Ročník 2020‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Teologické vzdělání a otec Ľubomír Urbančok

Antonín Steinhauser


1. Úvod

Při svém pokusu o shození mého článku "Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI." se otec Urbančok soustavně odvolává na jednotlivce (kardinála Burkeho a spol.), s nimiž ve sporné otázce samozřejmě nesouhlasím a ani celkově je nepovažuji za dobré teology, a na instituce, o nichž rovněž nemám valné mínění (konkrétně na Univerzitu v Pamploně). Je tudíž zbytečné mi jejich stanoviska předhazovat, protože jednoduše nejsou nesporným základem, z něhož by bylo možné při diskusi se mnou vycházet. Sáhodlouhé velebení názorových spřízněnců, kteří nad protistranou nemají žádnou moc, a s nimiž protistrana zároveň evidentně nesouhlasí, pouze otravuje vzájemný diskurz. Toto šermování jmény a komplimenty je zvláště absurdní v situaci, kdy na opačné (tedy mojí) straně stojí vládnoucí papež a apoštolská autorita jeho magisteria. Protipólem těchto chvalozpěvů otce Urbančoka jsou potom jeho faktograficky nesmyslné útoky na moji osobu. Například jsem si nějak nevšiml, že by kterákoliv část mého předchozího článku byla koncipována čistě filosoficky, jak mi podsouvá otec Urbančok:
"Snáď je poučením pre to, že nemožno sa len čisto filozoficky, bez teologického vzdelania púšťať do argumentácie."
Dokonce i kdyby snad čistě hypoteticky měl otec Urbančok ve všech svých námitkách pravdu, tak z toho nijak neplyne, že by moje eventuální omyly jakkoliv souvisely s údajným čistě filosofickým přístupem nebo vzděláním, případně že by nebylo možné identifikovat čistě filosofické chyby v teologických tezích. Otec Urbančok ovšem předkládá i pár věcných argumentů, jež všechny vyplývají z nepochopení nebo z překroucení toho, co jsem v daném článku napsal, případně jsou samy o sobě chybné. Proto na tyto jeho argumenty systematicky odpovídám.

2. Rozdíl mezi charismatem pravověrnosti a ctností víry

První chybou otce Urbančoka je zaměňování charismatu pravověrnosti se ctností víry. Charisma zaručené pravověrnosti papežů popisuji poměrně obšírně v bodech 13-15 mého předchozího článku "Lukáš Novák versus svatý Jan Pavel II. a svatý Pavel VI.". Velmi konkrétně je zmíněno v promluvě svatého Jana Pavla II. na obecné audienci z 24. března 1993, kterou jsem již citoval v bodu 13 svého předchozího článku, a odvíjí se od Kristova výroku o Petrově víře (nikoliv o utvrzování bratrů) v Lukášově evangeliu 22:32. Charisma pravověrnosti je něco úplně jiného než ctnost víry, protože především nejde o dispozici vůle k mravně správnému jednání. Působí totiž nezávisle na vůli. Obecný rozdíl mezi charismatem a ctností je rámcově vystižen například v Římském katechismu:
"799. Charismata ... jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa.
1803... Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Ctnostná osoba všemi svými smyslovými i duchovními silami směřuje k dobru, hledá je a volí v konkrétním jednání..."
Ctnost víry člověka ospravedlňuje, zatímco charisma pravověrnosti nikoliv. Být papežem není ctností ani předpokladem či následkem jakékoliv ctnosti. Charisma pravověrnosti se na rozdíl od ctnosti neváže k osobě, nýbrž k úřadu, a nabývá i pozbývá se společně s úřadem, což by v případě ctnosti nedávalo žádný smysl. Charisma pravověrnosti papež nemusí vlastním úsilím nijak udržovat ani upevňovat, a přesto jej nemůže ztratit, aniž by se vzdal svého úřadu. To, že je někdo papežem, jej nečiní automaticky ctnostnějším člověkem. Papežem může být naopak i člověk, který je velmi amorální a žádnými ctnostmi neoplývá, přičemž ctnost víry v tom není výjimkou. Ctnosti jsou striktně osobními kvalitami, jsou určené pro každého člověka coby člověka a prospívají primárně a hlavně jejich nositeli. Charisma pravověrnosti se naopak týká velmi specificky jen papežů do té míry, do jaké jednají coby nástupci svatého Petra, a je zaměřené primárně k dobru celé Církve, a nikoliv k osobnímu dobru jeho nositelů. Mluví-li papež jako soukromý teolog, není tímto charismatem chráněn. Stejně tak není tímto charismatem chráněn, pokud sice vykonává magisterium, ale vyjadřuje se například k partikularitám faktu nebo k prudenciálním otázkám. Toto charisma se nazývá i několika jinými jmény, která patrně ještě lépe vyjadřují jeho kontrast vůči ctnosti víry - například charismatem jisté pravdy, jak jej zmínil svatý Jan Pavel II. ve svém projevu k biskupům USA při jejich návštěvě ad limina 15. října 1988:
"4... Magisterium není nad Božím slovem, ale slouží mu specifickým charismatem jisté pravdy, které zahrnuje i charisma neomylnosti, jež není přítomno pouze ve slavnostních prohlášeních Římského pontifika a Ekumenických koncilů, ale také v univerzálním řádném magisteriu, které může být pravdivě označeno za řádný projev Církevní neomylnosti."

