Ročník 2020‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Rozhovor o světě hudby jako o místu zásadního duchovního boje

Miloš Bok – Cyril Kozák



Miloš Bok (*1968 v Praze) vystudoval pražskou konzervatoř v oboru klavír a dirigování. Jako skladatel byl nucen zůstat autodidaktem. Pro svoji generaci se již za studií stal vůdčí hudební osobností, ve vztahu k oficiálnímu hudebnímu establishmentu zůstal i po roce 1989 disidentem. I přes uměleckou izolaci byl pro své hudební schopnosti vyhledáván některými představiteli kulturní veřejnosti, s nimiž spolupracoval. Kvalita jeho děl si našla cestu do zahraničí a výjimečně i na česká oficiální pódia. V současnosti učí na ZŠ a ZUŠ Žlutice a vykonává činnost kostelního varhaníka.

 

Miloši, kdo se zvenčí podívá na Vaši dráhu umělce, může být poněkud zmatený. Vaše Missa solemnis zazněla v newyorské Carnegie Hall a Vaši hudbu hodnotí v superlativech řada věhlasných světových dirigentů, jako např. S. Ozawa, D. Barenboim nebo M. Honeck. Přední instrumentalisté naší scény Vás uznávají jako vynikajícího dirigenta a objednávají si u Vás instrumentální úpravy. V Japonsku, Německu a v USA se Vaše díla provádějí dlouhé roky a vycházejí na ně příznivé kritiky. Nicméně když člověk pohlédne do českých reálií, může získat obrázek překvapivě jiný. Veřejně téměř nevystupujete a učíte v zapadlé hudebce v západních Čechách. Výše zmíněné úspěchy většinou provázel mediální bojkot, který byl občas vystřídán nevybíravým útokem kritiky: Když byla např. před dvěma lety pod vedením Manfreda Honecka provedena Českou filharmonií v pražském Rudolfinu v premiéře Vaše Apokalypsa v Kamenické Stráni, po koncertech se pak objevily velmi negativní recenze. A tato někdy až předpojatě působící kritika Vašeho díla vygradovala po uvedení Vaší nové orchestrace státní hymny, kdy se spustila celá lavina reakcí odmítavých až hysterických. Jak si to vše vyložit – jste umělec úspěšný, nebo nejste?


Já osobně jsem se v souvislosti s hymnou setkal s nadšenými ohlasy a to, co se dělo na sociálních sítích, považuji za dosti zavádějící a o skutečném poměru názorů málo vypovídající. Každopádně zmatení ohledně mé osoby není dnešního data a je cílené. To, že se dnes může pomocí mediální moci úplně pokroutit skutečnost, kdy pak vůbec nehraje roli, jaký člověk skutečně je a jak a čím žije, je to nejobludnější na dnešní době. Tato kamufláž v souvislosti s mojí osobou probíhala dlouhodobě ve veřejnoprávních médiích, především těch odborných. A je tedy pochopitelné, i když velmi smutné, že se obětí této manipulace stala nedávno i jinak protikavárenská televize Barrandov. A nevšiml jsem si, bohužel, že by toto střílení do vlastních řad někoho kompetentního z protikavárenské opozice vzrušovalo…


Vypovídá tedy tento rozpor více o mimořádnosti Vaší práce, nebo spíše o neobvyklosti českého kulturního a hudebního prostoru, se kterým Vy jste zřejmě v nějakém nesouladu?


Je to obojí. Nejen to, jak skládám, ale především mé dlouhodobé kritické postoje vůči hudebnímu establishmentu a stávající společnosti vůbec, které zastávám, jsou trnem v oku mocných v tomto malém a mstivém českém rybníku. Mimochodem tato česká specifická mentalita, to je tedy něco. Již před půlstoletím o tom s gustem hovořil filosof Václav Černý ve svých pamětech – a to měl velké štěstí, že se nedožil této doby, protože by mu na to, co se děje ve společnosti teď, vůbec nestačil kalamář ani fantazie...


Když mluvíme obecně o Češích, o kom mluvíme konkrétně? Protože Vy tu máte řadu svých posluchačů a příznivců a i mnozí naši špičkoví hudebníci mluví o Vaší hudbě s respektem, i když musím konstatovat, že obvykle „mimo záznam“. Jako by si netroufli se za Vás postavit veřejně…


Mají strach. Přestože tato společnost naoko vystupuje se sebevědomím, strach a lhostejnost je základní vlastností lidí dnešní doby. Všichni se bojí, a proto mlčí. Bohužel to platí i o pravověrných katolících. Takhle se k problémům doby nemlčelo zdaleka ani za komunistů. Lidé absolutně rezignovali na jakoukoli bazální spravedlnost. Sobectví a egoismus kraluje jako nikdy v dějinách, a to je ráj pro rozvoj zla. Komu zbyla kuráž se ozvat, kdo ještě bojuje za něco dobrého a hodnotného, stává se dnes nepřítelem společnosti, nepohodlným svědkem, je vystaven výsměchu a pohrdání a zůstane nakonec ve vysílení úplně sám.


Vrátil jste se nedávno z úspěšného japonského turné, kde jste byl přítomen třem provedením premiéry Vaší symfonie, dirigované Radkem Baborákem. Když porovnáte své zkušenosti, je velký rozdíl mezi japonským publikem a naším a vůbec mezi celým hudebním provozem tam a zde?


Každopádně jeden podstatný rozdíl vnímám: Absenci předsudků vůči umělci. Tím pádem člověk zažívá v cizině přirozený zájem, který je mu ve vlastní zemi odpírán. Odbočím rovnou k poměrům zde: Především se obávám, že to, co se odehrává na poli klasické hudby, není možno laikům, nemajícím osobní zkušenost v této branži, poněkud srozumitelněji vysvětlit. V tomto prostředí plného lží, intrik, přetvářky, manipulace a laciného hrdinství na cizí účet, se talentovaní lidé ocitají pod drobnohledem elitářů již hned od samého počátku. Jakmile dělají zkoušky na konzervatoř, nebo se objeví na nějaké soutěži, nebo na sebe upozorní nějakým tvůrčím činem, jsou posléze nenápadně manipulováni a vedeni k poslušnosti vůči dlouhodobému elitářskému modernistickému konceptu. A kdo z mladých adeptů se tomuto konceptu nepodřídí, nikdy se v této branži hodnotně neuplatní, i když by byl mimořádným umělcem. Jinými slovy – v takhle nastavené situaci není divu, že se podřídí v podstatě všichni. Obětují ochotně svoji svobodu a vymění ji za možnost v oboru přežít a uplatnit se. Problémem také je, že kvalita umělce vzhledem k relativitě hodnocení v hudebním oboru není v podstatě směrodatná. Je to vlastně celé jako olympiáda bez metrů, stopek a jiných měřidel – neboli volné pole pro manipulaci, intriky, podvody, nepotismus a klientelismus.


Vaše líčení poměrů v českém hudebním prostředí zní dost děsivě. To zde nefunguje korektura ze strany široké kulturní veřejnosti – posluchačů a příznivců vážné hudby??


To teda absolutně nikoli. Dění ve vážno-hudebním světě je úplně mimo jakoukoli zpětnou vazbu a kontrolu. I přes svůj zdánlivý lesk je obor klasické hudby na samém okraji zájmu většinové společnosti. To umožňuje v utajeném pozadí konajícím elitám dělat na tomto poli téměř cokoli a především ignorovat, co se jim právě nehodí do krámu.  A o dění uvnitř informují veřejnost zase pouze oni, protože to jsou ti "odborníci", které zmanipulovaná veřejnost akceptuje. Na „udržování pořádku“ ve vlastních řadách jim slouží pečlivě zcenzurovaná a důsledně modernisticky ideologická periodika Hudební rozhledy a především multikulturální Harmonie. Na internetové rovině přizvukuje rádoby otevřená Opera plus. A to nemluvím o hudebním školství, které je pod modernistickým dohledem zcela obligátně a dlouhodobě. Takže to celé je dokonale uzavřený, totalitní a ve své podstatě ďábelský podnik. V době mého mládí modernisté moc dobře věděli, že tím, co jsem skládal, jsem vytvářel nežádoucí protipól tomu, čemu oni kralovali. A byli velmi znervózněni z toho, jaké reakce vyvolávala již tehdy moje hudba u interpretů a posluchačů. Chci tím jenom říci, že je to dlouhá historie, kdy se tato předpojatost a zášť proti mně ve vlastních řadách zrodila.


