Ročník 2019‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Lichva a úrok: úvod do problému – Část 2.

Lukáš Augustin Máslo


Lichvářský úrok jako platba za užívání peněz

Další argument ve prospěch lichvy jako takové říká, že úrok je platbou věřiteli za užívání zapůjčených peněz dlužníkem. Jinými slovy, věřitel má právo dostat zpět peníze, které zapůjčil, ale navíc ještě jakousi nájemní platbu. Platba za užívání ovšem předpokládá, že u daného statku lze oddělit držbu (ius possidendi) a dispozici (ius disponendi) na jedné straně od užívání (ius utendi et fruendi) na straně druhé. Pronajmu-li někomu svůj dům na jeden rok, zůstávám jeho majitelem, tj. ponechávám si právo dispoziční a právo držby, a dlužníkovi přenechávám na rok právo užívat věc, resp. její plody. Po roce mám tedy právo požadovat – z titulu práva dispozičního a práva držby – vrácení domu, a navíc mám právo požadovat i ekvivalentní hodnotu, kterou dlužníkovi přineslo užívání domu (tedy nájemné) - a to opět z titulu práva dispozičního a práva držby. Zapůjčím-li však někomu 100 litrů pšenice pro účely, pro něž se běžně užívá (tj. ke konzumaci nebo zasetí), potom nemohu přenechat dlužníkovi právo užívat tuto věc, resp. její plody, a současně si ponechat k této věci právo dispoziční a právo držby. Důvodem je, že realizace užívacího práva ničí právo dispoziční a právo držby, a to proto, že užitím je zmařena samotná zapůjčená věc. Ať už dlužník pšenici zkonzumuje nebo zaseje, tato konkrétní pšenice je tímto užitím zničena, či, v jazyce tomistické ontologie, dojde k substanciální změně. Identická věc v důsledku toho nemůže být vrácena. Vrácena může být pouze věc stejného druhu a ve stejném množství. Užívání se však týkalo užití zničeného konkrétního exempláře, nikoli věci definované druhem. V momentě, kdy věřitel přenechá věc, která se spotřebuje prvním užitím (primo usu consumptibilis), k užití, musí se tedy s právem užívacím současně vzdát i práva dispozičního a práva držby k této věci. Nemá-li však v úmyslu poskytnout dlužníkovi dar, má tedy právo na vrácení ekvivalentní hodnoty, tj. věci stejného druhu a ve stejném množství. Zůstává tedy věřitel majitelem zapůjčené pšenice? V jistém smyslu ano, v jiném nikoli. Jeho vlastnické právo se týká pouze věci definované toliko druhově a kvantitativně (případně dle dohody pouze směnné hodnoty vyjádřené v penězích), nikoli individuálně.

V případě peněz je situace obdobná. Dojde-li k zapůjčení peněz pro účely, pro něž se peníze obvykle užívají (tj. pro účely utracení), nemůže dlužník toto užívací právo realizovat, aniž by se věřitel musel vzdát dispozičního a držebného práva ke konkrétním exemplářům zapůjčených peněz. 9) Klíčové je tedy rozlišení, zda se vlastnické právo věřitele týká věci definované druhově a kvantitativně, nebo věci definované individuálně. V případě zápůjčky (mutuum) se tedy v určitém smyslu věřitel dobrovolně vzdává současného vlastnického práva k věci definované individuálně výměnou za budoucí vlastnické právo k věci definované druhově a kvantitativně. Vzdáním se (současného) vlastnického práva k věci definované individuálně se však věřitel automaticky vzdává svého dispozičního a držebného práva k této věci, a tím i nároku na ekvivalentní hodnotu za užívání této věci. Otázka zní, zda náhodou nemá v takovém případě věřitel právo na ekvivalentní hodnotu za

užívání této věci z titulu svého budoucího vlastnického práva k věci definované druhově a kvantitativně. Takové právo je však právem budoucím. K užívání však dochází nyní. Může tedy subjekt budoucího dispozičního a držebného práva k věci definované druhově a kvantitativně nárokovat ekvivalentní hodnotu za postoupení současného užívacího práva k věci definované individuálně?

