Ročník 2017‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Odpověď na výzvu biskupa Holuba k diskusi

Jiří Fuchs


Otec biskup předložil na webu Monitoru své stanovisko k problému vztahu křesťana k EU. Jako autor článku, který ten předvolební rozruch vyvolal, jeho pozvání k diskusi o těch „…tak důležitých tématech“ vítám. Oceňuji, že pokládá za důležité i nesouhlasné názory a že vybízí k férové, věcné diskusi.


Biskup říká: „Ve mnou kritizovaných článcích RC Monitoru bohužel v celkové souvislosti nevidím evangeliu odpovídající hledání cest vedoucích k jednotě, míru, k podpoře naděje a lásky k druhým, jak nás k tomu vybízí i náš současný papež František, ale naopak podněcování ke strachu a nepřátelství.“


Ano, jde o celkovou souvislost, čili o vztah křesťana k politice EU jednadvacátého století. O tom, jestli evangeliu odpovídá její podpora či spíše odpor k ní, může ale rozhodnout jen povaha bruselské politiky. Já ji pokládám za totalitní, otec biskup nikoli. Proto také oba vidíme soulad našich protichůdných vztahů k EU s evangeliem opačně. On spatřuje v prounijních postojích mír a lásku k druhým, zatímco euroskepsi pojednává v termínech podněcování strachu a nepřátelství.

Co když je ale politika EU skutečně nástrojem totalitní ideologie? Pak se hodnotící znaménka nutně změní. V takovém případě je totalitní EU protikřesťanská a odpor k ní se stává povinností křesťana; odpovídá evangeliu, zatímco podpora totality nikoli. Vše tedy závisí na pravdivé identifikaci EU – zda je, či není totalitní.

K takové identifikaci ovšem potřebujeme správnou, filosoficky vypracovanou, tj. dobře odůvodněnou a pochopenou definici totality. V příručkách dnešních politologů, zatížených metodickým empirismem, ji ale bohužel nenajdeme; pouhá důvěra v konsenzus „odborníků“ tu nestačí. Obávám se, že v tomto rozhodujícím bodě našeho sporu bychom i u otce biskupa našli běžné omyly o esenci totality. (Mezi ty nejrozšířenější patří názor, že totalita implikuje kruté zacházení s odpůrci či zákaz svobodných voleb.) Je-li tomu tak, pak nejen celá jeho apologie prounijního postoje, ale i akcentovaný nesoulad euroskeptiků s evangeliem je na vodě.


Biskup dále říká: „Pokud něčemu v dnešním uspořádání společnosti autoři říkají tak jasné „ne“, jako tomu je v případě zmíněných článků, je třeba se ptát, čemu a komu tím říkají „ano“; co je nabídnuto jako alternativa odpovídající evangeliu, netýkající se jen úzce vymezené otázky, kterou zaměření jednotlivých článků zvlášť sleduje, ale celkového kontextu, směřování a úmyslu.“

„Vystoupení z EU neznamená ocitnout se ve svobodném a nevinném vzduchoprázdnu, kde si sami vše ideálně zařídíme. Naše historie nás o tom jednoznačně přesvědčuje a zdravý rozum to dosvědčuje o to více za současné politické situace. Toto nedomýšlet je – jak jsem nastínil již ve druhém bodě – buď velmi naivní, nebo krajně nezodpovědné, v každém případě ale mimořádně nebezpečné.“


Domnívám se, že dovolávání se zdravého rozumu při oficiální interpretaci dnešní politiky, která je zcela ve stínu politicky korektního myšlení, je dost odvážné. Vždyť zdravý rozum a politická korektnost jsou hodně vzdálenými protipóly. Je-li euroskepticismus skutečně naivní, nezodpovědný a nebezpečný, pak jsou to primárně defekty politického myšlení. Takových ale zná i historie církve bezpočet. Že by také vždycky odporovaly evangeliu? Krom toho bychom mohli v průběhu diskuse vztáhnout tytéž predikáty i na prounijní postoje.

