Ročník 2019‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Tomáš Halík, modernista, neomarxista… Část 3.

Jiří Fuchs


3. 5 Paralelní sofistika


Stejné sofisma použil Halík v odvážném útoku na svého nadřízeného – kardinála Duku. Stoupenci vítací kultury vytáhli emoční kartu padesáti syrských sirotků. Český stát by je prý měl přijmout, aby se vrátil mezi civilizované země, které chápou sebevražednou islamizaci jako kulminaci humanity. Po zkušenosti s tímto podivným západním moralismem rozhodlo vedení státu, že na takové citové vydírání nepřistoupí. 

Následovala hysterická reakce té domněle lepší části české společnosti, v níž má Halík postavení nezpochybnitelného arbitra humanity. Když kardinál trik se sirotky prohlédl, schytal od velkého humanisty pokárání: Že prý je pro něj směrodatnější názor mocných než evangelium. Při té příležitosti si Halík dovolil pateticky zapochybovat, jestli kardinál ještě věří v Soud, který nebere ohled na mínění mocných a vůči němuž není odvolání.

Všem zúčastněným je více méně jasné, že motivem okázalého lidumilství, konkretizovaného zde soucitem se sirotky, jsou politické zájmy. Naše elity usilují o znovuobnovení vrchnostenského postavení Bruselu v myslích nevěrných Čechů, kteří pod dojmem nepřetržitého muslimského obohacování Evropy hanebně zakolísali. 

Kardinál Duka má ale na islamizaci Evropy jiný názor než Halík, který jiný politický názor než bezpodmínečnou oddanost Západu morálně nesnáší. To se dá pochopit. Pozice stoupenců a odpůrců neomarxistické EU jsou opravdu zásadně, tedy i morálně vyostřené. Ve stylu extrémní levice tedy Halík implantuje politickým odpůrcům nákazu fašismem, aby je v očích veřejnosti snáze zbavil demokratické legitimity i lidské tváře. Ti ovšem, na rozdíl od něj, hodnotí bruselskou politiku pravdivě – jako realizaci totalitní ideologie.

Halík se tu bohužel snižuje k té nejpokleslejší ideologizaci lidského myšlení, kterou zavedli a dnes už u svých přívrženců zautomatizovali přemnožení exponenti extrémní levice. Ti se ve svém ideologickém tažení za vyřazením zdravého rozumu nadchli pro nálepkovací mechanismus, v němž označují konzervativní postoje svých odpůrců za fašistické. Na masy polovzdělanců to funguje. Trapnější je, když tenhle podvod provozuje někdo, kdo se považuje za intelektuálně-morální výkvět národa.  

Je tedy zřejmé, proč Halík užívá proti kardinálovi i takový kalibr, jakým jsou upozadění evangelia či pochybnost o jeho víře. Vzhledem k celkové myšlenkové orientaci a silnému zaujetí v jejím směru to tak Halík musí subjektivně vidět. Lze si ale představit, že někdo z opačného politického tábora může stejně tak pochybovat o jeho víře. Krom toho může Halíkovi daleko věrohodněji předhazovat, že právě pro něj je směrodatnější názor mocných než evangelium.  Bruselská vrchnost je přece vysoká šlechta, a tedy je daleko mocnější než ta česká, zemanská. 

Také v širší souvislosti platí, že extrémní levice je v současnosti ideovým hegemonem Západu, zatímco konzervativní myšlení živoří na okraji – a před úspěšnou, explicitně protikřesťanskou kulturní revolucí neomarxistů je v těžké defenzivě. Vypadá to tedy na trám v Halíkově oku, když Dukovi vytýká právě to, čím jeho mysl i srdce přetéká.

Co asi může v politickém sporu Halíka s kardinálem rozhodnout? Jedině správnost myšlenkové orientace a pravdivostní hodnota ideových východisek i politických pozic. Tady je ale Halík bez šance. Jeho filosofie trpí fundamentální dysfunkcí a zdravý rozum už mu taky vynechává. Následná ideologicko-politická orientace je otřesná a u kněze velice na pováženou. Jeho myšlení vcelku vykazuje známky pokročilé ideologické iracionality. 

Krom toho není Halík v komunikaci svých názorů zrovna zdrženlivý. Je naopak celoživotně puzen rozdávat moudrost na všechny strany. Vzhledem k svému intelektuálnímu profilu ale získává přesvědčivost pro své dogmatické názory toliko agitačním elánem, rétorikou a sofismaty; proto ani neumí rozumně prokázat, že je islám neškodný. Přitom je zrovna tento předpoklad jádrem sporu o islamizaci Evropy. Právě na něm Halík staví své pohotové morální odsudky značné části české veřejnosti, kardinála nevyjímaje. Po pravdě tedy dluží za svá neomalená obviňování omluvu. 


3. 6 Filosofický kontext genderismu


Také s iniciátory slovenského referenda se Halík vypořádává po svém. Prý na rozdíl od něj genderová studia nikdy nestudovali a významně dodává, že genderová studia otřásla ahistorickým, abstraktním pojmem neměnné lidské přirozenosti. Tato oslnivá informace má zřejmě nebohým slovenským křesťanům otevřít oči. Kdo totiž dokáže otřást pojmem lidské přirozenosti, musí přece podle Halíka ve světě myšlení něco znamenat. Nejvyšší čas, aby už konečně také něco otřáslo nadměrným intelektuálním sebevědomím profesora Halíka. Neškodil by rovnou pořádný šok. Zkusme mu ho navodit.

Kdyby měl Halík v diskusi s dobrým filosofem obhajovat negaci lidské přirozenosti, zatočila by se mu hlava už v prvním kole. Samostatné promýšlení potřebných noetických, ontologických a antropologických předpokladů takové negace a následných argumentů pro a proti nepatří zrovna k jeho repertoáru. Halík si vždy vystačil s pouhým opakováním myšlenek uznávaných filosofů (Kanta, Nietzscheho, Heideggera…), s uklidňujícím vědomím, že mají v moderní filosofii nejširší konsenzus, a s pevnou vírou, že je tudíž posvětil dějinný vývoj. Proto mu ani nepřišlo na mysl, že by se v principech a premisách, které vedou k popření neměnné lidské přirozenosti, mohly uznávané filosofické autority mýlit. Jeho úkolem bylo jen hlučně oznamovat, kudy vede cesta do filosofického hájemství. A protože většina jeho současníků, na jejichž uznání mu záleželo, ukazovala stejným směrem, nacházel v tom i potvrzení své filosofické orientace; víc nepotřeboval.