3. Materiální hereze a papežské magisterium

Rozlišování "prostého omylu" (materiální hereze) a "hereze" (formální hereze) v otázce pravověrnosti papežského magisteria, které postuluje otec Urbančok, je devastující vůči celému učení Církve. Materiální hereze je také herezí, takže lze mluvit například o heretických názorech, které jsou heretické bez ohledu na formální postoj jejich zastánců. Například v kánonech Římského synodu z roku 382 promulgovaných svatým Damasem I. v jeho svazku (např. Denzinger 75 a 76) se opakuje tato dogmatická formulace:
"Kánon 17: Pokud někdo neříká, že Duch Svatý je všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný stejně jako Syn a Otec, tak je heretikem.
Kánon 18: Pokud někdo říká, že Duch Svatý je tvorem, nebo že byl vytvořen Synem, tak je heretikem."
Nic se v těchto kánonech přitom nepíše o tvrdošíjnosti ani o jiných atributech zastávání odsouzených názorů. Označení heretik je v nich koncipováno čistě materiálně. Každý zastánce heretických názorů je materiálním heretikem, zatímco formálním heretikem ve smyslu kánonu 751 CIC je pouze ten jejich zastánce, který ví, že tyto názory jsou heretické. Tvrzení, že papežské magisterium je chráněno pouze před formální herezí, a nikoliv před materiální herezí, podkopává například každé dogma Církve – připouští totiž možnost, že libovolné dogma bylo papežem vyhlášeno "prostým omylem", a proto může být chybné – čímž definitivně ztrácí jakoukoliv jistotu, a tedy i nezpochybnitelnost, která je definičním znakem dogmat. Proto zbývá, že charisma pravověrnosti papežů nutně chrání papeže i před materiálními herezemi při výkonu magisteria. Jinak by takové magisterium nemohlo plnit svůj účel, protože jeho adresáti nemají prostředky k posuzování kognitivního aspektu potenciálních papežových herezí (tedy zda si papež zrovna jenom neuvědomuje, že učí hereze, nebo jestli zrovna neučí hereze). K tomu by totiž předem museli vědět, co teprve mají být učeni, což zcela odporuje povaze učitelského úřadu. Samotná papežská neomylnost ostatně nevyplývá z ničeho jiného než právě z charismatu pravověrnosti papežů, jak jsem již minule zmínil v bodu 14, takže se musí vztahovat k témuž aspektu nebo alespoň k nějaké jeho dostatečné podmínce, a tímto aspektem je doslova nemožnost omylu. Snaha zdůvodnit papežskou neomylnost nezávisle na charismatu pravověrnosti papežů nevyhnutelně upadá do logického cyklu. Nelze totiž zdůvodňovat papežskou neomylnost tím, že byla potvrzena neomylným papežským magisteriem, protože by šlo o zdůvodnění téhož tímtéž. Takto by se za neomylného mohl neomylně prohlásit každý.

4. Autorita zákonů a jejich zákonodárců

"Kodex 1981" neexistuje a Kodex z roku 1983 je lidským zákonem, který před rokem 1983 neplatil, potom byl papežem svobodně ustanoven, papeže nezavazuje a papežem může být kdykoliv svobodně zrušen vcelku i v částech. Kodex samozřejmě může vyjadřovat a vyjadřuje i pravdy víry. Navzdory tvrzení otce Urbančoka Kodex dokonce ani nemůže být ve svém preskriptivním obsahu v rozporu se zjevenou pravdou, protože jde o výkon řádného magisteria – byl promulgován svatým Janem Pavlem II. apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges. Přesto ale nic z toho nebrání jeho libovolným derogacím ani novelám ze strany jeho zákonodárce. Už jen z toho, že před rokem 1983 neexistoval, bez dalšího plyne, že může být zrušen. Zákonodárce může svoje zákony volně měnit a rušit a není přitom omezen o nic více než při tvorbě nových zákonů. To vyplývá z toho, že žádný zákon nemůže mít vyšší autoritu, než je autorita jeho zákonodárce, protože nikdo nemůže udělit autoritu, kterou sám nemá. Filosoficky se tato teze opírá o skutečnost, že zákon coby účinek nemůže mít vyšší autoritu než zákonodárce coby jeho příčina. Autorita v tomto případě funguje jako kterákoliv jiná ontologická ušlechtilost, jež v účinku nemůže být ve vyšší míře než v jeho příčině. Z téže skutečnosti rovněž bezprostředně vyplývá, že zákony může ukládat pouze nadřízený svým podřízeným. Nikdo nemůže ukládat zákony sám sobě, ani sobě rovným, ani svým nadřízeným.
Jako sekundární argument lze uvést, že rozsah zákonodárné moci se jejím výkonem nevyčerpává až k její úplné anihilaci, k čemuž by docházelo, pokud by její nositel nemohl odvolávat své vlastní zákony. U papeže to platí tím spíše, že jeho moc je plná, takže je coby zákonodárce takto nejenom neomezený, ale i neomezitelný. Papež je vázán přirozeným zákonem a Božským právem (protože je podřízen Bohu – coby stvořiteli i coby zjevujícímu se Bohu), ale není nijak vázán pozitivním církevním právem, protože zákony smí ukládat vždy pouze nadřízený svým podřízeným a papež na tomto světě není podřízen nikomu. Tím, že je daná teze eklesiologická (že papež nemůže být omezen pozitivním církevním zákonem) míním to, že tvoří Božskou konstituci Církve, jelikož je součástí Božského práva vyplývajícího ze Zjevení - konkrétně například z Matoušova evangelia 16:17-19 nebo z Janova evangelia 21:15-17.
Když píšu, že zákonodárce může implicitně derogovat právní normu libovolným s ní logicky neslučitelným nařízením, tak onou libovolností samozřejmě nemíním, že takové nařízení může být i nelegitimní (tedy že může být v rozporu s Božským právem nebo že může být třeba vnitřně rozporné - například že by něco nařizovalo a zároveň i zakazovalo), ale používám ji pochopitelně coby univerzální kvantifikátor napříč všemi (legitimními) logicky neslučitelnými novějšími normami. Ostatně v kánonu 20 CIC se také nepíše, že nový zákon nesmí být v rozporu s Božským právem, ačkoliv tomu tak z povahy věci musí být. Plyne z toho snad, že tento kánon je projevem právního pozitivismu? Podobně, když svatý Pavel v listu Kolosanům 3:20-22 píše: "Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte... Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány...", tak tím snad má na mysli, že když rodiče nařídí svému dítěti, aby třeba spáchalo sebevraždu, tak je v tom dítě musí poslechnout, protože musí svoje rodiče "ve všem" poslouchat? Ze strany otce Urbančoka se jedná o velmi lacinou invektivu, když moje tvrzení interpretuje takovýmto způsobem. V dané větě toliko vyvracím právnický výrok Lukáše Nováka o nemožnosti implicitních novelizací kanonického práva a netvrdím v ní nic navíc oproti kánonu 20 CIC.

