Ročník 2019‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Amoris laetitia a Correctio filialis: Shrnutí debaty

Marie Tejklová


V tomto článku se pokusím shrnout jádro sporu ohledně exhortace Amoris laetitia a Synovského napomenutí (Correctio filialis)1), který se mezi mnou a Antonínem Steinhauserem odvíjel na stránkách Distance v průběhu loňského roku. Budu při tom odkazovat na knihu Rozptýlit mlhu: Věcné úvahy nad exhortací Amoris laetitia, ve které jsou klíčové otázky podrobně rozebrány.

Podle Steinhausera papež František exhortací Amoris laetitia povolil přístup některých rozvedených věřících, kteří žijí more uxorio v církevně neplatném svazku, ke svatému přijímání. Jedná se o změnu disciplíny, na kterou má papež právo a která je v pořádku také z věroučného hlediska. Ačkoli se tito lidé dopouštějí cizoložství, a tedy materiálně těžkého hříchu, mohou být v milosti posvěcující, protože (trvající) cizoložství nemusí být plně přičitatelné. Tento fakt lze s pomocí zpovědníka s dostatečnou jistotou rozpoznat a nutnou podmínkou udělení rozhřešení a přístupu ke sv. přijímání pak není předsevzetí s životem v cizoložství (okamžitě) skoncovat. Nejasnosti ohledně výkladu exhortace vznikly proto, že někteří pomýlenci papežův záměr změnit disciplínu nepochopili, nebo jsou dokonce úmyslně vytvořené papežovými odpůrci, kteří ho následně pokrytecky žádají o vyjasnění. Spojování papeže Františka se šířením herezí je podle Steinhausera mylné jak v tomto ohledu, tak také co se týče modernismu a přístupu papeže k Martinu Lutherovi, a Synovské napomenutí je tedy chybné.

Ve skutečnosti jsou problematická nebo přímo mylná všechna uvedená Steinhauserova tvrzení. Problém je v první řadě v tom, jakým způsobem se v Církvi vyhlašuje změna disciplíny, protože Amoris laetitia (AL) postrádá odpovídající formální náležitosti, jak vysvětluje L. Novák:


„Ať už bude AL interpretována jakkoliv, závaznou disciplínu Církve, pokud jde o přístup k eucharistii, změnit nemohla, a to z jednoduchého důvodu: v této exhortaci nedošlo k žádné novelizaci [...] kánonů 915 a 916 CIC (resp. jejich obdoby v CCEO). Novelizace nejen CIC, ale vůbec jakékoliv právní normy totiž musí být zcela explicitní a přesná: musí být jasně uvedeno, že se vůbec o novelizaci nějaké normy jedná: a to které (nebo alespoň obecná formule rušící všechny normy, které jsou s novou úpravou v rozporu), jak přesně zní nový předpis atd. Představa, že by k novelizaci Kodexu mohlo dojít v rámci vágně formulované poznámky pod čarou, v dokumentu, který sám o sobě nemá právní povahu a aniž by vůbec bylo řečeno, že účelem daného textu je novelizovat nějakou právní normu, je zcela absurdní.“ 2)


    Další otázkou je, jak případnou změnu disciplíny odůvodnit v souladu s naukou Církve. V cestě stojí především objektivní či viditelná povaha eucharistie (a z ní vyplývající požadavky), kterou jsem zmiňovala v předcházejícím článku s odkazem na prohlášení kazašských biskupů. Steinhauser má pravdu v tom, že některé formálně těžké hříchy jsou zcela skryté, a protože ruší milost posvěcující, představují překážku přístupu ke sv. přijímání. Mylně se však domnívá, že tím vyvrací můj argument o objektivní povaze svátostí a že milost posvěcující je jedinou podmínkou účasti na eucharistii3); kromě toho nesprávně chápe pojem pohoršení. Steinhauser sice na podporu svých tezí citoval množství dokumentů včetně různých kánonů CIC, ale ocitovat kánon 915 z nějakého důvodu opomenul. Tento kánon je však pro naši otázku klíčový, protože z něj vyplývá, že člověk žijící veřejně v rozporu s naukou Církve, což je právě případ rozvedených a civilně znovu sezdaných věřících4), nesmí eucharistii dostat:


„Zákon Církve, který zakazuje služebníkům Církve podávat svaté přijímání jiným osobám (tj. kánon 915), se tudíž neopírá o nějaké „rozlišování“ stavu duše potenciálního komunikanta, které by snad měl provádět příslušný vysluhovatel, nýbrž výlučně o objektivně zřejmé, vnější skutečnosti. Subjektivní rovinou hříchu se zabývá kánon 916, a ten, na základě posouzení stavu duše přijímajícího, nezakazuje podávání eucharistie, nýbrž její přijímání: neboť zákonná povinnost (zde povinnost posoudit subjektivní stav něčí duše) může být uložena pouze tomu, kdo ji může splnit, a do srdce druhému nikdo nevidí. Jinými slovy: pokud se někomu jeho objektivně hříšný stav nepřičítá jako subjektivní hřích, je tato skutečnost relevantní pro aplikaci kánonu 916 a implikuje, že tato osoba nemá ze své strany zákonem zakázáno přijímat eucharistii. Avšak pokud jde o otázku aplikace kán. 915 a FC 84, je tato skutečnost irelevantní, neboť zde formulovaná norma se vztahuje nikoliv na přijímajícího, nýbrž na podávajícího, a to na základě objektivního, zjevného stavu přijímajícího. A protože účast laika na eucharistii obnáší dvojí: totiž jednak podání a jednak přijetí, musí být pro dovolenou účast na eucharistii dovoleny i obě tyto její nutné součásti.“ 5)

Přičitatelnost trvajícího cizoložství a možnost jejího posouzení do budoucna, o kterou jsme se se Steinhauserem tolik přeli, tedy ve skutečnosti není rozhodující. I kdyby však chtěl Steinhauser platnost kánonu 915 zpochybnit, stejně by mu to nepomohlo, především proto, že při zpovědi je nutné zřeknout se hříchu jakožto objektivního typu jednání, a předsevzetí s životem v cizoložství skoncovat tedy není možné obejít například poukazem na sníženou přičitatelnost.6) Jak uzavírá L. Novák, „neexistuje platný argument, jímž by bylo možné, s ohledem na závazné učení Církve, obhájit připuštění „znovusezdaných“, kteří se nezavázali k sexuální zdrženlivosti, k eucharistii: a to jak pokud jde o otázku, zda jim vysluhovatel smí svaté přijímání podat, tak pokud jde o otázku, zda sám „znovusezdaný“ smí ke svatému přijímání přistoupit.“ 7) Přestože tedy exhortace disciplínu Církve z uvedených důvodů změnit nemohla, záměrem papeže Františka podle všeho skutečně bylo disciplínu změnit. Ačkoli samotná exhortace je v tomto ohledu otevřená různým výkladům, je to zřejmé z papežových výroků následujících po zveřejnění exhortace, a především ze schválení nových pastoračních směrnic argentinských biskupů a zahrnutí tohoto schválení do oficiálního věstníku.8) Kromě konfliktu s trvalou naukou Církve, vyjádřenou například v magisteriu Jana Pavla II., obnáší změna disciplíny a její odůvodnění určité nejasnosti a rozpory.9) Pokud tedy papež František opravdu chtěl některým věřícím žijícím manželsky v neplatném partnerském svazku umožnit přístup k eucharistii, zákonitě to způsobilo zmatky, které pocházejí jednoznačně od něho samého – nikoli od nějakých „pomýlenců“, kteří si zapomněli prolistovat Katechismus, jak se domnívá Steinhauser. Pokud jde o další zdroje bludů uváděné v Synovském napomenutí, tj. učení Martina Luthera a modernismus, Synovské napomenutí dostatečně jasně dokumentuje, jak papež propagoval Martina Luthera a veřejně schvaloval jeho omyly, a ve svém prvním článku jsem vyvrátila Steinhauserovu obhajobu papežových výroků a jednání v této věci10); o modernismu a jeho projevech v exhortaci Amoris laetitia jsem podrobněji pojednala ve svém článku v citované knize.11) Z toho všeho vyplývá, že Synovské napomenutí, dubia čtyř kardinálů a další žádosti o vyjasnění a upozornění na šíření herezí v souvislosti s exhortací Amoris laetitia a dalšími papežovými výroky, činy a opomenutími, jsou oprávněné. Můžeme se přít o konkrétní formulace, ale Steinhauser by měl rozlišovat mezi akcí a reakcí a neobracet svůj hněv na posly špatných zpráv, jimž svědomí nedovolilo mlčet o vážnosti situace.

