nikoli ho využívat jako alibi. Lorman tvrdí, že ačkoli církev odmítá věrný homosexuální vztah, mít sex s různými partnery je v jejích očích v pořádku, pokud se z toho člověk pokaždé vyzpovídá. Nezmiňuje se o tom, že pro získání rozhřešení je nutná lítost, předsevzetí bojovat s pokušením, vyhnout se příležitosti k hříchu a že hřích má určité následky, ačkoli to jako jáhen a teolog musí vědět.

Lorman si opět neuvědomuje důsledky svých myšlenek. Pokud uvažuje o hříchu výhradně na subjektivní úrovni, měl by kromě hříšnosti homosexuálního jednání zpochybnit také například hříšnost ubližování dětem, sexuálního násilí, podvodu, krádeže či vraždy, a to nikoli konkrétní vraždy, ale vraždy jako takové. Je nutné i tyto skutky posuzovat výhradně na rovině intimity mezi člověkem a Bohem? Nebo se Lormanova neochota posuzovat objektivní hříšnost jednání vztahuje pouze na sex?


Sexualita

Katolická nauka sexualitu spojuje s reprodukcí a vzájemným doplňováním se mezi mužem a ženou; manželství chápe jako obraz úmluvy mezi Bohem a jeho lidem, a proto odmítá každé praktikování sexuality mimo řádné (nerozlučitelné) manželství, a to včetně homosexuálního jednání. Lorman se však domnívá, že postoje církve k sexualitě jsou zastaralé a měly by se změnit:

Církev má v sexuální etice a vůbec vztahové oblasti veliké dluhy, které pramení ze špatného pochopení sexuality jako takové. Tahle oblast se ve 20. století za Jana Pavla II. jako by zabetonovala a odmítala reagovat na výzkumy a poznatky neteologických věd o sexualitě a člověku. [Přiznání Jaroslava Lormana]

Lorman především kritizuje myšlenku, že sexualita je zaměřena na plození. Podle Lormana se jedná o „redukci sexuality na udržení rodu“ a upřednostnění animálního instinktu před touhou po vztahu a společenství [Přednáška Jaroslava Lormana 40:00 a dál]. Pojetí církve podle Lormana vychází z tomistické ontologie s myšlenkou finality jsoucen, kterou však nelze přenášet do oblasti morálky. Lorman sexualitu spojuje s touhou po blízkosti a vztahu, přičemž součástí vztahu jsou podle něj projevy intimity. Neuvažuje o naplnění touhy po vztahu formou přátelství a soužití bez sexu považuje za nerealistické. Zdá se, že za nejlepší cestu Lorman považuje praktikování sexuality na základě toho, jaké „zaměření“ u sebe člověk odhalí.

Postoj církve k homosexualitě vyplývá podle Lormana ze špatného výkladu Bible. V Písmu podle něj odsouzení homosexuálního vztahu nenajdeme, protože v biblické době ještě ani nebylo jasné, že homosexuální zaměření existuje. [Přednáška Jaroslava Lormana 31:00 a dál] Církevní dokumenty týkající se homosexuality jsou podle Lormana mylné a katechismus pojednává tuto otázku nedostatečně a urážlivým způsobem. Lorman se domnívá, že „oficiální nauka... je strašně krutá“ [Přednáška Jaroslava Lormana 8:00] a „římsko-katolická církev je místem diskriminace... kde bují homofobie, a to institucializovaná“ [Přednáška Jaroslava Lormana 13:00].

Ani Lorman však neschvaluje jakýkoli sex. Myslí si, že sexualitu je třeba realizovat v kontextu vztahu, a odmítá sex jako úlet; zdůrazňuje, že trvalé stejnopohlavní partnerství je lepší než promiskuita. Nevysvětluje však, proč by člověk neměl svou touhu po blízkosti realizovat střídáním partnerů, proč by nemohl navázat vztah se skupinou partnerů současně, proč by neměl chodit do gay sauny apod. Lorman sice odmítá myšlenku finality, ale sám ji nevědomky používá, když mluví o správném kontextu a účelu sexuality. Že by reziduum katolické morálky?

Je příznačné, že Lorman nesdílí postoj církve v otázce antikoncepce, soužití před manželstvím a rozvodu. Jakmile totiž popřeme spojení sexuality s reprodukcí, ztrácíme důvod k jejímu omezování například požadavkem věrnosti jednomu partnerovi. Když jeho logiku domyslíme do důsledků, je zřejmé, že při omezování sexuality na vztah se Lorman (zatím) nedokázal oprostit od některých „stereotypů“ bránících skutečnému „rozvinutí sexuality“ a při použití jeho vlastní optiky jsou jeho názory na sexualitu neuvěřitelně bigotní.