Vraťme se na začátek Vaší dráhy hudebníka, do doby minulého režimu na sklonku osmdesátých let. S hudebním establishmentem jste se střetl velmi záhy. O co šlo více, o Váš estetický názor, nebo o otázky duchovní a politické? Doplňuji, že jste věřící křesťan, katolík a svou víru jste nejenom nikdy neskrýval, ale naopak především svojí hudbou velmi silně vyjadřoval a hájil.


Myslím, že šlo o oba důvody naráz. Je třeba upřesnit, že ne všechno modernistické umění ve 20. století je nepřínosné, navíc na začátku 20. století mělo svoji opodstatněnost a autenticitu. Modernistická díla jsou ale většinou založena na rychlém efektu, a proto se modernismus brzy v důsledku umělecké mělkosti vyčerpal. V dalších generacích pak byli tvůrci v rámci modernistického konceptu povinně vychováváni a nebyli schopni se z tohoto jha vymanit, byť by někdy i chtěli. Hlavním problémem tohoto oboru je, že modernistická elitářská ideologie je velmi nesnášenlivá a netolerantní a jejím jménem se nevybíravě zametá s lidmi, kteří mají odlišné smýšlení. Já jsem již v raném mládí, v sedmnácti letech, začal skládat chrámovou hudbu, která byla v příkrém kontrastu s bezduchým a rádoby duchovním stylem Petra Ebena, který byl tehdy v módě. Kdyby moje sakrální hudba bývala odpovídala estetickým představám modernistických ideologů, jakými právě Hurník či Eben byli, a kdybych byl býval vůči nim servilní, tak by to bylo jistě průchodné. Já jsem si ale dovolil skládat po svém a jako skladatel jsem se hlásil k odkazu především velkých děl 19. století. A to bylo z hlediska modernistického paradigmatu kacířské a nepřípustné. Samozřejmě, že politický problém jsem byl v době komunismu z náboženských důvodů také, ale víceméně již okrajově, což je daleko větší obžaloba těch, kteří stáli u mojí první ostrakizace na konzervatoři, protože skutečným důvodem ke znemožnění mojí existence byla pouze jejich osobní zášť vůči mému hudebnímu stylu, a nikoli nějaká rizika. Nezapomeňme, že v té době se psal již rok 1986 a na to, jak si brzy zahrají na disidenty, se těšili mnozí. Otevřené pronásledování z ideologických důvodů jsem zažil také, ale bylo tehdy již nevýznamnou záležitostí. Naopak, někteří lidsky i umělecky kvalitní komunisté se mě proti agresivitě modernistických a avantgardistických liberálů tehdy nejen zastali, ale i uznávali moji tvorbu, například profesor Josef Páleníček.


Mluvíte velmi vyhraněně o modernismu. Jak tento umělecký proud podle vás ovlivňuje samotný hudební provoz?


Zjevným rozporem: Modernisté aby přežili, dlouhodobě implantují své výtvory do běžného koncertního provozu, kde s nimi obtěžují většinu posluchačů. Pokud by ale modernistickému paradigmatu posluhující hudební management měl žít jen z toho, co bylo vytvořeno, řekněme, od druhé poloviny dvacátého století, tak celý obor okamžitě zahyne, protože ten zjevný podvod, ve kterém se většina moderního hudebního rádoby-umění ocitla, nebude nikdo dobrovolně ani poslouchat, natož podporovat. Celý ten koncertní život, který mají elitáři pod palcem, parazituje vlastně především na nádherné klasické muzice minulosti, která byla napsána do cca první světové války. A ta je využívána jen k vydělávání peněz a k pasení snobského publika. Pokud si však dnes někdo dovolí kompozičně na tuto předmodernistickou éru vážně navázat a dědictví avantgardy tím zpochybnit, je od elitářů dehonestován a vyobcován z veřejného působení.


Jak pak skládáte a hlavně prezentujete svou tvorbu? Mimo hlavní proud, v podstatě na druhé straně barikády?


Snažil jsem se alespoň vytvářet svůj malý občasný hudební provoz, ale bylo to nesmírně vyčerpávající a bezvýchodné vzhledem k tomu, že jsem na té druhé straně barikády zůstal po zradě a lhostejnosti svých některých bývalých přátel ze sdružení Elgar úplně osamocen. Navíc to dlouhodobě bez velkých prostředků nelze konat. Musel jsem téměř vše platit ze svého, něco mi dali štědří dárci. Zafungovat paralelně se v dějinách povedlo jen Wagnerovi – a to za tu cenu, že tehdy zruinoval bavorské království. S odstupem času to beru tak, že jsem s pomocí Boží vytvořil nějaké dílo, pomohl jsem mu na svět tím, že jsem pořídil některé jeho nahrávky, a dále se mě to již příliš netýká. Jak s tím vším v budoucnu, které se jistě nedožiji, Bůh naloží, je jeho vůle. Konstatuji, že nyní o toto dílo nikdo nestojí. Respektive nemohu bojovat já sám. Má-li mé dílo nějakou objektivní hodnotu, týká se to i dalších lidí. To, že dnes existují kulturní krásy minulosti, je především díky obětavosti a aktivitě těch, kdo se snažili tyto krásy v předešlých časech zprostředkovat lidem, protože to je jediný smysl umění a vlastně i víry. Dnes jen všichni sedí a lhostejně sledují, jak vše dopadne, a myslí si, že za ně vše udělá establishment za pomocí bruselských dotací. Netuší ale, že tak sledují vlastní zánik v přímém přenosu… 


Váš popis „korektnosti“ ve světě moderní klasické hudby mně připomíná něco, co se děje v poslední době ve společnosti na obecné rovině: Nemáme sice přímou cenzuru, psát a říkat si můžeme zdánlivě cokoliv, ale nevyřčená autocenzura ve vztahu k určitým citlivým tématům tu jednoznačně cítit je. Něco podobného tedy funguje ve světě klasické hudby už dlouhodobě? Je v tom nějaká souvislost?


Fakt, že neutrálně se tvářící a značně před veřejností zidealizovaný svět klasické hudby je nejen nejostřejším bitevním polem duchovního boje, ale také elitní odnoží pražské intelektuální rádoby-pravicové kavárny, a to může být pro leckoho překvapující. Ano, v klasické hudbě je povinná "korektnost" přítomna již dlouhou dobu. V obecné společnosti se tento jev objevuje nějakých zhruba posledních dvacet let, kdy se prezentací realistického pohledu na svět okolo nás můžete úplně vyčlenit z tzv. slušné společnosti a jste označen jako extremista a populista, v horším případě rovnou fašista nebo komunista. Považuji toto nálepkování, které se běžně děje, za obzvlášť nechutné, neférové a ubohé. Paralela mezi společenským děním a jevy v hudebním světě je nasnadě, protože hudební „kritici“ častují nás nepřizpůsobivé podobnými sprostými a diskvalifikujícími termíny, jak jsme tomu byli nedávno svědky na serveru Opery plus v kontroverzní, halíkovsky pokrytecké a manipulativní exhibici varhaníka Jaroslava Tůmy. Já se jen nestačím divit, jak je toto urážení nás občanů možné ve státě, který sám o sobě tvrdí, že je právní – a tím pádem by měl ochraňovat základní čest a pověst občanů.