Zde však oponent může namítnout: Subjekt budoucího dispozičního a držebného práva k věci definované druhově a kvantitativně přeci však může nárokovat ekvivalentní hodnotu za postoupení současného dispozičního a držebného práva k věci definované individuálně. Problém však nespočívá ve výměně současného práva za budoucí. V případě věci spotřebovávané prvním užitím totiž subjekt (současného) užívacího práva musí být totožný se subjektem (současného) práva dispozičního a držebného. V případě věci nespotřebovávané prvním užitím však tyto subjekty mohou být odlišné. Nárok věřitele na ekvivalentní hodnotu za užívání věci pak vzniká z titulu jeho současného práva dispozičního a držebného. Toto právo je však u věci spotřebovávané prvním užitím na straně dlužníka. V případě věci nespotřebovávané prvním užitím věřitel vlastně souhlasí s postoupením současného užívacího práva k věci výměnou za budoucí ekvivalentní hodnotu tohoto užívání. Může tak učinit proto, že je a zůstává vlastníkem věci, tedy subjektem dispozičního a vlastnického práva k této věci. V případě věci spotřebovávané prvním užitím však věřitel nezůstává vlastníkem této věci, nýbrž postupuje spolu se současným právem užívacím i právo dispoziční a držebné, čímž přestává být subjektem práva dispozičního a vlastnického k této věci. Jakožto někdo, kdo převádí užívací právo k věci spotřebovávané prvním užitím, souhlasí věřitel s převodem současného práva dispozičního a držebného k věci definované individuálně 10)  Jakožto někdo, kdo žádá platbu za převod užívacího práva, si však chce současné dispoziční a držebné právo k věci definované individuálně zachovat, 11) a tedy nesouhlasí s jeho převodem. Ve vůli věřitele tedy opět vzniká rozpor.


Lichvářský úrok jako kompenzace za užívání kapitálu

V reakci na argument scholastiků proti 5. titulu, konkrétně argument neplodnosti peněz, předkládá Antonín Vřešťál tezi, že peníze sice

po většinu historie křesťanského světa byly neplodné, avšak v posledních staletích se staly plodnými. Dokud byly peníze neplodné, bylo u zápůjčky požadování kompenzace nad úroveň jistiny legitimní pouze na základě přítomnosti některého z vnějších titulů, v kterémžto případě se jednalo o úrok. Poté, co se peníze staly plodnými, změnila se povaha nejenom peněz, ale i zápůjčky, takže požadavek kompenzace nad úroveň jistiny se stává legitimním na základě plodnosti peněz. Vřešťál věci primo usu consumptibiles dělí na dvě skupiny, na věci, které prvním užitím zanikají (a tedy se spotřebovávají v pravém smyslu), a na věci, které se prvním užitím nespotřebovávají, nýbrž pouze zcizují, tj. i nadále trvají ve své rovnomocnině, abychom použili jeho termín. Až potud je jeho argumentace ve shodě s tradičním scholastickým přístupem. Nyní však zavádí následující distinkci: Neprodukuje-li tato rovnomocnina nové hodnoty, jsou tyto peníze neplodné (např. když se za peníze koupí potraviny či spotřební statek); produkuje-li tato rovnomocnina nové hodnoty, jsou tyto peníze nepřímo plodné (např. když se za peníze koupí výrobní faktor, třeba pole nebo kráva). Je tedy relevantní, na jaký účel je zápůjčka poskytnuta. Je-li poskytnuta na spotřební účel, jsou tyto zapůjčené peníze neplodné, a v takovém případě lze kompenzaci nad úroveň jistiny požadovat pouze na základě některého z vnějších titulů. Je-li poskytnuta za výrobní účel, jsou tyto zapůjčené peníze nepřímo plodné (nepřímo, protože pouze prostřednictvím své rovnomocniny), a kompenzaci nad úroveň jistiny lze tedy požadovat legitimně i při nepřítomnosti vnějších titulů, a to jako podíl na zisku jistém:


Úrok ze zápůjčky výrobné požadovaný není ratione mutui, nýbrž jako podíl na zisku jistém, jest to contractus societatis v jiné formě. Nepříčí se tudíž encyklice Benedikta XIV. „Vix pervenit“. 12) (Vřešťál, Lichva a úrok, s. 110, pozn. 1)


Podobně hovoří Robert Holman:


Například když někdo pronajme jinému hospodářství, může požadovat nájemné, protože nájemce má z hospodářství užitek – může se těšit z bydlení v domě a může na tomto hospodářství získat úrodu. Jinými slovy – hospodářství je plodné. Ale požadovat úrok z půjčky peněz nelze, protože peníze jsou sterilní. To však nedává valný smysl. Vždyť člověk, který si půjčí peníze, si za ně může koupit hospodářství. Jaký je rozdíl v tom, pronajme-li si hospodářství nebo vypůjčí-li si peníze na koupi hospodářství? Jaký je rozdíl mezi morálností renty za pronájem domu a půdy a morálností úroku z peněžní půjčky, která umožňuje koupit si dům a půdu? Scholastikové (stejně jako Aristoteles) nedokázali odlišit peníze (oběživo) a kapitál, a to je vedlo k mylné představě o sterilitě peněžní půjčky. Nepochopili, že úrok není odměnou za peníze samotné, ale za to, co si lze za ně koupit. (Holman, Dějiny ekonomického myšlení, ss. 9-10)


Holman tedy nevidí rozdíl mezi pronájmem hospodářství a poskytnutím zápůjčky na koupi hospodářství. Rozdíl je však v tom, že při pronájmu zůstává vlastníkem hospodářství pronajímatel, zatímco u zápůjčky se vlastníkem hospodářství stává dlužník. Pokud tedy například hospodářství v důsledku požáru lehne popelem, jde v prvním případě škoda na konto vlastníka-pronajímatele, zatímco ve druhém případě jde škoda na konto vlastníka-dlužníka. Věřitel bude chtít jistinu a požár ho nezajímá. Dále věřitel nemůže požadovat platbu za postoupení užívacího práva k hospodářství, k němuž má vlastnické i užívací právo od počátku dlužník, a kde tedy věřitel žádné užívací právo nepostupuje. Věřitel pouze postupuje současné dispoziční, držebné a užívací právo k penězům, za něž si dlužník hospodářství koupí, výměnou za budoucí dispoziční, držebné a užívací právo k peněžní částce ekvivalentní hodnoty. Pokud jde o Vřeštálův argument, není platný, neboť na rozdíl od tichého společníka ve smlouvě nazývané contractus societatis, tedy společenské smlouvě, věřitel nesdílí s dlužníkem riziko ztráty. Vřešťál riziko z argumentu eliminuje tím, že řekne, že se jedná o podíl na zisku jistém. Ale jistotu má pouze věřitel, protože na základě smlouvy o lichevní zápůjčce, nakolik ji legislativa umožňuje, má nárok na lichvářský úrok bez ohledu na to, zda jeho dlužník skončí v zisku či ztrátě. Tichý společník ve společenské smlouvě, jenž má nárok na podíl na zisku, se musí právě tak v případě ztráty podílet se svým společníkem-podnikatelem na ztrátě. 13)

Vřeštál pokračuje v argumentaci: Zatímco ve středověku a raném novověku byly investiční příležitosti velmi omezené, v pozdním novověku a zejména pak v 19. století se investiční příležitosti staly natolik dostupné, že prakticky v jakékoli lokalitě lze investovat jakkoli malou částku a majetek tak zhodnotit:


[…] peníze mohou v každé ruce býti plodny. Peníze stávají se kapitálem v tom smyslu, v jakém slovo to (kapitál) vykládá učení národohospodářské, jakožto hodnotu, jež jiné hodnoty plodí. Spočívá pak nynější plodnost peněz hlavně na tom, že skoro každý kapitál lze za peníze koupiti, jinak řečeno, že není dnešní dobou skorem žádného pramene příjmů, který by za peníze nebyl přístupný. […] Dnešní dobou lze jakoukoliv sumu peněžní v kratičké době vyměniti za pozemky, tedy za kapitál čili hodnotu plodící jiné hodnoty, čímž peníze samy kapitálem se stávají. […] V řemesle pak dají se mnohem větší sumy umístiti, než dříve bylo možno. […] A pozorujme konečně obchod; ten byl vždy pramenem příjmu, jest však nyní mnohem pohodlnější, než byl dříve. […] Kdo pak by nechtěl sám se obírati obchodem, súčastní se obchodu cizího. A jak snadno jest koupiti akcie nějakého podniku […] Ke koupi takovýchto akcií ani není zapotřebí větších sum […] Komu to se nelíbí, koupi si nějakou tu obligaci, a práce jeho obmezí se pak na stříhání kuponů. […] Za těch a takových poměrů nelze již více brániti, jestliže někdo při zápůjčce požaduje mírných úroků, neboť peníze jsou dnes a u nás plodny. (Vřešťál, Lichva a úrok, ss. 112-114)


