Ročník 2020‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 11.

Roman Cardal                                                


V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.


20. Politická korektnost a agenti Kremlu


F: Znáš ten vtip o muslimovi, který si přivolal taxík?


N: Nikdy jsem ho neslyšel.


F: Tak poslouchej, ať se zasměješ: „Zbožný arabský muslim nastoupil v Londýně do taxíku. Důrazně požádal taxikáře, aby vypnul rádio, protože učení jeho náboženství mu zakazuje poslouchat hudbu, neboť v Prorokově věku nebyla žádná hudba, obzvlášť ne západní, která je hudbou nevěřících. Taxikář zdvořile vypnul rádio, vyskočil z auta a otevřel dveře. Muslim se otázal: „Co se děje?” Taxikář odpověděl: „Za časů Proroka nebyly žádné taxíky. Vystupte si a počkejte si na velblouda!


N: Tomu se mám jako smát?  Promiň, ale na tom není vůbec nic vtipného. Takové nekorektní rádoby vtipy by se měly zakázat. Podněcují neúctu k vyznavačům islámu.


F: Vidím, že legrace velmi rychle skončila. Chtěl jsem se dnes bavit v odlehčenějším tónu. 


N: Žádná legrace neskončila, protože žádná ani nezačala. Vždyť jsem ti jasně řekl, že nic vtipného vůbec nezaznělo.


F: Vždycky jsi byl docela zábavný společník, ale v posledním období ses změnil. Smích na tvé tváři vídávám jen tehdy, když svou kousavou ironii obracíš na nás konzervativce. Ale pak se jedná spíše o výsměch. Ani dobrý vtip už tě nerozesměje. Z nevinného žertu děláš smrtelně vážnou věc. Nechce se mi věřit, že jsi pro zákaz neškodného způsobu vyjadřování. Stal se z tebe politický korektor.


N: Politický korektor? Do politiky jsem se nikdy nepletl. Nechápu tedy, proč mě nálepkuješ tímto provokativním způsobem?


F: To se dá snadno vysvětlit. Souhlasíš s korigováním projevu názorů lidí a nezdráháš se provádět to s nasazením politických prostředků.


N: Nepodsouvej mi to, co nezastávám. Nejsem pro cenzuru projevu jakéhokoliv názoru, nýbrž jen projevů názorů nebezpečných. Na tom přece není nic špatného. Nejinak se k tomu stavíš i ty. Kdyby někdo vyzýval k zabíjení křesťanů, byl bys první, kdo by protestoval a považoval bys za zcela normální požadavek, aby státní moc proti hlasatelům podobných výzev tvrdě zasáhla.


F: Jenže kde leží hranice mezí projevem názoru nebezpečného a nezávadného? Zřejmě není lehké ji stanovit. Tvůj postoj je toho důkazem. Stavíš na roveň neškodný vtip a vyzývání k zabíjení lidí, jako by mezi tím nebyl žádný podstatný rozdíl.


N: V posledním důsledku v tom skutečně žádný podstatný rozdíl není. Posledním důsledkem takového „vtipkování“ může být pohrdání muslimy a nenávist vůči nim, a odtud už je jenom krůček k jejich zabíjení. Na rozdíl od tebe domýšlím dopady slov, nad nimiž se lidé běžně nezamýšlejí. Nevím, jestli ti to něco říká, ale takový postoj se jmenuje zodpovědnost a obezřetnost.


F: Neboj, o zodpovědnosti a obezřetnosti jsem už toho mnoho slyšel. Mám však jednu pochybnost. Ty si opravdu myslíš, že zabíjení lidí je něco špatného?


N: Zešílel jsi? Proč mi kladeš tak idiotskou otázku?


F: Dotaz na případnou špatnost zabíjení lidí je idiotský? To mě docela šokuješ!


N: Nedělej ze sebe nechápavého hlupáka. Moc dobře víš, jak jsem to myslel. Vyslovenou otázku je zbytečné formulovat, protože odpověď na ní je zřejmá sama sebou. Zabíjení nevinných lidí je zločin a ty to moc dobře víš.


F. Byl bych opravdu velmi rád, kdybych „to moc dobře věděl“. Ale hlavní je, že to víš ty. Kdybych teď začal klást další otázky, možná by se ukázalo, že to s tou „zřejmostí o sobě“ zase není tak jednoduché, jak se běžně předpokládá. Ale budiž, nechme to být. Odvažuji se pouze zeptat, kde leží hranice mezi vinou a nevinou člověka? V tom se patrně neshodneme, když vidím, jak moc ti záleží na tom, aby na vypravěče nezávadného vtipu dopadl „spravedlivý“ trest.


N: Pak jsi pravděpodobně natvrdlý. Škodlivost a nebezpečnost zmíněného projevu jsem dostatečně jasně zdůvodnil.