Zdá se mi paradoxní, že se autoru programově duchovní hudby dostává takového odsudku ze strany současných kulturních elit, kde bych spíše očekával toleranci a pochopení pro jinakost. V jakém to vlastně žijeme světě?


Zvráceném. Já osobně mám na totální schizofrenii moderní doby provozní termín: Morální inverze. Tj. naprosté převrácení skutečností, vpravdě ďábelské image. Pohleďme konkrétně do obecného dění ve společnosti: Menšinoví pravdoláskaři za pomoci médií vládnou a tvrdí, že ji utlačuje v reálu pasivní většina – ve skutečnosti pouze tím, že si dovoluje existovat. Vytváří se tak klima občanské války, hledá se nepřítel. Přitom o válku nikdo nestojí, všichni chtějí jen v klidu žít. Upřímně, ono to celé nakonec válkou skončí, protože kdo zasévá vítr, ten sklidí bouři. Je zde patrná ještě jedna anomálie, která činí dnešní dobu zvráceně jedinečnou: V minulých dobách moderního věku dostal politicko-společenský establishment na svoje řádění a opití mocí maximálně dvacet let a pak byl smeten okolnostmi a společenskými otřesy, které svým působením vyvolal. Období první republiky, první etapa komunismu 1948-68, druhá etapa komunismu 1969-89... Prostě pak se generace dočkala změny, a tím i jisté satisfakce. Lidé se nadechli a věci se posunuly někam dál... Ale dnes zde již kontinuálně běží třicet let jeden režim, navíc víceméně uspořádaný hlavně pro ty, kteří v listopadu 89 převlékli kabát a svoji komunistickou kolaboraci nyní odčiňují důkladným pliváním na levicové ideály a na svoji minulost, ve níž tak prospívali. Velebením současného postdemokratického a polozločineckého hybridu získali tito lidé nyní nebývalé postavení a moc. Toto platí právě především i v hudebním světě. Popravdě – ono dívat se víc jak dvacet let na všechny ty Kalousky a jemu podobné, jak se v přízni médií převlékají, prohlubují, pseudokají, znovu zjevují, a přitom odhodlaně bojují za tuhle úžasnou "demokracii", to je nejen nad lidské síly, ale je to navíc i velmi perverzní.


Očekáváte, že k nějaké změně politického klimatu může v brzké době dojít?


Myslím, jak je vidět i na všech zemích okolo nás, že lidé mají asi všeho dost. Je otázkou, zdali si ještě nějak pomůžou. Zásadní můj dotaz k dění u nás: Jak je možné, že proběhnou volby, ale to, co se odehrává pak v médiích, potažmo v realitě, vůbec neodpovídá výsledkům poměru rozložení sil, které vzešlo z voleb?? Jak to, že veřejnoprávní média úplně a bezskrupulózně straní a prezentují názory nějaké jedné politické vrstvy společnosti, která si z pozice menšiny a držitelů jakési nadřazené pravdy osobuje právo do společnosti prát? To je tedy otevřená válka proti občanům. Jiný příklad aktivní "nestrannosti": Čro 3 Vltava, která ústy svých předpojatých modernistických redaktorů, např. Miroslava Pudláka, bez skrupulí pošpinila moji práci pro Olympijský výbor, nenechala jedinou vteřinu ve vysílání oponentům. Přitom na Vltavě, a mluvím teď především o její hudební redakci, je prostoru habaděj a žvaní se tam o kultuře od rána do večera. Ale Vltava a celý ten veřejnoprávní spolek není žádné soukromé knížectví! Jsou to média nás všech, která jsou povinna zachovávat v maximální míře objektivitu a nestrannost. Vedení Vltavy je povinno podle toho řešit personální skladbu redaktorů tak, aby tam byly zastoupeny všechny názorové skupiny (tedy aby byla zachována pluralita názorů, jak rádi zdůrazňují). A místo toho je to dlouhodobé klientelistické hnízdo české kultury a totalitní bašta modernismu a liberalismu, navíc s otevřeně protikřesťanským akcentem.


To jsou velmi silná slova, můžete je podložit dalšími argumenty?


Tento povedený spolek vedl dlouhodobě syn Ilji Hurníka Lukáš Hurník, navíc je zde příbuznost mezi rodinami Ebena a Hurníka. Etablovaná redaktorka Eva Ocisková je manželka varhaníka Tůmy, redaktor Miroslav Pudlák je blízký příbuzný profesora Marka Kopelenta, nejagresivnějšího avantgardisty, vládnoucího již třicet let skladatelskému oddělení na pražské HAMU. To je jen vzorek. Tedy opravdové modernistické Eldorado, trvající desítky let, za peníze daňových poplatníků. Co k tomu dodávat… Řada lidí to urážení mé práce v kauze hymna nevydržela a napsali na vedení této stanice rozhořčené dopisy. Veřejnoprávní médium je povinno odpovědět. Samozřejmě nereagovali. Mně neodpověděli také. Takže takhle si tu demokracii tito okupanti mediálního prostoru představují v praxi. Musím konstatovat, že tento projev arogance považuji za skandální a obecně nepřijatelný. To je prostě válka, nazývejme to pravými jmény. Myslím, že jestli by něco opravdu prospělo demokracii v této zemi, bylo by to na prvním místě zrušení všech veřejnoprávních médií, anebo jejich přísná kontrola. Do té doby nemá v podstatě smysl chodit k volbám, které jsou pouze uspořádány k oklamávání občanů a k legalizaci moci establishmentu, bez ohledu na názory lidí. Je třeba také zdůraznit, že dnes je velmi přeceňována role internetu a je velmi naivní věřit ve svobodu internetových blogů. I tato dnešní hnízda asertivity a bezohlednosti zřizují smrtelní lidé, kteří se ale nikomu a ničemu neodpovídají a jsou kvůli totální právní džungli v této zemi v podstatě nepostižitelní. Běžně se na nich dějí kamufláže a manipulace, vymazávání „nežádoucích“ příspěvků apod. A to přesto, že nás ujišťují o své demokratičnosti a pluralitě, jak jsme byli nedávno svědky na vážno-hudebním serveru Opera plus. Nepochybujme o tom, že jakýs takýs prostor pro svobodu slova v internetové oblasti, který v těchto časech registrujeme, především slouží skrytému protivníku a jeho zájmům; mapuje si tak stav společnosti a její vitalitu k odporu.


Otázka, která se mi dere na jazyk: Co se vlastně změnilo a zdali vůbec něco pro Vás osobně i ohledně vnímání Vaší hudby po roce 89?


Samozřejmě se leccos změnilo, hlavně bezprostředně po převratu a pár let po něm. Bylo tehdy jisté bezvládí, ve kterém se mohly začít dít všelijaké věci. Já jsem si dodělal tehdy alespoň na konzervatoři dirigování, ke kterému mě nechtěli za komunistů, zrovna tak jako na klavír na HAMU, připustit. Stihl jsem tehdy s velkým úspěchem premiérovat své Skřítky v Rudolfinu. Po nějaké době se ale opět začaly velmi nenápadně utahovat šrouby, právě proto, že se již etablovaly staronové struktury. Mimochodem ti kritici, kteří tehdy dehonestovali premiéru Skřítků, na Vltavě vládnou dodnes (Pudlák, Dobrovská, Kofroň – aktuálně ředitel Opery ND v Praze). V obecné společnosti si právě staronové struktury našly v kombinaci bezohledného kapitalismu a socialismem formovaného lidského potenciálu za pomoci mediální moci nové mocenské postavení. Myslím si, že z této kombinace vzešlo právě nejvíce zrůdností. Veřejnost netuší, že právě v provozu orchestrů a divadel, které požírají astronomické dotační částky ze státního rozpočtu, je vysoce přítomen socialistický model uvažování. Ten je ale pak v příkrém rozporu s odměňováním zejména některých prominentních (rozhodně nikoli geniálních) dirigentů, kteří dostanou za koncert sumu, někdy se rovnající výdělku běžného člověka za celý rok. Asi by se veřejnost divila, kdyby věděla, co stál tento stát takový Jiří Bělohlávek, o jeho nástupci ani nemluvě…


Jak si podle Vás dnes stojí po morální stránce společnost v porovnání s dobou před listopadem 89? Jaké jsou Vaše zkušenosti?


