Přeci jen islámská teorie státu!

Roman Joch

Přiznám se bez mučení, že když jsem ve svém článku „Islámská teorie státu" (Distance 1/7) napsal o svých oponentech Janu Nebadalovi a Michalu Kretschmerovi, že „jejich koncepce vztahu státu a náboženství je dokonale islámská", mluvil jsem samozřejmě jen položertem. O to víc jsem byl překvapen, když můj ctihodný oponent Michal Kretschmer, k jehož osobě a mnohým postojům mám velkou úctu, ale s jehož názory v této námi pojednávané otázce zásadně nesouhlasím, ve své „Odpovědi na kritické poznámky Romana Joch" (Distance 3/7) vlastně potvrdil, že jeho koncepce správného vztahu státu a náboženství je nakonec přeci jen islámská!

Abych zrekapituloval naše pozice: já zastávám názor, že stát jakožto (pouze) přirozená instituce (tudíž nikoli zároveň přirozená i nadpřirozená, jakou je Církev) se má řídit (pouze) imperativy přirozeného rozumu, tj. v ideálním stavu povolit všechno, co není proti přirozenému zákonu poznatelnému přirozeným rozumem, a zakázat jen to, co se výrazným způsobem přirozenému zákonu protiví. Pravdy nadpřirozené však nemá kodifikovat a jejich popírání nemá nijak postihovat.

Můj oponent zastává názor, že věřící státník má ve svém státnickém jednání obsáhnout i pravdy nadpřirozené, jeho osobou věřené, tedy že je v principu oprávněn - ba ve svědomí povinen - postihovat šíření bludů či popírání pravd nadpřirozených. Abych to parafrázoval: přirozený zákon a přirozený rozum jsou jedna věc, ale já mám svou víru, a pokud jsem státníkem, budu vládnout i podle své víry a basta. V konečném důsledku víra triumfuje nad rozumem a filosofií. Kamarády buďme, ale „terazky som majorom ja", a proto bude podle mé víry. To je to, co jsem ironicky nazval jako „islámský" princip vládnutí.

Než se pustím do detailnějšího rozboru textu pana Kretschmera, chtěl bych vyjádřit určitou frustraci nad vývojem naší polemiky. Pan Kretschmer se domnívá, že moje argumentace jeho tvrzení nevyvrací; já mám za to, že ano. Dále píše, že v mé argumentaci nalézá chyby; já se domnívám, že žádnou konkrétní chybu nenalezl. Obávám se, že ani jeden nepřesvědčíme toho druhého, a proto si myslím, že pokračování naší polemiky by už po uzavření tohoto kola bylo neproduktivní.

Ale teď k našemu hlavnímu problému. Pan Kretschmer píše: „Rovněž souhlasím s oponentem [mnou], že víra ... [samotný úkon víry] je Boží dar, který je vlastní člověku jako jednotlivci. Rovněž souhlasím i s tím, že věřící státník nemá ‚autoritu závazně stanovit pravdivost své víry pro ostatní‘. Autorita stanovit závaznost víry náleží totiž toliko Bohu a z jeho pověření a daru neomylnosti pravé církvi." Na tom se shodneme. V neuvěřitelné kontradikci k tomu, co právě napsal, však pan Kretschmer pokračuje: „Věřící státník ale ví, co církev závazně na základě autority Bohem jí svěřené k věření a k jednání dle toho předkládá, a to s platností nejen pro něho osobně, ale i pro ostatní. Proto může ukládat i ostatním některé zákony, které to reflektují; on v tom není prvotní zákonodárce, ale pouze Boží zákon implementuje do jím spravované společnosti. Nevadí tedy, že nemá autoritu zákon vymyslet a stanovit, on pouze zákon stanovený jemu nadřízenou (Boží a církevní) autoritou prohlašuje, dbá na jeho dodržování a přiměřeně trestá jeho porušování."

Chce mi snad někdo říci, že si zde pan Kretschmer neprotiřečí? Tvrzení: „věřící státník nemá autoritu závazně stanovit pravdivost své víry pro ostatní" a tvrzení: „věřící státník ale ví, co ... [je věřená pravda], a to s platností nejen pro něho osobně, ale i pro ostatní. Proto může ukládat i ostatním některé zákony, které [věřenou pravdu] reflektují... Nevadí tedy, že nemá autoritu [věřenou pravdu] vymyslet a stanovit, on pouze [věřenou pravdu] prohlašuje, dbá na její dodržování a přiměřeně trestá porušování" - protiřečí si, nebo ne?

