Ročník 2020‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Terapie filosofie pravdou – Část 1.

Jiří Fuchs


1. Negativní vyústění


Smrt jako klíčový problém lidského života, je v podstatě neřešitelný, protože nikdo o jejím zážitku nepodal věrohodnou zprávu. Boha nelze dokázat, protože dokazovat můžeme jen věci v přírodě. Totéž platí o duši; nemůžeme ji položit na pitevní stůl. Mravní rozlišování dobrých a špatných skutků může být z principu jen subjektivní. Otázky smyslu života jsou jen věcí víry – náboženské či ideologické.

Kdo se vyzná v soudobém vědění o člověku, ví, že tato ucelená skepse dnes tvoří páteř teoretické i životní filosofie renomovaných učenců; a nejen jich. Pokud přitom prolistuje moderními autory psané dějiny filosofie, dozví se z nich, že skepsí protříbená znalost člověka odpovídá vývoji střízlivého, kritického myšlení, které ostře kontrastuje s dogmatismem kazatelů – náboženských či ideologických. Krom toho v nich zjistí, že čistě racionální, vědecký přístup k životu vyšel z enormního kritického úsilí filosofů, kteří pochopili, proč musíme zůstat nohama na zemi a držet se výlučně zkušenosti. Jinak prý bloudíme mimo realitu. 

Moderní člověk tak vděčí za své domněle racionální postoje k životu agnostické tradici moderní filosofie, která povýšila zkušenost (empirickou verifikaci a falzifikaci) na absolutní kritérium spolehlivého poznání reality. Po prvním Osvícenství s jeho kultem agnosticky přistřiženého „Rozumu“ přišlo nepřekvapivě Osvícenství druhé, které kvapem posunulo vývoj do éry postmoderní. 

Dějiny uložily postmodernímu myšlení, aby dialekticky obohatilo soudobou racionalitu o další porce střízlivosti. Především jsme skromnější; rozum už tolik nevzýváme. Moudře jsme opustili nerealistický ideál absolutních jistot a povzbudili tak smysl pro hodnotovou pluralitu. Relativismus se stal po staletích fundamentalistického útlaku respektovaným slovem.

Znalec dějin filosofie tedy ví, že empirismem fundovaný agnosticismus je sice zdrojem naší racionální vyspělosti, ale nikoli jediným. Role agnostické skepse byla ve vývoji noetického negativismu spíše přípravná; následovalo důmyslné poučení o dějinné situovanosti a následné relativnosti všech našich názorů. Z ní se rodí dnes tolik vzývaná tolerance všech možných názorů, která oslovuje citlivé duše. 

Noetické zkoumání možností objektivity, pravdy, jistoty a únavné spory s jejich oponenty se zdají být nekonečně vzdálené všednodenní lidské praxi. Podle všeho řešíme důležitější věci než to, jestli skutečně poznáváme věci tak, jak jsou a jestli můžeme mít o nějakých pravdách nevývratnou jistotu. 

Přesto mohou tyto abstraktní úvahy o hodnotě myšlení negativně ovlivňovat osobní i společenský život daleko víc, než se připouští; vytvářejí totiž základy veškeré vzdělanosti. Tato možnost se stala v důsledku postmoderní relativizace myšlenkových a mravních hodnot skutečností. 

Nevídaná krize, která se všezahrnujícím hodnotovým relativismem prosadila, je především hlubokou krizí lidství. S realitou sehranější filosofové vědí, že její bezprostřední důvod spočívá v mylném poznání konstitutivních prvků člověka. Z něj pak vyplývají zásadní omyly o tom, jak se lidství dobrým životem uskutečňuje. 

Jako se ale za soudobým propagandistickým halasem o humanitě, lidských právech, demokracii, spravedlnosti, svobodě, solidaritě, soucitu, toleranci apod. skrývají pouhé slupky vyprázdněných pojmů, tak se i za dech beroucími úspěchy vědotechniky tají nízká úroveň filosofického myšlení o tom, kdo je jejich strůjcem a čemu mají sloužit. 

Učená nevědomost relativistů o věcech lidských v posledku pochází z ustálené tradice pokleslých výkladů podstaty lidského rozumu a z absurdních představ o hodnotách myšlení. V postmoderním relativismu se zkoncentrovaly všechny známé formy gnozeologického negativismu, které tu explodovaly v dosud nevídané teoretické skepsi.

