Noetický problém diskurzivity
Vlastimil Vohánka
1. Expozice problému
„Metafyzické důkazy Boží existence jsou tak vzdáleny lidskému myšlení a jsou tak složité, že jen málokoho přesvědčí. A i kdyby nakrásně někomu pomohly, budou účinné jen tak dlouho, dokud má člověk důkaz před očima; uplyne sotva hodina a už má člověk obavy, že se zmýlil.“
Blaise Pascal, Myšlenky, §543
Vyjděme nejprve z této patrně nevinné představy: tu a tam poznáváme, že nějaká propozice 1 p je pravdivá 2, a to pouze tak, že máme vhled do logických vztahů několika či mnoha jiných pravdivých propozic, z nichž p plyne. 3 Jinak řečeno, někdy poznáváme p pouze tím způsobem, že intelektuálně vnímáme vyplývání p z několika či mnoha jiných pravdivých propozic; přičemž některé z těchto propozic – totiž ty epistémicky základní – jsou samozřejmé (tj. zřejmé samy o sobě). 4
V takovém případě se však někdy nedaří vnímat (chápat) všechny propozice a logické vztahy simultánně, tzn. všechny najednou: v každém okamžiku vnímáme jen část souboru propozic a jejich logických vztahů. Uveďme obecně formulovaný příklad: p plyne z q, r, s, t a u, přičemž q je epistémicky základní a ostatní propozice ( r, s, t, u, p) jsou v logickém řádu lineárně seřazené důsledky q (z q plyne r, z r plyne s, z s plyne t, z t plyne u a z u plyne p), a to takové, že je můžeme poznat jako pravdivé pouze uvedeným lineárním odvozením z q. Představme si, že v určité chvíli vnímáme vyplývání p z u, ale nechápeme a nemyslíme vyplývání u z q skrze r, s a t, takže jasně nepoznáváme pravdivost u, a tedy ani pravdivost p. Jestliže v každém okamžiku chápeme jen část daných propozic a jejich implikačních vztahů, pak se naše ( apodiktické a evidentní) poznání pravdivosti p zdá být ohroženo.
Přistupme k problému ještě jiným způsobem. Situace, kdy osoba O poznává pravdivost propozice p, je někdy opisována následovně: osobě O je zřejmé, že p 5; osobě O je jasné, že p; osoba O vidí, že p 6; osoba O dokazuje (demonstruje, argumentuje, ukazuje), že p. Takové poznání (že p) se liší od pouhého pravdivého přesvědčení (že p). Z pohledu analytické filosofie je poznání (pravdivosti) p osobou O někdy popisováno následovně: a) osoba O formuluje dostatečné odůvodnění prop, a b) je přesvědčena, že p, a c) p je pravdivé. Dostatečné odůvodnění p zde v zájmu snadnosti expozice problému chápejme prostě jako vyplývání p z nějakých pravdivých propozic, přičemž některé z těchto propozic jsou samozřejmé. Dostatečné odůvodnění budu dále kvůli stručnosti nazývat také jako „důkaz“. Povšimněme si, že formulace důkazu (jeho pochopení, vhled do něj) není totéž co jeho mechanická reprodukce, pouhé přesvědčení o jeho platnosti nebo totéž co (objektivní) existence logických vztahů (mezi propozicemi), o nichž nemusíme mít ani potuchy.
Pravdivost p tedy v daném scénáři poznáváme pouze tak, že myslíme (intelektuálně vnímáme) důkaz p. Vyvstává však zmiňovaná potíž: co když se nám nedaří myslet celý důkaz, neboť je velmi komplexní (i když předpokládáme, že je solidní: jeho závěr nutně plyne z pravdivých premis)? Naše myšlenková kapacita je omezená. Např. při počítání dlouhé rovnice myslíme (chápeme) souvislost dvou jejích řádků, ale zbytek nikoli, a tak nechápeme (nevidíme), že výsledek (který je „dole“ v rovnici) se rovná neznámé (zadané „nahoře“).
Někdo sice může říci: stačí přeci, že si na důkaz (např. na rovnici) nebo na své pochopení důkazu vzpomínáme. Avšak skeptik namítá: správnost naší vzpomínky je přece, aspoň na filosofické, teoretické úrovni, pochybná, zvláště připustíme-li, že některé naše vzpomínky jsou nesprávné či nepřesné. Tyto obtíže se zdají být překážkou obsažného, netriviálního systému (apodiktického) poznání.
Daný problém – nazvěme jej pro stručnost problém diskurzivity 7 – pak zní: jak pomocí důkazu poznat, že p, když: 1) se nedaří myslet celý důkaz p (simultánně, najednou, zároveň) a 2) vzpomínky jsou co do své pravdivosti pochybné. Přitom předpokládejme, že nějaký důkaz propozice p je objektivně solidní (tzn. všechny premisy důkazu jsou pravdivé a zároveň je logicky validní), byť do něj jako do celku nemáme vhled, a jeho pochopení je pro naše poznání, že p, nezbytné.