Mám za to, že je to rozpor par excellence a divím se, že člověk s přesností myšlení jako pan Kretschmer si jej není vědom.

Zajisté, zde bychom se opět dostali k otázce, jak poznáme nadpřirozenou pravdu, jak odlišíme pravé Zjevení Boží od falešných nároků na zjevení a jak identifikujeme pravou Církev Boží. O tom jsem pojednával již v mém předchozím článku a mé tvrzení, že - i po rozumovém vyvrácení mnohých nepravých věr - v konečném důsledku jen vírou a individuálně, pan Kretschmer nezpochybnil. Mám tedy za to, že poznání nadpřirozené pravdy je možné v posledku jen vírou (ne přirozeným rozumem) a individuálně. Její závaznost je tudíž platná jen pro jednotlivce, jehož duše a svědomí jsou takto nadpřirozenou pravdou osvíceny, nikoli pro celou společnost jím případně spravovanou. (V této souvislosti viz vynikající rozbor pana Ondřeje Lehkého „Stát a svoboda svědomí", Distance 2/7) To je však něco, co pan Kretschmer popírá, a tedy naplňuje mou karikaturu „rozum je rozum, ale když už jsem tím majorem, bude podle mé víry".

Pan Kretschmer si prostě musí vybrat: buď skutečně souhlasí s mým tvrzení - jak píše - že věřící státník nemá autoritu závazně stanovit pravdivost své víry pro ostatní, anebo s tím nesouhlasí. Nemůže to mít „pod obojím." Pokud hlásá obojí zároveň, je v rozporu se sebou samým.

Stejně tak si musí vybrat, zda souhlasí s tím, že stát je institucí pouze přirozenou, nikoli přirozenou i nadpřirozenou, a tedy „primární cíl státu vyplývající z jeho podstaty je jistě přirozený". Pokud s tím souhlasí, jak opět píše, pak však nemůže v zápětí pokračovat: „Tak jako je na místě [pro stát] v některých případech zasáhnout proti zlu na přirozené úrovni, tak je tomu i v ohledu nadpřirozeném, kde některá zla nemají být tolerována." Zajisté, nemají být tolerována, ale to už není věcí státu, který je, jak jsme si řekli, institucí přirozenou. Nemají být tolerována a má proti nim zasáhnout instituce k tomu povolaná, instituce přirozená i nadpřirozená zároveň, totiž Církev. A ta prostředky k zásahu má: odepření svátostí, exkomunikace atd. A samozřejmě, v konečném důsledku všechna nadpřirozená zla každému spočítá samotný Bůh. Jsou záležitosti volající po retribuci ze strany Církve a Boha, nikoli státu.

Pan Kretschmer se velice mýlí, když opakovaně (ve svém textu asi třikrát) tvrdí, že věřící státník není schopen při svém výkonu státnické funkce oddělit od sebe to, v co jako osoba věří, od toho, co jako osoba nahlédl svým přirozeným rozumem. Např. uvádí: „[...] v řádu jednání oddělení rozumu a víry u jedné a téže osoby není možné." Nebo dále: „[Státník] nemůže v praktickém řádu svého konání suspendovat pro veřejnou sféru skutečnost, že je věřící (a tu si ponechat jen pro privátní oblast)." Má odpověď na toto je prostá: takové oddělení je možné a státník to učinit může (a jak dále ukáži, chce-li být spravedlivým, dokonce musí).

Nejdříve se zamysleme nad tím, zda je to vůbec možné: znám minimálně jednoho člověka (amerického protestantského křesťana), který je osobně pevně přesvědčen - ze své víry, že jakékoli popíjení alkoholu v jakémkoli množství je hříšné. A rovněž, že totéž platí pro kouření tabáku. Je přesvědčený abstinent a nekuřák. Zároveň je politický libertarián, který požaduje minimální stát. Kategoricky je proti tomu, aby stát měl pravomoc zakazovat lidem pít alkohol, kouřit tabák či přijímat jakékoli chemické substance (je za legalizaci drog). Domnívá se totiž, že jeho svědomí je osvíceno tou nadpřirozenu pravdou, že kouření a pití je hříšné. Čili jeho svědomí, ne nutně svědomí kohokoli jiného. Svou pravomoc zavázat ve svědomí ostatní, kteří tuto pravdu nenahlédli, tudíž považuje za nulovou.