Ostatně věhlasní tvůrci a absolventi genderových studií na tom byli co do možnosti verifikace negativních závěrů o lidské přirozenosti stejně jako Halík. Také jen opsali svůj rozhodný antiesencialismus od oslavovaných autorit moderního nominalismu. O skutečném studiu, které je zaměřeno na kritické objevování pravdy, nemůže být v té parodii na vědu zvané genderová studia ani řeč. Jsou součástí postmoderních humanitních univerzit, zamořených ideologickým brakem, které už dávno ztratily kredit. Stala se z nich marxistická učiliště na ideologický výplach mozků a na výchovu revolučních kádrů. Halík by mohl být i na těch nejprestižnějších univerzitách podobného typu uznávaným profesorem.

Kdyby se ale účastníci univerzitního provozu postmoderní humanistiky nestali jen zdegenerovanými služebníky vládnoucí ideologie, mohli by si také aspoň jednou vážně položit otázku, jestli je gender-mainstreaming radikálních feministek skutečně bojem za rovnoprávnost žen. Jestli je opravdu tak osvobozující, když musí svévolně relativizovat takové přirozené danosti, jakými jsou pohlavní polarita, manželství muže a ženy, právo dětí na otce a matku či právo rodičů na přednostní výchovu svých dětí. Jestli jsou arbitrárně proklamovaná „práva“ homosexuálů opravdu tak posvátná, že kvůli nim musí být v oblasti sexuality zlomena „diktatura přírody“ a nahrazena redukcí lidského bytí na libovolné socio-konstrukty. A konečně, o kolik se vlastně rozšířila ta proklamovaná svoboda, když musí být v logice mocenského vnucování této progresivní paralýzy rodinného života stavěny „překonané“ přirozené postoje mimo zákon. 

Takové otázky by filosoficky namyšlené, leč zlenivělé stoupence genderismu nutily vstoupit do centra problematiky ontologie člověka a začít kriticky myslet; to už by byl šok. Zatím se spokojují s jednoduchým osvojováním ledabyle zaváděných pojmů progresivního historismu. O jejich prověřování se nestarali. 

Na solidní obhajobu výstředních nápadů o mýtických diferencích a výsadách sexuálních menšin ale taková myšlenková pasivita nestačí. Oblíbená dogmata dynamické ontologie člověka, podle nichž za socializací a před dějinami není v člověku nic podstatně určujícího, by museli vystavit testu kritického zpochybnění. Tehdy by zjistili, jakýmiže to jsou vlastně diletanty v problémech lidského bytí. 

Museli by například vzít vážně otázku, jestli je možné smysluplně vykládat identitu člověka pouhým komplexem životních jevů a vztahů. Ten se jim stal sice myšlenkovou drogou. Teď by však museli vzít zpátky tu lehkovážně zahozenou, skutečnou, tj. esencialisticky pojatou identitu, neboť ji ve svých hlubokomyslných explikacích člověka mnohonásobně, byť bez povšimnutí postulují. Užívají ji, jak v automatickém užívání obecniny „člověk“, tak i v automaticky předpokládané identitě a jednotě každého individuálního lidského života. Kdyby chtěli kontrovat dialekticky zpotvořenou identitou identity a neidentity Friedricha Hegela, rozplynulo by se jim v tom chuchvalci rozporů celé antropologické téma jako pára nad hrncem. Nebylo by to poprvé.

Tím, že si ale oběti kantovsko-hegeliánského nominalismu nechaly zároveň vnutit absolutizaci dění i ambici podstatného, celostního výkladu poznání a reality, ocitly se při svých explikacích lidského bytí v krajně nevýhodném postavení. Věřený redukcionismus jim totiž jejich výklady absurdizuje. Neboť jako přesvědčení redukcionisté pracují výlučně s bytostně odvozenými entitami. Ty pak jsou nuceni povyšovat na výkladové principy, aniž by je ovšem dokázali bezrozporně zbavit reálné závislosti na skutečných principech. Proto také protismyslně chápou nahodilé akcidenty, bio-psycho-socio jevy jako konstituanty člověka, ačkoli tyto životní jevy a vztahy samy ve svém bytí i pro své sjednocení nutně předpokládají vlastní bytí člověka. Tím roztáčejí kauzální kolotoč, v němž je ontologický derivát kladen jako princip svého principu.

Tak se má například podle těchto stoupenců antiesencialismu nahradit esenciální chápání identity pojetí vztahovým. Jenže, reálný vztah konstitutivně předpokládá reálná jsoucna, která jsou odlišná, a proto primárně v sobě identická. Relacionisté však tento poměr s pubertální vzdorovitostí obracejí. V reflexi vztahu nevyhnutelně předpokládaná identita členů vztahu je prý dána právě tím vztahem, takže se v něm vlastně rozpouští. A z této vytrucované kontrapozice učených nesmyslů pak vyvozují dalekosáhlé důsledky v antropologii, v etice i v politickém myšlení.      

Tyto a podobné ontologické lekce však pokrokovým aktivistům, kteří se rádi předvádějí nablýskanou filosofickou hantýrkou, zoufale scházejí. V množině takových podivínů se nachází i profesor Halík, když čas od času důležitě oznamuje, že ahistorický pojem neměnné lidské přirozenosti je už dnes nepřijatelný.  

Připomeňme tedy těmto postmoderním tvůrcům post-pravdivého světa aspoň ve zkratce, jak se to má s pravdivou reflexí lidské přirozenosti. Od ideologicky umanutých feministek nikdo solidní filosofické myšlení nečeká. Ale ani Halík za svůj dlouhý intelektuální život pořád ještě nepochopil, že dnes normalizované odmítání pojmu lidské přirozenosti vychází z hlubokých kantovsko-hegelovských omylů: a/ o nepoznatelnosti neempirické skutečnosti; b/ o neexistenci neměnných reálných struktur. Přitom Kant i Hegel užívají ve svém obecném pojmu člověk („každý člověk má rozum, je dějinný…“) popíranou neempirickou/neměnnou lidskou přirozenost bezstarostně a neprominutelně. Jinak by nemohli s obecnou platností o člověku vykládat nic. Oni ale bezelstně vykládali. 

Tento triviální rozpor zůstal utajen i Halíkovi, který díky tomu v obhajobě údajně pravdivého jádra genderismu věří, že může bez pojmu přirozenosti rozlišovat smysl lidství od proměnných rolí. Ve skutečnosti se pojmem obecného smyslu lidství neomylně situuje na metafyzickou úroveň obecné lidské přirozenosti. Proto jsou bez její hlubší znalosti i reflexe smyslu lidství odsouzeny k dogmatickému diletantství. Negace lidské přirozenosti také umožňuje radikálním feministkám, aby rozvíjely revolučně rozvratnický potenciál výkladového štěpení lidské identity ad absurdum.  