F: Jedna věc je bavit se o nějakém konkrétním případě, druhá věc je uvědomit si kontext, v němž se dnes požadavky na korekturu jistých projevů názorů vznášejí. Neshoda ohledně závadnosti či nevinnosti uvedeného vtipu je teď podružná. Když se totiž podíváme na pozadí, na němž se současné snahy o korekturu projevu názorů lidí vynořují, začne se nám vše jevit v trochu jiném světle.


N: Nevím, o jakém kontextu a pozadí hovoříš. Chceš zase komplikovat problém, na němž není vůbec nic složitého?


F: Ten kontext se jmenuje politická korektnost a nezdá se mi, že by se jednalo o bezproblémově průhledný fenomén. Stačí se nad ním začít zamýšlet a záhy poznáš, jak nemalou obtíž představuje.


N: Mně se zdá, že jde o termín vymyšlený vámi konzervativci. Když si doba vyžaduje nové přístupy a pohledy v různých oblastech života, začnete ihned troubit na poplach. Jakmile se začne prosazovat osvícenější stanovisko, stanete se úplně nepříčetnými. Spouštíte jekot o jakési politické korektnosti, ale pokrokově smýšlejícím lidem jste tím jen k smíchu.


F: Vždyť jsem to říkal, jiný humor než výsměch na náš úkor neznáte. Udivuje mě, jak snadno se pasujete do role světlonošů. Vaše pokrokové názory a postoje mě ve většině případů zarážejí. Když jsme se začali bavit o politické korektnosti, je dobré si všimnout, že pojem politická má v tomto spojení vámi vymyšlený pokrokový význam. Asi máš pravdu, že na tento jev poukazují především konzervativní myslitelé, ovšem o jeho zavedení do současného života západních lidí jste se postarali vy progresivisté alias levicoví liberálové.


N: Teď se už úplně ztrácím. Nerozumím ani jednomu tvému slovu. Ale rozvíjej si tu svou teorii klidně dál, budu tě pokojně poslouchat. Když přitom usnu, nech mě prosím prospat. Dopovíš mi to někdy jindy.


F: Já bych si nepřál usínat u ukolébavky, v níž by mě někdo označoval za zastánce totality. To by mě naopak zvedlo hodně rychle ze židle.


N: Mě určitě také. Nemyslím si však, že bys byl takový blázen, abys nás progresivně smýšlející osočoval ze zastávání totality. V tom případě bych ti totiž musel důrazně připomenout, že totalita je spojena s totálními nároky, což je tradiční výsada konzervativců, kteří se zkostnatěle drží všeho starého jako něčeho absolutně hodnotného. Právě tento absolutismus vede k netoleranci a totalitním praktikám. Dej si proto pozor, co mi chceš sdělit, protože každé falešné obvinění ti tvrdě vrátím.


F: Jsem připraven na tvé námitky. Dnes toho patrně moc nenaspíš. Termín politická korektnost se dnes stal běžnou součástí veřejného diskurzu. Je proto dobré se zastavit u jeho významu. Začněme u adjektiva politická. Politická korektnost je v dnešních západních společnostech politickým fenoménem. Co to znamená? Dá se to přiblížit ve třech bodech. Zaprvé, politická korektnost se týká všech občanů. Přídavné jméno „politický“ pochází z řeckého substantiva polis, které označovalo obec, tedy organizaci antické společnosti. Důležité je, že tato organizace se týkala všech občanů. V tomto smyslu je správné nazývat současnou korektnost politickou, protože i ona se týká úplně každého občana. Nikdo není z jejích nároků vyňat. Zadruhé, politická korektnost se netýká pouze všech občanů, ale tendenčně se bohužel týká všeho. Říkám „bohužel“, protože právě díky tomuto aspektu politické korektnosti se z tohoto jevu stává potenciálně velmi nebezpečná záležitost. Abych to pojmenoval trefněji, politická korektnost je jednou z forem totalitního smýšlení a jednání.


N: Co to povídáš za nesmysly? Jestliže se politická korektnost projevuje potíráním extremistických projevů v oblasti jazyka i jednání, pak je pravda úplný opak toho, co tvrdíš. Je nástrojem udržování společnosti v demokratických hranicích, na které extremisté nezodpovědně útočí. 


F: Kéž bys měl pravdu. Obávám se ale, že jsi docela mimo. Dovol mi, abych tě opět obtěžoval odkazem k pojetí politiky, které bylo vlastní některým částem antického Řecka. Domnívám se, že jsme v tomto směru velkými dlužníky starověkých Řeků, protože nám zanechali odkaz, na který bychom měli navazovat s velkým úsilím.


N: Zase ta tvoje antika. Antická a současná politika nemají nic společného. Tvoje historické paralely jsou mnohdy hodně přitažené za vlasy.


F: Ani bych neřekl. Četl jsi někdy slavný Periklův pohřební projev?


N: Ne. Nevím, že by nějaký takový projev vůbec existoval.