Pokud jde o údajnou hříšnost pití alkoholu či kouření tabáku, jsem přesvědčen, že se mýlí. Samotné pití alkoholu či kouření tabáku hříšné není - hříšné je jen jejich nestřídmé požívání. Respektuji však jeho (mylné) přesvědčení a naopak oceňuji - a vážím si - jeho nahlédnutí té přirozené pravdy, že pokud je on ze své víry přesvědčen (byť v tomto případě mylně) o určitých nadpřirozených pravdách, ještě jej to vůbec nezmocňuje vnucovat tyto pravdy prostřednictvím státu všem ostatním lidem, kteří o jejich pravdivosti přesvědčeni nejsou, neboť jejich svědomí jimi osvícena nebyla.

Anebo jinak: jako římský katolík jsem ve svém svědomí přesvědčen, že je mou povinností minimálně každou neděli (a v předepsané svátky) účastnit se mše svaté (pokud náhodou neležím bezvládný v horečkách). Anebo například o Popeleční středě či na Velký pátek držet půst. Pokud bych tak nečinil, jednalo by se v mém případě o těžký hřích.

Ve velice nepravděpodobném případě, že bych se stal státníkem, by mě však ani nenapadlo od mně svěřených občanů vyžadovat, aby se účastnili katolických mší či drželi půst. Mocí státu bych to nevyžadoval ani od občanů nekatolických, a dokonce ani od občanů katolických. Ti první by totiž nechápali význam takového požadavku, ti druzí snad ano (ale ani na to člověk nemůže spoléhat...), je to však po právu věcí jejich individuálních svědomí, nikoli věcí státu a státního donucení.

Pan Kretschmer by snad mohl říci, že by nikoho nechtěl k ničemu pozitivně donucovat, že by respektoval forum internumkaždého člověka, ale jako případný státník by dbal o to, aby forum externum nebylo zapleveleno bludy a omyly, a to i v řádu nadpřirozeném, a že by lidi tedy omezoval jen negativně. O to však v tomto argumentu nejde - v tomto argumentu jde o to, zda je člověk v sobě schopen principiálně rozlišit pravdy přirozené, které poznává rozumem, od pravd nadpřirozených, které poznává vírou. Pan Kretschmer říká, že nikoli, já ukazuji, že ano.

Ale budiž, bavme se o forum externum. Onen americký evangelikální protestant a zároveň politický libertarián by rozhodně nezakazoval publikace obhajující či propagující slasti a požitky, jež nám jsou s to poskytnout whisky Johny Walker a doutníky Davidoff. Stejně jako bych já necenzuroval a nepronásledoval stoupence obžerství na Velký pátek. Dokonce ani ty ne, kteří by to hlásali na veřejném prostoru. Schopnost rozlišit pravdu z víry, závaznou individuálně jen pro lidské bytosti obdařené vírou, a pravdu z rozumu kolektivně závaznou pro všechny lidské bytosti obdařené rozumem, zůstává zachována. Člověk není schizofrenní, když tak činí, jak by možná řekl pan Kretschmer. Je si jen vědom toho, k čemu je v řádu spravedlnosti oprávněn, k čemu má autoritu, a k čemu nikoli.

Nyní k otázce, zda toto rozlišování státník musí provádět - a to z důvodu spravedlnosti. Musím vznést výtku - přímo obžalobu - proti politické pozici pana Kretschmera, jež je vlastně politickou pozicí, kterou zastávali ti papežové mé církve, jejichž encykliky pan Kretschmer citoval. Tato politická pozice je nejen mylná, nýbrž přímo defektní v řádu spravedlnosti! V řádu spravedlnosti hřeší tím, že obhajuje něco, co je objektivně nespravedlivé. Obhajuje a prosazuje nespravedlnost a křivdy na jednotlivcích.

