Ročník 2020‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Křesťané pod bičem liberalismu

Michal Semín


(příspěvek zazněl na semináři Pronásledování křesťanů v 21. století, pořádaném 19. listopadu 2019 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky)


Děkuji panu poslanci Kobzovi a všem organizátorům za pozvání na dnešní seminář. Je tak trochu příznačné, že se koná v době, kdy si připomínáme 30 let od listopadového předání klíčů nad správou naší země do rukou nové politické garnitury. Jako katolík, zapojený v bývalém režimu do aktivit tzv. podzemní církve, si dovolím připomenout neprávem opomíjenou událost z let 1987 a 1988 – tzv. Moravskou výzvu (oficiálně „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“), 31 bodovou petici, požadující mj. zrušení diskriminačních zákonů vůči církvi, obnovení bohoslovecké fakulty v Olomouci, obnovení činnosti řádů, svobodné vyučování náboženství, odluku církve od státu, svobodné šíření náboženské literatury či navrácení církevních budov. Zatímco o petici Několik vět, kterou podepsalo na 40.000 občanů, čteme a slýcháme poměrně často, o Moravské výzvě, iniciované nepřehlédnutelnou osobností moravského disentu Augustinem Navrátilem, je ticho po pěšině. Přitom ji podepsalo na 600 000 lidí! A není to jediná petice, kterou A. N. zorganizoval. Krátce po Chartě šířil 14 bodovou petici nazvanou „Podněty katolíků na řešení situace v ČSSR“, kterou během dvou týdnů podepsalo jen v oblasti Kroměřížska na 700 lidí. 

S A. N. neměla potíž jen tehdejší státní moc, která jej trestala pobyty ve vězení a v psychiatrických léčebnách, ale i špičky disentu, zvláště toho pražského. Z vlastní zkušenosti vím, že Navrátilovy aktivity nebyly příliš vítány, mj. i proto, že nebyly disidentskou věrchuškou řízeny.

Přenesme se však do dnešní doby – do doby, která by měla být naplněním tehdejších požadavků A. N. a všech, kteří byli lidově demokratickým režimem za své křesťanské postoje pronásledováni. Ale ještě, než tak učiním, dovolím si tu citovat – dokud není mocí úřední prohlášeno za literaturu šířící nenávist – evangelium sv. Jana: „Když vás bude svět nenávidět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho. Vy však světu nepatříte, neboť jsem vás ze světa vyvolil, a proto vás svět nenávidí. Pamatujte na má slova: Služebník není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás.“ 

Pronásledování křesťanů je tedy něčím, co by – přinejmenším křesťany – nemělo vysloveně zaskočit. Jistě je správné usilovat o svět, v němž by křesťané mohli svoji víru vyznávat zcela svobodně. Takový stav však není vůbec žádnou samozřejmostí. A navíc předpokládá, že státní moc bude s křesťany sdílet alespoň některá základní východiska v pohledu na člověka a stěžejní životní hodnoty. Vyznává-li státní moc hodnoty jiné, zpravidla to křesťané dříve či později neblaze pocítí na míře svých svobod.

Moji kolegové se důkladně věnují – a patří jim za to velký dík – otázce pronásledování křesťanů a jejich obhajobě v zemích, v nichž je vládnoucí doktrínou buď ateismus (Severní Korea, Čína), či islám. Neměli bychom ale zapomínat ani na to, že jsou křesťané v mnoha ohledech terčem útisku i v zemích, v nichž je státní ideologií hinduismus (Indie) či buddhismus (Bhútán), tedy duchovní směry, které jsou pro jejich údajnou mírumilovnost populární mezi západními intelektuály a umělci. 

V tomto svém příspěvku se tedy nebudu věnovat osudu křesťanů v zemích s nadvládou těchto kultů, ale situaci křesťanů v prostředí, v němž po staletí křesťanství dominovalo a v nichž dnes vládne duch tzv. sekulárního liberalismu.  

Název liberalismus je odvozen od svobody – v čem by tedy mohl křesťanům škodit? O jaké pojetí svobody se v liberalismu jedná, lze odvodit z praxe mnoha států našeho kulturního okruhu, když řeší otázky tzv. lidských práv či práv menšin. Nejviditelněji se konflikt mezi liberalismem a křesťanstvím projevuje ve vztahu k pojetí lidské přirozenosti a z ní odvozené základní lidské společnosti – rodiny. Celá tzv. LGBT agenda je v přímém protikladu ke křesťanskému – a přirozeně-právnímu – pohledu na trvalé charakteristiky lidství, dělící nás, neodvratně, na muže a ženy. Genderová ideologie, která dnes stále důrazněji proniká nejen do médií, škol a veřejných institucí, ale prostřednictvím tzv. antidiskriminační legislativy i do trestního práva, odsouvá křesťanskou antropologii mimo kánon povolených názorů. Takových příkladů je dnes bezpočet – z poslední doby je asi mediálně nejsledovanější policejní vyšetřování finské poslankyně a bývalé ministryně Paivi Räsänenové za údajné „šíření nenávisti“ prostřednictvím jejího facebookového účtu, na němž kritizovala účast Luteránské evangelické církve, jejíž je členkou, na červnovém Helsinki Pride, a to šířením biblických veršů z listu sv. Pavla Římanům, v němž jest obcování dvou osob stejného pohlaví označeno za „náruživosti hanebné“.

