Ročník 2019‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 9.

Roman Cardal                                                            



 V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.



18. Proč byl Sokrates statečný? 


N: Řada současných žen si dost často stěžuje na to, že muži již nejsou tím, čím bývali kdysi. Prý se jim už hodně dlouho nestalo, aby se setkaly s pořádným chlapem. Jedna moje dobrá známá zastává stejný názor. Vnímám to zároveň jako výčitku vůči mně samotnému. Kdybych vyčníval nad jí konstatovaný úpadek mužství, určitě by podotkla, že patřím mezi skoupé výjimky. Nic takového ovšem nikdy neřekla. Mají tyto lamentace nějaké opodstatnění? 


F: Mají, ale jsou zřejmě velmi jednostranné. Pokud by sis v podobném tónu začal stěžovat na to, že ženy již zdaleka nejsou tím, čím bývaly kdysi a že jsi už hodně dlouho nepotkal skutečnou ženu, nemohly by ti nic namítat. Krizí dnes neprochází jen mužství, nýbrž i ženství. Patří-li vztah k ženě k podstatným znakům mužství a vztah k muži podstatným znakům ženství, pak se krize na jednom pólu vztahu musí zákonitě negativně promítnout do pólu druhého. 


N: Jak bys krizi obou pohlaví popsal? Co se u nich změnilo ve srovnání s předchozími dobami? 


F: Patrně jsi zaregistroval pokusy o masivní předefinování vlastní povahy mužství i ženství. Zatímco naši předkové považovali bytí mužem a ženou za přirozenou danost, moderní člověk uvěřil, že se jedná o nahodilou společenskou roli. A pokud je nahodilá, nevyznačuje se žádnými stabilními charakteristikami. V tomto přístupu není možné přisuzovat mužům či ženám nějaké nezměnitelné role. Dříve se od žen požadovalo, aby dávaly život novým generacím a aby se staraly o domácnost. Muž měl zase pro svou rodinu zajistit obživu a postarat se o její ochranu. Takové přesvědčení je dnes hodnoceno jako překonané – zmíněné úlohy lze prý klidně obrátit anebo úplně opustit. Když se tak stane, narůstá počet feminizovaných mužů a maskulinizovaných žen. 


N: Byl bych opravdu nerad, aby mě něco podobného potkalo. Jak vypadá takový feminizovaný muž? Doufám, že jsem se v něj ještě neproměnil. 


F: Zkus na tuto otázku odpovědět sám. Jak bys vykreslil zženštilého muže? 


N: No asi jako nějakého měkkotu. Ale nechtěl bych se pouštět do dalšího rozvíjení tématu. Když totiž odpovím tímto způsobem, dávám tím najevo, že měkkost je pro ženy normální, kdežto u mužů jde o něco směšného a pohrdáníhodného. Pak to vypadá, jako by negativní kvalita měkkosti slušela ženám, nikoli však mužům. Odtud už není daleko k pohledu na ženy jako na bytosti, které se oproti mužům vyznačují ne zrovna vábnými vlastnostmi. 


F: Odpověděl jsi dobře, nicméně naznačených důsledků se obáváš zbytečně. Termín „měkkost“, na nějž jsi správně poukázal, neoznačuje žádnou negativní kvalitu. Můžeš ho klidně nahradit termínem „citovost“. A jistě se mnou budeš souhlasit, že existují nejen city nízké a špatné, ale i krásné a vznešené. „Měkkost“ ženy spočívá v jejích krásných citech, které ji vedou k jemnému jednání s vlastními dětmi a s lidmi v jejím okolí. Takové chování 

ženám skutečně sluší, zatímco tvrdost s jejich ženskou povahou příliš neladí. V případě mužů je tomu naopak. Určitá drsnost a tvrdost je ozdobou mužství, kdežto přílišná uhlazenost a jemnost u nich není na místě. 


N: Když tedy mluvíme o krizi mužství, poukazujeme na nedostatek drsnosti a tvrdosti u současných mužů? Tak mi to vůbec nepřipadá. Vztahy mezi lidmi obecně a muži zvlášť se dnes zrovna nevyznačují přílišným jemnocitem. V tomto ohledu muži spíše zhrubli. 


F: Je třeba si uvědomit, co se vlastně zmíněnou drsností a tvrdostí míní. Určitě se nemá na mysli hrubost mravů. Má-li drsnost a tvrdost představovat mužskou přednost, musí se jednat o pozitivní kvality. Či chceš-li, musí se nezbytně jednat o ctnost. Jaká ctnost, jaká excelentní vlastnost by mohla odpovídat tomu, co jsme označili obraty drsnost a tvrdost? 


N: Popravdě řečeno, nevím. Drsnost a tvrdost jako ctnost? Možná tak v nějakém kodexu válečníka. Tím se však asi zabývat nechceme. Nejde nám přece o vyzdvižení typických vlastností agresivních jedinců, nýbrž mužů jako takových. Zdaleka ne všichni muži jsou vojáci, ale mnoho z nich jsou vědci, učitelé, právníci, umělci, kněží apod. Drsný a tvrdý vědec, učitel, právník, umělec či kněz, to se zrovna nerýmuje. Patrně bych vsadil na ctnost rozhodnosti a pevnosti při výkonu různých profesí, jimiž se muži zabývají. 


F: Nejsi daleko od pravdy. Já bych řekl, že odpovídající ctností je v tomto případě odvaha neboli statečnost. Ta byla vždycky spojována s pravým mužstvím. 


N: Tak tomu sice je, ale je otázka, zda je tento názor přijatelný. Copak ženy nejsou a nemohou být statečné? Mnohdy jsou přece odvážnější než muži. 


F: Opět musí přijít ke slovu správné rozlišování významů. Když dříve bývala statečnost považována za jednu z charakteristických vlastností autentického mužství, neodpírala se tím tato mravní kvalita ženám. Myslelo se přitom na primární význam statečnosti, který byl spatřován v neohroženosti, rozhodnosti a pevnosti tváří v tvář násilné smrti. S ní se lidé setkávali především ve válkách, takže původní význam statečnosti byl připisován prakticky jen mužům, neboť to byli oni, kdo se účastnili válečných bojů. O všech ostatních druzích statečnosti se soudilo, že jsou vzhledem ke zmíněné primární roli odvahy odvozené. Když se například ponoříš do četby Platónova dialogu Laches, zjistíš, jak si již lidé antiky byli jasně vědomi nutnosti ctnosti statečnosti i pro případy nemající nic společného s válkou. Všemu, co u člověka budí strach, všem obtížím a nemocem nelze bez odvahy autenticky lidsky čelit. Nicméně největší strach vždy vyvolávalo nebezpečí smrti ve válce, neboť zde umírali mladí, silní muži plní zdraví, životní síly a plánů pro život, který z důvodu svého nízkého věku měli ještě před sebou. Proto se statečnost připisovala především opravdovým mužům na bojišti, aniž by se přitom mínilo, že ženy nejsou odvážné. 