Obecně lze říci, že ten dnešní stav společnosti, právě zejména v morální rovině, je v mnohém nesrovnatelně horší než to, co zde bylo před listopadem 89. Tehdy člověk zažil opravdovou soudržnost a nadšení a kolaboranti se většinou styděli, což jim velmi prospívalo... Sám jsem, poměrně již hluboko v polistopadové éře, zažil smutnou podívanou, jak někteří moji blízcí přátelé, na které jsem se dříve mohl vždy spolehnout a kteří tvořili skvělé společenství v rámci původního sdružení Elgar, byli pozvolna manipulováni a masírováni hudebním i církevním establishmentem proti mému hudebně-misijnímu poslání i proti mně samotnému. 


Dotýkáte se osudů uměleckého sdružení Elgar…


Ano. A skrze něj právě nastala ona proměna, duchovní pády, které proběhly na základě kompromisů, které se moji bývalí přátelé a kolegové naučili akceptovat, omlouvat a následně obhajovat. Přestali rozlišovat dobro a zlo a věci nazývat pravými jmény. Ani se nenadáli, a stáli proti mně – o to se již čert postaral. Podivuhodná u nich byla absence jakéhokoli studu za to, jak demonstrativně opustili ideály, které dříve nadšeně vyznávali, a jak poplivali a ponížili přátelství a raději se stali poslušnými a přihlouplými loutkami stávajícího zednářského režimu. Z bezpečných pozic povýšeně glosovali mé pachtění na střídačku s naprostou ignorancí. To vše raději, než aby si zkomplikovali kariéry stykem s mojí osobou. Lhali si sobě navzájem, jací že jsou „bojovníci“. Přitom to jsou asi takoví hrdinové, jako byli skladatelé častušek za komunistického režimu: Ve skutečnosti zbabělci, ochráněni virtuální realitou etablovaného hudebního establishmentu před skutečnou nepřízní reálného světa. Mimochodem – to je přesný a průhledný psychologický proces, jaký probíhal u lidí za minulého režimu: Opravdu – není třeba komunismu na to, aby se lidé stali dokonalými kolaboranty… Jistě – zdaleka ne každý má na to smysluplně vzdorovat tomuto zdegenerovanému, velmi mstivému establishmentu a bezohledné a agresivní společnosti okolo nás, to je naprosto pochopitelné a omluvitelné. Ale je nutné si na základě toho rozdupat vlastní svědomí, jediný jakž takž platný kompas uprostřed tohoto bordelu, napadrť??


Často se dnes mluví o svobodě, tento termín se stále vyzdvihuje. Jak vy na tento fenomén nazíráte?


Když se posuneme do obecné roviny: Svoboda, kterou minulý režim samozřejmě omezoval, není pro mě jen základní skutečností, že mohu běhat po své oplocené zahradě a psát si něco do šuplíku. Svoboda pro mě znamená také mít adekvátní možnost realizovat svůj um a mít spravedlivý prostor v médiích. Bez tohoto je svoboda pouze prázdným pojmem. Pokud jsou vám tyto základní věci odpírány, což je má osobní zkušenost, tak k čemu ta komedie tady je? Žijeme pouze v daleko rafinovanější a sofistikovanější totalitě, než byla ta komunistická. Ve srovnání se mnou – i takového Josefa Hercla nechal bývalý režim dělat druhého dirigenta v Karlových Varech, a to přitom tehdy zcela veřejně zastával funkci ředitele kůru u sv. Jakuba v Praze… Ti lidé, kteří dnes o té svobodě, lidských právech, nezávislých soudech a podobných prolhaných frázích všude mluví, a přitom by nejraději zavřeli nás všechny, co si dovolujeme s něčím nesouhlasit, za ostnatý plot, to jsou ve skutečnosti lokajové stávajícího režimu, kteří mají nadstandardní platy a podmínky a hrají si na nezávislé a svobodné. Ve skutečnosti jsou úplně závislí, uplacení vládnoucí mocí, jí poslušní a většinou všeho schopní – a to platí i o dění v hudebním světě. Právě díky těmto služebníkům a kolaborantům tady funguje tento režim, protože tihle lidé k volbám chodí a koho volit, to si "svobodně" nechají naordinovat Radiožurnálem a Čt 24. A aby té srandy nebylo málo, tak jsou vždy připraveni za tuto zvrácenou podobu demokracie jít do ulic demonstrovat za přímého přenosu těchto médií.


Ještě celkem čerstvě za Vámi stojí práce doslova celospolečenského významu, která také celospolečenský rozruch způsobila. Mluvím samozřejmě o Vaší nové instrumentaci národní hymny. Na celé věci mě nejvíc zaskočila ta intenzivní, negativní kampaň. Pominu-li do sebe zahleděný konzervatismus většiny společnosti, nemohl jsem se zbavit dojmu, že za tím bylo cosi víc. Jako by někdo takříkajíc přikládal pod kotel, aby emoce kolem hymny byly jednoznačné, velice silné a téměř to působilo jako vítaná záminka, jak Vás veřejně „popravit“. Vím, že jste byl pod nezáviděníhodným tlakem a bylo to pro Vás jistě těžké období. Jak to zpětně čtete Vy sám – co to vlastně celé bylo?


Rozhodně to nebylo v mém případě až tak nic nového. Tu kampaň rozdmýchali proti mé osobě na Vltavě ideologičtí odpůrci z establishmentu, následovaní na internetu různými sociopaty, kterých je nejen hudební svět plný. Takto sprostě a bezskrupulózně proti mně postupovali v podobných případech i v minulosti. Teď to bylo pouze více zmedializováno. Navíc média zcela obligátně, jak mají ve zvyku, manipulovala s fakty, neboť veřejnost plašili nepřetržitě s dvouslokovou, umělecky náročnější variantou, která je z hlediska provozu absolutně okrajovou záležitostí. Jednoslokovou, čistě instrumentální verzi, o kterou šlo především a která je podle mě naprosto standardní a byla určena pro běžný provoz, tu pro jistotu před veřejností v době kampaně zatajili. Je třeba také dodat, že zadání od pana Kejvala znělo: „Sebevědomější a monumentálnější“, takže to nebyla má osobní iniciativa hymnu takto udělat. Rád bych na tomto místě dodal, že opravdu nemám problém s tím, že se má verze hymny nemusí každému líbit, a je jistě dost lidí, pro které je každá obměna takového rázu náročnou věcí. To je naprosto pochopitelné. Jednoznačně šlo ale o to, aby se stalo zveřejnění mojí verze hymny vítanou příležitostí pro elitáře mě celospolečensky poškodit. A to vnímám jednoznačně jako mstu za to, že jsem se v minulosti kriticky vyjadřoval k dění v hudebním světě. Musím také zdůraznit, že já osobně nemám žádný zájem někomu svoji vnucovat hudbu a samotného by mě nenapadlo upravovat českou hymnu.


Vy osobně jste tedy neměl ambice přijít se svou verzí, která by nahradila tu současnou?