Halík tedy musí s feministkami a jejich filosofickými kmotry (Adornem, Sartrem, Derridou, Habermasem…) sdílet mnohonásobně rozporné přesvědčení, že bytostná identita člověka je tvořena teprve sociálními interakcemi; že „za socializací a před dějinami“ není v člověku nic, co by ho podstatně určovalo v něm samém – jakožto člověka. Na takovém relativistickém podkladě pak pohodlně věří, že „gender-filosofové“ otřásají neměnnou lidskou přirozeností. Už mu přitom nedochází, že tím zároveň otřásají i přirozeným mravním řádem.

V souvislosti s ahistorickým chápáním lidské přirozenosti Halík v rozhovoru pro Respekt vykládá, že „…v současné debatě o genderu se ukázalo, že strach před morálním relativismem vede v církvi k druhému extrému, ignorování a popírání dějinných a společenských proměn včetně výsledků společenských věd.“ Podle toho tedy k této extrémní negaci nesporných faktů logicky vede ahistorická přirozenost. Kdyby tomu tak bylo, implikovaný nesmysl by ideu ahistorické přirozenost falzifikoval. Kdo ale tvrdí existenci neměnné přirozenosti, netvrdí zároveň neexistenci životních změn. Popírá jen redukci celkové struktury lidské reality na životní jevy.

Má-li tedy Halíkova myšlenka představovat nějaký relevantní problém, musí jí být rozuměno tak, že lidská přirozenost „otřásá“ pouze absolutizací dějinných a společenských změn i výsledků společenských věd ve výkladu lidského bytí. A jsme u sporu klasické metafyziky s hegeliánskou ontologickou fikcí tekoucí reality. Této fikci propadla dlouhá řada filosofů druhého osvícenství. Na jejím konci pak převzali štafetu ideologové, aby ideu absolutní dějinnosti aplikovali ve svých smělých konstrukcích, například genderových, a jako pouzí nádeníci participovali na „otřásání ahistorickou přirozeností“.  

Zajímavé je také, jak Halík problém strukturuje. Chápe protikladnost pozic neměnné přirozenosti a morálního relativismu, ale staví je proti sobě jako dva extrémy. Jenže jejich opozice není z těch, které připouštějí „něco mezi“ jako zlatý střed. Logická souvislost je totiž taková: Dynamická ontologie implikuje negaci neměnné přirozenosti, což je zároveň i popřením přirozeného mravního zákona jako její součásti. Toto popření je pak definicí etického relativismu. Mezi pozicí přirozenosti a etického relativismu je tedy dvojčlenná disjunkce: tvrzení a popření přirozenosti; pro vyvážený střed tu není místo.

Díky mělkému záběru etické problematiky propadl Halík iluzi o superpozici mezi relativismem a přirozeností jako dvěma extrémy. K té iluzi ostatně tíhne celým svým intelektuálním ustrojením. Jako důvěřivý žák nominalistických filosofů nesnáší „strnulou“ přirozenost; jako věřící křesťan si oškliví mravní relativismus. Takový je úděl intelektuálních schizofreniků. 

Kdyby zde měl Halík svou nereálnou pozici středu zobsažnit, musel by se uchýlit k nepřesvědčivému fideismu. Doporučoval by mravní normy podle subjektivního výběru, ale nemohl by je bez odvolání na neměnnou lidskou přirozenost rozumně odůvodnit. Jako typický postmoderní intelektuál tedy není Halík zrovna v pozici těch, kdo by měli v Církvi ukazovat východiska z problémů, které pocházejí ze špatné volby filosofických směrů.

V katolickém světě není Halík s touhle závislostí na postmoderní filosofické nouzi osamocen. Například rakouský kardinál se také hlásí ke generaci osmašedesátníků.  V časopise Stern se pak nepřekvapivě svěřil, jak je dojat touhou homosexuálů po manželství. Vidí v nich svědky toho, že manželství je nejvyšší dobro. Neuvěřitelný myšlenkový výkon postmoderního sentimentalismu, pasivního přitakávání vládnoucím náladám a oblouznění současností. Bohužel už ani kardinálové nejsou imunní vůči strhujícímu vlivu dnešní ideologie.   


4. Ideologické desatero 


Základní omyly moderních filosofů o člověku, o jeho bytí, myšlení a mravnosti přijal Halík jako druhé evangelium. Uvěřil, že pro poctivého moderního intelektuála je to prostě dějinná nutnost, která nemá alternativu. Jeho vírou v sekulární evangelium neotřásly ani neblahé společensko-politické důsledky, ani skutečnost, že patinu nelidskosti jim dodávaly monstrózní ideologické generátory. Díky tomu Halík sdílí s dlouhou řadou dnešních intelektuálů stejný úděl: Krutost tvrdých totalit komunismu a nacismu je sice odpuzuje, chytře koncipované měkké totalitě kulturních marxistů už ale houfně padají za oběť. Jsou s nimi totiž v základních bodech filosofie člověka na stejné lodi a za takové konstelace se z nich stávají ideologicky zkorumpovaní intelektuální tmáři.

Pokročilá koroze pravdy tedy připravila postmoderní dědice moderní filosofie o základní životní orientaci i o žádoucí imunitu vůči ideologickým deviacím. Proto se jim kulturní revoluce neomarxistů logicky jeví jako regulérní fáze ve vývoji humanity, zatímco jim v jejich pokřiveném vidění realita protéká mezi prsty a ujíždí pod nohama. 

Jedním z důsledků této filosofické nehody jsou neadekvátní aplikace původních hodnot na špatně čtené typické situace. Mylné chápání skutečnosti postmoderním intelektuálům podstatně mění i standardní obsahy úctyhodných hodnot. Ty se pak v neomarxistické dezinterpretaci stávají pevnou součástí morálního pokrytectví, konkretizovaného například oblíbeným dvojím metrem. Zneužitím dobrého jména hodnot předstírají dotyční intelektuálové jejich uskutečňování, zatímco realizují jejich pravé opaky. Tak vznikl neohumanistický kodex, který oslovil a eticky rozkolísal i mnohé modernismem nalomené křesťany. Svou obhajobou multikulturalismu a genderismu, svým politicky korektním myšlením a horováním pro neomarxisty pervertovaná lidská práva se mezi ně řadí i profesor Halík. Neomarxistický kodex redefinuje:


1/ Milosrdenství jako ochotu otevřít vlastní domov, zemi… vrahům, lupičům a násilníkům, ať už pro vyšší ideologické zájmy, nebo ze soucitu nad jejich dětstvím či sociálním postavením. To vše se souvztažným potlačením soucitu s vlastními lidmi.