Množství a délka důkazů jsou v matematice někdy pociťovány jako problém pro ověření závěrů. Proto se matematikové snaží své úvahy zkracovat a zjednodušovat:
„ Z hlediska formální logiky je jistota závěru dána pouze správností každého kroku důkazu a správného seřetězení těchto kroků. Přesto v matematice se to zřídka kdy pokládá za uspokojivé. První publikované důkazy matematických vět bývají velmi spletité a dlouhé. Snahou dalších matematiků je tyto důkazy zkrátit a zjednodušit (v tom spočívá značná část práce matematiků vůbec), neboť dlouhý a spletitý důkaz nemůžeme dostat celý naráz před oči a musíme spoléhat příliš na paměť. Nejvyšší prestiží pak je zkrátit a zjednodušit důkaz tak, až se stane téměř ‚triviálním‘. Každé takové zjednodušení zvyšuje jistotu správnosti matematické věty a navíc poskytuje hlubší vhled (insight, intuici) do podstaty věty samé.“ 8
Jak v Distanci před několika lety podobně upozornil D. Černý:
„... principiálně není možné každý důkaz kontrolovat, a to jednak protože je jich příliš mnoho a každý rok se generují tisíce a tisíce nových matematických vět, a hlavně, vezmeme-li libovolné přirozené číslo n, potom pro něj existuje nekonečně mnoho důkazů takových, jejichž délka je větší než n (myslí se délka posloupnosti symbolů, z nichž je důkaz složen). Ovšem nejen to – většina důležitých důkazů posledních let je natolik obtížná, že je na světě jen málo lidí, kteří jsou v principu schopní je ověřit (budou-li ochotni přerušit svou práci a mnoho měsíců či let strávit ověřováním takového, třebas i důležitého výsledku), a proto se také mnoho výsledků posuzuje podle předchozích očekávání; navíc jsou takové důkazy nesmírně dlouhé. Např. obě Burnsidovy hypotézy o konečných grupách mají obě dohromady kolem 1 000 stránek, celkový důkaz Ramanujanovy hypotézy by pravděpodobně obsahoval dokonce dvojnásobek stránek a důkaz hypotézy o klasifikaci jednoduchých konečných grup, výsledek mnohaleté práce mnoha matematiků, je roztroušen ve zhruba 500 článcích o celkové délce asi 15 000 stránek! Zdánlivým východiskem z nouze se může zdát uplatnění pomoci počítačů. […] Ovšem i zde narážíme na jeden zásadní problém – jednak každý počítačový program je v jistém smyslu matematickou strukturou (neztotožňujme program a jeho konkrétní provedení), která může obsahovat chyby. Jsou-li mnohé matematické důkazy velmi dlouhé, o to více to platí i pro realizace počítačových programů zapsaných v nějakém konkrétním jazyce. […] Snaha zapojit do kontroly počítač evidentně vede k nekonečnému regresu a lidský ‚kontrolor‘ snadno tu nějakou chybu přehlédne, tu si ji sám neuvědomí.“ 9
Věc má ostatně i rozměr komunikační a rétorický. Odůvodnění, které chceme někomu zprostředkovat, jím může být považováno za nedostatečné, protože je nedokáže chápat celé. Zvláště když se, jak píše J. Fuchs, ten či onen soud „nevyskytuje jako osamocený“, a jestliže „ [s]vou aktualizací spíše reprezentuje určitou myšlenkovou pozici, komponovanou mnohými soudy“. „ Propojení soudů určité pozice nebývá vždy nahlíženo, její neaktualizované soudy jsou jakoby v zákulisí reprezentativního soudu. Logické zkoumání má odhalit tyto spojitosti, má je pozvat ze zákulisí na scénu. […] Případné dokazování či vyvracení získává zviditelněním spojitostí soudů … terén.“ „ Dokonalost myšlení (…spočívá) v nahlédnutí pravdivosti, pochopení, že daný soud je skutečně pravdivý. Taková verifikace se … uskutečňuje v důvodovém kontextu, v úsudkovém spojování s jinými soudy, jejichž pravdivostní hodnota je již zřejmá.“ 10 Jenže je právě otázkou, kterou však Fuchs v žádném svém textu patrně neklade, zda takovou spojitost chápeme (vnímáme).
