Odpověď „korektnímu“ katolíkovi 

Jiří Fuchs

(Článek je součástí soukromé korespondence)

1. Otázka objektivity

Píšete, že z hlediska objektivity nevidíte u ČT žádný problém. Pak tedy buď věříte, že její redaktoři nepracují v režimu politické korektnosti, nebo že politická korektnost není systémovým lhaním ve službách zvrácené ideologie neomarxistů. Ať tak či onak, obojí je špatně. Neboť opaky jsou tu tvrdými fakty. Taková důvěra v dnešní mainstreamová média je bohužel smutným údělem dobrých lidí, jako jste Vy, kteří se celý den poctivě věnují své profesi a večer si dopřávají relax při zprávách. To by bylo normální v normálních politických poměrech. Kde ale vládne všeobjímající ideologie, která je hnaná revoluční posedlostí vytvořit od základu novou společnost, tam už není nic normální.  Za bolševika se z nich stávali oběti komunistické propagandy. 

Bezprostředně „po listopadu“ jsme s úlevou sledovali ČT všichni. Až na pár znalců západních poměrů (dodnes se stydím, že jsem tenkrát mezi ně nepatřil) jsme si mysleli, že svoboda a demokracie jen tak nezmizí. Za železnou oponou jsme netušili, že na vysněném Západě už od sedmdesátých let probíhal „dlouhý pochod institucemi“ ve znamení kulturní revoluce a v režii neomarxistů – což jsou mladší bratranci sovětských komunistů. Naneštěstí byli daleko inteligentnější.  Zvolili strategii nenásilné, trpělivé infiltrace západních společností hodnotami, které vyplývaly z osvícenských ideálů a odpovídaly materialistickému světonázoru. Marxistický jed přitom vtipně šířili z výšin obsazených humanitních univerzit a po dávkách. Vstupem do EU jsme na něj získali nejen nárok, ale také povinnost ho absorbovat.

Teprve tehdy začínali obezřetnější občané pomalu vnímat, že obsahem mainstreamových médií se plíživě stává oficiální bruselská propaganda, jejíž ortodoxie je zajišťována politickou korektností (PC). Ta funguje podle jednoduchého a osvědčeného klíče. Vše, co slouží revoluci, je správné, co jí odporuje, je špatné; pravda, skutečnost, objektivita i poctivost jdou stranou. Čili důvěrně známý mechanismus, zažitý už z komunismu; jen jinak nalakovaný. PC je tedy z principu prolhaná, nesnášenlivá a neúprosná. Je geniálním nástrojem pravověrnosti i převýchovy občanů. V rozporu se zdravým rozumem si arogantně a bez diskuse nárokuje monopol na Pravdu, Dobro, Správnost i Budoucnost. Západ tím otravuje už víc než půlstoletí, měli jsme tedy co dohánět. Najednou si lidé museli dávat pozor na jazyk. Zase začali mluvit jinak v soukromí a jinak na veřejnosti, jinak hrozily existenční problémy – jako za bolševika. Marxistické geny se prostě nedaly utajit.   

Politická korektnost je tedy bičem na svobodně myšlení a vyjadřování. Kdo chce ve společnosti něco znamenat, musí nasadit náhubek politické korektnosti. Kdo ho odloží, riskuje v lepším případě pád do bezvýznamnosti; v tom horším čeká takového „extremistu“ soudní popotahování a vězení. Například můj známý, velice inteligentní politolog, byl do něj odsouzen, protože v době, kdy Merkelová otevřela hranice nelegálním migrantům, napsal, že násilnému překračování hranic by měla bránit armáda. (Blahodárné důsledky migrační politiky EU můžeme aktuálně sledovat ve Francii – bezpečnostní experti tvrdí, že je na pokraji občanské války.) Soudní proces přitom probíhal podle předem připravených not – tedy v tradici bolševické justice. O tom průběhu a odsouzení Vám samozřejmě „objektivní“ ČT neřekne. Zrovna tak neprozradí, že v současnosti je naší liberálně demokratickou vládou souzeno na sto padesát lidí za nesprávné politické názory. Pokud byste snad byl v pokušení brát tyto skutečnosti jako pouhé dezinformace extremistů, dezolátů či Putinových poskoků, pak bych zase já upadl do pokušení, mluvit při vší úctě Vaším neotřelým slovníkem o ignoranci či idiocii. 

