Ročník 2020‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Kulturní marxismus jako revoluční jádro levicového liberalismu

Jiří Fuchs


1. Osvícenský světonázor

Víme, že politické myšlení závisí na filosofickém obrazu světa a člověka. Východiskem myšlení socialistů a liberálů je osvícenský světonázor, v němž můžeme rozlišovat vrstvu filosofickou a ideologickou. Osvícenství bývá obecně charakterizováno jako věk vyspělé racionality, který se právě díky ní vymanil z područí náboženského světonázoru.

Taková charakteristika (prvního) osvícenství však musí být filosoficky korigována. Pojetí racionality v něm víceméně vzešlo z tradice empirismu, kterou svým agnosticismem posvětil Kant. Osvícenskou racionalitu tedy reprezentují (kromě matematiky) výlučně empirické vědy. Kult vědy je tu pak v režii scientistů, kteří vášnivě degradují neempirickou filosofii (metafyziku) na nižší vývojový stupeň. Pod ním se už podle Comta nachází jen náboženská mytologie. 

Na takovém filosofickém pozadí bylo ovšem snadné postavit empirickou vědu proti náboženství a svěřit jí roli tvůrce nového, prý racionálního vidění světa i člověka. To byl bod světonázorového obratu západní civilizace, ve vědomém a chtěném protějšku ke křesťanským dogmatům. Ve sporu s křesťanským pojetím přišla ke slovu ideologická složka osvícenského světonázoru. Osvícenští ideologové interpretovali spor jako boj světla rozumu s náboženským tmářstvím. Taková interpretace samozřejmě získala široký konsenzus vzdělanců následujících staletí. 

Proč ale mluvíme v této souvislosti o ideologii, když přece osvícenci přísahají na vědu? Protože z filosofického hlediska není skóre tak jednoznačné. Osvícenci si světlo rozumu přivlastnili až moc jednoduše. Přitom přišel zkrátka i ten velebený rozum, neboť jeho vědecká kapacita byla protismyslně zredukována na oblast speciálních věd. Proč protismyslně? Protože taková absolutizace speciálních věd ve světě vědecké racionality je osvícenci prezentována jako pevná součást vědeckého vývoje. Přitom ale sama výkonem osvícenci preferovaných věd být nemůže; je z podstaty filosofická. Víme, že za osvícenským uzurpováním vědecké racionality stojí prokazatelné filosofické omyly empirismu, který je zatížen inherentními rozpory. Jakými? 

Empirici vykládají, že se rozum potkává s realitou jen na úrovni empirických jevů. Sami však tuto svou moudrost hlásají z neempirických, metafyzických výšin. Jejich analýzy a verdikty o lidském myšlení jsou situovány daleko za hranicemi pouhé zkušenosti. Přesto jim osvícenští scientisté věří jako spolehlivým výkonům racionálního myšlení. Tím jen rozšiřují absurditu celé této myšlenkové tradice o další rozpor. 

Vyvýšení empirických věd na trůn vědecké racionality a jejich pasování na hlavní zdroj racionálního, pokrokového světonázoru se tedy nepochybně zakládá v rozporech empirismu. Takový je nález filosofické kritiky. Od ní se také dovídáme, že tvorba světonázoru na bázi empirických věd je podivuhodným, přesněji řečeno ztraceným podnikem. Závažné světonázorové otázky totiž přesahují možnosti empirických věd. Skuteční vědci z řad specialistů nepředstírají, že na ně znají odpovědi; přiznávají naopak, že je vůbec neřeší. To ovšem bere ideologům vítr z plachet.

Odpovědi na otázky o bytí či podstatě člověka, o povaze, dimenzích a smyslu lidského života, o žebříčku životních hodnot nejsou v kompetenci empirických věd. Je-li tedy na nich založený světonázor vydáván za racionální, je to z filosofického hlediska eufemisticky řečeno velké nedorozumění. Po pravdě řečeno se jedná o ideologický podfuk.

Znamená to snad, že se filosofie staví na stranu náboženství proti vědě? Na stranu dogmat víry proti vědeckým důkazům? A to se přitom tváří jako kritická? Takové otázky jsou sice sugestivní, ale vycházejí z falešné osvícenské perspektivy. V ní se totiž na základě empiristických omylů a ideologických předsudků předpokládá, že věda smetla víru, protože empirická věda jakožto nejvyšší kritérium vědění např. o Bohu jednoduše nic neví; takže prý není. V souvislosti s případným sporem vědy a víry se ale správně položená otázka především ptá, jestli empirická věda vůbec může vědět, že Bůh není. Správná odpověď zní, že to vědět nemůže. Z toho, co vědci vědí, ještě neplyne, že neexistuje to, co neznají. Krom toho je problém Boží existence neempirický. Neexistenci Boha by tedy mohli specialisté na hmotu vyvozovat jen tehdy, kdyby jeho existence odporovala nějaké jimi dokázané pravdě; rozumí se skutečně dokázané.  

Kdyby tedy osvícenci odložili svůj ideologický zápal, mohli by nahlédnout, že jejich vymezování vůči náboženství nemá ve vědecké racionalitě, jak oni jí rozumějí, žádnou oporu. Že tedy konflikt vědy a víry je jen ideologicky zinscenovaný; ve skutečnosti je ale možná umělý. 

Osvícenci by tedy museli mít po ruce filosoficky přesvědčivý důkaz o neexistenci Boha (ne jen feurbachovské fantazie a nietzscheovské vášně), aby mohli na konfliktu vědy a víry rozumně trvat. Takový důkaz však nemají. Proto je přinejmenším předčasné se ptát, na čí straně stojí filosofie ve sporu vědy a náboženství. Není totiž zřejmé, že by ve sporu nutně být musely.  

Filosofické zpřesnění tedy proměňuje obecně vžitou představu o osvícenství jakožto věku rozumu v ideologickou fikci, aniž by popíralo, že má obrovskou vitalitu. Na pozadí absence relevantních filosofických pravd se totiž tato oblíbená představa zaštiťuje rozvojem přírodních věd, ideologicky zneužívaných v gigantickém zápase světonázorů.  V této pokřivené optice se musí náboženský životní názor nutně jevit jako anachronický. Osvícenský mýtus o věku racionality se přesto náramně ujal. Čím dál víc také konvenuje životnímu pocitu moderního člověka; ostatně ho svým nezaslouženým úspěchem sám zplodil.

Kritická filosofie je vůči náboženství metodicky neutrální; nevychází z víry. Bezpečně však rozpoznává omyl osvícenců o lidské racionalitě. Proto také snadno demaskuje osvícenský světonázor jako toliko zdánlivě racionální. Nemůže mu dát beze všeho za pravdu; odmítá jeho monopolizovaný nárok na racionální přesvědčivost. Dojem racionálnosti osvícenského světonázoru vzešel jen z ideologicky motivované transformace legitimního metodického materialismu přírodních věd (zkoumají jen hmotu) v materialismus reálný. Ten však v osvícenském kontextu pouze parazituje na přesvědčivosti přírodních věd.

Materialistický světonázor se stal nejen obecným rámcem sekularizace moderního života, ale také hybatelem sekularizačních procesů západní civilizace posledních století. Obecně se má zato, že se jedná o nesporný pokrok v osvobozování osobního a společenského života od staletých předsudků. Filosoficky vzato však osvícenci proti všemu zdání především nahrazují jeden dogmatický světonázor jiným, protikladným, leč neméně dogmatickým světonázorem – možná skutečně mylným. Rozdíl je jen v tom, že teologové vědí, že věří, zatímco osvícenci věří, že vědí. 