N. To dává dobrý smysl. Vidím v tom ovšem jednu ne zrovna malou obtíž. Svět plný válek je něčím, co rozhodně není žádoucí. Mnohem přijatelnější je život v míru a pokoji. Kdyby se tedy ve světě podařilo nastolit dlouhodobý mír, zanikla by u mužů i ctnost odvahy. Neměli by totiž možnost ji získat a prokazovat. Zbyla by na ně jen ta odvaha, která je vlastní i ženám. Tedy bez války by se ze světa vytratila mravní kvalita, která z mužů činí pravé muže. Za takový názor se nedokážu postavit. 


F: Univerzální mír je bezesporu žádoucí stav, nicméně patří jen do říše utopií. Dokud člověk bude žít na této planetě, bude ji bez ustání sužovat válkami. Mír bude jen kratší či delší přestávkou mezi válečnými konflikty. Možná se divíš, jak mohu s takovou jistotou prorokovat budoucí děje, ale můj úsudek se opírá o zkušenost s lidskou povahou. Židé a křesťané mluví o dědičném hříchu, který je nevysychajícím pramenem všech zel, k nimž války neoddělitelně patří. Ale i ateista může snadno pochopit faktickou nedosažitelnost vnitřní harmonie, a to pro většinu lidských bytostí. Proto není nerozumné předpokládat, že se konflikty z nitra člověka budou i v budoucnu přelévat do otevřených vnějších střetů mezi obyvateli Země. Příležitosti k prokazování statečnosti nebudou budoucím mužským generacím určitě scházet. 


N: Já jsem se nikdy žádné války neúčastnil, a pokud vím, ani ty jsi zatím nebojoval se zbraní v ruce. Musíme se tedy přiznat k nevlastnění mravní kvality autentické mužské statečnosti? 


F: Takhle ostře bych to neviděl. Třebaže v ní nejsme vycvičeni, možná ji v sobě zárodečně máme, možná ale nikoliv. Neměli jsme zatím možnost si to ověřit. Prozatím můžeme prokazovat statečnost v uvedeném odvozeném smyslu a tím se alespoň částečně připravovat na dobu, kdy po nás bude požadováno něco více. 


N: Nesouvisí tedy nárůst feminizovaných mužů na Západě s více než sedmdesátiletým mírem, který zde prozatím panuje? 


F: Spatřoval bych v tom jen neúplné vysvětlení vymizení ctnosti statečnosti z dnešní mužské populace. Jsou zde jistě ještě i další příčiny její feminizační degradace. Dovol mi v této souvislosti formulovat jednu hypotézu. Kladu důvod odlivu statečných postojů i do systematického vytěsňování myšlenky na lidskou smrt. Kdybychom byli nuceni žít dnes a denně s hrozivým vědomím nutnosti naší blízké smrti, byla by nám dána možnost připravovat se na ní pěstováním ctnosti odvahy. Jestliže je ale smrt důsledně společensky tabuizována, je z našich myslí odstraňováno vědomí hrozby, jíž ve skutečnosti každý z nás bude muset dříve nebo později naprosto otevřeně a docela sám čelit. V blahobytu uvelebený západní člověk si tuto hrozbu záměrně nepřipouští, a proto se na její nevyhnutelnou erupci nijak nechystá. Kdyby měl v této záležitosti realističtější postoj, ctnost statečnosti by u něj musela nutně stoupnout v ceně. 


N: Je přece přirozené toužit po dobru a utíkat před zlem. Smrt je nejstrašnější zlo a její vytěsňování z vědomí člověka cestou zapomnění je jen formou tohoto útěku. Nevidím na tom nic špatného. Naopak. Není nic přirozenějšího než únik před smrtí a před všemi jejími podobami, z nichž jedna je její anticipace v lidském vědomí. Jestliže po dnešním člověku žádáš, aby si stále uvědomoval nezbytnost své smrti, znásilňuješ jeho přirozenost. To bys jako filosof neměl dělat. Několikrát jsem tě o přirozenosti slyšel mluvit a nyní se stavíš do cesty její spontánní inklinaci. 


F: Filosofie se nemůže podílet na všeobecné exorcizaci smrti z lidského myšlení. Kdyby tak učinila, přestala by být filosofií. 


N: Tomu vůbec nerozumím. Proč by se filosofie měla zabývat něčím tak eminentně negativním, jako je lidská smrt? Odkud by se vzal takový její morbidní zájem? Jsou jí snad vlastní skryté sadistické choutky či nekrofilní tendence? 


F: Žádný sadismus nebo nekrofilii filosofie nepěstuje. Stará se naopak o to, co je pro člověka obzvláště užitečné. A myslet na smrt je pro nás navýsost užitečné. 


N: Promiň, to myslíš vážně? Mám se skutečně domnívat, že filosof tvého ražení je sadista, nekrofil, a ještě k tomu cynik? Užitečné je přece to, co mohu v mém životě využít, z čeho mohu mít nějaký užitek. Jak bych mohl využít či mít užitek z toho, když si budu připomínat fatální nutnost svého vlastního konce? 


F: Určitě bys na to přišel sám, kdyby ses zklidnil a zbavil ses své aktuální rozhořčenosti. K čemu ti může být myšlenka na smrt užitečná? Předložím ti hned několik důvodů. Zaprvé si díky ní uvědomuješ omezenost času, který máš k dispozici. Jednou prostě vyprší. Zadruhé tě to přivádí k pochopení jedinečnosti šance, kterou ti tvůj život skýtá. Čas plyne a některé příležitosti jsou neopakovatelné. A když dospěješ na konec svého života, na žádné repete už nebude ani pomyšlení. Zatřetí, teprve v pohledu na celek tvého života lze vyslovit definitivní hodnotící soud, který může mít v zásadě jen dvě podoby: Buď nahlédneš, že tvůj život byl v podstatě zdařilý, anebo shledáš, že jsi ho promarnil. Dokud žiješ, žádný takový hodnotící soud není dovoleno vyslovit s neměnnou platností. Smrt je hranicí, která lidský život završuje a uceluje, čímž vytváří podmínky pro konečné zúčtování. A začtvrté ti asi není neznámé, že uvědomování si vlastní smrtelnosti je specificky lidskou vlastností. Všechna zvířata musejí zemřít, ale jen člověk si to uvědomuje. Smrt tudíž pro člověka představuje zásadní a radikální problém, který je vázán na samotnou jeho povahu a který si urgentně žádá svého rozřešení. Jeho zametením pod koberec či jeho zapomenutím se člověku nijak neprospěje. Právě naopak, takový postoj je jednoznačně škodlivý, neužitečný. První tři důvody nás vedou k příklonu k činnostem, které jsou opravdu podstatné. Náš čas je omezený, nemůžeme se zabývat hloupostmi, musíme ho co nejlépe využít. Čtvrtý důvod nás staví před neodstranitelnou potíž, před kterou buď zavřeme oči a budeme se tvářit, že žádný problém nemáme, anebo ho skutečně vezmeme na vědomí a pokusíme se ho řešit. Byl bych rád, kdybys pochopil, že bez statečnosti a filosofie se přitom neobejdeš. 


