Proč holocaust: Rasista - Díl III.
Jan Horník
(Pokračování z Distance 2/11)
1. III. Rasová otázka – klíč k dějinám a kultuře
A nyní se vraťme k Adolfu Hitlerovi a jeho Mein Kampf:
„Existují pravdy, které natolik leží na ulici, že je právě proto běžný svět nevidí, nebo je alespoň nepozná. Kolem takovýchto všedních pravd někdy prochází jako slepý a je nanejvýš udiven, když někdo náhle objeví to, co by všichni přece museli vědět. Kolem leží na statisíce Kolumbových vajec, jen Kolumbové se naleznou zřídka.
Lidé tak bez výjimky putují v zahradě přírody, namlouvají si, že znají a vědí téměř vše, a přece až na několik výjimek procházejí jako slepí kolem jednoho z nejvíce vystupujících principů jejího působení: vnitřní uzavřenosti druhů všech živých tvorů této Země.
Už nejpovrchnější pozorování ukazuje jako téměř železný princip všech těch nespočetných výrazových forem životní vůle přírody její v sobě ohraničenou formu rozmnožování a množení. Každé zvíře se páří pouze s příslušníkem stejného druhu. Sýkorka jde k sýkorce, pěnkava k pěnkavě, čáp k čápici, hraboš k hrabošovi, myš k myši, vlk k vlčici atd.
Změnit to mohou pouze mimořádné okolnosti, v první řadě tlak zajetí, stejně jako jiná nemožnost páření v rámci stejného druhu. Pak se ovšem také příroda začíná proti tomu vzpírat všemi možnými prostředky a její nejviditelnější protest spočívá buď v odepření další schopnosti plození pro bastardy, nebo omezí plodnost pozdějšího potomstva; ve většině případů však odejme odolnost proti nemoci nebo nepřátelským útokům.
To je jen naprosto přirozené.
Každé křížení dvou ne zcela stejně vysoko postavených bytostí dá jako produkt něco mezi úrovní obou rodičů. To tedy znamená: mládě bude stát výše než rasově nižší polovička rodičovského páru, avšak ne tak vysoko jako ta vyšší. Později tedy podlehne v boji proti této vyšší polovičce. Takovéto páření však naprosto odporuje vůli přírody k vyšší kultivaci života. Předpoklad k tomu nespočívá ve spojení cennějšího s méněcenným, nýbrž v naprostém vítězství prvního.Silnější má vládnout a nemá se slučovat se slabším, aby tak obětoval vlastní velikost. Pouze rozený slaboch to může pociťovat jako kruté, proto je však také pouze slabým a omezeným člověkem; neboť pokud by nepanoval tento zákon, byl by každý představitelný vyšší vývoj všech organických živočichů nepředstavitelný.
Následkem tohoto v přírodě obecně platného pudu k rasové čistotě není pouze ostré ohraničení jednotlivých ras navenek, ale také jejich stejný charakter v nich samých. Liška je vždy liškou, husa husou, tygr tygrem atd., a rozdíl může spočívat nanejvýš v různé míře síly, chytrosti, obratnosti, vytrvalosti atd. jednotlivých exemplářů. Nikdy však nebudeme moci nalézt lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohla mít humánní projevy vůči huse, stejně jako neexistuje ani žádná kočka s přátelskou náklonností k myším.
Proto i zde vzniká vzájemný boj ani ne tak v důsledku vnitřního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda klidně, ba spokojeně přihlíží. Boj o denní chléb dává podlehnout všemu slabému a neduživému, méně rozhodnému, zatímco boj samců o samice poskytuje právo plodit, nebo možnost k tomu, pouze nejzdravějšímu. Boj je však vždy prostředkem k podporování zdraví a odolnosti druhu, a je tedy příčinou k jeho vyššímu vývoji.
Pokud by byl postup jiný, přestalo by každé další a vyšší tvoření a spíše by nastoupil opak. Neboť proto, že méněcenný co do počtu vždy převažuje nad lepším, rozmnožoval by se ten horší při stejném zachovávání života a při stejné možnosti rozmnožování o tolik rychleji, že by ten lepší nakonec musel nutně ustoupit do pozadí. Musí se tedy provést korektura ve prospěch lepšího. Toto však obstará příroda, tím, že slabší část podrobuje tak těžkým životním podmínkám, že se počet omezí už jejich prostřednictvím, zbytku však nakonec nedovolí se bez výběru rozmnožovat, ale učiní zde nový, bezohledný výběr podle síly a zdraví.
Jakkoliv si ale nepřeje ani páření slabších jedinců se silnějšími, tím méně si přeje splynutí vyšší rasy s nižší, protože jinak by se jedním rázem zhatila celá její někdejší, snad statisíce let trvající práce vyššího zušlechťování.
Dějinná zkušenost pro to nabízí bezpočet dokladů. S děsivou zřetelností ukazuje, že při každém smíšení krve Árijce s nižšími národy přišel jako výsledek konec nositele kultury. Severní Amerika, jejíž obyvatelstvo se z převážné části skládá z germánských elementů, které se jen velmi málo smísily s nižšími barevnými národy, ukazuje jiné lidstvo a kulturu než centrální a Jižní Amerika, kde se zvláště románští přistěhovalci někdy ve velkém rozsahu mísili s původním obyvatelstvem. Na tomto jednom příkladu už je jasně a zřetelně možné poznat působení míšení ras. Germán amerického kontinentu, který zůstal rasově čistý a nesmíšený, postoupil na místo jeho pána; zůstane pánem tak dlouho, dokud i on nepadne za oběť krvesmilstvu.