V době, kdy levicoví liberálové převzali kormidlo společensko-politických pohybů, jsou dogmata materialistického světonázoru natolik fixována, že už téměř nikdo necítí potřebu tato filosofická východiska jejich ideologie kriticky překontrolovat. Konsenzus o samozřejmosti materialistických dogmat se zdá být v širokých vrstvách vzdělanosti neotřesitelný. Osvícenský světonázor se tedy prosazuje vším jiným než racionální evidencí. Připomeňme jeho uzlové body:

Bůh není. Náboženství člověka zotročuje. Moderní člověk ho proto odkládá nejen jako starou veteš, ale i jako okovy. Materialistické vidění světa je naproti tomu osvícené, vychází vstříc odvěké touze člověka po naprosté nezávislosti. Dospělý člověk si užívá života výlučně podle vlastního rozvrhu. Žádná vyšší moc, žádné božstvo nepředpisuje, jak v podstatě žít. Člověk je totiž produktem evoluční náhody, vznikl šťastným souběhem neosobních, anonymních sil. Proto je také svým pánem, je režisérem svého bytí. Sám si udílí veškerá práva, sám také určuje veškeré normy jednání a nezodpovídá se nikomu než sobě, potažmo dějinám. Smyslem jeho existence je svoboda rozhodování (individuálního či kolektivního), vystupňovaná na maximum. Těžko se tu proto rozumně odpovídá na námitku o vyprázdněném pojmu zodpovědnosti. 

Místem lidského pobývání je výlučně tento zkušenostně dostupný svět; zásvětí je fikce. Údělem pozemské existence je boj o co možná největší porce pomíjivého štěstí; nic lepšího takto vymezený lidský svět neskýtá. Navíc se v něm střetává finalita individuálního života s finalitou společenského života. Tento konflikt je nevyhladitelný, permanentní a (jak jinak) dějinotvorný.

V perspektivě osobního života, viděno optikou pokrokových liberálů, má každý právo vybrat si štěstí podle vlastních tužeb a představ. Všechny životní styly jsou proto rovnocenné a objektivně vzato není jeden lepší než druhý. A poněvadž závaznost společenských omezení je koneckonců jen smluvní, relativní, ospravedlňuje vidina či logika osobního sebezvýhodňování i překračování společenských dohod.

V perspektivě společenské, viděno optikou socialistů, má zase každá společnost právo vést svou komunitu k cílům a ideálům, které jí vytyčí vlivní a mocní. K tomu má právo vytvořit svůj vlastní mravní kodex, jenž pak ospravedlňuje všechny prostředky, které k zářným zítřkům pokročilé, elitami nadefinované humanity vedou. Tuto svou morálku včetně světonázorové orientace může mocensky předpisovat podřízeným občanům, může je v jejím duchu neomezeně disciplinovat, převychovávat a zasahovat tak do jejich nejniternějšího soukromí; může ho zpolitizovat.

Ano, život je podle materialistů boj o vnitřní i vnější životní prostor, je ustavičným individuálním či kolektivním sebeprosazováním. Takový je podle nich obecný zákon přírody. Pravidla boje si už každý jedinec či každá komunita určí samy. To samozřejmě nevylučuje různé společenské či mezinárodní smlouvy. Objeví-li se však silnější potřeby či zájmy, neexistuje nic, co by mohlo ve svědomí bránit tomu, aby byly proměněny v cár papíru. Život je přece primárně boj.

Samozřejmě, že se tato tvrdá realita musí halit do ušlechtile vyhlížejících sloganů a frází, musí být „změkčována“ předstírající rétorikou a zastíracími manévry.  Je interpretována jako boj (např. jakobínů) o rovnost, volnost a všelidské bratrství, jako nikdy nekončící zápas o nejsvětější humanistické ideály, předepsané těmi nejušlechtilejšími postavami dějin. Jen jestli se na nich lidstvo shodne. Jestli se vůbec shodne na tom panteonu ušlechtilých. Pro ideologa to ovšem není žádný problém; ten vždy „ví“… 

Z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu uhýbá lidská citlivost tvrdé realitě a na rozdíl od svých starších sourozenců, zvířat, potřebuje iluze něčeho vznešenějšího, než je jen holá přírodní zákonitost boje o život. Ale taková přecitlivělost přece nemůže zpochybňovat vědecký realismus materialistického obrazu světa. Tento úspěšný světonázor se v průběhu dvacátého století bezkonkurenčně prosadil do učebních osnov jako vědecký, vpravdě humanistický odkaz osvícenské tradice. Stal se bezmála povinným vyznáním učitelů na všech stupních vzdělání. Rámcově materialistický výklad člověka byl kulturně konkretizován a etablován.  Za pomoci tendenčně interpretovaných dějin pak bylo konkurenční náboženství posláno na Západě do historie.

Z dosavadní znalosti podstaty a vlastností mravnosti však můžeme také zde zapochybovat o takovémto „soudu Dějin“. Ať už si např. o křesťanství myslíme cokoli, jednu, nikoli zanedbatelnou přednost oproti moderním humanistům mělo: Dějinami nepodmíněný, obecný mravní zákon neegoistického obsahu. Z hlediska kritické filosofie se tím ovšem hodnocení dramaticky mění: Asi tak, jako když porovnáváme zdraví člověka s pevnou a se zlomenou páteří.

V tom existenciálně nejdůležitějším, totiž etickém ohledu, zaostává pokrokový světonázor moderních humanistů za křesťanským pojetím dobrého života zcela a beznadějně.  Ať už má tedy křesťanská dogmatika jakýkoli původ a platnost, v řádu lidství (primárně vymezeném etickými kritérii), nekonečně převyšuje dogmatiku materialistů. Nároky, požadavky, prostředky a cíle soudobé kulturní revoluce levicových liberálů by také měly být hodnoceny především z etického hlediska. 


2. Kulturní marxismus obecně


Neomarxisty lze charakterizovat jako profesionální revolucionáře, kteří také chtěli od základu změnit společenské řády, standardy a praxi, podle svého, pokrokového, leč nelidského světonázoru, ale přehodili výhybku. Přesměrovali revoluční elán z továren do univerzit, konferenčních sálů, redakcí a dalších center kultury. Vlak plný revolučních výzev a idejí už nemířil primárně do prostředí dělnického, ale mezi intelektuály. Zatímco ortodoxní marxisté s dějinnou dogmatikou zaškatulkovali občany v nezměnitelném pořadí dělníci-rolníci-pracující inteligence, kulturní marxisté pořadí obrátili: Nositeli pokroku a hybateli revoluce musejí být intelektuálové. Proč?

Protože skutečný úspěch revoluce vyžaduje radikální změnu především morálního smýšlení veřejnosti. Lidé totiž hodnotili lidské činy podle ustálených norem a hodnot. Tradiční morálka byla po staletí normativním, prakticky orientačním principem někdejších západních společností. Přitom v podstatě odporuje materialistické antropologii. Od dob osvícenství to sice měla tradiční morálka etického univerzalismu teoreticky čím dál víc nahnuté, ale ve společenském vědomí a v praxi ještě setrvačně odolávala. Láska k Bohu, k vlasti a k rodině pořád ještě něco znamenala. To museli kulturní marxisté změnit především. Pochopili, že když se veřejné mínění odkloní od tradiční (středověké!?) morálky, mohou se ideály revoluce hned jevit jako přijatelné, osvobozující, jako odpovídající dnešní době a vývoji. Veřejnost se s nimi snáze ztotožní, a o to má revoluce především usilovat – nikoli o pouhé její znásilnění.