Byl by však omyl domnívat se, že Vřešťál za takovýchto podmínek všeobecně dostupných investičních příležitostí dovoluje úrok pouze u výrobních úvěrů, jak bylo naznačeno výše. Za situace všeobecně dostupných investičních příležitostí (tedy za situace, kdy jsou peníze nepřímo plodné) obhajuje Vřešťál u peněžní zápůjčky kompenzaci nad úroveň jistiny i při absenci vnějších titulů nejenom u výrobních úvěrů, nýbrž i u spotřebních. Argumentuje následovně:


Nazýváme-li nějakou věc plodnou, nepřihlížíme tím ke skutečnosti, nýbrž k možnosti. Tak na př. veliký dům činžovní nazýváme věcí plodnou, ať v něm nájemníci bydlí anebo ať je prázdný. Nezáleží na tom, zdali majitel jej skutečně pronajal, to jedině rozhoduje, zdali jej pronajati mohl. Pole nazývá se věcí plodnou, ať leží úhorem, ať je oseto; nezáleží na tom, zdali majitel je osévá, to jedině rozhoduje, zdali by je osévati mohl. A podobně, přičítáme-li v některé době a na některém místě penězům plodnosti, nemíníme tím, že peníze ty zase jiné peníze ploditi, tj. vydělávati musí, nýbrž jedině to, že tyto peníze jiné peníze vydělávati nebo vůbec hodnoty vyráběti mohou. (Vřešťál, Lichva a úrok, ss. 86-87)


A zcela explicitně pak formuluje svou pozici takto:


Při tom nepadá na váhu, jaký předmět za peníze skutečně koupen byl (zda plodný či neplodný), nýbrž jaký předmět za ty peníze koupiti se mohl. A je-li možno, tou právě dobou a na tom právě místě za peníze nakoupiti plodných předmětů, pak smíme říci, že tou právě dobou a na tom právě místě peníze jsou nepřímo plodné; jako obdobně pole nějaké jest úrodné a zůstává jím, i když majitel je toho roku nechal ležeti ladem. (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §48, 228)


Analogie s polem není zcela od věci. Platbu nájemného mám také právo žádat, i když nájemce nechá nakonec pole ležet ladem. Výrobní faktor pole tedy sice žádnou práci nevykonal, ale to není má věc. To, co totiž pronajímám, je užívací právo k poli, nikoli samotné užívání pole. Vřešťál tedy vlastně argumentuje – a to je má interpretace – že úrok v situaci všeobecně dostupných investičních příležitostí (tedy v situaci nepřímé plodnosti peněz) je platba za obětované užívací právo k výrobnímu faktoru, který dlužník mohl za peníze koupit (ať už to udělal, či neudělal), resp. který věřitel mohl za peníze koupit. Z faktu nepřímé plodnosti peněz (tedy všeobecně dostupných investičních příležitostí) Vřešťál vyvozuje důsledek pro 5. titul:


Pokud peníze byly notoricky neplodny, bylo to úkolem Církve, vykládati zákon přirozený, učiti, že lichva se mu příčí; když však peníze se staly plodnými, a nepříčilo se zákonu přirozenému. žádati a bráti úrok, přešla věc v kompetenci státu. Jeho pak úkolem jest, aby 1. plodnost peněz konstatoval, a aby 2. plodnost peněz ocenil, čili úrokovou míru stanovil. To by byla zákonem stanovená cena (pretium legale) za povolené užívání peněz; kdyby však stát neuznal za dobré, nařízení vydati o věci té, rozhodovala by cena obvyklá (pretium vulgare) neb cena umluvená (pretium conventionale). Není tedy titulus permittentis legis civilis titulem naprostým, nýbrž jen podmíněným; platí pouze tam a pouze tenkráte, kde a kdy peníze jsou plodny. (Vřešťál, Lichva a úrok, s. 122)


Z toho Vřešťál vyvozuje následně morální konsekvenci:


Nehřeší, kdo ze zápůjčky peněz nepřímo plodných žádá obvyklý nebo zákonem stanovený úrok.  (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §48, 229)


Vřeštál tuto konsekvenci dále vysvětluje:


Díme: „ze zápůjčky“, tj. z důvodu pouhé zápůjčky, neboť svou plodností peníze vymykají se z pravidla výše XI, 222. Vyloženého, 14) které platí jen o zápůjčce věcí neplodných. Věřiteli není třeba, hledati nějakého omluvného důvodu XI, 223. Uvedeného 15) ; ostatně vždy mu svědčí alespoň důvod ušlého zisku. (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §48, 229)


