Ročník 2019‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Tomáš Halík, modernista, neomarxista… Část 2.

Jiří Fuchs



3. 2 Argument z „umírněných muslimů“


Podívejme se na oblíbený argument multikulturalistů z faktu umírněných muslimů.


Existují umírnění muslimové. Je jich dokonce většina; neboť většina muslimů přece není agresivní; a už vůbec nejsou teroristy. Takže islám je v podstatě mírumilovné náboženství, s nímž islamisté/teroristé nemají nic společného. Proto je rozšířený hysterický strach z muslimů neopodstatněný. Je to patologický, xenofobní strach z neznámého, který uměle přiživují pravicoví extremisté, a z něhož těží političtí populisté. 


Tento argument se stal Halíkovi doslova mantrou. Pokládá ho zřejmě za neprůstřelný. Na první poslech snad může zavánět přesvědčivostí; pro prvoplánové agitace je určitě použitelný. Co ale jeho logika a jeho premisy? Halík se netají tím, že v kontrastu s názory svých protivníků pokládá vlastní názory za myšlenkově vytříbené, hodné akademické úrovně a odpovídající pozornosti. Také ty politické prezentuje jako racionální a nedogmatické. Přesvědčme se tedy, jestli logická struktura jeho argumentu a pravdivostní hodnoty v něm užitých premis odpovídají požadavkům kritického myšlení.

1/ Z celého argumentu je nesporně pravdivá jen první věta. Ano, existují umírnění muslimové, rozumíme-li tím, že odmítají násilí (fyzické či psychické) páchané na nemuslimech jen proto, že nevyznávají islám.

V běžných sporech bývá ale tato banální pravda pravidelně zneužívána. Když někdo tvrdí, že se vzrůstající muslimské komunity díky svému netolerantnímu náboženství stávají v nemuslimských zemích hrozbou, multikulturalisté nesouhlasí; poukazují přitom na existenci umírněných muslimů. Jako by jejich oponent tvrdil, že všichni muslimové jsou násilničtí, netolerantní. Jako by predikát vztažený k celku byl zároveň predikátem každé jeho části. V logice se tato chyba formuluje jako záměna pojmů kolektivních s obecnými. 

2/ Druhá věta (umírněných je většina) už tak evidentně pravdivá není. Odůvodňuje se tím, že většina muslimů není agresivní, a že nepatří k teroristům. To ale vůbec není zřejmé. Zřejmé je jen to, že většina nepáchá teroristické akce.  Ale i oficiální průzkumy říkají, že nejméně třetina muslimské populace v Evropě s teroristickými útoky a s islámským státem sympatizuje. 

Když přitom uvážíme, že ty průzkumy (jakožto oficiální) proběhly pod dohledem politických korektorů, že od jejich uskutečnění už uběhl nějaký čas, v němž se do Evropy přivalily další davy muslimů, že zachytily jen ty muslimy, kteří svou sympatii k teroristům přiznali a už ani neměli potřebu používat v kontaktu s nevěřícími oblíbenou muslimskou ctnost lstivosti, pak se zdá být na základě empirie nemožné přesně určit, kolik muslimů (nejen) v Evropě skutečně odmítá násilí na nevěřících jakožto nevěřících. 

3/ Ti, kdo užívají sledovaný argument, tedy stojí před metodickým problémem. Jak dokázat jeho druhou premisu, že většina muslimů je umírněných v definovaném smyslu. Statisticky? Už se o to někdo pokusil? Dospěl přitom k jistotě, která vylučuje opačné tvrzení (většina není umírněná) jako mylné? Nedělal takovou statistiku předpojatě (téma je přece politicky a ideologicky citlivé)? Lze to objektivně ověřit? Nezdá se, že by se Halík těmito otázkami trápil. Ony jsou však pro něj nezbytné, jestliže chce skutečně racionálně pokládat tvrzení „většina muslimů patří k umírněným“ za pravdivou premisu.

4/ Odůvodnění druhé premisy argumentu tvrzením, že „většina muslimů není agresivní“, naráží na týž metodický problém. Jak ho dokázat? Statisticky? Krom toho by Halík musel v daném kontextu termín „agresivní“ precizovat.  Ten totiž neobsahuje jen aktuální fyzické či psychické atakování nemuslimů. Obsahuje i mentální nastavení či sklon k napadání nemuslimů, který se projevuje při vhodné příležitosti, když okolnosti nazrají. V otázce, zda je agresivních muslimů více nebo méně, se statistikou zase nic nepořídíme. Jak tedy chtějí uživatelé sledovaného argumentu prokázat, že odůvodnění jeho druhé premisy „většina muslimů není agresivní“ je pravdivé?