Podobně jen idiot nebo politicky zkorumpovaný zaprodanec ještě dnes věří, že multikulturalismus a genderismus jsou motivovány ušlechtilými zájmy či humánní citlivostí levicových liberálů vůči nebohým uprchlíkům a utlačovaným ženám. Existují texty z šedesátých let, v nichž guru neomarxistů H. Marcuse podrobně rozvrhuje revoluční strategii na rozvrácení nenáviděných západních společností masovou migrací, na rozbití rodin sexuální revolucí, která mimo jiné „překonává“ přirozené právo rodičů na výchovu dětí, rozjíždí jejich ranou sexualizaci a straší svévolně definovanými „lidskými právy“ homosexuálů na jejich adopci. Co tím Marcuse sledoval? Dekonstrukci obou základních struktur sociálního života (rodiny a národa). Proč? Protože překážejí revolucionářům v budování lepší společnosti a nového světového řádu podle jejich zmatených představ. 

Hladké realizaci zločinného rozvrácení společnosti slouží neomarxistům také absurdní vymýšlení údajných lidských práv menšin, pečlivě vybíraných podle ideologického klíče, a následná diktatura politické korektnosti, která hlídá jejich dodržování.  Pohonem „humanitních“ zvráceností se stala hluboká nenávist revolucionářů k tradiční společnosti, v níž ještě přetrvávají rezidua křesťanského života. 

Je tedy přinejmenším smutné, kolik křesťanů z naivity kolaboruje na této existenční sebedestrukci. Kolik jich například věří: že skutečný, politicky korektní dezinformátor bojuje proti dezinformacím; že skutečný likvidátor lidských práv bojuje za lidská práva. No, a abych byl konkrétní, ani Vy bohužel nemáte s objektivitou politicky hyperkorektní ČT žádný problém. Ačkoli se z ní stal kanál neobolševické špíny. Ani Vy nevidíte tohoto „slona v místnosti“, jímž politická korektnost ve skutečnosti je. Jiní trpí pocitem studu a ponížení z toho, že jsou z existenčních důvodů přinuceni k veřejnému „korektnímu“ lhaní. Vy jste této trapnosti ušetřen. A k tomu ještě věříte, že nemáte nic společného s extremisty. Otázka tedy zní, kdo je vlastně extremista.

Pro politické korektory je jednoduše extremistou ten, kdo vybočuje z přikázaného směru. Problém je nejen v té diktatuře, ale především v extrémním zaměření zdivočelých, ateistických revolucionářů. Ti totiž prahnou po likvidaci jak přirozených, křesťanskou tradicí ustálených tradičních hodnot, jejichž kritériem je soulad s přirozeným mravním zákonem, tak i přirozených sociálních struktur (rodina, národ). Nemusím snad připomínat, že jim hraje do karet i vývoj novověké filosofie, který neomylně vyústil do materialistického světonázoru a do totalitních ideologií. Z těchto intelektuálních deviací politicky těží jak socialisté, tak liberálové. Příslušníci obou směrů trpí z principu obsesivní snahou protlačit své hodnoty do všech oblastí veřejného i soukromého života. 

Neomarxisté je dokázali sjednotit v koncepci levicového liberalismu, který ozdobili fíkovým listem liberální demokracie. Jsou to prostě géniové sofistiky, přetvářky a manipulace mas. V tomto ohledu byli vedle nich komunisté břídilové a burani. Že nejde o nějaké mýtické postavy, zjistíte pod heslem „Frankfurtská škola“. O jejím geniálním pochodu institucemi na Západě se můžete dočíst ve vynikající vědecké práci historika Aleše Valenty Německý rok 1968. Uvádí perfektně do zákulisí reality, v níž žijeme. Po jejím přečtení se zřejmě už pár lidí zastydělo, komu že to sedli na lep. 

V této souvislosti se tedy nabízí otázka, kde například berete jistotu, že Klaus je „subjektivista“, a Vy naopak disponujete objektivními informacemi. Vždyť je čerpáte z mainstreamových médií, která prokazatelně fungují na základě a v režii politické korektnosti, kterou vymysleli neomarxisté jako nástroj falšování reality ve službách jejich perverzní ideologie. Tohle v poctivé diskusi neobhájíte.   