Ve skutečnosti však spojení sexuality s reprodukcí nelze popřít. Nový lidský život může vzniknout jedině spojením muže a ženy a tomuto faktu je nutné podřídit uspokojování tělesných potřeb, upevňování vztahu mezi partnery, rozvíjení vlastní kreativity a další účely sexuality. S ohledem na reprodukci dává smysl manželství jako svazek muže a ženy, požadavek na celoživotní věrnost manželů i omezení sexu pouze na manželství. Tato omezení sexuality chrání ženy a děti, které jsou v této souvislosti více ohrožené. Ženy a děti jsou totiž závislé na tom, aby muž nepovažoval sex pouze za rozvinutí své kreativity apod., ale byl ochoten dodržet závazky ze sexu vyplývající.

Lorman prezentuje soužití dvou lidí stejného pohlaví jako analogické soužití muže a ženy v manželství. Skutečnost je však jiná: Buď je sex spojen s reprodukcí, a jediný přijatelný způsob, jak ho praktikovat, je manželství muže a ženy s požadavkem věrnosti a trvalosti, nebo sex spojen s reprodukcí není a lze ho praktikovat jakkoli, přičemž zákonem stanovená omezení lze zpochybnit. Druhá možnost je pro rodinu, a tedy i pro společnost destruktivní, protože by ztratilo smysl přistupovat k sexu zodpovědně a počítat s následky.


Gender

Lorman nepopírá, že člověk je stvořen jako muž a žena. Přesto se nevyhnul rozporům, které vyplývají z genderové teorie. Lorman nekriticky používá například pojem „gayové“, „transsexuálové“ nebo „LGBT lidé“ a považuje je za menšiny ohrožené ze strany většinové společnosti, které je třeba chránit; „sexuální zaměření“ považuje za součást identity člověka. Neuvědomuje si problém se zařazováním lidí do takovýchto kategorií ani s jiným než biologickým rozlišováním muže a ženy.

Jediné smysluplné rozlišení muže a ženy vychází z reprodukce: žena je člověk, který může mít dítě s mužem; muž je člověk, který může mít dítě s ženou. Biologický muž se nevyhnutelně cítí jako muž, ať už se cítí jakkoli, biologická žena se vždy cítí jako žena a sexuální přitažlivost k osobám stejného pohlaví je z hlediska reprodukce porucha. Genderová teorie však biologickou danost nahrazuje poukazem na pocity, které se vzpírají kategorizaci, nejsou pevně dané a ve kterých se nemusí vyznat ani jejich nositel. Pokud Lorman konstruuje ohrožené menšiny na základě představ a pocitů lidí, měl by vysvětlit, proč status ohrožené menšiny nepřiznat například lidem, které přitahují agresivní alkoholici, lidem, které vzrušuje nakupování, nebo lidem přesvědčeným o tom, že jejich život je součástí počítačového programu.


Shrnutí

Dnešní dobu charakterizuje volné šíření omylů a naprosté selhání autorit, především církevních. Bude se připomínat jako okamžik, kdy subjektivismus dosáhl vrcholu a lidé si začali myslet, že jejich pocity mohou změnit zákonitosti reality. Našim potomkům bude připadat neuvěřitelné, jak mohl vzdělaný člověk hlásící se ke katolické církvi tak zjevně popírat rozum i víru. Po rozboru Lormanových myšlenek se vnucuje otázka, co asi přednášel studentům na teologické fakultě nebo účastníkům manželských obnov a dalších duchovních akcí. Můžeme doufat, že bizarní a nebezpečnou směs omylů ohledně genderu, morálky a církve, které hlásá v současné době, vytvořil až následně jako ospravedlnění změny svého životního stylu. Je však také možné, že podobné názory zastával už dříve, jen je na veřejnosti nesděloval tak přímo jako nyní. Otázka, zda hřích zatemňuje rozum, nebo zda omyl vede k hříchu, tak zůstává otevřená.



Zdroje:


Přednáška Jaroslava Lormana: Homosexualita, křesťanství, útlak a církev. https://www.youtube.com/watch?v=jTsoDS984Ps&t=189s  


Přiznání, které změní život. http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/itg/cs15216999.htm


Chat s Jaroslavem Lormanem. https://www.signaly.cz/chat-s-jaroslavem-lormanem


Homosexuálem v církvi – žitelný rozpor? https://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/homosexualem-v-cirkvi-zitelny-rozpor

Hergot s Jaroslavem Lormanem. http://www.rozhlas.cz/radiowave/hergot/_zprava/hergot-s-jaroslavem-lormanem-synoda-o-rodine-jako-bitevni-pole--1547885


“Každý třetí kněz je gay…” říká jáhen Jaroslav Lorman. http://xtv.cz/archiv/kazdy-treti-knez-je-gay-rika-jahen-jaroslav-lorman


Homosexualita v církvi. Ke stažení na http://www.vkhpraha.cz/ke-stazeni/