Je tu jistá zkušenost, která by mohla tyto metodické překážky překonat. Ovšem spíše v protisměru Halíkova argumentu. Z dlouho politickými korektory popíraného faktu muslimských no-go-zón je zřejmé, že se v nich muslimové chovají jako dobyvatelé; nehodlají se přizpůsobovat. Své zvyky a zákony nadřazují zákonům hostitelských zemí a terorizují domácí populaci. Odkud čerpají takovou násilnickou energii a bojovný elán? Zřejmě ze silného přesvědčení, že mají na takové agresivní chování právo. Jak známo, islámské právo je odvozováno z islámského náboženství, které je z principu invazivní. 

5/Kdyby se chtěl Halík v daném problému, v němž má dosud tak jasno, konečně zúčastnit kritického myšlení, měl by zřejmě dvě možnosti, jak uniknout nepříjemným závěrům o agresivitě konsekventních muslimů a o násilnické povaze samotného islámu. Buď by popřel, že islám je agresivní, takže z povahy islámu by pak vyplývalo, že jeho vyznavači nejsou geneticky zatíženi agresivitou k nemuslimům, nebo by popřel násilnickou povahu muslimských no-go zón. Obě negace jsou mu blízké.

V prvním případě by Halík vyvozoval, že většina muslimů není agresivní z toho, že islám má holubičí povahu. Poněvadž ale v kontextu svého argumentu vyvozuje mírumilovnost islámu z toho, že většina muslimů není agresivní, ocitl by se na kolotoči kruhového dokazování. Musel by tedy vzít přímo korán a v něm zaretušovat texty mečové. 

V druhém případě by se Halík postavil na stranu očividné lži. Když se o no-go zónách začalo kriticky hovořit, popírali je fanatici multikulturalismu a politicky korektní média jako nenávistné výmysly extremistů. Postupem času pravda o nich vycházela čím dál víc najevo, takže dnes už je „řeší“ jako problém i ti politici, kteří o nich dřív nechtěli nic slyšet, a kteří jsou za jejich zločinnou existenci odpovědni.     

6/Druhá premisa Halíkova argumentu tedy zůstává nedokázaná. Co to znamená pro jeho první závěr, že islám je mírumilovné náboženství? Především to, že jeho pravdivost také nebyla dokázána. A co víc: I kdyby byla druhá premisa pravdivá, závěr by zase nedokazovala. Z toho, že by většina muslimů nebyla agresivních, totiž neplyne, že islám je mírumilovný. Proč? Třeba proto, že by ho většina poctivě nežila; byli by to muslimové jen formální, vlažní, „zkažení Západem“. Nebo proto, co v argumentačním zápalu užívá i Halík: že totiž závazné texty islámu nemají jednotnou interpretaci.

7/Takže celý Halíkem přeceňovaný argument je vadný jak po stránce pravdivosti premis, tak i v aspektu logického vyvozování. Nechává tedy na vodě silná Halíkova tvrzení o tom, že islám je mírumilovný, že islamisté nemají s islámem nic společného, a že tudíž strach z muslimů je neopodstatněný. 

Můžeme namítnout, že se takový argumentační kolaps může stát každému; všichni se přece mýlíme. Jistě, ale když někdo s vervou užívá odfláknutý argument celá léta, pak už se dá těžko uvěřit, že šlo jen o slabou chvilku. Spíše se nabízí otázka, jestli se mu takové defekty nestávají častěji, a jestli tedy u Halíka nejsou dány samotným způsobem jeho myšlení. On ho sice prezentuje jako myšlení, které splňuje vysoké nároky kritičnosti a hlubšího ponoru, jenže mnozí z těch, kdo tyhle kvality sami osvědčují, soudí, že Halíkovo myšlení jde spíše po povrchu. Drží se tendenčních dogmat, vychází ze silných dojmů a silné dojmy i vyvolává; je ideologické a emoční. Potřebná kázeň, která vydrží u soustavného metodického pochybování, jež jediné může rozpouštět dogmatická předpojetí, a jež se neobejde bez logického nasazení, prostě nepatří k Halíkovu stylu myšlení.     


3. 3 Iluze mírumilovného islámu 


Bez ohledu na nepodařený argument pro mírumilovný islám zůstává problém pravdivosti jeho závěru otevřený. Ostatně ani Halík nemusí své přesvědčení o mírumilovném islámu na tento argument vázat. V konfrontaci s jeho pozicí tedy musíme řešení problému hledat dál. 