Kdo tedy věří v objektivitu politicky korektních médií, je na tom přibližně stejně jako loajální občané za Husáka, kdy už byla brutalita režimu slabší než za Gottwalda; nicméně také kolaborovali s totalitou. To je pro Vás jistě nelichotivé srovnání. Tím se dostáváme k otázce, co je vlastně totalita. Byla či nebyla za Husáka? A je či není v současné EU?

2. Otázka totality

Ve své odpovědi užíváte termín totality na základě širokého konsenzu jako synonymum soustavné kruté brutality režimu. To je sice běžný, ale také povrchní úzus; ani zde není široký konsenzus kritériem pravdy. Taková představa totality vzešla z metodického přecenění zkušenosti; do oběhu ji poslal žurnalistický stereotyp. Ve skutečnosti ale může být správná definice totality získána jen metafyzicky, nikoli empirickými metodami, neboť v takové definici jde o esenciální určení totality, o její obecnou identitu, která má i mravní status. Ten však je poznatelný pouze etickými, tj. neempirickými kritérii.

Vy jste si jistý, že pojem „bruselská totalita“ je falešný. Jak to víte? Na jaké odbornosti to zakládáte? Snad žurnalistické? Samá voda. Nebo v empirické politologii? To samé! Tak tedy v relativisticky založené politické filosofii? Ani náhodou! Dopřejme si malou vsuvku.

Ošklivě jste se otřel o prof. R. Legutka, když jste ho nazval nenormálním, exotem a kapitolou samou o sobě. To je s odpuštěním faul jak prase. Četl jste jeho filosofické knihy? Jsou moudré, hluboké a pro orientaci v současné politice velice poučné. Nebo jste se jen doslechl, že mluví o totalitní demokracii, což už se míjí s Vašimi představami? Možná Vám o něm něco také řekli filosoficky velice sporní teologové typu Petráčka, Halíka či Mohelníka. Ten člověk mimochodem statečně bojuje v europarlamentu z pozic křesťansko-konzervativních a s očividnou intelektuální převahou s fanatickými levičáky.   

Ale budiž, Legutko není závazná autorita a filosofický realismus není dogma. Jak byste ale potom hodnotil Jana Pavla II., který v knize Paměť a identita v souvislosti s politikou EU píše o nové ideologii Zla, která staví lidská práva proti člověku? Anebo Benedikta XVI., který v záhlaví knihy G. Kuby (Globální sexuální revoluce s podtitulem ztráta svobody ve jménu svobody) nazval autorku statečnou bojovnicí proti ideologiím, které ničí člověka? Vím, že tyto velké postavy církve naší doby ctíte. Jistě je tedy neřadíte mezi dezinformátory, dezoláty a putinovce. Oni však v hodnocení ideové orientace EU souhlasili s Legutkem.

Podobností EU s komunistickou totalitou je celá řada. Všimněme si jedné: Komunistická propaganda přikazovala ty jedině správné názory; pravdou se neobtěžovala. Stejný život ve lži ordinuje dnes politická korektnost – a taky se neobtěžuje; bohužel s daleko větším úspěchem. Západní společnosti ji v posledním půlstoletí vzaly za svou. A to přesto, že veřejně projevený nekorektní postoj často znamená ztrátu cti, postavení, kariéry i svobody. O tom se ovšem v „extremismem“ neposkvrněném, politicky korektním prostředí (např. v ČT) hluboce mlčí.

Jsou tu ale i rozdíly: V EU přece nejsou gulagy či kruté pronásledování odpůrců. Jsou v ní naopak svobodné volby i možnost legálního odporu. Podle stoupenců EU tedy v její politice scházejí hlavní znaky totality, jak je známe z komunistické a nacistické tyranie. Jedná se ale skutečně o podstatné, esenciální znaky totality? Čili o ty, které konstituují totalitu? Tedy o ty, které jsou pro ni nutné? Většina věří, že ano.  Co rozumného tedy můžeme proti takovému chápání podstaty totality namítnout? 

Především si ujasněme, že kompetentní rozhodnutí o tom, jestli je nějaký režim totalitní či nikoli, závisí na správné, obecné definici totality. Taková definice však není vůbec samozřejmá, jak se lidé většinou domnívají. Zkušenost s dvěma totalitami například představuje indukci, která je pro obecnou definici totality žalostně neúplná. Že by k ní stačilo pouhé zobecňování podobností nacismu a komunismu? 

