Ročník 2019‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

O právnických technikáliích Františkovy svátostné disciplíny

Antonín Steinhauser


1. Úvod

Zbrusu nová argumentace Marie Tejklové v článku scestně nazvaném "Amoris laetitia a Correctio filialis: Shrnutí debaty" stojí tentokrát na údajně klíčovém poznatku, že exhortací Amoris laetitia prý nemohlo dojít k novelizaci kánonu 915 CIC, a že tento kánon je prý s Františkovou svátostnou disciplínou neslučitelný. Marie Tejklová se opět názornou rétorickou gymnastikou vrací po jejím dalším nepřiznaném propadáku z filosofického a teologického pole zpátky – a to pro změnu rovnou na úroveň vyložených legalistických technikálií. Je potřeba tento její čistě právnický výpad vsadit do kontextu jejího výroku z předchozího článku "Jedovatost muchomůrek":
"Steinhauser si v mém druhém článku všiml určitého posunu oproti correctiu, který označuje výrazem 'upgradovaná alternativní obžaloba'. Domnívám se však, že jeho snaha vtěsnat náš problém do právnických kategorií je při hledání pravdy spíše na škodu...".
Takže teď přichází další "určitý posun" Marie Tejklové přímo do minule odmítaného "vtěsnávání našeho problému do právnických kategorií". Hlavně, že Marie Tejklová přesně ví, za který tým je potřeba kopat navzdory všem těm jejím "určitým posunům". Ještě se k nim vrátím po meritorním vyvrácení celé její nové argumentace.

2. Implicitní novelizace kanonického práva

Novelizace Kodexu nemusí být explicitní (ani samotný fakt novelizace, ani samotná novelizovaná norma) a nemusí být ani přesná v tom smyslu, že by danou normu nahrazovala novým konkrétním zněním. Zastánci libovolného z opačných postulátů dávají pouze průzračně najevo, jak málo toho o právu teoreticky i prakticky vědí, a že s právem nikdy systematicky nepracovali. Novelizace může starou normu implicitně zrušit nebo opravit libovolným nařízením, které je s ní logicky neslučitelné, novým přeuspořádáním regulované matérie, nebo může toliko implicitně vyloučit určitý způsob výkladu staré normy tím, že se stará norma musí nově uvádět s novou normou v soulad (k čemuž mimochodem došlo právě skrze Amoris laetitia ve vztahu ke kánonu 915 CIC). Explicitní derogace staré normy je jenom jedním ze třech základních způsobů její novelizace výslovně vyjmenovaných přímo v kánonu 20 CIC. Důkazy z Kodexu jsem již citoval v bodu 4 článku "Dvanáctero myšlenkových skluzů odpůrců Amoris laetitia" v Distanci 2018/1:
"Kánon 20: Pozdější zákon ruší dřívější nebo jej opravuje, když je to v něm výslovně řečeno, nebo obsahuje-li jeho přímý opak nebo uspořádává-li zcela nově látku dřívějšího zákona. Avšak obecný zákon nic neopravuje na partikulárním nebo zvláštním právu, leč by právo výslovně stanovilo něco jiného.
Kánon 21: V pochybnosti se nepředpokládá, že zákon dosud platný byl odvolán, nýbrž je nutné pozdější zákony srovnávat s dřívějšími a uvést je, pokud je to možné, v soulad."
Jako ilustrativní protipříklad implicitní novelizace, která byla ještě podstatně méně přímočará, implicitnější a obtížněji právnicky interpretovatelná než Amoris laetitia, mohu uvést například apoštolský list Integrae Servandae sv. Pavla VI. z roku 1965, který toliko nezahrnul správu Indice librorum prohibitorum do kompetencí Kongregace pro nauku víry, čímž implicitně zrušil (učinil obsoletními) například všechny kánony o trestech za četbu zakázaných knih v tehdy účinném Pio-Benediktinském kodexu. Teprve 14. června 1966 vydal prefekt Alfredo Ottaviani jménem Kongregace pro nauku víry responsum ad dubium1), explicitně potvrzující, že takto rozsáhlá derogace tehdejší kriminální legislativy byla skutečně záměrem, a tedy i právním účinkem papežova listu, ačkoli samotný Index ani žádné ustanovení tehdejšího kodexu explicitně novelizováno nebylo. Příkladů implicitních novelizací z dějin kanonického práva lze pochopitelně vysypat z rukávu takřka neomezené množství.

