Ročník 2017‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Ještě troška k definici politické totality

Petr Lepeška


Politická totalita je navýsost aktuální téma. Bylo naivní předpokládat, jako nereflektovaně předpokládala velká část mé generace, že se lidstvo poučilo ze dvou světových válek a dvou politických totalit a nyní již jen touží po míru a harmonickém soužití pod vládou nespecifikované humanity. Bylo to naivní, protože filosofické předpoklady těchto hrůz, na které mj. upozorňuje Jiří Fuchs v Distanci č. 1/2016, se neztratily, ale dále se prohlubují jako bující a všude prorůstající implicitní podhoubí novověké kultury. Kultury v širokém slova smyslu, tedy toho, co formuje život společnosti. Definovat politickou totalitu proto znamená zachytit jeden ze základních rysů „nemoci“, kterou trpí současnost, získat bázi, z níž se dají pochopit současné divy světa. Například ten, že všichni nebo téměř všichni volení politici našich moderních evropských demokracií, kteří jsou u moci údajně jako zástupci lidu plnící jeho vůli, uskutečňují jako jeden muž program, jehož střednědobým výsledkem s velkou pravděpodobností může být nebytí lidu, který je zvolil. Vskutku ukázkový příklad toho, jak funguje nejlepší politický systém, na který sborem přísahají nejen světské, ale i duchovní autority dneška.

Diskuse o politické totalitě zatím probíhala na filosofických seminářích a na stránkách Distance hlavně mezi L. Rychetníkem a J. Fuchsem, přičemž první trval na tom, že nutným znakem politické totality je úplné potlačení opozice; pokud totiž systém připouští publikovat, sdružovat se okolo oponentů režimu či je dokonce volit, pokud režim umožňuje vést a kultivovat společenskou diskusi a tak ovlivňovat voliče, nejedná se o totalitní režim, ale „jen“ o dominanci určité právě převládnuvší ideologie.

Jiří Fuchs proti tomuto pojetí namítá, že je založeno na nahodilých znacích získaných zobecňováním empirické zkušenosti s historickými politickými totalitami, které se v jednotlivých případech mohou, ale nemusejí naplnit a nevystihují proto skutečnou podstatu politické totality. Jeho definice je esenciální, zahrnuje podstatné znaky, které politická totalita nutně musí mít, aby byla politickou totalitou. Jsou to, cituji:

  1. zásadní nárok na celoplošné, totální ovládnutí životů občanů a v něm obsažený

  2. legislativní diktát potenciálně totální čili obsahově bezmezné pseudomorálky a

  3. v možnostech neomezená pravomoc (omnipotence) politiků.

Proti tomuto řešení jsem si dovolil namítnout, že ačkoliv je platné, je neúplné, a z určitého pohledu výše zmíněná námitka L. Rychetníka trvá. Je podstatné, jaký je vztah mezi totalitní ideologií a režimem. Proto jsem navrhl dvě modelové situace:

  • V prvé se totalitní politický subjekt podílí na vládě, avšak výsledná politika státu je programovým a akčním mixem vycházejícím z ideových východisek všech na vládě zúčastněných subjektů,

  • ve druhém už „otěže moci“ bezpečně třímá (ať už formálně nebo skrytě) nositel totalitní ideologie.

Na základě tohoto rozlišení jsem navrhl upřesněnou definici totalitního režimu:

„Totalitní politický režim je režim realizující totalitní politickou ideologii nacházející se ve fázi, kdy již jiné politické subjekty nejsou schopny standardními politickými prostředky ohrozit pozici totalitního mocenského centra; přitom totalitní ideologie je utopie, jejíž realizace je kladena jako nejvyšší hodnota“.