Obecná definice totality není libovolná. Musí vyjadřovat její obecnou identitu – čím totalita jako taková je. Jen tehdy může ve svém rozsahu zahrnovat všechny skutečné i možné totalitní režimy. A o to nám přece v problému, zda je či není EU totalitou, běží. Takový univerzální záběr je však umožněn jen tím, že se v obsahu definice totality soustřeďují všechny její nutné znaky – a jen ty! Když nepostihneme všechny nutné, bude definice široká; např. „člověk je živočich.“ Když do ní vpašujeme znaky nahodilé, které jednotlivé totalitní režimy mohou mít, ale nemusejí, vytvoříme definici úzkou: „člověk je živočich rozumový, zdvořilý“. Takovými omyly se ale ve sporu, jestli je či není EU totalitní, spolehlivě diskvalifikujeme. A to je bohužel i Váš případ. Když definujete totalitu krutým zacházením s oponenty, vytváříte definici úzkou. Aby to bylo zřejmé, je třeba víc přemýšlet – bez emocí.

Kdo totiž v daném sporu definuje totalitu třeba politickými vraždami, ten si klíčový problém rozlišování nutných a nahodilých znaků totality vůbec neuvědomuje; jeho definice je „vystřelená z pistole“. Toto diletantství masově postihlo i učené, žel na empirii fixované politology. Hlavní problém totality je totiž etický. Etika ale není pouhým konstatováním, jak lidé v různých dobách rozuměli mravnímu životu a jak ho fakticky žili. Je neempirickým věděním o podstatě mravnosti – o tom, jak by jako lidé žít měli. Čili jak žít musejí, když chtějí realizovat finální dokonalost života. Ta však je jeho nutným, empiricky nepoznatelným principem. Problém podstaty totality je tedy metafyzický; pro dnešní agnostickou (ne)vzdělanost z principu neřešitelný.

Obě strany sporu vnímají totalitu jako systém, který je svou povahou až do hloubky nemravný, nelidský. Je tedy tím nejméně lidským modelem řízení společnosti. Důvodem hluboké mravní zkaženosti totalitního režimu je totalitní ideologie; v ní je jeho systémová nelidskost zakódována.  

Totalitu lze chápat jako kompozitum totalitní ideologie (TI) a totalitního režimu (TR). Obě složky přitom korelují: TI má nutný vztah k realizaci svých obsahů režimem a TR má nutnou vazbu na ideologii, jejíž programy uskutečňuje; TI úkoluje, TR koná. Proto je TI zdrojem obsahové specifikace totalitního režimu jakožto totalitního. Jeho totalitní charakter je dán právě tím, že uvádí do praxe ideový program, obsah TI. Tento obsah totality je diferencován ve třech esenciálních znacích. Právě v nich spočívá specifická povaha totality, která je zároveň vlastním předmětem její obecné definice.

První definiční znak: Totalita je politický systém, který si nárokuje relativně všestranné ovládání soukromí občanů a relativně celoplošné ovládnutí společnosti. 

Kde se ty bombastické nároky vzaly? Zrodily se v hlavách pomatených lidumilů, kteří si umanuli, že jsou Dějinami povoláni k všenápravě Světa. U prvního znaku je třeba vyjasnit, co se rozumí tím relativně všestranným/celoplošným ovládáním. Neznamená to, že by v plánu TI byl doslova totální dirigismus či totální zotročení; to je ostatně nemožné. Jde o snahu „reorganizovat“ (deformovat) vše, co překáží dosahování revolučních cílů. Destruktivní záběr TI je tedy všerozsáhlý jen potenciálně, nikoli aktuálně. 

Relativnost zde tedy vylučuje primitivní chápání všerozsáhlosti ve smyslu její absolutnosti a aktuálnosti. Relativní všerozsáhlost proto znamená, že člověk si v totalitě nemůže být v žádném aspektu soukromého a společenského života jistý před zásahem mocenské svévole. Koncepční mocenský vše-nárok tedy zahrnuje veškerou myslitelnou mocenskou svévoli jen potenciálně. Jsou v něm ale obsaženy všechny možné způsoby nespravedlivého zacházení s občany – to je pro totalitu podstatné.

