Švédové – pro Komenského hlavní osvoboditelé po Bohu

Ignác Antonín Hrdina

Ty sám, Pane Ježíši, už budeš mou jedinou drahocennou Perlou, mým

veškerým Dobrem, mým veškerým Jedním Potřebným.

Tebe jediného budu hledat a kupovat, a prodám pro to všechno, co mám

i co nemám;

a všechno, co je v očích světa bohatstvím, budu já pokládat za smetí,

abych už získal Tebe, můj Kriste.

(J.A.Komenský, Unum necessarium, X,12)

Úvodem

Sotva lze pochybovat o tom, že Jan Amos Komenský (1592–1670) byl prvním Čechem, který svou vlast v oblasti vědy proslavil doslova v celé Evropě, a to v didaktice (resp. v pedagogice vůbec), jež tehdy ještě vlastně vědou ani nebyla a k jejíž emancipaci Komenský podstatným dílem přispěl. Češi jsou na něj dodnes právem hrdí. Tento článek ukazuje ovšem Komenského z poněkud netradičního úhlu pohledu – ne jako vynikajícího pedagoga a humanistu, ale jako příslušníka Jednoty bratrské, pro nějž otázky víry představovaly absolutní prioritu, a to i na úkor všech ostatních hodnot.

Jednota bratrská, která vznikla jako reakce na kompromisní postoje utrakvistů k Římu a která ideově čerpala z myšlenek Petra Chelčického, vznikla snad už na podzim roku 1457 ve východočeském Kunvaldu nedaleko Žamberka a od té doby čelila menšímu či většímu pronásledování ze strany státní moci. Důvodem byla skutečnost, že Jednota jako vůbec první církev v Čechách (právě na rozdíl od církve „podobojí“ čili utrakvistické, která se stále ještě považovala za součást církve katolické), nedlouho po svém vzniku svazky s katolickou církví programově zpřetrhala, rezignovala na apoštolskou posloupnost a vytvořila si vlastní síť duchovenstva, což bylo státní mocí považováno za nebezpečné kacířství. První, a to docela razantní perzekuci, musela Jednota paradoxně čelit už za „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad v letech 1460–1461, kdy český král aspiroval na říšskou korunu a chtěl před Evropou demonstrovat, že ve svém království heretiky netrpí. Ani kutnohorský náboženský smír z roku 1485, sjednaný mezi katolíky a utrakvisty, se na Jednotu nevztahoval. Za největší pobělohorský zákrok vůči Jednotě je třeba považovat tzv. Svatojakubský mandát z roku 1508, jímž byla Jednota postavena mimo zákon, měla být zrušena a potlačena. Jakkoli tento královský výnos po smrti panovníka nebyl vždycky zcela důsledně prováděn, přesto byl několikrát obnovován a pro Jednotu představoval po sto let permanentní hrozbu. Teprve Rudolfův majestát na náboženskou svobodu z roku 1609 znamenal pro Jednotu pokojné časy. Těm se však měla těšit jen po kratičkou dobu.

