Noví inkvizitoři?

Roman Joch

V Proglasu 7/97, revue pro politiku kulturu, byl jako úvodní článek otištěn esej Česká společnost očima Odilona I. Štampacha. Tento autor v něm po pasáži věnované různým „šarlatánům, kartářkám, věštkyním a šamanům všeho druhu“, pokračoval tímto hodnocením:

...Kyvadlo se vychyluje k opačnému extrému. Razantní mladíci křičí, že pravda je jen jedna, samozřejmě ta jejich. Většina z nich zachraňuje západní hodnoty před orientálním marasmem. Nedochází jim, že se už jednou na utváření Evropy podílelo náboženství asijského původu a neublížilo nám to. (Míním křesťanství.) Čeští fundamentalisté by dokonce rádi zakazovali a trestali. Na nových náboženských hnutích je dráždí jejich odlišnost. Uspokojilo by je aspoň, kdyby církve dokázaly být ve vztazích k okolí pevnější a ostřejší. Nezbývá- li než vybrat si mezi komerčními náhražkami duchovního života a rejdy nových inkvizitorů, není to alternativa příliš povzbuzující...

Je naprosto evidentní, že tyto pozice a postoje autor považuje za negativní a že je odsuzuje. Rozeberme si je:

1. Razantní mladíci křičí, že pravda je jen jedna... – A kolik je asi tak pravd, jedenáct a půl? Když se řekne, že pravda je jenom jedna, nemyslí se tím, že existuje jen jedno pravdivé tvrzení. Pravdivých tvrzení (tj. parciálních pravd) je nekonečně mnoho. Jsou to však tvrzení, jež popisují různé aspekty reality, a tudíž není a ani nemůže být mezi nimi rozpor. Např.: Dvě tělesa se přitahují (gravitační zákon ve fyzice), v krvi jsou tři typy bílkovin – albuminy, globuliny a fibrinogen (poznatek v hematologii) či melanom je jedním z nejzhoubnějších nádorů (poznatek z onkologie), jsou všechno pravdivá tvrzení. Tato tvrzení – a spousta jiných pravdivých tvrzení – dohromady tvoří soubor jedné, absolutní pravdy. Tvrzení, že pravda je jen jedna, znamená, že ze dvou rozporných tvrzení může být pravdivé maximálně jedno. Příklad: je-li pravdou, že duše se po smrti člověka již nepřevtělí do žádného jiného těla, pak učení o reinkarnaci je nutně nepravdivé. Je-li někdo přesvědčen o pravdivosti prvního tvrzení, dialog s nositeli toho druhého ho již „obohatit“ nemůže, není-li ovšem dialogem o nějakém jiném předmětu, např. o kulinářském umění.

2. samozřejmě ta jejich... – Ale to si přece myslí každý, ne? To není žádné specifikum „razantních mladíků“, nýbrž obecně lidská vlastnost, že když někdo něco tvrdí nebo si myslí, je přesvědčen o pravdivosti onoho tvrzení nebo oné myšlenky. Kdyby si člověk nemyslel, že to, o čem je přesvědčen, je pravdivé, tak by to přesvědčení opustil. Doc. Štampach ve svém článku vyslovil určité názory a spoustu tvrzení. Přitom je přesvědčen, že všechna z nich jsou pravdivá – jinak by je přece nevyslovoval. Jinými slovy, když je zde nějaká sporná otázka a člověk na ní zastává určitý názor, je nutně přesvědčen – bez ohledu na to, zda se objektivně mýlí, či nikoli – že pravdivý je názor jeho a nikoliv negace onoho názoru. Jinými slovy, že na straně pravdy je on a nikoliv jeho oponent.

3. Většina z nich zachraňuje západní hodnoty před orientálním marasmem... – A je na tom něco špatného? Autor věc formuluje, jakoby se domníval, že ano. Já si naopak myslím, že to, co naše civilizace potřebuje především, je hájit její hodnoty. Nedomnívám se, že primárním ohrožením západních hodnot je nějaká hrozba zvenčí – např. z Orientu, nýbrž si myslím, že nejfatálnější hrozbou jsou některé doktríny evropského původu (jako např. pozitivismus, scientismus, hodnotový relativismus, etatismus, socialismus, blahosklonné postoje k totalitarismům, tzv. multikulturalismus, či bezobsažné názory, prezentující se pod názvem postmoderna). Bránit proti nim hodnoty naší civilizace je neskonale ušlechtilým úkolem. Je vskutku s podivem, že autor je schopen a ochoten někomu vytknout snahu obhajovat hodnoty této civilizace.