3. Právní povaha Amoris laetitia

Novelizace může být samozřejmě i v poznámce pod čarou. Ani ty předchozí výklady kánonu 915 CIC, které byly částečně nebo úplně zrušeny Františkovým magisteriem (nařízením jejich přímého opaku), nebyly nijak specificky strukturované. V případě papežských výnosů je relevantní pouze vyjádřený úmysl zákonodárce – a ten je v tomto případě jasný. Františkova novelizace svátostné disciplíny je navíc důrazně potvrzena i oním magisteriálně promulgovaným dopisem biskupům provincie Buenos Aires, kde už není v poznámce pod čarou. Amoris laetitia má coby apoštolská exhortace pochopitelně právní povahu (a zároveň i nejvyšší pozitivněprávní sílu) - úplně stejnou jako Familiaris Consortio sv. Jana Pavla II., což je také apoštolská exhortace; Amoris laetitia má před ní ovšem přednost, protože je pozdější.

Autoritativní výnosy papežů ale především ani nemohou být vázány žádnou konkrétní formou projevu, protože papež stojí nad veškerým pozitivním církevním právem a není jím sám vázán, takže je nesmyslné vůbec proti papeži jakkoliv pozitivněprávně argumentovat, což plyne z papežské univerzální, nejvyšší a přímé jurisdikce nad celou Církví. Neexistuje na Světě moc, která by papeže mohla na úrovni legislativy formálně do budoucna jakkoliv omezit. Ani on sám sebe nebo své nástupce nemůže v tomto směru závazně omezit. Nejde tedy jenom o to, že žádné formální náležitosti nutné pro platnost nebo účinnost papežských výnosů neexistují, jde především o to, že de-fide existovat nemohou. Pozitivněprávně to je potvrzeno v kánonu 331 CIC, ačkoliv se jedná i o ekleziologickou (metaprávní), a nikoliv jen o kanonickou tezi, která tedy ani nemůže být kanonicky zrušena. Naopak její popírání je další herezí proti dogmatické konstituci Pastor aeternus (tentokrát jde o bod 1831 v Denzingerovi, konkrétně o popírání toho, že papežská moc je plná, nejvyšší a zároveň bezprostřední). Konečně opět i svatý Jan Pavel II. explicitně odsuzoval zlehčování právní povahy magisteriálních dokumentů například ve svém projevu k Římské rotě v roce 20052):
"6... Někteří zkoušejí oddělovat církevní právo od magisteriálního učení Církve, jakoby se jednalo o dvě oddělené sféry. Předpokládají, že pouze to první má zavazující právní sílu, zatímco to druhé je pouhou direktivou nebo pobídnutím. Takový přístup odhaluje pozitivistické myšlení, které je v rozporu s klasickou křesťanskou právní tradicí. Autentická interpretace Slova Božího vykonávaná Magisteriem Církve (srov. Druhý vatikánský koncil, dogmatická konstituce o Božím Zjevení Dei verbum, č. 10, 2), má ve skutečnosti právní povahu do té míry, do jaké se vztahuje k právní tématice a nepotřebuje žádnou další formální proceduru k tomu, aby se stala právně i morálně závaznou."