Cestou do exilu

V rámci pobělohorské rekatolizace směřoval totiž vývoj Českého státu k masivnímu potlačení všech nekatolických náboženských společností s výjimkou Židů. Ze země byli vypovídáni nejprve nekatoličtí duchovní a z nich jako první právě duchovní Jednoty bratrské (spolu s kalvínskými). Stalo se tak výnosem Ferdinanda II. už z března roku 1621.) Toto opatření postihlo i Jana Amose Komenského, který byl roku 1616 v Přerově ordinován na kazatele Jednoty, a následně působil jako správce bratrského sboru ve Fulneku. Po vydání zmíněného výnosu českého krále Komenský nuceně (a bez rodiny) opustil Fulnek a skrýval se nejprve na Moravě (snad zejména na žerotínském panství okolo Velkých Losin), až nalezl dočasné útočiště v rodišti významného zastánce Jednoty bratrské Karla Staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. Avšak ten dostává dne 22. ledna 1625 od císařské kanceláře pokyn, aby členy Jednoty ze svého brandýského panství „vybyl a napotom nižádným způsobem přechovávati nedopouštěl“. )A tak Komenský opouští Brandýs a (po kratičké zastávce v Doubravici u Dvora Králové u seniora Václava Roha, který zde žil pod ochranou vladyky Karla Bukovského z Hustířan) nalézá úkryt v tvrzi (v tzv. Černém zámku) v nedaleké Bílé Třemešné u Dvora Králové; zámek do té doby patřil jeho souvěrci a důvěrnému příteli Karla Staršího ze Žerotína, bratrskému rytíři Jiřímu Sádovskému ze Sloupna a na Sadové, bývalému hejtmanovi královéhradeckého kraje, ale hned po Bílé hoře připadl Albrechtovi z Valdštejna. Zde Komenský strávil dva roky – mimo jiné spolu se svým přítelem, bratrským knězem Janem Stadiusem, který vyučoval syny Jiřího Sádovského. Odtud podnikl Komenský roku 1626 cestu do Polska (Lešno), do Pruska (Berlín) a do Holandska (Haag), a odtud také častěji dojížděl na zámek Václava Záruby z Hustířan do Horní Branné, kde se seznámil i s „prorokyní“ Kristinou Poniatowskou, která jej pak doprovázela do Lešna. Když díky jejímu blouznění a díky neopatrnosti manželek Sádovského a Záruby, které jí uvěřily a přijely Albrechta z Valdštejna na jeho zámek v Jičíně varovat před zavražděním, byl tamním jezuitům třemešenský úkryt bratří prozrazen, rozhoduje se Sádovský k neprodlenému odchodu do Polska. V té souvislosti je třeba připomenout, že v té době byl za přechovávání jinověrců stanoven trest smrti, a navíc dnem 1. února roku 1628 končilo císařské ultimátum pro odchod všech nekatolíků z Království českého. S Komenským proto ujíždějí tito exulanti (každý jinou cestou) do hornického (později jezuitského) městečka Žacléře při zemské stezce z Čech do Slezska, odkud se skupinka vystrašených bratří zřejmě 4. února 1628 za krutého mrazu odebírá zasněženou krkonošskou krajinou do pohraniční vísky Černá Voda u Žacléře a polní cestou míří k polským hranicím a dále do Lešna. Po téže cestě (jenže opačným směrem) vtrhla roku 1634 do Čech švédská vojska, k nimž se upíraly naděje českých nekatolíků.

Tak se z Komenského stává exulant, a to definitivně. To ale tehdy Jan Amos ještě nevěděl a nepřestával doufat, že se do vlasti bude moci navrátit. Určitá naděje mu svitla během saského vpádu do Čech roku 1631, kdy se dokonce už někteří exulanti do Čech navrátili, avšak již následujícího roku museli svou vlast znovu opustit, když se v květnu saské vojsko vzdalo a bylo z Čech vypuzeno.

Není zde místo na popis veškeré Komenského aktivity, kterou v exilu tímto směrem vyvíjel. Stačí citovat jedinou větu z Kalisty, v níž uvádí, že „Komenský sám se velmi horlivě účastnil politického boje české emigrace v třicetileté válce.“) Snad jen to lze zmínit, že Komenský se dal roku 1642 také (stejně jako hrabě Thurn, Bubna a další) do služeb Švédů. Přitom i tito exulanti nemohli nevidět, jaké hrůzy švédská (a ovšem i saská) vojska při několikerých nájezdech do Českého království způsobila, jak obrovské ztráty na životech i majetku jeho obyvatelstva měla na svědomí, kolik lidského utrpení ve jménu kalicha za sebou zanechala, kolik vzácných movitostí uloupila a odvezla domů. Po celou dobu třicetileté války ale čeští exulanti nepřestali doufat, že to budou zejména nejmocnější protivníci habsburské monarchie – luteránští Švédové, kteří vojensky donutí Vídeň ke změně její netolerantní náboženské politiky.