Halík ujišťuje, že nechce bagatelizovat fundamentalismus soudobého islamofašismu. Naléhavě však žádá, aby se striktně rozlišovali islamisté a islám; není prý mezi nimi žádná spojitost. Tato podezřelá distinkce se pravidelně objevuje v mainstreamových reakcích na teroristické útoky muslimů. Politici a média horlivě přesvědčují, že tyto hrůzy nemají s „náboženstvím míru“ nic společného.

Podobnou logikou bychom ovšem mohli bagatelizovat i komunismus a trvat na tom, že také neměl nic společného se stalinisty. Vždyť přece všichni komunisté také nejednali jako sadistický vyšetřovatel Mácha, když umlátil faráře Toufara. Politickou korektností tentokrát nezaslepený Halík by jistě odpověděl, že ho ale komunismus k takovým zločinům vedl. Tato snadná, nesporně pravdivá odpověď se však stává Halíkovi v analogické situaci nedostupnou, neboť ji vnímá brýlemi politické korektnosti. Proto trvá na tom, že islám nemá s terorismem nic společného; že je mírumilovný.

Halík přitom připouští, že závazné texty islámu jsou muslimskými autoritami interpretovány různě, a že obsahují i místa, v nichž jsou věřící vybízeni k násilnému šíření víry. Normální logikou z toho vyvodíme, že tedy islamisté mají s islámem dost společného, že v něm mají dokonce pro své zločinné jednání oporu. 

Halík ale z různých důvodů (multikulturalismus, ekumenismus…) preferuje „lidštější“ interpretace; modeluje machometána s lidskou tváří. Přitom si užívá nadřazenou, ideologickou logiku. Ačkoli se sami muslimové v interpretaci neshodnou, zrovna on má podle té vyšší logiky klíč ke správné interpretaci koránu. Jinak by totiž nemohl tak suverénně tvrdit, že islamisté nemají v islámu oporu. Viděli jsme, že z pouhého faktu muslimů-ne teroristů to normální, neideologickou logikou neplyne. 

Halík rád namlouvá sobě i druhým, že má tu přemýšlivější část lidí na své straně. Tomu se dá ale jen těžko věřit. Ti skutečně přemýšliví přece musejí mít s jeho zvláštní logikou problém. Jak chce tedy Halík přesvědčit kritické publikum, že jeho ideologická interpretace koránu neodpovídá jen jeho zbožnému přání či ideologicko-ekumenicko-diplomatickým hrátkám? Že je také plodem hlubokého myšlení?

Pro méně náročné Halík relativizuje mečové texty poukazem na to, že v koránu jsou i texty o lásce. Komu by to snad bylo málo, tomu Halík obratem připomene, že i v Bibli je násilí, a že každé náboženství má své fanatiky. Jenže pro křesťana Halíka by snad měl být nejpovolanějším interpretem univerzálně platných norem Starého Zákona Ježíš. A ten šíření víry násilím nedoporučuje. Pokud jde o ty líbeznější texty koránu, zapomněl Halík dodat, že jsou oproti mečovým textům v menšině, a také, že jsou dřívější. Jako znalec islámu totiž moc dobře ví, že v interpretačních nejasnostech mají v islámu přednost texty pozdější. Ví, ale nepoví.

Zkusme Halíkovi vyjít vstříc a připusťme, že tolerantnější a mečové texty koránu mají stejnou váhu. Ať už v interpretaci doslovné či sofistikované je to tedy padesát na padesát. To znamená, že 50 % muslimů může v koránu i dnes a v různé formě (souhlas, nabádání, vykonávání) najít a akceptovat výzvy k zabíjení nevěřících, protože jsou nevěřící. 

Zajímá nás nyní současnost. V reakci na ni Halík se zdáním nestrannosti a objektivity zdůrazňuje, že i křesťanství má své fundamentalisty. To ale není moc přesvědčivé. Kdyby byl skutečně objektivní, nemohl by opomenout, že právě fundamentalistická verze islámu je poslední desetiletí na vzestupu, zatímco o nějaké srovnatelné křesťanské verzi fundamentalismu dnes nemůže být ani řeč. 

 Od nástupu Chomejního je v muslimském světě silný trend návratu ke kořenům islámu a vymaňování se z rozkladného, hédonicko-ateistického vlivu Západu. Oživení bojového ducha islámu je evidentní. Jeho teroristické aktivity se mohou všelijak odvysvětlovat, banalizovat, nedají se však přehlédnout. Vzhledem k tomu je těch padesát procent muslimů, povzbuzených vírou k jejímu násilnému šíření, možná ještě podhodnocením. 