Mějme luteránského či jakéhokoli heterodoxního pastora v katolické společnosti (např. unitariána). Popírá určité pravdy nadpřirozené, zjevené člověku a správně interpretované Katolickou církví. Pravdy, které nelze ani verifikovat, ani falzifikovat přirozeným rozumem. Má svou víru, kterou považuje za pravdivou. Mí oponenti by mu ji zakázali hlásat veřejně. Ten člověk by mohl být sobec. Mohl by být egoista a nechat si svou pravdu pro sebe. Což o to, on spasen bude, myslí si, ale ostatní, ti katolíci, papeženci, ať klidně jdou do pekla. To on ale nechce. Je šlechetný. Chce pravdu - danou mu Bohem, jak se domnívá - lidstvu zvěstovat. Chce se o ni s lidmi, svými bližními, podělit. Činí to z lásky k bližním, chce jim otevřít oči a zachránit je před záhubou, do které se řítí, jak je přesvědčen. Proto půjde s kůží na trh - trh idejí. Na veřejné prostranství. A tam bude svou pravdu - to, co považuje za pravdu - hlásat z plna hrdla. Aby nám pomohl. A mí oponenti by ho zavřeli do vězení.

Kvůli tomu, že mu nejsou schopni dokázat, že pravdu neříká. Zavřeli by ho do vězení za hlásání něčeho, co nelze prokázat jako nepravdu. Za hlásání něčeho, o čem mí oponenti (a ani já) nevěří(me), že je pravda, co však jemu - a ani nikomu jinému - nejsme schopni dokázat jako skutečnou nepravdu. (Stejně jako on není schopen dokázat nám, že naše názory jsou nepravdivé, či jeho pravdivé). Za to by ho mí oponenti zavřeli do vězení (pokud rovnou neupálili), za hlásání něčeho, co zjevně neohrožuje přirozenou spravedlnost a co hlásá z pohnutek dobrých a altruistických.

Na tomto člověku by mí oponenti spáchali strašnou nespravedlnost. A spáchali by ji vědomě. Člověk, který veřejně popírá, že na hoře Sinaj došlo k Božímu zjevení Mojžíšovi; člověk, který veřejně distribuuje pamflet s názvem „Ježíš Kristus - jenom člověk, žádný bůh"; tito lidé hlásají něco, co z principu věci nelze rozumem ani prokázat, ani vyvrátit. Ano, lze ukázat, po předložení všech nám dostupných faktů o člověku, jeho dějinách, přirozenosti a světě, že je rozumné věřit tomu, že Mojžíš obdržel pravé Boží zjevení, že Ježíš Kristus nebyl „jenom člověk, žádný bůh", nýbrž Bohočlověk, že sv. církev katolická je pravou církví Boží, atd. Ano, lze ukázat, že věřit v to všechno je velmi rozumné, a že věřit opaku je dosti nerozumné, ale prokázat to rozumem definitivně a mimo jakoukoli pochybnost, to nelze. Proto je nespravedlivé perzekuovat lidi, kteří ony nadpřirozené pravdy veřejně popírají a přitom nepáchají žádné zločiny v řádu přirozeném, které by ohrožovaly světský a politický řád společnosti. A jejich perzekuce je právě tím, co politická pozice pana Kretschmera, papežů Pia IX., Lva XIII., atd., požaduje.

Aby mi však bylo dobře rozuměno. Já neobhajuji náboženskou svobodu jen z utilitárních důvodů jako cestu, jak se vyhnout náboženským konfliktům ve společnosti, zachovat v ní vnitřní mír a klid, nýbrž především z důvodů spravedlnosti vůči jednotlivcům. Mám dojem, že názor mých oponentů je tento: jsou v posledku tři možné pozice - stát perzekuuje pravou církev; stát je nábožensky svobodný a tolerantní; a stát uznává a privileguje pravou církev. Zajisté se shodneme, že první možnost je úplně špatná. Pak je tu druhá možnost, ta moje, zajisté lepší než ta první, což mí oponenti uznají, ale určitě dodají, že není ideální, neboť ideální je až ta třetí možnost. Ta je ta dobrá, ideální, protože plně katolická.

Není. Je prokazatelně nespravedlivá již v řádu přirozeném, tj. poznatelném rozumem, a proto nemůže být spravedlivá v řádu nadpřirozeném. Řád nadpřirozený neruší řád přirozený, nýbrž staví na něm. Co je nespravedlivé již v přirozeném řádu, nemůže být spravedlivé v řádu nadpřirozeném. (I když to, co je přípustné v řádu přirozeném, se může ukázat jako nedostatečné v řádu nadpřirozeném.)