Ani náhodou. Stávající úpravu Jeremiášovu považuji za pěknou, i když v ničem zvlášť mimořádnou. Když pan předseda Olympijského výboru za mnou s tímto zadáním přijel a tvrdil, že jsem tím nejpovolanějším skladatelem pro tuto věc, musel mě ke kompozici hodně dlouho přemlouvat, protože jsem přesně věděl, co se bude na českém hnojišti posléze dít. Samozřejmě není pro mě problém takovou věc vytvořit na zakázku podle svého nejlepšího uměleckého svědomí – a to jsem také učinil. Nakonec – jsem snad také Čechem s city k vlastnímu národu, nebo ne?? Mimochodem honorář za tuto práci jsem vždy nazýval kompenzací za následné totální poškození pověsti. Nikoli honorářem v pravém slova smyslu, protože ten by mně za to v žádném případě nestál. Pan předseda Kejval mě bohužel přesvědčoval tím, že o novou verzi stojí sportovní svět a že je to záležitost, ve které má kompetenci jednat a rozhodovat. Tudíž že se jedná o věc do sportovního provozu, nikoli o něco, co je určeno pouze k jakési diskusi. Kvůli diskusi ale nedáváte přeci svoje umění všanc…Navíc – ona ta rádoby diskuse by byla vzhledem k výše zmíněným poměrům zde jasně dopředu odsouzena k manipulaci. Samozřejmě se pan předseda Kejval též tvrdil, že bude za mnou, jakožto za umělcem, pevně stát. To, co jsem přeci jen netušil, bylo, že se tento viditelně sebevědomý sportovec a hodnověrný člověk již několik hodin po uvedení bude nucen zříci nejen mě samotného, ale i svého vlastního projektu ze strachu před agresivitou médií a sociálních sítí. Takže mě v tom nerovném boji, který nastal, nechal bez sebemenších ohledů osamoceného. Pravděpodobně si tím zachránil svoji kariéru… a mně tím fatálně poškodil.


Dovedu si představit, že se Vaše dílo nemuselo trefit do vkusu nebo očekávání většiny veřejnosti, ale neuvěřitelné je, že zadavatel, což je pan Kejval, byl zřejmě takovým způsobem zastrašen, že nebyl schopen tento svůj projekt obhájit v podstatě ani minutu po uvedení. To cosi děsivého naznačuje o společnosti, ve které žijeme: Jako by existovala nějaká temná oblast někde za sluníčkovými kulisami, které nám média horlivě budují.


Ano. Já si myslím, že pan předseda se zalekl agresivity a moci oněch hudebních elitářů, kteří stáli v čele odsudku, a bohužel pozdě pochopil, že není záhodno se veřejně stavět za mé jméno. A sluší se na jeho obranu říci, že tak od září do prosince 2017 činil. Pozdě pochopil říkám proto, že celá ta anabáze vůbec nemusela z jeho strany proběhnout a ušetřili bychom si oba starosti. Signálů k tomu, aby vycouval, měl zejména na začátku roku 2018 dost a dost. A neudělal to, i když věděl, co se na nás chystá. Takže je otázkou, zdali to celé nebylo připravené účelově jen k mojí likvidaci. To jediné by totiž dávalo zpětně logiku. Zajímavé také bylo, jak další významná sportovní organizace, která tu paralelně s olympijským výborem působí, aktivně sháněla své sportovce, aby moji práci zesměšňovali a tvrdili, že o ni nestojí. Víte, já se o sport téměř nezajímám, ale chtěl jsem jim prostě vyjít vstříc a vytvořit majestátnější verzi, až budou hrdě stát na stupních vítězů. Ale jestli o to sportovci opravdu stáli anebo ne, to opravdu nemohu posoudit. To by nám všem měl zodpovědět především pan Kejval, který mi tu práci pod touto záminkou zadal. Nezdá se ale, že by ho to nyní nějak příliš vzrušovalo. Já mohu každopádně zpětně smutně konstatovat, že věnovat síly pro nějaký obecný prospěch tomuto národu v dnešní době je nejen nadbytečné, ale hlavně kontraproduktivní.


Původně měla novou hymnu nahrát Česká filharmonie, je to tak?


Ano, když dorazil s tímto návrhem pan Kejval za ředitelem Marečkem, byl prý nadšen. Ale když se později dozvěděl, že tím upravovatelem mám být já, tak prohlásil, že to vlastně nepůjde, protože jsem prý kontroverzní skladatel. Tuto diskriminační nálepku jsem dostal díky dehonestujícím kritikám na moji Apokalypsu v Kamenické stráni, provedenou s velkým úspěchem – paradoxně právě Českou filharmonií – o rok dříve. To jen potvrzuje onu pověstnou provázanost rádobynezávislých kritiků a poslušných elit hudebního establishmentu, o které jsem výše hovořil. Nicméně jsem hymnu nakonec po dalších peripetiích natočil s orchestrem FOK a Kühnovým smíšeným sborem a spolupráce byla vynikající.


Byla zpochybňována i samotná legitimita toho, že si část veřejnosti přeje hymnu změnit. Jak to vnímáte, je to oprávněné přání?


Tak já pevně doufám, že ano. Nejde v žádném případě o změnu hymny, pouze o jinou orchestraci. Stávající Jeremiášovo znění hymny není přeci nějaké nedotknutelné zlaté tele, a navíc nikdo netvrdil, že by měla jeho varianta zaniknout. Vznikla by prostě jen další verze pro určité účely. Víte, nevím, kdo kde byl 17. listopadu 1989, ale já osobně jsem byl vepředu na Národní třídě. A byl jsem tam mimo jiné proto, že jsem doufal, že budu v budoucnu žít život, ve kterém se budu moci svobodně rozhodovat o tom, co je prospěšné a co budu činit, aniž by mi někdo seshora diktoval, co můžu dělat a co ne. Takže: Přestože nemám opravdu žádný důvod se po tom všem, co proběhlo, zastávat pana Kejvala, v tomto se ho musím zastat zcela zásadně - je to absolutně legitimní! A zrovna tak je legitimní, aby si pan Kejval objednal práci u autora, kterého si on vybere. A tato legitimita je základní společenská svoboda nás všech. A kdo tuto fundamentální věc nechápe a nehodlá ji respektovat, je mi líto, ale zaspal dobu. Ať se odstěhuje na sever Korejského poloostrova, kde může své totalitářské choutky rozvíjet, aniž by nás zde tím obtěžoval.


Co říkáte na argumenty, že těch šest set tisíc byly velké vyhozené peníze?


No, tak já myslím, že skoro půlmilión stojí jen ten nájem pražské Smetanovy síně, dále tam bylo 180 hudebníků a zpěváků, běžná cena v Praze pro jednoho účinkujícího je 1.500 Kč za frekvenci, pak tam byli dva operní sólisté, k tomu tam byl početný nahrávací tým, také postprodukce nahrávky, a jestli laskavě dovolíte, také moje práce dirigenta a skladatele. Takže pardon?? Spíše se divím, že to pan Kejval pořídil takhle levně. Navíc, pokud vím, platil to z většiny ze svého, takže mě trochu zaráží, kde pan Ledecký a jemu podobní darebáci berou tu nehoráznou drzost takhle účelově manipulovat s veřejností!


O vaši práci se otřelo i dost lidí mimo úzký okruh klasické hudby, například i některé celebrity pop music…


Teda sorry, ale tady se už musím opravdu zasmát. Víte, já měl vždy jisté sympatie k těmto pouličním taškářům, pokud by se švecové drželi svého kopyta. Ale tyhle ke všem režimům servilní a zkorumpované pravdoláskařské sluníčkářské nafoukliny, které se z nich staly poté, co tento "cech" glorifikoval bývalý prezident Havel, to už je tedy příliš. Že si každá drzá nula, která sotva drží keyboard či elektrickou kytaru v ruce a brnká pár akordů, myslí, že je povolána něco hodnotit, to je opravdu k popukání. Na druhou stranu je v této zemi mnoho skvělých hudebníků, ale dokonce i modernistických skladatelů, kteří mají osobní zkušenost s mými orchestracemi a dobře vědí, na jaké jsou technické i umělecké úrovni. Bohužel se ale bojí mluvit, nebo jim to bylo znemožněno, či k tomu neměli příležitost, anebo si prostě nechtějí dělat problémy. Těch posledních bude asi nejvíce. Uprostřed této lhostejnosti a totalitního klimatu, ač nerad, to tedy shrnu já sám: Je naprosto legitimní, že se někomu nemusí líbit z nějakého důvodu má hudba a na to má každý právo. Soukromý a ještě navíc často předpojatý soud kohokoli ale není žádným určujícím měřítkem pro objektivní hodnocení, navíc něčeho tak sofistikovaného, jako je klasická hudba. Kvalita mé práce je dána partiturou a je po všech stránkách absolutně fundovaná. Její zvuková a harmonická estetika vychází z obecně uznávaných, nejlepších a nikdy nepřekonaných vzorů, jakými byli Wagner, Bruckner, Mahler a Elgar, před nimiž mám nejhlubší možnou úctu. A za tím si budu vždy stát! Hudba není až tak nehodnotitelná záležitost, jak by nás rádi o tom někteří poučovali.