Novověká filosofie se plně etablovala v osvícenství. Prvními světlonoši se stali agnostici; posléze na ně dialekticky navázali relativističtí stoupenci historismu. Navzdory vzývání Rozumu se nástupem osvícenství krize filosofického myšlení s každou novou generací prohlubovala, její aktéři objevovali vždy nové logické kroky na dráze všeprostupujícího noetického negativismu. Jako by jim Sirény neodolatelně vnucovaly vždy nová dobrodružství triumfálních sestupů do hlubin destrukce a sebeodcizení.  

Novověká filosofie má unikátní poznávací znamení: Je jakoby programově založena v rozporech. Fundamentální rozpory přitom zůstávají jejím hyperkritickým tvůrcům paradoxně utajeny; dnešní intelektuálové se tak stali obětí vysoce toxické filosofie. Hledají v ní kámen mudrců, ale nacházejí jen zkažené jádro. Triviální rozpory v jejích základech nezaznamenávají a jsou-li na ně upozorněni, zmocňuje se jich spíše hrdost na vlastní odvahu a originalitu; jsou posedlí sebeklamem domnělé kritičnosti.

Zakladatelům moderní gnozeologie, potažmo filosofie (Descartes, Locke, Kant) by se s trochou tolerance dala přiznat jistá polehčující okolnost: Byli motivováni hledačským filosofickým elánem. To snad může vysvětlovat i ten politováníhodný fakt, že si coby průkopníci nových cest a východisek ze stavu, který vnímali jako neuspokojivý, nevšimli rozporů, jimiž novověkou filosofii gnozeologicky konstituovali; oni by na ně pyšní ještě nebyli. To samozřejmě nic nemění na tom, že diskreditující rozpory posílají jejich dodnes tak usilovně studované a naivně oslavované směry mimo realitu. 

Následující generace však tyto rozpory už jen pasivně akceptovaly, případně je tvořivě posouvaly k negativistické propasti. V takovém chování se nedá přehlédnout potupná ideologizace filosofického myšlení. Její oběti přitom také propadali sebeklamu o vlastní kritičnosti, zatímco jen dogmaticky navazovali na tradici hlubinných rozporů moderního negativismu, který zaměnili s kritickým myšlením. Řeč je kupodivu i o takových celebritách, jakými jsou Hume, Russell, Wittgenstein, Carnap, Popper, či  Hegel, Husserl, Heidegger, Sartre, Derrida, Foucault, Habermas… 


2.  Relativistický úděl okázalého kriticismu


Z dějin myšlení můžeme také snadno pochopit, že hnacím motorem vývoje novověké filosofie se staly její systémy Teorie poznání. Vůdčí principy těchto systémů jsou těhotné univerzální skepsí, proto je paradigmatem postmoderny (zatím poslední fáze novověkého vývoje) všerozsáhlý hodnotový relativismus coby logický důsledek obecné skepse.

Obecná skepse byla v myšlení moderních gnozeologů dlouho přítomná jen latentně, naplno propukla až v postmoderně. Proto není její soudobá nadvláda žádným revolučním zlomem. Logicky vyplynula z kontinuálního dobrodružství kriticismu moderních filosofů, který, jak dále uvidíme, je spíše jen „hrou na kritiku“; kritické myšlení pouze předstírá.  

Přínos moderního kriticismu reflektuje W. Weischedel, když ve své Skeptické etice konstatuje, že univerzální nejistota je základní zkušeností současného myšlení. Tento debakl však hodnotí pozitivně, neboť teprve radikální skepsí prý přišlo filosofování k sobě; kriticky vyzrálo. Proto je prý úkolem naší doby u té nejistoty vydržet.

Weischedel je přesvědčen, že filosofická řešení nejsou definitivní; že se vždy rozpadají novými pochybnostmi. Proč? Protože se zakládají na nezdůvodněných předpokladech. Weischedel se tu dotýká bezkonkurenčně nejhlubšího problému filosofie – zdůvodnitelnosti prvních principů a hodnot lidského myšlení. Z takové hloubky se dá vytěžit buď definitivní, spolehlivé, apodiktické založení veškerého vědění, nebo naopak vše pronikající skepse. Novověká filosofie se vydala směrem k negativní noetice – k podminování nevývratných principů a hodnot myšlení. 

Weischedel v této souvislosti velebí Nietzscheho, který jako patron postmoderny hlásal, co se ani sám Kant neodvážil tvrdit, ačkoli k tomu dal mohutný impulz: Že si totiž poznání svým kantovským ustrojením zakrývá realitu. 