N: Proč bych měl podnikat podobné myšlenkové tanečky a zabývat se jakousi užitečností vědomí smrti pro svůj život, když patrně znamená naprostý konec mé existence? K čemu mi je takový stimul k jednání obrácenému k podstatným věcem, když dílo, které jeho prostřednictvím vytvořím, bude smrtí nemilosrdně smeteno? Není vlastně jedno, zda se v životě zabývám podstatnými či nepodstatnými záležitostmi? Není úplně lhostejné, jestli na konci života nahlédnu svůj život jako zdařilý či zmařený? Vždyť vzápětí, když mě smrt zcela sevře ve svém náručí, dojde k úplnému zmaru všeho, čeho jsem v životě dosáhl. Jaký rozdíl pak spatřuješ mezi životem člověka, který se podle tvého úsudku věnoval něčemu podstatnému, a tedy dobrému, a životem člověka, který žil bez hlubšího rozmyslu či konal věci, o nichž konsenzuálně soudíme, že jsou špatné? Nakonec – právě díky smrti – se veškeré rozdíly mezi nimi rozpustí v temnotě nicoty. Vyjadřuji tudíž zásadní nesouhlas s tvým názorem, podle něhož představuje vědomí smrti výrazný podnět k jednání určitého typu. Pravdou je něco zcela jiného. Když budu myslet na smrt, zbavím se jakéhokoliv důvodu pro tu či onu volbu, pro takový či onaký způsob své existence. Pochopím totiž, že nakonec to stejně vyzní do prázdna, vše zmizí v nekonečných hlubinách naprosté bezrozdílnosti. Za sto let bude úplně jedno, zda jsem žil jako světec anebo brutální zločinec. Ať tak či onak, smrt tento rozdíl navždy zahladí. Kdyby tedy člověk myslel na smrt, jak to neustále žádáš, veškerá morálka, v níž jsou soustředěny důvody pro zcela určité druhy voleb, by se ukázala jako naprosto iluzorní. Výsledkem tvého požadavku by pak byla úplná demotivace lidského jednání, a tedy i univerzální demoralizace lidských jedinců a celé společnosti. Neplatí proto ani názor o podstatné vazbě ctnosti statečnosti na vědomí hrozby smrti. Tváří v tvář smrti nelze být nefalšovaně statečný, poněvadž statečnost je určitý druh postoje, který se liší od zbabělosti. Z pohledu smrti však každý rozdíl nutně padá. Statečnost tudíž nelze vymezovat vztahem k této finální události lidského života. 


F: Navodil jsi skvělé téma. Dám ti jednu otázku. Choval se Sokrates před aténským soudem statečně? Ukázal se jako pravý muž? 


N: Bylo by divné, kdybych odpověděl záporně. Všichni mají za to, že Sokrates před svými žalobci i soudci vystupoval neohroženě. Jeho jednání je dokonce považováno za symbol statečnosti. 


F: A proč máme Sokratovo chování v této kritické chvíli jeho života hodnotit jako statečné? Ne snad kvůli nějaké nebezpečné hrozbě? Nespočívala snad v možném rozsudku smrti? 


N: Ano, tak to skutečně bylo. Jsem z toho poněkud zmaten. Nevím, co si o tom mám myslet. 


F: Podle tvého názoru byla Sokratova statečnost toliko iluzorní, poněvadž si neuvědomil naprostou lhostejnost smrti vůči jakémukoli typu postoje. Kdyby se před soudem zachoval zbaběle, bylo by to v logice nadcházejícího konce zcela jedno. Sokrates tedy podle tebe zaujal jen zbytečně patetickou a skutečnosti neodpovídající pózu? 


N: Opakuji, nevím, co bych na to řekl. Vždycky jsem si Sokrata vážil a najednou si začínám uvědomovat, že můj obdiv k němu možná nebyl na místě. Dříve než ti odpovím na tvou otázku, rád bych si připomenul, jak se soudní proces s ním vlastně odvíjel. Co konkrétního o něm víme? Jak přesně Sokrates čelil nepříznivé situaci, do níž se díky žalobě Anyta a Meleta dostal? 


F: To je dobrý nápad. Podívejme se třeba na stránky slavné Platónovy Obrany Sokratovy. Jistě na nich nenalézáme doslovný přepis slov, která Sokrates před soudem vyslovil, nicméně jde o text, který jeho postoj věrně vykresluje. Pro naše účely si nic dalšího nemusíme žádat. Sokratův statečný postoj před žalobci i soudci, od nichž mu hrozil trest smrti, bych ukázal na dvou významných momentech soudního procesu. V každém z nich jde o jeho vztah ke smrti. Ještě před vynesením rozsudku se Sokrates hájí poukazy na své chování, které rozhodně nebylo zbabělé. Jak asi víš, Sokrates se společně s aténským vojskem zúčastnil třech bitev a ve všech si vedl skvěle. Byl vzorem zcela neohroženého vojáka. Přečtu ti příslušnou pasáž z Platónovy Obrany Sokratovy: …na které místo se kdo postaví, pokládaje je za nejlepší, nebo kam je postaven od vládce, tam má podle mého mínění setrvat a podstupovat nebezpečí a neuvažuje ani o smrti ani o něčem jiném kromě hanby. Když mě velitelé, které jste vy zvolili k velení nade mnou, stavěli do šiku u Poteidaie, u Amfiopole, u Delia, tehdy jsem vytrvával tam, kam mě oni stavěli, stejně jako kdokoli jiný, a podstupoval jsem nebezpečenství smrti“. Tento Sokratův proslov je navzdory zdání dost skromný, poněvadž svou statečnost nijak nevyzvedá, nýbrž popisuje ji jako vlastnost většiny svých spolubojovníků. S nepřáteli prý zápasil odvážně jako kdokoli jiný. Ovšem od aténského důstojníka Alkibiada máme zprávy, že jeho statečnost byla naprosto mimořádná. Stačí se začíst do stránek Platónova dialogu Hostina. 


N: Kdyby se dnešní ženy, které si stěžují na ochabování mužství, setkaly se Sokratem, musely by být nadšeny. Válečný hrdina, který je navíc inteligentní, co více by si mohly přát? 