Výsledkem každého křížení ras tedy je, zcela stručně řečeno, vždy následující:
pokles úrovně vyšší rasy
tělesný a duševní pokles a tím počátek, i když pomalého, tak přece jistě postupujícího chřadnutí.
Přivodit takovýto vývoj však přece neznamená nic jiného než páchat hřích proti vůli věčného Stvořitele.
Jako hřích však bude tento čin také odplacen.“1
Hitler nejdříve konstatuje snadno pozorovatelný fakt o uzavřenosti živočišných druhů a dokládá to několika příklady. Ale proč by měl v přírodě platit právě tento zákon? Hitler říká, že je to přirozené a že porušení principu uzavřeného rozmnožování druhů příroda trestá – například další nemožností plození potomků. Proč to však příroda dělá? Hitler to vysvětluje tak, že křížení „ne zcela stejně vysoko postavených bytostí“ by vedlo k poklesu úrovně toho vyššího, což mimo jiné znamená, že v boji by takový potomek podlehl tomu výše postavenému. A to je pochopitelně v rozporu s „vůli přírody k vyšší kultivaci života“. Jak k tomu dospěl?
Tento svůj závěr Hitler logicky vyvozuje z předchozího uznání pravdivosti vývojové teorie. Předpokládá totiž, že v řazení bytostí na stupnici vývoje existuje určitá vzestupnost, která je přirozeným výsledkem evolučního procesu. Ten cennější, neboli výše postavený, se proto má prosadit právem silnějšího. Hitler zde ze svých předpokladů logicky správně dedukuje, že „pokud by nepanoval tento zákon, byl by každý představitelný vyšší vývoj všech organických živočichů nepředstavitelný“. Tento princip pak označuje za pud k rasové čistotě a celý argument znovu opakuje. To, co platí pro jednotlivce, zcela logicky aplikuje i na soubor jednotlivců, kterým je rasa. (Mimochodem je dobré si všimnout, jak plynule Hitler přechází mezi pojmy rasa a druh.)
Dostáváme se tak k jádru teoretického zdůvodnění Hitlerova rasismu. Pokud totiž platí darwinistická evoluce, pak je spojování vyšších s nižšími špatné, protože u potomků snižuje úroveň, kterou by jinak získali při spojení stejně vysoko postavených předků, což by je znevýhodňovalo v boji o přežití s těmi nesmíšenými. V boji o přežití však z logiky věci zvítězí ten lepší, a proto je křížení vyšších s nižšími proti přírodě. Vítězství těch lepších je totiž příčinou vyššího vývoje vůbec. Kdo tyto přírodní zákony nerespektuje, staví se proti vůli přírody a tím i proti Stvořiteli, který do přírody zákony vložil, a proto na to doplatí. V případě rasového křížení se pak jedná o zlo ve velkém, protože je to hromadné snižování dosažené úrovně vývoje, a tudíž retardace tisíce let trvajícího vývojového procesu přírody. Křížení ras je jednoduše proti-evoluční a proti vyššímu formování života vůbec.
Nyní se podívejme, co z této logiky plyne pro lidstvo obecně. Mějme přitom na paměti, že v souladu s logikou evoluce Hitler považuje lidi za normální živočichy a lidstvo v jeho chápání představuje soubor různých živočišných ras, respektive národů. (K otázce árijské rasy s jejím významem pro kulturu, o němž se Hitler zmiňuje, když dokládá platnost svých rasistických tezí na příkladu kolonizace Ameriky, viz podkapitola Árijská rasa.) Hitler píše:
„V otázce rasové čistoty pozemských živých tvorů už příroda zpravidla všeobecně přijímá určitá korigující opatření. Bastardy příliš nemiluje. Zvláště první produkty takových křížení, přibližně ve třetím, čtvrtém, pátém pořadí, musí hořce trpět. Je jim odňat nejen význam původně nejvyšší části křížení, nýbrž jim z nedostatku jednoty krve chybí také jednota síly vůle a odhodlání k životu vůbec. Ve všech kritických momentech, v nichž rasově jednotná bytost přijímá správná, a to jednotná rozhodnutí, rasově rozervaná bytost znejistí, resp. dospěje k polovičatým opatřením. Celkově to znamená nejen určitou podřízenost rasově rozháraného vůči rasově jednotnému, nýbrž v praxi i možnost rychlejšího zániku. V nesčetných případech, ve kterých odolává rasa, se bastard hroutí. V tom je vidět korektura přírody. Často však jde ještě dále. Omezuje možnost rozmnožování. Tím zabrání plodnosti pokračujících křížení vůbec a přivádí je tak k vymření.