Zklamání z Vestfálského míru

Ovšem nestalo se tak. Evropské mocnosti, vyčerpané dlouhým válečným konfliktem, již v průběhu války uzavíraly bilaterální smlouvy zakotvující dočasná příměří. Koncem roku 1641 došlo k jednáním mezi císařskými a francouzskými delegáty ve vestfálském Münsteru a mezi císařskými a švédskými zástupci v dolnosaském Osnabrücku. V pozměněné podobě byly tyto münstersko-osnabrücké smlouvy přijaty dne 24. října 1648 jako tzv. vestfálský mír. Českého království se bezprostředně týkala císařsko-švédská mírová smlouva (instrumentum pacis). Do jejího konečného textu nebyl ovšem zahrnut původní švédský požadavek na předválečnou restituci v politických, ale i v náboženských věcech, a po náboženské stránce znamenal petrifikaci konfesního stavu, který byl v jednotlivých zemích k 1. lednu roku 1624. Pro země České koruny to znamenalo potvrzení katolicismu jako státního náboženství, pro české náboženské emigranty konec nadějí na návrat. Pekař to shrnuje do jediného zvolání: „Bílé hoře dostalo se sankce Evropy!“) Zájmy českých evangelíků byly Švédy při mírových jednáních prostě opomenuty, což potvrzují jednání, která vestfálskému míru předcházela: „Když pak na jaře 1648 se protestantským Německem roznesla novina (šířil ji sám císařský vyslanec při jednáních mírových Crane), že Švédsko dalo si v tajném článku slíbiti císařem 600.000 říš. tolarů jako zvláštní náhradu za opuštění českých vyhnanců, protestovali Švédové sami proti podezření, že by takového »pactum turpe« byli schopni. Ale skutečnost nebyla přece, zdá se, daleko pověsti: instrukce ze Štokholmu (z jara 1648) zněly v tom smyslu, že švédští zástupci mají sic požadavek o amnestii pro české a rakouské exulanty (návrat k jejich statkům a svobodu vyznání v to počítaje) zastávati co nejhorlivěji, ale, bude-li vše ostatní vyřízeno k spokojenosti, že mohou povoliti. Tak došlo ještě v červenci mezi císařem a Švédy k úplné dohodě.“) A její obsah se promítl i do definitivního osnabrückého textu:

„Termín, od kterého je třeba prováděti restituci v předešlý stav ve věcech církevních, a pokud jejich vlivem nastaly změny, i v politických, budiž 1. ledna 1624... má všechno býti navráceno ve stav uvedeného roku a dne.“ (Čl. V. § 2. II.).

„...protože těmto bezprostředním stavům spolu s právem zemské výsosti podle posavad v celé říši obvyklého zvyku přísluší také právo změniti náboženské vyznání (ius reformandi) a již dříve bylo přiznáno v náboženských mírech poddaným těchto stavů právo vystěhovati se, jestliže by se lišili od náboženství zeměpána, a kromě toho k zajištění jednoty mezi stavy bylo stanoveno, ...že nesmí být omezováno žádnému bezprostřednímu stavu toto právo, které mu přísluší v náboženských otázkách z moci zemské výsosti.“ (Čl. V § 30. XII.).

„Kdyby však poddaný, kterému nepříslušel r. 1624 ani veřejný ani soukromý výkon vlastního náboženského vyznání, ...se chtěl dobrovolně vystěhovati nebo kdyby mu to bylo jeho pánem nařízeno, má míti možnost podržeti si svoje statky nebo je prodati...“ (Čl. V. § 36).)

Marně se snažil i Jan Amos Komenský, ačkoli věděl, že už je pozdě, těsně před podpisem oné smlouvy zvrátit situaci listem z Lešna, datovaným dne 11. října 1648 švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi,) který po smrti krále Gustava Adolfa vedl švédskou diplomacii. Komenský se dovolává jednak kancléřových příslibů, jednak zásluh o švédské zájmy, jež si čeští protestantští emigranti získali během války na straně Švédů, na které „jako na své osvoboditele hned po Bohu hleděli.“

„Vznešenému reku, pánu, panu Axelovi Oxenstiernovi, hraběti Södermöreskému atd., velkému kancléři říše švédské, pánu nejmilostivějšímu.

Nejjasnější pane, dobrodinče nejmilostivější!