V té souvislosti si dovolím vzpomenout historku z doby, kdy LGBT agenda byla u nás teprve v plenkách – tedy z doby, kdy jsem byl ještě zván do ČT. Účastnil jsem se jedné televizní debaty s hercem a průkopníkem homosexualismu Jiřím Hromadou. Bylo to za údajně pravicové vlády ODS Mirka Topolánka, která neměla problém s tím, že úřad vlády pro lidská práva, stejně jako příprava prvního antidiskriminačního zákona, požadovaného Evropskou unií, byly pod přímým vlivem lidí, jako je J. Hromada. V zákulisí, tedy mimo kamery, mi pan Hromada tehdy, pochopitelně hrdě, oznámil, že udělá vše pro to, aby veřejné zastávání názorů, které mám na homosexuální styk já, bylo jednou trestné… 

Tak, jak je tomu například v Kanadě. Tam je vůbec veselo. Jak jste možná zaznamenali, v nedávných parlamentních volbách zde opět zvítězili, i když ne tak výrazně jako posledně, liberálové Justina Trudeaua. Navzdory tomu, že po studentech, kteří se hlásili na vládou sponzorované letní brigády, požadovali, aby se písemně zavázali k podpoře potratu, manželství osob stejného pohlaví a tzv. LGBTQ koalice (Nová demokratická strana, Zelení). Prosadil, aby se toto hledisko uplatňovalo i při schvalování kandidátů Liberální strany do voleb. Kanadský antidiskriminační zákon patří mezi jedny z nejtvrdších, před soud se zde dostávají i katoličtí kněží, kteří ve svých kázáních označují homosexuální styk za objektivně hříšný.  

Míra prosazení této agendy v českém veřejném životě je do značné míry zásluhou Evropské unie. Mohl bych mít celý příspěvek jen o tom, jak unijní instituce prosazují politiku, která k diskriminaci a kriminalizaci křesťanských postojů vede. Jen dva příklady z poslední doby, tedy ještě před volbami do Evropského parlamentu: Z podnětu Evropské komise vznikl Fond pro spravedlnost, práva a hodnoty, z něhož mají být financovány nevládní organizace, zabývající se oblastmi jako „rovnost a dodržování lidských práv, včetně práv osob náležejících k menšinám, a zásady pluralismu, nepřípustnosti diskriminace, tolerance, spravedlnosti, solidarity a rovnosti mezi ženami a muži“. Zásadní přitom je, že tyto peníze nemají jít takto orientovaným neziskovkám přes „národní rozdělovny“, ale přímo – bez prostředníka. Což ve výsledku znamená, že Brusel má dostat možnost mobilizovat proti neposlušným vládám členských států vnitrostátní opozici, jejíž aktivity budou hrazeny z rozpočtu EU, aniž by tyto dotace podléhaly souhlasu národních politických reprezentací. Tento způsob podpory přitom není používán v žádném jiném sektoru – podnikatelském, zemědělském, netýká se podpory sociálních či zdravotních služeb. Jen politických neziskovek… Navíc – kdybyste si založili spolek proti diskriminaci křesťanů či na podporu tradiční rodiny, nedostanete ani jeden prašivej bruselskej cent…

Jestlipak víte, kdo je pod tímto dokumentem podepsán? Dnešní komisařka pro dohled nad dodržováním „evropských hodnot“ Věra Jourová…

V návaznosti na tento projekt Komise schválil Evropský parlament usnesení, v němž se mj. praví: „Je zapotřebí aktivně bojovat proti genderovým stereotypům od nejútlejšího věku, jakož i všem projevům nenávisti a násilí na internetu. V této souvislosti má zásadní význam podpora organizací hájících práva žen a jiných subjektů působících v této oblasti. Děti, mladí lidé a jiné ohrožené skupiny, jako jsou osoby LGBTQI nebo postižené osoby, jsou rovněž vystaveny většímu nebezpečí násilí, zejména v rodinných vztazích a svazcích,“ čteme v rezoluci, která v závěru vyhlašuje lítý „boj proti rasismu, xenofobii, afrofobii a všem formám nesnášenlivosti, včetně homofobie, bifobie, transfobie a interfobie a nesnášenlivosti na základě genderové identity, a to jak na internetu, tak mimo něj“. Uf.