Zde tedy opět Vřešťál zavádí distinkci: Za situace všeobecně dostupných investičních příležitostí rozlišuje mezi zápůjčkou věcí neplodných, u níž nelze žádat kompenzaci nad úroveň jistiny, a zápůjčkou věcí plodných (ať už přímo či nepřímo skrze rovnomocninu), u níž lze žádat platbu nad úroveň jistiny. Zápůjčka, o níž hovoří Vix pervenit, je tedy podle Vřešťála zápůjčkou věcí neplodných, zatímco zápůjčka peněžitá za situace všeobecně dostupných investičních příležitostí je zápůjčkou věcí (nepřímo) plodných. Vřešťál rovněž poznamenává, že věřitel u této druhé zápůjčky nemusí hledat pro platbu nad úroveň jistiny vnější titul. Na základě čeho tedy u této druhé zápůjčky může požadovat kompenzaci nad úroveň jistiny? Vřešťál odpovídá:


Z důvodu pouhé zápůjčky.


Ale požadovat platbu za zápůjčku z důvodu pouhé zápůjčky je totéž jako požadovat platbu za souhlas se zápůjčkou. A my jsme výše dokázali, že požadovat platbu za souhlas se zápůjčkou je rozporné. Vřešťál však nabízí další možnost interpretace:


Jsou-li však peníze tou právě dobou a na tom právě místě nepřímo plodny, jest věřitel oprávněn žádati na dlužníkovi, aby dlužník nahradil, co věřitel zapůjčením ztrácí. Pak skutečně půjčka a zápůjčka jsou obdobny a protidůvod o různosti předmětů půjčky a

zápůjčky nemůže se uplatniti. (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §48, 229)


Podobně tedy jako půjčka jakožto smlouva gratuitní se může stát nájmem jakožto smlouvou onerosní, pokud protistrana trvá na úhradě postoupeného užívacího práva, může se – argumentuje Vřešťál – zápůjčka věcí (nepřímo) plodných jakožto smlouva gratuitní stát zápůjčkou věcí (nepřímo) plodných jakožto smlouvou onerosní. Tato analogie však neplatí. Půjčka (commodatum) zpoplatněním přestává být půjčkou a stává se nájmem (locatio – conductio). Půjčka za úplatu je stejný protimluv jako dar za úplatu či zápůjčka za úplatu. Vzdá-li se pronajímatel svého legitimního nároku na nájemní platbu, souhlasí s nahrazením onerosní smlouvy o nájmu gratuitní smlouvou o půjčce. To však může učinit pouze proto, že předmětem smlouvy je statek primo usu non-consumptibilis. Věřitel se však nemůže vzdát svého legitimního nároku na kompenzaci nad úroveň jistiny a nahradit onerosní smlouvu o zápůjčce gratuitní smlouvou o zápůjčce, protože tento legitimní nárok na kompenzaci nad úroveň jistiny nemá a nikdy neměl, a tudíž smlouva o zápůjčce se nikdy nemůže stát smlouvou gratuitní, protože věřitel nemá žádný nárok, jehož by se mohl vzdát. Předmětem smlouvy o zápůjčce je totiž statek primo usu consumptibilis. Smlouva o zápůjčce je vždy a všude onerosní: Věřitel poskytuje jistinu, dlužník má povinnost jistinu vrátit. Stojí tedy na nabývacím titulu směnném, nikoli darovacím.