4. Nedochází jim, že se už jednou na utváření Evropy podílelo náboženství asijského původu a neublížilo nám to. (Míním křestanství.) – Především, na utváření Evropy se spíše podílelo náboženství božského původu. Říci, že ono se na jejím utváření podílelo, je poněkud nepřesné, neboť ono ji totiž přímo utvořilo. Před tím zde žádná Evropa (jakožto civilizace, nikoliv kontinent) neexistovala. A právě proto jí ublížit nemohlo. Dost však „ublížilo“ světu před ní, antické civilizaci – neboť ji nahradilo. Je teoreticky možné, že nějaké nové náboženství (a je jedno zda asijského původu) nebo i ideové hnutí zásadním způsobem ovlivní Evropu. Avšak amalgám, který z toho vznikne, již nebude západní civilizací. Pak to totiž bude civilizace nová a jiná – pokud ještě vůbec civilizace nějaká (klidně to může být nová doba barbarství). Jednoduše řečeno, někteří z nás máme západní civilizaci dost rádi a jaksi nestojíme o žádnou jinou, tudíž představa její transformace do něčeho jiného nás žádným nadšením nenaplňuje.

5. Čeští fundamentalisté by dokonce rádi zakazovali a trestali... – A neměli by snad? Autor píše tak, jako kdyby zakazovat a trestat bylo samo o sobě něco špatného. Avšak není. Je to něco skvělého, přímo úžasného – pokud se zakazuje a trestá ta správná (resp. nesprávná) věc. Je nepochybně správné zakázat a trestat upalování vdov nebo držení otroků. Byl bych jenom šťasten, kdyby hnutí, jež přivedla k moci Lenina a Hitlera, byla bývala včas zakázána a dostatečně tvrdě trestána – jinými slovy, kdy by byla bývala vystavena represi, a to represi aplikované se skutečným elánem. Nestalo se tak a my toho můžeme jenom litovat. Votázce zákazů a trestů tedy záleží na tom, co ten který člověk požaduje zakázat a trestat, abychom mohli určit, zda se mýlí či nikoliv. Pokud autor neřekne, co „fundamentalisté“ chtějí zakázat a trestat, nelze hodnotit, zda se v tom mýlí, či nikoli.

6. Na nových náboženských hnutích je dráždí jejich odlišnost... – Nevím, ale řekl bych, že spíše, než že je „dráždí jejich odlišnost“, prostě nesouhlasí s jejich hodnotami. Avšak opět, to je celkem normální: když je člověk přesvědčen o pravdivosti a správnosti určitého kréda (náboženského, politického atd.), je zároveň nutně přesvědčen o nesprávnosti všech kréd alternativních. Nemůže jinak.

7. Uspokojilo by je aspoň, kdyby církve dokázaly být ve vztazích k okolí pevnější a ostřejší... – Když je někdo přesvědčen, že jeho církev je nositelkou určitých pravd, k nimž je okolí dosti netečné, proč by neměl být uspokojen pevnějším postojem církve k onomu okolí?

8. Nezbývá-li než si vybrat mezi komerčními náhražkami a rejdy nových inkvizitorů... (sic!) – Není to poněkud přehnané? Příliš silný výraz, jakým by se nemuselo plýtvat? Právě tak, jako je morálním defektem nepociťovat rozhořčení u určitých negativních jevů a činů, je také určitým morálním defektem reagovat na určité jevy a činy nepřiměřeně jejich charakteru a významu. Např. své oponenty charakterizovat pejorativy, jež jim po právu nepříslušejí (jako když člověk z pravice označuje všechny přílušníky levice za komunisty a přitom nerozlišuje mezi skutečnými bolševiky a demokratickou levicí, socialistickou či liberální, anebo když příslušníci levice označují lidi z pravice za fašisty, a přitom ti na pravici jsou konzervativci nebo klasičtí liberálové, a navíc, skuteční fašisté a nacisté jsou přece na levici). Rozumíme-li pod „inkvizicí“ instituci, již si nějaká organizace či sdružení s určitým programem či misí zřídí na zjišťování toho, zda se individuální členové onoho sdružení nedopustili něčeho, co se příčí jeho duchu, programu či misi, pak je to plně v pořádku. V pořádku to přestává být – a začíná to být v radikálním nepořádku – pokud takto zřízená instituce dostane fyzickou moc (např. moc státních institucí) trestat a donucovat ty neposlušné členy – tj. trestat jiným způsobem než pouhým vyloučením; trestat je např. skřipcem, palečnicí, galejemi, bičem, šibenicí či upalováním. Vidí zde autor takovou skupinu lidí, která by tuto donucovací moc státních institucí měla? Anebo alespoň, která by po ní bažila? Pokud ano, měl to říci, neboť taková skupina by byla hrozbou pro mou svobodu, již si cením vysoko, ze všech politických cílů snad nejvíce. Před onou skupinou bych se pak měl na pozoru. Pokud nikoliv, pokud na onu skupinu autor přímo poukázat nemůže (neboť ona neexistuje), nebo nechce (neboť nemá kuráž), pak jeho formulaci „rejdy nových inkvizitorů“ je nutno považovat za krajně neodpovědnou.