Druhý definiční znak: Totalita pro své velikášské účely zavádí radikální pseudomorálku (rasovou, třídní, „lidskoprávní“…), která představuje relativně všerozsáhlou obsahovou destrukci přirozené mravnosti.

Relativní všerozsáhlost tu zase znamená, že každá norma přirozeného mravního zákona může být zrušena, pokud překáží revoluci. Zásada „účel světí prostředky“ je přitom hlavním etickým principem totality. To je vzhledem k jejímu megalomanskému záběru také důvod maximální systémové nelidskosti totality. 

Třetí definiční znak: Programy totalitní ideologie uskutečňuje politický režim. Jejich všeobsáhlá nemravnost činí takový režim bytostně zločinným; jeho beztrestnost je systémově zajištěna.

Tyto tři znaky definují totalitu jako nejhorší myslitelný systém společensko-politického zla. Jejich sjednocení ustavuje samotnou totalitárnost v celé její obludnosti. Vše, co tyto znaky nějak obsahuje, je tedy tím samým totalitní. Režim, který uskutečňuje totalitní ideologii, je svým způsobem obsahuje. Právě z toho důvodu je tedy totalitní.   

3. Standardní námitka

Je ale tato definice adekvátní? Oponenti například namítají, že v ní chybí vysoká míra krutosti, jak ji známe z komunismu a nacismu. V problému obecné definice totality ale vůbec nejde o určitou míru krutosti. Ta totiž vždycky závisí na konkrétní, měnlivé společensko-politické situaci, která je vzhledem k obecné definici jen nahodilá. Náš spor ale situuje na úroveň systémové nespravedlnosti, na nelidskost, kterou totalita produkuje už svou povahou, a tedy jako definičně nutnou. Taková nelidskost potenciálně zahrnuje a situačně může aktualizovat všechny druhy politické nespravedlnosti. 

Nelidskost totality vyplývá z megalomanských cílů jejích ideologů. Ty se stávají nejvyššími kritérii žádoucího jednání. Totalitní ideologií naprogramovaná maximální mravní zloba pak stigmatizuje i režim, jenž ji uskutečňuje. Viděli jsme, proč už se samotnou tou realizací ideologických zvráceností stává totalitním. Stoupenci EU tomu ale nechtějí rozumět.  Fixováni na zkušenost s dvěma tvrdými, násilnickými totalitami stereotypně namítají, že totalitní režim musí být specifikován odpovídající strukturou moci a zvláštní skladbou institucí. Tento omyl bohužel sdílíte i Vy. Proto se tak rozčilujete, když slyšíte řeč o totalitní podstatě EU.

Takový prvoplánový přístup k problému je však hrubě nekvalifikovaný, protože se v něm nerozlišuje, co je pro obecnou definici totality nutné, a co nikoli. Krom toho se v něm podceňuje praktická inteligence totalitních ideologů. Ti chytřejší totiž prozíravě uplatňují smysl pro situační rozmanitost a proměnlivost společenských poměrů. Proto nechávají dávkování ideologických toxinů i stupeň nátlaku na politicích. Neukládají jim v tomto ohledu žádná apriorní zadání; nediktují, jak zde a nyní uskutečňovat totalitní ideologii. Totalitní ideologie tedy neimplikuje určitou kvantifikaci moci a represí, ani žádnou specifikaci či konstelaci institucí. Tím je odůvodněna možnost měkké totality.

5. Měkká totalita neomarxistů

Tato možnost je už půl století na Západě skutečností. Tajemství úspěchu měkké totality neomarxistů spočívá v její plíživé nenápadnosti, nenásilnosti a v geniální strategii, jíž svou totalitní ideologii v korektností narkotizovaných společnostech snadno prosazují. Když řeknete „neomarxista“, většina lidí myslí, že jde o hanebné nálepkování protagonistů liberálně-demokratických hodnot. Korektní, „vždy pravdivá“ média jim zatajila, že je neomarxismus stejnou realitou jako třeba psychoanalýza. Diktát politické korektnosti většina už sice zaznamenala, ale mnozí pořád věří, že v ní jde o kultivaci mravního cítění. Fanatické nadřazování vybraných menšin je sice občas zneklidňuje, ale v podstatě věří, že se jedná o spravedlivou kompenzaci historických křivd. Destrukci národů a rodin, jako skutečné cíle multikulturalismu a genderismu, se oběti oficiální mediální manipulace učí chápat jako nutný vývoj k vyšší humanitě, který vychází z pravého pochopení lidských práv. Toto je soudobá debilizace mas! A kolik křesťanských intelektuálů či politiků jí podlehlo a slouží.

