Ročník 2017‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Zmatený svět bez Boha

Marie Tejklová


Mnoho lidí dnes nevěří v Boha. Člověk by možná čekal, že když na toto téma napíšou knihu dva vlivní katoličtí kněží, pokusí se nevěřící vyvést z omylu a varovat před následky chybné životní orientace. Tomáš Halík a Anselm Grün se však ve Světě bez Boha na současnou situaci dívají optimisticky a tvrdí, že ateismus může být pro víru přínosem. Jak je to možné?


Rozum

Často se setkáváme s přesvědčením, že ateismus představuje vědecký světonázor a že náboženství odporuje rozumu; katolická církev naopak učí, že k poznání o Boží existenci lze dospět rozumem. Kniha o víře a nevíře by se proto měla vypořádat s otázkou, jaké jsou možnosti rozumového poznání Boží existence. Halík a Grün však kromě stručných zmínek o nepřesvědčivosti důkazů Boží existence nevěnují této otázce pozornost. Domnívají se, že Boží existenci dokázat nelze, a hlavně že ani nemá smysl se o to snažit. Zpochybňují totiž samotnou možnost objektivního, jistého a univerzálně platného poznání, k němuž můžeme dojít rozumem a na jehož základě bychom mohli a měli orientovat své jednání.

Podle Halíka je objektivní poznání iluze: „Nietzsche věděl, že každý náš pohled je už interpretací, ovlivněnou jedinečnou – ale také nutně omezenou – perspektivou, z níž se každý z nás na svět a události dívá“ (Halík 17). Dialog s nevěřícími tedy nemá být soubojem argumentů, ale snahou přijmout „obohacující pohled z jiné perspektivy“ (Halík 20–21). Také Grün si myslí, že „[v] rozhovoru s ateisty nám nesmí jít v první řadě o to, kdo má se svým výkladem pravdu, ale o to, uvědomit si, že jsou možné různé výklady.“1) Navíc „o teismu a ateismu nelze diskutovat čistě objektivně“ (Grün 35).2) Podle Halíka je chyba o náboženství a víře mluvit povšechně, protože víra jednotlivých lidí se liší a může ji posoudit jen Bůh (Halík 133). Zní to pěkně, dokud si čtenář nepoloží logické otázky: Představuje i Svět bez Boha omezený pohled, který lze obohatit z jiné/opačné perspektivy? Jak to, že o víře a nevíře mluví obecně, když tento přístup kritizuje? A považují Grün a Halík svou knihu jen za jeden z mnoha různých výkladů, nebo jsou přesvědčeni o tom, že zrovna oni mají pravdu?

Také jistotu pokládají Halík s Grünem za pochybnou. Zabývají se jistotou na subjektivní úrovni, tzn. pocitem jistoty, před nímž varují. Naznačují, že touha po jistotě vede k fundamentalismu, kdežto pochybnosti jsou zdravé: „Když k sobě ale svou nevíru nepustíme, budeme ji muset promítnout do něčeho vnějšího. Budeme pak bojovat proti všem, kdo věří jinak, nebo vůbec nevěří“ (Halík 31). Pokud víra slouží člověku k získání jistoty v životě, je spojená s autoritářstvím (Halík 132) nebo s povyšováním se nad druhé (Grün 163). Současně je však křečovitá jistota až fanatismus pravděpodobně projevem hlubší nejistoty (Halík 48–9). Ať je tomu jakkoli, Halík s Grünem si podle všeho jsou svými postoji celkem jisti, a ačkoli není jasné, zda se za jejich jistotou neskrývá hlubší nejistota, podle vlastní logiky by se měli zamyslet, zda nemají sklony k autoritářství nebo fanatismu.  

Také na univerzálnost poznání bychom měli zapomenout. Podle Halíka „klasická aristotelská logika, na níž byla zbudována jak klasická metafyzická teologie, tak klasické myšlení vědy, už není dostatečným nástrojem k pochopení skutečnosti ani v soudobé fyzice, ani v soudobé teologii“ (Halík 131). Znamená to, že „klasická logika“ a „klasické myšlení vědy“ byly dříve platné, ale dnes už neobstojí? Ať to Halík myslí jakkoli, souhlasil by s tím, že i kniha Svět bez Boha za nějaký čas přestane být přesvědčivá a způsob myšlení jejích autorů ztratí svou platnost?