Takové konsenzuální změny mravních představ a postojů veřejnosti mohou být ale dosaženy jen soustavným intelektuálním působením v protisměru. Proto bylo třeba angažovat pokrokově smýšlející intelektuály v boji o kulturní instituce Západu a učinit z nich agenty revoluce; dělníci např. mohli těžko učit novou morálku. Expanze materialistického životního názoru na Západě a mýtus vývoje, který posílá každý mravní nárok na obecnou platnost do minulosti, připravily pro takový záměr půdu, příhodné klima i vhodný lidský potenciál. Obsazení kulturních, vzdělávacích, komunikačních i bavičských institucí agenty a sympatizanty revoluce pak přivodilo soustavnou subverzi staletími zažitých morálních hodnot západní civilizace.  

Se vzrůstajícím porozuměním veřejnosti se propagandistická rétorika vyžívala v líčení všelidské morálky obecného mravního zákona jako nerealistické, středověké, tmářské, pokrytecké, autoritářské, měšťácké, patriarchální či rovnou fašistické. Snaha o její likvidaci byla korelativně vnímána a prezentována jako zápas o opravdovou humanitu. Svoboda, emancipace, lidská práva, spravedlnost, rovnost, tolerance a citlivost k jinakostem bezmála všech druhů a úrovní byly standardně vydávány za jeho cílové hodnoty. Filosofickým měřítkem opravdovosti této nové humanity byla ovšem materialisticky deformovaná, ontologicky vyprázdněná či zfalšovaná antropologie. Ideologická kritéria se pak odvozovala z nenávisti kulturních marxistů k tradičním hodnotám Západu a k bílé rase vůbec. Veřejnost však v obou případech postupně uvěřila, že se jedná o vývojovou supremaci.

Tento strategický obrat neomarxistů vzešel mimo jiné i z jisté frustrace; dělníci selhali. V éře expandujícího materialismu proletariát jednak logicky prahnul po hmotných požitcích a měšťáckých metách. I u dělníků byly v této pokročilé době peníze „až na prvním místě“. Krom toho neměli moc pochopení pro revoluci v hlavách. Jakožto intelektuálně pasivnější složka společnosti byla dělnická třída spíše závislá na zaběhnutých konvencích a ustálených hodnotách. Svou relativně konzervativní morálkou zdravého rozumu a svými přízemními zájmy se tedy dělníci ve věci revoluce neosvědčili; nestali se její avantgardou. Ukázalo se, že nejsou hodni být nosnou silou jejích vznešených ideálů. Dělali spíše jen stafáž pokrokovým orgiím a mocenským hrátkám zapálených revolucionářů – pozdějších byrokratů a elit totality.

Jak to? Copak Sovětský svaz nenastolil dokonalou diktaturu proletariátu? No, nastolil především diktaturu. Ta ale ještě nezaručuje opravdové revoluci úspěch. Úspěšná revoluce má vyšší ambice. Jde jí v posledku o získání veřejnosti. Vzhledem k takovému cíli je však revoluční teror spíše kontraproduktivní. Na základě strachu se s ideály revoluce nikdo vnitřně neztotožní. Dělnická revoluce však mohla být sotva jiná než násilná. Západní marxisté tedy pochopili, že revoluční teror může získat moc, ale nikoli duše terorizovaných. Všimli si, že dělníci nejenže nevzali ideály revoluce za své; nebyli ani způsobilí je k jejich realizaci vést. Byli k nim jen zneužiti, manipulováni, ale nerozuměli jim.   

Marx se sice holedbal, že postavil Hegela z hlavy na nohy, zapomněl ale dodat, že už sama společně sdílená dialektika v podstatě obrací naruby celou realitu.  Právě na tento revoluční odkaz však přísahají marxisté všeho druhu, aniž si ve své filosofické podprůměrnosti a mravní nezodpovědnosti uvědomují, co páchají. Neomarxisté sice byli s bolševiky zajedno, že tradiční společnost musí být rozvrácená a verbálně se s nimi shodli i na tom, že revoluce musí být fundamentální. Fundamentálnímu záběru však rozuměli hlouběji: Zaměřili se na vnitřní reformu západních společností. Proto zvolili strategii nenásilné, postupné a niterné převýchovy občanů, především na úrovni morálního smýšlení. Dobydou-li toto centrum životní orientace člověka, získají jeho srdce. Pak se stanou revoluční ideály přijatelnější a realizovatelnější. Morální převýchova společnosti má větší šanci, když se děje slovem – ne bičem.  Kulturní marxisté se tedy soustředili na intelektuální destrukci tradičních hodnot, nikoli na fyzickou likvidaci kněžourů, buržoustů a kulaků – abychom užili neotřelý slovník starých revolucionářů. Lepší je zrušit náboženství v hlavách než bourat kostely; ty prázdné jsou už neškodné. 

Filosofické rozložení sil i celkové kulturní klima byly, jak řečeno, pro takový záměr více než příznivé. Osvícení marxisté tedy stočili revoluční energii od ekonomie ke kultuře. Jestliže byl úhlavním nepřítelem původních marxistů kapitalismus, objevili kulturní marxisté svého nepřítele rovnou v celé západní civilizaci – nakolik byla určena tradičními hodnotami. K tomu bylo mimo jiné zapotřebí kultivovat prostředky ideologického boje. 

Marxisté všeho druhu jsou nejen profesionálními revolucionáři, ale také ryzími ideology; hrají primárně na emoce. Když se ideologům podaří najít správnou tóninu, ustupuje racionalita rychle do pozadí. Nastupuje nablýskaná rétorika, psycho-sugesce, pokrytecké moralizování, sofistické kejkle, úderné slogany i sprostá, vytrvalá demagogie. Tou správnou tóninou se ukázalo být zaklínadlo boje za práva utlačovaných; vypukla hra na spravedlnost. Ortodoxní marxisté byli fascinováni vykořisťováním dělníků. Kulturní marxisté jsou velkorysejší: Chtějí osvobodit všechny utlačované i „utlačované“. 


3. Protagonisté a pokrytecká dogmatika tzv. kritické teorie


Hlavním stratégem kulturních marxistů byl Gramsci. Ten také přišel s nápadem pasivní revoluce a pověstného pochodu institucemi. Byl to především on, kdo pochopil, že úspěch revoluce primárně vyžaduje změnu morálně-kulturního paradigmatu; to prakticky znamenalo především důslednou dechristianizaci západních společností. Filosoficky viděno představuje taková změna konec žitého etického univerzalismu. To znamená zánik autority všelidské spravedlnosti v životní praxi moderního člověka. S tím ovšem Gramsci neměl problém. Jako přesvědčený stoupenec historismu byl logicky etickým relativistou, kterému pojmy lidské přirozenosti a skutečného mravního zákona opravdu nic neříkaly. 