F: To je škoda. Po jeho přečtení by ti možná leccos došlo. Kdyby tě zajímal, nalezneš ho v Thukydidových Dějinách peloponéské války. Proslov byl aténským státníkem pronesen v prvním roce peloponéské války, tedy v roce 430 před Kristem. Před řečníkovou tribunou byla vyrovnána těla prvních padlých aténských vojáků. Perikles hovořil o tom, za co tito bojovníci položili své životy. Srovnával politické zřízení Atén s politickým zřízením Sparty. Kromě jiného uvedl, že Sparťané neznají rozdíl mezi životem soukromým a veřejným. U nich byl každý aspekt života jedinců zcela politizován, vztažen k polis a k jejím kolektivistickým nárokům. Aténská politika si dokázala hlídat své meze a zastavovala se u hranic soukromého. Perikles vyzvedl to, že svobodní občané Atén se mohou věnovat věcem veřejným, ale smějí také rozvíjet své soukromé zájmy formou privátní iniciativy v různých oblastech života. Soukromé a veřejné (politické) byly v Aténách dvě oddělené sféry. To mnohem lépe odpovídalo povaze člověka, který je svébytným jedincem, nezredukovatelným na pouhou funkci společenského celku. Politika, která nerespektuje soukromou zónu životů lidských jedinců, vznáší totální (a ne jen parciální) nároky. Řekové tomu říkali tyranie, my mluvíme o totalitě. Současná politická korektnost bariéru soukromí prolamuje. Platí pro ni, že soukromé je politické. Vniká do rodin, soukromých aktivit lidí, nepolitických zájmových uskupení. Chce vtisknout svou pečeť úplně na vše.


N: Sféra čistého soukromí je iluze. Člověk je společenská bytost, a tedy vše má u něj sociální rozměr.


F: Jenže podle principu subsidiarity má státní autorita intervenovat pouze tam, kde společenská spolupráce mezi lidmi není zajistitelná z jejich vlastní úrovně. Nástroj politické korektnosti tuto zásadu nerespektuje. A to nemluvím o vlastní povaze zmíněné intervence, která je se sofistikovanou zlovůlí vedena proti přirozeným nárokům občanů.


N: Proč by měla nějaká taková zásada vůbec platit?


F: Je za tím celá filosofie člověka a společnosti. Jde o míru autonomie, která je člověku bytostně vlastní a která má být uznávána jak každým jedincem, tak i různými společenskými celky.


N: Filosofii teď prosím vynech. Nemám na ni náladu.


F. Dobrá. Ona se nám stejně brzy sama vrátí.  Zatřetí, nároky politické korektnosti jsou prosazovány politickými prostředky. Jedním z výsledků politického procesu je zákon. Zákon je pravidlo, které musejí občané ve svém jednání respektovat, a pokud tak neučiní, vystavují se riziku sankcí. Ti, kdo dnes jednají proti tomu, co se považuje za politicky korektní, bývají kriminalizováni a podle nových zákonů mohou být i trestáni. To už je docela brutální tlak na tzv. nekorektně smýšlející a jednající občany. Problém je v tom, že linie mezi korektním a nekorektním je elastická jako povrch nafukovacího balónku. Může měnit svoji podobu podle toho, zda se do něj vzduch vhání, či zda se upouští. Namísto vzduchu si dosaď třeba „nová lidská práva“ a smysl příměru ti je hned jasný.

N: Smysl příměru mi jasný je, nikoliv však smysl celého tvého výkladu. O čem se mě to snažíš přesvědčit? Zákony stanovují hranice mezi legálním, tj. korektním, a nelegálním, tj. nekorektním jednáním. Proto je politická korektnost něčím, bez čeho se neobejde žádná politicky organizovaná společnost. Zákony se samozřejmě mění, mnohdy velmi radikálně, ale to je naprosto normální. Děláš z nutného rysu jakéhokoliv politického života příšeru, kterou ve skutečnosti není.


F: Je vidět, že si nerozumíme. Politika, která prolamuje bariéru soukromí a pošlapává zákony přirozenosti, už není politikou v klasickém (sokratovsko-platónsko-aristotelském) smyslu slova. Tady bychom potřebovali opět filosofii, ale ty na ni dnes nejsi příliš naladěn.


N: Když to bude nezbytné, nějak tvé filosofické výklady přetrpím. Byl bych ale radši, kdyby se o filosofii moc nemluvilo.


F: Dokud to nebude nezbytné, budu postupovat podle tvého doporučení. Zbývá nám ještě vyjasnit druhou složku pojmu politická korektnost, totiž substantivum korektnost. Korektnost znamená správnost. Politicky korektní je tedy něco jako společensky správné, přijatelné, nezávadné smýšlení a jednání, které se odehrává pod dozorem státní moci. Zajímavá je ale jedna věc. Stále více lidí začíná vnímat, že požadavky politické korektnosti se rozcházejí s realitou. Když se například neustále dokola tvrdí, že islám nemá vůbec nic společného s terorismem, zdá se, že to odporuje reálné povaze islámu, stejně jako mnoha empiricky zjistitelným faktům.  V této souvislosti není mimoběžné připomenout, že již antičtí filosofové věděli o neshodě korektnosti a pravdy. Právě proto rozlišovali mezi logikou materiální a logikou formální. Materiální logika byla vlastně teorie poznání, která se zabývala pravdivostí lidského myšlení. Logika formální měla za předmět jeho správnost (korektnost). Obě disciplíny byly považovány za formálně odlišné, protože se zabývaly odlišnými formálními aspekty zkoumané skutečnosti.