5. Plnost papežské moci

Plnost papežské moci spočívá v tom, že v Církvi není jurisdikční moc ani žádná její komponenta, kterou by papež nemohl svobodně disponovat. Tato skutečnost je vystižena například v dogmatické konstituci Pastor aeternus blahoslaveného Pia IX. a I. vatikánského koncilu z roku 1870:
"Hlava III: ... Kdo by tedy řekl, že Římský Velekněz má toliko úřad dozoru nebo správy, nikoli však plnou a svrchovanou moc jurisdikční nad celou Církví, nejen ve věcech víry a mravů, ale též ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském; nebo že má toliko přední podíl, nikoli však všecku plnost této svrchované moci; nebo že tato jeho moc není řádná a bezprostřední i nade všemi i nad jednotlivými Církvemi nebo nade všemi pastýři i věřícími vesměs i zvlášť; proklet buď."
Papež i Církev je omezená pro jednou ustanoveným Božským právem a neměnným přirozeným zákonem, ale tím omezení papežské moci končí. Neexistuje žádný zákon, který by vázal papeže, ale nějakou část Církve nikoliv, a podobně neexistuje žádná část Církve, která by papežské moci nepodléhala, nebo jí podléhala jen částečně. V tom především spočívá ona plnost jeho moci, o níž jsem psal. To, co uvádí otec Urbančok jako plnost papežské moci, je sice pravdivé, ale pro spornou otázku je to irrelevantní a lze to analogicky vztáhnout na každou moc – například na moc diecézních biskupů nad jejich diecézemi nebo řeholních představených nad jejich domy. Ti všichni jsou přitom omezeni přinejmenším vysoce proměnlivým univerzálním právem a jeho aplikacemi, a proto jejich moc není plná v tom smyslu, v jakém je plná papežská moc nad univerzální Církví. Kromě toho citace, které otec Urbančok uvádí (Lumen gentium 25 a kánon 749 CIC), jsou opět špatně – ty se vztahují pouze k učitelskému úřadu, a nikoliv k plnosti papežské moci. Navíc vůbec nijak nepodkládají jeho výroky. Papežská moc a její plnost zahrnuje například i jmenování kardinálů, které není v žádném smyslu výkonem učitelského úřadu. Relevantní údaje k plnosti papežské moci v těchto zdrojích jsou naopak v Lumen gentium 22 a v kánonech 331-333 CIC.
Papež není v pravém smyslu vázán ani dogmaty, které vyhlásil on sám nebo jeho předchůdci. Je jimi jen de facto vázán z toho titulu, že je vázán zjevenými pravdami a přirozeným zákonem a dogmata tyto zdroje s jistotou vyjadřují. Pokud by jej ale v pravém smyslu svazovala dogmata, jeho moc by nemohla být plná – před definicí libovolného dogmatu by tímto dogmatem vázán nebyl a po jeho definici ano. Proto by se jeho moc zmenšila, což by bylo v rozporu s její plností. Stejně tak by to bylo v rozporu s tím, že nikdo nemůže vázat sám sebe ani sobě rovné (tedy stávající papež budoucího papeže). Jestli je překlad "sensus fidelium" otázkou otce Urbančoka na mě, tak se překládá jako "smysl pro víru", resp. "zmysel pre vieru" například podle bodu 92 oficiálního překladu Římského katechismu nebo podle bodu 12 oficiálního překladu dogmatické konstituce Lumen gentium. I tímto smyslem pro víru může být papež vázán pouze nepřímo v tom smyslu, že jde o vyjádření zjevených pravd, kterými je teprve v pravém smyslu vázán.
Citované tvrzení o tom, že "papež nemůže rozhodovat podle vlastního uvážení, ale má dávat hlas Pánově vůli" z bodu 7 (nemagisteriálního) dokumentu "Primát Petrova nástupce v tajemství Církve", je potřeba interpretovat v tom smyslu, že se papež nesmí rozhodovat zcela bez ohledu na Pánovu vůli. Nelze jej naopak interpretovat tak, že papež absolutně nesmí jednat podle vlastního uvážení, protože do jeho jurisdikce spadá i mnoho partikularit, vůči nimž je Pánova vůle přinejmenším nejistá – výše zmíněné jmenování kardinálů je typickou ukázkou takové kompetence. Pokud by papež nemohl jednat podle vlastního uvážení, neměl by nejenom plnou moc, ale neměl by vůbec žádnou moc, protože by coby pouhý prostředník nemohl vůbec o ničem rozhodovat.