Všechno zase záleží na tom, jak hodnotíme politickou situaci: Jestli především chápeme EU jako režim měkké totality. Pokud ano, pak je euroskepticismus už sám o sobě plně křesťanským postojem – za předpokladu, že vystoupení z EU není automatickým přechodem do jiné totality; neboť ta je nejhorším možným režimem.

Stoupenci EU v této souvislosti poukazují na žraločí apetit Ruska. Je ale opravdu tak zřejmý? Nejde náhodou právě tady o podněcování ke strachu a k nepřátelství? Není to jen finta bruselských totalitářů, vytvářet obraz nepřítele za účelem „užší integrace“ čili upevnění totalitní nadvlády?

Především: Rusko není totalitní. Jen povrchní emoční či propagandistické myšlení může dávat rovnítko mezi Ruskem a SSSR. Je to jen velmoc, před kterou je dobré být ve střehu. Představa, že nás hned spolkne, je sice u nás jitřena zkušeností se Sovětským svazem, abychom ale například mohli s europoslancem Svobodou tvrdit, že „český proruský katolík“ je rozporný pojem, na to je ve hře mnoho neznámých.

A je tu i další problém, který vyžaduje vyjasnění: Specifické ohrožení Západu islámem. Bude-li Západ pokračovat v ideologicky kýženém sebevražedném procesu, a nic ani vzdáleně nenaznačuje, že by s tím chtěl přestat, pak je pro nás vystoupení z EU nezbytností. Také v pohledu na islám, potažmo na „uprchlíky“, vycházíme zřejmě z opačných předpokladů. Já pokládám ideu umírněného islámu za grandiózní propagandistickou lež. Kdo se podívá na muslimskou víru realisticky, bez politické korektnosti a ekumenických předpojetí, nemůže v ní nevidět kódy agresivity a fixované vědomí nadřazenosti vůči „nevěřícím“. Rovněž tak nemůže být slepý k historické i současné zkušenosti s konsekventními projevy této násilnické povahy islámu. Protiargumenty typu „umírněných muslimů“, „do jednoho pytle“ či „máme jich tu pět a půl a už se děsíme“, patří do učebních textů středoškolské logiky jako případy triviálních sofismat. Ale otec biskup to tak ostře asi nevidí. Proto mu problém islamizace Evropy nic neříká; možná ho taky chápe jen jako šíření nenávisti.


Biskup říká: „Z různých mých vyjádření je zřejmé, že nesouhlasím se vším, co EU koná a co prosazuje. Mravně pochybná nebo diskutabilní rozhodnutí či selhání členských států i celé EU kritizuji otevřeně (viz např. rozhovor pro Hospodářské noviny z 27. října 2017). Ovšem pokud řekneme „ne“ EU, bude to znamenat vyřešení těchto mravních problémů?“


U některých otázek, např. ateismu, to vyřešení znamenat nebude. Ale některé palčivé mravní problémy, jakými jsou život v systémovém lhaní politické korektnosti, mocenské vnucování protipřirozených receptů v rodinné a sexuální oblasti či sebevražedné vítání islámských dobyvatelů, by se tím vyřešily.


Biskup říká: „Ano, je zcela legitimní mít v této otázce různé názory. Ovšem periodikum, které samo sebe deklaruje jako „svět katolickýma očima“, by mělo přinejmenším přihlížet k linii katolické církve v daném tématu, v tomto případě vyjádřené například v exhortaci Jana Pavla II. Ecclesia in Europa, která se (v článcích 96, 100-103, 111-112) vyjadřuje k většině problematických bodů včetně sekularizace, etického relativismu, imigrace či globalizačních vlivů nejen v Evropě, s jednoznačnou podporou integrace i samotné EU a povzbuzením k vlastní práci na oživování jejího křesťanského charakteru.


Později ale mluvil Jan Pavel o nové, zákeřnější ideologii Zla. (Paměť a identita, 2005.) Také papež Benedikt mluvil o protiskutečnostní, nelidské ideologii, když ocenil G. Kuby, která ji demaskuje empiricky. Kouzlo měkké totality kulturního marxismu bohužel spočívá v tom, že jeho skutečné revoluční záměry vycházejí najevo postupně. Jsou skryty za sofistikovanou demagogií pseudohumanismu a působivými slogany, které pletou hlavy elitám i široké veřejnosti. A to tím spíše, že programy totalitní ideologie jsou prosazovány nenásilně a v intelektuálně nadmíru příhodném klimatu.