N: Co to má společného s politickou korektností? Ta souvislost mi naprosto uniká.


F: Dočkej času a nahlédneš ji. Dám ti jeden příklad. Mějme tento názorný úsudek: Kde je vegetace, tam je voda, Na Slunci je vegetace, tedy Na Slunci je voda. Co ty na to?


N: To je pěkná pitomost. Na Slunci přece není ani voda, ani vegetace!


F: Až tak úplná pitomost to není. Tento úsudek je totiž správný.


N: Správný? Děláš si ze mě blázny?


F: Ani v nejmenším. Jde o zcela korektní úvahu. Ty ses soustředil ne na správnost (korektnost) argumentace, nýbrž na její pravdivost. Protože úvaha není pravdivá, označil jsi ji za špatnou. Jenže z hlediska logického plynutí závěru z předpokladů zde žádná chyba není. Korektnost závěru je dána logickými poměry mezi pojmy vegetace (M), voda (P) a na Slunci (S). Vztahy mezi S-M-P jsou v logice jasně definovány a nejsou tímto příkladem nijak porušeny. Argument je sice materiálně nesprávný (nepravdivý), z formálního hlediska (z hlediska logické korektnosti) je však bezchybný. Jedná se vlastně o jednoduchý axiomatický systém daný prvky S, M, P, mezi nimiž panují určité logické vztahy, a tudíž z nich lze vyvozovat určité závěry. Když odhlédneme od obsahu pojmů a soustředíme se jen na jejich rozsahové charakteristiky, vyplývá konkluze z předpokladů způsobem, který jsme právě předvedli. Kam tímto příkladem mířím? V novověku se dostala do krize hodnota zvaná pravda. Moderní člověk ztratil jistotu, zda jeho myšlenkové obsahy korespondují s realitou. Ve srovnání se strukturou samotné skutečnosti nabyly obsahy jeho vědomí na větší důležitosti, neboť nad strukturou tzv. objektivní reality se vznášejí nepřekonatelné pochybnosti. Vývoj moderního myšlení nám ukázal, že lze konstruovat pluralitu axiomatických systémů s jejich různými možnostmi dedukce, které neodpovídají skutečnosti, jak ji zkušenostně zakoušíme. To platí v rovině matematiky. V rovině politického myšlení platí něco obdobného. Lze konstruovat různé myšlenkové systémy, které mají svoji autonomní vnitřní logiku nezávislou na skutečné povaze člověka, společnosti a její politické organizovatelnosti. Takové systémy můžeme nazvat ideologiemi. Asi ti není neznámé, že moderní intelektuál je přesvědčen o volitelnosti axiomů, neboť prý neexistují žádné principy, které by měly absolutní, nerelativizovatelnou platnost. Žádná oblast lidské činnosti nemůže tomuto skeptickému relativismu uniknout. Pravda v realistickém smyslu byla opuštěna. Na její místo nastoupila korektnost – shoda jednotlivých kroků a závěrů se stanovenými pravidly. V politické sféře se odehrává tentýž proces – principy politického života dané společnosti je jen třeba stanovit, a pak už se jen vyžaduje jejich respekt ze strany občanů. Kolize s pravdou lidského života se již neřeší. Tak staromódní problém vám progresivistům už ani nepřijde na mysl. Vydávané zákony jsou pro vás jako prvky axiomatického systému a o jejich zavedení a definování rozhoduje vůle pokrokově smýšlejících politiků. 


N: Tak vidíš, nakonec sis na své lamentace odpověděl sám. Uznal jsi, že politika je v dobrých rukou pokrokových lidí. Kdyby na sebe strhli moc zpátečníci tvého ražení, bylo by to mnohem horší.


F: Jen se podívej, jak svévolně zacházíš s pojmy pokrokový a zpátečnický. Dáváš jim význam, který jim ve skutečnosti nenáleží. Stejně tak se chovají dnešní politikové, kteří chtějí držet krok s dobou (s vyspělým Západem). Stále propastnější rozchod jejich politiky s reálným životem lidí je netrápí. Poukazy na kolizi politických opatření s požadavky reálného života označí svévolně nadefinovanými pojmy populismu, konzervativního mýtu či tmářství a jedou klidně dál ve svém destruktivním politickém počínání.


N: Hlavně že vy konzervativci s jistotou víte, co jsou požadavky reálného života! Jste ohlašovatelé dávno zašlých dob. Pokrokově zaměření politikové hledí do budoucnosti a přebírají za ni zodpovědnost. Integrace naší země do evropských struktur a přijetí s nimi spojeného hodnotového systému je jedinou správnou volbou. Vy byste se chtěli schovat do malé ulity minulosti a izolovat nás všechny od nových výzev. Takovému postoji se upřímně směji.