2/ Spravedlnost jako výsadu těch, kdo tvoří předvoj ideologické optimalizace pozitivního vývoje Lidstva k lepším zítřkům. Je to spravedlnost dialektická. Ideologicky privilegované vrstvy a menšiny zvýhodňuje. Ostatní, jako potenciální protivníky těch privilegovaných, nemilosrdně deklasuje na občany nižší kategorie.

3/ Toleranci jako neomezenou pohostinnost, která zahrnuje apriorní nevinnost a beztrestnost těch, kdo jsou na správné straně barikády. Rubem této velkorysosti je radikální netolerance těch na opačné straně.

4/ Solidaritu jako exaltovanou podporu všeho, co slouží věci revoluce, byť za cenu jakékoli oběti – těch druhých. 

5/ Svobodu jako hierarchicko-dialekticky strukturovanou možnost volit: a/ na nižší, osobní úrovni užívání si příjemností života bez předsudků a bez zábran; b/ na vyšší, společenské úrovni poznanou nutnost sloužit revoluci.

6/ Lidská práva jako to, co předepíše osvícený ideolog jako normy nejvyšší závaznosti, které usměrňují chování občanů správným směrem k cílům revoluce, a které umožňují bez pardonu trestat oponenty jako škůdce, kazisvěty a nepřátele Lidstva.

7/ Filantropa jako štědrého donátora pokrokových revolucí.

8/ Náboženství míru jako to, které má zakódováno šíření víry násilím.

9/ Korektnost jako systémové lhaní v zájmu kulturní revoluce

10/ Nenávist jako nesouhlas s hodnotami, obsaženými v bodech 1-9. 


K tomuto ideologickému kánonu neomarxistů se může v jisté logické návaznosti připojit i kodex katolických modernistů, v němž se pro změnu redefinuje:


1/ Křesťanská víra jako nikoli rigidní náboženský životní postoj, který se průběžně oživuje pochybností, jež je legitimizovaná věčnou proměnlivostí světa a života.

2/ Křesťanská naděje jako nezlomné přesvědčení, že peklo je prázdné.

3/ Křesťanská láska jako intenzivní soucítění s bližním, které brání tomu, aby byl urážen a ponižován nesouhlasem, napomenutím či dokonce trestáním.

4/ Dialog jako čistě moderní způsob komunikace, probíhající v přátelském ovzduší. Může se v něm klábosit o čemkoli, jen zájem o rušivou, konfliktotvornou pravdu musí být důsledně potlačován. 


V intencích takového ideologicky určeného překreslování mravních hodnot pak jedna globálně spravedlivá ekoložka z vyspělého Západu prohlásila, že nejhorší zločin proti Přírodě je přivedení dítěte na svět, protože miminko vypustí až 50 tun oxidu uhličitého. 


5. Demagogie jako důsledek filosofického tápání


Zažité filosofické omyly jsou u Halíka usnadněny jeho konformismem. Jakoby i ve filosofii platilo, že pozdější směry nutně překonávají ty dřívější. Pak stačí mít prst na tepu doby. Tato nehluboká myšlenka progresivistů vede mimo jiné k ideologizaci filosofického myšlení. Proto nepřekvapuje, že Halíkovo politické myšlení nakonec uvízlo v sítích té ideologie, která od šedesátých let minulého století nenápadně, bez odporu a s nevídanou silou demagogie ovládla celý Západ. 

Pokud jde o úroveň Halíkovy politické angažovanosti, nedá se rozumně popřít, že je ostudná. Mimo jiné svědčí o tom, jak dalece může vychýlená vzdělanost umocňovat devastující účinky politických vášní. Halík se nechal filosoficky inspirovat hlavně německými mysliteli od Kanta a Hegela přes Nietzscheho, Heideggera až po Habermase. To ho zřejmě sblížilo s dnešním německým prostředím, které je i vlivem poválečných komplexů silně kontaminováno politickou korektností. Proto mu nevadí ani radikální progresivismus současného německého katolicismu, ani údajné morální vzepětí Angely Merkelové v migrační pohromě, ani její slabost pro fanatické feministky typu von der Leyenové a ani zpupná snaha Němců vyvážet do světa zase nějaké Dobro. 

Pokroková německá společnost dala mimo jiné přednost definici rodiny jako primárně ekonomické jednotky, kde všezahrnující rovnost a prosperita jsou víc než plození a kvalitní výchova dětí. Halík má však pro vítězné mocenské tažení genderismu Západem porozumění. Osvědčil ho i v obhajobě tzv. Istanbulské úmluvy. Ta je jen dalším článkem v řadě konferencí pod záštitou OSN (Káhira, Peking, Jakarta), jejichž cílem je postupné globální prosazování genderové ideologie. Tentokrát se prezentuje pod nezpochybnitelnou zástěrkou takové ušlechtilosti, jakou je boj proti násilí na ženách.

K ostré obhajobě Istanbulské úmluvy Halíka vyprovokoval katolický kněz Petr Piťha. Ten v kázání načrtl chmurnou vizi, která má reálný podklad v úspěšném pochodu genderové ideologie Evropskou unií, jehož je Istanbulská úmluva významným katalyzátorem. V souvislosti s její možnou ratifikací Piťha varuje před nadvládou homosexuálů a státním, ideologicky motivovaným terorem vůči rodičům. Budou jim odebírány děti, jestliže je nebudou vychovávat podle diktátu genderového feminismu. V termínech realistické politické filosofie by to byl pozvolný přechod z měkké do tvrdé totality, který vůbec není nereálný.

U intelektuálů, zakletých v bublině politické korektnosti, způsobila Piťhova vize zděšení. Při své ideologické zaslepenosti si nedovedou představit, že by ve „vyspělé liberální demokracii“ mohlo něco takového nastat. O současných perzekucích jejích oponentů nevědí nic. „Korektní“ média je o tom neinformují a jiným nevěří.

V reakci na rozruch, který jeho kázání vyvolalo, odhalil prof. Piťha bod po bodu reálný základ vyslovených obav. Že ho politicky korektní Halík nemůže spatřit, není jeho vina. V důsledku chtěné zaslepenosti si prostě Halík zakazuje podobným směrem myslet. Když tedy označil Piťhovo kázání za skandální, ideologičtí souvěrci mu rozuměli. 

Halík Piťhovi vytýká apokalyptické výkřiky; odpuzují prý mladé a vzdělané. Připomíná, že kněz má zvěstovat radost a naději, nikoli šířit své deprese a strašit chorobnými vizemi zkázy. Svou kritiku Halík vypointoval obavou, jestli by dnes Ježíš nevyhnal z kostelů kupčíky se strachem ještě razantněji než prodavače holubů.