Pokud by se například v určité rase spojil jednotlivý subjekt s rasově nižším, byl by výsledkem především pokles úrovně jako takové; dále však oslabení potomstva vůči okolí, které zůstalo rasově nesmíšené. Při úplném zabránění dalšího přimíšení krve ze strany nejvyšší rasy by bastardi při trvalém vzájemném křížení v důsledku jejich přírodou moudře snížené odolnosti buď vymřeli, nebo by v průběhu mnoha tisíciletí vytvořili nové smíšení, u nějž jsou původní jednotlivé elementy tisícerým křížením bezezbytku smíšeny, a jsou už tedy nerozpoznatelné. Vytvořila by se tím nová národnost s určitou stádní odolností, avšak oproti nejvyšší rase spolupůsobící při prvním křížení by se podstatně snížil její duchovně-kulturní význam. Ale i v tomto posledním případě by ve vzájemném boji o život smíšenina podlehla, pokud by jako protivník ještě existovala nějaká výše postavená zůstávající nesmíšená rasová jednotka. Veškerá stádní, v průběhu tisíce let vytvořená vnitřní jednotnost tohoto nového těla národa by přesto v důsledku všeobecného poklesu rasové úrovně a tím podmíněného snížení duchovní pružnosti a tvůrčí schopnosti nestačila k tomu, aby vítězně přestála boj s právě tak jednotnou, avšak duchovně a kulturně nadřazenou rasou.
Tak můžeme prohlásit následující platnou větu:
Každé křížení ras dříve nebo později nutně vede k zániku smíšeného produktu, pokud ještě existuje sama výše postavená část tohoto křížení v nějak čisté rasové jednotě. Nebezpečí pro smíšený produkt je odstraněno teprve v okamžiku bastardizace onoho posledního výše postaveného rasově čistého.
V tom spočívá určitý, i když pomalý přirozený regenerační proces, který opět postupně vylučuje rasovou otravu, pokud ještě existuje základní kmen rasově čistých elementů a už nedochází k další bastardizaci.
Takovýto proces může sám od sebe začít u živočichů se silným rasovým instinktem, kteří byli pouze zvláštními okolnostmi nebo nějakým zvláštním přinucením vytlačeni z cesty normálního rasově čistého rozmnožování. Jakmile tato tíseň skončí, bude ta část, která ještě zůstala čistá, znovu okamžitě usilovat o páření s rovnými, čímž se zamezí dalšímu míšení. Výsledky bastardizace tím samy zase ustoupí do pozadí, ledaže by se jejich počet už tak nekonečně rozmnožil, že by už nepřicházel v úvahu vážný odpor těch, kdo zůstali rasově čistí.
Člověk, který jednou ztratil instinkt a nepoznává svou povinnost, kterou mu uložila příroda, však nemůže v takovou korekturu ze strany přírody obecně doufat tak dlouho, dokud svůj ztracený instinkt nenahradí vidoucím poznáním; na tomto poznání je pak třeba vykonat potřebnou nápravnou práci. Avšak existuje neobyčejně velké nebezpečí, že člověk, který jednou oslepl, stále více narušuje rasové meze, až se nakonec ztratí i poslední zbytek jeho nejlepší části. Pak už skutečně zůstává jen jednotná rasová kaše, jakou mají jako ideál na mysli famózní mentoři našich dnů; ta by však v krátké době ideály z tohoto světa vypudila. Samozřejmě: mohlo by tak být utvořeno velké stádo, stádní zvíře je možné namíchat, avšak nikdy takovým mícháním nevznikne člověk, který představuje nositele kultury a ještě lépe zakladatele a tvůrce kultury. Poslání lidstva by tím mohlo být považováno za ukončené.
“Ten, kdo nechce, aby Země šla vstříc tomuto stavu, musí se obrátit k názoru, že je úkolem především germánských států starat se v prvé řadě o to, aby byla zásadně zastavena další bastardizace.“2
Hitler nejprve znovu konstatuje, jaké důsledky má v přírodě křížení ras, a poté vysvětluje, co by to znamenalo v případě národů. Tak jako u ostatních živočichů by podle něj křížení vyšších s nižšími logicky vedlo k poklesu celkové úrovně míšenců. To by však v případě kříženců znamenalo buď jejich zánik v důsledku oslabení vzhledem k vyšší rase, nebo postupné vytvoření nové národnosti, která by však nutně byla na nižší úrovni oproti původní rase. Aby však taková národnost vytvořená smíšením dlouhodobě přežila, nesmí již existovat žádný zbytek původně vyšší rasy, která by ji v dlouhodobé perspektivě v boji o život nutně porazila. Vyšší a lepší rasa jednoduše nemůže v této logice s nižší rasou prohrát, protože fakt, že je vyšší, v evoluci znamená, že je silnější. Jinak by se ani nemohla probojovat do vyššího postavení. (Zde mimochodem můžeme hledat i důvod Hitlerova přesvědčení, že pokud je německý národ vyšší rasou, musí v boji s ostatními národy nutně vyhrát.)
Křížení lidských ras je tedy z Hitlerova hlediska principiálně špatné, protože buď znamená zánik pro národ kříženců, nebo, v případě celého lidstva, znamená likvidaci nejvyšší rasy. To by ovšem znamenalo, že se lidstvo jako celek vydá nazpět ve svém vývoji. Zanikl by tak ten druh člověka, který je nositelem nejvyšší kultury. Lidstvo by se jednoduše vydalo cestou, která je v rozporu s přirozeným řádem přírody. Podle Hitlera by tak dokonce bylo ukončeno poslání lidstva, a proto je nutné další bastardizaci zastavit.