A proč to všechno moji páni oponenti chtějí? Proč chtějí perzekuci popíračů nadpřirozených pravd? Pan Kretschmer to píše jasně, píše o problému, jenž by pro věřícího státníka nastal v případě nepokřtěného člověka (či v případě kohokoliv, můžeme směle dodat), který „bude útočit proti pravé církvi a ke zkáze duší šířit své bludy, nebude-li přitom převracet i přirozený řád". Vidíte, nebude převracet přirozený řád, ale zkázu duší ostatních ano. Co tedy vlastně zajistí, způsobí, vykoná? Uvažují mí oponenti takto?

Jaká to nedůvěra v Boží všemohoucnost! Jaké to omezování Boží Prozřetelnosti! Pár agitátorů, a už je tu hned věčné zatracení nesmrtelných lidských duší! Pár agitátorů, kteří tak snadno vynulují, zruší láskyplnou oběť našeho Pána, Ježíše Krista na kříži! Pán Ježíš přemohl smrt, ale pár agitátorů snadno přemůže jeho oběť! Skutečně si mí oponenti myslí, že lidské dušičky jsou takové křehké květinky, že když jsou vystaveny účinkům popíračů nadpřirozené pravdy, lze ihned očekávat jejich věčnou zkázu?

A navíc, přece jsme katolíci, naše víra je pravdivá a rozumná. Máme snad důvěru v rozumnost, zdravost, a tedy i zásadní přesvědčivost své pravé víry. Anebo ne? Přeci nejsme jako marxisté v tom smyslu, že bychom věřili, že náboženství je opiem lidstva! Nevěříme přece, že náboženství a víra (každé náboženství a každá víra) jsou jako droga, které nadobro propadneme, jsme-li jí vystaveni a napijeme-li se jí doušek, a pak se z jejího vlivu už nemůžeme vymanit a rozpoznat, zda je naše víra pravdivá, anebo naopak falešná? Není přece něčím, co se člověku jen tak přihodí (jako infekce), co ho přepadne a ovládne! Pravá víra je něco rozumného, něco, o čem můžeme nahlédnout, že je velmi rozumné, abychom v ní věřili! Přece nejsme v otroctví své víry, nýbrž jsme svou vírou osvobozeni! Víra nás osvobozuje mimo jiné i od nerozumu, poskytuje nám pravdu, kterou bychom jinak nepoznali. Doplňuje v našem poznání onu pravdu, na jejíž poznání sám přirozený rozum nestačí. Pravá víra, na rozdíl od ostatních, je velice rozumná. Není proti rozumu, je rozšířením rozumu.

Pan Kretschmer určitě nebude tvrdit, že má svou víru proto, že mu byla vsugerována nebo nějak hypnózou podstrčena či nějak jinak implantována. On ví, že jeho víra je rozumná, že si ji sám svým způsobem zvolil tím, že jí na základě dostatečné evidence řekl své „ano"! Je-li toto pravda, je-li naše víra pravdivá, pak je přece její pravdivost dostatečným argumentem v její prospěch pro všechny, kdo Pravdu upřímně hledají. Ano, jistě, vždy budou i zakomplexovaní a předpojatí, kteří pravdu nehledají, ale ti takovými budou a zůstanou, i kdybyste zakázali hlásání nepravd. Nemusíme se bát působení pravdy ve svobodné diskusi mezi poctivými; o to více, že na její straně je a v její prospěch působí i Boží milost.

Zůstává jedna praktická politická otázka. Pan Kretschmer psal, že člověk státník v sobě nemůže rozlišit pravdy věřené od pravd rozumem poznaných. Ukazoval jsem, že v možnostech člověka to je. Co však s lidmi, kteří toho schopni nejsou, či lépe řečeno, ani o to nestojí?

Jde-li pozice mých oponentů proti spravedlnosti, pak stoupenci této pozice podle spravedlnosti nemají mít právo vládnout. Nemají být připuštěni k vládě ve spravedlivé obci, pokud by u moci chtěli realizovat koncepci nespravedlivou.

Zajisté, každý člověk má přirozené právo na to, aby mu bylo spravedlivě vládnuto, aby jeho přirozená práva (na život, bohopoctu atd.) byla respektována. A to i lidé, kteří zastávají falešné či mylné názory. Nikdo však nemá absolutní či přirozené právo vládnout druhému. A ten, kdo zastává falešnou koncepci spravedlnosti, má být z možnosti vládnout druhým povinně vyloučen.