4. O opakovaně vyvracených argumentech

Formální stránka hříchů se musí posuzovat i v hypotéze kánonu 915 CIC, ačkoliv jeho účelem je zabraňovat skandálům, které nemohou postrádat veřejný aspekt. Již dříve jsem uváděl, že ona "zatvrzelost", konkrétně uvedená i jako jedna z nutných podmínek v rozhodné části hypotézy kánonu 915, specifikuje formu, a nikoliv matérii hříchu. Tehdy Marie Tejklová ovšem opisovala odjinud než teď, takže jí při poslední iteraci patrně nedošlo, že nepřichází s ničím novým a papouškuje pouhou parafrázi mnou již dříve vyvráceného výroku. Trvající cizoložství může být nadále veřejným skandálem, a tedy i překážkou podle kánonu 915 CIC, ale již neplatí ohledně této skutečnosti nevyvratitelná domněnka, kterou nařizovaly zrušené výklady kánonu 915. Naopak se dnes již musí posuzovat, zda se skutečně jedná v konkrétním případě o zatvrzelost a o zjevný stav. Konkrétní kritéria pro toto posuzování předkládá Amoris laetitia v osmé kapitole. Skandál není a nikdy nebyl absolutním binárním kritériem. Naopak se musí vyvažovat zájem Církve s individuálními zájmy, protože skandální potenciál je i v jednání kohabitujících nemanželů, kteří spolu žijí jako bratr a sestra, stejně jako manžela, jehož předchozí putativní manželství bylo soudně prohlášeno za neplatné. Skandální rozměr lidského jednání samozřejmě zahrnuje i jeho formu, protože každý hřích musí mít formu hříchu a každý těžký hřích musí mít formu těžkého hříchu. Co se týká minule uváděného příkladu, tak řidič, který srazí chodce úmyslně, se chová skandálně, narozdíl od řidiče, kterému sebevrah skočí pod auto v brzdné dráze. Méně skandálně než vrah, ale přesto skandálně, se chová řidič, který srazí chodce v těžké opilosti, a ještě méně skandálně se chová řidič, který srazí chodce třeba kvůli tomu, že usne za volantem, protože řídil ospalý.
Tvrzení, že zákonná povinnost posouzení stavu duše nemůže být uložena někomu, kdo ji údajně nemůže splnit, a tím má být údajně udělovatel svátosti, je rovněž i na třetí reformulaci očividně chybná. Stačí se totiž znovu podívat na tentýž protipříklad srážení chodce autem. Sekulární soudce má také zákonnou povinnost rozlišovat mezi nedbalostí a úmyslem, tedy mezi nedbalým viníkem smrtelné dopravní nehody a vrahem, ačkoliv mu nevidí do duše. Rozdíl mezi nedbalostí a úmyslem je rovněž v duši pachatele a nikdo jiný než pachatel jej apodikticky poznat nemůže. Přesto o tomto čistě duševním rozdílu mezi vraždou a smrtelnou dopravní nehodou ze své zákonné povinnosti rozhoduje soudce, a nikoliv pachatel, a trestní sazba za vraždu je řádově vyšší než trestní sazba za usmrcení z nedbalosti. Rovněž protipříklad soudu o neplatnosti manželství z důvodu vady souhlasu vyvrací výše zmíněné tvrzení. Stejně tak mi nezbývá než znovu zopakovat, že podmínkou přijetí rozhřešení je předsevzetí nepáchat toliko formálně těžké hříchy. Pokud takovéto předsevzetí absentuje u formálně lehkých hříchů, tak je to sice morálně špatný a zakázaný postoj, který je hodný zpovědníkova odsouzení, ale přesto nevylučuje způsobilost (a tudíž ani právní nárok) penitenta přijmout rozhřešení, protože pouze formálně těžké hříchy ničí milost posvěcující. Absence úmyslu skončit s pácháním materiálně těžkého hříchu sama o sobě neimplikuje jeho těžkou formu aktuálně ani do budoucna. Podobně je vzhledem ke svátostné disciplíně úplně irelevantní, jestli má formálně lehký hřích lehkou nebo těžkou matérii.