Jiří Fuchs ve své reakci na tento pokus pohotově vyhmátl jeho nejslabší místo a namítl, že skutečnost, že „netotalitní politické subjekty nejsou schopny standardními politickými prostředky ohrozit pozici totalitního mocenského centra“ je opět pouhou akcidentální, proměnlivou, nepodstatnou vlastností totalitního režimu, podobně jako „míra aktuálního ovládání společnosti“, „míra krutosti“, více nebo méně dokonalé „umlčení oponentů“ a jiné z empirických nahodilostí posbírané znaky. Přiznávám, že vysvětlující argumentaci pro své rozlišení jsem zůstal dlužen; nyní se ji pokusím doplnit.

Na nejobecnější rovině definujeme totalitní politický režim jako režim, který uskutečňuje totalitní ideologii. Precizně to vyjádřil J. Fuchs v citovaném příspěvku slovy: „Totalita je systémové nastavení k potenciálně neomezenému zotročování politickou mocí v ideologickém zájmu“. Myslím, že v této obecné definici je shoda. Potíž však začíná, když se snažíme vymezit podrobnější definiční znaky. Jak už jsem naznačil, problém spočívá v tom, že při tom dostatečně nerozlišujeme totalitní politický režim a totalitní ideologii. „Zásadní nárok na totální ovládnutí životů občanů“ je základní znak, z něhož Fuchsovi vyplývají zbývající dva znaky jeho podrobnější definice. Tento znak však lze přičíst jak totalitní ideologii, tak totalitnímu režimu. Podobně etický nárok na chování občanů i rozsáhlé zmocnění uskutečňovatele totalitní ideologie plynou z totalitní ideologie samé a totalitnímu politickému režimu náležejí jen zprostředkovaně. Proto je třeba se vrátit zpět k nerozvinuté definici „totalitní režim je režim, který uskutečňuje totalitní ideologii“ a ptát se, jaké jsou nutné znaky tohoto režimu, aby byl režimem uskutečňujícím totalitní ideologii. Vyjděme z toho, že politickým režimem se myslí způsob uspořádání společnosti, zahrnující uplatňování veřejné moci v zájmu spravedlnosti, bezpečnosti, společné obrany a koordinace zájmů členů společnosti. Aby byl tento režim jedním režimem, musí se řídit jednou řídící ideou. Pokud je touto ideou totalitní ideologie, jde o totalitní politický režim. Uvažujeme-li, že by režim využívalo více ideologií, musely by být podřízeny jedné řídící ideji, podle níž by byly řešeny konflikty těchto ideologií, aby se ještě jednalo o jeden režim. Totalitní ideologie by tak byla ve svých totálních nárocích vyplývajících, jak vysvětleno dříve, z podstatných rozporů uskutečňované utopie se skutečností, systémově omezena. Omezená možnost uskutečňování totálního nároku – jako určení jednoho jsoucna – je však protimluv. Proto je totalitním režimem režim, v němž má totalitní ideologie postavení řídící ideje. Takovéto postavení je zajištěno tehdy, pokud totalitní politický subjekt uplatňuje svrchovanou moc. Tím však není třeba rozumět pouze situace, kdy je takováto svrchovanost formálně vyhlášena, nebo jež vzniká instalováním diktátora či direktoria, ale spadají sem i situace měkké totality, kdy totalitní politický subjekt nebo nositelé jedné totalitní ideologie rozptýlení mezi různé subjekty ponechávají v platnosti instituce netotalitního režimu a podstatné části netotalitní přirozené kultury, protože mají dostatečné nástroje pro odstranění jakýchkoliv překážek uplatňování totalitní ideologie, pokud na ně její uskutečňování narazí. Že takováto cesta k uskutečnění ideologie může být efektivnější než neskrývané uplatnění moci, vysvětlil již přehledně J. Fuchs. Kdy však mají nositelé totalitní ideologie pro její prosazení dostatečné nástroje? Je to tehdy, když uplatňují nebo mohou uplatňovat svrchovanou moc, čili když spojení totalitní ideologie a režimu již nemůže být standardními politickými prostředky zvráceno. Pokud by těmito prostředky bylo možno totalitní ideologii v rámci pravidel režimu „zastavit“, znamenalo by to, že totalitní ideologie není řídící ideologií režimu – tou by byla například idea demokratická, která (alespoň teoreticky) považuje „vůli lidu“ za nejvyšší zákon. To opět znamená, že by neomezený nárok totalitní ideologie byl touto demokratickou ideou systémově, tedy ve své podstatě, omezen. Spojení mezi totalitní ideologií a režimem by neodpovídalo podstatnému znaku totalitního režimu.