Své by mohli vyprávět křesťanští rodiče v Německu, jimž stát zakazuje vyhýbat se povinné sexuální výchově ve školách (spíše než o výchovu jde přitom o návod k provozování bezpečného sexu a školení v genderové ideologii). Díky případu paní Michalákové je nám všem dobře známý v Norsku řádící Barnevernet, koho se však dotýkal osud více jak desítky otců, před pár lety uvězněných v Německu za tzv. záškoláctví jejich dětí?

Taková je tvář současného liberalismu, zřetelně vykazujícího totalitní ambice. Že je to protimluv? Liberalismus se totiž jen tváří, že není ideologicky předsudečný. Vždyť obhájcům tzv. tradičních hodnot vyčítá, že jejich pojetí světa je ideově exkluzivní a represivní, zatímco v jejich společenském uspořádání existuje svobodný prostor pro každého, bez apriorních výsad pro jakoukoli skupinu. Jde pochopitelně o fikci – hodnotově či světonázorově neutrální režim je neuskutečnitelný. Stát bez vyznání je iluze – pokud někdo tvrdí, že z důvodu svobody pro všechny raději nevyznává nic, tak klame. V tomto ohledu je liberalismus nebezpečnější než jiné ideologie, neboť pokrytecky předstírá, že žádnou ideologií s kánonem dogmatických pravd není. 

Pokud by byl liberálně-demokratický režim hodnotově neutrální, jak by mohl zastánce tradičního modelu lidského soužití označovat za extremisty, homofoby, xenofoby…? To jsou přece exemplární hodnotové soudy! Ve skutečnosti liberalismus poskytuje plně svobodný prostor jen těm myšlenkovým proudům, které rozvracejí tradiční hodnotový řád a kulturu, z níž vychází. 

Očekávám námitku – copak dnešní evropské státy brání církvi či jiným křesťanským uskupením působit ve veřejném životě? Explicitně jistě nikoli – křesťanství jako takové mimo zákon postaveno není – ale současně se od křesťanů očekává, že sleví ze svých tradičně zastávaných postojů. Ideální je, když se církev přetaví v jakousi globální humanistickou neziskovku s jemně náboženským nátěrem, aby byla něčím rozeznatelná od jiných – jako je tomu například v Německu – v organizaci, která v duchu doby tleská masové migraci, vychází vstříc dnešní uvolněné morálce a různým módním trendům (feminismus, homosexualismus), prostě spolek, který z trůnu sesazuje Boha a na jeho místo dosazuje člověka. Taková církev liberálnímu režimu nevadí, naopak, dovedně ji využívá pro svoje cíle. I zde je jedna z odpovědí na otázku, proč mají dnes mnozí křesťané na Západě větší starost o klima či islámské migranty než o své pronásledované souvěrce v zemích, odkud k nám většina migrantů přichází… 

Lhostejnost původně křesťanského Západu vůči utrpení křesťanů v zemích, kde jsou občany druhé kategorie, je do očí bijící. Někteří, když si útoků na křesťany vůbec všimnou, se přitom zdráhají křesťanství za terč útoku označit. Vzpomeňme, jak Obama s Clintonovou letos reagovali na zavraždění více než 300 katolíků na Srí Lance výrokem, že šlo o útok na „uctívače Velikonoc“.

A nejde jen o, že západní mocenské elity nepodnikají žádné účinné kroky na obranu pronásledovaných křesťanů, ale i o to, že volí takovou zahraniční politiku, která k útlaku křesťanů významně přispívá. Podpora čečenských teroristů v boji proti Rusku (této politice předcházela podpora afghánských mudžahedínů proti SSSR), financování a vyzbrojování radikálních sunnitských skupin na Blízkém a Středním východě, strategické spojenectví se Saúdskou Arábií, vyvážející militantní formu islámu do celého světa, rozvrat relativně sekulárních režimů v Iráku a Sýrii, spojený s exodem statisíců křesťanů z území, na kterém směli svobodně praktikovat svoji víru po staletí apod. 

Ale zpět k podstatě problému – ostrakizace autentických křesťanských postojů ve veřejném životě liberálních států má hlavní příčinu jinde než v nějakém čistě pragmatickém, reálpolitickém kalkulu mocných tohoto světa. Hlavní příčina je ve svém jádru filosofická – spočívá v rezignaci na hodnotu pravdy. Jak už jsem řekl, křesťanství získává uznání liberálního režimu tehdy, když se vzdává nároku na svoji světonázorovou výlučnost, když o sobě prohlásí – a podle toho také jedná – že nabízí jen jednu z možných interpretací reality. Opačný postoj – že totiž křesťanství je Bohem zjeveným, a tedy pravdivým, náboženstvím, zatímco jiná náboženství jsou lidského původu, která kromě dílčích pravd obsahují různé více či méně závažné omyly, je dnes společenským faux paus, vylučujícím vás ze slušné společnosti. Dnes se přeci akcentují jiné hodnoty – citlivost pro jinakost, smysl pro pluralitu či otevřenost vůči cizím kulturám. 