5. Závadnost tzv. "napomenutí"

Nově otevřená problematika o pravidlech novelizací lege lata a o výkladu kánonu 915 CIC je ze strany Marie Tejklové bytostně slepou argumentační cestou vůči původnímu předmětu sporu. Ubírá se na úrovni pozitivního práva, kde ani nemůže nastat nějaký rozpor, protože v případě jakékoliv logické kolize má v papežském právu novější úprava vždy přednost před tou starší, což je nutným důsledkem formální neomezitelnosti legislativní moci papežů. Obsahově je papež vázán alespoň přirozeným zákonem a zjevenými pravdami, formálně ovšem není vázán vůbec ničím, nakolik jsou jeho autoritativní výroky určité a srozumitelné. Problém tzv. "napomenutí" jsem výstižně popsal již ve svém původním článku "O chybnosti tzv. 'Correctionis filialis de haeresibus propagatis' adresované papeži Františkovi", ze kterého se Marii Tejklové ani na čtvrtý pokus navzdory její triumfalistické rétorice dosud nepodařilo účinně zpochybnit jedinou větu. Jelikož se Marie Tejklová soustavně snaží mou kritiku bagatelizovat a demagogicky překrucovat, tak tedy ještě jednou polopaticky zopakuji, co konkrétně proti onomu "napomenutí" mám, a detailněji zdůvodním, proč je to důležité.
Předmětem mnou kritizovaného dokumentu je napomenutí papeže Františka kvůli šíření herezí. Obviněný papež by ovšem musel šířit alespoň jednu konkrétní herezi, kterou se signatářům ani Marii Tejklové nepodařilo vyvodit ze žádných jeho výroku ani skutků, které označili. Naopak jsem ukázal – a doposud průběžně ukazuji – jakým způsobem jsou zcela pravověrné výroky papeže Františka ze strany signatářů, a ještě více potom ze strany Marie Tejklové soustavně svévolně dezinterpretovány k nepoznání a jak jsou jim systematicky vytýkány stále nové a stále vynalézavější putativní vady, které v nich ve skutečnosti vůbec nejsou. Kromě toho se papež František s teologickou jistotou nemohl dopustit šíření herezí zrovna skrze exhortaci Amoris laetitia ani skrze své jiné magisteriální dokumenty, z čehož ho signatáři také explicitně obviňují, protože při výkonu učitelského úřadu je chráněn charismatem jisté pravdy v otázkách mravů. Takto jsem dvojitě vyvrátil hlavní logický bod celého dokumentu.

6. Závažnost tzv. "napomenutí"

Dotyčný dokument je tedy v první řadě obyčejným křivým obviněním spáchaným veřejně (kánon 1390, §2 CIC). Především kvůli tomu prvoplánovému popření charismatu pravověrnosti papežů hned v první větě dokumentu se ale zároveň jedná i o fundamentální teologický debakl každého, kdo tento dokument podepsal, nebo jej veřejně obhajuje, a vydává se přitom za katolíka. Mít plná ústa "nauky Církve" a rozporovat přitom nauku Církve tvrzením, že papež šíří hereze skrze svoje řádné magisterium, je fatálním selháním v elementární dogmatice se všemi dalšími následky z toho plynoucími. Účelově selektivní způsob citace starších magisteriálních dokumentů, jako je například Pastor aeternus, jehož citace je useknutá těsně před protidůkazem jejich hlavního bodu, potom vypovídá i o neomluvitelné nepoctivosti autorů. Papežové přicházejí a papežové odcházejí, ale učení Církve zůstává jen jedno. A Amoris laetitia i magisteriálně promulgovaný dopis papeže Františka biskupům province Buenos Aires jsou nutně jeho nedílnými součástmi, protože tvoří řádné magisterium. Z toho bezprostředně vyplývá, jak sebepopírající, autodestruktivní a protismyslnou kritikou je tvrzení těchto verbálních "katolíků", že učení jejich Církve obsahuje hereze, protože je v rozporu s učením jejich Církve. Takoví lidé by měli spíše uznat, že jejich víra je marná.
Papežské magisterium je neopomenutelným zdrojem mravouky a jeho hlavní diferencující hodnota oproti všem jiným aktualizovatelným zdrojům spočívá právě v tom, že je vždycky zaručeně pravověrné napříč celými dějinami Církve, takže se o něj lze kdykoliv bezpečně a s jistotou opřít při řešení jakýchkoliv obecných morálních otázek - což je klíčovým benefitem pro všechny, kdo jsou v jednotě s Apoštolským stolcem, a základním východiskem pravověrných teologů. Signatáři dávají v první řadě najevo, že o dogmatice (přinejmenším té katolické) vůbec nemají páru, protože přistupují k papežskému magisteriu už na metodické úrovni čistě protestantským způsobem, jako by to byl nějaký příspěvek do teologické diskuse, který je dovoleno jen tak z vlastního uvážení (a navíc veřejně) kritizovat v otázkách mravouky - a to dokonce přímo z hlediska pravověrnosti. Jedná se tedy navíc i o neposlušnost vůči řádnému magisteriu (kánon 752 CIC) a také o neposlušnost vůči samotné papežské legislativě, protože Amoris laetitia je stejně jako CIC univerzálním zákonem, který přímo zavazuje například všechny zpovědníky. Podněcování dalších lidí k obojí této neposlušnosti, které je nutným důsledkem veřejné povahy dotyčného dokumentu, je konečně i dalším kanonickým zločinem podle kánonu 1373 CIC.