F: To byla ovšem pouze předehra k dalšímu dějství. Proč Sokrates odkazuje na toto své počínání během ozbrojených konfliktů, v nichž docházelo k brutálnímu zabíjení, a prolévaly se potoky krve? Jenom proto, aby odkázal na ještě vyššího pána, který mu stanovil přesné místo v životě, na němž musí vytrvat navzdory všem úskalím. Měl na mysli Boha, který mu svěřil filosofickou misi mezi Atéňany. Sokrates před soudci opakovaně zdůraznil, že kdyby ho chtěli osvobodit pod podmínkou jeho rezignace na filosofii a dalšího nešíření nekorektně rušivých názorů mezi aténskou populací, raději podstoupí smrt. Vzdání se filosofie a způsobu jednání, které vyvěrá z jejích požadavků, považoval za opuštění úkolu, vůči jehož zadavateli nesl nejvyšší zodpovědnost. Když zvažoval, koho má poslechnout – zda případný návrh soudců či Boží rozkaz, dal jednoznačně přednost druhé variantě. Připomenul všem přítomným, že lepší je poslouchat Boha než lidi a s obdivuhodnou pevností jim sdělil: „buďte si jisti, že bych nezměnil svého jednání, ani mám-li stokrát zemřít“. Jak vidno, jeho morálka nebyla myšlenkou na smrt nijak podlomena. 


N: To jistě ne, ale důvod toho je nasnadě. Kdo se začte do popisu procesu se Sokratem, nemůže si nevšimnout víry velkého Platónova učitele v posmrtný život. To však rozhodně není případ většiny moderních lidí, kteří tuto iluzi již dávno opustili. Kdyby žil Sokrates v naší době, choval by se jinak. Jelikož byl inteligentní, pochopil by, že existence Boha či bohů a život po smrti nedávají žádný smysl. Jeho názory byly podmíněné historickými okolnostmi, do nichž se narodil. Ani tak velcí myslitelé jako on se z nich nedokázali plně osvobodit. Ale to mu nemůžeme mít za zlé. Bez víry v Boha a posmrtný život by patrně v bitvách nebojoval s takovým nasazením a před soudem by se choulil ve strachu ze smrti, jejíž hrozba nad ním reálně visela. 


F: Copak v době Sokratově neexistovali žádní ateisté? To se náramně pleteš. Alternativa negace existence Boha a života po smrti pro něj byla otevřená stejně jako pro moderního člověka. Když ji zamítl, nebylo to rozhodně z důvodů nějaké historicko-kulturní podmíněnosti jeho myšlení. Odpovídalo to jeho dobře podloženému přesvědčení. Ostatně, proč z něj činíš politováníhodnou oběť iluze? Proč považuješ existenci Boha a život po smrti za nesmyslné? 


N: Sokrates žil mnoho staletí před námi. Tehdy byla skutečná věda ještě v plenkách. Dnes máme k dispozici nepřeberné množství empirických disciplín. A pokud vím, žádná empirická věda nedošla k závěru o existenci Boha či života po smrti. Nebo snad nějakou znáš? 


F: Ne, neznám. V Aténách pátého století před Kristem se samozřejmě žádné empirické vědy v moderním smyslu nepěstovaly, nicméně tehdejší lidé mohli klidně uvažovat způsobem, který se od přístupu současných empirických věd v principu nijak zvlášť neliší. Mohli si říct: Smysluplné závěry jsou jen ty, které mají oporu v našem smyslovém vnímání. Žádného Boha či bohy, žádný život po smrti našimi smysly nepoznáváme, ergo nic takového fakticky neexistuje. K osvojení si takového přesvědčení nepotřebuješ žádnou sofistikovanou empirickou vědu. 


N: Pak tedy nechápu, proč Sokrates nezavrhl svoji náboženskou víru. Copak neviděl, jak se její obsahy rozcházejí s požadavky racionální kritičnosti, kterou v jiných sférách svého působení tak bravurně uplatňoval? 


F: Na tvou otázku existuje prostá odpověď. Stačí se opět vrátit k Platónovu textu. Podle něj se Sokrates před soudem vyjádřil i k tomuto problému. To, co ty označuješ za důsledek kritické racionality, považoval Sokrates za hanebnou nevědomost. Neoznačil jsi snad před chvílí smrt za největší zlo pro člověka? 


N: Samozřejmě. To je přece naprosto evidentní. Normální lidské chování v nebezpečí smrti to také potvrzuje. Před smrtí každý prchá, jak může, a těžko najdeš někoho, kdo jí dokáže čelit vyrovnaně. Každý normální člověk ví, že smrt je největší zlo, které ho může potkat. Jistě, Sokrates patří v tomto směru ke vzácným výjimkám, ale jen proto, že se nedokázal osvobodit od iluze své náboženské víry. 


F: Opravdu? Skutečně jsi přesvědčen o tom, že každý normální člověk ví o smrti jako o největším zlu? Kdybys tohle hájil před Sokratem, skončil bys rychle na lopatkách. Jak by ses bránil před jeho obávanou skepsí? Jistě by ti připomenul nezbytnost založení vědění v nezpochybnitelných důvodech. Byl bys vyzván, abys takové nezpochybnitelné důvody ve prospěch tebou zastávaného stanoviska předložil. Co bys mu na to odvětil? 


N: Neboj se, s jeho námitkou bych si poradil snadno. Řekl bych: Milý Sokrate, moc si tě vážím, jsi skvělý filosof, ale i ty máš svoje limity. Víš, přicházím k tobě z 21. století. Tam v budoucnu existuje svět vědy a techniky. Kdybys žil v místě a čase, v nichž žiji já, rychle bys pochopil, že vědecky relevantní jsou pouze takové závěry, které lze empiricky testovat. Víra v Boha a posmrtný život žádným empirickým testem projít nemůže. Je mi to líto, ale žádný 

Bůh neexistuje a smrt je konec veškerého žití. Je-li tedy život v zásadě dobrý, pak je jeho krajní opak – smrt – zlá. My moderní lidé to víme s jistotou, ty bohužel žiješ v dávné minulosti. Proto ti tvé přesvědčení nijak nevyčítám, nemůžeš za to, že ses narodil v tak zpozdilých časech. Dám ti jen jedno doporučení. Uvědom si alespoň nedokonalost tvého domnělého vědění a připusť možnost svého omylu. Tvé jistoty ohledně existence Boha a posmrtného života nejsou tak pevné, jak si myslíš. Kdybys mohl dohlédnout až do našeho 21. století, hned bys to pochopil. Když to nechápeš, tak alespoň pochybuj. Omlouvám se, že jsem tak nevybíravě zasáhl do tvého života. Máš pověst velmi statečného člověka, ale od nynějška to budeš mít těžké. Budeš tak statečný i nadále, když se tvé jistoty ohledně existence Boha a života po smrti začnou bortit? Anebo nevezmeš mou dobře míněnou radu vážně? Tím bys mě vážně zklamal. Dokonce ještě ve 21. století si o tobě stále myslíme, že jsi symbolem kritické racionality. Proto nepochybuji o tom, jak se k mému sdělení postavíš. Měj se hezky. Odcházím zpět do daleké budoucnosti. 