V otázce muslimské hrozby je pak důležité, že nikdo přesně nespočítá, kolik muslimů dnes a v blízké budoucnosti vezme Mohamedovy výzvy k vraždění nevěřících za své.  To je pro ty, kdo se vysmívají údajné fobii z muslimů, na pováženou. Střízlivá, racionální úvaha za jejich řečmi o bezdůvodném strachu a za skandalizováním či dokonce kriminalizováním odpůrců rozhodně nestojí. Musí být zase nahrazována politicko-korektním předstíráním, lhaním a šikanováním oponentů. 

V této souvislosti se sluší dodat, že ani Halík v čele štábu všech politických neziskovek, nadšených dobrovolníků a pašeráků by v mase migrantů nebyl schopen zodpovědně rozlišovat ty islamismem neinfikované od těch infikovaných. A v množině těch zdravých zase nikdo spolehlivě nerozliší infikovatelné od těch neinfikovatelných. Ale nebuďme naivní. Potřebují uprchlíci pomoc? Jistě. Tak jaképak zodpovědné rozlišování? Když jde o migranty, stává se Halíkova zodpovědnost ideologicky jednorozměrnou. Zodpovědnost k nebohým Evropanům musí jít stranou. Ti se musejí obětovat, vzkazuje jim pravý Evropan Halík.

Z dosavadní analýzy vyplývá, že ve sporu o to, jestli jsou dnes muslimové hrozbou pro Evropu, nerozhodují ani počty umírněných muslimů, ani počty těch, kdo interpretují jejich závazné texty k lepšímu. Zabýváme se jimi jen proto, aby vyšlo najevo, že sázka multikulturalistů na takovou jalovou matematiku vyznívá argumentačně do prázdna. 

Rozhodující v daném sporu je naopak skutečnost, že muslimové mají ve svých směrodatných náboženských textech oporu pro svatou válku. Ne jen pro nějaký duchovní, sublimovaný džihád, jak předstírají ideologicky zkorumpovaní intelektuálové Halíkova ražení. Proto představují muslimové v rámci masové migrace pro Evropu reálnou hrozbu; 

konkrétně jsou takovou hrozbou muslimské komunity ve městech západní Evropy. Islamizují celé čtvrti, vytvářejí v nich paralelní společnost s paralelním právem, kde už etno-masochismem paralyzované státy rezignují na jejich kontrolu a na vlastní právní řád. Halík jako znalec sociální psychologie by měl vědět, že k násilí odhodlaná, dobře organizovaná menšina snadno v rámci komunity ovládne mlčící většinu, takže počty umírněných jsou tu zase irelevantní. Ostatně ani komunisté, ani nacisté netvořili většinu společnosti – a bylo. 

Až se tedy bude v Evropě natvrdo zavádět islámské právo, nedá se moc očekávat, že ti dnešní umírnění muslimové budou v nějakých relevantních počtech protestovat. Předzvěstí tu může být fakt, že teroristé mají v muslimských komunitách na Západě takové zázemí, že se tomu politickou korektností zpitomělí politici vždycky jen ex post (ještě než se okázale „semknou“) diví. Kde však jde o ideologické zájmy, tam i u Halíka rozum nápadně umlká. 

Halík rád zdůrazňuje, že celá desetiletí studoval islám. U ideologicky zaujatých odborníků však znalosti často jen vytvářejí kouřovou clonu pro angažované nesmysly. Jako nebylo nutné znát filosofickou vazbu Marxe na Hegela, aby bylo zřejmé, že komunisté chtějí rozšířit diktaturu proletariátu do celého světa, tak není nutné znát do detailu islámské reálie či historii, abychom věděli, s kým máme tu čest. Ideologie, které obsahují nadřazenost třídy, rasy či nějakého náboženství a ospravedlňují jejich násilné prosazování, jsou už jen tím hrozbou pro ostatní.  

Tuhle jednoduchou poučku Halík dobře chápe, když se dojímá nad zánikem první republiky. Na islám ji však aplikovat odmítá, protože si nechce připustit pravdu o jeho agresivní povaze. Neriskuje tím sice vědeckou kariéru, spíše naopak. Rezignuje však na pověst uvážlivého muže, na jehož úsudek se dá v důležitých bodech životní orientace spolehnout. 