Morálka není pro marxisty nic jiného než historicky nahodilý, nahraditelný socio-konstrukt. Jako taková upadá do bezvýznamnosti, a to tak dalece, že může být libovolně instrumentalizovaná ve službách ideologie podle geniálně jednoduchého vzorce: Dobré je, co jí slouží, zlé, co jí škodí.

Na pozadí takové trivializace mravnosti Gramsci prozíravě vsadil na ty vrstvy společnosti, které mají na vnímání hodnot rozhodující vliv. Přirozenými socio-kulturními autoritami jsou intelektuálové. Ti moderní, pokrokoví měli drtivou převahu a byli už dlouho nahlodáváni materialismem i hodnotovým relativismem. Gramsci v nich rozpoznal spojence. Vyzýval je tedy, aby se ujali věci kontrakultury a postupně získávali pozice v takových institucích, jako jsou univerzity, školy, média, parlamenty, soudy, umělecké agentury. 

Všechny oblasti života musejí být zpolitizovány. Musejí být infiltrovány rozvratnými idejemi, aby bylo prostřednictvím mediálně – kulturních manipulací postupně získáváno veřejné mínění. Věc revoluce se tak nenápadně stane masovou záležitostí. Její prosazování povýší na hlavní cíl politiky a nastolí novou, vývojově adekvátní morálku a kulturu. Ta šťastná chvíle nastala, když se stal levicový liberalismus ideologickým hegemonem euroatlantické civilizace. Gramsciho vize tím byla uskutečněna.

V širší filosofické souvislosti je zřejmé, že Gramsci tímto chytrým tahem jen akceleroval proces praktické realizace dominantních filosofických idejí dvacátého století. Úspěch nenásilné, plíživé revoluce se dostavil. Viditelně ho odstartovala zlatá šedesátá. Gramsci se realizace svého geniálního plánu nedožil, ale jeho zápis v Dějinách Revoluce je nesmazatelný.

Jiný gigant neomarxismu, Lukacs, revoluci sice trochu uspěchal, když už zkraje dvacátých let zaváděl na maďarských školách radikální sexuální výchovu jako účinný prostředek napadení rodin. Čas k ní ovšem dozrál až v naší době. Soudruzi mu ale mohou závidět, s jakou jasnozřivostí předjímal nezadržitelné tažení dnešních levicových liberálů za pokrokovou paralýzou rodinného života.


3. 1 Teoretické předstírání frankfurtské školy

Systematicky a ve velkém rozjeli kulturní revoluci zakladatelé a exponenti frankfurtské školy; ta se v průběhu let prezentovala jako kritická teorie. Podle jejího hlavního spolutvůrce, M. Horkheimera, měla být kritikou stávající společnosti, která vychází ze znalosti historických příčin a sociálních podmínek vzniku jejího (kritizovaného) stavu, a měla vyústit do ucelené teorie.  Taková kritika je prý hlavním cílem filosofie, ale má být především výsledkem interdisciplinárního úsilí různých společenských věd. Pokleslá představa pozitivistů o filosofii tu přišla vhod. 

Kritická teorie měla překonat tradiční společenské teorie mimo jiné tím, že se odpoutá od jejich ideologických vazeb. Naneštěstí mělo celé to interdisciplinární zkoumání marxistické předpojetí i zadání – a to je přece dost silná ideologická závislost. 

Horkheimer nicméně přesvědčoval soudruhy i svět, že kritická teorie je věcí kritického rozumu. Ten má v jeho pojetí rentgenovat společenskou praxi a odhalovat v ní absenci rozumnosti. Víme ovšem, že zvláště v Německu přišla po Kantovi jak inflace krititicismu, tak i korelativní úpadek filosofické racionality. Kdekdo se tu zaklínal kritickým rozumem, aniž tušil jeho skutečné nároky. Také Horkheimer pro své, pohříchu jen ideologické účely, kritický rozum patřičně modifikoval, či spíše zredukoval. Vybavil ho teoretickým posláním odhalovat hluboké rozpory stávající společnosti. Krom toho zfunkcionalizoval kritický rozum k praktickému tažení za osvobozování člověka od všech forem útlaku a podřízenosti. Společenská praxe tím prý dospěje vedle svobody rovnosti a všelidského bratrství i k vytoužené rozumnosti. To vše by samozřejmě vyžadovalo skutečně filosofický rozum a skutečně kritické, nepředsudečné reflexe lidské reality, společnosti i historických procesů.

Jako ale marxisté barbarsky ztrivializovali mravnost (dobré je, co slouží revoluci, špatné, co jí překáží), tak u těch frankfurtských dopadl i kritický rozum. Ti se jím sice oháněli, protože to dobře vypadalo a oni přece chtěli imponovat intelektuálům. Musíme si ale zvykat, že u revolucí posedlých ideologů obvykle platí pravý opak toho, co čteme v jejich proklamacích. O tom, že si příslušníci frankfurtské školy užívání kritického rozumu jen namlouvali, nejlépe svědčí fakt, že je ten jejich „kritický rozum“ rychle dovedl k šokujícímu objevu, který se pak stal mantrou Nové levice: Žádná objektivní pravda neexistuje; existují jen navzájem soupeřící programy. 

Tento „objev“ není jen sebepopřením samotného, údajně kritického rozumu, který ho tak prostoduše zplodil a dogmaticky předložil. Ani není jen banálním pózováním subjektivisty, který se nechal zlákat k filosofování, ale bohužel ještě nezačal kriticky myslet. Podává také daleko pravdivější svědectví o intelektuální úrovni frankfurtských ideologů než to matoucí pojmenování vlastní teorie, jímž chtějí přesvědčit o své kritičnosti. Jejich „kritický rozum“ byl dohnán vlastní genetickou výbavou, která je v podstatě relativistická. Musí se ovšem přiznat, že v současnosti má takový teoretický kolaps jednu praktickou výhodu: Přispívá k oslovování dnes už relativismem dobře proškolené postmoderní veřejnosti. Jako by frankfurtští myslitelé jasnozřivě anticipovali vývoj.

Protagonisté kritické teorie tedy svým „poctivým objevem“ obecného pokrytectví v předstírání pravdy mocně tlačí společensko-politický diskurz pod úroveň racionality. Vytvářejí tím prostor čirého voluntarismu, v němž se sami pohybují s nevídanou virtuozitou. Za určitých ideologicky příhodných okolností platí: Omyl je pravda, zločinec je obětí a vice versa, bezpráví je spravedlnost, zotročování je osvobozování a levicová diktatura je reálnou kulminací lidských práv, ne-li rovnou rájem na zemi. 

Kromě orgií dialektiky se v klimatu iracionálního voluntarismu také neomylně uplatňuje dvojí metr, např. při preferování vybraných menšin: Rasistou může být jen běloch, násilí v sebeobraně může užít jen příslušník té menšiny, která získala štempl „utlačovaná“, tolerováníhodné je vše levicové, oponenti naopak zaslouží jen represi…

Také v obecné filosofické souvislosti bije do očí, že si frankfurtští ideologové přisvojili kritický rozum neprávem. Opírají totiž východiska svých „kritických“ reflexí společnosti o rigidní dogmatiku historického materialismu. Na ni napojili ideologicky motivované výklady lidského života. Výkladovými principy přitom učinili ontologicky nadsazené a v ideologickém předpojetí interpretované společensko-historické podmínky; z nich už se dá vykouzlit a odvysvětlit cokoli. V jejich účelovém používání jsou neomarxisté obzvlášť vynalézaví. 