F: Panečku, ty ses ale rozjel. Nechal jsi stát bezradného Sokrata ve vzdálené minulosti a utekl jsi zpět do naší současnosti. Co tam ten chudák po tvé misi asi dělal? To už dnes nezjistíme. Přesto vše může tento dialog pokračovat. Mám tady pro tebe pár řádků, které ti obviněný posílá ze své dávné minulosti. A jak jinak, jsou to slova, která podle Platóna zazněla z jeho úst před aténskými soudci. Poslouchej dobře: „Bát se smrti, občané, není nic jiného než domnění moudrosti bez moudrosti skutečné. Je to totiž domnělé vědění o věcech, o kterých člověk neví. Neboť nikdo neví o smrti ani to, zdali snad není pro člověka ze všeho největší dobro, a bojí se jí, jako by dobře věděli, že to je největší zlo. A přece jak by nebylo právě tohle hanebná nevědomost, domnívat se, že víme, co nevíme? Já se, občané, právě tím a po té stránce snad liším od většiny lidí, a jestliže jsem snad o něco moudřejší než někdo jiný, je to podle mého soudu tím, že když nevím dostatečně o posmrtných věcech, tak také se domnívám, že nevím. Že však křivdit a neposlouchat lepšího, i Boha i člověka, je zlé a ošklivé, to vím. Tedy těch zlých věcí, o kterých vím, že jsou zlé, se budu vždycky více bát a vyhýbat se jim více než těch, o kterých nevím, zdali snad nejsou dobré“. Ty jsi při svém výletu do antických Atén Sokratovi doporučil zaujetí skeptického stanoviska k jeho jistotám a on ti zase naopak vzkazuje, abys to samé učinil ty. Máš jistotu ohledně lidské smrti jako naprostého konce života a jako největšího zla, které člověka může postihnout? Tak o ní hezky zapochybuj, jinak upadáš do hanebné nevědomosti, v níž si namlouváš vědění o tom, co ve skutečnosti nevíš. 


N: Něco mi tady nehraje. Na jedné straně mluví Sokrates před soudem o Bohu i bozích, stejně jako o posmrtném životě, kdežto zde se najednou vyjadřuje v silně skeptickém tónu. To přece není normální, jak to jde dohromady? A druhá věc – před chvílí jsem jasně ukázal, že mé přesvědčení o neexistenci Boha a života po smrti žádné vážné pochybě vystavovat nemusím. Uvedl jsem totiž na jeho podporu těžko zpochybnitelný důvod – žádná z těchto fikcí neprojde přísnou zkouškou zkušenostního testu. Je mi líto, ale můžeš právě přečtené řádky poslat zpět do Atén jejich nešťastnému autorovi s přípisem, že jejich doporučení nemohu přijmout. 


F: To asi neznáš Sokrata. Toho se tak lehce nezbavíš. Ruší tě neslučitelná prohlášení, která Sokrates na soudu učinil? Na jedné straně skepse vůči tomu, jak se to se smrtí člověka vlastně má, na straně druhé deklarovaná jistota o tom, že smrt mu přináší dobro? Řešení tohoto sporu není obtížné. Skrývá se za ním vlastní povaha Sokratova ducha. Jeho poselství je toto: Jestliže máme získat jistotu o skutečné povaze lidské smrti, musíme nejprve důsledně pochybovat o tom, čím je. Musíme se zbavit všech falešných důvodů, které nás neoprávněně přesvědčují buď o tom, že smrt je pro nás zlem anebo že smrt je pro nás dobrem. Vím přesně, co by ti Sokrates odpověděl, kdyby k tomu měl příležitost. Řekl by ti: Příteli, ve prospěch tvého názoru o zlé povaze smrti a o neexistenci Boha jsi jako důvod pozvedl kritérium zkušenostního testování. Říkáš, že zkušenost nás o Bohu a životě po smrti nijak nezpravuje. Naopak, vždy a za všech okolností o těchto domnělých pravdách zarytě mlčí. Máš pravdu, je tomu tak. Zkušenost k těmto otázkám důsledně mlčí. Ale jak chceš z mlčení zkušenosti vyvodit, že Bůh a život po smrti neexistují? Kdyby naše zkušenost jasně a evidentně ukazovala, že skutečně neexistují, bylo by to něco jiného. Ale jak sám uznáš, zkušenost nám nabízí jen a pouze mlčení. Pustil ses tedy na tenký led. Vyvozuješ neoprávněný závěr z předpokladu, který to nedovoluje. Buď tak laskav a uznej, že tvé vědění bylo jen zdánlivé. Žádný normální člověk nedisponuje věděním o věcech, o nichž ses nás nažil přesvědčit. 


N: Jestliže mám ustoupit ze svého stanoviska, žádám to samé i po Sokratovi. Vždyť mlčení zkušenosti nedovoluje ani vyvození opačného závěru. Neříká nám nic o neexistenci, ale ani o existenci Boha a posmrtného života. 


F: Jistě, přesně k tomu tě chtěl Sokrates dovést. Jestliže je přesvědčen o existenci Boha a života po smrti, bude pro to mít ještě jiné důvody. 


N: Ty určitě nepřeváží ty moje. Je mnohem rozumnější s existencí takových skutečností nepočítat než počítat. Za hranici zkušenosti se nikdy nemůžeme dostat, nikdy nemůžeme zjistit, jak to po smrti vypadá. Víme, jak to vypadá na této zemi, a víme, jak vypadá smrt člověka. To jsou naše jediné jistoty. Když se o ně opíráme, jsme na tom mnohem lépe než ti, kdo fabulují o jakési hypotetické existenci Boha a dalšího života. 


F: Že se za hranici zkušenosti nikdy nemůžeme dostat? Svým myšlením se za ní pohybuješ v každém momentě. 


N: No to snad myslíš jen v žertu! 


F: Naprosto vážně. A i Sokrates byl stejného názoru. Copak jsi zapomněl, jak vytrvale odmítal uznat správnost odpovědí na jeho otázky po tom, co je to či ono, pokud respondenti poukazovali na to, co je konkrétně smyslově vnímatelné? Když se například dotazoval, co je to spravedlnost, nespokojil se s žádným odkazem k empiricky vykazatelným způsobům spravedlivého jednání. Věděl, že esence věcí, i těch hmotných, není smyslově vnímatelná. Dovol mi upozornit na jednu významnou pasáž z Platónova Sedmého listu. Představuje rozvinutí původního Sokratova názoru. 