Po Kantovi se už „étos kritičnosti“ usadil v moderní filosofii napříč jejími směry pevně a definitivně. Nejen existencialisté, bezprostřední to inspirátoři postmoderních filosofů, ale i o chlup (aspoň na pohled) myšlenkově disciplinovanější kritičtí racionalisté pokládali za samozřejmé, že definitivně platné a objektivně jisté pravdy jsou lidskému myšlení z principu odepřeny. 

Popper se domnívá, že vědecká racionalita má svůj strop v pouhé pravděpodobnosti vždy překonatelných hypotéz. Heidegger trvá na tom, že nemůžeme preferovat jeden směr před druhým, protože na to nemáme potřebná kritéria. Propagátor historismu K. Manheim ho doplňuje zjištěním, že nové směry se nedají vyvracet pomocí starých principů. J. Lacroix chápe rozmanitost směrů jako poctu Pravdě. 

Po takových výkonech jejich bezprostředních předchůdců je jasné, že postmodernisté přišli se svou radikální pluralitou v podstatě k hotovému. Stačilo je náležitě rozpatlat, rétoricky přizdobit a arogantně vnucovat.

Ani teologové nezůstávají pozadu. H. Küng spěchá osvědčit věrnost vytýčené moderní linii. Nepoznáváme prý objekty objektivně, neboť Kant objevil subjektivní podmínky poznání a Hegel pochopil jejich podstatnou proměnlivost. Nakonec si Küng pochvaluje, že sami matematici uznávají vratkost svých základů.  

Hodnotový relativismus (kognitivní a etický) znamená, že platnost nějakého výroku či normy je omezena subjektivními či socio-kulturními podmínkami. V noetice nás zajímá kognitivní relativismus. Postmoderna ho realizuje jako přehodnocení hodnot myšlení ve smyslu preference slabého myšlení. To se vyznačuje: údajně poctivým přijetím všech limitů; uznáním radikální plurality, která sahá k samotným základům; odmítnutím pyšného nároku na jednu, exkluzivní pravdu a stavěním mostů.

Humanitní obory jsou prosáklé odporem k absolutním pravdám a univerzálním konceptům. Proti nim se nasazuje oblíbená floskule: „Vaše myšlení platí jen v rámci určitého způsobu myšlení – určitého systému.“ Absolutní pravdou se tu rozumí objektivita, obecná platnost a racionální jistota nějaké myšlenky. Její jistota implikuje vyloučení opaku jako mylného, což je vnímáno jako skandál exkluzivity pyšných vlastníků pravdy. Jakým právem se domníváte, že zrovna Vy máte pravdu, halasí dotčeně postmodernisté. Pravda pro Vás není pravdou pro nás. Teror pravdy je už minulostí!

Normálně znějí tyto výkřiky hloupě, ale co je pro postmodernu normální? Krom toho páchnou tupou a drzou ideologií. Ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že se jedná o logické důsledky univerzální skepse, zakódované v hlubinách novověkého myšlení. 

Eso postmodernistů, R. Rorty, se k ní také hlásí, když sebejistě tvrdí, že poslední oporou našich tvrzení je víra, nikoli racionální evidence. Normálně bychom dodali, že nám tedy Rorty právě nesdělil nic víc než svou víru, kterou s ním zrovna nemusíme sdílet. Ale to bychom se slavného myslitele našich pohnutých časů hrubě dotkli. 

Krom toho bychom přišli o jeho nevšední seznam pouček o pravdě. Rorty v něm učí, že pravdu není třeba dokazovat, že její objektivita je beztak pouhou iluzí „božího oka“, že ji tudíž neobjevujeme, ale vytváříme. Máme prý tedy ve filosofii minimalizovat zájem o pravdu a spíše vynalézat se sofisty přesvědčivé slovníky. Na obecnou platnost závěrů se prý věřilo, když ještě nebyl znám význam a relativizující vliv socio-kulturních faktorů.

Nad takovým blábolením o pravdě bychom mohli mávnout rukou. Ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že celá ta postmoderní filipika má za sebou absenci kritického prověření, tj. důkazu nevývratnosti základních principů a hodnot myšlení. A tady legrace končí.


3. Kruciální problém filosofie 


V celých dějinách filosofie jednoznačně převládá názor, že noetické hodnoty, totiž platnost principu sporu a objektivitu či schopnost pravdivého myšlení není možné dokázat. 

Důvod je prostý: V každém pokusu o jejich dokazování je nutně předpokládáme. Jak? V konstatování samotného faktu poznání. Bez něj by dokazování jeho případných hodnot nedávalo smysl a nebylo by ani možné. 

Pravda a bezrozpornost jsou tedy nutně obsažené v samotném zkoumání noetických hodnot. Nutně proto předcházejí ověřenou pravdu a platnost principu sporu jakožto kýžený výsledek zkoumání.