Problém je v tom, že smysl každé z těchto výtek se dá bez ohýbání reality vztáhnout daleko spíše na jejich autora. Mimo Halíkův myšlenkový okruh existuje nemálo mladých a vzdělaných lidí, kteří jsou zase zklamáni Halíkovou filosofickou povrchností, unaveni jeho podbízivým, domněle „středovým“ lavírováním mezi vírou a módními směry a znechuceni jeho politickou kolaborací s neomarxisty. 

Také jim vadí Halíkovo demagogické strašení veřejnosti fašismem. Svá pravidelná varování před hnědnutím české společnosti Halík v polemice s Piťhou ještě vylepšil tím, že obvinil část katolického kléru z posunu k ultrakonzervativním náboženským postojům, spojujícím se nebezpečně s pravicovým politickým extremismem. Tím prý ožívá smutná kapitola dějin druhé republiky, kdy se mnozí katoličtí odpůrci liberální demokracie dostali do blízkosti fašismu. 

Mezi prvorepublikovou demokracii a liberální demokracií v režii kulturních marxistů je ale podstatný rozdíl. Zatímco ta první v zásadě neodporovala skutečným lidským právům, dnešní demokracie je s nimi v principiálním rozporu, byť se pokrytecky schovává za halasnou rétoriku lidských práv. Degraduje je totiž na pouhá lidská ustanovení a redefinuje je k nepoznání. Proto se zdravý odpor k dnešní demokracii nedá poctivě přirovnávat k někdejšímu odporu vůči té prvorepublikové. 

Dnešní liberální demokracie realizuje totalitní ideologii neomarxistů a je ve skutečnosti režimem měkké totality. Ani autoritativní režim jako takový nemusí být v programové kolizi s přirozeným mravním řádem. Zatímco totalita, počínaje inherentním kolektivismem, následným etatismem, a především nadřazenými revolučními programy tento řád programově ničí. A sice proto, že principiálně překáží ideologické svévoli při prosazování protipřirozených záměrů utopických totalitářů.  

Krom toho už víme, že si Halík osvojil hantýrku neomarxistů, kteří každého, kdo nesouhlasí s jejich ideologickým extremismem, záludně nálepkují a vzápětí i pojednávají jako fašistu. Odpudivost této prohnanosti ještě vynikne, když uvážíme, že v Německu, v té výkladní skříni postmoderní demokracie, zfašizovaná Antifa dlouhodobě terorizuje jinak smýšlející za spokojeného přihlížení médií i státní moci. Ve světle těchto skutečností je to tedy spíše Halík, kdo kupčí s falešným strachem, kdo šíří své deprese a chorobné vize zkázy a slyší trávu růst. 

Účastníci Halíkových bohoslužeb nejlépe vědí, nakolik jsou v nich kázání prokládána politickými vášněmi a preferencemi. Pak se nabízí otázka, jestli by se Halíkova představa Ježíše vyhánějícího dnešní kupčíky z chrámu netýkala především jeho. Zvláště, když Halík veřejně hlásá, že by nepodal eucharistii někomu s plackou „Ne islámu“. Snad na základě svévolné, protikřesťanskou ideologií modifikované morálky? 

V něčem je Halík přece jen autentický. Líbí se mu paradoxy, pokládá je za nezbytnou ingredienci tvůrčího myšlení. Je jimi nejen fascinován, ale naneštěstí je také žije. Halík totiž patří k těm katolickým teologům, jejichž modernistická orientace dokáže vstřebat i hanebnou politickou korektnost, ačkoli všichni politicky gramotní už dlouho vědí, že se jedná o geniální nástroj neomarxistů na ohlupování, manipulaci i represi spoluobčanů. 

Svým nemalým vlivem proto přispívá politicky korektní Halík k prohloubení myšlenkového úpadku a následné duchovní devastace společnosti, odsouzené k životu ve lži, ačkoli si paradoxně namlouvá pravý opak. Politická korektnost totiž ordinuje ponurý život nesvobody a systémového lhaní bez významnějšího odporu, neboť infikovala elity. Je to právě zásluha univerzitních, politických a mediálních elit, že úspěšně ničí společenské vědomí každodenními, stupňujícími se dávkami sofistikované a zároveň i nátlakové demagogie. 

Z hlubší kritické analýzy soudobých etických směrů vyplývá, že ten, kdo je ve filosofii vzdělán autoritami novověku, a kdo si na tom navíc zakládá, nemůže konzistentně najít důvod pro platnost obecně lidské morálky, potažmo obecných lidských práv. Tento handicap jde na vrub nedomyšleného, arogantního zavržení pojmu lidské přirozenosti. Evangelní morálka je však univerzalistická. Tady leží filosoficky zkoncentrovaný důvod intelektuální schizofrenie modernistů; dvěma pánům se opravdu sloužit nedá. 

Halík se tedy díky neblahé závislosti na autoritách moderní filosofie a podle mnohých i s neléčeným intelektuálním narcismem postavil na stranu totalitní ideologie neomarxistů. Akceptuje u nich nejen vybujelé sociální inženýrství, ale i zdivočelé levičáctví, reprezentované bojovými úderkami Antify, projektované filosoficky pomýlenými ideology typu Habermase a Derridy a realizované politiky typu Obamy či Merkelové. 

Všechny strukturní vrstvy této extrémní levice jsou zasaženy nákazou pseudomorálního sebeúchvatu. Její řádění tím získalo nevídanou dynamiku a v morálně oslabených společnostech bohužel i přesvědčivost. Přesto zůstává pravdou, že je levicový aktivismus na všech úrovních hluboce nemorální. Soustřeďuje totiž takové etické toxiny, jakými jsou vedle etického relativismu i kolektivismus, etatismus a egalitarismus. Jeho podporou se proto intelektuálové diskreditují profesně i lidsky. Podívejme se na levicový aktivismus v širším filosofickém kontextu.


6. Nemravný aktivismus jako důsledek filosofického tápání


Z teoretické filosofie víme, že moderní představy o člověku jsou postiženy podstatnou redukcí lidské reality na nahodilé životní akcidenty, které se realizují v režimu životních procesů lidských jedinců. Jejich výkladová absolutizace nastolila v pojetí člověka kult časovosti a změn. Ten smetl lidskou přirozenost jakožto soubor nutných principů jednoty, řádu a smyslu lidského života každého jedince, v jehož nejvyšším patře je lokalizován lidskou aktivitou nepodmíněný mravní zákon. 