N: Jestli se chceš rozpovídat o známé Platónově teorii idejí, tak mě prosím takového výkladu ušetři. Vím, že slavný Sokratův žák kladl esence všech hmotných skutečností mimo ně do jakési nad-světné oblasti, která je pro smyslové vnímání nepřístupná. Je to dost legrační nauka o lidském poznání a povaze materiálních jsoucen. S něčím takovým bys chtěl zpochybnit autoritu moderních empirických věd, na jejichž podporu se nemůže odvolávat žádný zastánce existence Boha a posmrtného života? 


F: Nech mě mluvit a uvidíme, zda je tvé hodnocení Platónova myšlení přiměřené. Ve zmíněném Sedmém listě můžeš narazit na pasáž věnovanou faktorům, které podmiňují naše rozumové poznání. Její autor zmiňuje smyslovou percepci, jazyk a představivost a pro velkou názornost volí jako příklad poznávaného předmětu kružnici. Otázka zní, co je to kružnice? Odpověď: Je to geometrický útvar realizovaný na ploše, jehož všechny obvodové body jsou stejně vzdálené od středu. Naše poznání kružnice je ovšem podmíněno výše uvedenými faktory – v češtině ji nazýváme „kružnicí“, v němčině se označuje jako „Kreis“, v angličtině jako „circle“ a každý jazyk má pro ni svůj vlastní název. Když o kružnici mluvíme a chceme se její povahou blíže zabývat, většinou si ji graficky zobrazíme třeba na papír, na tabuli, anebo si ji alespoň představíme. Platón nás však upozorňuje, že nic z těchto názorných hmotných realizací nepředstavuje esenci kružnice. Neboť kružnice uskutečněná v hmotných podmínkách – na papíře, tabuli či v představě – je vždy časo-prostorově situovaná, je zde a nyní. Má také vždy zcela konkrétní velikost a barvu, je nahodilá, protože vzniká a zaniká a liší se od ostatních názorných realizací kružnice. Esence kružnice ale žádnou ze jmenovaných vlastností nemá – není zde a nyní, nemá žádnou konkrétní velikost a barvu, je stále tím, čím je, tj. nevzniká a nezaniká a nevyznačuje se plurálním výskytem. Jediné, co jí přísluší, je být geometrickým útvarem uskutečněným na ploše, jehož všechny obvodové body jsou stejně vzdálené od středu. Tuto esenci či ideu kružnice si nelze nijak zobrazit, není možné si ji představit, poněvadž v takovém případě na sebe okamžitě bere vlastnosti, které ji jako kružnici nekvalifikují. Proto je pouze myslitelná, jen náš rozum může její povahu přiměřeně pochopit. Platón dodává, že to samé platí pro jakoukoli hmotnou skutečnost – to, co na ní smyslově vnímáme, nepředstavuje její pravou povahu. K ní se může promyslet pouze náš rozum. 


N: U té kružnice to chápu, ale jak by se tato úvaha mohla vztahovat třeba na člověka? Přece není možné říct, že nic z toho, co je na něm empiricky dostupné a zkoumatelné, nepředstavuje jeho esenci. To by znamenalo, že by se veškeré moderní empirické poznatky o člověku míjely s jeho pravou bytostnou povahou. Pokud si tohle myslíš, pak začínám pochybovat o tvé soudnosti. 


F: Spíš zapochybuj o své víře v dosah empirického poznání. Vždyť co složitého je pochopit, že příklad s kružnicí se týká i člověka? Člověk jako takový není vázán na nějaké konkrétní „zde a nyní“, nemá žádnou konkrétní velikost, váhu a barvu, nepodléhá zrození a smrti a nevyznačuje se plurálním výskytem – být člověkem znamená určitou dokonalost, která se stejně a bezrozdílně vyskytuje u všech konkrétních lidí. 


N: Tak to přesahuje veškeré mé chápání! 


F: Tak ho trochu rozšiř. Kdyby k bytí člověka patřilo nějaké konkrétní určení – například pozice vsedě na tomto místě a v tomto čase, váha 70 kg, výška 180 cm a bílá barva pleti, pak bych byl člověkem jenom já. Ty a všichni ostatní živočichové rozumní by neměli nárok na označení „člověk“. Už jenom proto, že zaujímáte jiné místo než já, vás zbavuje jednoho definičního znaku, který spočívá v obsazení mého vlastního časo-prostoru. Je ti již zřejmé, že bytostná povaha člověka je přístupná jenom rozumu a smysly k ní nikdy neproniknou? 


N: No, asi ano. Ale kam touto úvahou směřuješ? 


F: Vše, co se s člověkem děje v námi vnímaném světě, není dějem na jeho vlastní bytostné identitě. Když smyslově zachycujeme smrt člověka, když vidíme, jak se jeho tělo rozkládá a je zbaveno každé známky života, neplyne z toho, že to samé se děje s člověkem v jeho nejhlubší ontologické totožnosti. Proto je tvá odvolávka na autoritu moderních empirických věd v případě zpochybňování posmrtného života a existence Boha nepřijatelná. 


N: Tomu se těžko věří. Jak bych si měl takový empiricky nedostupný rozměr lidského bytí představit? Vždyť to není vůbec možné! 


F: No právě, není to vůbec možné! Copak si dobře neposlouchal, když jsem ti pomocí Platónova výkladu vysvětlil, že esence hmotných věcí není žádnou představivostí zachytitelná? Přestaň si představovat a začni myslet. 


N: Takže tohle má být ten tvůj důkaz lidské nesmrtelnosti? Pak je ovšem nesmrtelná každá hmotná skutečnost, protože její esence nepodléhá žádným konkrétním empirickým kvalifikacím. 


F: O žádném důkazu nesmrtelnosti jsem zatím nemluvil. Jen jsem ti ukázal omezenost dosahu empirického poznání. Nesmrtelnost člověka se musí prokázat jiným způsobem. 


N: Počkej, opravdu jsi přesvědčen o naší nesmrtelnosti? To neříkej moc nahlas, nebo pro tebe někdo pošle záchranku a ta tě odveze na oddělení, kde si už s takovými poruchami myšlení umějí poradit. 


F: Dříve, než tam skončím, mi dovol ještě rozvinout několik dalších úvah. Musíme přesunout pozornost na vlastní povahu našeho myšlení, jak to ostatně činil náš přítel Sokrates. Odpověz mi: Co je to lidské myšlení? 


N: Žádnou přesnou definici ti nedám, ale čím jiným by mohlo být než velmi komplikovaným procesem, který se odehrává na úrovni mozku? 


F: Jde tedy o nějaký hmotný děj? Pak bychom opět sklouzli do úzké empirické perspektivy a od ní až k materialistickému pojetí člověka. Domníval jsem se, že se nám již nic takového nestane. 