Nevyhnutelná předchůdnost dokazované pravdy a principu sporu v samotném jejich dokazování tedy znemožňuje – tedy aspoň podle širokého konsenzu filosofů - důkaz oněch předpokládaných elementárních hodnot myšlení. A poněvadž má noetické zkoumání tyto hodnoty za svůj vlastní předmět, zdá se být zmrazeno v samotném výchozím bodě. 

Už první noetické reflexe narážejí na takové logicko-metodické komplikace, že se zdá být samotný noetický problém neřešitelný. Pozitivní závěr je evidentně kruhový, ale ani negativní závěr není bez kazu, neboť také nutně předpokládá pravdivé poznání faktu lidského poznání, které ovšem jakožto negativní popírá. V tom spočívá noetická aporie: Buď se noetik točí v kruhu, nebo se mu jeho negace hodnot rozpadá rozporem. Kruh znemožňuje závěr logicky, rozpor ho znemožňuje obsahově. 

Čím je noetická aporie (neřešitelnost jejího problému) dána? Zřejmě specifickou totožností předmětu a nástroje myšlení. Pravda jako zkoumaný předmět je zároveň nutně předpokládanou kvalitou zkoumání a jako taková musí být v kritickém zkoumání zpochybněna. Pochybnost je však chápána jako vyřazení ve smyslu nepoužití toho, co je zpochybněno. Tím je noetické zkoumání, které má být kritické, zablokováno, sotva začalo.

Byli bychom ale defétisty, kdybychom noetiku po takovém zjištění hned zabalili. Především se tedy musíme zeptat, jestli jde skutečně o neřešitelný problém. Co když je uvedený důvod blokace noetiky slabý? Závisí na určitém chápání pochybnosti. Adekvátním? Opravdu znamená pochybnost rovnou vyřazení zpochybněného? Co když znamená jen současné připuštění opačných možností? V našem případě: Pravda možná je, nebo možná není; kdo ví? Pokud by byl pojem pochybnosti smysluplný jen v této druhé (dialektické) verzi, pak by noetická kapitulace byla předčasná. 

Stejně ukvapené by bylo mluvit o noetické aporii. Obvykle se o ní mluví z důvodu kruhu a regresu, v nichž se prý pokusy o důkaz hlavních hodnot myšlení definitivně utápějí. Skutečně kritický filosof se ale nejprve ptá: O jaký kruh se tu vlastně jedná? Proč je důvodem nemožnosti důkazu? Co je důkaz? Opravdu musí jít dokazování pravdy donekonečna? Tak slovníkově snadné to oponent mít nebude.

Z předběžného ujasnění problémové situace vyplývají pro noetika rozhodující metodické pokyny. Uvidíme, že právě v jejich masovém zanedbávání spočívá hlavní důvod noetického selhávání filosofů napříč všemi směry.

Kdo se chce dobrat pravdy o možnostech pravdy a jistot lidského myšlení, měl by si především ujasnit jedinečnost svého noetického zkoumání. Ta spočívá v tom, že noetik ve svých reflexích zároveň rozhoduje i o svém zkoumání. Jeho závěry se zároveň týkají všech kroků, jimiž k nim dospěl. Metodicky prozíravý noetik z tohoto prostého faktu vyvodí požadavek povinné autoreflexe. V ní vztahuje své závěry na jejich předpoklady i na závěry samotné. 

Z hlediska metodického imperativu noetikovy sebereflexe by se mohli pilní čtenáři dějin filosofie podívat na významné a tolik obdivované filosofy neortodoxně. U těch, kteří se nezdrželi noetických rozsudků nad hodnotami myšlení a kteří hodnotili možnosti pravdy podmínky její realizace „kriticky“ čili negativně, by se pak čtenáři mohli ptát, kolik z nich metodický imperativ autoreflexe nerespektovalo. Snadno by vypátrali, že moderní filosofové jím pohrdli jako jeden muž. 

Po takovém zjištění by už mohli znalci dějin myšlení vystřízlivět z obecné, tradované fascinace uctívanými velikány. Není totiž těžké pochopit, že tito filosofové při zanedbání autoreflexe upadli svým triumfalistickým negativismem do pasti rozporného myšlení. A to v problému, jehož řešení rozhoduje ve filosofii o všem. Důvod takové trapné nehody spočívá v neprozíravém, vesměs spontánním přístupu k noetickému problému; v podcenění jeho záludností. 

V dalších lekcích budeme oceňovat následky tohoto metodického pochybení.