Ročník 2017‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Politické vyhlídky roku 2017 – Část 3. Co nás politicky ohrožuje zevnitř

Jan Cholínský


Většina českých občanů je materiálně zajištěna, nezaměstnanost klesla na tři procenta, obchody jsou přeplněny zbožím, zábava všeho druhu je snadno dostupná. Přesto existují důvody ke znepokojení nejen z mezinárodní situace, ale v mnohem větší míře z české situace vnitropolitické. Ve stěžejních společensko-politických oblastech nastala situace „pět minut po dvanácté“, přičemž zásadní dobrá změna po vzoru Maďarska a Polska je v nedohlednu. Následující úvahy vycházejí z prožívané zkušenosti, otevřených zdrojů a křesťansko-konzervativní politické optiky.    


Pět důvodů ke znepokojení  

Česká verze parlamentní demokracie začíná po čtvrtstoletí své existence podléhat procesu rozkladu. Na politické mapě se nevyskytuje formace ochotná důsledně prosazovat program založený na křesťanských/duchovních základech a přijmout v tomto smyslu dobové výzvy.1) Navenek se toho příliš neděje – voliči jsou více či méně pohoršeni dekadentním politickým cirkusem, ale podstata problému – politika „vystavěná na písku“ – zůstává zahalena v latentní fázi plíživého nebezpečí. Poučným příkladem, jak se ono latentní může změnit v konkrétní, je krach československé vnitřní i zahraniční politiky v září 1938…       

Tam, kde nehájí společenský prostor duchovně, potažmo kulturně ukotvená politická síla, působí a vzrůstá vliv jiných sil, jež usilují o jeho ovládnutí. Ty dobývají a vysávají nechráněný stát či národ a až přijde jejich čas, zmocní se ho – zpravidla jsou zastoupeny místní oligarchií a tzv. pátými kolonami. V českém prostředí dnes jde o (1) postkomunistickou parazitní majetkovou „elitu“, (2) páté kolony západního mamonářského individualismu („volný trh“ bez hranic) a totalizujícího utopismu („gender“ a „multikulti“), (3) páté kolony východního kolektivismu (Moskvy a Pekingu). Varovným příkladem je v tomto případě dvojí československé zotročení – v květnu 1945 a v únoru 1948…  

Z výše uvedeného plyne mj. dnešní dominance nadnárodního kapitálu na českém území v bankovnictví, obchodu a průmyslu všeho druhu. Tento nadnárodní kapitál má jediný cíl: Vlastní prospěch. Není-li omezován státní mocí, stává se amorálním otrokářem. Zde nejde o poznatek převzatý z marxistické ekonomiky, ale o prostý popis skutečnosti. Jinými slovy: Ideologie ekonomické či „kulturní“ globalizace s jejím podvodným zbožštěním tzv. světového volného trhu přináší prospěch především nadnárodním korporacím. Důsledkem je (1) destrukce tradičního národního průmyslu a zemědělství, (2) neúnosný tlak na drobné a střední podnikatele, tj. na páteř sebevědomé národní ekonomiky, (3) degradace zaměstnanců a spotřebitelů na bezmocnou masu nádeníků a konzumentů.

Znepokojivý je i nadále směr, kterým se ubírá česká vzdělávací politika. Nejaktuálnějším problémem jsou levicové utopistické experimenty, a především vřazování ideologie „gender“ (tj. nejextrémnější odnože totalizujícího neomarxismu) do výuky všech stupňů škol, vštěpující dětem a mladým lidem mimo jiné nesmysly, že pohlaví je věcí lidské volby. Dlouhodobým problémem je úbytek učilišť a nadbytek středních škol, což nepochybně souvisí i se značným a povážlivým znevážením étosu manuální práce. V návaznosti lze poukázat na nadbytek absolventů vysokoškolských společenskovědních oborů (v praxi často neuplatnitelných, leč vyživovaných grantovou politikou), jakož i na ideologické zamoření těchto i dalších humanitních oborů neomarxistickými východisky.   