N: Jinak odpovědět neumím. Přece ti nebudu tvrdit, že myšlení je něco nehmotného! To bych nikdy nedokázal zdůvodnit. 


F: Tak se podívejme na to, co by se stalo, kdyby bylo naše myšlení totožné s nějakým konkrétním dějem v mozku. Takový děj by byl empiricky dostupný, měl by přesnou průběhovou strukturu anebo, řečeno filosofickým jazykem, měl by svou identitu. Označme si ji jako „i-1“. V druhém kroku se ptejme, jak je možné takto pojatým myšlenkovým procesem poznat například tento strom před námi. I on má svoji identitu, je tímto stromem, a ne touto kopretinou, která roste vedle něj. Označme si totožnost stromu jako „i-2“. A nyní se ptejme, co má mé myšlení společné s tímto stromem? Jak ho mohu poznat? Mé myšlení je v sobě něčím zcela určitým a má identitu „i-1“. Také tento strom je něčím zcela určitým a má identitu „i-2“. Když porovnáš „i-1“ a „i-2“, zjistíš, že se liší. Výsledkem je jejich diference „D“. Z toho je patrné, že pokud se mé myšlení vyznačuje jinou identitou, než je identita myšleného předmětu, nemůže ho nikdy poznat. Ve filosofii se této situaci říká apriorní strukturace poznání, která spočívá v tom, že poznání v sobě nese nějakou strukturu již před kognitivním uchopením svého předmětu. A je zcela jedno, zda se jedná o a priori materiální či imateriální. Objektivní poznání je jím v každém případě znemožněno. 


N: Neznamená to ale, že myšlení nemůže být ani nehmotné? Rovněž nehmotné věci musejí mít svoji identitu. I nehmotné poznání by tedy stálo v cestě možnosti jeho kognitivní identifikace s poznaným předmětem. 


F: V čem spočívá vlastní bytostná povaha myšlenkového úkonu, to nám jistě uniká. Jediné, co můžeme říct, je to, že se jedná o manifestační akt. Díky úkonu myšlení se nám věci ukazují tak, jak jsou. Kdybys chtěl nějaký ilustrační příměr, pak zde máme určitou obdobu úkonu myšlení s existencí jsoucna. Jsoucno sestává z principů esence a existence. Identitu jsoucna zajišťuje esence, ne jeho existence. Přesto je i existence pozitivním aktem jsoucna. Něco obdobného platí též v rovině myšlení. Jeho identita je určována myšlenými skutečnostmi, ale kromě této obsahové pozitivity je tu ještě samotný úkon myšlení, který je manifestačním aktem, díky němuž se obsah myšlení ukazuje myslící bytosti. 


N: To je dost složité. Myslíš, že Sokrates měl před svou popravou čas zabývat se takovými komplikovanými teoriemi a že z nich čerpal jistotu o své nesmrtelnosti? 


F: Na svoji popravu čekal celý měsíc a po celou dobu mu bylo umožněno diskutovat s jeho přáteli. Platónův dialog Fedón nás o těchto rozhovorech informuje. Asi tě nepřekvapí, když ti prozradím, že po celou dobu rozmlouvali právě o nesmrtelnosti člověka. Vzpomínáš-li si, máme se ještě vyjádřit k druhému momentu, který vysvětluje Sokratovo statečné chování v krajní situaci života. To už jsme v době po vyneseném rozsudku. Během čekání na svůj poslední den a vlastně ještě před samotnými soudci Sokrates vyjádřil opakovaně své přesvědčení o existenci Boha a posmrtného života. Proto ani na chvíli neztratil svůj optimismus a vnitřní rovnováhu. 


N: Prozradíš mi tedy, o jaký argument slavný odsouzenec svoji jistotu opíral? 


F: Věc je poněkud komplikovaná tím, že naše zprávy z vězení nejsou přímé, ale zprostředkované. Předkládá je nám Platón, a to svým typickým způsobem. Když přijde na něco filosoficky velmi důležitého, a téma nesmrtelnosti takové rozhodně je, omezuje se záměrně na pouhé náznaky. 


N: Tak alespoň uveď ty náznaky. Nebo jsou snad takového rázu, že pro nás nemají cenu? 


F: To rozhodně ne. Když se do dialogu pozorně začteš, nabudeš dojmu, jako bys byl rychle vtahován přímo mezi diskutující přátele. Platónův popis je skutečně strhující. Atmosféra ve vězení se zdá klidná, nicméně ve vzduchu je citelné nemalé napětí. Čas rychle běží a poslední den se kvapem blíží. Zaznívají různé argumenty ve prospěch nesmrtelnosti člověka, brzy po jejich formulování se však ukazuje, že nejsou spolehlivé. Necháš-li se opravdu vtáhnout do děje, připadáš si jako divák dramatického hokejového zápasu, jehož konec se bleskově blíží a vítězná branka stále ještě nebyla vstřelena. A když nepadne, bude následovat velmi bolestná prohra. 


N: Bolestná prohra? Jak to myslíš? 


F: Sokrates utěšuje smutné přátele a sděluje jim, že se na tento závěrečný okamžik své existence chystal po celý život. Představuje filosofii jako systematickou přípravu na smrt. Filosofie pro něj samozřejmě nebyla jen myšlenkovým hledáním pravdy o člověku, nýbrž zároveň i volbou zcela určitého životního stylu. Svou profesí byl Sokrates sochařem, a díky tomuto řemeslu patrně vytvořil i několik sochařských děl. To byla jeho vnější díla. Platónův učitel byl nicméně přesvědčen, že mnohem důležitější je budování díla vnitřního, které spočívá v charakteru člověka, v zisku základních ctností. Statečnost, jíž se zabýváme, mezi ně také patří. Ono obrazné čekání na vítěznou branku je čekáním na platný argument, který nám přinese jistotu ohledně lidské nesmrtelnosti. Nebude-li formulován, celé Sokratovo životní úsilí, stejně jako veškeré naše snažení v životě, vyjeví svoji zoufalou marnost. Pak by totiž platilo to, co jsi sám říkal – všechny činy člověka i vše, co v životě dokázal, by se nakonec propadly do nicoty. Rád používám tento příklad: Představ si, že se ti nabízí možnost pracovat na stavbě velkolepého paláce. Práce na něm je velmi náročná, vyžaduje veškeré tvé úsilí. Když se pro tuto stavební aktivitu rozhodneš, musíš se vzdát celé řady jiných možností, které by ti život mohl poskytnout. Na stavbě paláce strávíš třeba 50 let a ani po tak dlouhé době ještě nebude úplně dokončen. Bude se v něm již dobře bydlet, nicméně řadu detailů na něm bude ještě nutné dokončit. A teď uvaž toto: Pustil by ses do budování této krásné a náročné stavby, kdybys věděl, že za 50 let po položení základního kamene přijde katastrofální zemětřesení a z tvého mnohaletého úsilí zbyde jen halda suti? 