Když Halík a Grün pochybují o schopnosti rozumu dospět k pravdivému poznání, jakým způsobem došli k myšlenkám, které čtenářům předkládají v knize Svět bez Boha? Považují i své poznání v oblasti náboženství za nejisté, subjektivní a kulturně omezené? Představme si, že by Halík s Grünem napsali Svět bez Boha formou sbírky básní, z nichž jedna by měla název „Rozum je k ničemu“, a zněla by například takto:


Zklamán

zabedněností nehledajících

po jistotě toužících fundamentalistů s autoritářskými sklony

odmítajících pohřbít mrtvolu

metafyzického Boha trapně se tulících k pravdě

v zastaralém korespondenčním smyslu

nedoceněn krajany vyhnán

z teologické fakulty

svlékl jsem falešnou skromnost

otevřel jsem se tajemství

a vyrazil na širé moře splnit úkol dnešní doby

mezináboženský dialog

poháněn vichrem který mi šeptal do uší

Rozum je k ničemu

Rozum je k ničemu Rozum

je k ničemu


V takovém případě by nemělo velký smysl s obsaženým hodnocením rozumu přímo polemizovat nebo poukazovat na jeho rozpornost. Spíše by se nabízela možnost rozebrat formální stránku nebo diskutovat o emocionálním účinku dílka na čtenáře. Podobně nesmyslná by polemika byla v případě, že by Halík a Grün poznatek o neschopnosti rozumu získali nějakým nadpřirozeným způsobem, například takto:


„Tu se mi zjevil anděl oděný v zářivě bílém rouchu, zvedl pravou ruku a hromovým hlasem pravil: Tomáši, rozum je k ničemu.“


Tímto způsobem by se autoři z oblasti racionálního diskurzu sami vyřadili. Halík s Grünem však zřejmě neměli v úmyslu svou knihou v první řadě emocionálně zapůsobit na čtenáře, předat jim poselství shůry nebo vyplnit komunikační prázdnotu, „aby řeč nestála“. Přestože se svěřují s osobními zážitky a pocity, podle všeho se snaží předložit kvalifikovanou diskusi o tématu. Své myšlenky považují za pravdivé a nadřazené nesouhlasným myšlenkám, snaží se je různě zdůvodnit a zřejmě věří, že jejich argumenty mají šanci přesvědčit čtenáře, nikoli že se jedná pouze o omezený pohled rovnocenný ostatním. Pro příště by se tedy Halík a Grün měli držet následující zásady: Chcete-li zpochybňovat rozum, pište beletrii.

Halík s Grünem však nejsou a ani nemohou být konzistentně relativističtí; o významu rozumu něco tuší a příležitostně se toto tušení pokoušejí formulovat. Nadějně zní například Grünovo konstatování, že „víra má zapotřebí vnitřního pouta s rozumem... Víra potřebuje dialog s rozumem, aby se nestala iracionální“ (Grün 197–198), nebo „Jako křesťané a teologové potřebujeme hluboké filozofické vzdělání, abychom se mohli bavit s nevěřícími naší doby pomocí argumentů. Nemůžeme odmítnout ateismus pomocí levných gest“ (Grün 196). Svět bez Boha by vypadal jinak, kdyby Grün dokázal udržet a rozvinout myšlenku, která se mimochodem v podstatě shoduje s dogmatem o poznatelnosti Boží existence rozumem vyhlášeným na 1. vatikánském koncilu: „Co vidíme, tomu také rozumíme. A rozum může pomocí toho, co vidí, rovněž poznat Stvořitele... Každý hledající člověk může podle Pavla rozpoznat Stvořitele v jeho dílech“ (Grün 98). Grün je také autorem nejkrásnějšího vyjádření celé knihy: „Naše opravdová důstojnost spočívá v myšlení. Proto bychom neměli uctívat žádné bohy, které jsme si sami vytvořili, nýbrž Boha, který odpovídá našemu myšlení, Boha, který je Duch, jenž vším proniká“ (Grün 192). Halík naoko oceňuje kritické myšlení, když varuje před existenciální nevírou, která se podle něho vyznačuje neochotou klást sám sobě kritické otázky (Halík 127), a také význam rozumu pro víru s určitou rezervou oceňuje: „Rozum může pomoci obhájit věrohodnost víry, křesťanská víra je „rozumnou vírou“, křesťan nesmí věřit proti rozumu a svědomí – avšak rozumové důvody pro víru nepostačují“ (Halík 125–126). Tyto ojedinělé paprsky světla však nemají šanci změnit celkové vyznění knihy, že při rozhodování se pro víru nebo nevíru rozum nehraje (významnější) roli. Lze však v tomto kontextu vůbec výraz „rozhodování se“ použít?