6. Autorita výnosů dikasterií Římské kurie

Je pravdou, že Rada pro výklad legislativních textů jedná autoritou Apoštolského stolce na základě apoštolské konstituce Pastor Bonus, ale to nic nemění na tom, že charisma pravověrnosti papežů je osobním privilegiem, které vyžaduje explicitní osobní souhlas papeže s každým magisteriálním výrokem1). V opačném případě by nejen kdejaká dikasterie mohla třeba definovat dogmata, ale takto hypertrofovaná neomylnost by neměla žádný smysluplný korektiv – stejnou logikou by se rozšířila například i na všechny nuncie, protože jejich prostřednictvím papež také jedná. Nakonec by papeži nic nebránilo delegovat výkon magisteria na úplně všechny lidi, aby tak užitečně zvýšil jejich kognitivní soběstačnost, vyhladil všechny hereze a ušetřil si vlastní práci do budoucna. Když Kristus slíbil svatému Petrovi, že nezanikne jeho víra, tak se zaručil za jeho víru, a nikoliv za víru úředníků jeho kurie. Konečně v instrukci Donum veritatis promulgované svatým Janem Pavlem II. v roce 1990 se konkrétně píše, že dokumenty Kongregace pro nauku víry výslovně schválené papežem se podílejí na papežském magisteriu:
"18. Římský papež plní své všeobecné poslání s pomocí institucí římské kurie: v tom, co se týká učení o víře a mravech, obzvláště s pomocí Kongregace pro nauku víry. Z toho plyne, že dokumenty této kongregace, výslovně schválené papežem, se podílejí na řádném učitelskému úřadu Petrova nástupce."
Z uvedené podmínky výslovného schválení papežem plyne, že dokumenty postrádající toto výslovné schválení se na papežském magisteriu a contrario nepodílejí. Proto prohlášení papežské rady pro výklad legislativních textů z 24. června 2000 rovněž není magisteriálním dokumentem.
Citace z Pastor bonus od otce Urbančoka neplatí do důsledku ovšem ani z čistě disciplinárního hlediska, takže jeho zplošťující tvrzení o rovnocennosti výnosů dikasterií s papežskými výnosy je chybné nejen na úrovni doktríny, ale i na úrovni platného pozitivního práva. To, že dikasteria jednají papežskou autoritou, je jenom obecným pozitivněprávním principem, který je korigován mnoha speciálními normami. V téže apoštolské konstituci Pastor bonus se také například píše:
"Čl. 123, § 1. Signatura (tj. Nejvyšší tribunál apoštolské signatury) rozhoduje o rekursech podaných v rámci propadné lhůty třiceti kanonických dnů proti jednotlivým administrativním aktům vydaným nebo schváleným dikasterii Římské kurie, kdykoliv je namítáno, že při vydávání napadeného aktu bylo porušeno právo buď v průběhu rozhodovacího procesu, a nebo v použité proceduře."
Z toho jednoduše vyplývá, že proti výnosům dikasterií Římské kurie postrádajícím explicitní papežské schválení je z určitých důvodů přípustný i rekurs, ačkoliv se jedná o výnosy vydané autoritou Apoštolského stolce například v tom smyslu, že zavazují i diecézní biskupy, kteří nemají jiného přímého nadřízeného než papeže. Přípustnost rekursu je v blatantním rozporu s tím, že by taková autorita měla být nejvyšší, ačkoliv papežská autorita je pochopitelně i v tomto smyslu nejvyšší. Proti výnosům promulgovaným papežem je rekurs absolutně nepřípustný nejen podle Božského práva, ale i pozitivněprávně například podle kánonu 333, §3 CIC:
"§3. Proti rozsudku nebo dekretu Římského biskupa není přípustné odvolání ani rekurs."
Z této distinkce bez dalšího plyne, že i jurisdikční moc dikasterií Římské kurie je slabší a nižší než papežská jurisdikční moc.