7. K závěrečné části

Nechutný patos v závěrečné části jejího článku si Marie Tejklová opravdu mohla odpustit. Jestli se snaží mechanickým opakováním nesouvisejících postulátů a resuscitováním vyvrácených nesmyslů nafouknout objem diskuse a opticky tak jaksi naředit její totální argumentační fiasko ve věci samé, tak to není zrovna charakterní. Marie Tejklová přehlíží moje námitky i protidůkazy, že například chvála heretika neimplikuje propagaci jeho herezí, protože například papež Lev XIII. také nebyl montanistou, ačkoliv souhlasně citoval heretika Tertuliána přímo ve svém magisteriu, nebo že omyl není totéž, co hereze. V otázkách týkajících se Martina Luthera Marie Tejklová pochopitelně nevyvrátila jediný můj výrok – jako ostatně pokaždé. Naopak pouze názorně demonstrovala své nepochopení historické nepřesnosti, které se papež František ohledně Martina Luthera dopustil. Bez mého vysvětlení by o ní dodnes nevěděla. Od tohoto tématu tehdy klasicky utekla, jako to dělá vždycky, a teď se snaží budit dojem, že to tehdy nebyl jenom její další marný pokus a nezreflektovaná porážka v bezmezné řádě dalších. Vymlouvá se na údajné "sporné konkrétní formulace" v tom křivém nařčení a sama si přitom s maximální pečlivostí vyzobávala papežovy výroky, aby je mohla co nejseparovaněji tendenčně ohýbat podle svých fantazií, a systematicky přitom "přehlížela" mnohem četnější papežovy výroky, které naopak uceleně ukazují na jeho pravověrnost v doličných otázkách - i přímo v jeho magisteriu je takových výroků dostatek. Kromě toho se nejedná o spor jen o formulace (že by signatáři třeba jenom neznali význam teologického termínu "hereze" a označovali jím chybně něco jiného). V opačném případě by signatáři stěží mohli zastávat například tu jejich fakticky schizmatickou teorii, že Františkova svátostná disciplína je neplatná nebo nicotná, jejímž zastáváním a propagací se oddělují od Církve a zároveň fakticky popírají papežovu pravomoc o otázkách svátostné disciplíny svobodně rozhodovat. Marie Tejklová by se rovněž v případě pouhého sporu o formulace asi také tak zoufale nesnažila dodneška zachovat zdání těch putativních papežských herezí. Posléze se Marie Tejklová opět snaží konfuzně zamíchat původní mravoučný předmět sporu s co nejvágnějšími, dokonale indistinktivními a teologicky bezobsažnými plky o "špatných zprávách", o "vážnosti situace" a o "mimořádných bolestech" a nakonec to všechno korunuje vskutku luteránským apelem na osobní svědomí odpůrců učení Církve. K tématu osobního svědomí (stejně jako opět i k veřejnému ventilování neposlušnosti vůči papežskému magisteriu) lze odkázat například na instrukci Donum Veritatis magisteriálně promulgovanou opět sv. Janem Pavlem II. v roce 1990:

"28. Co bylo shora řečeno, platí zvláštním způsobem v případě teologa, který by z důvodů, jež se mu zdají podložené, shledal vážné obtíže přijmout učení učitelského úřadu, které není nereformovatelné. Taková neshoda by nemohla být ospravedlněna, kdyby byla založena pouze na tom, že platnost toho učení není zcela jasná, nebo na domněnce, že opačný názor je pravděpodobnější. Taktéž by nepostačoval úsudek osobního svědomí teologa, neboť toto svědomí nepředstavuje autonomní a výlučnou instanci k posuzování pravdivosti nauky...
30. Jestliže přes upřímné úsilí obtíže přetrvávají, je povinností teologa seznámit příslušnou autoritu učitelského úřadu s problémy, vzniklými ze samotné předkládané nauky nebo z problematického zdůvodnění, kterého je užíváno, či ze způsobu, jakým je tato nauka předkládána... V takových případech se teolog má vyvarovat toho, aby se utíkal k hromadným sdělovacím prostředkům místo toho, aby se obrátil na příslušnou autoritu, protože tímto způsobem, totiž tlakem na veřejné mínění, nemůže přispět k objasnění naukových problémů a posloužit pravdě.
38... Dávat do protikladu učitelský úřad Církve a nejvyšší učitelský úřad svědomí znamená připustit princip svobodného zkoumání, který není slučitelný ani s ekonomií zjevení a s jeho předáváním v Církvi, ani se správným pojetím teologie a poslání teologa. Výroky víry totiž nepocházejí z nějakého čistě soukromého bádání nebo ze svobodného zvažování slova Božího, nýbrž představují dědictví Církve. Jestliže tedy dochází k oddělení se od pastýřů, kteří bdí, aby udrželi živou apoštolskou Tradici, pak se nenapravitelně poškozuje samo pevné spojení s Kristem."