Když Halík lpí na mýtu mírumilovného islámu, popírá na jedné straně s multikulturalisty, že je islám hrozbou pro jinověrce, ateisty nevyjímaje. Na druhé straně ale nemůže zapřít, že muslimové mají v širším měřítku problém s náboženskou svobodou, a že tedy toleranci k nemuslimům nepokládají v zásadě za ctnost; mohou ji jen situačně předstírat. To je ale pro přesvědčeného multikulturalistu velký problém. Nelze ho odbývat tím, že se bude inherentní muslimská netolerance bagatelizovat jako nepatrná vada na kráse, Nelze ji zastírat poukazem na to, že křesťané také byli dlouho netolerantní. Multikulturalisté v této souvislosti pokládají za spravedlivé, aby se také muslimům dal čas na dozrání. To je typická ideologická odtažitost a demagogie. Konkrétní čas bohužel nepočká. Ohrožení netolerantními muslimy je akutní – zde a nyní. 

Krom toho se tu vrací otázka, proč by měli muslimové své texty interpretovat „k lepšímu“, tedy ve smyslu tolerance? Pokud berou svou víru vážně, cítí povinnost podrobit si nevěřící třeba i násilím. Vnímají svět černobíle. Rozlišují v něm území dobytá a ta, která mají být dobyta. 

Do téže kategorie pokleslého myšlení patří i oblíbená chytristika, kterou Halík do svého argumentačního arzenálu také zapracoval. Neprovokujme proboha umírněné muslimy kritikou islámu. Tím bychom skočili na lep islamistům, kteří se snaží zasít do našeho skvělého multikulti soužití svár. 

Hodnotíme-li však tuto velkorysou taktiku z hlediska zásadní pravdy o nesnášenlivém islámu, ukáže se kauzální logika v opačném gardu. Hlavní příčinou konfliktu s muslimy není pravdivá kritika jejich víry, ale její násilnické, expanzivní kódy; čili předmět kritiky. Halík tedy díky chtěné zaslepenosti nakonec káže politiku appeasementu, kterou v případě někdejších nacistických či komunistických hrozeb ani on sám neobdivuje. Inu, dvojí metr ideologů.  

Takové je tedy zhruba jádro argumentační manipulace ve prospěch islamizace Evropy, kterou multikulti fundamentalisté provozují a na níž se profesor Halík významně podílí. Přitom nejde jen o běžné politicko-mediální ohlupování veřejnosti v řadě jiných. Urputné lakování islámu na růžovo spolu se zlovolným podsouváním fašismu odpůrcům multikulturalismu směřuje k likvidaci toho, co z druhdy křesťanské Evropy ještě zbylo; vede k jejímu zotročení islámem. Zfanatizovaní intelektuálové ve službách neomarxismu spolu s Halíkem přitom věří, že uskutečňují vývojově pokročilejší fáze humanismu. Ve skutečnosti páchají vlastizradu. Brutální sebeklam je jim odměnou za okázalou neznalost filosofické pravdy o člověku. A nebude to asi jediná spravedlivá odměna.

Halík ve svém proislámském úsilí vychází z právě analyzovaných falešných premis. Někdy se zdá, že má problémy s katolickou dogmatikou. S „tou správnou“ ideologickou dogmatikou však v zásadě problém nemá – v jejích intencích a s povznášejícím pocitem pachatele dobra například vyzývá kněze, aby z kazatelen pranýřovali odpor Čechů k muslimské migraci. Je si těmi dogmaty natolik jistý, že žádá kněze, aby zahodili vlastní myšlení a otevřeli se jeho strhující agitaci. 

V důsledku silného ideologického zaujetí nemůže Halík problematičnost svého počínání ani spatřit. Dříve, než se ale do takových patetických výzev či do obviňování Čechů z egoistického nacionalismu pustil, měl nejprve racionálně vysvětlit, že strach z muslimů je skutečně neodůvodněný.  Víme, že a proč toho není schopen. Vzhledem k agresivní povaze islámu a k současné evropské zkušenosti s dobyvatelskou mentalitou muslimů není takové vysvětlení ani možné; zbývají jen agitky. 

Halík se tak stal aktivním účastníkem morálního terorismu takzvaných pachatelů dobra. Jak jinak nazvat neúprosnou vládu pseudomorálky? Té morálky, v níž se pokrytecky snoubí etický patos s mocenským nahrazováním skutečných mravních hodnot, jakými jsou spravedlnost, poctivost, zodpovědný vztah k pravdě či pravdomluvnost, jejich opaky? 