7. Případ Jana XXII.

Zatímco u předchozích námitek otce Urbančoka je víceméně rozeznatelné, v čem se mýlí, nebo v čem moje výroky překrucuje, v případě Jana XXII. se poněkud ztrácí i to, co mi má být vlastně namítáno. Otec Urbančok iniciativně tvrdí, že Jan XXII. výslovně řekl, že jeho výrok o patření blažených duší na Boha před veřejným soudem byl soukromý a nebyl magisteriální. O větu dále to popírá vlastním nezdůvodněným postulátem, že se "zajisté jednalo o řádné magisterium". Nakonec svůj výklad ukončuje tvrzením, že jeho nástupce Benedikt XII. ji odsoudil jako tezi soukromého teologa. Srozumitelné to rozhodně není a pokud otec Urbančok obviňuje oba tyto papeže ze lži, tak by to měl napsat otevřeně.
První možností je, že otec Urbančok považuje každou homilii papeže nutně za výkon magisteria, což jednak není nijak zdůvodněné a jednak jde o ukázkový projev pozitivistického myšlení. Při posuzování toho, zda je určitý výrok papeže magisteriální nebo soukromý, je potřeba usuzovat podle vyjádřeného úmyslu a vůle jeho autora. Homilii na rozdíl od exhortace nelze implicitně považovat za magisteriální projev2). Při homilii jedná papež jako obyčejný celebrant, není-li ze způsobu jeho vyjadřování nebo z jejího kontextu patrné něco jiného. Neexistuje přitom silnější důkaz toho, že určitý výrok není magisteriální, než když o něm jeho autor výslovně prohlásí, že není magisteriální, jako to udělal Jan XXII. Na tomto místě se sluší dodat, že rovněž neexistuje silnější důkaz magisteriálního charakteru určitého papežského výroku než jeho explicitní potvrzení, které v příkrém kontrastu s případem Jana XXII. provedl ve sporné otázce papež František promulgací jeho dopisu biskupům provincie Buenos Aires. I z dalších výroků Jana XXII. pak lze dovodit, že mluvil soukromě, protože magisterium má povahu rozsudku, a nikoliv výzvy k diskusi, ani vyjádření pochybnosti3). Především je ale tento argument teologicky oboustranně poněkud méněcenný, protože je čistě historický a nedochoval se ani záznam toho, co konkrétně Jan XXII. v dané homilii řekl, přičemž konkrétní formulace jsou v takovýchto otázkách klíčové. Konečně (jak jsem psal minule v bodu 15) se k těmto historickým pochybnostem souhrnně vyjádřil blahoslavený Pius IX. a I. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Pastor Aeternus.
O pozitivismu otce Urbančoka svědčí i to, s jakou samozřejmostí považuje autoritu encyklik za apriori odlišnou, než je autorita vyhlášených dogmat. To je také špatně, protože rozhodným měřítkem je v obou případech opět vyjádřený úmysl a vůle oněch papežů, od nichž tyto výroky pocházejí, a nikoli formální hlavičky magisteriálních dokumentů. To je zmíněno například v dogmatické konstituci Lumen gentium svatého Pavla VI. a II. vatikánského koncilu z roku 1964:
"25... Tato náboženská poslušnost vůle a rozumu se má projevovat zvláštním způsobem vůči autentickému učitelskému úřadu římského biskupa, i když nemluví 'ex cathedra', a to v tom smyslu, že se s úctou uznává jeho nejvyšší učitelský úřad a že se upřímně lne k jeho výrokům, ve shodě s jeho pojetím a projevenou vůlí. Tu lze poznat hlavně z povahy dokumentů nebo z častého předkládání téže nauky nebo ze způsobu, jakým je vyslovena..."
Například v encyklice Evangelium Vitae z roku 1995 svatý Jan Pavel II. napsal:
"57... Proto my s autoritou, kterou Kristus přenesl na Petra a jeho nástupce, ve spojení s biskupy církve katolické, potvrzujeme, že přímé a úmyslné zabití nevinného člověka je vždy aktem zcela nemorálním. Toto učení, jehož kořeny tkví až v onom nepsaném zákoně, který může ve světle vlastního rozumu každý člověk najít ve svém srdci (srov. Řím 2,14-15), je dále potvrzeno učením Písma svatého, doporučeno církevní tradicí a všeobecně rozšířeno řádným učitelským úřadem církve..."
Toto souvětí je formulováno způsobem, že z něj lze dovodit úmysl apoštolskou autoritou prohlásit předložené učení za součást (neomylného) univerzálního řádného magisteria. Proto má stejnou nezvratnost jako dogmata, ačkoliv je uvedeno v "pouhé" encyklice.
Druhou možností pak je, že otec Urbančok popírá vůbec možnost papeže mluvit soukromě, o čemž by zase svědčil jeho výrok, že "nemožno robiť jasné delenie medzi osobou pápeža ako súkromnou osobou a jeho úradom". Ta je analogická vůči prohazování charismatu pravověrnosti se ctností víry, které jsem již dostatečně vyvrátil výše v bodu 2. Papež není jenom nástupcem svatého Petra, ale je i člověkem, který má vlastní duši odlišnou od duše svatého Petra, vlastní názory odlišné od názorů svatého Petra, a z jeho lidské přirozenosti vyplývá i jeho právo tyto názory soukromě vyjadřovat, což by v opačném případě nebylo možné. Vládcové zemí mají také právo mluvit nezávazně jako soukromé osoby, pokud se pro to rozhodnou, takže není důvod tuto přirozenou lidskou potřebu upírat papeži, který je vládcem Církve. Je-li pochyb o tom, zda papež jedná jako soukromá osoba nebo jako papež a obě alternativy jsou pravděpodobné, je dovoleno podle doktríny katolického probabilismu následovat pravděpodobné mínění a předpokládat, že papež jedná jako soukromá osoba. To ovšem rozhodně není případ exhortace Amoris laetitia, která má naprosto explicitní magisteriální formu, ani papežova dopisu biskupům provincie Buenos Aires, který papež František opět explicitně a oficiálně označil za výkon autentického magisteria.