8. Argumentační metody Marie Tejklové

Marie Tejklová s neutuchajícím sebevědomím bezstarostně "posouvá" svou kritiku ode zdi ke zdi, ačkoliv její reprodukované postuláty v každé odpovědi znovu a znovu rutinérsky vyvracím a nemá to konce, zatímco ona sama k poznání předmětu diskuse přispěla doposud pouze určitou selektivní rigorizací mých původních odsudků. Nic proti opisovačům, ale měli by o tom, co opisují, alespoň trochu přemýšlet. Jinak je to jen předstírání, které nikomu neslouží. Teď začala Marie Tejklová opisovat nový zdroj, aniž by se obtěžovala zrealizovat, že ty nově okopírované argumenty jsem už několikrát vyvrátil (všechny kromě těch čistě právnických), když je dříve opsala odjinud. Většinu svých argumentačních selhání Marie Tejklová zamlčuje – prostě to zkusí, nevyjde to, tak zkusí příště něco jiného, aniž by jakkoliv reflektovala ta svoje předchozí selhání. A tak to zkouší pořád dokolečka, navzdory všemu mému upozorňování. Ještě pozoruhodnější (ačkoliv podstatně vzácnější) jsou její komisivní reakce na některá její selhání. Ze svého kolapsu v elementární dogmatice a ekleziologii se dříve vykroutila výmluvou, že se mnou nechce diskutovat o magisteriu, ale jen o smysluplnosti Františkovy disciplíny a o poznatelnosti formy hříchů. To se stalo čirou náhodou právě poté, co jsem v reakci na její explicitně magisteriální argumenty několikanásobně prokázal, že magisterium svědčí neomylně proti jejím klíčovým postulátům, které se z něj snažila vyvodit. Teď jsem se ale pro změnu dozvěděl, že celou dobu kritizovaná Františkova disciplína prý vlastně vůbec neexistuje, protože k žádné novelizaci nemohlo dojít, a že prý "přičitatelnost trvajícího cizoložství a možnost jejího posouzení do budoucna, o kterou jsme se se Steinhauserem tolik přeli, tedy ve skutečnosti není rozhodující". Proč se o to Marie Tejklová tehdy znovu tolik přela, explicitně na to zúžila s vítězoslavným tónem celou její argumentaci ve článku "Jedovatost muchomůrek", aby hned po opětovném zhroucení její pozice znovu pochopitelně přispěchala s tvrzením, že ani tohle vlastně nebylo podstatné?
Jedná se o opakované projevy naprosté neschopnosti uznávat vlastní chyby a zároveň jde o jednání, které je v pravém smyslu prolhané, protože Marie Tejklová soustavně vydává za důvody svého tvrzení výroky, které za skutečné důvody nepovažuje. Pokud by je za ně totiž považovala, musela by po jejich vyvrácení logicky odvolat i samotné jimi zdůvodňované tvrzení – a ne instantně hledat "důvody" nové. Minule kritizovala výlučně obsahovou smysluplnost Františkovy svátostné disciplíny, tentokrát kritizuje formu vyjádření tohoto obsahu. Tyto dvě argumentace jsou vzájemně ukázkově úplně nezávislé – a to bez ohledu na to, že jsou obě úplně chybné. Obsahově smysluplný i obsahově nesmyslný obsah lze vyjádřit právní formou i mimo právní formu. Zanedlouho se patrně dočkáme od Marie Tejklové něčeho podobného ohledně možnosti implicitních novelizací pozitivního práva a také závěru, že ten kánon 915 CIC vlastně také nebyl až tak klíčový pro ty nezpochybnitelné papežské hereze. Případně Marie Tejklová zase uteče "hledat pravdu" do jiného tématu a o nemožnosti implicitních novelizací pozitivního práva už nepadne ani zmínka. Hlavně, že zmatek přitom šíří evidentně papež František, a nikoliv novopečená rádobyprávnička Marie Tejklová.