Definičním znakem totalitního režimu tedy je, že jeho nejvyšší řídící ideou je požadavek uskutečnění totalitní ideologie, přičemž možnost jejího uskutečnění musí být mocensky zajištěna. Ačkoliv se zdá, že se zde vracíme k nahodilým znakům jako je míra brutality nebo míra ovládání, není tomu tak. Neomezený nárok na ovládání občanů, který je i pro J. Fuchse základním znakem totality, náleží primárně totalitní ideologii, která zahrnuje „protiskutečnostní utopii“ jakožto ontologický omyl rozumu a, vedle toho, základní rozhodnutí vůle ji uskutečnit. Znakem totalitního režimu je pak pevné spojení s touto ideologií, jak bylo výše charakterizováno.

I když J. Fuchs poslal tento můj návrh doplňujícího konstitutivního znaku totalitního režimu mezi znaky nahodilé, zplozené pocity empiriků, je si sám, jak se zdá, nutnosti určité kvality spojení mezi ideologií a režimem již vědom, neboť ve své stati uvádí například:

„Totalitní politická praxe vychází nutně z totalitní ideologie. Jestliže ji politická moc kontinuálně realizuje, je totalitní a ustavuje totalitní režim.“ (str. 78)

„Vždyť právě ta soustavná a souvislá realizace neomezených nároků a nelidských programů totalitní ideologie stigmatizuje režim, který z ní vychází; činí ho totalitním, nelidským;“ (str. 79)

Ostatně soudím, že námitka L. Rychetníka nadále trvá.


Dodatek k definici politické totality J. Fuchse

Druhým znakem politické totality podle definice J. Fuchse je „legislativní diktát potenciálně totální čili obsahově bezmezné pseudomorálky“. Vedle legislativní cesty prosazení totality je však možné myslet např. exekutivní cestu, kdy požadavky plynoucí z totalitní ideologie bude uskutečňovat například diktátor nebo revoluční komisaři či „lidové“ výbory bez legislativního zakotvení. Charakterizování tohoto znaku přívlastkem „legislativní“ je proto přinejmenším nejisté.

Třetím znakem politické totality podle definice J. Fuchse je „v možnostech neomezená pravomoc (omnipotence) politiků“. „Omnipotence politiků“ chápaná jako neomezená pravomoc uskutečňovatelů ideologie měnit skutečnost nejen v rozporu s konvenčním právem, ale i v rozporu s přirozeným zákonem, tak, jak to vyžaduje totalitní ideologie, která je vždy utopií, jejíž uskutečnění je chápáno jako nejvyšší hodnota, je ve své podstatě spíše závazkem těchto uskutečňovatelů dát vždy a za všech okolností přednost řešení, které nejjistěji vede k realizaci totalitní ideologie, a to i v případě rozporu s mravností a přirozeným zákonem. Jejich „omnipotence“ je tedy důsledkem naprostého podřízení ideologii („impotence“). Jejím nutným projevem na úrovni politického režimu je systémové nerespektování hranice mezi oblastí spravovanou veřejnou mocí a soukromou sférou.

Z uvedeného se zdá vyplývat, že z fundamentálního ontologického omylu, na kterém je vystavěn utopický světový názor, vyplývá stejně fundamentální nárok na podřízení skutečnosti tomuto omylu, které je z pozice nositele utopie viděno jako epochální osvobození skutečnosti od její deviace. Spojení této utopie s tímto nárokem na její uskutečnění charakterizuje totalitní ideologii. Podstatné spojení totalitní ideologie s politickým režimem definuje totalitní politický režim.