Antropologický debakl moderní filosofie tedy představuje výkladovou amputaci jádra lidství a následnou dekonstrukci lidské reality; přesněji řečeno konstrukci pseudo-člověka z abstrahovaných životních jevů. Odpojením od zdroje svého specifického řádu se tyto fragmenty lidství logicky stávají chaotickou masou, jež je hrubě nedostatečným materiálem pro explikaci lidského bytí. Naproti tomu je skvělým materiálem pro neukončitelné fantazírování o lidském bytí. O „lidském“ se tu hovoří už jen ze setrvačnosti, na základě předvědeckých intuicí člověka. 

Nominalistickou racionalizací podvržený model pseudo-člověka je také důvodem teoretického zhroucení moderní etiky do podoby rehabilitace a následné nadvlády egoismu. Individuální egoismus ničí osobní životy; proměňuje jejich nositele v tragické existence. Skupinový egoismus devastuje společenský život a kulminuje ve třech totalitách, které v souvislém nasvícení nominalistickými reflektory zachvátily západní civilizaci v průběhu posledních sta let.

Arogantní zavržení základních daností lidského bytí, soustředěných v lidské přirozenosti, vyplynulo z hlubokých omylů hlavních autorit novověké filosofie. Tyto omyly stály u zrodu toho, co lze chápat jako kontinuální nadvládu nominalistické pakultury, která se táhne zhruba od osvícenství až k postmoderně. Charakterizuje ji konvergence falešných výkladů v samotných základech filosofického myšlení. Spojily se v nich radikální omyly noetické s neméně radikálními omyly ontologickými, aby zplodily hrubě nevydařenou napodobeninu člověka. V alianci se specialisty všeho druhu ji pomáhá rozpatlávat umělecká avantgarda. 

Výklad obecných pojmů jako jednotek myšlení fixoval negaci jejich objektivních obsahů. Ty však jsou nutnou podmínkou možné realizace hodnoty pravdy v lidském myšlení. Její škrtnutí tedy uvrhlo nominalisty do diskvalifikujícího konfliktu s pravdou, kterou ve svých výkladech nutně předpokládají. Nikdo z nich se k nahlédnutí beznadějnosti své rozporné pozice bohužel nepromyslel; jinak by ji opustil.

V ontologickém postupu se neudržitelný rozpor nominalistů objevil jako bezděčný důsledek smělé výkladové redukce lidského bytí na dění, na životní proces. Logika je tu taková, že negace neměnných principů a struktur reality lidských jedinců je i popřením nutných konstant, a tím i základní, bytostné identity jednoho každého člověka. O těchto ontologických hodnotách však zase svědčí logicky povinná objektivita neměnného obsahu obecniny člověk, který se v soudech pravdivě přiděluje všem lidským jedincům. 

Noeticko-ontologické omyly hlavních autorit novověkého myšlení tedy fixovaly nominalisticky odskutečněný obraz člověka, včetně zrušení jeho přirozeně dané hierarchie hodnot. Zajímají nás nyní některé ustálené politické postoje, které se z nominalistické dekonstrukce lidského bytí vyvinuly. 

Politické myšlení, napojené na model pseudo-člověka bez lidské přirozenosti, ztratilo jedinou možnou oporu pro smysluplnou a racionálně srozumitelnou řeč o supremaci mravnosti a nezcizitelných lidských právech. Logickým důsledkem zmíněného teoretického barbarství nominalistů je absolutní superpozice etického relativismu. Tím je v celém rozsahu lidské existence rehabilitován egoismus jako hlavní zdroj neomezeného praktického barbarství. Skandální recepce kontinuálně rozporného myšlení v éře prvního a druhého osvícenství má tedy tragické vyústění v legitimizovaném egoismu. Ale ani tento morální debakl dnešními nominalisty neotřese.

Pro důsledného nominalistu je „člověk“ pouhým slovem, jemuž neodpovídá žádný reálný, identický obsah, a tudíž ani žádná přirozená důstojnost. Lidské bytosti identifikuje výlučně empirickými znaky. V takto přeurčeném politickém myšlení vystupují na matném pozadí akcidentálních podobností do popředí především diference, jimiž se lidé co do svého společenského postavení liší.

Tyto hierarchicky odstupňované diference jsou zdrojem nerovností mezi lidmi (urozený/neurozený, bohatý/chudý, mocný/bezmocný, vlivný/bezvýznamný, učený/neučený…). V normálním, realistickém pohledu se tyto nerovnosti „korigují“, přesněji řečeno vyrovnávají vztahem k ontologické rovnosti všech lidí, kteří se shodují v specificky lidské přirozenosti. Na této ontologické úrovni jsou si všichni lidé v lidské důstojnosti rovni. A právě z ní vyplývá nadřazenost mravního zákona a lidských práv, která limitují svévoli privilegovaných. Přirozené danosti nepodléhají žádné racionalizaci mocných; nejsou ani hříčkou jejich libovůle.

Jenže ve světě nominalistů se taková ontologická korekce a lokalizace stala nutně nedostupnou. Posledním kritériem společenského uspořádání v něm mohou být jen individuální diference, jejichž odstupňování působí mezi sociálními skupinami nerovnosti. Ty pak získávají v ontologickém vakuu větší význam, než jim v lidském životě rozumně přísluší. Individuální rozdíly jako zdroje nerovnosti mezi lidmi jsou nominalismem de iure (ontologicky) povýšeny na úroveň specifických diferencí. 

V oblasti specifických diferencí však všichni intuitivně hledají kritéria mravní správnosti, takže nominalistické nadsazení nerovností do role specifických diferencí logicky legitimizuje otrokářství, machiavelismus, hegeliánský kult světodějných osobností, nietzscheovskou panskou morálku i totalitní režimy. Ve všech těchto formách morálního cynismu může vrchnost s čistým svědomím jednat s poddanými, jak se jí zlíbí. Čistě filosoficky vzato, neexistuje v nominalistickém pseudosvětě morální instance, k níž by se poddaní mohli aspoň teoreticky dovolat spravedlnosti. Sociální život je tím teoreticky vržen do džungle permanentních socio-konfliktů, v níž vládne právo silnějšího. 

Filosof ale není komputer, nejedná vždy důsledně podle toho, co poznal či „objevil“. V případě extrémních negativistů to ani není možné. Skeptik jako takový nemůže nepoužít hodnoty, jejichž neexistenci svou pochybností zároveň připouští. Hegeliánský ontolog nemůže neužívat původní identitu, kterou tak vehementně popírá. Emotivista se nemůže v praxi vyhnout mravnímu hodnocení, které tak suverénně a s obecnou platností ve své teorii diskvalifikuje. 