Takový je v kostce obsah neomarxistické ideologie, která má všechny znaky systémové nelidskosti totality a která se stala zdrojem i náplní probíhající kulturní revoluce. Jejím cílem není nic menšího než zničení západní civilizace. Ta je prý v podstatě utlačovatelským projektem bílého heterosexuálního muže, zkaženého najmě křesťanskou morálkou. Vysoká a stálá hladina nenávisti k těmto „Viníkům“ je proto nezbytným pohonem nemilosrdné restrukturalizace a převýchovy západních společností. 

Na západních humanitních univerzitách vládne tento pokrokový kánon už celá desetiletí. Neomarxisté dobře věděli, proč je okupovali přednostně. Vychovali na nich kádry, které pak „dlouhým pochodem“ trpělivě dosazovali do ideo-politických institucí. Taková je také geneze dnešních elit: akademických, politických, mediálních, kulturních, justičních…, které nenásilně a s evoluční samozřejmostí nasměrovaly západní společnosti k revolučním cílům té opravdové rovnosti, svobody a všelidského bratrství. Je to sice jen další utopie, ale dekonstrukce přirozeného myšlení, mravního cítění, hodnotového systému a normálnosti se v ní zatím rozvíjí více než slibně.

Taková je tedy moje odpověď na Vaši otázku, v čem se šíří totalitní tendence na Západě. Je z ní doufám patrné, že jste pojmu „totalita“ zatím moc nedal. Že prostě nevíte, CO je totalita. Znáte jen její nahodilé, vesměs odpudivé projevy, které bezproblémově povyšujete na úroveň esenciálních znaků totality. Dá se pochopit, že když byla doposud zkušenost jen s tvrdou totalitou, s její brutální verzí, brala se jako jediná možná totalita; definovala se tedy krutostí. Ale nová, měkká forma totality pozvolného utahování šroubů neodpuzuje terorem – a přesto představuje nejhorší politický systém. Neomarxisté jsou rafinovanější, záludnější, řekl bych i ďábelštější, a proto mají takový úspěch, že jim v takovém množství padají za oběť i filosoficky nevzdělaní či špatně vzdělaní křesťané. Svými nelidskými, brutálně protipřirozenými programy se jim daří ničit duše demoralizací. Je to snad menší ideo-politické zlo? 

Doufám, že by mohlo být po tomto důkazu správné definice totality zřejmé, že jste doposud užíval pojem „totalitní tendence“ na úrovni „čtvrté cenové“. Že tedy například už nebudete ty, kdo Rusko nechápou jako totalitní, šmahem pokládat za idioty či ignoranty. S pokorou bych se tedy přimlouval za to, abyste něco ze svého vzácného času obětoval občanské sebereflexi a překontroloval své dosavadní porozumění režimu, v němž žijeme. 

Odpusťte mi smělost, ale jistě víte, jakou máte zodpovědnost vůči těm, které svými kvalitními přednáškami učíte dobrému životu. Když se pak ale angažujete či vyjadřujete politicky, musí to kvůli té evidentní neinformovanosti o skutečné povaze stávajícího režimu působit na přemýšlivější posluchače kontraproduktivně. Řada uvážlivých lidí, kterých si vážím, dala stranou mainstreamová média a na zločinných programech migračního rozpouštění evropských národů a destrukce rodiny pochopila, že totalita přepólovala z Východu na Západ – a sice na stejném, jen obsahově modifikovaném a strategicky upraveném marxistickém základu. A o tom, že marxismus je Zlo, se nemusíme přesvědčovat.

Takové „politické exercicie“ by ovšem vedly k nesnadnému zříkání se dosavadních názorů i autorit. Když např. věříte, že možná zvěrstva západních armád se nakonec odhalí, protože ve svobodné společnosti (?!) je principiálně nemožné, aby se zametla pod koberec, neboť je v ní svobodný přístup k informacím, pak je to na úrovni svazácké víry z padesátých let. Podívejte se například, jak Jourová pravidelně ve jménu pravdy a lásky (jak jinak, že) vyhrožuje zostřením cenzury a „třídního boje“. Podobných příkladů k pochybnostem o dnešní politické ortodoxii najdete bezpočet. Stačí rozšířit informační repertoár a pozastavit v mysli implantovaný nálepkovací stereotyp z dílny politických korektorů. Opravdu to nejsou služebníci pravdy.