Jak rozkoší bylo dříve mým krajanům, pro evangelium trpícím, slyšeti to, co mým prostřednictvím i prostřednictvím jiných dala ohlásiti Tvá výsost, že NEBUDEME OPUŠTĚNI, tak smutné je nyní slyšeti, že JSME OPOUŠTĚNI, ba že již JSME OPUŠTĚNI při osnabrückém jednání o mír. Jestliže jsme vylučováni z účastenství na něm, co platno, že jsme na Vás jako na své osvoboditele hned po Bohu hleděli? Co platno, že Vy silou našich slz vítězíte, jestliže znovu utlačovatelům v ruce vydáváte nás, jež takřka již vychvácené uvésti na svobodu jest v ruce Vaší? Co platno, že jste Vy nám připomínali evangelickou jednotu srdcí, svatě mezi našimi předky začatou, svatě také krví mučedníků upevněnou, jestliže nepečujete, aby se naše království vrátilo k hlásání evangelia? Právě Vy, kterým Bůh dal možnost pečovati o to! Neboť jste (což vidí a žasne svět) onen magnet podivuhodné síly, nepřitahující, nýbrž otupující každou ocel; a přece fysikové vědí, že magnet ocelí opatřený má dvojnásob, trojnásob i desateronásob větší sílu. Věřte tedy i Vy, seveřané, že Vaše ocel (byť i byla silnější nad každou ocel podle svědectví božího, Jer. 15,12) jest utvrzována posilou církve, slz a nářků, takže jakoby nebeskou mocí vyzbrojena proniká všude, neodskakuje nikde. Já, jenž se pamatuji, že jsem slyšel z Tvých moudrých úst slova shodná s Davidovými (Žalm 44, 7, 8) neodhodlávám se toto psáti, abych poučoval, nýbrž abych v klín milostivé dobrotivosti vylil bol z nového sklíčení a z úzkostlivého zmítání mezi nadějí a strachem. Ve jménu mnohých toto píši, a pohnut jsa jejich vzdechy, vrhám se znovu ke kolenům Tvým a Tvým prostřednictvím i ke kolenům nejjasnější královny i celého jasného poradního direktoria a prosím a zapřísahám pro rány Kristovy, abyste nás, pro Krista trpící, neopouštěli tak naprosto. Mějte ohled na národ, na který první mezi evropskými ráčil shlédnouti Kristus tím, že jej vychvacoval z temnot Antikristových, a který samojediný odolal vzteklosti Antikristově po celé století, aby zatím ostatní národy přijaly osvícení. Také nedávno, když se rozhodli zahubiti všechny, jedny po druhých, náš národ první zachytil útok s tím výsledkem, že svým pádem zůstavil ostatním příležitost k obraně.

Těchto několik slov, jež píši s vědomím jen několika lidí, ale ve jménu všech, kteří od Boha skrze Vás dosud očekávají pomoc a milosrdenství, nechť jest svědectvím našich denních proseb k Bohu za Vás, i rukou k Vám za slitování vztažených. Slyšte nás, ubohé, aby i Vás vyslyšel milosrdný Bůh! Jemu Vás vřelými prosbami pokorně poroučím.

Nejjasnější Vaší vznešenosti věčně oddaný J. Komenský.“ )

Pekař, který část tohoto listu ve svém již zmiňovaném díle reprodukuje, mluví o „strhujícím pathosu prosby Komenského“ a uvádí, že „zoufalá slova výzvy Komenského ke kancléři Oxenstiernovi (...) musí zazníti znovu, kdykoli jde o to, vmyslit se v bolest a zklamání emigrace.“) Ale Švédy zůstala oslyšena – české zájmy vyměnili za potvrzení svých územních zisků; a sotva by Komenského slova nalezla pochopení i v Čechách po válečných „mdlobách země, která nečekala již osvoboditele, ale bála se jen násilí a loupeže zdivočelé soldatesky.“) Navíc vliv pobělohorských emigrantů v Čechách pozvolna, ale přesto zřetelně klesal.

Další Komenského snahy o svržení Habsburků

Uvedeným dopisem švédskému kancléři Oxenstiernovi však snahy Komenského o svržení nenáviděných Habsburků na českém trůně nekončí – spíše pokračují s neztenčenou intenzitou. Více heslovitě než ve vyčerpávajícím výčtu lze uvést následující politické aktivity (mnohdy na hranici intrik) muže považovaného za politického vůdce emigrace.