Kromě těchto mezních kolizí krajního negativismu je v životě bezpočet případů, kdy lidé fakticky nejednají podle svých domněle kritických, originálních či efektních názorů. Tak například oddaný stoupenec dějinnosti, prof. Halík, v roli kazatele evangelia také někdy bezděčně počítá s tím, že Ježíšovy mravní apely se týkají všech lidí bez rozdílu rasy, doby či kultur, ačkoli takový univerzalismus odporuje principům dějinnosti a jeho následným negacím ahistorické přirozenosti. 

Podobně se to má i s mnohými nominalisty, kteří se sice teoreticky hlásí k etickému relativismu jako k důsledku svého nominalistického vyznání, ale v praxi zase nejsou takovými cyniky, aby je nechávaly klidnými krutosti a jiné frapantní nespravedlnosti páchané těmi, kdo mají moc, na těch, kdo ji nemají. Zvůle mocných v nich probouzí odpor zdravého rozumu či elementárního mravního cítění vůči jejich nepravostem. Bohužel jim to většinou nestačí na vyvolání kritické reflexe jejich víry v nominalismus. 

Máme tu tedy zástupy eticky nekonzistentních nominalistů, kteří pro klid svědomí nacházejí řešení své aporie v náhradních modelech. Ty ale přinášejí další sociálně zátěžovou konfuzi; tentokrát v podobě levicového rovnostářství ad absurdum. 

Instinkt vede tyto citlivé nominalisty, aby našli instanci, jíž by podléhala mocenská zlovůle, ve společném lidství, tedy v základní, intuitivně silné pravdě, že všichni lidé jsou si jakožto lidé rovni. Problém je v tom, že ve svém filosoficky rozkolísaném myšlení přepadají do opačného extrému: Přehánějí přirozenou rovnost lidí tak dalece, že ji obracejí v nepřirozené odmítání přirozených bio-psycho-morálních a také sociálních nerovností. Ty první nerovnosti vyplývají především z individuální přirozenosti lidských jedinců a z následných individuálních diferencí; částečně závisejí i na prostředí. Sociální nerovnosti jsou především dány historicky a socio-kulturně. 

Všechny tyto nerovnosti vnímají levicově orientovaní ideologové jako urážku společného lidství a přirozené důstojnosti ponížených jedinců. Sériově až kýčovitě se dojímají jejich údělem. Nafukují intuici společného lidství a s mravním patosem spravedlivých pracují podle ideologického zadání na odstranění individuálních nerovností. Pravidelně si v tom vypomáhají zneužíváním státní moci – jejím diktátem socio-politické rovnosti. Tím se zmínění ideologové ocitají na stejné mravní úrovni s morálními cyniky, jejichž bezmezné utlačování chtěli odstranit. 

Nastává zase typická konvergence extrémů. V důsledku omylů o lidské přirozenosti dochází na obou krajních pólech k nezrušitelnému konfliktu s řádem spravedlnosti a s požadavky obecně lidských práv, které jsou jeho součástí. 

Sdílený nominalismus poskytl zmíněným egalitářům skvělý teoretický rámec pro jejich mocenské prosazování bezmezného rovnostářství. Nominalistická destrukce lidské přirozenosti v něm totiž posílila i sklony ke kolektivistickému chápání člověka. Podíváme se tedy na tyto plody nominalismu v perspektivě aktuální politiky Západu, jíž dominuje kulturní marxismus.


6. 1 Totalitní predispozice levice


Levičáctví je především určitou filosofií společenského života – ne pouze názorem o výši daní. Vychází mimo jiné z kolektivistické filosofie člověka, v níž je společnost podstatně nadřazena jedinci. Jedinec je v tomto pojetí odosobněn, to znamená, že je zbaven své vlastní finality a osobního smyslu života. Je primárně částí společenského celku a smysl jeho života je dán výhradně fungováním ve společnosti. Občan se tím stává majetkem státu, což platí bohužel i o dětech. Záleží pak výhradně na nahodilých okolnostech, kolik svobody k normálnímu životu stát milostivě dopřeje. 

Tato ontologicky zvrácená kolektivistická představa o poměru jedince a společnosti je v levicovém myšlení zkompletována dvěma neméně zvrácenými představami: Etickým relativismem a rovnostářstvím. 

Viděli jsme, že etičtí relativisté stavějí lidskou svobodu nad mravní zákon; dělají z ní absolutní princip mravnosti. Tím garantují mocenské svévoli všeho druhu neomezené pole působnosti i beztrestnost. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se to vše konkrétně uplatňuje. 

Etický relativismus tedy svou povahou umožňuje, aby byly ignorovány či popřeny skutečné mravní normy a aby byly nahrazeny jakýmikoli rozmary či ideologickými absurditami mocných. V kombinaci s kolektivismem je tím v rámci levicového myšlení morálně ospravedlněn neomezený státní dirigismus. Proto mohou levicoví politici s čistým svědomím vtělovat svoji voluntaristickou pseudomorálku do legislativ bez omezení a stavět tak jinak mravně smýšlející mimo zákon. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se tato systémová nespravedlnost etatismu konkrétně realizuje.

Z jiné strany přivádí ke stejným nelidským důsledkům i levicový axiom rovnostářství. Především koresponduje s kolektivismem v tom, že také podceňuje lidskou individualitu a ignoruje autonomii osobního života; pramení tedy zase v ontologické dezinterpretaci lidského bytí. 

Zatímco východiskem kolektivistické degradace lidských jedinců je monistické zglajchšaltování reality, rovnostářství vychází z absolutizace druhové přirozenosti lidí, v níž jsou si všichni rovni – jeden člověk není více člověkem, než je kterýkoli jiný. Jako je ale pravdou, že všichni lidé mají stejnou specifickou přirozenost, tak je neméně pravdou, že se navzájem liší svými individuálními přirozenostmi a v nich založenými individuálními diferencemi. Všichni jsou lidmi, ale každý je lidský originál se svým nezaměnitelným životním údělem a vývojem.

Jestliže monistický omyl vyúsťuje v antropologické aplikaci do kolektivistického odosobnění lidského bytí a života, pak do téhož bodu vyúsťuje i antropologický omyl rovnostářů o lidském bytí. Jejich ukvapenou redukcí na obecné lidské bytí dochází k nesmyslné extrapolaci rovnosti, která představuje stejnou depersonalizaci lidského bytí a života. Principiální odosobnění je tedy bodem konvergence kolektivismu a egalitarismu; stalo se antropologickým principem levicového myšlení. 

Trvalý sklon levičáků k etatismu, v němž je občan degradován na pouhou figurku na šachovnici mocenských her politických elit, tedy vyplývá nejen z jejich kolektivismu, ale i z jejich ideálu rovnosti. Takovou protipřirozenou míru rovnosti, v níž se systémově minimalizují či banalizují přirozené individuální diference občanů, je totiž možné prosazovat jen mocensky. Neuvážené teoretické promítnutí abstraktní přirozenosti z obecného pojmu do reality přináší nejen výkladové zploštění lidských životů, ale prakticky vede i k jejich násilné uniformizaci. 