Kritická teorie se tedy nestala nástrojem urputného boje proti tradičním společnostem Západu jen tak mimoděk, nahodile. Nebyla jako výsledek ideologicky neutrálního myšlení nejprve sestrojena, a potom pouze ad hoc aplikována. Byla evidentně vytvořena jako nástroj revolučních změn. O ty šlo marxistům především; teoretická poleva byla druhotná, na dojem vypočítaná. Také z toho důvodu nemůže být kritická teorie vydávána za výkon kritického rozumu; kritičnost se tu stala pouhým ornamentem.

Kritická teorie má být teorií společenské praxe, má mít praktické vyústění. Podle jejího zakladatele M. Horkheimera není jejím cílem nic menšího než změna celé společnosti. Změna k čemu? Ideál měl Horkheimer vznešený, hodný takové revoluce.  Není jím zase nic menšího než společenství svobodných, racionálně vyspělých lidí. Ti prý budou při tvorbě společenské reality oproštěni od ideologicko-iracionálních tlaků a následně odstraní všechny formy útlaku. Tedy něco jako pozemský ráj; od marxisty obzvlášť slibné a důvěryhodné. 

Těžko říct, zda tu jde pouze o marketingový slogan, nebo jestli byl Horkheimer skutečně takovým utopistou; před smrtí svůj ideál opustil. Stojí za povšimnutí, že Horkheimer tak úplně nesdílel Marxovo kolektivistické vidění člověka. Měl slabost pro liberální ohledy na individualitu, takže možná jako jeden z prvních anticipoval levicový liberalismus.

Kritická teorie byla v protějšku k teoriím moderní společnosti prezentovaná jako vpravdě kritická. Ty druhé byly shledány ideologickými (sic!). Monopol na kritičnost měl mimo jiné znamenat, že jediná kritická teorie byla s to rozlišit, co je v společenské praxi rozumné, a co nikoli. Zvláště vzhledem k bombastickým cílům by byla u protagonistů kritické teorie také žádoucí filosofická zdatnost. Měla by být patrná jak v obsahu, tak i ve způsobu filosofického myšlení. Na rozdíl od speciálních společenských věd má mít totiž kritická teorie celostní záběr, ale něco takového je bez explicitních filosofických předpokladů nemyslitelné. Jejich verifikace se pak neobejde bez skutečně kritického myšlení, neobejde se bez náročné, filosoficky přesvědčivé argumentace. Něčeho takového však nejsou materialisté či etičtí relativisté jako takoví, čili principiálně, schopni.

Filosofickou nezpůsobilost tu potvrzuje i fakt, že si např. Horkheimer představuje celostní záběr společenského života jako spojení Marxe s Freudem, jež se vlivem Marcuseho náramně ujalo. Jako by byla ontologická podstata společnosti totožná s pouhým souhrnem předmětů speciálních antropo-oborů. Ty jsou zde navíc chronicky zatíženy filosoficky neudržitelnými omyly antropologického redukcionismu a etického relativismu obou velikánů moderní materialistické dogmatiky.

Jako musí vycházet pravdivá teorie z pravdivých premis, musí také spravedlivá kritika vycházet z poctivého úmyslu a nepředpojatého pohledu na věc. Nic ale není frankfurtským revolucionářům vzdálenější. Ačkoli shlížejí na „buržoazní ideologie“ spatra, jsou právě oni těmi nejautentičtějšími nositeli ideologické pokleslosti. Bezohledný agresivní voluntarismus a široký rejstřík nečestných, machiavelistických prostředků prosazování jsou u neomarxistů samozřejmostí. Jakoby svůj objev toho, že v boji soupeřících programů je pravda pouhým epiteton ornans, čerpali z hluboké introspekce. 

Kulturní marxisté sice jako přesvědčení relativisté poučují na všechny strany, že rozlišování pravdy a omylu je jen projevem mocenské zvůle; že přesvědčení o absolutních pravdách a rozlišování dobra a zla jsou fašistické. Sami se však ve věci vlastního zájmu orientují s bezelstnou jednoznačností a s odzbrojující ideologickou prostoduchostí: Dobré je, co slouží revoluci, špatné je, co jí překáží; a basta. Pravdivé je to, co potvrzuje revoluční ideály a ospravedlňuje revoluční praxi; mylné je to, co takové ideály a takovou praxi odmítá; basta.

Lépe už se snad pohrdání objektivitou, pravdou, skutečností a člověkem vyjádřit nedá. Otrlejší neomarxisté už ani tuto svou filosofickou ubohost neskrývají. Např. jejich interpretace dějin je jednou velkou difamační kampaní, která je motivovaná nenávistí k tradičním hodnotám Západu. Soustavné, opovržlivé plivání na historii Západu se pak ukázalo být osvědčenou metodou šíření této nenávisti. Tím se ohlašuje druhý charakteristický rys kritické teorie.


3. 2 Morální pokrytectví

Protagonisté kritické teorie odhalili, že kořenem veškerého zla západní civilizace je křesťanství. Kdyby byly materialistický obraz člověka či relativistický výklad řádu lidského života evidentními filosofickými pravdami, pak by se ještě s jistou tolerancí dalo takové kritice rozumět. Méně pochopitelné už ale jsou jistoty, v nichž neomarxisté pokládají své rozporné představy lidského bytí za pravdivé. Jednoduchá sázka na vývoj novověké filosofie k nim opravdu nestačí.

Křesťanství jako náboženská dogmatika a jako kulturotvorný princip západní tradice se tedy stalo snadným terčem soustavné destruktivní kritiky. Na odstřel byla především nepřijatelná křesťanská morálka. Proto byla neomarxisty do omrzení vykreslována jako zdroj univerzální fašistické mentality západních společností a jako příčina pandemie psycho-sociálních patologií. Pro permanentně nakvašené kavárenské remcaly, neschopné souvislejšího nahlédnutí lidského údělu, nepředstavoval takový myšlenkový zkrat žádný problém. 

Následovaly kanonické předpisy kritické teorie. Hierarchické uspořádání je z principu nespravedlivé, autorita už je přímo tyranií. Kázeň v sexuálním životě je také nesnesitelná, plodí neurotiky; manželská věrnost je něčím, co se musí léčit. Úcta konzervativců k hodnotám tradice uráží vývoj a vede k rasismu. Přirozený mravní zákon byl moderními filosofy postupně interpretován jako antiteze svobody a sebeodcizení člověka. Kulturní marxisté k této konsenzuální devalvaci mravnosti přidali své specifikum: Odhalili ho jako zdroj i nástroj útlaku. 

Boj proti útlaku se stal hlavním propagačním motivem a vývěsním štítem kulturních marxistů; jejich nasazení i šíře záběru byly impozantní. Kromě heterosexuálních bílých mužů jsou prý všichni utlačovaní: ženy, děti, barevní, homosexuálové, přistěhovalci, páriové, dekadenti… Veřejnost se tedy musela za každou cenu dozvědět, že s kulturním marxismem přišla na scénu síla, která skoncuje se všemi formami utlačování; ideálem se stala absolutní (nejen) mezilidská rovnost. 

