Mons. RNDr. Ladislav Hučko, Th. D. - Medzi vierou a rozumom. Vybrané kapitoly interdisciplinárního dialógu

Doc. RNDr. Otakar Jelínek, CSc.

Tato útlá knížka o 150 stranách byla pro mne zjevením. Je obrovská škoda, že tak vynikající dílo bylo vydáno Seminářem sv. Karla Boromejského v Košicích v roce 2003 jen v minimálním nákladu 100 výtisků. Konečně jsem objevil mezi náboženskými knihami rozdílné a mnohdy i pochybné kvality, jimiž je zaplaven náš knižní trh, skutečně fundované a mimořádně zajímavé pojednání o vztahu mezi vírou a rozumem.

Autor knihy, biskup Mons. RNDr Ladislav Hučko, Th. D., úřadující exarcha řecko-katolické církve u nás, je jako autor tohoto teologického pojednání velmi unikátní, neboť díky svému rozsáhlému vzdělání je kompetentní nejen v exaktních vědách, zejména ve fyzice a kosmologii, a to i v její nejmodernější podobě, ale současně i v teologii, kterou osm let studoval na Lateránské univerzitě v Římě. Čtenáři mi jistě prominou, když se v této recenzi též stručně pokusím o malé srovnání Hučkova přístupu k dané problematice s pojetím, které ve svých četných knihách zastává Mons. Tomáš Halík.

Mons. Ladislav Hučko ve své knize vychází ze základního zjištění, že dnes, po dlouhé době mlčení a rozpaků či kontroverzí, dochází k postupnému odstraňování ideologických bariér mezi vědci, filozofy a teology. Vědci a teologové už zdaleka nestojí zásadně proti sobě, ale často se snaží hledat společná řešení. V takovém dialogu však zasvěceně o víře může hovořit jen věřící. Vědec přitom nemusí být teologem, ale musí být věřícím vědcem, aby se mohlo dospět k plodné spolupráci a dohodě.

Čtenář se často v této knize setká též s citacemi z encykliky sv. Jana Pavla II. „Fides et ratio“, která vyjadřuje současné katolické stanovisko ke vztahu mezi vírou a rozumem. Mons. Hučko se staví důrazně proti jakémukoliv subjektivismu, o němž tvrdí, že do teologie nepatří, a to na obou stranách: Jak na straně obrany „ortodoxie“, jakož i na straně úsilí o „reformu“ teologie. Podle něho ani víra nemůže upadnout do subjektivismu a do privatizace, neboť vlastní povahou katolické teologie je její církevnost (eklezialita), jakož i tradice Božího lidu. Církevní učení není nikdy jen výsledkem intelektuálního úsilí jednotlivců, ale vždy vyjadřuje „bohatství společného uvažování“. V tomto ohledu se Mons. Hučko diametrálně odlišuje od stanoviska, které ve svých knihách prosazuje Mons. Tomáš Halík, který v otázkách víry klade neúměrný důraz právě na individuální mystický zážitek.

Na str.13 je důležitá pasáž, týkající se pojetí pravdy:

„Svérazné „dogma“ se zrodilo na rozvalinách racionalismu, a to zejména v jeho scientistické verzi: Rozum není schopný poznat pravdu, a v důsledku toho, že ji nelze poznat, je možno pochybovat i tom, zda vůbec existuje. Ale bez poznatelné pravdy jakákoliv hodnota ztrácí svůj základ. Vše se potom zakládá jen na „logice hry na domácí půdě“, neboli stačí souhlas většiny. Vše, absolutně vše, se stává předmětem diskuse.“

Takové pojetí pravdy je blízké právě Mons. Halíkovi, který také lidský rozum spíše nedoceňuje. Naopak základní motivace, která vedla Mons. Hučka k napsání jednotlivých kapitol, spočívá v jeho pevném přesvědčení, že rozum metafyzicky otevřený pro pravdu nemůže odporovat víře.

Mons. Hučko se nejprve podrobně zabývá tím, co je v náboženském a vědeckém obrazu světa totožné, a čím se oba pohledy liší. Zdůrazňuje, že každý vědecký přístup ke skutečnosti je zákonitě redukcionistický. Redukuje skutečnost, nutně ji zužuje a ochuzuje, ale současně právě díky tomu se moderní věda mohla rozvinout. Naproti tomu náboženské vidění člověka se zakládá na celostním chápání skutečnosti. Na str.15 stojí: „A je to právě v náboženském (v pravém smyslu slova) obraze světa, kde se zpravidla slévají v jedno reálný a zjevený (ideální), objektivní (vědecký) a subjektivní (lidský) obraz světa, a vytvářejí tak jeden celek. Přitom náboženským obrazem zde není myšlen jen nutně křesťanský.“ Pro Mons. Hučka je taková konvergence různých a navíc často i navzájem komplementárních přístupů hlavním tématem.