Víra

Halík s Grünem používají pojem „víra“ velmi nekonzistentně. Odmítají pojímat víru v tradičním významu jako přijetí nějakého souboru tvrzení – protože mají problém s pravdou, jak je zřejmé z předcházející části článku, mají problém i s pravdami víry: „Pravda víry není statická a nepohnutelná jako mrtvý kámen, je to cesta, je dynamická jako život sám“ (Halík 132). Na životech svatých podle Halíka vidíme, že víra je drama, cesta, nikoli ideologie, soubor logicky uspořádaných tvrzení (Halík 166). Halík se svěřuje, že „Křesťanství v podobě bezrozporného uzavřeného ideologického systému... mi bylo vždy cizí“ (Halík 80). Podle Grüna „víra ovšem neznamená, že budu pouze věřit v určitá tvrzení... víra také znamená: Cítím, že je Bůh se mnou“ (Grün 142). Když vedle sebe staví chvíle víry a pochybností (např. Halík 105), zdá se, že víru považují za pocit Boží blízkosti. Pak by dávalo smysl spojovat pocit Boží nepřítomnosti s ateismem a bylo by možné pochopit tvrzení, že „spor víry a nevíry...  je často dialogem nebo konfliktem uvnitř jednoho lidského srdce a mysli“ (Halík 20), nebo „Musíme přijmout, že budeme mít v srdci vždy oba póly: víru i nevíru“ (Grün 31). Jinde však kniha o rozhodnutí se pro víru hovoří, totiž jako o sázce na Boha (Grün 29–30). Autoři také apelují na čtenáře, aby se otevřeli tajemství apod., a tedy Boží existenci přijali či připustili. Pokud je však víra životním dramatem nebo pocitem Boží blízkosti, rozhodnout se pro víru není možné, protože člověk své pocity (zcela) neovládá a nad dramatem svého života nemá (úplnou) kontrolu. Nelze tedy hovořit o víře jako o pocitu či dramatu a současně vyzývat čtenáře, aby se víře otevřeli – a Halík s Grünem by si měli ujasnit, jak budou pojem víra používat.

Doporučení vsadit si na Boha ostatně není tak přesvědčivé, jak si Halík a Grün možná myslí. Pokud máme před sebou dvě možnosti – Bůh existuje / Bůh neexistuje – a nevíme, která z nich odpovídá skutečnosti, je podle Grüna rozumnější rozhodnout se pro Boží existenci (tzn. žít tak, jako by Bůh existoval). Nakonec totiž stejně všichni zemřeme, a pokud Bůh neexistuje, budeme na tom všichni stejně; pokud existuje, bude na tom lépe ten, kdo na Boha vsadil. Grün však zapomíná na jednu věc: Pokud Bůh neexistuje a život končí smrtí, to nejcennější, a v posledku jediné, co člověk má, je čas jeho života, který rychle ubíhá. Je tedy rozumné naplno využít každou vteřinu, prožít život maximálně intenzivně a pokud možno si ho nezkracovat nebo nekazit nějakými ohledy na druhé. Víra však často vede k problémům s okolím a nezřídka také k pronásledování a předčasné smrti. Pokud tedy otázku, zda Bůh existuje, nelze rozumem rozhodnout, můžeme se řídit podle svého okolí, momentálních pocitů nebo si hodit mincí; materiální realita, kterou máme stále před sebou, ale pravděpodobně převáží nad hypotetickým Bohem.


Důsledky

Halík s Grünem přehlížejí destruktivní následky nevíry (ve smyslu odmítnutí Boží existence) a omylu vůbec. Různá náboženství, různé denominace i různí duchovní vůdci tvrdí různé věci, často protichůdné. Když však vezmeme v úvahu, že je ve hře věčný nebo alespoň šťastný či naplněný život, je nezbytně nutné vědět, které jednání je správné nebo pro člověka dobré. Jsou potraty, rozvody či stejnopohlavní manželství v pořádku, nebo se jedná o hřích? Současně nemůže platit obojí. Podle Halíka však posuzovat ostatní náboženství představuje projev slabé víry (Halík 134); úkolem dnešní doby je mezináboženský a mezikulturní dialog (Halík 117) a do učení a života církve je třeba integrovat „prorocký prvek pravdy v reformaci a dokonce i v ateistické kritice náboženství“ (Halík 170). Především je špatné přeměňovat křesťanství „na politické hnutí za kriminalizaci potratů, odmítání homosexuálních vztahů, umělé antikoncepce a gender-studies“ (Halík 171). Měli bychom se soustředit spíše na „klíčová témata evangelia – lásku, solidaritu, milosrdenství, odpuštění a smíření, a také odpovědi na znamení doby, jako jsou odpovědnost za stvoření, mír, sociální spravedlnost, ekumenismus a porozumění mezi kulturami.“  Grün navrhuje spolupracovat s ateisty v oblastech, jako je ochrana životního prostředí, mír, spravedlnost a solidarita (Grün 200–203).