8. Bezobsažný úskok otce Urbančoka v hlavní otázce

Další věta otce Urbančoka: "Tvrdenie, že AL má pred predošlými exhortáciami prednosť, pretože je neskorší, je zavádzajúce a scestné, okrem toho, že je autorom nepodložené" je nepravdivá ve všech svých částech, a naopak je sama nepodložená. Moje tvrzení označené za nepodložené jsem totiž velmi konkrétně podložil oním kánonem 20 CIC v bodu 3 mého předchozího článku:
"Kánon 20: Pozdější zákon ruší dřívější nebo jej opravuje, když je to v něm výslovně řečeno, nebo obsahuje-li jeho přímý opak nebo uspořádává-li zcela nově látku dřívějšího zákona. Avšak obecný zákon nic neopravuje na partikulárním nebo zvláštním právu, leč by právo výslovně stanovilo něco jiného."
Kromě toho princip "lex posterior derogat legi priori" opět nutně plyne i z toho, že nikdo nemůže vázat sám sebe ani sobě rovné, jak prokazuji v bodu 4 tohoto článku. Protiargument přitom jaksi schází.
Jeho další výrok: "Jedinú logiku by mohlo mať, keby predošlé dokumenty už jasne nestanovili náuku cirkvi a z nej vyplývajúcu prax, čo však nie je tento prípad" je bezobsažným tvrzením, na které nelze smysluplně reagovat, dokud nebude konkretizováno. Navíc jde o poněkud křivé vydávání sporné teze za nespornou. Celý můj předchozí článek se točí kolem toho, že se na nauce nezměnilo vůbec nic, a že praxe se měnila izomorfním (a to ještě intenzivnějším) způsobem i před apoštolskou exhortací Amoris laetitia například promulgací dekretu Orientalium ecclesiarum v roce 1964, kterým došlo k připuštění východních schizmatiků (tzv. pravoslavných) ke svátostem. Žít ve schizmatu a v herezích, ve kterých žijí východní schizmatici, není o nic menším hříchem než žít v cizoložství. Při takové příležitosti pochopitelně důkladně rozebírám, proč se mravoučné stavění Františkova magisteria proti magisteriu svatého Jana Pavla II. z tohoto důvodu obrací naprosto zničujícím způsobem a v ještě větší míře proti samotnému magisteriu svatého Jana Pavla II., který podávání svátostí východním schizmatikům potvrdil v kánonu 844 §3 svého Kodexu z roku 1983 a ve svých dalších dokumentech (např. Smlouva s tzv. Syrskou pravoslavnou církví z roku 19844), Ekumenický direktář z roku 1993, encyklika Ut unum sint z roku 1995 nebo encyklika Ecclesia de eucharistia z roku 2003). Proto si každá takto koncipovaná kritika důkladně podřezává větev jenom sama pod sebou.
Otec Urbančok by tedy měl reagovat především na tuto moji argumentaci před dalšími výpady typu: "predošlé dokumenty už jasne stanovili náuku cirkvi a z nej vyplývajúcu prax". Takovýmto překřikováním otec Urbančok diskusi rozhodně neslouží a mnou předložený problém jednoduše zůstává.