Z praktických důvodů jsou z privilegia vládnout (vládnout druhým je privilegiem podmíněným schopností vládnout spravedlivě) jen ti, jejichž koncepce spravedlnosti je natolik zdeformovaná, že je přímo zločinná. Tj. nacisté a komunisté (resp. tak by to mělo podle našeho ústavního systému být; že jsou komunisté v Parlamentu, je jiná věc, je to nenaplnění našeho ústavního systému). V ideálním případě by z privilegia vládnout mohli být vyloučeni i ti, kdo porušují spravedlnost i v méně závažných, leč přece prokazatelných věcech: např. socialisté, jejichž politická pozice je založena na institucionalizované krádeži.

A samozřejmě i odpůrci náboženské svobody. Tedy ti, kdo by chtěli proskribovat hlásání názorů, jež přirozenému zákonu neodporují. V praxi by jejich možnost podílet se na vládě měla být podmíněna přísahou, že budou vládnout jen podle norem přirozeného rozumu a že pravdy, jež zastávají na základě víry, se nebudou snažit činit závaznými pro ty, kdo onu víru postrádají. Pokud onu přísahu odmítnou složit, podíl na moci mít nebudou. Pokud ji složí a poruší, není co řešit, kromě opuštění vlády by je čekal i trest za křivou přísahu. Mluvím o ideálním stavu z hlediska politické filosofie, nikoli o něčem aplikovatelném u nás zítra či dnes. Pan Kretschmer jako státník by byl velkým zlepšením oproti 95 procentům našich současných politiků; v ideálním případě by však právo vládnou společnosti mít neměl.

To je, myslím, to základní v mé reakci na polemiku pana Kretschmera. Nyní stručněji k jeho dalším tezím.

Ve svém prvním článku „Islámská teorie státu" jsem uvedl, že zatímco moje politická filosofie požadující náboženskou svobodu je bezrozporná v tom smyslu, že vždy a za všech okolností zaručuje pro pravou církev plnou svobodu vykonávat svůj božský mandát a hlásat jí svěřenou nadpřirozenou pravdu (stejně jako pro některé náboženské skupiny částečně se mýlící, tudíž církve nepravé či parciální), filosofie pana Kretschmera umožňuje eventualitu, že z důvodu omylu vládce je jako pravá církev identifikovaná církev nepravá a skutečná pravá církev potom nemá svobodu veřejně hlásat pravdu.

Pan Kretschmer tím zaskočen nebyl a nepřivedlo jej to ani k zamyšlení, zda tento stav (podle mě kategoricky nespravedlivý, neboť umožňuje zákaz hlásání pravdy, a to Pravdy nadpřirozené) není horší než ten nejhorší stav můj (tj. kromě volného hlásání Pravdy i volné hlásání mnoha nepravd). Naopak, ještě se ve své pozici utvrdil a konstatoval, že pokud onen upřímně se mýlící státník koná v dobré víře: „Pak jedná sice mylně, ale konzistentně [ano, represe je konzistentní, velký to důvod k oslavě! - pozn. R. J.] a vyznavačům pravého náboženství nezbývá než si uvědomit, že zákon, který je objektivně v rozporu s pravou vírou, je nezavazuje ve svědomí a za jistých podmínek jsou povinni jej dokonce aktivně neuposlechnout..."

Politická filosofie pana Kretschmera se tedy řítí do dalších rozporů: v dobré víře mýlící se státník má udělat to, co udělá, vyznavači pravé víry však mají neuposlechnout a porušit zákony. Od jedno vládce tedy žádná správná filosofie politické spravedlnosti, od poddaných opak; následkem je jejich občanská neposlušnost, reakcí na ni nezbytná zesílená represe ze strany vládců a celkovým výsledkem je občanská válka, v níž obě strany vlastně dělají to, co dělat musejí! Inu, hodně konzistentní a bezrozporná filosofie politiky! A také velice spravedlivá!