Ano, apely papežů na oživování křesťanského charakteru Evropy jsou jistě potřebné. Je-li ale EU protikřesťanskou totalitou, pak narážejí na zeď elementární, zavilé nenávisti. Je-li humanitně univerzitní, politický, kulturní a mediální mainstream zkažený neomarxistickou ideologií, pak je prostě nepřítelem zdravého rozumu, realistické filosofie i křesťanské víry. Pak je ale rozumnější to uznat a podle toho jednat než se utíkat k chiméře tolstojovského nadkřesťanství, v němž platí, že „mít nepřítele odporuje evangeliu“. Láska k nepříteli, jako jeden z vrcholů křesťanské morálky, neimplikuje ani pacifismus, ani masochismus, ani netečnost k bezpráví vůči ideologicky neprivilegované většině. Podstatná křesťanská tradice to věděla. Mimo jiné i proto, že nezpochybňovala nezbytný soulad hodnot lásky, pravdy a spravedlnosti.

Naproti tomu modernisté jsou vlivem své intelektuální orientace na moderní filosofické myšlení z principu vystaveni častému pokušení stavět lásku proti pravdě a spravedlnosti. U nás toto problematické umění soustavně provozuje T. Halík. Novověká filosofie, jíž je bezmezně oddán, totiž logicky a nezadržitelně vyústila do masivní relativizace hodnot myšlení a jednání.  


Biskup říká: „V tomto duchu se nesou i promluvy papeže Františka, např. při návštěvě Evropského parlamentu v roce 2014, kde přes množství kritických upomínek povzbuzuje „vrátit se k pevnému přesvědčení otců zakladatelů EU, kteří toužili po budoucnosti založené na schopnosti pracovat společně na překonání rozdělení a usnadnit mír a společenství mezi všemi národy tohoto kontinentu“ a k obnovení „důvěry ve velký ideál jednotné a mírumilovné, tvořivé a podnikavé Evropy, která respektuje práva a uvědomuje si vlastní povinnosti“.


Vládne-li však v EU totalita, pak je odvolávání na zakladatele EU smysluprázdné, mimoběžné. Byli jistě skvělí, ale vývoj od „zlatých šedesátých“ bohužel neodhadli.


Biskup říká: „Je mnohem jednodušší bořit než stavět, něco odmítnout než přiznat spoluodpovědnost a napnout všechny síly k napravení toho, co se nepovedlo.“


Apelace tímto směrem zase dávají smysl, jen když společnost stojí na rozumných základech lidské přirozenosti. Je-li založena na totalitní negaci lidství, pak bořit je žádoucí a stavět je kolaborací; máme s tím taky nějakou zkušenost.


Biskup říká: „Nechápu obhajobu pana Fuchse, který ve svém článku nepřímo doporučil volit spíše některou z „netradičních“ stran, mezi nimiž jmenuje např. stranu T. Okamury, přičemž právě SPD ve svém politickém programu jasně deklaruje záměr přísné státní regulace církví.


Je pochopitelné, že biskup moje doporučení nechápe, když vychází z opačného myšlenkového kontextu, než v jakém EU reflektuji já. Proto je nejprve třeba rozluštit, jak se to má s politikou EU: Zda je, či není nástrojem totalitní ideologie, a zda vede k islamizaci Evropy. Ukáže-li se, že ano, pochopení přijde samo.

Pokud se ale problém povahy bruselské politiky politicky korektně obejde, musejí se partneři diskuse nutně míjet, protože vycházejí z opačných předpokladů. Hodnotícím soudům o nesouladu euroskepticismu s evangeliem by tedy mělo předcházet vyjasnění tohoto klíčového problému. Nedá se říct, že bych na něj v inkriminovaném článku neupozornil; bohužel to nebylo v předvolebním zaujetí vnímáno. Když politické vášně opadly, je možné o těchto věcech diskutovat střízlivě, a proto jsem rád nabídku otce biskupa k diskusi přijal.