V další části knihy se Mons. Hučko zabývá rozvíjením a prohlubováním teologie stvoření a teologie přírody. Příroda pro něj představuje základní předpoklad i pro metafyzické chápání světa. Píše dále o otevřenosti jako základu pro transcendentní chápání světa; přitom rozlišuje otevřenost vědeckou, jež se soustřeďuje na stále větší podrobnosti poznání, a otevřenost náboženskou či metafyzickou, jež je zaměřena k něčemu většímu, co nás přesahuje, k celku. Tyto nové postoje mohou podle Hučka vrátit vědeckému poznání hloubku, která povede k údivu a obdivu, k tomu, jak rozšířit poznání (horizontální rozměr) a současně i pozdvihnout vědomí (vertikální rozměr). Tím se může horizont vědeckého pracovníka otevřít i pro kontemplaci a neomezovat se jen na rozumovou úvahu. Přitom bude zachována jak autonomie vědeckého výzkumu, tak i filozofická reflexe a otevřenost k víře.

Hučko se dále podrobně věnuje vztahu mezi vědou a náboženstvím. Zejména v moderní fyzice, ale i v matematice (s odkazem na Gödela) se setkáváme s kantovskými antinomiemi (aporiemi). A právě na tomto poli spatřuje Hučko styčné body mezi vědou a náboženstvím, neboť také pravda víry je vždy antinomická. Kdyby totiž náboženská pravda nebyla antinomická (např.: Ježíš, současně Bůh a člověk představuje přímo paradigma kontradikce), nevyžadovalo by se od člověka, aby v ni věřil.

Fyzikální aporii o částicově-vlnovém dualismu, kterou zavedla kvantová teorie, se pokusil filosoficky řešit už v roce 1929 Niels Bohr svým principem komplementarity. Hučko vyslovuje názor, že také vědecký a náboženský obraz světa jsou komplementární. Přimlouvá se dále za to, aby náboženský obraz světa vytvářený teology bral mnohem více v úvahu realitu světa jako takového. I v tomto bodě se Hučkovo pojetí diametrálně odlišuje od Halíkova vyhroceného subjektivismu, se kterým vnější svět pokládá za fikci. Hučko všeobecně klade větší důraz na teologii stvoření, která byla podle jeho názoru v posledních letech zanedbávána ve prospěch teologie antropologické. V takové teologii hrozí nebezpečí, že by se v ní sám Bůh mohl redukovat na pouhou lidskou míru, na míru našich potřeb.

Komplementární metoda se tak stala pro Hučka mimořádně vhodným a užitečným prostředkem pro vyjadřování hlavních témat křesťanské víry. Podrobněji se o těchto věcech může čtenář dočíst také v Hučkově disertaci. Nedávno vyšel její vzorný překlad z italštiny péčí dr. R. Cardala pod názvem „Protiklad a jeho smiřování.“

Kromě principu komplementarity Hučko nalézá v duchovní oblasti také přímé analogie i s Heisenbergovým principem neurčitosti, který tvoří samotný základ kvantové teorie. Uvádí příklad: Čím více a čím přesněji se budeme snažit rozumem dokázat existenci Boha, tím jej začneme méně milovat. A naopak, kdo se vrhne do pouhého citového prožívání náboženství, tomu hrozí ztráta smyslu pro realitu a povinnosti všedního dne. Moderní fyzika tedy podle Mons. Hučka poskytuje podněty i pro metafyziku. Zejména věda 20. století nás novým způsobem orientuje v otázce po smyslu, a tudíž i v otázce transcendentních hodnot. Zde vidí Hučko ve srovnání se starým scientismem 19. a začátku 20. století radikální obrat. Důležitá úloha, před kterou stojí současné křesťanské myšlení, spočívá ve vytvoření nové syntézy: Po Augustinově syntéze křesťanství s platonismem a Tomášově syntéze křesťanství s aristotelismem se dnes očekává plodné setkání křesťanství s vědeckým myšlením. Tato idea je Mons. Hučkem v jeho knize dále podrobněji rozpracovávána s využitím analogií s fyzikálními zákony např. o růstu entropie, a dokonce i narušení CP (náboj-parita) symetrie u elementárních částic.

V roce 2003 vyšla v nakladatelství Vyšehrad v překladu profesorů Fischera a Novotného kniha prof. Alistaira E. Mc Gratha „Dialog přírodních věd a teologie“, která je věnována stejné problematice. Knihu Mons. Hučka je možno chápat jako další významný příspěvek k této problematice, dle mého soudu v mnohém ohledu daleko hlubší a podrobnější.

.