9. O perverzi rolí učitele a žáka

Argumentace otce Urbančoka vrcholí jeho pojetím Učitelského úřadu, které prezentuje například ve svém výroku: "Avšak je potrebné si klásť otázku, ak dojde k zmene, prečo k nej došlo. A ak v ňom niečo je uvedené, nakoľko je to v súlade so zjavenou pravdou", nebo "Na mieste je teda v prípade kódexu kánonického práva, či daný kánon vyjadruje dostatočne danú pravdu viery, alebo nie". Pro podobný (byť zrovna v případě CIC nutně mylný) postoj bych měl pochopení, pokud by se týkal situace, kdy je příkaz nadřízeného v apodiktickém a zároveň přímém rozporu například s přirozeným zákonem – zrovna nutit někoho do sňatku by bylo takovým případem. Ovšem posuzovat soukromě "dostatečné vyjádření dané pravdy víry" určitým kánonem v Kodexu je gumovým, svévolným a naprosto subjektivním kritériem postrádajícím jakékoliv ospravedlnění. Ačkoliv to, že je papežská moc nejvyšší, definuje otec Urbančok víceméně správně (na rozdíl od plnosti papežské moci), reálně podle něj nad papežskou mocí evidentně stojí ještě moc otce Urbančoka. Papež si sice může psát do Kodexu víceméně co chce, ale nakonec to bude otec Urbančok, kdo rozsoudí, které papežské kánony dostatečně vyjadřují pravdy víry a které nikoliv. V předloženém pojetí je papežská autorita maximálně jakousi nezávaznou inspirací pro otce Urbančoka, takže jde o univerzální návod na bezmeznou neposlušnost vůči libovolným kanonickým povinnostem. Předložené pojetí Učitelského úřadu totiž předpokládá, že žák (například otec Urbančok) předem musí vědět lépe než jeho učitel (papež František), jak se věci mají, aby mohl učitelovy výroky (které se má teprve učit) posoudit a vybrat si z nich ty, které se mu zdají dostatečně vyjadřovat pravdy víry. Tím se role učitele a žáka zcela převrací a Učitelský úřad je odsouzen ke zbytečnosti – lze mu maximálně tak blahosklonně naslouchat, jako když učitel naopak naslouchá svému žákovi, ale rozhodně jej v takovém pojetí nelze poslouchat a podřizovat se mu.
V papežském magisteriu je postoj otce Urbančoka také kategoricky odsouzen. Kromě mojí minulé citace z Humani generis (v bodu 13 mého předchozího článku) například v encyklice Casti connubii papeže Pia XI. z roku 1930:
"109... Neboť naprosto se příčí opravdovému křesťanskému jednání, aby člověk tak pyšně důvěřoval svému rozumu, že by chtěl uznati za pravdivé jen to, co sám z vnitřní povahy poznal, a aby považoval Církev - jež byla od Boha poslána, aby byla učitelkou a vedoucí národů - za nedostatečně obeznámenou s moderním světem a poměry, nebo kdyby projevoval souhlas a poslušnost jen v těch záležitostech, které - jak jsme řekli výše - nařídila slavnostnějšími definicemi, jako by bylo dovoleno důvodně se domnívati, že ostatní její rozhodnutí jsou buď zatížena bludem nebo že není dost jisté, zda jsou plně pravdivá a zda plně vyhovují požadavkům mravnosti. Naopak každý opravdový věřící křesťan, ať učený nebo neučený, ve všem, co má vztah k víře a mravům, nechá se říditi a vésti svatou Církví Boží prostřednictvím jejího nejvyššího pastýře římského, který sám je řízen Ježíšem Kristem Pánem naším."
Případně v encyklice Sapientiae christianae papeže Lva XIII. z roku 1890:
"24... Podle božského práva jsou však od církve vydávány předpisy nejen ohledně toho, čemu máme věřit, nýbrž i ohledně toho, co máme konat, a to sice pro veškerou církev od papeže římského. Proto musí příslušet autoritě papežově rozhodovat o tom, co Božské Zjevení obsahuje, která učení s ním souhlasí a která od něho se odchylují. Rovněž musí mít moc ukazovat, co je dovoleno a co je nedovoleno; co je třeba konat a čeho je třeba se vystříhat, abychom dosáhli věčné spásy. Jinak by papež nemohl být Božímu lidu ani jistým vykladačem slova Božího, ani spolehlivým vůdcem života."
Ještě úsporněji nakonec třeba v bule Dictatus papae svatého Řehoře VII. z roku 1075:
"22. Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
26. Kdokoliv nesouhlasí s římskou církví, budiž vyloučen z obce křesťanů."
Bez ohledu na schizmatickou povahu takového jednání je zpochybňování pravověrnosti novějšího papežského magisteria odvoláváním se na starší papežské magisterium i obsahově úplně protismyslné. Pokud by tedy čistě hypoteticky existoval skutečný mravoučný rozpor mezi exhortacemi Familiaris consortio a Amoris laetitia (jakože neexistuje, jak vysvětluji v bodech 7 a 8 svého minulého článku), tak z čeho vyplývá, že má mít pravdu zrovna svatý Jan Pavel II., a nikoliv papež František? Případně se v tomto pojetí klidně mohou mýlit oba dva. Na magisteriální ani autoritativní charakter prvního dokumentu se pochopitelně odvolat nelze, protože ten náleží oběma dokumentům ve stejné míře. Se stejnou logikou lze libovolně obvinit z hereze i všechny předchozí magisteriální dokumenty, o něž se opírá opačné stanovisko a není podle čeho takový spor rozsoudit. Rovněž není žádný důvod preferovat starší dokument před novějším – právě naopak platí výše zmíněná právní zásada "lex posterior derogat legi priori", která velí upřednostnit ten nejnovější výnos, protože papežové jsou si z hlediska autority vzájemně rovni. Zpochybněním pravověrnosti jednoho magisteriálního dokumentu se nutně zpochybňuje pravověrnost všech magisteriálních dokumentů, čímž se každá takto koncipovaná kritika hroutí sama do sebe.