Na rasovou otázku klade Hitler skutečně velký důraz:
„Všechny velké otázky doby jsou otázkami okamžiku a představují pouze následné jevy určitých příčin. Příčinný význam mezi nimi všemi má však pouze jedna, otázka rasového zachovávání národnosti. Pouze v krvi leží založena jak síla, tak slabost člověka. Národy, které nerozeznávají a nedbají na význam svého rasového základu, se podobají lidem, kteří by chtěli naučit mopslíky vlastnostem chrtů, aniž by pochopili, že rychlost chrta i učenlivost pudla nejsou naučené, nýbrž v rase spočívající vlastnosti. Národy, které se zřeknou zachovávání své rasové čistoty, se tím zříkají také jednoty své duše ve všech jejích projevech. Rozervanost jejich charakteru je nutným přirozeným následkem rozervanosti jejich krve a proměna jejich duševní a tvůrčí síly je pouze účinkem přeměny jejich rasových základů.
Kdo chce německý národ osvobodit od jeho dnešních projevů a nectností, které mu byly původně bytostně cizí, bude ho muset nejdříve osvobodit od cizího původce těchto projevů a nectností.
Bez jasného rozpoznání rasového problému, a tím židovské otázky, už opětovný vzestup německého národa nenastane.
Rasová otázka nedává pouze klíč ke světovým dějinám, nýbrž i k lidské kultuře vůbec.“3
Proč má tedy rasová otázka v dějinách podle Hitlerova přesvědčení klíčový význam? Jak snad již vysvítá z dosavadního výkladu, důvod tohoto významu vyplývá právě z darwinisticky evolučního pojetí světa. Z něj totiž plyne, že vyšší vývoj přírody je výsledkem boje o přežití mezi jednotlivými druhy, a nikoliv výsledkem jejich křížení, které je v rozporu ze zákonem vítězství silnějšího. Pro jednotlivé národy, které jsou v evolučním pojetí vlastně rasami, respektive živočišnými druhy, pak logicky platí stejná pravidla. Jinak by totiž člověk nikdy nemohl dosáhnout současné kulturní úrovně, možná by byl stále nějakou opicí. A protože je vyšší formování živočišných druhů důsledkem vítězství lepšího a při křížení vyšších s nižšími by se nemohlo uskutečňovat, znamenalo by nerespektování přírodních zákonů totéž, co stavět se proti dalšímu zušlechťování lidí. Pud udržovaní čistoty rasy je tudíž nutnou podmínkou vyššího vývoje vůbec. Proto je rasová otázka pro Hitlera klíčem ke světovým dějinám.
Hitler se však neomezuje jen na světové dějiny. Rasová otázka podle něj poskytuje i klíč k „lidské kultuře vůbec“. Ale proč? Hitler například píše:
„Všechno, co dnes na této Zemi obdivujeme – věda a umění, technika a vynálezy – je pouze tvůrčím produktem několika málo národů a snad původně jedné rasy. Na nich také závisí trvání celé této kultury. Jestliže zahynou, klesne s nimi do hrobu krása této Země.
Nakolik může také například půda ovlivnit lidi, tak bude výsledek vlivu přece vždy různý, podle ras, které přicházejí v úvahu. Malá úrodnost určitého životního prostoru může jednu rasu podněcovat k nejvyšším výkonům, u nějaké jiné se stane pouze příčinou k nejkrutější bídě a konečné podvýživě se všemi jejími následky. Vnitřní vlohy národů jsou vždy určující pro způsob účinku vnějších vlivů. To, co u jednoho vede k vyhladovění, vychovává druhé k tvrdé práci.
Všechny velké kultury minulosti zahynuly pouze proto, že původně tvůrčí rasa odumřela na otravu krve.
Konečnou příčinou takovéhoto zániku bylo vždy zapomenutí, že veškerá kultura závisí na lidech a ne naopak, že tedy, aby se zachovala určitá kultura, musí být zachován člověk, který ji tvoří. Toto zachování je však spojeno s neúprosným zákonem nutnosti a práva vítězství nejlepšího a silnějšího.
Kdo chce žít, ať tedy bojuje, a kdo nechce v tomto světě věčného zápasu bojovat, ten si nezaslouží život.
I kdyby to bylo tvrdé – je už to jednou tak! Samozřejmě je ovšem zdaleka nejtvrdší ten osud, jenž potká toho člověka, který si myslí, že může překonat přírodu, a v zásadě se jí pouze vysmívá. Bída, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí!
Člověk, který neuznává rasové zákony a pohrdá jimi, se skutečně připravuje o štěstí, které se mu zdá být určeno. Brání vítěznému tažení lepší rasy a tím i předpokladu k veškerému lidskému pokroku. Tím se napříště, obtížen choulostivostí člověka, vydává do oblasti bezmocného zvířete.“4
Co Hitler říká o vztahu kultury k rasové otázce? Podle něj představuje existence určitých národů nutnou podmínku lidské kultury vůbec. To je celkem banální tvrzení, a kdo viděl film Planeta opic, ten bezpochyby pochopí, co je tím myšleno. Hitler však obdobu takové katastrofální události, jakou by mohla být například jaderná válka, vidí v ignorování rasové otázky a v nedodržování rasových zákonů. Ale proč? Jaká je souvislost rasy s kulturou?