Takový program nefascinoval jen humanitní vzdělance; bral za srdce i širokou veřejnost. Jako by se poprvé v dějinách zjevila sama Spravedlnost. Za líbivými hesly o svobodě, emancipaci, rovnosti, spravedlnosti a lidských právech mnozí tušili obrovský posun v humanizaci společnosti. Dnes, v době triumfu kulturní revoluce, jsou už o něm absolventi humanitních studií skálopevně přesvědčeni. Disidenti ale nesouhlasí. Především vidí, že se kulturním marxistům vzývané hodnoty „dialekticky“ zvrhávají v pravé opaky: Svoboda v otroctví, spravedlnost k privilegovaným menšinám v zásadní nespravedlnost k ostatním, rovnost v totalitu a lidská práva v diktaturu nelidskosti. Na rozdíl od morální rétorikou oslněné veřejnosti přemýšlivější lidé obludné pokrytectví neomarxistů rychle prohlédli. Stačilo, aby si dali do vztahu jejich morální exhibování s jejich revolučními záměry.

Cílem revolučního tažení je přece zničení stávajících západních společností; jejich radikální hodnotová reorganizace. Pohonem je tu nenávist k jejich tradiční podobě, především k jejím mravním hodnotám a „stereotypům“; ty je třeba dekonstruovat. No a geniálním prostředkem se tu ukázal být ten předstíraný zájem o všechny utlačované světa a jejich šikovné zmobilizování. Všichni, kdo údajně úpěli pod jhem heterosexuálních bílých mužů, byli zproletarizováni. Získali status obětí, a tedy i bezvýhradnou podporu a výsadu nedotknutelných; stali se občany vyšší kategorie. 

Kulturní marxisté tedy zvedli prapor všech „utlačovaných“, neboť v nich jasnozřivě rozpoznali rozvratnický potenciál. V projektech multikulturalismu a radikálního feminismu např. učinili z přistěhovalců a sexuálních menšin beranidlo na rozbití tradičních západních společností – zvnějšku i zevnitř. Když ovládli prostor, vybudovali kolem nich obranný val exaltované tolerance a politické korektnosti, která zakazuje bílé populaci jakoukoli jejich kritiku jako prý nepřijatelný, hanebný rasismus. Nekritizovatelnost privilegovaných menšin marxistickým ideologům vyplývá z toho, že jsou jejich příslušníci utlačovaní. Kdo nepřistoupí na zvláštní logiku těchto šablon ideologicky naprogramovaného myšlení, je prý k právům utlačovaných lhostejný. Pak je zřejmě také netolerantní, jedná z nenávisti a zaslouží úděl na smetišti dějin – a sem už se dá dosadit cokoli. Jak vidno, ve finále se motivy bolševiků a neomarxistů zase sbíhají. 

Principiální a všestranná ochrana účelově privilegovaných, protože ideologicky vytěžitelných menšin, nabrala podobu fanatického nadřazování a nadržování: Jejich členové jsou jakožto utlačovaní vždycky (apriori) v právu. Neomarxisté se stali experty na vymýšlení lidských práv nové generace podle ideologického klíče; subverzivní menšiny jsou jimi štědře obdarovávány. Stali se také pečlivými školiteli kádrů, nezbytných pro úspěšný kulturně – politický boj. 

Prvořadým úkolem univerzitního vzdělání není podle neomarxistů přivést studenty k samostatnému myšlení o věcech lidských. Je jím naopak ideologická indoktrinace, která má vyvolat odpor k morálním předsudkům rodičů, naladit je na to jediné správné, revoluční myšlení, vštípit jim revoluční kánon a pokrokové postoje kontrakultury. 

Jaké je to správné myšlení? Především osvobozující. Zbavuje životy jejich přirozené tíhy, jakou představují povinnosti, zodpovědnost, nesnadné úsilí o osobnostní růst a korelativní potřeba zápasu s vlastním egoismem. 

Jak se takové osvobodivé myšlení prosazuje? Snad namáhavým studiem? Precizní argumentací? Ale kdeže. Vždyť to jsou přece podle exponentů kulturní revoluce také jen předsudky a stereotypy, které byly vydávány za přirozené prostředky nalézání přirozených životních hodnot; nic přirozeného prý však na nich není. To jen náboženští fanatici a umanutí racionalisté ukládali nesmyslná břemena, aby jimi dusili životní spontaneitu a elán. Proto spustili protagonisté frankfurtské školy povyk kolem autority, pod jejíž ochranou se daří zodpovědnosti, povinnosti a ctnosti. K tomu přidali staletími osvědčené a psychologicky poučené působení na pudy, vášně a emoce. 

Například studenti jsou zrovna ve věku, kdy mohou snáze rozpoznávat volání svobody v postulátech sexuální revoluce. Když se tyto požadavky osvobozené sexuality zarámují materialisticko-relativistickou odborností, když se oplodní působivou světonázorovou demagogii evolucionistů či psychoanalytiků, uživotní četbou odvážných (konvence a společenská tabu hravě prolamujících) spisovatelů a ozdobí povznášející rétorikou morálního rázu, je úspěch formačního vymývání studentských mozků či chcete-li žádoucí převýchovy k nevázaným způsobům života nasnadě. V šedesátých letech slavili kulturní revolucionáři frankfurtského okruhu v tomto ohledu bohaté žně. Z jejich zásob dnes komfortně žije a vládne levicově liberální establishment současné euroatlantické civilizace.

Protože si frankfurtští neomarxisté narýsovali osu společenského zla v termínech Bůh – národ – rodina, zaměřili svou negativní energii především na tyto tradiční opory života. Tradičním náboženstvím pohrdají a snaží se ho nahradit novým – totiž svou všezahrnující ideologií. Kulturní identitu a homogenitu národů hledí rozložit a naředit masivní podporou přistěhovalectví a hysterickým antirasismem. Rodinu pak rozbíjejí atakem na autoritu otce, odnímáním práva rodičů být hlavními vychovateli svých dětí, právem na jejich prznění sexuální výchovou pornografického a homosexualistického rázu, posilováním závislosti na státu, potlačováním rozdílných rolí muže a ženy a rozdílů ve výchově chlapců a dívek, preferováním kariéry před mateřstvím. 

Nová levice odstartovala spanilou jízdu nejnovějšími dějinami. Na Západě se už stal její způsob myšlení se všemi jeho akcenty přikázaným mainstreamem. Široká veřejnost západních společností, omámená zčásti působivou, zčásti agresivní, vždy však vytrvalou rétorickou manipulací, přijala spásonosný projekt levičácké nápravy všech křivd světa jako samozřejmý progres humanity. Obětovala mu i vzývanou svobodu. Jak je to možné? 

Vedle filosofického nastavení intelektuálů může za takový úspěch kulturní revoluce neomarxistů nejen to, jak chytře navodili zdání spravedlivého zápasu, ale také jejich geniální strategie plíživého ovládnutí demokratických institucí. Nejprve těch, které přímo utvářejí veřejné mínění, tj. vzdělávacích a komunikačních. Protože tyto instituce v liberálních demokraciích zrovna neúpěly pod státním dozorem, nenarazili militantní aktivisté kulturní revoluce na větší odpor. Za několik desetiletí byly západní společnosti zpracovány do té míry, že dnes vítají radikální redefinice lidských práv, hodnot, rodiny, svobody a normálnosti jako standardy humanity 21. století. 