Z jakého titulu by tedy u zápůjčky věcí (nepřímo) plodných mohl věřitel požadovat kompenzaci nad úroveň jistiny? Nuže, z titulu postoupení užívacího práva k rovnomocnině, kterou mohl za své peníze zakoupit. Avšak: Zakoupí-li si dlužník za zapůjčené peníze výrobní faktor (třeba pole nebo krávu), náleží mu nejenom přímé vlastnické právo k tomuto faktoru, nýbrž i právo užitné. Nelze tedy argumentovat, že věřitel dlužníkovi postupuje užívací právo k rovnomocnině zapůjčených peněz. Toto právo je od počátku na straně dlužníka. A je-li užívací právo k rovnomocnině zapůjčených peněz od počátku na straně dlužníka, nemůže věřitel za postoupení tohoto práva žádat kompenzaci, protože toto právo nepostupuje. Vzdává se sice možnosti sám toto právo nabýt, ale tato oběť je od zápůjčky neoddělitelná. Argumentuji tedy stejně jako v případě kompenzace nad úroveň jistiny u výrobního úvěru (viz výše). A co když si dlužník místo výrobního faktoru koupí potraviny a ty sní? Neboli, platí můj argument i v případě kompenzace nad úroveň jistiny u spotřebního úvěru? Nuže, užívací právo, jež by dlužník mohl získat k výrobnímu faktoru, který si za zapůjčené peníze mohl koupit, ale nekoupil, by opět bylo od počátku zcela a naprosto jeho právem a věřitel tedy nemůže ani za toto potenciálně nabývané užívací právo žádat kompenzaci. Můj argument se tedy opírá o ten fakt, že u statku primo usu consumptibilis nelze oddělit právo vlastnické přímé od práva užívacího. A nezáleží již na tom, zda tento statek primo usu consumptibilis se spotřebovává či pouze zcizuje, ani zda ve druhém případě trvá v rovnomocnině, která je neplodná, či v rovnomocnině, která je plodná. Tato Vřešťálem zavedená distinkce nemá na fakt neoddělitelnosti přímého vlastnického práva a práva užívacího vliv. Lze-li v dané době na daném místě za peníze získat plodnou rovnomocninu, je vlastníkem této plodné rovnomocniny od počátku ten, kdo ji za peníze kupuje. Je-li tedy tímto kupujícím dlužník, je tímto vlastníkem dlužník. Věřitel tedy nemá k dlužníkem zakoupené plodné rovnomocnině ani právo vlastnické přímé, ani právo užívací, a nenáleží mu tedy platba za užívání této plodné rovnomocniny, protože užívací právo k ní dlužníkovi nepostupuje. Zápůjčka věcí plodných je tedy z hlediska diskuse o lichvě právě tak zápůjčkou jako zápůjčka věcí neplodných, a jediná možnost, jak věřitel může legitimně požadovat kompenzaci nad úroveň jistiny, je na základě některého vnějšího titulu. V případě všeobecné dostupnosti investičních příležitostí se bude patrně jednat o lucrum cessans. Tento titul je však individuální a jeho paušalizace by se musela opírat o argument dominium altum. Závislost svého argumentu na argumentu dominium altum však Vřešťál explicitně popírá (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §48, 229). Právě individuálnímu charakteru nároku věřitele na kompenzaci nad úroveň jistiny se však Vřešťál chce vyhnout, když tvrdí, že tento nárok má každý věřitel z titulu (nepřímé) plodnosti peněz, tedy z titulu dokonalé směnitelnosti peněz za plodnou rovnomocninu. Každý věřitel se tak automaticky vzdává výnosu plodné rovnomocniny zapůjčených peněz, za nějž mu náleží kompenzace. Existenci tohoto ušlého výnosu má pak stát konstatovat a následně ho buď vyčíslit, nebo přenechat jeho vyčíslení trhu kapitálu. Ukázali jsme tedy, že existují pouze dvě možnosti: Buď věřiteli náleží právo na kompenzaci nad úroveň jistiny z toho titulu, že postupuje užívací právo k plodné rovnomocnině zapůjčovaných peněz, nebo z toho titulu, že se nabytí tohoto užívacího práva vzdává. 16) Postupovat užívací právo k plodné rovnomocnině zapůjčovaných peněz však věřitel nemůže,

protože toto užívací právo má od počátku dlužník jakožto vlastník zakoupené plodné rovnomocniny. Z titulu, že se užívacího práva k plodné rovnomocnině zapůjčovaných peněz vzdává, věřitel kompenzaci nad úroveň jistiny žádat legitimně může, avšak tento titul je zápůjčce vnější, a jedná se o lucrum cessans. Dokonalá směnitelnost peněz za plodnou rovnomocninu totiž neruší konstitutivní znaky každé zápůjčky: Postoupení věci primo usu consumptibilis definované individuálně za pozdější nabytí věci primo usu consumptibilis definované druhem a kvantitou. Obětovaný výnos je tedy každé zápůjčce vnější, neboť nepatří k její esenci.