F: A vida! Konečně jsi se zasmál! A jestli sis všiml, obveselila tě pointa vtipu, nad nímž ses před chvílí tak nehezky pohoršoval. I v něm šlo přece o schování se do malé ulity minulosti. Anebo je to tak, že když podobný postoj zastává nějaký konzervativec, je to velká legrace, ale když se jedná o příslušníka nějaké menšiny či protežovaného náboženství, jde o úctyhodné stanovisko? Poněkud nerovný přístup, nezdá se ti? Říká se tomu „dvojí metr“ a lepší důkaz vaší svévole už ani nemusíme hledat.


N: Snažíš se progresivně a proevropsky laděnou politiku obvinit z manipulativního pojetí skutečnosti, a přitom jste to vy, konzervativci, kdo se dopouští překrucování reálného stavu věcí. Znásilňujete vyvíjející se skutečnost neživotnými konzervativními šablonami, plivete na nové způsoby mezilidského soužití, neustále šermujete údajně nadčasovou povahou manželství chápanou jako svazek muže a ženy a ve výčtu vašich zpátečnických předsudků bych mohl dlouze pokračovat. Asi je zbytečné ti vysvětlovat, co je to svobodný, hravý, kreativní přístup k životu. Člověku, který by chtěl všechno sešněrovat archaickými pravidly pochybného původu, to objasnit nelze.


F: Mýlíš se. S vaším svobodným, hravým a kreativním postojem k životu a k politice jsem dobře obeznámen. Vždyť právě politická korektnost, o níž se bavíme, je toho velmi názorným výrazem. Ve svém jádru se vlastně jedná o regulační mechanismus.  Sestává ze souboru pravidel, která musíme v projevech našich názorů a v našem jednání respektovat, pokud chceme, abychom došli společenského uznání, případně abychom unikli hrozícím sankcím. S těmito pravidly (regulemi) se musíme neustále poměřovat v našem mluvení, psaní a chování, čímž dochází ke korektuře (regulaci) všech našich výstupů. Pokrokovost péče našich politiků se projevuje v tom, že nám přikazují opustit starý způsob mluvy a chování. Je třeba celou naší myslí, celou naší duší i celou naší tělesností vykročit na nové cesty. Podle Starého Zákona slíbil Bůh Izraelitům, že do jejich srdce vloží nový zákon. V Novém Zákoně zase čteme, že spravedlivým bude do úst vložena nová píseň oslavující vykupující Kristovo lidství a božství. Současná politika v západních zemích předkládá podobné přísliby. Snaží se o vložení nového zákona do myslí a srdcí lidí a učí je mluvit novým jazykem. Bible nás zpravuje o vytvoření nového člověka, současní politici usilují o totéž, jen na poněkud odlišné bázi. Jaký nový jazyk vkládají do našich úst? Je to jazyk, který je očištěný od hříšnosti starého člověka. Starý člověk byl formován starými pravidly, jejichž základ tvořil přirozený mravní zákon a křesťanské zásady. Nový člověk se formuje podle pokrokovějších norem. Myslel si starý člověk, že existuje nějaký objektivní rozdíl mezi dobrem a zlem, normalitou a abnormalitou? Promítal toto své hodnocení do všech skutečností, k nimž se během svého života vztahoval? Samozřejmě. To se nyní musí změnit. Začít je třeba u jazyka. Tak například blázen už není blázen, ale emocionálně svébytná osoba.devianta se stal svébytně sexuálně zaměřený jedinec. Prostitutka je napříště poskytovatelka sexuálních služeb.  Kulturní zaostalost se od nynějška nazývá kulturní alternativa. Negramotný povýšil na nonlektika, nešikovný na svébytně koordinovaného, neupravený na nekonvenčně upraveného, parazit na tělesného hosta, pasák na sexuálního manažera, promiskuitní jedinec na sexuálně multilaterální osobu, retardovaný na vývojově váhavého, sebevrah na autoeutanatoika, šílenec na okrajově mentálně aktivního člověka, žebrák na nonakumulačně zaměřenou osobu atd. Předvedený proces přejmenovávání je souběžný s procesem předefinování.  Například promiskuita je termín s jasnou negativní konotací. Nové označení sexuální multilateralita se této negativní významové zátěže zbavuje. A tak je tomu i ve všech dalších případech. Co dříve bylo záporné a zavrženíhodné, to se dnes ukazuje být kladné a úctyhodné. Nový člověk se naučil nové mluvě a novému myšlení. Lidé, kteří kvůli své zpozdilosti, pardon, kvůli své vývojové váhavosti, nečiní na této cestě patřičné pokroky, musejí být vystaveni motivačním pobídkám v podobě trestů, což není nic jiného než společností poskytnutá pomoc při překonávání jejich příliš zakořeněné mentální unilaterálnosti.