Kulturním marxistům se podařilo ideologicky zkorumpovat univerzity, média, vlády, justici i zábavní průmysl. Od šedesátých let minulého století systematicky vychovávají kádry a elity, které pak převychovávají zaostalé masy k neslýchaným absurditám, jimž budeme muset v dalších lekcích věnovat pozornost. Vypracovali téměř dokonalý mechanismus k získání socio-kulturní hegemonie.



3. 3 Bolševický pohled na dějiny  

Protože podle historismu všechno podléhá změně, stala se samotná skutečnost pro revolucionáře permanentní výzvou. Jak řečeno, bylo také nutné vylíčit stávající společenskou realitu i její historický kontext v temných barvách. Pak mohla být revoluce metodou kontrastu snadno interpretována v těch nejoptimističtějších termínech humanizace a osvobozování. Škaredou minulost vystřídá skvělá budoucnost – to se zdálo být pod klenbou obecné evoluční mytologie nanejvýš přesvědčivé.

Jako vítaná sugesce slouží kulturním marxistům chmurné, tendenční obrazy z dějin křesťanské civilizace. Negativní jevy se pomocí fabulace zesílí na maximum, vše pozitivní se zamlčí nebo vylíčí také jako negativní. Tato oblíbená propagandistická technika není samozřejmě jejich vynálezem; zvládli ji ale brilantně. Pro ideologa bez objektivistických zábran není ostatně nic obtížného vybírat z dějin jen negativní příklady a upravovat je pro vyvolávání revolučních vášní a formování žádoucího uvědomění (ne)gramotných mas.  Daleko obtížnější by bylo, kdyby měl převzít za své sériové moralizování tradičních společností aspoň teoretickou zodpovědnost. 

Jak by např. mohli Horkheimer s Adornem ospravedlnit svoji normativní kritiku společnosti, když byli přesvědčenými etickými relativisty? K tomu by přece potřebovali nerelativizovatelné, obecně platné mravní normy. Kde by je však jako relativisté s čistým intelektuálním svědomím vzali? Jako si při svém vesměs nominalistickém přesvědčení užívají přirozenou objektivitu vlastních pojmů, tak také ve své umanuté kritice tradičních společností intuitivně užívají normu obecně lidské spravedlnosti – ovšem pouze s ideologickou libovůlí, tj. dogmaticky a selektivně: Pro sebe nárokují, co u jiných deklasují na rezidua náboženského tmářství či produkty buržoazní ideologie. 

Revoluce ale unese všemožné rozpory; jen jim neříká nesmysly. Dopřává tedy svým vyvoleným možnost absolutních odsudků všech reakcionářů, vyznávajících obecně lidskou spravedlnost. Ale ne všechno, co snese revoluční zápal, je také dovoleno v řádu teoretického myšlení. V něm jsou protagonisté kritické teorie prokazatelně černými pasažéry. 

Proklamovaná kritičnost se tedy frankfurtským ideologům scvrkla na umanuté skandalizování Západní civilizace; to však stálo za to.  Jejich bezhlavá kritika rozsévá a živí tu nesmiřitelnou nenávist, v jejíž síle neomarxisté vytrvale působí k zániku Západu. Není to, jak řečeno, působení na úrovni racionality; pohybuje se výhradně v oblasti iracionální. Manko kritičnosti úspěšně nahrazují manipulačními technikami sociální psychologie a propagandistickými metodami. 

Moderním derivátem nenávistné kritické teorie jsou dnes např. univerzitně provozovaná tzv. kritická bělošská studia. Jde v nich hlavně o systematické šíření nenávisti k bílé rase. Ta prý je sociokonstruktem, který vytvořili běloši, aby instalovali nadvládu nad barevnými; hegemonie bílých musí být zrušena. Jako strategická technika tu slouží vytrvalé, nepřetržité obviňování bělochů z rasismu. Jde o to, aby v nich byly psycho-terorem udržovány permanentní pocity provinilosti, aby jim bylo soustavně vštěpováno přesvědčení, že bílí jsou univerzálním zlem a barevní jeho obětí. Především běloši, kteří byli na svých humanistických studiích vystaveni této šílené indoktrinaci, slouží často s implantovaným pocitem viny a svazáckým zápalem záměrům kulturní revoluce; ve své civilizaci se snadno stávají trojským koněm revoluce. 

Křesťanství a kapitalismus prý byly největšími hanebnostmi, jaké mohly Západ potkat. Ne že by byla praxe křesťanů a kapitalistů bez poskvrny; to ostatně není žádná realizace sebeušlechtilejšího ideálu. Ale revolucionáři na ní nenechali nit suchou; všechno prý bylo špatně. Autoritářské společnosti, kult jedné Pravdy a fašistoidní rodiny, rigorózní morálka přemrštěných nároků, namyšlený etnocentrismus, hanebný kolonialismus. Žádná svoboda, žádná rovnost, žádné bratrství. Nic než totální krize, permanentní odcizení a praktický debakl veskrze falešných idejí, přetavených v okovy. Div, že se sám život nezastavil. Stávající hodnotové systémy se po takové historicko-kritické masáži zdály být zaslouženým objektem revoluční destrukce. Kdo svůj život rozvrhoval na ose rodina-vlast-Bůh, mohl už být spolehlivě identifikován a konsenzuálně vykřičen jako úhlavní nepřítel. 

Jak řečeno, vycházel podle kritické teorie zločinný charakter tradičních západních společností ze samotné jejich podstaty, konstituované především křesťanstvím.  Spolu s Nietzschem odhalili marxističtí kritici v křesťanství hlavní zdroj bytostné zkaženosti Západu. Revoluce tak získala působivý mravní rozměr: Bojovala přece se zlem křesťanského zotročování. Poctivým myšlením, neřkuli sebereflexí, se revolucionáři nezdržovali. Ale nejen vnitřní poměry západní civilizace byly nesnesitelné. Západ terorizoval i ostatní civilizace, byl bezkonkurenčně světovým Zloduchem. Pesimistické líčení jeho dějin se učňům kritické teorie stalo povinnou mantrou. Její matadoři v něm rozpoznali jednu z podmínek úspěchu revoluce. 

Architekti kritické teorie tedy založili a na univerzitách zavedli dosud nevídaný vědecký obor: Parazitování na univerzální lidské slabosti. Jako není člověk, který by nějakou neměl, tak také není společnost, která by byla bez kazů a bez problémů. Morální pokrytci neomarxistického ražení si z toho udělali živnost. Sami plní zloby a nenávisti se tak vytrvale patlají v lidské špíně, až jí pocákali celou historii Západu – samozřejmě vyjma svých inspirátorů, předchůdců a revolučních vzorů. Avšak Dějiny zřejmě povolaly kulturní marxisty, tyto obzvlášť fanatické „učené“ dekadenty, aby ze své intelektuálně-morální zkaženosti vytvořili novou „vědu“ a s její pomocí transformovali spodní proudy civilizace v mainstream.  


3. 4 Emoční vyděračství

Ačkoli měla kritická teorie evidentně ideologické zadání a ideologický odér, podařilo se jí vsugerovat občanům západních společností pocity kolektivní viny za všechna zla křesťanského Západu: Od násilného šíření víry, přes křižáky, inkvizici, náboženské války, kolonialismus až po holokaust. Žádný spokojený příslušník západní civilizace by neměl mít po lekcích kritické teorie klidné svědomí a spaní. Neomarxisté šikovně využili převládající kolektivisticko-historizující mentalitu a s pomocí psychologických triků vystavili veřejnost silnému tlaku citového vydírání. Ne nadarmo prošla frankfurtským školením celá řada psychoanalytiků.