Nechci si tu ohřívat vlastní polívčičku, ale ono to sem tematicky patří – moje kandidatura do Rady ČTK byla zpochybňována na základě toho, že jsem kritizoval relativizující mezináboženské aktivity současného papeže a že tvrdím, že jedním z definičních znaků soudobého judaismu patří odmítání Krista coby židovským národem očekávaného Mesiáše (mí židovští přátelé, kteří se postavili na moji obranu – o čemž média pochopitelně mlčela – si pochopitelně nemyslí, že Ježíš je oním slíbeným Vykupitelem, jinak by nechodili do synagogy, ale se mnou na mši). Federace židovských obcí svůj protest proti mé nominaci zakončila slovy: „ČTK má přinášet spolehlivá a ověřená fakta a dohled nad její činnosti by neměl být svěřován lidem s fundamentalistickým a konfrontačním viděním světa.“ Moje postoje jsou přitom fundamentalisté a konfrontační asi tak, jako je tvrzení, že 2+2 jsou 4. Měli bychom radost, kdyby učitel matematiky našim dětem vysvětloval, že správný výsledek je jen jednou z možných odpovědí? Je snad učitel, který žáka, tvrdícího, že 5 + 5 je 9, opraví, bigotní tmář, necitlivý vůči dítěti, které to cítí jinak? Svěřili bychom stavbu mostů někomu, kdo matematické výpočty považuje za věc názoru? No vidíte – a když někdo tvrdí, že vyznavač islámu se v mnoha náboženských otázkách mýlí a že tyto omyly mají negativní dopad na život nikoli jen jeho, ale celé společnosti, je okamžitě osočen z islamofobie. Neschopnost rozlišovat mezi netolerancí v řádu myšlení a tolerancí v praktickém životě jen ukazuje na hloubku intelektuální bídy, s níž jsme dnes konfrontováni.

Z té mé letní kauzy, kdy sociální demokracie předstírala, že v případě mého zvolení povalí vládu, ovšem plyne jedno závažné zjištění: Kdo je přesvědčen o tom, že křesťanství je pravé náboženství – při veškeré toleranci k vyznavačům jiných vyznání – nemá mít sebemenší vliv na veřejnoprávní média.

Také proto jsou různá náboženská témata v těchto médiích – ČT a ČRo – diskutována výhradně hosty, kterým nečiní problém zastávat názor, že všechna náboženství, jsou-li dostatečně inkluzivní, jsou stejnou měrou hodnotná a pro společnost přínosná. A v tomto duchu pak rozhlasoví či televizní komentátoři hodnotí církev: Podle její přizpůsobivosti duchu doby. 

Chcete-li se hlouběji seznámit s filosofickými příčinami neblahého stavu myšlení dnešních intelektuálních elit, pak vám vřele doporučuji důkladnou četbu knihy V myšlenkovém světě Tomáše Halíka – Od modernismu k neomarxismu, jejímž autorem je jeden z nejbystřejších filosofů naší doby Jiří Fuchs. Největší přínos této knihy ale nespočívá v zachycení různých Halíkových intelektuálních prohřešků, ale v objasnění myšlenkových principů, jež k jeho selháním vedou – omylů novověké filosofie, ústících v destruktivní relativismus, které si lidé jako Halík nekriticky osvojili. 

Bude-li se církev ve svém lidském rozměru i nadále vyvíjet liberálním směrem, dnes v západní Evropě dominujícím (navíc jde o pohyb akcelerovaný revolučním pontifikátem římského biskupa Františka), stane se útisk křesťanů denní realitou i na našem kontinentu. Bude to nejen z rukou sekulárních liberálů, jimž se protiví morální a sociální učení církve, ale dříve či později i z rukou vyznavačů ideologie, která liberalismus pohotově nahradí. Vážným uchazečem o tuto výsadu je pochopitelně islám, migrující do Evropy pod záštitou autodestruktivního vyznání našich elit o rovnosti všech kultur. 

Smíme snad doufat, že ještě není pozdě, že čas na nějaký pozitivní zvrat, i když je ho čím dál tím méně, stále ještě existuje. Nutným předpokladem jakékoli změny k lepšímu je ale správná diagnóza – léčit rýmu u pacienta, postiženého leprou, je ztrátou času. 

Nutným předpokladem takové změny je rozchod s principy dnes vládnoucí doktríny sekulárního liberalismu a následný přechod k alespoň jiné formě demokracie, než je ta liberální, jak se o to pokoušejí v Maďarsku Viktor Orbán či konzervativní síly v sousedním Polsku. 

Děkuji za pozornost.