Abychom tuto souvislost správně pochopili, musíme stále pamatovat na to, jak vypadá Hitlerův celkový obraz vývoje světa. Ze třetí kapitoly víme, že jeho představa o základní vývojové ose dějin je zhruba následující: nejdříve jsou dějiny Země geologickými událostmi, které vedou k vytvoření obyvatelného povrchu planety; pak vzniká organický život, na jehož vývojovém konci je sám člověk; ten poté postupně vytváří různá společenství – kmeny, národy a nakonec státy.
Platí-li však i v této poslední fázi evoluční logika, pak se budou jednotlivé národy se svými státy nutně lišit podle toho, jaké dosáhly vývojové úrovně, a tudíž i v tom, kdo byl a je ve vedoucím postavení v rámci celého lidstva. Vzhledem k tomu, že Hitler předpokládá vývoj po ose kmeny-národy-státy, zdá se jasné, že národy, které vytvořily státy s vyspělou kulturou, budou na vrcholu dosavadního vývoje, neboť jejich nástup následoval až po kmenových společnostech, které představují předchozí formu celkového vývoje lidstva. Je tedy celkem pochopitelné, že současné kulturní státy jsou z tohoto hlediska nejpokrokovější, neboť se objevují až na konci celého vývoje.
Jak dále víme z předchozího, úroveň určitého národa závisí podle Hitlera na dodržování rasové čistoty, protože míšení s nižšími rasami snižuje celkovou rasovou úroveň. Toto nebezpečí ztráty vývojové úrovně pochopitelně hrozí i národům, které se propracovaly do stadia kulturních států. Pokud tedy nebudou kulturní národy dodržovat rasové zákony, pochopitelně upadne i celková kulturnost lidstva, protože bude přibývat nižších národů – namísto toho, aby se ty nejvyspělejší prosadily právem silnějšího a lepšího. Bráno do důsledků: pokud by se všechny národy vytvářející kulturu daly na cestu míšení s nižšími rasami, mohlo by to znamenat úplnou likvidaci kultury jako takové.
Protože je tedy lidská kultura, jež je výsledkem činnosti těch nejpokročilejších národů, přímo závislá na jejich přežití, což zase přímo souvisí s udržením jejich rasové čistoty, je v Hitlerově myšlení rasová otázka klíčem nejen k dějinám, ale i k lidské kultuře vůbec.
1. IV. Árijská rasa
Nyní se nabízí další otázka: Která lidská rasa je tou „kulturní“? Tím se dostáváme k árijské rase a Hitlerovu vyhodnocení jejího postavení v rámci lidstva. Hitler píše:
„Je planým počínáním přít se o to, která rasa nebo rasy byly původními nositeli lidské kultury, a tím skutečnými zakladateli toho, co všechno zahrnujeme slovem lidstvo. Jednodušší je položit si tuto otázku pro přítomnost, a zde se odpověď nabízí zcela snadno a zřetelně. To, co dnes před sebou vidíme v lidské kultuře, na výsledcích umění, vědy a techniky, je téměř výlučně tvůrčím produktem Árijců. Právě tato skutečnost však nepřipouští neodůvodněný zpětný závěr, že pouze on sám byl zakladatelem vyššího lidství vůbec, a tedy představuje pratyp toho, co dnes rozumíme slovem „člověk“. On je Prométheem lidstva, z jehož jasné hvězdy vyskočila pro všechny časy božská jiskra génia, stále znovu zapalující onen oheň, který jakožto poznání osvětlil noc mlčících tajemství, a nechal tak člověka stoupat cestou k pozici vládce ostatních bytostí této Země. Byl však uhašen – a hluboká temnota se snad za několik málo tisíciletí znovu snese na Zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.
Pokud bychom lidstvo rozdělili do tří druhů: na zakladatele kultury, nositele kultury a ničitele kultury, pak by jako zástupce prvního druhu přicházel v úvahu zřejmě pouze Árijec. Od něj pocházejí základy a pilíře všech lidských výtvorů, a pouze vnější forma a barva jsou podmíněny dobovými povahovými rysy jednotlivých národů. On dodává ohromné stavební kameny a plány k veškerému lidskému pokroku, a pouze provedení odpovídá povaze současných ras. Za několik málo desetiletí si například celá východní Asie osvojí kulturu, jejímž posledním základem bude rovněž helénistický duch a germánská technika, jako je tomu u nás. Pouze vnější forma ponese – alespoň z části – rysy asiatské povahy. Není tomu tak, jak si mnozí myslí, že Japonsko přibírá ke své kultuře evropskou techniku, nýbrž evropská věda a technika se zdobí japonským rázem. Základem skutečného života už není zvláštní japonská kultura, ačkoliv – protože je v důsledku vnitřního rozdílu pro Evropana na pohled více nápadná – určuje barvu života, nýbrž ohromná vědecko-technická práce Evropy a Ameriky, tedy árijských národů. Jedině po těchto výkonech pak může i Východ následovat všeobecný lidský pokrok. To dává základ boji o denní chléb, vytváří pro něj zbraně a nástroje a pouze vnější úprava se postupně přizpůsobuje japonskému charakteru.