N: Nechápu, co ti na uvedeném způsobu vyjadřování vadí? Nový jazyk je zbaven příměsi odporu a nenávisti, kterou do něj předchozí generace vložily. Vy konzervativci jste touto nenávistí prolnuti až do morku kostí, a proto se nechcete vašeho starého jazyka vzdát. Odpovídá totiž vašemu perverznímu smýšlení. Jak hanebné! Už přestaň s těmi tvými hloupými výklady.


F: Já zase nechápu tvoji náhlou nekorektnost! Odkud se bere takový nával odporu a nenávisti vůči nám konzervativcům? Že by v morku vašich progresivních kostí dřímala nátura starého člověka, kterého tak vášnivě nesnášíte? Kdybys dokázal odpoutat svou mysl od direktiv politických korektorů, možná by ti došlo, že ve skutečnosti opravdu existují věci a skutky milování hodné a nenávisti hodné, a že je proto zcela přirozené milovat a nenávidět, což se nemůže neprojevit i v rovině jazyka. Pokud se ti to zdá nepřijatelné, zamysli se nad svým vlastním projevem, který jsi mi právě vmetl do tváře. Je plný odporu a nenávisti, neboť nás konzervativce považuješ za lidi nehodné úcty. Musím ti připomenout, že ses provinil proti vlastním zásadám. Předně ti uniklo, že slovo konzervativec s sebou nese negativní konotaci. Není tedy vůbec korektní se k němu uchylovat. Navrhuji terminologickou náhradu v podobě futuristicky obezřetný. Dále i slovo nenávist označuje negativní emoci, což je spojeno s nežádoucím a dnes již přece překonaným hodnotovým rozlišováním. Navrhuji nové označení emoční odstup. Neméně nepřijatelný je tvůj obrat starý jazyk. Slovo starý, označuje-li činnosti osob, už neodpovídá současnému způsobu vyjadřování. Navrhuji termín časově rezistentní. Tvůj výrok o perverzním smýšlení rovněž nelze tolerovat. Slovo perverzní se do nové mluvy překládá obratem sexuálně vynalézavý, ale poněvadž jsi ho použil ve spojení se smýšlením, navrhují alternativu vynalézavý v myšlení. Dále jsi použil slovo hanebný. Jak můžeš mluvit tímto způsobem? Jelikož je nutné zbavovat „staré“ výrazy negativních konotací, případně rehabilitovat dříve odsuzované postoje a emoce, navrhují náhradu slovem povznášející. Konečně jsi užil slova hloupý, což je skutečně hrubě nekorektní. Dle vašich pravidel se dnes hovoří o hloupých lidech jako o alternativně inteligentních osobách. Dovol mi tedy provést patřičnou korekturu tvého projevu. Tvůj původní projev zněl: „Nechápu, co ti na uvedeném způsobu vyjadřování vadí? Nový jazyk je zbaven příměsi odporu a nenávisti, kterou do něj předchozí generace vložily. Vy konzervativci jste touto nenávistí prolnuti až do morku kostí, a proto se nechcete vašeho starého jazyka vzdát. Odpovídá totiž vašemu perverznímu smýšlení. Jak hanebné! Už přestaň s těmi tvými hloupými výklady“. Správně jsi mi měl odvětit takto: „Nechápu, co ti na uvedeném způsobu vyjadřování vadí? Nový jazyk je zbaven příměsi emočního odstupu, kterou do něj předchozí generace vložily. Vy futuristicky obezřetné osoby jste tímto emočním odstupem prolnuty až do morku kostí, a proto se nechcete vašeho časově rezistentního jazyka vzdát. Odpovídá totiž vaší myšlenkové vynalézavosti. Jak povznášející! Už přestaň s těmi tvými alternativně inteligentními výklady“.


N: Jak vidím, čas již docela pokročil. Měl bych se odebrat za svými neodkladnými povinnostmi. Myslím, že pro dnešek bychom mohli skončit. Vlastně nejlepší by bylo ukončit veškeré naše další styky. Je vyloučené, abychom se na něčem shodli. S člověkem jako jsi ty nemá cenu vůbec diskutovat.


F: Mně se naopak zdá, že se téma našeho hovoru dostává do stále ostřejšího světla.  Kdybys z diskuse neutíkal, mohli bychom ještě leccos osvětlit.


N: Osvětlit? Co chceš osvětlovat těmi tvými zapšklými konzervativními schématy?


F: Pozor na korektnost! Měl jsi říct: „Co chceš osvětlovat těmi tvými alternativně strukturovanými futuristicky obezřetnými schématy“? No, možná víc, než jsi ochoten připustit.


N: Byl bych nerad, abys měl dojem, že jsem z našeho setkání zbaběle utekl. Takovou radost ti neudělám. Povídej tedy dál, snad to nějak přetrpím.