Miloši, jste znám širší veřejnosti jako autor filmové hudby, která je velmi oceňována. A dá se myslím říci, že dnešní většinový posluchač se s klasikou, nebo alespoň s něčím jí podobným setkává právě ve filmu. Supluje dnes poslech filmové hudby hudbu vážnou?


Ano, do velké míry, zejména u mladší generace. Je to paradoxní: To, co modernistické dogma neuznává v rámci původní autorské tvorby, musí připustit v oblasti hudby filmové. Jednoduše také proto, že zejména tzv. hollywoodská filmová hudba je dnes velmi komerčně úspěšná a na živých koncertech v poslední době často zachraňuje debakl soudobé artificiální hudby. To znamená, že v tomto oboru je mnohým autorům tolerována tonalita, citovost a monumentalita. Je tedy záhodno, aby autor filmové hudby byl alespoň dobrým eklektikem a ovládal schopně tradiční kompoziční řemeslo, hlavně instrumentaci, což slyšíme například u některých hollywoodských filmů první kategorie. Toto řemeslo ale v období modernismu 20. století značně upadlo a je to vidět u většiny našich skladatelů, kteří psali od šedesátých let filmovou hudbu u nás, jako byli namátkou Svatopluk Havelka, Luboš Fišer, Ladislav Simon, Zdeněk Lukáš, Ivan Kurz a mnozí další. Je třeba ale říci, že tato skutečnost vzhledem ke specifickému evropskému filmovému žánru není do očí bijící. V této souvislosti není nezajímavé, že tito autoři, kteří byli etablovanými skladateli moderny, mají dvě tváře. A ta přívětivější tvář, jíž se většinou představují ve filmové tvorbě, není často totožná s tou, která je nám představována na koncertních pódiích. Už tato dvojkolejnost je do jisté míry typická a schizofrenní. V historii to tak dříve nebylo: Není velký rozdíl mezi Mozartovou operou a Mozartovou symfonií. Úsměvné ovšem je, jak někteří tito modernističtí čeští autoři, kteří nebyli dostatečně fundamentálně vzdělaní v instrumentaci, při psaní pro film tento nedostatek nechtěně odhalují. A ty jejich věci často znějí prvoplánově a neinvenčně, pokud ne přímo amatérsky. Zvláštní výjimku tvoří náš skvělý a úctyhodný skladatel filmové hudby Zdeněk Liška. Tento autor stín modernismu rozhodně nepřekročil, ale používal moderní i avantgardní hudební prvky a témbry na pozadí nostalgicky melodického, citového a neokázalého hudebního pojetí, často tanečně cítěného. Na jeho tvorbě pro film je dobře vidět, jak vhodně pojatá modernost a avantgardnost má na tomto poli – a já bych dodal, že hlavně na něm – své vynikající uplatnění, a to z důvodu, že jde o službu obrazu a hudba není v prvním plánu. Liška na rozdíl od svých současníků dvoukolejný nebyl. Přestože mu bylo nabízeno provedení jakékoli skladby na pódiu, vždy to odmítal. Neměl to dle mého názoru, vzhledem k vytíženosti u filmu, kde si také (paradoxně v době komunistické éry) hodně vydělal, zapotřebí. Možná ale, a to byl zřejmě hlavní důvod, nechtěl svoje city dát všanc ponižování od modernistické odborné kritiky a věděl, že u filmu má volné umělecké pole k vyjádření, kde ho nebude nikdo obtěžovat a za jeho cítění hanět. Kvalita filmové hudby dominantně ovlivňuje celkové vyznění filmu a díky tomu je i řada průměrnějších normalizačních filmů s Liškovou hudbou stravitelných. Jeho nejlepší ranou prací zůstává především hudba k Zemanovým průkopnickým filmům Baron Prášil a Vynález zkázy a z pozdních děl bych vyzdvihl vrcholnou mnohotvárnou hudbu k seriálu Třicet případů majora Zemana. Zvláštní a vynikající kapitolou české filmové hudby též zůstává práce autorů Vítězslava Hály a Václava Zahradníka v sedmdesátých letech dvacátého století, která je fúzí taneční hudby a wagnerovské harmonie a specificky obohacuje některé komedie a dětské filmy. Pozdější filmové hudby normalizačních popových bossů Karla Svobody a Ladislava Štaidla jsou z hlediska hudebně odborného již jen značně diletantské odvary předchozích autorů. V osmdesátých letech pak vidím značný úpadek jak v televizní, tak filmové tvorbě, jistou uniformitu a uvíznutí v čistě elektronickém popovém témbru. Ale i v té době se občas vyskytla výjimečná práce. Novější éra se pak vyznačuje všude se rozprostírajícím hudebním diletantismem, který zřejmě není na překážku tomu, aby si různí kamarádíčkové již desítky let navzájem sami sobě rozdávali České lvy za „filmovou hudbu“. Plnohodnotnou filmovku dnes často nahrazují jen průměrné popové písničky prominentních pražsko-sluníčkářských kapel. Ve světě vede v tomto oboru jistě John Williams, špičkový instrumentátor a kompozičně všestranný „eklektik“, který se stále ve své tvorbě pro filmové plátno zajímavě inovuje, což je pro mě také známkou jeho tvůrčí poctivosti. Jeho muziku také slyšíme v kinech špičkově sejmutou a smíchanou, což je ve finále dost důležité. V kontrastu s tím má naše filmová a televizní zvukařina dosti otřesnou úroveň, což je zvláštní kapitola sama pro sebe, o níž se překvapivě vůbec nemluví.


A od klasiky se ještě trochu víc vzdalme – sám jsem Vás několikrát slyšel, jak v kostele při mši improvizujete na témata slavné britské skupiny Genesis. Jaký máte vztah k této hudbě?


Tak to je kouzelné a přínosné téma a vydalo by to na celý dlouhý rozhovor. Rozhodně je to hudba s velikým duchovním potenciálem. Dopídit se toho, co mě na hudbě Genesis vlastně fascinuje: Máme společné některé harmonické cítění a používání pedálových prodlev… Když to hodně zjednoduším, tak jejich hudba na mě působí, jako by byl stvořen nový svět – Genesis! – a my teď máme svobodu si jej zařídit po svém. Jistě, oni používají v podstatě běžné hudební prostředky, ale důležité je, často narozdíl od našich popových představitelů, že byli jako muzikanti velmi vzdělaní. Každý uměl virtuózně na nástroj a vůbec byli zajímavě tvůrčí. Ale dále: Oni tyto prostředky – romantické, symfonické, i modernistické, rockové a nevím jaké další – používají úplně svobodně. Jejich výhodou bylo i to, že stáli na začátku vlny progresivního rocku, téměř v jakémsi roku nula. Samozřejmě je dobré si uvědomit, že v hudbě pracujeme s dvanácti půltóny. To znamená, že my všichni, co přicházíme dál a dál, máme těžší a těžší pozici, než měl Bach, protože ten prostor je zúžený, není nafukovací. A v tomto oni měli výhodu, protože hudba tohoto druhu se tehdy tvořila jako něco nového a unikátního. Genesis a spol. připomínají to, čím by měla vlastně vážná hudba být, jak by měla správně fungovat, včetně zpětné vazby. Je tedy pravdou, že to byl také fenomén sedmdesátých let minulého století, kdy se na jistý čas potkala kvalita a originalita se zájmem mainstreamové společnosti. A tak to bylo podobně i s klasickou hudbou v 19. století. Dnes našemu oboru chybí tahle pravá svoboda, která je pro dobrý umělecký počin klíčová.