Jestliže by odedneška přestalo jakékoliv další árijské působení na Japonsko, dejme tomu, že by Evropa a Amerika zanikly, tak by mohl dnešní vzestup Japonska ve vědě a technice ještě krátkou dobu trvat; avšak již za několik let by pramen vyschl, japonská osobitost by zvítězila, ale současná kultura by ustrnula a zase by upadla do spánku, z nějž byla před sedmi desetiletími vyrušena árijskou kulturní vlnou. Stejně jako dnešní japonský vývoj vděčí za život árijskému původu, byl i kdysi v ponuré minulosti buditelem tehdejší japonské kultury cizí vliv a cizí duch. Nejlepší důkaz toho podává skutečnost jejího pozdějšího zkostnatění a úplného ustrnutí. U určitého národa může nastoupit pouze tehdy, když se ztratilo původně tvůrčí rasové jádro nebo později chybělo vnější působení, které dalo podnět a materiál k prvnímu vývoji v kulturní oblasti. Jestliže je jisté, že určitý národ získává, přijímá a zpracovává svou kulturu v nejpodstatnější základní látce od cizích ras, aby pak vždy znovu ustrnul po odmlčení se dalších vnějších vlivů, je možné takovou rasu dobře označit za „kulturu nesoucí“, nikdy za „kulturu tvořící“.
Prověření jednotlivých národů z tohoto hlediska poskytuje fakt, že se téměř bez výjimky nejedná o národy původně kulturu zakládající, ale téměř vždy o kulturu nesoucí.
Vždy z toho plyne přibližně následující obraz jejich vývoje:
Árijské kmeny si podmaňují – často v opravdu směšně malém počtu lidí – cizí národy a nyní, podníceny zvláštními životními poměry nového území (úrodnost, klimatické podmínky atd.), stejně jako podporovány množstvím pomocných sil, které jsou k dispozici, lidí nižšího druhu, rozvíjejí své duševní a organizační schopnosti, které v nich dřímají. Často v několika málo tisíciletích, ba stoletích vytvářejí kultury, které původně zplna nesou vnitřní rysy jejich povahy, přizpůsobené už výše naznačeným zvláštním vlastnostem půdy, jakož i porobených lidí. Nakonec se však dobyvatelé prohřeší proti principu zachování čistoty krve, který byl na počátku dodržován, začnou se mísit s podmaněným obyvatelstvem, a tím ukončí své vlastní bytí; neboť po prohřešení v ráji přece vždy následovalo vyhnání.
Po tisíci a více letech se pak poslední viditelná stopa někdejšího panského národa často ukazuje ve světlejším odstínu pleti, který zanechala krev panského národa podmaněné rase, a v ustrnulé kultuře, která to kdysi jako původní tvůrkyně založila. Neboť stejně jako skutečný a duchovní dobyvatel zahynul v krvi porobených, ztratilo se také palivo pro pochodeň lidského kulturního pokroku! Jako si barva uchovala lehký zákmit krve bývalých pánů jako vzpomínku na ně, tak je i noc kulturního života mírně prozářena pozůstalými výtvory někdejších nositelů světla. Svítí skrze veškeré znovu se navrátivší barbarství a u bezmyšlenkovitého pozorovatele okamžiku až příliš často probouzí mínění, že před sebou vidí obraz nynějšího národa, zatímco je to pouze zrcadlo minulosti, do kterého se dívá.
Může se pak stát, že se takový národ podruhé, ba dokonce ještě častěji během svých dějin dostane do styku s rasou svých někdejších nositelů kultury, aniž by k tomu bylo třeba vzpomínky na dřívější setkání. Zbytek někdejší krve pánů nevědomky zamíří k novému jevu a co bylo prve možné pouze pod nátlakem, to se nyní může podařit vlastní vůlí. Nastoupí nová kulturní vlna a potrvá tak dlouho, dokud se její nositelé znovu neutopí v krvi cizích národů.
Bude úkolem budoucích kulturních a světových dějin bádat v tomto smyslu, a ne se utápět v reprodukci vnějších skutečností, jak je tomu bohužel příliš často u naší současné historické vědy.
Už z tohoto náčrtu vývoje „kulturu nesoucích“ národů však vyplývá i obraz vzniku, působení a – zániku opravdových zakladatelů kultury této Země, samotných Árijců.
[…]
Pokrok lidstva se podobá výstupu na nekonečný žebřík; člověk se nedostane výše, aniž by nejprve nebyl na nižších stupních. Tak musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovala skutečnost, a ne tou, o níž sní fantazie moderního pacifisty. Cesta skutečnosti je však tvrdá a těžká, avšak nakonec vede tam, kam by chtěl jiný rád lidstvo prosnít, odkud je však ve skutečnosti bohužel spíše ještě vzdaluje, než aby je přibližoval.
Není tedy žádná náhoda, že první kultury vznikly tam, kde si Árijec při setkání s nižšími národy tyto podmanil a podrobil je své vůli. Byly pak prvními technickými nástroji ve službách budoucí kultury.