Tak v roce 1650, zřejmě pod vlivem bratrského vizionáře Mikuláše Drábka, žijícího v exilu na panství Rákóczyů, vstupuje do jejich služeb a zůstává v nich (u jejich dvora v Šarišském Potoku) skoro čtyři roky. Protestantští Rákóczyové byli významnými představiteli hornouherské šlechty a současně zavilými odpůrci Habsburků. Právem v nich proto Komenský spatřoval spojence proti Vídni. Roku 1651 oddává mladého Zikmunda Rákóczyho, syna panujícího knížete Jiřího II. Rákóczyho, s dcerou „zimního krále“ Fridricha Falckého Jindřiškou, a hned plánuje jakousi česko-uherskou unii k obnovení boje s Vídní. Brzká smrt obou manželů však udělala přes tyto jeho úmysly čáru.

Komenský se však nevzdává. Odesílá několik listů do cromwellovské republikánské Anglie jménem českých exulantů, „čekajících a prosících Boha, aby seslal nějakého Žižku, jenž by počal boží válku za věc protestantskou.“) Obrací se také na panujícího uherského knížete Jiřího II. Rákózciho a snaží se ho přimět k vytvoření protihabsburské koalice se švédským králem Karlem X. Gustavem, který nastoupil vládu roku 1654 poté, co královna Kristina přestoupila ke katolictví a vzdala se trůnu. Nazývá ho „vyvoleným a milovaným“ a přirovnává jej k Mojžíšovi, k císaři Konstantinu Velikému a ke Karlu Velkému. Je prý „naší poslední nadějí!“ Ke spojenectví Uhrů se Švédy a následné válce nakonec došlo, ale v napadeném Polsku, které se těšilo císařské podpoře, byl nakonec Rákóczi poražen. Komenský svou sázku na švédsko-uherskou (a tedy i protipolskou) kartu draze zaplatil: Sídlo jeho Jednoty v Lešně bylo Poláky roku 1656 vypáleno – a přece to bylo právě Lešno, které mu kdysi poskytlo tolik vítané útočiště. Z Komenského se tak stal podruhé exulant.

Ale Komenského válečné iniciativy pokračovaly. V té době se obrací na Francii a vyzývá k boji proti Habsburkům královské rádce. Jejich prostřednictvím v tomto duchu dokonce navazuje styky s Turky (!!!) v Uhrách krátce po první velké turecké válce proti císaři, „jež představila světu názorně nebezpečí nové vzkříšené bojovnosti musulmanské“) a jež skončila vítězstvím císařského žoldnéřského vojska v památné bitvě u sv. Gottharda (Szentgotthárd) roku 1664. Po mírových jednáních ve Vasváru však Turci své výbojné postavení v Uhrách udrželi.

A to byl jeden z důvodů, proč nakonec došlo i k bojům hornouherské protestantské šlechty proti císaři Leopoldu I. v letech 1664–1671. Šlo o tzv. „spiknutí magnátů“, vedené střídavě odbojníky palatinem Ferencem Wesselényim, sedmihradským vévodou Ferencem I. Rákóczim a Petrem Zrinským. V čele císařského vojska, které mělo potlačit povstání, stál generál Jan Špork (otec říšského hraběte Františka Antonína Šporka, proslulého mj. svými nonkonformními náboženskými názory). Generál Špork po prozrazení spiknutí obsadil nynější Slovensko a svůj úkol úspěšné splnil. Vzbouření uherští šlechtici byli krutě potrestáni a jejich majetek následně za trest propadl právoplatnému uherskému králi – tedy císaři. I tento podnik tedy skončil (pro Komenského) katastrofou – ten se jí však už nedožil, když rok předtím (1670) v nizozemském Amsterodamu zemřel. „Konec Habsburků v Čechách“ přinesla až prohraná první světová válka.