Vřešťál tedy hájí oprávněnost nároku věřitele na kompenzaci nad úroveň jistiny povahou zapůjčovaného statku, nikoli vnějším titulem. Odvolává se přitom na analogii s přechodem mezi nájmem a půjčkou, kde povaha statku (primo usu non-consumptibilis) umožňuje tento přechod: Nájemce se může vzdát nároku na kompenzaci za postoupené užívací právo a stát se půjčovatelem. Peníze se však skrze dokonalou směnitelnost za plodnou rovnomocninu (tedy skrze nepřímou plodnost) nestávají statkem primo usu non-consumptibilis, nýbrž zůstávají statkem primo usu consumptibilis, u nějž nelze oddělit vlastnictví přímé od vlastnictví užitného. Věřitel se tudíž nemůže vzdát nároku na kompenzaci na postoupené užívací právo k plodné rovnomocnině zapůjčených peněz, protože toto právo je od počátku na straně dlužníka. Tak daleko ovšem Vřešťál ve své analogii nejde, protože než vyvodí závěr, udělá úkrok a namísto kompenzace za postoupené užívací právo začne argumentovat kompenzací za obětované užívací právo. Zde však již analogie s přechodem mezi nájmem a půjčkou nemá opodstatnění. Na významu naopak získává argument lucrum cessans, z jehož hlediska však nepřímá plodnost peněz žádnou podstatnou změnu neznamená, neboť peníze zůstávají i nadále res primo usu consumptibilis, a nepřímá plodnost peněz znamená pouze častější výskyt lucrum cessans. Jeho paušalizace by se však musela opírat o argument dominium altum. Závislost platnosti svého argumentu na platnosti argumentu dominium altum však Vřešťál explicitně popírá.



POZNÁMKY:


9.  Lze samozřejmě uvažovat i situaci, kdy jsou peníze zapůjčeny pro jiný účel, než je jejich utracení. Někdo si například může pronajmout peníze jako rekvizitu při natáčení filmu či realizaci divadelního představení. V takovém případě nemají již peníze povahu věci spotřebovávané prvním užitím, a tudíž právo užívací může být převedeno na dlužníka při současném zachování práva držby a práva dispozičního věřitelem. Vráceny jsou pak konkrétní exempláře, které byly pronajaty. V takovém případě se nejedná o zápůjčku (mutuum), nýbrž o pronájem (conductio – locatio) a lze legitimně požadovat poplatek za užívání ekvivalentní hodnotě užívání. Takovéto situace jsou však v případě peněz relativně marginální. Je-li k užívání poskytnuta věc, která se nespotřebovává prvním užitím, a je k užívání poskytnuta zdarma, hovoříme o půjčce (commodatum).

10. Protože užívací právo k věci spotřebovávané prvním užitím nelze převést bez současného převedení současného dispozičního a držebného práva k věci definované individuálně.

11. Protože pouze ten, kdo má dispoziční a držebné právo k věci, může mít zároveň i užívací právo, které následně může převést za úplatu.

12. O níž Vřešťál na jiném místě píše: „O něco později vznikl ještě jeden titul, lišící mezi úvěrem spotřebním a výrobním; při úvěru spotřebním není dovoleno lichvu bráti, ale při úvěru výrobním prý dovoleno lichvu si vymíniti. Náhled ten odmítá bulla [ve skutečnosti jde o encykliku, L. A. M.] Benedicta XIV. ,Vix pervenit’ […]“ (Lichva a úrok, s. 32, pozn. 1). Vřešťálova interpretace je tedy taková, že Vix pervenit zakazuje lichvářský úrok z výrobního úvěru, protože autor encykliky ještě nechápal, že výrobní úvěr není vlastně zápůjčka, nýbrž forma společenské smlouvy, takže platba není lichvářským úrokem, nýbrž podílem na zisku jistém.

13. Jak si ukážeme v části V. v diskusi o trojnásobné smlouvě, tichý společník se sice může proti riziku ztráty pojistit, a v tomto smyslu by tedy jeho zisk byl jistý, avšak pojistitelem nemůže být samotný společník-podnikatel. Mezi výrobním úvěrem za úplatu a společenskou smlouvou je tedy podstatný rozdíl.

14. Věřitel z důvodu pouhé jen zápůjčky není oprávněn žádati na dlužníku více než splátku dluhu. Žádá-li nad to nějaký příplatek, dopouští se lichvy a hřeší proti směnné spravedlnosti. (Vřešťál, Katolická mravouka, II-II, XI, §47, 222)

15. tj. vnější titul

16. V prvním případě toto právo věřitel zpočátku má a pak ho postupuje dlužníkovi, zatímco v druhém případě toto právo vůbec nenabývá.