Vy jste katolík, tak říkajíc už od pohledu: Se svou početnou rodinou žijete ve starobylé faře na malé vesnici, učíte, působíte jako varhaník a se svojí Symfoniettou Sv. Cecílie, orchestrem a různými sbory jste v kraji uvedl stovky provedení velké figurální liturgické hudby: Mozarta, Beethovena, Rybu, Haydna, Dvořáka, Liszta, Vaše vlastní mše a oratoria... To je svým způsobem unikát, protože se jedná o i finančně velmi náročnou aktivitu. A naprostou většinu z toho konáte nezištně. Čili jste pro šíření víry i umění v místě za ta léta učinil mnoho. Jak se tedy cítíte v církvi – jako doma, v prostředí, které je Vám mnohem vstřícněji nakloněno než „svět“, a v zásadě Vám rozumí?


No, víte, já jsem poznal v Církvi několik opravdu vzácných lidí, jako např. patera Josefa Cukra, nebo pana biskupa Pavla Posáda, kterým za mnohé vděčím a s láskou na ně vzpomínám. O čem ale nyní budu mluvit, to se zrovna těchto opravdu netýká… Bohužel jsem nucen obecně konstatovat, že jsem se nesetkal v životě s větší lhostejností, nesvéprávností a přehlížením, než tomu bylo ve vlastní Církvi. Je jistě pro mě osobně bolestné o tom hovořit, ale myslím, že to také něco vypovídá o žalostném stavu Církve, což si nechtějí v blahosklonném klidu a odtržení od reality žijící biskupství a některé bohaté fary a kláštery přiznat. Církev dnes trpí modernistickou herezí, která se po druhém vatikánském koncilu rozběhla na plné obrátky. Tato hereze se týká samozřejmě i liturgické hudby, jež zaznamenala v poslední éře značný úpadek, u nás mimochodem spojený také se jménem Petra Ebena. Hodně se v této souvislosti mluví o pokoncilní liturgii, která byla zjednodušena a zbavena původního mystéria. Tomuto zprotestantštění katolické posvátné liturgie dávají konzervativněji smýšlející katolíci za příčinu masivní odpad věřících v posledních padesáti letech. Jsem přesvědčen, že to ale jediný důvod onoho odpadu není, věc je poněkud složitější. Asi by bylo na tomto místě dobré dodat, že já osobně s pokoncilní liturgií nemám zásadní problém. Faktem však zůstává, a to říkám především jako hudebník, že velká figurální hudba je doma ve staré liturgii, kde má svůj prostor a opodstatnění. V Novus Ordo Missae působí figurální, či velkolepější hudba vždy tak trochu jako nemístná kulturní vložka. To jsem ale trochu odbočil. Skutečné a problematické dědictví pokoncilní doby, které má hlavní dopad na nás věřící, je pokroucený vztah Církve a světa. A tyto důsledky jsou daleko rafinovanější, protože ve skutečnosti naoko umožňují kněžím být konzervativní, ale uzavírají je v ghettu před světem, se kterým nemají tím pádem žádný konflikt. Pak jsou ale kněží mimo realitu a nejsou schopni svět a jeho problémy přečíst a vést kvalitně své věřící ke spáse. To je podle mě hlavní a fatální dopad důsledků modernismu v církvi 21. století. V něčem by se tato církevní krize dala přirovnat ke krizi v umění, s tím rozdílem, že tam ještě ve městech naplňují snobové koncertní sály. V kostele ale svojí přítomností nikoho neohromíte, a tak ty vyprazdňující se bohoslužby svědčí o skutečné krizi a lhostejnosti lidí k této instituci.


Kde vidíte počátek této, jak říkáte, církevní krize?


Tato změna nepřišla naráz, ale plíživě a nenápadně. Zpět k mé vlastní zkušenosti ve svém oboru: Brzy po převratu, také donucen okolnostmi, jsem se odstěhoval do velmi vykořeněného sudetského kraje, na faru do Močidlece u Žlutic, abych se zde usadil a pomohl Církvi v misijní činnosti nejen jako liturgický varhaník, ale také skladatel, dirigent a organizátor figurální hudby, čemuž jsem obětoval celý svůj život a všechny síly. Když pominu několik velkých pražských kostelů, kde si to mohli především z finančního důvodu dovolit, provozoval jsem v té době velkou figurální hudbu při liturgii v litoměřické a plzeňské diecézi téměř sám. A tato část mé umělecké a evangelizační práce byla Církví postupně ignorována v takové míře, že se rozpadla v naprostou nicotu. Jistě bylo důvodem i to, že jsem neprovozoval povinné ebenovské patolízalství, které bylo a stále je vstupenkou do přízně vyšších církevních kruhů. Mimochodem většina porevolučních modernistických biskupů ctila pana Ebena jako 11. boží přikázání. Obecně ale nezájem Církve o mé hudební poslání je dopadem a důsledkem pokoncilní doby: Církev ztratila obecně zájem o cokoli hodnotného, cenného a hlavně univerzálně sdělného. Nechce dobré a autentické věci podporovat, vést, obracet, být aktivní, jen bezpečně a pohodlně ghettařit a obracet obrácené. Dokonce bych řekl, že klérus někdy žárlí na duchovní dary laiků, kteří svojí činností nechtěně nastavují zrcadlo jeho vlastní vyprázdněnosti. A místo toho, aby takovým laikům skrze funkci v instituci umožnil lépe konat své poslání, tyto laiky místo toho ignoruje a povyšuje různé nehodné a neschopné patolízaly a chytráky. Církev, která měla za minulého režimu velkou autenticitu a morální kredit, se dnes stala často jen ubohým kolaborantem režimu stávajícího, kterému poskytuje duchovní kosmetiku provázenou morálním "tichem" na kazatelnách, a za to dostává od světa zdánlivý pokoj. Když to hodně zobecním, stala se církev zrádcem vlastních věřících.


To jsou znepokojivá slova. Jak konkrétně se tato zrada projevuje?