Po tom všem, co bylo řečeno, nelze než za značný eufemismus považovat slova, že Komenský „téměř až do konce svých dnů vynakládal obrovské úsilí o navrácení práv českým a moravským nekatolíkům.“)

Závěrem

Nelze nevidět, že Komenského výzva Švédům k pokračování ve válečných konfliktech poté, co tři desetiletí trvající válka z poloviny vylidnila Evropu a většině přeživších způsobila nezměrné útrapy, jakož i další jeho výzvy k obnovení bojů za svržení Habsburků vyznívají právě v tomto kontextu (mírně řečeno) značně problematicky. S plným vědomím, že jde o anachronismus, můžeme konstatovat, že tento Komenského dopis i další jeho aktivity tohoto druhu by v současnosti naplnily skutkovou podstatu trestného činu podněcování k válce.)

Avšak právě tento anachronismus nám může poskytnout klíč k řešení tohoto (alespoň zdánlivého) rozporu. Ve skutečnosti jde o problém hodnotový, axiologický: dnešní (ta „západní“) sekularizovaná a zmaterializovaná společnost nazírá hodnoty prizmatem mezinárodních paktů o lidských právech (nejednou v jednotlivostech i značně problematických) a nejvyšší hodnotu spatřuje hédonisticky v tomto pozemském životě se vším, co jej činí příjemnějším. Je to pochopitelné, protože po tomto životě už žádný další není – už je jen nicota. Zcela jinou hierarchii hodnot měl hluboce věřící Komenský, pro nějž život věčný byl nesrovnatelně důležitější než tento, a bylo proto třeba vše pro něj obětovat.

Jan Amos Komenský nepochybně nebyl žádným válečným štváčem, právě naopak: Byl člověkem z hloubi své ušlechtilé duše pokojným a mírumilovným. Katolický církevní historik Václav Medek o něm píše: „Zájmům celé společnosti chtěl prospět hlásáním myšlenky trvalého míru. Krátce před svou smrtí ve spise Unum necessarium napsal, že by se války neměly vůbec začínat, protože »v každé válce je něco zvířecího, kdežto lidem přísluší lidskost a mírnost.«“) Toto jinak jistě pravdivé Medkovo hodnocení je však třeba číst jedním dechem s Pekařovým postřehem: „Je vidno, s jakou výhradou musíme pohlížeti na jeho projevy pacifické – posílá-li r. 1667 do světa svého »Anděla míru«, píše-li potom ve své »Panegersii« vroucí a výmluvná slova o zlu nenávisti národní a náboženské, o svobodě a rovnosti ve světoobčanství – zda tu nejde zároveň o plod poznání, že rady meče a války skončily nezdarem a zklamáním...“) A sotva lze pochybovat o tom, že sám Komenský touto ambivalencí trpěl.

Komenský byl humanistou; ne ale ve smyslu onoho rozplizlého „korektního“ humanismu (spíše však pseudohumanismu), s nímž se setkáváme v dnešní bohužel značně zmaterializované a úpadkové euroatlantické civilizaci. Miloval život, miloval českou vlast, ale nejvyšší hodnotu spatřoval v pravdě, a to ne v nějaké zrelativizované pravdě, kdy v postmoderní době má každý nárok svou pravdu, nýbrž v pravdě Boží tak, jak ji (alespoň z jeho úhlu pohledu) hlásala a ztělesňovala jeho církev – jeho milovaná Jednota bratrská; všechno ostatní pro něj bylo až na druhém a dalším místě.

Uzavřeme tedy tuto úvahu slovy jednoho z nejpovolanějších – českého historika Josefa Pekaře: „Je vidno, že puzen životnou silou své touhy po osvobození vlasti a po vítězství své církve byl by se Komenský spojil i s Turkem, byl-li jen ochoten tasiti meč proti Vídni; je vidno, že jemu a emigraci vůbec ani válka třicetiletá nebyla dosti dlouhou a dosti hroznou...“) To proto, že zcela nekriticky ztotožnil zájmy české vlasti se zájmy jejího (byť tehdy ještě většinového) evangelického obyvatelstva, zatímco nepřítele této vlasti (opět až příliš nekriticky) ztotožnil s katolickou habsburskou dynastií, kterou si sto let předtím čeští stavové v osobě Ferdinanda I. svobodně a dědičně povolali na český trůn.

Poznámky:

15. MEDEK, Václav, Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, s. 200.

16.Cit. dílo, s. 224.

17.Tamtéž.