Expanzí levicového myšlení dochází ve veřejném mínění západních společností postupně k apoteóze rovnosti, pokládané za atribut demokracie. Tím se otupuje smysl pro občanské svobody i citlivost vůči rostoucímu zasahování státu do soukromí. Zneužívání státní moci pro vychovatelské ambice levicových ideologů je dnes bohužel veřejností čím dál víc vnímáno jako normální, ne-li přímo záslužné. Západní společnosti tím otevírají prostor novému politickému útvaru: Totalitní demokracii. 

Přesvědčení demokraté pokládají takové spojení za oxymóron, protože odporuje jejich zkušenosti, myšlenkovým návykům a fixacím na fenomény. Měli ale věnovat větší pozornost jak vnitřní logice levicového myšlení, které ovládlo terén, tak i společensko-politické realitě, kterou levicová ideologie už dlouhodobě prakticky utváří. 

V této souvislosti si mohli také položit otázku, jak je možné, že ve svobodné, domněle netotalitní, vyspělé demokracii dochází k takovým systémovým praktikám, jakými jsou: zaplavení Evropy nelegální migrací, mocensky organizovaná indoktrinace předškoláků,  absurdní zrovnoprávňování sexuálních menšin na úroveň normálních, tj. přirozeně daných rodin, diktatura politické korektnosti,  legislativně vynucovaná převýchova myšlení a chování občanů k údajně vyšší humanitě – ve skutečnosti k šílenostem, které odporují zdravému rozumu, snesitelnému občanskému soužití i přirozené mravnosti.

Postmoderní humanita je založena na triumfu levicového kánonu, sestávajícího z protipřirozených principů mravního relativismu, egalitarismu a kolektivismu. Tento kánon je mohutným zdrojem pseudo-hodnot pokrytecké morálky, kterou kreativně zobsažňuje vyšinutá, leč nevyčerpatelná imaginace jejích vyznavačů. Zdravý rozum už pro ně není žádnou překážkou, ten se naopak pod tlakem kulturních marxistů ze západních společností vytrácí. Proto v nich rezonují takové rovnostářské představy, v nichž jsou levicovými ideology identifikovány jako těžké hříchy: a/úcta k mateřství, fyzické trestání dětí, nároky na společenské výsady normálních rodin; b/ odpor: proti potratům - proti adopci dětí homosexuály – proti „vzdělavatelsko-výchovnému“ prznění malých dětí sexualizací - proti zákonům o rovnosti - proti antidiskriminačním zákonům - proti zákonům o „nenávistných projevech“ - proti nekritizovatelnosti ideologicky ad absurdum zvýhodňovaných menšin. 

Masivní lavinu nespravedlností ve skutečnosti spouští právě ta výbušná směs plně legitimizovaného etického relativismu, kolektivismu a rovnostářství z arzenálu Nové levice. Nějakou konzistencí se její neomylní a „rovnější“ architekti neobtěžují. Stačí, aby kompletně smetla přirozený řád společnosti individuálně diferencovaných lidských bytostí. O to profesionálním revolucionářům běží.

Tento protipřirozený celoplošný zásah do životů jedinců je nejen nespravedlností systémovou, ale i bytostnou. Neboť přirozený zákon spravedlnosti vylučuje mravní relativizaci; přirozená hodnota personality vylučuje kolektivistickou degradaci člověka; přirozené kvalitativní diference jedinců jsou nutnou podmínkou té spravedlnosti, která určuje jak nároky na členy společnosti, přiměřené jejich možnostem a schopnostem, tak i odměny a výhody, odpovídající jejich zásluhám. 

Přirozeně fungující společnost je právě v důsledku individuálních diferencí svých členů strukturovaná hierarchicky. Proto v ní má přirozené místo i autorita, která se dá sice zneužívat, ale jako taková je pro zdravou společnost nezbytná.

Rovnostářská ideologie však marginalizuje osobní rozdíly ve jménu rovnosti v hypostazovaném obecném lidství. Takto ontologicky předimenzované abstraktní lidství však paradoxně a neomylně vede k redukci lidských jedinců na homogenní masu. Průvodním morálním jevem takového sociálního inženýrství je epidemie závisti a nenávisti, jíž zglajchšaltovaná společnost „po zásluze trestá“ výjimečné jedince, kteří si svými kvalitami a výkony dovolili překročit horizont její mocensky stanovené průměrnosti. 

Na druhé straně ideologicky zkorumpovaní soudci například tolerují zločinné násilí a pohlížejí na agresory jako na oběti sociální nerovnosti, kterou v levicovém pomatení chápou jako nespravedlnost. Bez znalosti skutečné esence lidských práv považují za ně výmysly kolektivisticky smýšlejících ideologů. Ti ve svém pomýleném nadsazení společnosti zavádějí lidské právo jedinců na to, aby jim společnost rovnostářsky zajišťovala jejich osobní rozvoj. Pokud to nesvede (a jak by také mohla), porušuje lidská práva těch, kteří třeba díky své požitkářské pohodlnosti zaostávají. Ve jménu takto pokřivené spravedlnosti pak soudy rezignují na skutečnou spravedlnost a selhávají tak ve své elementární funkci. Občan a jeho bezpečnost zajímají levicové ideology jen jako materiál pro jejich mesiánské projekty.

Taková je skutečná povaha a specifická tendence rovnostářské ideologie, která ignoruje individuální přirozenost, zatímco lidská přirozenost se realizuje jen jako individuální.

Bytostná nespravedlnost rovnostářské ideologie představuje takovou míru nepřirozenosti a zloby, která se nejlépe prosazuje totalitně. Jestliže jsou přesto stoupenci Nové levice úspěšně prezentováni jako advokáti historické, sociální a bůhví jaké ještě spravedlnosti, pak to svědčí o velice pokleslém chápání spravedlnosti v daných společnostech.

Na neomarxisty ovládnutém postmoderním Západě tedy egalitarismus vhodně přispívá k mravnímu nihilismu, špatně maskovanému pokryteckou pseudomorálkou a okázalým předváděním humanity, kterou tak skvěle reprezentují zfalšovaná lidská práva z dílny Nové levice. Intelektuálové, kteří se dali do jejích služeb, se tím zase zdiskreditovali profesně i lidsky. Pokud jsou to zároveň křesťané, pak v míře své falešné politické angažovanosti hrají roli falešných proroků, která z nich činí mravně problematické aktivisty.