Proces deformace české politické žurnalistiky postupující od polistopadové neschopnosti poctivě reflektovat proces dekomunizace a privatizační podvody se s dnešním otupujícím liberálně levicovým mainstreamem a jeho přívěšky dostává do další fáze. Denní tisk kulantněji řečeno neplní svou funkci – neexistují pravicové či konzervativní noviny, zábavně-politické tištěné týdeníky jsou vesměs „politicky“ mdlé – s částečnou výjimkou liberálního Echa, úroveň politického zpravodajství veřejnoprávní televize místy připomíná bulvár i dezinformační centrálu, internet je chaotický a nepřehledný – nicméně obsahuje i důvěryhodné zdroje.


Kolaps české politiky

Snad ani ti největší optimisté dnes nepochybují o tom, že česká společnost prožívá kolaps zastupitelské demokracie. Mnozí se domnívají, že jeho hlavní příčinou je privatizační zbohatlík a nedůvěryhodný politik Andrej Babiš se svým hnutím ANO a současně obhroublý provokatér v úřadě prezidenta orientovaný na neokomunistický Východ. Jiní viní za všechnu nepravost levici, ať již tu starou socialistickou (marxistickou, marx-leninskou), nebo novou libertinistickou (neomarxistickou), a její katastrofální sociální inženýrství. Další hovoří o zásadním podílu postkomunistické pseudopravice a její ekonomické transformace let devadesátých či její sociální politiky ve třetím tisíciletí. Tato vysvětlení, kde jsou dílčí problémy vydávány za podstatu a důsledky za příčiny, mohou sice posloužit k dočasnému vytěsnění frustrace, ale neberou zřetel na plnou strukturu politické reality 1989–2017.

Jaká jsou fakta?


1) Průzkum preferencí (z června 2017) oznamuje: Pragmatické probruselské hnutí ANO má bezkonkurenční podporu 33 %; marxističtí internacionalističtí komunisté 13 %; socialističtí/neomarxističtí výrazně probruselští sociální demokraté a liberálně-konzervativní kriticky probruselští občanští demokraté 10–12 %; shodně středolevicoví nekriticky probruselští lidovci a topkovci 5–8 %, podobně jako Okamurova pseudonárodovecká radikálně protibruselská Svoboda a přímá demokracie.2) Cynický propekingský a promoskevský prezident Zeman má pro nadcházející volby stále vysokou podporu veřejnosti, jeho hlavní soupeř akademik Drahoš má sklon k probruselskému a progenderovému oportunismu.

2) Podpora ostrakizovaného hnutí ANO českými občany není známkou jejich voličské nekompetence, ale logickou reakcí na dlouhodobý politický vývoj. Jde o důsledek: (a) zklamání z vychytralého ideově politického manévrování a zkorumpovanosti dosavadních politických elit i výsledků jejich vládnutí, (b) dlouhodobě povážlivého stavu české mainstreamové politické žurnalistiky zatížené kombinací diletantismu, oportunismu a levicově liberální mentality, (c) dlouhodobé morální krize komunismem a následně i postkomunismem zdevastované nábožensky a duchovně neukotvené intelektuální elity.

3) Politická realita, která vynesla na piedestal české politiky bývalého slovenského nomenklaturního komunistu Babiše, vzešla: (a) ze spojenectví Havel-Čalfa, resp. spojenectví chartisté-komunisté na přelomu osmdesátých a devadesátých let a vytěsnění jeho oponentů z veřejné diskuse,3) (b) z následné situace, která přinesla dominanci Klausových nezodpovědných vlád (1992–1998), plných „bývalých“ komunistů, a po předčasných volbách výsměch voličům opoziční smlouvou ODS-ČSSD, (c) z další bulvarizace politiky socialistickými i občanskodemokratickými premiéry a jejich neschopnosti čelit bruselské eurokolchozní praxi.