Teprve ti, kdo přijdou po nás, budou schopní rozptýlit všechny nejasnosti a s odstupem odpovědět na otázku, jak mohlo k této mimořádně bolestné situaci dojít a jak jsme se měli zachovat. Pokud naši generaci odsoudí, určitě to nebude proto, že jsme se ozvali, zatímco jsme měli mlčet, nebo že jsme se svými slovy někoho dotkli.  Především nás však bude soudit Bůh, jehož není možné klamat a jemuž budeme skládat účty z toho, zda jsme se pokusili hájit pravdu. Kéž je k nám shovívavý.


Poznámky:


1. Correctio filialis de haeresibus propagatis,www.correctiofilialis.org

2. L. Novák, „Eucharistii „znovusezdaným“? Věcný rozbor   neúspěšných argumentů“. Rozptýlit mlhu: Věcné úvahy nad exhortací Amoris laetitia. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2018, str. 113.

3. „Navíc ten soud o stavu jejich milosti je nejdůležitější a z hlediska našeho sporu jediný relevantní, protože je jako jediný doktrinálně podmíněný.“ A. Steinhauser, „K předmětu diskuse o Františkově magisteriu“, http://www.distance.cz/2018/4-cislo/k-predmetu-diskuse-o-frantiskove-magisteriu

4. S výjimkou případu, kdy se z vážného důvodu nemůžou rozejít a zavážou se žít jako bratr a sestra.

5. L. Novák, „Eucharistii „znovusezdaným?“, str. 71–72.

6. L. Novák, „Eucharistii „znovusezdaným?“, str. 86: „Jinými slovy, skutečnost, že něčí minulé objektivní hříchy nebyly přičitatelné, jej nezbavuje povinnosti odvracet svoji vůli od hříchu ve smyslu objektivně hříšného typu jednání. Odmítnutí zaujmout ve svátosti smíření v rámci předsevzetí tento postoj ke hříchu cizoložství je samo o sobě hříšné, ať už minulý hřích cizoložství byl přičitatelný či nikoliv. Nutnou podmínkou skutečného smíření s Bohem ve svaté zpovědi je předsevzetí již nehřešit, z nějž není vyloučen žádný těžký hřích, objektivně vzatý.“ Podrobné pojednání o faktorech snižujících přičitatelnost viz str. 70–102.

7. L. Novák, „Eucharistii „znovusezdaným?“, str. 114.

8. Podrobný rozbor viz V. Šimek, „(Ne)smějí rozvedení znovusezdaní žijící more uxorio přijímat eucharistii? K výkladu 8. kapitoly exhortace Amoris laetitia“, Rozptýlit mlhu: Věcné úvahy nad exhortací Amoris laetitia. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2018, str. 17–41.

9. Změna disciplíny by zřejmě implikovala, že cizoložství se může „samo sebou“ (časem, okolnostmi) změnit v necizoložství; papež v exhortaci říká, že nechce stanovit novou obecnou normu, povolením přístupu některých znovusezdaných ke svátostem (by) však novou obecnou normu stanovil, viz cit. článek V. Šimka.

Srov. také L. Novák, „Eucharistii „znovusezdaným?“, str. 113–114: „Mimo to, jak bylo doloženo výše, příslušné kánony nevyjadřují pouze měnitelnou církevní disciplínu, nýbrž nezměnitelné božské právo. Nejenže tedy AL tyto normy fakticky nezměnila, ale ani je změnit nemohla. Kánony 915 a 916 tudíž bez nejmenších pochyb zůstávají platným právem a nadále zavazují vysluhovatele svátostí i věřící.“

10. M. Tejklová, „Papež a hereze“, http://www.distance.cz/2018/1-cislo/papez-a-hereze

11. M. Tejklová, „Amoris laetitia a pravda“, Rozptýlit mlhu: Věcné úvahy nad exhortací Amoris laetitia. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2018, str. 127–147.