F: Podle starých Řeků je utrpení jednou z cest poznání. Třeba tedy bude tvoje bolest kognitivně blahodárná. Všimni si, na co je strategie politické korektnosti zacílena. Kromě jiného v ní jde o přehodnocení všech dosavadních hodnot, smíme-li použít Nietzschův jazyk. Z toho, co bylo dříve považováno za zlé, se nyní stalo dobro, případně jen odlišná alternativa. Nově pojmenované a nově definované skutečnosti dovolují nové hodnocení. Perverzní poměr je špatný, ale vztah sexuálně vynalézavých jedinců je naopak dobrý. Sňatek perverzních osob je nepřijatelný, avšak sňatek sexuálně inventivních a sexuálně multilaterálních jedinců je více než žádoucí. Z přejmenovaných a předefinovaných skutečností lze pak vyvodit celou řadu dříve nemyslitelných závěrů, tak, jako je to možné v případě plurality axiomatických systémů, v nichž podoba závěrů závisí na volitelném způsobu definování vstupních pojmů (axiomů). Otázka je, zda je člověk s jeho vztahy interpretovatelný tak, jako by se jednalo o libovolně definovatelné položky. Tím se nám vrací do hry filosofie, o které dnes nechceš nic slyšet.


N: V každé době je člověk někým jiným. Žádný z uznávaných expertů si v této věci nemyslí nic jiného. Proto nevidím nic špatného na tom, co ty kritizuješ. Ale jak jsem ti již sdělil, smysl další diskuse s tebou nenahlížím.


F: Tak dobře, neprotahujme zbytečně naši další rozmluvu. Uvědom si však, že svým přístupem odhaluješ jiný aspekt politické korektnosti. Když ještě lidé měli ve vážnosti hodnotu pravdy, používali k jejímu postupnému a mnohdy velmi náročnému odkrývání nástroj zvaný dialog.  Dialog je konfrontací dvou (či více) logů (stanovisek, pohledů, postojů). Z této konfrontace se pak v diskutujících jedincích rodily cenné náhledy. Politická korektnost tento eminentní nástroj hledání pravdy odstranila. Proč? Protože pravda, jak jsme viděli, byla nahrazena korektností. Už není nutné něco namáhavě hledat. Stačí stanovovat nová pravidla a vyžadovat loajalitu k nim. Myšlenky a postoje se již nerozlišují na pravdivé a mylné, nýbrž na korektní a nekorektní. Jak správně upozornili někteří autoři, politickou korektností jsme vstoupili do éry tzv. hygienického myšlení. Názory jsou tříděny na závadné a nezávadné, nezdravé a zdravé. Kdo je nositelem nezdravých názorů, je tudíž nositelem nebezpečné infekce a je třeba ho izolovat od zbytku slušné (zdravé) společnosti. S takovými jedinci se zásadně nediskutuje. Zatímco nejrozvážnější lidé minulosti – antiky a středověku – dokázali bez obav konfrontovat svoje názory s názory protikladnými, politicky korektní člověk současnosti se takové myšlenkové otevřenosti děsí. Svého oponenta označí s drzou povýšeností za xenofoba, fašistu, nacistu či agenta Kremlu a odmítne s ním vstoupit do diskuse. Jistě jsi zachytil, že řadě lidí byly z tohoto důvodu zrušeny veřejné přednášky, celé instituce se halasně distancovaly od jejich“ xenofobních“ názorů a odmítly poskytnout své prostory pro jejich vystoupení. Politická korektnost je útokem na samotnou podstatu lidské racionality, neboť ta je ze své povahy dialogická. Politická korektnost je naopak čistým výrazem ideologičnosti myšlení, která namísto vítání kritické opozice systematicky pracuje na její nemilosrdné likvidaci.  


N: Vidíš všechno jenom černě. Dokážeš vůbec připustit, že mezi námi skutečně žijí šiřitelé dezinformací a agenti koupení Kremlem za mrzký groš? Jestli ne, jsi naivnější, než jsem si myslel.


F: Samozřejmě jsem v obraze. K šiřitelům dezinformací a k agentům Kremlu patří odpůrci multikulturalismu, migrace, genderové agendy a dalších výdobytků naší vyspělé společnosti, zatímco obhájci těchto „hodnot“ jsou zodpovědnými obránci naší vysoce ohrožené demokracie.


N: Pokud nemluvíš ironicky, máš pravdu. Jak tě však znám, pronášíš tato svá slova jen jako tvou obvyklou provokaci. 


F: Než se rozejdeme, řeknu ti něco na rozloučenou. Víš, co bylo období tzv. studené války?


N: Jak bych nevěděl? Byla to poválečná doba vysokého napětí mezi západními liberálními demokraciemi v čele se Spojenými státy na straně jedné a Sovětským svazem s jeho satelitními zeměmi na straně druhé.