10. Závěr

Z dikce otce Urbančoka vyplývá poněkud urputná snaha mě apriori znevěrohodnit a zesměšnit jako autora, aniž by se předtím pokusil seriózně adresovat moje argumenty, jež jsou vůči článku Lukáše Nováka vskutku zdrcující. Svou kritiku zaměřil na můj banální právní důkaz možnosti implicitních novelizací kanonického práva, který absurdně převrací (vyvozuje z něj, že stavím papeže nad Boha, což z něj opravdu vyvodit nelze) a pak tuto jeho znetvořenou podobu dokolečka triumfálně používá jako jasný důkaz mojí demence. Sám se přitom přiznává, že nikdy neslyšel o charismatu pravověrnosti papežů, nezná ani rozdíl mezi charismatem a ctností, a dokonce ani neumí rozlišit mezi magisteriálním a nemagisteriálním dokumentem, takže na jeho místě bych o absenci teologického vzdělání raději pomlčel. Posléze jeho pojetí Učitelského úřadu si v ničem nezadá s protestantskými zvrácenostmi, které vedou k úplné destrukci nebo přinejmenším ke svévolné subjektivizaci zjevených pravd. Jeho zrelativizování autority papežského magisteria se totiž nezastaví zpochybněním magisteria, ale relativizuje i Apoštolskou Tradici, k jejímuž elementárně spolehlivému poznávání je magisterium prakticky nezbytné, a nakonec i Písmo, které na magisteriu závisí přinejmenším v tom smyslu, že biblický kánon je definovaný v magisteriu, takže bez magisteria nelze s adekvátní jistotou například rozlišit inspirovanou knihu od neinspirované. V otázce pojetí učitelského úřadu jde ze strany otce Urbančoka o poměrně důsledný přístup a také o nepokrytou ukázku toho, do jakých vod se zákonitě ubírá celé schizmatické tažení proti papežskému magisteriu, reprezentované článkem Lukáše Nováka i článkem otce Urbančoka.
Názorné je především to, že se otec Urbančok pokusil (a nutno dodat, že zcela neúspěšně) zpochybnit jen malou část mojí kritiky článku Lukáše Nováka. Například můj ještě obšírněji zdokumentovaný argument, podle kterého jsem svůj předchozí článek pojmenoval a který spočívá v tom, že argumentace Lukáše Nováka proti Františkově svátostné disciplíně je v mnohem širší a obecnější míře aplikovatelná proti disciplíně svatého Jana Pavla II. a svatého Pavla VI. o udělování svátostí východním schizmatikům, zůstal zcela nepovšimnut, ačkoliv jde o další zcela nezávislé vyvrácení teorie Lukáše Nováka. K přijatelnosti takovéto teorie bohužel nijak nepřispívá ujišťování otce Urbančoka o údajné erudici jejích zastánců ani jeho znevažující rétorika na adresu toho, kdo věcně demonstruje její logickou neudržitelnost.

Odkazy

1.  "... I do not speak as if I had any difficulty in recognizing and condemning the Errors which it catalogues, did the Pope himself bid me; but he has not as yet done so, and he cannot delegate his Magisterium to another. I wish with St. Jerome to 'speak with the Successor of the Fisherman and the Disciple of the Cross.' I assent to that which the Pope propounds in faith and morals, but it must be he speaking officially, personally, and immediately, and not any one else, who has a hold over me. The Syllabus is not an official act, because it is not signed, for instance, with 'Datum Romae, Pius P.P. IX.,' or 'sub annulo Piscatoris,' or in some other way; it is not a personal, for he does not address his 'Venerabiles Fratres', or 'Dilecto Filio', or speak as 'Pius Episcopus'; it is not an immediate, for it comes to the Bishops only through the Cardinal Minister of State...", Letter to the Duke of Norfolk, kapitola 7, svatý John Henry Newman, 1875:http://www.newmanreader.org/works/anglicans/volume2/gladstone/section7.html

2.  "... With these things being noted, all Catholics and the heretics agree on two things. Firstly, that the Pontiff, even as Pontiff, can err in particular controversies of fact, even together with a general Council, because these depend especially on the testimonies of men. Secondly, the Pope can err as a private teacher from ignorance, even in universal questions of law concerning both faith and morals, just as what happens to other teachers...", De Romano Pontifice, Kniha 4, Kapitola 2, svatý Robert Bellarmin, Učitel Církve:https://www.amazon.com/Roman-Pontiff-Controversiis-2/dp/0692678751

3.  "... Next, he added that John already thought the opinion was the more probable, that asserts the souls of the blessed enjoy the divine vision even before the day of judgment, and he embraced this opinion, unless at some time the Church would have defined otherwise, and he subjected all his teachings freely to its definition... Benedict XII, in his Extravagantes, asserts that Pope John severely commanded the Cardinals and others, all teachers, that they should give their true opinion so that the truth would be discovered. Next, John Villanus, who did live at that time, writes the greater part of the Cardinals opposed the opinion of Pope John while he lived...", De Romano Pontifice, Kniha 4, Kapitola 14, svatý Robert Bellarmin, Učitel Církve:https://www.amazon.com/Roman-Pontiff-Controversiis-2/dp/0692678751

4.  "9... Anxious to meet their needs and with their spiritual benefit in mind, we authorize them in such cases to ask for the sacraments of Penance, Eucharist and Anointing of the Sick from lawful priests of either of our two sister Churches, when they need them...", Common declaration of pope John Paul II and his holiness Mar Ignatius Zakka I Iwas, 1984: http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/anc-orient-ch-docs/rc_pc_christuni_doc_19840623_jp-ii-zakka-i_en.html