Církev tady něco učí, pak ale podle toho nejedná. Klidně nechá své věřící, ať se ve světě plácají a žijí podle svého svědomí. V tom boji s okolím, ve kterém se každý autentický křesťan nutně ocitne, ho nechává na holičkách. Navíc církevní hierarchie hodnotí často své věřící nikoli podle skutků vyplývajících z jejich víry, ale podle mínění "Světa", tedy mínění médií, což je opravdu obzvlášť zvrácené a zavrženíhodné. Jsou to doslova plivance do tváře věřících, kterým o něco jde. Bohužel s tím mám velmi smutnou zkušenost jak v plzeňské, tak především v litoměřické diecézi, pro kterou jsem toho vykonal v životě asi nejvíc. Když jsem po třiceti letech namáhavé práce na poli církevní hudby, v roce 2015, díky dlouhodobé iniciativě moravských pánů biskupů Hrdličky a Posáda, dostal na Velehradě veřejné ocenění biskupské konference, biskupové diecézí, o kterých byla řeč, Radkovský a Baxant, mně při slavnostním obědě ani nepodali ruku a okázale mě ignorovali. Ostatně tak jako vždy předtím. Existuje dnes nějaká společnost, kde by lidem prošla taková ignorantská nadřazenost?? U biskupa Baxanta je toto chování obzvlášť pobuřující také vzhledem k mému dlouhodobému hudebně-misijnímu působení při škole Nativity v Děčíně, které bylo velmi oceňováno nejen představenými jezuitského řádu. Nemluvě o mé celkové dlouhodobé misijní práci na severu diecéze a také především v Bohosudově… Podobné chování jsem zažil také u pana biskupa Malého, který se mi obloukem vyhnul v Rudolfinu, aby mi nemusel gratulovat k úspěchu Apokalypsy. Pravděpodobně je ostudou Církve, hraje-li skladbu jejího věřícího autora na prestižním pódiu Česká filharmonie za řízení světového dirigenta… Mrzí mě i přehlížení tepelského opata, přestože mě váže k tomuto klášteru dlouhodobý hudební vztah a varhanická práce… Totéž bych mohl říci o Jablonném v Podještědí po odchodu převora Ignáce... A mohl bych pokračovat hodně dlouho, pokud by to mělo nějaký smysl, v tomto smutném výčtu mých zážitků, které jsou obyčejným věřícím i nevěřícím lidem těžko popsatelné a ještě hůře pochopitelné. Ve světle těchto jevů je také celkem pochopitelné, že mě v určité době opustila řada přátel a spolupracovníků. Tyto věci dlouhodobě zažívat zblízka bylo pro ně jakožto věřící lidi nejen nepříjemné, ale nutilo je to k radikálním morálním postojům, kterých nebyli v podstatě schopni. Pak je pochopitelně opravdu snadnější utéci… Mimochodem – odpad věřících od Církve je v podstatném procentu způsoben právě otřesným asociálním chováním některých farářů a církevních představitelů, o tom není pochyb a nelze se tomu vůbec divit. Bezvýchodné je, že tuto situaci nelze z hlediska věřícího člověka nijak řešit a není se kam odvolat. Lze za potlesku volnomyšlenkářů a elitářů buď utéci do světa, nebo alespoň upadnout do totální lhostejnosti. Anebo zůstat na bojišti a snažit se dožít, jinými slovy to spíš znamená v bídě zahynout. Ale jedna věc z toho jasně vyplývá: Když takové pohoršení vzbuzují svým chováním biskupové, faráři a opatové, jak asi ta Církev má vypadat?? Za biblických časů, kdo se nezachránil na Arše Noemově, byl ztracen. A tak se dá říci, že kdo se v dnešní době nezachrání na anti-arše tohoto světa, je ztracen také. Společensky, profesně i ekonomicky. A Církev, zdá se, velmi ochotně na tuto anti-archu nastoupila. Nepoznala znamení doby, že je Zlým oklamána. Rozhodně tím naplňuje proroctví o konci časů…


Tento neradostný obraz církevních poměrů, který líčíte, vychází z Vaší zkušenosti s církví u nás. Vnímáte to pouze jako lokální, český problém?


Mluvím sice o české církvi, ale obávám se, že to platí i v okolním světě. Já jsem velkým obdivovatelem Benedikta XVI., kterého považuji za nejlepšího papeže posledního sta let. To, že byl donucen k odstoupení, je hrůzné a nemá to v dějinách papežství obdoby. A nový římský biskup ve mně po pravdě vyvolává velmi rozporuplné dojmy... Vůbec to dnes není tak, že Církev je na straně věřícího člověka, a stejně tak automaticky svět na straně nevěřícího. To měřítko je dnes čistě v morální rovině svědomí každého jednotlivce, kde se ve svém duchovním boji nachází. Neboli je otázka, kudy vedou skutečné hranice Církve.


Z vnějšku to ale vypadá jinak, skoro idylicky: Máme náboženskou svobodu, do celé řady církevních projektů proudí peníze, ať už naše nebo evropské, a zdá se, že církev ve vztahu k světské moci zažívá docela šťastné období.


No, je pravda, že když někdo sleduje činnost takového Tomáše Halíka, který se pružně a blahosklonně pohybuje sem a tam po planetě a sbírá světová ocenění, tak z toho asi musí mít pěkný guláš v hlavě. Ale je třeba k tomu také vědět, že kostelem sv. Salvátora zní dlouhodobě agitka Top 09 a propagace nejhrubšího liberalismu a sluníčkářského populismu, aby byl obraz úplný... Ale vážně: Na prvním místě má Církev hlásat evangelium, a z toho teprve vše ostatní vyplývá. Církev tu není od toho, aby byla jen paralelní kulturní institucí, která má vytvářet za pomocí druhokategorních bezvěreckých umělců méněcenný kulturní program. Církev tu je kvůli spáse lidí. A má povinnost vnímat, kdo svou činností k této spáse přispívá, a takové lidi jednoznačně podporovat a dávat za příklad. A to se tedy rozhodně neděje. Myslím si, že by Církvi prospělo, kdyby sudetská část země byla vyhlášena jako misijní území a byla spravována jinou formou a hlavně odjinud. Nic neničí Církev v těch oblastech víc, než v blahosklonném a státem dotovaném poklidu si žijící biskupství, kde si patologicky hrají na „baroko“, a zapomněli, jak neradostná je realita okolo. To platí i o některých klášterech a farách, nacházejících se na tomto území. Ignorance a pohrdání lidmi uvnitř Církve dospělo do nebývalé míry. Toto se v době komunismu nedělo, rozhodně nikoli v takové míře. Přesto masivní kritikou stavu této instituce nechci zpochybnit to, že ve skutečnosti je nejdůležitější onen osobní prožitek každého věřícího s Pánem Ježíšem. Na tom a na důvěře v Boží řízení celá víra a i činnost Svaté katolické církve v minulých 1900 letech stála a díky tomu ještě existuje svět, to je pro mne samozřejmé.


Vrátil bych se nakonec k obecnějšímu tématu – v posledních letech se díky turbulentním změnám ve společnosti hojně diskutuje o podstatě evropské kultury či jednotě jejích národů. Často bývají zmiňovány křesťanské základy evropské civilizace. Jak to vnímáte Vy – je stále podstata naší kultury srostlá s křesťanskou duchovností, nebo jde už jen o prázdný pojem?



Všichni se tady holedbají Evropou a jak ji máme chránit a zachovat její kulturu. Ale co jsme zač, my, její obyvatelé?? Co je to kultura? Ta nechutná stoka všech těch televizí a internetů, která běží éterem a kterou jsme zanesli celý vesmír, před kterou nejsme schopni chránit ani své děti? Bojíme se migrantů – no jistě, taky máme proč. Ale oni sem mohou jen díky tomu, že jsme my tento evropský prostor vybydleli! Víte, ty krásné duchovní hodnoty – všichni ti Bachové, Beethoveni a Bruckneři, které tak samozřejmě terapeuticky používáme, když se vracíme do svých domovů zemdleni výpary moderního světa a jeho pakultury, kterou svojí činností většinou vytváříme, ti všichni podali obrovské oběti, aby ty krásy dnes mohly pro nás existovat. Přitom oni sami se často nedožili společenského úspěchu a zaslouženého ohodnocení právě proto, že byli absolutně věrní svému poslání. Bez oběti není ničeho na světě. Promiňte mi zobecnění: Co jsme k tomu, kromě parazitování na cizí slávě, přidali my? Nic. My jsme už jen černí pasažéři, kteří se chlubí jen stokrát ohlodanými kostmi Mozarta. Neobelhávejme sami sebe. Žijeme naplno pro tento svět a pak si jdeme v neděli v lepším případě žehlit svědomí do kostela a v horším případě pošleme sms do sluníčkářské neziskovky. Naše civilizace už dávno slouží něčemu úplně jinému než křesťanským hodnotám. My nemáme žádná práva před Bohem a také nás tím pádem nic dobrého nečeká. A Církev má samozřejmě povinnost kritizovat zvrácenou morálku tohoto světa, tak jak to dělala např. důsledně ústy svých papežů a biskupů v 19. století, a ne k němu mlčet a nás věřící do něho alibisticky nahánět, aby si mohla sama v bezpečném pozadí levitovat v duchovních výšinách. Nikoho nespasí žádné prolhané elitářské kulturní mluvidlo od svatého Salvátora. Přečtěte si Ježíšovo kázání na hoře. To je jediný a platný vzkaz z dávných dob adresovaný dnešní moderní společnosti!


Ptal se Cyril Kozák