N: Samozřejmě že ne. Jen blázen by se takto zbytečně namáhal. 


F: A přesně v takové situaci se nachází člověk, který hledá motivaci pro náročný mravní život. Proč by se měl dlouhá léta namáhat a přinášet nemalé oběti, proč by měl budovat své mravní nitro a zdobit ho krásnými ctnostmi, když ho nakonec zasáhne katastrofální zemětřesení v podobě smrti a zanechá po sobě nenapravitelnou zkázu? 


N: Jistě, je-li smrt koncem všeho, rozplývá se každá mravní motivace. Ale už mě nenapínej. Padl v onom zápase vítězný gól anebo ne? Pokud ano, kdo ho dal? 


F: Platón jasně naznačuje, že vítězné branky bylo dosaženo v samotném závěru zápasu a jejím autorem nebyl nikdo jiný než skvělý útočník Sokrates. Obešel bravurně všechny obránce, všechny vznesené námitky, a razantní trefou naplnil radostí všechny přítomné. 


N: Tak už mě netrap! Jak se mu to povedlo? 

F: Již jsem tě upozornil, že máme jen náznak tohoto argumentu. Je třeba ho přesně zformulovat vlastními silami. Sokrates mluví o isomorfii mezi myšlením a skutečností. Protože člověk myslí to, co je trvalé, musí být i jeho existence trvalá. 


N: Cože? Tohle má být ten pádný argument? To Sokratovi dodalo odvahu ke klidnému přijetí smrti? Jsem hodně zklamán. Vzbudil jsi ve mně určitou naději a nyní se s ní musím zase rozloučit. 


F: Neztrácej odvahu. Argument je silnější, než se na první pohled zdá. Pokusím se ho ozřejmit. První krok je tento: Naše myšlení má nutný, konstituční vztah ke skutečnosti jako takové. Vše, co myslíme, je vlastně specifikací tohoto základního poznatku rozumu. Voda je skutečnost, která….; chléb je skutečnost, která….; počítač je skutečnost, která….; člověk je skutečnost, která….Vše je nějaká skutečnost, kterou vždy nějak blíže specifikujeme. Dokonce i nicotu myslíme prostřednictvím pojmu „skutečnost“ jako její naprosté popření. Středověcí myslitelé říkali, že ens est primum cognitum –skutečnost bez bližších specifikací je tím nejzákladnějším poznatkem rozumu. 


N: A co dál? 


F: Tento základní pojem skutečnosti je objektivní, to znamená, že nějaká skutečnost opravdu existuje nezávisle na nás. To se dá dokázat v noetice. 


N: S tím nemám problém. Souhlasím. 


F: Druhý krok: Tento vztah rozumu ke skutečnosti, který je pro něj konstitutivní, je zároveň vztahem k něčemu absolutně nutnému. Pojmem jsoucna se myšlenkově vztahujeme i k něčemu, co je absolutně nutné, co je stále, co nemá ani počátek ani konec. To lze dokázat takto: Vždy muselo něco být. Kdyby tento výrok nebyl pravdivý, musela by být možná situace, v níž nic neexistovalo. Ale nicota je popřením všeho, tedy i „své“ možnosti. Nicota není a ani být nemůže. Tedy vždy muselo něco být, něco, co nevzniklo a nikdy nezanikne. Proto se pojmem „jsoucna“ myšlenkově vztahujeme i k této naprosto nutné skutečnosti. 


N: To se zdá být nezpochybnitelné. Jaký je další argumentační postup? 


F: Třetí krok: Tato nutná skutečnost je pro člověka hodnotou. K seberealizaci člověka, k níž každý svou činností směřuje, patří i poznávání skutečnosti. Bez poznávání světa by nebylo možné o lidské seberealizaci vůbec hovořit. Skutečnost je námi poznávaná, protože je poznatelná. Dá se také dokázat, že skutečnost, která je nutná, je nutně a trvale poznatelná. To plyne z nemožnosti existence skutečnosti, která by nebyla poznatelná. Nepoznatelná skutečnost by totiž nebyla skutečností a propadla by se do nicoty. Již fakt, že by se muselo jednat o nějakou skutečnost, by znamenalo, že by byla poznatelná jakožto skutečnost. Nutná, trvalá skutečnost proto pro člověka představuje trvalou hodnotu, která se mu nabízí prostřednictvím jeho myšlení. Člověk je díky svému rozumu přirozeně (nutně) rozvržen k osvojení si této trvalé hodnoty, k jejímu myšlení. 


N: Dobře, a co dál? 


F: Jestliže je nějaká bytost díky své určité přirozené schopnosti rozvržena k osvojení si trvalé hodnoty, plyne z toho, že je ve svém bytí sama trvalá. Trvalá kvalita – zde trvalá skutečnost nakolik je poznávána i se svou trvalostí – je v pozici participované hodnoty. Účast na trvalé hodnotě činí trvalým toho, kdo je schopen na ní participovat. Přesně to je případ člověka. Myslím, že Sokratovi nebyl tento argument neznám. 


N: Zní to dost přesvědčivě, ale nevím, zda by do mě takový argument vlil tolik statečnosti jako do Sokrata, zvláště kdybych se s ním seznámil tak krátce před smrtí jako on. Vždyť neměl vůbec čas k jeho potřebné asimilaci! To měl tak pronikavé myšlení, že ho ihned pochopil bez stínu i té nejmenší pochybnosti? 


F: Sokrates byl velký mistr. Přemýšlel o této věci po celý svůj život a uvedený argument znal ještě dříve, než předstoupil před aténské soudce. Když pak čekal ve vězení na příchod kata, choval se stále stejně, jako v dobách svého svobodného působení v Aténách. Když chtěl někoho přivést k pochopení určité pravdy, nikdy nespěchal a trpělivě rozpřádal dlouhé rozhovory s těmi, kdo se s ním dostali do diskuse. Podobně jednal i se svými přáteli v cele smrti. Postupně je přiváděl k pochopení pravdy o nesmrtelnosti člověka, vedl je pomaličku po cestě, kterou už sám dávno před nimi prošel. 


N: Vidím, že bychom i dnes potřebovali nějakého Sokrata. Kdyby nás dokázal vést po takových myšlenkových cestách, byli bychom zřejmě více neohrožení. Má-li Sokrates pravdu, je nesmyslné myšlenku na smrt vytěsňovat. Naopak, poznání naší nesmrtelnosti nás může motivovat k dobrému a statečnému životu. 


F: Jak dlouho ještě budeme žít, to nevíme. Náš finální okamžik však určitě nastane. Přípravy na něj je třeba zahájit již dnes. Proto nezbývá, než se vážně pustit do filosofie a vytrvat v ní až do posledního dechu.