Svatodušní poselství Pia XII. z 1. června 1941: „církev má nepopiratelné právo posuzovat, zda základy určitého společenského zřízení jsou ve shodě s oním věčným řádem, který Bůh, Stvořitel a Spasitel prostřednictvím přirozeného zákona a zjevení ustanovil." - Ano, zajisté, to má. A má plné právo, ba přímo povinnost odsoudit režimy nespravedlivé, jako nacismus či komunismus. Stejně jako má každý člověk právo posuzovat spravedlnost režimů. Církev, jakožto instituce věnující se přirozenému právu a zkoumající ho po staletí a dopodrobna, je zajisté lepší a preciznější autoritou přirozeno-právního myšlení, než jakýkoli člověk z ulice nebo i kdejaký profesor přirozeného práva na univerzitě. Není však autoritou v tomto ohledu neomylnou, neboť přirozené právo je disciplínou filosofickou, tj. přirozenou. Rasismus je proti přirozenému rozumu; režim apartheidu v Jihoafrické republice byl tedy do určité míry nespravedlivý. Byl však stejně naprosto nelegitimní jako vždy a všude je nelegitimní režim komunistický či nacistický? Neřekl bych. A na jakékoli prohlášení církve v otázce tohoto režimu by se neomylnost nevztahovala.

Prý je nesprávné mé tvrzení, že „nauka ‚právo na náboženskou svobodu mají katolíci a všichni, kdo nehlásají nic proti přirozenému zákonu‘ není popřením předkoncilní nauky, ale jejím rozvinutím". Nechci se hádat o slovíčka, ale všechno záleží na tom, zda se v učení Církve před a po II. vatikánském koncilu soustředíme na to, kdo všechno má mít náboženskou svobodu, anebo na to, kdo všechno ji mít nemá. Pokud se díváme na to, kdo všechno ji mít má, mé tvrzení bylo přesné: nauka II. Vatikánu byla rozvinutím nauky před koncilem (před koncilem: náboženskou svobodu katolíci; po koncilu: náboženskou svobodu všichni, ovšem v rámci omezení přirozeného zákona - blíže viz mou odpověď panu Ondřeji Lehkému). Pokud se díváme na to, kdo všechno nemá mít náboženskou svobodu, nauka po koncilu nebyla rozvinutím nauky předkoncilní, nýbrž jejím odmítnutím a obratem o 180 ° (před koncilem: náboženskou svobodu nemá mít nikdo kromě katolíků; po koncilu: náboženskou svobodu mají mít všichni (opět v rámci omezení, o nichž bude řeč v mé reakci na text pana Lehkého)). Jinými slovy, jde o to, zda řekneme, že sklenice je poloplná, anebo poloprázdná.

Lev XIII. v encyklice Immortale Dei z r. 1885: „Není dovoleno rozlišovat povinnosti soukromé osoby a občana státu, totiž v tom smyslu, že církevní autorita platí jen v soukromém životě, ve veřejném se jí pak naopak může nedbat. To by znamenalo slučovat dobré a špatné a vyvolávat v člověku rozpolcenost, zatímco přece má vždy zůstat stejný a ve všech věcech a ve všech životních poměrech zachovat věrnost křesťanským ctnostem." - Čistá, velká a moudrá pravda, je-li správně chápaná. Pokud je chápána tak, že křesťanský státník si nesmí myslet, že vraždit a krást nesmí jako soukromá osoba a občan, ale jako státník smí v zájmu státu či společnosti vést válku tak, že bude i záměrně zabíjet nevinné civilisty protivníka, anebo že v zájmu své politické moci či oblíbených společenských vrstev bude všechny ostatní v jejich či svůj prospěch zdaňovat, tj. okrádat, pak je to velice důležitá a záslužná výzva papeže vůči křesťanským politikům a státníkům. Je to napomenutí potřebné jako sůl, že morální normy a omezení se nevztahují jen na jednotlivce, ale i na stát, jehož moc mají v daném momentu ve svých rukou konkrétní lidé. Že stát nemá právo na zvrhlosti, na které nemáme právo ani my jednotlivci. Pokud to však papež Lev XIII. myslel tak, že když je občan katolíkem, a tudíž si je vědom Lutherových omylů, že jako státník má zakázat volné hlásání Lutherových omylů, pak se, při vší úctě k němu, jakožto politický filosof mýlil.

* * *

P. S.: Když jsem obdržel polemiku pana Kretschmera na svůj článek „Islámská teorie státu", pan Kretschmer i já jsme oba obdrželi příspěvek k naší diskusi, který napsal jeden mladý muž, jenž se rád stylizuje do role jakéhosi korzára předkoncilního katolicismu (pan Martin Čejka). Neodpustím si z něj citovat:

„V základech, z nichž vychází tradiční katolická nauka v této oblasti, stojí otázka ‚Kdo je Ježíš Kristus?‘, přičemž následné principy jsou jen logickou odpovědí. Tedy, je Ježíš Kristus Bůh?

a) NE - pak není co řešit.

b) ANO - má nějaká práva?