S takovou kvalifikací a dekadentní angažovaností se pak Halík podílí na tom, že velká část našich křesťanských politiků není schopna vnímat islamizaci jako hlavní problém evropské politiky. Že se pod diktátem politické korektnosti pohybují v přikázaných mantinelech hlavního proudu s vědomím, že nemá racionální alternativu, že mimo něj může existovat jen zavrženíhodný extremismus. Halík v těchto politicích posiluje profesní negramotnost, v níž si křečovitě zakazují připustit, že by mohla být politika EU ovládaná neomarxisty; připadá jim to jako blouznění o marťanech. 

Oporu a vzor pro své ideologické školení politiků nachází teolog Halík za našimi západními humny. V Německu už jsou obě hlavní církve natolik zpolitizované extrémním levičáctvím, že se to musí každému opravdovému modernistovi jevit jako uskutečňování ráje na zemi. Němečtí katolíci už taky konečně pochopili, že Kristova pravda je příliš kontroverzní a že rozděluje, zatímco oni se zhlédli v povinném, celá desetiletí pěstovaném společensko-politickém konsenzu, který už má se svobodou myšlení a projevu málo společného. (Více o tom ve výtečné knize Německo Mýtus a Realita Aleš Valenta.) 

A poněvadž už nejméně půl století udává v německé společnosti tón politicko-kulturní levice, objevují v něm křesťané Krista jako pacifistu nebo jako sociálního revolucionáře. Zdá se jim také společensky únosnější zachraňovat se Zelenými přírodu než pro záchranu duší hlásat se svatým Pavlem pravdu vhod i nevhod. 

Co však musí Halík německým křesťanům vyloženě závidět, je jejich široká náruč pro migranty. Nemilosrdně tepou islamofoby, jako by tihle kazisvěti byli úhlavními nepřáteli křesťanství, a muslimové div ne jeho zachránci. Až sem dospěl kdysi křesťanský národ vyškolený kriticismem Kanta, dialektikou Hegela a politickou korektností pilných učňů Frankfurtské školy. 


3. 4 Komplementární revoluční angažmá


Druhým hlavním chapadlem neomarxistické ideologie je vedle multikulturalismu gender mainstreaming, který se stal také hlavní politickou strategií EU. U něj je konflikt s katolickým chápáním rodiny a sexuality zřejmý. Halík jako katolický kněz se zde pochopitelně drží trochu zpátky, ale ne tak docela. Jeho poněkud ambivalentní postoje zase odrážejí hlubinná dilemata modernisty, který hledá smíření protikladů svého katolického a filosoficko-ideologického kréda. Výsledkem je, že se snaží být věrný oběma vyznáním, takže co chvíli zrazuje jedno nebo druhé. 

Osudové kolísání se u Halíka například projevilo v jeho reakci na Slovenské referendum z roku 2015. Vyvolali ho křesťané, kteří ještě nepochopili dějinný význam pokrokového tažení genderového feminismu a specifických evropských hodnot, jež jeho agenda také přináší. Odvážili se trvat na takových stereotypech, jakými jsou chápání manželství jako výlučného soužití muže a ženy, odmítání adopce dětí homosexuály a právo rodičů na jejich rozhodnutí ohledně sexuální výchovy dětí. Vysloužili si za to Halíkovo důrazné pokárání.

Halíkovi se především nelíbilo, že křesťané referendem rozdělují společnost. Jako by Ježíšova pravda nerozdělovala. Určitá jednota společnosti je jistě hodnotou. Že by ale byla nadřazena životně důležitým pravdám? Z Halíkova žebříčku hodnot se vytrácí konzistence, která zdobí tradiční morálku. Vedle klasické lásky a svobody preferuje Halík hodnoty (?), jež mají postmoderní myšlenkové zázemí a soudobý společenský konsenzus. Patří k nim exaltovaná tolerance k menšinám, přecitlivělost a neuvážená otevřenost pro jinakost, otevřenost novým výzvám (protože jsou nové), dialog, pluralita nejen vyžadovaná svobodou, ale radikalizovaná relativismem, soulad se stávající kulturou a společensko-ideologický konsenzus. 

V Halíkově výčtu skutečných i zdánlivých ušlechtilostí nápadně schází hodnota, která těm ostatním dává obsah, míru, smysl a řád. Ano, jde o pravdu. Její hledání Halíkovi ještě tolik nevadí. Ostatně se sám pokládá za jejího hledače a sám si také nárokuje pravdu svých myšlenkových pozic; někdy až s podezřelou samozřejmostí. Rubem je tu neméně podezřelá samozřejmost, s níž odmítá tytéž nároky u svých oponentů. 