F: Správně. Neustále hrozilo, že tato studená válka přeroste ve válku horkou, tedy v ozbrojený konflikt mezi Američany a Sověty. Nakonec k tomu naštěstí nedošlo, protože obě strany disponovaly zbraněmi hromadného ničení, což působilo vzájemně odstrašujícím způsobem. Každá ze stran si snadno spočítala, že takový střet by pro vítěze skončil jen Pyrrhovou výhrou. Proto se tyto mocnosti střetávaly jiným způsobem. Sověti například vymysleli silné memetické zbraně, jejichž účinnost byla přímo úděsná.


N: Memetické zbraně? O tom jsem nic neslyšel.


F: Zaznamenal jsi výskyt těchto zbraní pod jiným názvem: šlo o tzv. ideologickou diverzi. Sověti z Kremlu věděli, že výsledek horkého konfliktu se Západem by pro ně nemusel dopadnout dobře. Proto vynalezli jinou smrtící zbraň – zbraň hromadné kulturně-civilizační zkázy. Jejich kalkul byl následný. Když se podaří infikovat myšlení západních lidí určitými destruktivními idejemi, nebude třeba na ně útočit konvenčními či jadernými zbraněmi, protože se Západ sám zevnitř zhroutí. Rozhodli se tedy prostřednictvím svých agentů a řady tzv. užitečných idiotů ovlivnit stanoviska klíčových společenských skupin tzv. pokrokovými humanistickými názory. Neagitovali na ulicích a v továrnách, nýbrž soustředili se na práci na západních univerzitách. Levicoví profesoři na nich začali šířit stanoviska, která nebyla ničím jiným než memetickou nákazou z dílny stalinistických intelektuálů. Strategie byla taková, že levicově formovaní studenti budou mít výrazný vliv na nové generace a že se z názoru univerzitních intelektuálů nakonec stane přesvědčení běžného člověka z ulice. K tomu stačilo získat kontrolu nad celým systémem školství a nad médii.


N: Jsi nějaký chytrý. O jaké ideje se mělo jednat?


F: Dávej dobrý pozor. Toto je soupis hlavních memů sovětské diverzní propagandy: 1) Neexistuje žádná pravda, nýbrž jen soupeřící programy. 2) Všechny západní nároky na morální nadřazenost nad komunismem, nacismem a islámem jsou zrušeny západní historií rasismu a kolonialismu. 3) Neexistují žádné objektivní standardy, v jejichž světle by bylo možné hodnotově rozlišovat mezi kulturami. 4) Prosperita Západu vyrostla z bezohledného vykořisťování třetího světa – Zápaďané si tudíž zaslouží chudobu a utrpení. 5) Zločin a chudoba jsou chybou společnosti, konkrétně kapitalistického systému, který vládne v tzv. západních liberálních demokraciích. 6) Zločinci a chudí lidé jsou proto obětí západních společenských poměrů. 7) Zápaďané nemají mravní nárok na obranu, zatímco ti, kdo na ně útočí, jen odrážejí zlo svých historických utiskovatelů. 8) Pokud jsou Zápaďané vystaveni teroru a požadavkům na dekonstrukci svých útlakových institucí (kapitalistický ekonomický systém, monogamní rodina, křesťanství), jedinou morální odpovědí je omluvit se za hříchy minulosti, pochopit teroristy a levicové liberály a učinit nekompromisní ústupky. Tak to by snad mohlo stačit. Mám-li to shrnout v jednu větu, máme před sebou významné body programu dnešních multikulturalistů, genderových aktivistů a enviromentalistických zachránců planety. Kdo je tedy skutečným agentem Kremlu a kdo nakonec vyhrál studenou válku?


N: Nemám tušení, na co se mě dotazuješ.


F: Kdyby ses chtěl dozvědět něco více o stalinistickém původu svých levicově liberálních názorů, můžeš konzultovat spisy Erica Raymonda, který se zabýval fenoménem západního suicidalismu. Ideje levicového liberalismu – multikulturalismus, genderismus, enviromentalismus – byly ideovými zbraněmi (viry, memy) Sovětského svazu, které jeho agenti a užiteční alternativní inteligenti rozšířili do myslí západního člověka. Konečného cíle Kremlu bylo dosaženo – díky těmto idejím se Západ začíná vnitřně hroutit. Sovětská říše sice padla, ale před svým zhroucením stačila otrávit mysl západních lidí. Jed už silně působí a první smrtelné křeče se začínají projevovat. Nicméně agenti Kremlu nepřestávají působit, míní své dílo dokonat až do hořkého konce. Dnes k nim patří členové standardních politických, tzv. demokratických stran, většina uznávaných intelektuálů a umělců, stejně jako vysoké procento indoktrinovaných studentů. Všichni s vervou bojují za multikulturní společnost, za likvidaci manželství jako přirozeného svazku muže a ženy, za práva všech možných –álů a –álek, za záchranu Země před následky globálního oteplování. Své odpůrce označují za agenty Kremlu – a přitom většina z nich vůbec netuší, že ve službách Kremlu pracují právě oni. Poučená menšina, která je mistrně řídí, se jejich naivní prostomyslností kochá se sarkastickým uspokojením.