6. Postřehy kardinála R. Saraha k danému tématu

Na závěr jako podnět k reflexi nabízím pár myšlenek kardinála Saraha z knihy Den se již nachýlil. Naše skvělá vláda by ho jistě také zařadila mezi dezoláty.

1. „Evropské lhaní, které v morálce praktikuje dvojí metr, je skandální.“

2. „Generál Gomart, bývalý velitel francouzské vojenské rozvědky…vykládal: „Tato invaze migrantů do Evropy je plánovaná, kontrolovaná a akceptovaná. Francouzské úřady vědí o veškerém obchodu s migrací…“

3. „Západní vlády si činí nároky na vnucování svého typu politického režimu v celém světě. Proč by se měla americká demokracie vyvážet do všech světových stran? Vnucovat všem zemím stejná pravidla je absurdní. … Vážím si víc rodinné politiky Ruska než rodinné politiky Velké Británie, Kanady či Francie.“

4. „Obamova administrativa chtěla přinést svobodu Syřanům. Dnes se tato země podobá zbořeništi. … Bez intervence Ruska by se islamistický režim nakonec zmocnil všeho. Křesťané v této zemi za své přežití vděčí Moskvě. Rusko splnilo svou roli ochránce křesťanských menšin, převážně pravoslavných. Ruská vláda se snažila chránit náboženství, ale i kulturu.“

5. „V Iráku západní koalice svrhla Saddáma Husajna a vznikl chaos. Jan Pavel II. udělal všechno pro to, aby k vojenské intervenci proti Husajnovi nedošlo. Dnes víme, že přítomnost chemických zbraní, která byla záminkou pro invazi, byla nestydatá lež. … Západní intervencionismus ve jménu demokracie může vést k odklonu od svobody.“

6. „Často si připomínám beznadějné výzvy Jana Pavla II. ve snaze zabránit první válce v Iráku. Chápal, že toto tažení, které nechtělo přiznat barvu, je jen obchodní válkou, která se rozpoutala ve jménu falešných humanitárních principů. Vojensko-petrolejářskému komplexu na právech iráckého lidu vůbec nezáleželo. Dějiny daly polskému papeži za pravdu. Tyto machiavelské pletichy, jimiž chce dekadentní Západ celému světu vnutit svou antropologickou vizi a morálku, je třeba odsoudit.“

7. „U kořene úpadku Západu je kulturní krize a krize identity. … Souběžně s rozvojem nevzdělanosti se elity…rozhodly odstranit každou zmínku o morální či křesťanské kultuře. … Soudobá nevzdělanost je zhoubou člověka, který se téměř vrátil do animálního stádia.“

8. „Na Západě po katastrofách nacismu a komunismu existovala vůle zajistit úspěch takzvaných liberálních demokracií. … Moc lidu se nicméně stala iluzí, které se denně snaží dodávat důvěryhodnost média. … Všimněme si, jak nestoudně je lid zbavován moci ve prospěch malé privilegované skupiny. … V západních demokraciích se stále častějším modem operandi stává represe. Mimo to nemohu uvěřit, že byrokratické instituce EU chtějí skutečně hájit zájmy národů. Demokracie se zbožšťuje. Jenomže nyní vykazuje totalitní sklony.“

9. „Pro horlivé stoupence postmodernity jsou tradiční hodnoty vzešlé z židovsko-křesťanské civilizace staromódní, nepotřebné a nebezpečné. Nikdy nedocházelo k tolika provokacím proti rodině. Pod pláštíkem humanismu a bratrství se zesměšňuje důstojnost člověka. …Západ je zamořen myšlenkami, které vedou k deformaci svědomí…

10. „…Západ se snaží skoncovat se ,starým světem´. Zaměňování dobra a zla je největším dramatem naší doby. … Zastánci genderu chtějí dekonstruovat rodinu. Genderová teorie…chce především rozložit společenský řád. … Sebevražda Západu je dramatická. …vede celé lidstvo do slepé uličky. Západ už nemá sílu, nemá děti, morálku, naději.

Bohu díky za takového kardinála.