4) Neustavila se česká liberálně-konzervativní, ani křesťansko-konzervativní pravice, která by dokázala konkurovat postkomunistickému „kolonialisticko-zprostředkovatelskému“ trendu degradujícímu politickou morálku. Pokusy opírající se o pravicové a křesťanské hodnoty byly a v posledním případě jsou: (a) příliš amatérské a postkomunistickým trendem záhy pohlcené – LDS, KDS, (b) od počátku infiltrované a pragmatickými postkomunistickými vlivy oslabené – ODA; (c) hlavními médii blokované a vnitřní nesvorností rozmělněné – DEU; (d) bez širší členské základny a reálné šance na přímý politický vliv – SKS, KS, KČ.4)

5) Proti oběma kolektivistickým internacionálám (neomarxistické na Západě a neokomunistické na Východě) se momentálně zdá být – přes takřka neúnosnou zátěž vlastní minulosti – nejlepší pozitivně vzdorující alternativou ODS. Potenciál KDU-ČSL je nejasný – ač se hlásí ke křesťanství, nevymezuje se proti nekřesťanským postupům v bruselské a české rodinné politice, ani multikulturalistickému hodnotovému guláši. Údajně pravicová strana TOP 09 chce zavádět problematické euro, je pro přijetí bruselských imigračních kvót a v programu nedeklaruje tradiční pojetí rodiny.


Mediální chaos a veřejnoprávní dikce  

Politicky ještě ne zcela apatický český občan hledá zcela pochopitelně informace a nezřídka i souznění se svými obavami v médiích. Starší generace spoléhají na veřejnoprávní televizi a rozhlas, většina ale již nepochybně využívá (také, především nebo výhradně) internet. Není-li občan komunistou, neomarxistou nebo „naivistou“, pociťuje, že je velmi často vystaven indoktrinářskému balamucení nebo povrchnímu diletantismu. Hrne se na něj podivné televizní zpravodajství charakteristické posměšným úskokem vlevo s liberálně levicovým agitpropem jako veřejnoprávní doktrínou. Jako alternativa je nepřetržitě k dispozici internetová všehochuť, kde lze lovit v kalných kontaminovaných tůních, spokojit se s důvěryhodným českým málem, nebo využít kvalitní cizojazyčné zdroje.


Co lze pozorovat?


1) Tisk: Neexistuje pravicový celostátní tištěný deník. Omšelá bižuterie české levicové a liberálně levicové žurnalistiky (MFD a LN) má pod patronátem politika-byznysmena stále slabší úroveň a propadá se do bezvýznamnosti. Co do informativnosti kvalitnější oranžové Právo je interpretačně laděno na vlně „levicoví všech odstínů, s výjimkou leninistů, spojme se“. Z tištěných časopisů má solidní úroveň umírněně liberální Echo, byť nad průměr ho více než stabilní vyváženost táhnou vynikající Lenka Zlámalová, zdařilé texty Daniela Kaisera a glosování prvorepublikových osobností Josefem Landergottem.

2) Internet: Ve virtuálním prostoru visí také digitální verze Echa zastupujícího současně levý i pravý politický střed, liberálně-konzervativní Pravý břeh vzešlý ze splývání spolku CDK a ODS, stránky Občanského institutu se zasvěcenými texty Romana Jocha, pravicový měsíčník Konzervativní listy s precizními komentáři a rozbory Jana Kubalčíka či přínosnými překlady z angličtiny a polštiny. Katolický pohled na křesťanskou spiritualitu a společenské a politické události doma i ve světě přináší kvalitní zpravodajský portál Monitor, provozovaný vzdělávacím spolkem Res Claritatis.

3) Česká televize: Lapsy televizního veřejnoprávního politického zpravodajství jsou na denním pořádku; zcela zvláštní místo mezi nimi ovšem zaujímá dlouhodobé dezinformování o situaci v sousedním Polsku. Posledními dvěma případy jsou jednak tutlání projektu a varšavského summitu Trojmoří5), a jednak „zpravodajství“ o reformě soudnictví, zahájené polskou vládou v rámci plnění volebního programu. Tragikomickým příkladem je sedmadvacetiminutový rozhovor předsedy komunistické strany Vojtěcha Filipa o reformě polské justice, vysílaný na ČT 24 před hlavním zpravodajstvím. Dotazovaný začal smyšlenkou, že reforma bude znamenat „spravedlnost jen pro někoho a právo jen pro vítěze“, pokračoval nepravdou o absenci svobody slova a stranické plurality v Polsku, urazil předsedu polské vládní strany a obšťastnil diletantskou moderátorku i televizní diváky dalšími typicky komunistickými postoji a argumentačními triky.6)