Grünovy návrhy jsou však na první pohled nedomyšlené: Máme-li bojovat za spravedlivější společnost, znamená to hájit právo dvou mužů uzavřít sňatek a adoptovat děti? Máme-li společně chránit životní prostředí, znamená to snižovat porodnost například rozdáváním kondomů? Máme-li pomáhat druhým, znamená to přijímat co nejvíc imigrantů? Pokud se neshodneme na odpovědích, pak jedinou činností, kterou můžeme společně vykonávat, zůstává samoúčelný „dialog“.

Protože se Halík a Grün ve své knize o víře a nevíře nezabývají věčným životem, nejsou schopni vyrovnat se s existencí utrpení. Bez odkazu na věčný život totiž nelze utrpení (zvláště nevinných) přijmout – lze ho vysvětlit jen jako Boží chybu nebo použít jako argument proti existenci Boha, který by měl být dobrý a současně všemocný. Bez vědomí hříchu a jeho závažnosti člověk nutně dojde k závěru, že pokud Bůh existuje, je nemilosrdný, protože nechává lidi trpět, nebo už proto, že stanovil zákon, který byli lidé v nějaké obtížné situaci nuceni překročit.




Závěr

Optimistické vyznění knihy Svět bez Boha vyplývá z názoru autorů, že dobrá vůle a ochota spolupracovat s ostatními na lepším světě je důležitější než pevné přesvědčení o Boží existenci, které může být dokonce nebezpečné. Zpochybněním schopnosti rozumu dospět k pravdivému poznání a odmítnutím víry jako souboru pravd se otevírá možnost nezávazného „dialogu“ s nevěřícími i s věřícími jiných náboženství a samozřejmě prostor pro neomezený ekumenismus. Přestává být nutné dělat nepříjemné či riskantní věci, například označit některá náboženství za falešná nebo se snažit obracet lidi na pravou víru. V neposlední řadě se nabízí možnost povyšovat se nad ty, kteří tlaku relativismu zatím odolávají. To vše je však možné jen za cenu zásadních rozporů, nekonzistencí a matení čtenářů.

Ve skutečnosti možnost rozumu dospět k pravdivému poznání nelze popřít, Boží existenci lze poznat rozumem, ne všechna náboženství jsou pravdivá a omyly v závažných otázkách mají ničivý dopad na život lidí. Vztah rozumu a křesťanské víry pěkně shrnuje Roman Cardal v 1. kapitole své Identity a diference3):

„Křesťan ví, že jeho víra není absurdní, protože na přirozené úrovni disponuje absolutně jistým filosofickým poznáním Boha, své svobody, své nesmrtelnosti atd. Vyznavači ostatních náboženství si nikdy nemohou být jisti, zda jejich víra není absurdní, a tedy nepravdivá a nepravá.“  

Relativismus vyrostl na chatrných základech a jeho čas vypršel, ale někteří myslitelé evidentně budou potřebovat delší dobu na to, aby se na novou situaci adaptovali. Svět bez Boha od Tomáše Halíka a Anselma Grüna tak můžeme číst jako relikt rozpadajícího se světa, nad jehož zánikem není třeba truchlit. Byl to svět obývaný lidmi, kteří uctívali dějiny a dějiny je odsoudily, kteří hledali znamení času a přehlédli paprsky slunce na východě. Tito lidé se domnívali, že přinášejí světlo, ve skutečnosti však nastolili vládu temnoty, byli pyšní na svou toleranci a milosrdenství, a přitom pošlapali pravdu a mlčky přihlíželi vraždění nevinných. Byl to svět, který vyhnal svého krále; on se však vrátil, aby si vyžádal to, co mu patří.



POZNÁMKY:


  1. Citát pokračuje: „Potom se můžeme ptát dále: Odpovídá náš výklad skutečnosti? Nebo existují výklady, které skutečnost překrucují a padělají? V dnešní době se setkáváme s nabídkami interpretací skutečnosti, které podle mého názoru skutečnosti odporují.“ Tomáš Halík, Anselm Grün: Svět bez Boha. Ateismus jako druh náboženské zkušenosti. NLN, Praha 2017, str. 145. Pro snadnou orientaci uvádím v závorkách autora a číslo stránky z této knihy.

  2. Není jasné, jak Grün rozdíl mezi subjektivním a objektivním chápe – v zážitku krásy se podle něho můžeme setkat s něčím, co přesahuje naši subjektivitu, tamtéž, str. 143.

  3. Roman Cardal: Identita a diference: Systematický kurz ontologie. Academia Bohemica, Praha 2011, str. 22.