Když se ale jedná o hodnocení společenského postavení poznané pravdy, o způsob jejího prosazování či o odvahu k pravdě, která odporuje duchu doby, je Halík nápadně rezervovaný. V této souvislosti radši mluví o pyšných vlastnících pravdy a také o tom, že víra není žádným souborem pravd. Stojí za tím nejen špatná zkušenost s všelijakými horlivci, ale především chronické potíže skepsí prosáklé moderní filosofie s pravdou, jimiž se Halík nakazil.

Kdyby Halík ke své starosti o společenskou soudržnost připojil i skutečné nasazení o pravdivější obraz skutečnosti, pak by snadno nahlédl, že aktérem přímo systémového rozdělování společností je právě politické uskutečňování té agresivní a nelidské ideologie neomarxistů, které on sám slouží. Není to snad politická korektnost, která svým totalitním nárokem na jedinou společensky správnou pravdu dělí lidi podle pokřivených lidsko-právních měřítek na úctyhodné humanisty a trestuhodné extremisty? Kde tady zůstal jeho smysl pro svobodu myšlení a pluralitu názorů? Verbálně je snadné se hlásit ke klasickým hodnotám svobody a lásky. Při neuvěřitelné kolaboraci s vládnoucími neomarxisty už to ale tak snadné není. Musejí být politicky korektně upraveny – až k rozporům. Extremisty pak musíme umět správně onálepkovat a počastovat „třídní“ nenávistí.

Nejsou to snad multikulturalisté, kdo arogantně, pod vlajkou iracionální etiky pokryteckého milosrdenství, vnutili společnostem záplavu agresivních migrantů, čímž je rozdělili na lidumilné vítače a kamenná srdce? A nejsou to konečně fanatici genderismu, kdo přes legislativu nařizují širokou protipřirozenou definici manželství či povinnou sexualizaci dětí od útlého věku, a staví tak normálně i křesťansky jednající lidi mimo zákon? 

Halík se však takovou sebereflexí neobtěžuje. Možná i proto se mu tam, kde je v tématech silně angažován, často stává, že zaměňuje příčinu a následek. Jako je příčinou odporu k muslimské migraci muslimská agresivita a nikoli nějaká imaginární islamofobie, tak je příčinou konfliktu bruselské moci s občany zdravého rozumu arogance, s jakou tato ideologicky zkažená centralizovaná moc porušuje lidská práva, když celoplošně, legislativně, vnucuje zvrhlosti sociopatů z řad zdivočelých feministek. 

Halík doporučuje křesťanům, aby si od boje za rodinu konečně odpočinuli. Snad proto, aby vyklidili pole? Aby měl svůj boj za tzv. evropské hodnoty s podobnými „fundamentalisty“ snazší? Aby mohl sám nerušeně polarizovat společnost podle těch nejšlechetnějších úmyslů bruselského politbyra? 

Halík žije v uzavřeném světě intelektuálního establishmentu, v němž se všichni navzájem ujišťují o své výjimečnosti a o svém povolání k převýchově mas. Proto nemůže rozumět oprávněným obavám a protestům křesťanů, kteří nesou tíhu šílených ideologických experimentů s lidstvím a kteří jsou mocensky nuceni akceptovat to, co odporuje jejich svědomí. Nerozumí tedy ani obavám slovenských křesťanů, že jim stát začne loupit děti, když je odmítnou posílat na sexuální výchovu v pokrokovém duchu. To také není žádná fobie. Na vyspělém západě už je odebírání dětí z ideologických důvodů tragickou realitou, v níž výskyt těchto zločinů narůstá.

Jak moc je Halík odtržený od reality, je patrné i z toho, když naléhá, aby se otázky referenda nechaly kompetentním expertům. Probůh jakým? Těm prokádrovaným, proškoleným politickou korektností? Copak neví, že skuteční odborníci jsou umlčováni, vylučování z veřejné diskuse a profesně ostrakizováni? Sám něco podobného zažil v komunistické diktatuře. Teď mu marxistická okupace ideologicky citlivých humanitních oborů nevadí? 

Stačilo přemalovat diktaturu z rudé na duhovou, vylepšit rigidní marxismus pružnějším neomarxismem a Halík si bez zaváhání užívá přízně mocných. A těm, kteří se jí netěší, vytýká, že polarizují společnost a překážejí pokroku. Problém je samozřejmě v tom, že v důsledku špatného filosofického vzdělání pokládá papaláše bruselské nomenklatury za příkladné humanisty, takže zůstává k jejich totalitním manýrům slepý. 