Tím však byla jasně předznamenána cesta, kterou měl Árijec jít. Jako dobyvatel si podmanil nižší lidi a pak řídil jejich praktickou činnost svým rozkazem, podle své vůle a pro své cíle. Avšak tím, že je přivedl k tak užitečné, i když tvrdé činnosti, šetřil nejen život porobených, nýbrž jim snad dokonce dal úděl, který byl lepší než jejich dřívější takzvaná „svoboda“. Dokud bezohledně udržoval svou pozici pána, nejen skutečně zůstával pánem, nýbrž také uchovavatelem a rozmnožitelem kultury. Neboť ta spočívala výlučně na jeho schopnostech, a tím na jeho zachování jako takovém. Jakmile se porobení začali zvedat a pravděpodobně se dobyvateli přibližovali také jazykově, padla ostrá hranice mezi pánem a služebníkem. Árijec se zřekl čistoty své krve, a proto ztratil pobyt v ráji, který si sám vytvořil. Klesl do směšování ras, pozvolna stále více ztrácel svou kulturní schopnost, až se nakonec nejen duševně, nýbrž také tělesně začal více podobat porobeným a původním obyvatelům než svým předkům. Nějakou dobu mohl ještě žít z existujících kulturních statků, pak ale nastoupilo ustrnutí a on konečně propadl zapomnění.
Tak se hroutí kultury a říše, aby uvolnily místo novým útvarům. Směšování krve a tím podmíněný pokles úrovně ras je jedinou příčinou odumírání starých kultur; neboť lidé nehynou na prohrané války, nýbrž na ztrátu oné síly odporu, která je vlastní pouze čisté krvi.
To, co na tomto světě není dobrá rasa, je plevel. Veškeré světové dějinné dění je však pouze projevem pudu sebezáchovy ras v dobrém či špatném smyslu.“5
Při hledání odpovědi na otázku, která rasa je nositelem kultury, Hitler postupuje tak, že hledá národ nebo národy, které jsou autory kulturních výtvorů. Sem počítá např. umění, vědu nebo technické vynálezy, a kulturou proto zjevně myslí širší oblast lidské činnosti, která člověku nějak pomáhá v jeho životním zápase a povznáší ho nad předchozí vývojové fáze. Přesvědčení, že takovou analýzou dokáže rozlišit, která rasa je skutečným původcem kultury, celkem odpovídá logice, neboť je vcelku zřejmé, že určitý kulturní výtvor, například vynález, se nejprve objeví tam, kde vznikl, tzn. u národa, který je příslušníkem rasy, jež dokáže takovou kulturu tvořit. Teprve poté se případně může rozšířit i mezi ostatní národy, a je tedy logické, že podle toho, které národy jsou hlavním zdrojem kulturních, technických a dalších vymožeností, lze snadno identifikovat národy, které představují původní vynálezce a tedy i tvůrce kultury.
V Hitlerově době, kdy západní civilizace díky své vědecko-technické převaze v podstatě ovládala celou planetu (stačí si například připomenout britské impérium) a kdy od ní ostatní svět přebíral nejrůznější vymoženosti, se pak závěr nabízel celkem jasně: zdrojem kultury jsou Evropa a Amerika, které podle Hitlera obývá árijská rasa.6 Tuto skutečnost Hitler dokazuje uváděním historických příkladů, například Japonska, u nějž konstatuje skutečnost, že od Evropy přejímá techniku.
I u těchto Hitlerových úvah přitom musíme mít stále na paměti, že Hitler i na kulturu pohlíží jako na důsledek evolučního vývoje lidstva, a proto je i kulturnost (kulturnost v Hitlerově smyslu) něčím, co nemůže národ rychle a snadno získat. Evoluce je totiž otázkou tisíciletí, a proto jsou i všechny lidské vlastnosti dlouhodobě získávanou záležitostí. Tzv. schopnost tvořit vysokou kulturu je proto z Hitlerova hlediska hluboce zakotvena v krvi jednotlivých národů a nelze ji snadno a rychle měnit. Proto také může Hitler mluvit o dělení národů podle stupně jejich kulturnosti, čímž se de facto snaží postihnout jejich vývojovou vyspělost. Podle tohoto hlediska pak národy dělí na celkem tři základní kategorie. Jednak na národy, které kulturu tvoří, tzv. „kulturu tvořící“ (kulturschöpferische), dále na národy, které kulturní prvky od ostatních přijímají, jsou jen nositeli, tzv. národy „kulturu nesoucí“ (kulturtragende), a konečně zavádí ještě kategorii národů, které kulturu ničí. K této skupině se dostaneme, až budeme podrobně rozebírat Hitlerovy názory na židovský národ.
Zatím však zůstaňme u Hitlerovy úvahy o Árijcích. Podstatné totiž je, že Hitler na základě svých předchozích závěrů, tzn., že rasová otázka je klíčem k dějinám a kultuře, dospívá k přesvědčení, že jedinou kulturotvornou rasou je rasa árijská, a na základě toho pak vysvětluje i celé kulturní a světové dějiny. Za předpokladu, že jsou tyto závěry správné, má totiž i Hitlerův výklad kulturnosti lidstva svoji neúprosnou logiku. Například je možné konsekventně vyvozovat, že kdykoliv se v dějinách objevila kultura, musela být výsledkem činnosti Árijce, neboť žádná jiná rasa není kulturotvorná. Je-li totiž kultura skutečně plodem nejvyspělejší lidské rasy, pak z toho plyne, že v podstatě jakýkoliv hodnotný kulturní výtvor musí být výsledkem činnosti jejích příslušníků. Co je totiž kulturní, je od pokročilého, tedy od Árijce. Hitlerovi proto nikdy nebude dělat žádné problémy vypořádat se s faktem, že i jiné rasy něco hodnotného vytvořily, neboť z jeho hlediska to vždy bude dokladem o zbytcích árijské krve. Stejně tak je možné v rámci Hitlerova výkladu například tvrdit, že jedinou skutečnou příčinou zániku kultur je směšování ras.