Hned v prvním kontaktu např. nic netušící spoluobčany šokují obviněním z příslušnosti k rase, třídě, komunitě, civilizaci, která má na svém kontě bezpočet těžkých zločinů, za něž se ještě nikdo dostatečně nekál, natož aby za ně podal dostatečnou satisfakci. Jste tedy, nemilí spoluobčané, na řadě. Kulturní marxisté tím apriori nastolují morálně asymetrickou interakci, v níž se obsadí do božké role morálních soudců a ostatní usadí na lavici obžalovaných. Zvláště v prostředí nejasných siločar mravního světa působí tato jejich neomalenost jako omamná látka; manipulace skrze psycho-teror může začít. Rozum atakovaných občanů je nadlouho paralyzován, vyřazen; jejich vědomí se zmocňuje provinilost a následný soucit s oběťmi. To už Vás mají manipulátoři na své straně. Další direkt přichází vzápětí: Ve vašem vědomí, polovědomí či nevědomí je kouzlem psychoanalýzy odhalena nenávist k jinakosti, k menšinám. Je sice paradoxní, že vás takhle diagnostikují zrovna ti, jejichž mytologie vzešla z nenávisti, a jimž se stala nenávist profesionální výbavou, nicméně verdikt je nemilosrdný: Čím víc ji popíráte, tím víc se z ní před Vašimi soudci usvědčujete.   

Na tomto principu už také celá desetiletí na Západě pracují aktivisté politické korektnosti. Nediskutují; rovnou obviňují, nálepkují, případně zakazují a vyhrožují. Když se ještě zmůžete na reflexi a odlišíte svůj nesouhlas třeba s multikulturalismem a praxí politických korektorů od vztahu k právě zvýhodňovaným menšinám, schovají se korektoři za ty menšiny a rozhodnou: Nesouhlas s námi vychází z Vaší nenávisti k nim; protože my je chráníme před vašimi chorobnými sklony k diskriminaci. 

Od šedesátých let dvacátého století se díky takovým manipulativním mechanismům lidé na Západě děsí toho, že budou novodobou inkvizicí vláčeni jako rasisté. Pod jejich vlivem propadají původní obyvatelé hysterii z vlastních dějin. Proto se čím dál víc oddávají obsedantnímu sebemrskačství, a zakoušejí přitom vedle studu či masochistické slasti i úchvaty z vlastní tolerance a vyšlechtěné humanity, která si umí přiznat hříchy předků a teatrálně za ně přebírat zodpovědnost. Na všelijakých humanistických fórech se s tím dá dobře pózovat; obyčejně však bývá takový pozér spíše podezřelý, anebo pro smích – především těm, kterým se tak okázale omlouvá, a kteří jeho pošetilými ušlechtilostmi netrpí. 

S pocitem mravní vyspělosti tedy začali postmoderní intelektuálové v režii kulturních marxistů vzývat potřebu odčiňování nafouklých hříchů předků. Specificky vlastní, osobní hříchy i nemalé hříchy svých vyspělých demokracií přitom bohorovně přehlížejí. Raději znalecky sjíždějí dějiny hříšného světa, než aby se vrtali v dějinách své pyšné, relativisticky zvrácené postmoderní duše. Ostatně v kolektivistickém cítění se cizí hříchy přiznávají snáze než vlastní.

U nás tento smysl pro provinilost probouzí V. Bělohradský; ze západních univerzit k nám zavlekl nenávist neomarxistů k tradičnímu Západu. Tato epidemie stojí mimo jiné za veleúspěšným projektem multikulturalismu. Multikulturalismus je možné také chápat jako jakési zvrácené pokání Západu, stimulované kritickou teorií kulturních marxistů.

Za koho všechno neseme viny? Jsme snad zodpovědní za to, co dělali naši rodiče, když jsme ještě nežili? Nebo za to, co vlast „páchala“ v minulých stoletích? Za Evropu, za Lidstvo, za Kosmos, za Univerzum? Kde se tahle šílená logika kolektivistického kýče zastaví? 

Bělohradský s patosem jediného spravedlivého hřímá do svědomí heterosexuálního bílého muže. Kamkoli tento největší vrah a lupič přišel, přinesl zkázu, hlásal černošský rasista Malcolm X, a Bělohradský horlivě přitakává. Jako křesťanský bílý muž se prý cítí vinen ve všech bodech této obžaloby.

Koho má ale tato Bělohradského autostylizace dojmout? Máme snad žasnout nad tou velkolepou kajícností, s níž na sebe Bělohradský bere viny křesťanských bělochů? Pro začátek bude lepší, když prohlédneme to propastné pokrytectví, s nímž Bělohradský předstírá svůj podíl viny, jenom aby umocnil dojem z fanatického obviňování Západní kultury, které tak oddaně pochytil u marxistických mistrů „kritické teorie“. Z jeho spisování je ostatně brzo zřejmé, že zdaleka není takovým morálním velikánem, aby mohl omračovat svou okázalou, planetární mravní vyspělostí. 

Jako si Bělohradský nemůže přisvojovat zásluhy za skvělé činy svých křesťanských předků, které v ideologické zaslepenosti nápadně přehlíží, tak ani nemůže nést odpovědnost za hříchy křižáků, inkvizitorů či kolonizátorů. Když už má potřebu omračovat (hranou) citlivostí pro vlastní zodpovědnost za staleté hříchy, mohl ji raději vztáhnout na svou nezřízenou vášeň pro šíření programově prolhané osvěty neomarxistů a eticky destruktivního relativismu. V následující lekci budeme sledovat tuto revoluční truchlohru v českých poměrech.

Za zmínku ještě stojí, že se tento neuvěřitelný, do učeně znějících frází balený primitivismus šíří ze západních univerzit, které zachvátila nákaza nové levičácké humanistiky. Že se v nich dlouho pěstuje pokleslá filosofie člověka, to by se ještě dalo pochopit z logiky vývoje novověké filosofie, která bohužel univerzitní provoz bezkonkurenčně ovládá. Že se však univerzity promění v prostory nepokrytě ideologických manipulací, profesoři v agitátory a humanitní vzdělání ve výchovu ideologických kádrů, které pak mají převychovávat veřejnost, tomu se pořád ještě nechce věřit. Realita bohužel v tomto ohledu předbíhá i hodně chmurnou představivost. 

Dnes už mají i u nás absolventi humanitních oborů důkladně propláchnuté mozky agitačně koncipovanými přednáškami – jako za bolševika. Do života z nich nafasovali klapky na oči proti vnímání reality, vosk do uší vůči proti nepříjemným námitkám a úderné slogany na překřikování odpůrců – nejlépe zpaměti. Právě z nich se rekrutují politologové, politici, šéfredaktoři, komentátoři a aktivisté ideologicky prospěšných politických neziskovek a lidsko-právních agentur – prostě výkonní pracovníci celé té manipulační mašinérie kulturní revoluce. Ve filosofii člověka jsou sice zhruba stejně negramotní a také stejně namyšlení jako jejich bezprostřednější předkové po absolvování marxismu leninismu. Strategii však mají vypracovanější a také rétorika je u nich vytříbenější.