Halíkova slepá víra v pozitivitu levicového ideologicko-politického kurzu postmoderního anti-Západu je tak silná, že se neostýchá nálepkovat jeho oponenty jako fašisty. Tento primitivní propagandistický trik levičáků užil i proti iniciátorům referenda, když říká, že v jejich aktivitě zaslechl dupot holínek Hlinkovy gardy. 

Na jedné straně se apoštol humanity, demokracie a plurality zaklíná odkazem Masaryka, Čapka a bůhví ještě jakých vyhlášených demokratů. Na druhé straně se snižuje k nízkému obviňování účastníků demokratické názorové plurality z fašismu jenom proto, že se spravedlivě dožadují skutečných lidských práv rodičů a dětí, která jim ta úžasná liberální demokracie arogantně upírá. Že nesdílejí jeho oddanost bruselskému politbyru, odmítají jeho toxickou agendu a nechtějí dopadnout jako v Kanadě, kde už se na katolických školách musejí třeťáci učit, že pohlaví je proměnlivé, a že mají lidské právo si ho sami zvolit; a běda těm, kdo by ho nerespektovali. 

Kdyby neměl náš ryzí demokrat nastavený sluch tak jednosměrně, mohl zaslechnout i prozíravější hlasy, které například přirovnávají současnou německou, státem krytou Antifu, k jednotkám SA, a které připomínají hluboký orwellovský postřeh, podle nějž budou budoucí fašisté pochodovat pod vlajkou antifašismu. Ano, političtí odpůrci vládnoucího kartelu jsou v současném Německu vystaveni pravidelnému fyzickému napadání Antifou a politicko-mediální elity dělají, že to nevidí. Tuhle ubohou pštrosí politiku si už vyhlášený odpůrce fašismu Halík také osvojil.

Kněz Halík se zase děsí, že aktivity podobné slovenskému referendu zaženou církev na okraj společnosti. Jestliže je ale společnost ovládaná silně protikřesťanskou ideologií, pak je disidentský život autentických křesťanů na okraji nejen logický, ale i mravně žádoucí. Alternativou je kolaborace se zlem. Moralizující kolaborant je, abstraktně vzato, neatraktivním paradoxem, konkrétně politováníhodnou postavou. Tohle ovšem křesťanští exponenti nekřesťanské kulturní revoluce jen těžko chápou.

Jako uvědomělý intelektuál se Halík dopouští i „argumentu“ proti referendu. Zpochybňuje boj křesťanů za rodinu poukazem na to, že se referendum netýká nevěry ani alkoholismu, které přece rozvracejí rodinu. Je to, jako kdyby třeba doporučoval dopravní policii, aby se soustředila na opilce za volantem a nevyčerpávala se dobrodruhy, kteří nesmyslně závodí na silnicích. 

Osobní příčiny rozvracení rodin přece nerelativizují závažnost ideologických příčin jejich rozvracení. O těch prvních všichni vědí. Referendum se zaměřilo na ty nové, ideologické a rafinovanější. Vyneslo na světlo téma plíživého, nenápadného mocenského prosazování homosexualisticko-feministických programů, které se skrývají za nevinnými, neutrálními a záměrně matoucími nadpisy v dokumentech a hesly na ulicích. Veřejně demaskovalo absurdity rovnostářství, protipřirozených „lidských práv“ sexuálních menšin, odstraňování tzv. genderových stereotypů a filosoficky nepřijatelných redukcí přirozených daností života na sociální konstrukty. To pochopitelně politické korektory popudilo, museli na referendum reagovat; samozřejmě sobě vlastním způsobem.

Pod čarou si můžeme všimnout, jakéže to sofisma Halík vlastně spáchal: Jedná se o záměrnou záměnu kontextů. Ta patří mezi Halíkovu oblíbenou techniku. Spočívá v tom, že se nežádoucí myšlenka převede do jiného kontextu, aby se v něm ukázala jako vadná. Referendum bylo vyvoláno specifickou příčinou rozvratu rodin – mocenským protlačováním genderových nesmyslů; reagovalo jen na ni. Nebylo tedy zaměřeno na komplexní řešení problematiky ohrožení rodin. Právě tohle jim však Halík sofisticky podsunul, aby mohl referendum kritizovat za to, že trestuhodně vynechalo alkoholismus a nevěry jako příčiny rozvratu rodin.