Proč neházet flintu do žita

Přes všechno výše vyslovené je v Čechách a na Moravě z hlediska křesťansko-konzervativní politické optiky na čem ideově a politicky stavět – základy mohou a musejí být zpevněny dědictvím vykupitelského utrpení českých obětí komunismu a nezlomného odhodlání tisíců českých protikomunistických bojovníků, projeveného napříč společenskými vrstvami se zcela mimořádným významem odkazu křesťansko-demokratického exilu.7)

K dlouhodobému poctivému politickému a publicistickému úsilí pravicově a křesťansky orientovaných skupin a jednotlivců se momentálně připojuje i pozoruhodný liberálně-konzervativní Manifest čtyř: program pro přátele svobody (autory jsou brněnští aktivističtí intelektuálové publicisticky známí z časopisu Kontexty – politolog Stanislav Balík, politolog a politik Petr Fiala, historik Jiří Hanuš a redaktor František Mikš) – poslední shrnující kapitola je dostupná online na Pravém břehu, tištěné vydání je plánováno na polovinu září.8)

Co se týče rovnováhy tisku, někdejší vynikající žurnalistka Jana Lorencová (toho času poslankyně hnutí ANO) vyslovila realistický apel za návrat k stranickému tisku. Ano, ideově-politicky vymezený tisk by zprůhlednil politickou scénu a výrazně napomohl k politické sebeidentifikaci občanů. Ostatně, je zde Babišovo impérium, socialistické Právo a komunistické Haló noviny – chybí pravicový deník, což by mohl být silný trumf Fialovy liberálně-konzervativní ODS (má k dispozici potenciál Pravého břehu, Občanského institutu apod. i finanční zdroje).

S veřejnoprávním zpravodajstvím mohou pohnout jen opakované apely občanů. Je zde ale také potencialita alternativního soukromého „zpravodajství, publicistiky a dokumentaristiky“, k níž vybízí současné možnosti a fenomén YouTube. Pohled na polskou scénu přináší příklad a naději – bezpočet přednášek a komentářů od univerzitních profesorů, filosofů, historiků, žurnalistů a dalších mimořádných osobností (za všechny filosof Piotr Jaroszyński a římskokatolický kněz Tadeusz Guz), prezentace literatury, sympózia na politická a historická témata…

Závěrem opakuji tezi zamýšlenou jako apel k „dlouhému pospolitému pochodu podobně smýšlejících“, kterou jsem prezentoval už v předchozím souvisejícím textu „Co nás politicky ohrožuje zvenčí“: Současná situace je inspirací k formulování nového českého křesťansko-konzervativního kulturního a politického paradigmatu, které se bude vztahovat ke kořenům české státnosti, dějinné zkušenosti a odvěkým duchovním principům.9)


červenec-září 2017


1. Tiskem právě vychází pozoruhodný programový dokument Manifest čtyř: program pro přátele svobody, jehož spoluautorem je předseda ODS Petr Fiala (při četbě online ukázky se jeví jako jeho mimostranická iniciativa). Přínosem pro pravicovou politiku by jistě bylo, kdyby se jeho obsah podařilo včlenit do programu ODS – mohlo by jít o první krok ke zřetelnému odklonu od neblahého dědictví stranické minulosti.


2. Preference politických stran podle volebního modelu agentury STEM v červnu 2017.


3. Ke spojenectví Havel-Čalfa a jeho důsledkům nejvýstižněji CHURAŇ, Milan: O věrném přátelství Václava a Mariána. Prostor, 1998, č, 37.


4. Minulost: LDS – Liberálně demokratická strana (předseda Emanuel Mandler), KDS – Křesťansko demokratická strana (předseda Václav Benda), Občanská demokratická aliance (předseda Jan Kalvoda, představitelé konzervativního křídla – Viktor Dobal, Ivan Mašek, Čestmír Hofhanzl), Demokratická unie (předsedkyně Alena Hromádková), Strana konzervativní smlouvy (předseda Ivan Mašek). Přítomnost: Konzervativní strana (předseda Jan Kubalčík), Koruna česká – monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska (předseda Petr Nohel).