9. O Marii Tejklové závěrem

Marie Tejklová těmi jejími "posuny", jak je sama bezděčně nazvala, ve skutečnosti jenom neustále potvrzuje, jak bezcenné je její slovo, a že ta její apodikticky formulovaná prohlášení vůbec nelze brát vážně. Napřed byl papež František modernistou (bez zdůvodnění) a ještě k tomu luteránem, protože pochválil Martina Luthera na setkání s luterány v luteránské katedrále. Sama Marie Tejklová přitom vůbec neměla tušení, že existuje podstatný rozdíl mezi názory Martina Luthera a názory většiny dnešních luteránů na ospravedlnění, takže ona sama byla v této věci dokonale nekompetentním soudcem. Jediná chyba papeže Františka v partikularitách faktu týkajících se Martina Luthera spočívala totiž výlučně v podcenění právě tohoto rozdílu. Také bylo nesnesitelným problémem staré magisterium, se kterým byl papež František prý v jasném rozporu. Posléze magisterium šmahem už nebylo ani hodné zmínky (protože to prostě zase vůbec nevyšlo, naopak s ním byla v příkrém rozporu jenom sama Marie Tejklová), ale příšerným problémem byla najednou přece jednoznačně noetika, protože papež František byl jasným nominalistou. Zároveň to byla se stejnou nutností i ontologie, protože forma hříchu byla oddělitelná od jeho matérie a papež František byl tedy situačním etikem rovnou na několik způsobů. Pak forma hříchu najednou nebyla poznatelná, takže papež František od nomalismu záhy přepadl do úplně opačného gnozeologického extrému, a naopak přeceňoval možnosti lidského poznání, když počítal s posuzováním formy hříchů. Pak byl naprosto katastrofální problém v papežském následování pravděpodobného mínění, protože (heretický) rigorismus byl nevyhnutelně tou jedinou přípustnou cestou podle Marie Tejklové.
Teď už vůbec nic z toho zase najednou není podstatné, takže ani není třeba se k tomu vracet (všechno se totiž zase do základů rozsypalo na vnitřních rozporech a na odhalení svévolných a zároveň tendenčních dezinterpretací), tudíž problém je zcela logicky koherentně a opět naprosto nepopiratelně, nezvratně, nutně a nezměnitelně v pozitivním právu, protože úplně každá jeho novelizace musí být vždycky explicitní a zároveň přesně uvádět nové znění, jinak je prý přece neplatná. A ještě se pro jistotu tenhle objevný právní názor nazve "shrnutím diskuse", jako by to snad mělo mít něco společného se všemi těmi jejími dříve vyvrácenými nesmysly, které Marie Tejklová naopak tvrdošíjně odmítá zreflektovat. Kromě toho je papež František prý najednou znovu beznadějným křížencem luterána s modernistou – tentokrát již obojí pro jistotu úplně bez odůvodnění. Vždycky, když se všechny situační pseudoargumenty rozpadnou na prach, se prostě někde seženou nové, obalí se triumfalistickou rétorikou a jede se dál za každou cenu. Že to ve svém celku nedává vůbec žádný smysl, to Marii Tejklové evidentně moc starostí nedělá. Asi by se jí ale agitovalo lépe, kdyby tohle své předstírání teologie, filosofie a právní vědy zkoušela do budoucna na někoho jiného než na mě. Nemám totiž sebemenší zájem účinkovat v její marketingové exhibici a účastnit se na její neupřímnosti stereotypním přihlížením k tomu, jak si za svým slovem nedokáže ani stát, ani ho nedokáže uvést na pravou míru.

 

 

POZNÁMKY:

 

1. http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19660614_de-indicis-libr-prohib_it.html

2. http://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/fr/speeches/2005/january/documents/hf_jp-ii_spe_20050129_roman-rota.html