Tyto závěry, které Hitlerovi vyplývají ze základního evolučního chápání dějin, což dobře dosvědčuje jeho metafora o pokroku lidstva jako o „výstupu na nekonečný žebřík“ i teze, že „veškeré světové dějinné dění je pouze projevem pudu sebezáchovy ras“, však bohužel mají dalekosáhlé teoretické i praktické důsledky. Z tohoto chápání totiž plynou například dva závěry, které tu Hitler zmiňuje. Jeden, že existuje reálná hrozba zániku kultury a zpustnutí Země, a druhý, že co není dobrá rasa, je plevel. A takové závěry pochopitelně nezůstanou bez následků.
1. V. Shrnutí
Proč tedy Hitler zastával rasismus? Protože zastával darwinismus. Logickou a nutnou součástí darwinistické evoluce totiž je, že rasy lze při určitém množství konstatovaných odlišností považovat za nové druhy, které se z povahy Darwinovy evoluční teorie nacházejí na různých stupních vývoje. To znamená, že z hlediska přírody mezi nimi neexistuje rovnost a jejich hodnota se pozná až v souboji o život, který vybírá ty nejschopnější k přežití, čímž se uskutečňuje evoluční pokrok.
Z darwinismu zároveň plyne, že člověk je živočich jako každý jiný – je pouze na vysokém stupni vývoje, takže i pro něj platí zákony přírody, včetně principu vzniku druhů přeměnou. I lidstvo je proto třeba chápat jako složené z odlišných ras, respektive druhů, které mezi sebou bojují o přežití jako celá ostatní příroda. Je-li však lidstvo složeno z mnoha ras, které spolu soupeří o své místo na slunci, pak i v lidském boji nutně zvítězí ten nejlepší. Rasy se proto nesmějí navzájem mísit, neboť by to pro ty nejvýše postavené znamenalo pokles jejich úrovně a celkové oslabení, což by snížilo jejich naději na přežití. V zájmu vlastního národa je proto třeba být rasistou.
Dává-li však smysl vysvětlovat lidské dějiny jako boj lidských ras o přežití, je logické, že rasová otázka představuje klíč k dějinám. A nejen to. Součást lidských dějin tvoří i lidská kultura, takže dodržování rasových zákonů je nutnou podmínkou i pro zachování lidské kultury. Tu totiž v rámci Hitlerova evolučního výkladu světa vytvářejí právě nejpokročilejší rasy, které by při nerespektování rasových zákonů mohly zaniknout a zánik ras schopných tvořit kulturu by znamenal i likvidaci kultury jako takové. Tisíciletá práce vývoje přírody by tím pádem přišla vniveč a do hrobu by klesla krása této Země, jak Hitler pateticky prohlašuje. Rasová otázka tedy představuje i klíč k lidské kultuře vůbec.
A protože je podle Hitlera v rámci všech národů nejpokročilejší kulturotvornou rasou právě rasa Árijců, jež stojí v základech nejmocnější západní civilizace, z hlediska celého lidstva se stává nejdůležitějším především přežití Árijce.
(Kniha právě vychází v nakladatelství Rybka – Jan Horník, Proč holocaust: Hitlerova vědecká mesianistická vražda.)
Poznámky:
* Veškerá tučná zdůraznění v citátech Jan Horník.
Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, s. 311–314.
Tamtéž, s. 441–444.
Tamtéž, s. 372.
Tamtéž, s. 316–317.
Tamtéž, s. 317–320 a 323–324.
O historickém vývoji představ o árijské rase viz například Ivo T. BUDIL: Od prvotního jazyka k rase, Praha 2001, Academia; obzvláště poslední kapitola Árijský věk – s. 177.
Abstrakt
Tento díl je opět věnován otázce Hitlerova rasismu a jeho myšlenkovým zdrojům. Tentokrát text ale není zaměřen na teoretické zdůvodnění rasismu v rámci Hitlerova darwinistického světonázoru, ale na Hitlerovu konkrétní aplikaci rasistických principů, odvozených z darwinismu, na lidstvo a národy. Analýza Hitlerova výkladu přitom odhaluje, jak Hitler chápal příčiny vzniku a úpadku lidské kultury v dějinách, a proč podle něj byla rasová otázka klíčem k lidským dějinám a kultuře vůbec. Na základě toho pak autor objasňuje, proč Hitler považoval za nejvyspělejší lidskou rasu právě rasu Árijců.
Summary
The article deals with Hitler’s racism and its ideological sources. Unlike the previous part of the series, the article isn’t focused on the theoretical background of racism within Hitler’s Darwinist worldview, but concentrates on a concrete application of racist principles deduced from Darwinism on human race and individual nations. By analyzing Hitler’s interpretation author explains how Hitler understood the causes of the rise and fall of human culture in the course of history, and why the racial question provides a key to the history and human culture in Hitler’s mind. Subsequently author explains the reason for his belief that the Arian race is the most advanced among nations.