5. Trojmoří je projekt energetické, hospodářské a komunikační spolupráce 12 států střední a východní Evropy včetně (prozatím) České republiky mezi Baltským mořem, Černým mořem a Jaderským mořem – tato spolupráce má probíhat v rámci Evropské unie, ale přirozeně se může stát i politickou alternativou při eventuálním bruselském krachu či neúnosné federalizační agresi eurobyrokratů; zároveň představuje potenciální silnou hráz proti potenciálnímu ruskému expanzionismu. Projekt Trojmoří s americkou podporou a vůdčí rolí Polska je výhledově reálným politickým projektem a prohlubuje hysterické antipolské reakce ve stále arogantnějším tisku a stále expanzívnější politice nejvlivnějšího státu Evropské unie – Spolkové republiky Německo. Při návštěvě v Polsku, kde měl mj. svůj první projev na evropské půdě, podpořil projekt Trojmoří americký prezident D. Trump; během jeho evropské návštěvy rovněž představitelé jeho administrativy sondovali možnosti tohoto projektu vedle Polska i v dalších „trojmořských“ státech.


6. Interview ČT 24. 24. července 2017.


7. Tímto je myšlen odkaz 1) osobností: Jan Antonín Baťa, Libor Brom, Simeon Ghelfand, František Dvorník, Evžen Hoffmann, Stanislav Hofírek, Josef Kalvoda, Radko Klein-Jánský, Luděk Pachman, František Pinďák, Rio Preisner, Jiří Veselý aj.; 2) Časopisů: Rozpravy (Brusel 1950–1956), Křesťanská demokracie (New York, 1954–1957), Zpravodaj (Chicago, 1960–1974), Nedělní Hlasatel (Chicago, 1975–1990), Nové Obzory (St. Gallen, 1980–1989), Rozmach (Rotterdam, 1984–1989).


8. Sedm kroků ke svobodě. Pravý břeh, 16. 8. 2017 (www. pravybreh.cz). Zatím bylo možné prostudovat jen závěrečnou kapitolu a mimo jiné tak není jasné, jaký bude vztah předsedy ODS a jeho autorských spolupracovníků k projektu Trojmoří a k visegrádské spolupráci, pokud začne „jít do tuhého“.


9. Konkrétněji: Vznik politického subjektu reprezentující takovéto křesťansko-konzervativní paradigma je spíše potenciální možností pro vzdálenější budoucnost než reálnou alternativou současného spektra. Mnohem realističtější by momentálně mohl být vznik internetového zpravodajství a souběžně i tištěného deníku, inspirující se v nějaké svébytné verzi, třeba modelem liberálního Echa. Historická východiska české křesťansko-konzervativní politiky lze opřít o dílo velikánů české historiografie působících ve 20. století – zejména Josefa Pekaře, Františka Dvorníka a Josefa Kalvody – a také o postřehy k cestě českého národa od jedinečného esejisty Ladislava Jehličky (Křik Koruny svatováclavské, Torst 2011). S adekvátními geopolitickými „opěrnými“ analýzami – pomineme-li exilové dílo Josefa Kalvody či Radko Kleina-Jánského, spjaté především s dobovými problémy studené války – je to mnohem horší. V českém prostředí jsou (po krachu Benešova profrancouzského a prosovětského vazalství) geopolitické úvahy a analýzy dlouhodobě opomíjeny. Filosoficky lze v mnohém vycházet z exilového díla Rio Preisnera – zejména jeho dvoudíná práce Americana, publikovaná počátkem devadesátých let, do hloubky a fundovaně rozkličuje zdroje a opory současného neomarxismu směřujícího od ideového k politickému totalitarismu. Pozoruhodné pokusy o nástin východisek a programu křesťansko-konzervativní politiky lze nalézt v některých poválečných pracích Bohdana Chudoby a Dominika Pecky nebo v exilových pokusech Simeona Ghelfanda a Stanislava Hofírka, založených primárně na římskokatolickém pojetí křesťanské etiky a na papežských sociálních encyklikách.