Zdá se, že se v záplavě nově objevených lidských práv utopila práva Krále, Stvořitele a Vykupitele. Katolíci věří, že Kristus je Králem nad celým světem, nad národy, společnostmi i jedinci. Každé koleno před ním má pokleknout, neboť je nanejvýš spravedlivé a rozumné, když se stvoření podřizuje svému Stvořiteli. To reflektuje katolická nauka ohledně státu a jeho povinností. Věru není příliš rozumné urážet Hospodina, viz historická ponaučení. To by měl připustit i zarytý pragmatik...

V otázce náboženské svobody je nutné brát v potaz skutečnost, že Bůh je urážen každým falešným kultem, ať se jeho stoupenci řídí přirozeným řádem, nebo ne. Jsa nadšeným čtenářem Starého zákona, mohu potvrdit, že Hospodin je v této věci vskutku žárlivým Bohem, jak o sobě mimochodem sám prohlašuje. Proto je z katolického pohledu ideálem katolická společnost, kde bude provozován pouze pravý kult...

Daleko méně realistická je snaha prosazovat přirozený zákon bez Boha, který jej jako Nejvyšší Zákonodárce a autorita zaštiťuje. Avšak ani tento postoj nemusí být ve svém výsledku tak liberální, jak se na první pohled jeví. Vzhledem k tomu, že přibývá protestantských sekt, které připouštějí antikoncepci, potraty a homosňatky atp., může se nakonec stát, že skončíme u starého dobrého katolického státu přísně tolerujícího pár muslimů, kteří přes všechny jejich úchylky přeci jenom odpovídají poměrně správně na barokní otázku Bedřicha Bridla ‚Co Bůh? Člověk?‘"

A jé-je, říkám já. To už není ani filosofování kladivem, neboť kladivo je relativně civilizovaným nástrojem; toto je filosofování kyjem!

Každé koleno má pokleknout před naším Pánem, Ježíšem Kristem. Ano, zajisté. A každé koleno, které si je vědomo toho, co Pán Ježíš pro nás udělal, taky poklekne. Z lásky, vděku a vědomí vlastní nehodnosti. Ale co koleno, které to neví? Které si není vědomo toho dluhu, jejž vůči Pánu Ježíši má? Má být pod namířenými puškami a bajonety státní moci přinuceno pokleknout? To náš Pán Ježíš chce? Proto za nás zemřel na kříži, proto se za nás obětoval, aby jeho jménem pod namířenými puškami a bajonety byla nevěřící, ignorantská či neznalá kolena přinucena klečet? Obraz: Pán Ježíš visí na kříži. Dívá se na vojáky pod ním - ne, nikoli na římské vojáky, nýbrž na vojáky, kteří o sobě říkají, že jsou křesťanští. A ti svými kopími a bajonety nutí pod křížem pokleknout nevěřící či špatně věřící a klanět se Pánu Ježíši ukřižovanému. Má Pán Ježíš z tohoto obrazu, jenž z kříže vidí, radost?

Odpovídají muslimové na otázku ‚Co Bůh? Člověk?‘ relativně správně? Jako např.: Otázka: ‚Konverze od islámu ke křesťanství?‘ Odpověď: ‚Smrt!‘ Hm,...???

Přijde mi trochu podivné a velmi perverzní, když lidé volající po tom, aby stát provozoval pouze pravý (katolický) kult, sami nerespektují vnitrocírkevní disciplínu - nikoli proto, že nesouhlasí s tím či oním politickým názorem toho kterého papeže či koncilu v té které době, nýbrž proto, že nerespektují disciplínu církve v tak závažných záležitostech, jako když si myslí, že nějaký biskup smí svévolně vysvětit jiné biskupy proti vůli Stolce sv. Petra, a vážně tak narušuje jednotu Církve, a jeho následovníci si organizují bratrstvo a nevidí v tom problém. Kdyby dnes vztah státu a církve fungoval podle jejich představ, světské rameno by zakročilo právě proti nim kvůli tomu, co dělají v církvi, s církví a proti církvi. Není to úžasné, ve svobodě volat po skoncování se svobodou, jež by v praxi znamenalo, že na přání současné církve já sám budu přiveden k poslušnosti světským údem, a patřičně a po zásluze za svou zpupnost a vzpurnost potrestán na těle?

Možná na tom něco je...