Jestliže spojitost nechápeme, může to vést i ke komunikačním obtížím. Např. podle P. Hodgsona (2003) je Galileiova obrana jeho astronomie přesvědčivá „ pouze pro toho, kdo už je důkladně obeznámen se všemi závažnými aspekty problému a kdo si je udržuje v mysli všechny najednou“; i když zkušenému astronomovi je jasná hned. Galileiův argument je „ spíš podobný interpretaci rentgenového snímku radiologem: pro nezkušeného laika je snímek nesrozumitelný, zatímco školenému radiologovi, který strávil prohlížením snímků léta, okamžitě řekne, oč jde.“ Galileiovi odpůrci však nebyli přírodovědečtí odborníci, a tak nepostihli racionální přesvědčivost jeho argumentu. 11
Nastolené téma je relativně neobvyklé. I když představuje obecná skepse o možnosti poznání časté téma epistemologie, specifický problém paměti mnozí filosofové, včetně J. Fuchse, opomíjejí. 12 Přitom, alespoň podle některých autorů (jejichž názor se zdá správný), justifikace paměti bude zásadní v jakékoli pozoruhodně bohaté struktuře poznání, při jakékoli justifikaci velkého množství přesvědčení, v jakémkoli obsažném a komplexním poznání, které s objektivitou informací předkládaných pamětí počítá. Navíc je třeba upozornit, že samotné tvrzení, že opravdu máme bohatou strukturu justifikovaných přesvědčení, je, alespoň zatím, pouhým předpokladem a zůstává pochybné. 13 Např. D. Locke svou knihu Paměť uzavírá tím, že nelze vzít v pochybnost možnost poznání prostřednictvím paměti, aniž bychom otřásli celou stavbou lidského poznání až k jejím samotným základům; a, jak také poukazuje, přesně o to skeptikovi jde. 14
Předkládám výše formulovaný problém diskurzivity coby podnět k noetickému posouzení, resp. k řešení. Dodávám a výslovně zdůrazňuji, že při formulaci tohoto textu uznávám své spoléhání na paměť (či na psané záznamy). Nicméně spoléhání se na zdroj, který je z noetického hlediska pochybný, ještě nedokazuje věrohodnost tohoto zdroje. To, že se při předložené formulaci pochybnosti o paměti spoléhám na svoji paměť, a že se dokonce takovému spoléhání vlastně ani nemohu vyhnout, nečiní zřejmým, že vzpomínky, jichž tehdy užívám, jsou pravdivé. Připouštím ovšem, že nevím ani to, že nejsou pravdivé. Navíc, některé zde přítomné odvolávky na paměť (jako když se zmiňuji o tom, co je a není pojednáno v textech J. Fuchse), nejsou pro daný problém podstatné a můžeme je vypustit.
V závěru své expozice chci ještě učinit tři vedlejší poznámky. Pokud odpovídajícím způsobem snížíme nároky na to, co lze kvalifikovat jako skutečné (filosofické) poznání – např. pokud řekneme, že pravdivost nějakého závěru poznáváme, byť intelektuálně nevnímáme celý argument, jehož pochopení je pro poznání pravdivosti tohoto závěru nutné –, pak problém diskurzivity problémem být přestane. Avšak, zaprvé, nepřipouštíme tak vlastně to, že žádné skutečné diskurzivní poznání nemáme? Za druhé se ptejme: bude nám stačit něco menšího než evidentní jistota, pokud půjde o tak zásadní témata, jako je existence Boha, posmrtná existence, možnost věčného zatracení, existence vnějšího světa, apod.? 15 Pokud nikoli, a jestliže je, alespoň pro normálního jedince (nedisponujícího např. mystickým poznáním), možný pouze diskurzivní přístup k těmto palčivým otázkám, potom nás snížení standardů (filosofického) poznání neuspokojí a budeme se snažit nalézt jinou cestu. Konečně, za třetí, nedomnívám se osobně, že by předložený problém byl neřešitelný; rád bych však viděl jeho uspokojivé řešení, a proto jej zde také formuluji.
2. René Descartes
„…učení lidé bývají často tak vynalézaví, že najdou způsob, jak se stát slepými i vůči tomu, co je samozřejmé a co znají i venkované.“
René Descartes, Pravidla pro vedení rozumu, AT X, str. 426
V následující části chci nastínit, jak problém diskurzivity řeší Descartes, zakladatel novověké filosofie a přední zastánce epistemologie pojaté primárně jako vyrovnávání se se skepticismem. Při studiu Descarta můžeme připadnout na tři pokusy o řešení. První pokus Descartes výslovně formuluje, ale nikoli soustavně. Druhý pokus navrhuji na základě jeho vyjádření týkajících se využití psaných poznámek. Se třetím pokusem by patrně souhlasil, i když jej rovněž neformuluje explicitně.
Pokus I. spočívá v tom, že na solidní důkaz propozice p aplikujeme určitá pravidla. Tak dosáhneme myšlení celého důkazu zároveň (najednou, simultánně). Tento postup však není úspěšný ve všech případech. Některé úvahy, důkazy a vyvození tímto způsobem nepochopíme, ani když na ně tato pravidla budeme aplikovat. 16
Pravidla jsou ve zkratce následující: 1) opakovaně promýšlet samozřejmé propozice; 2) předložit co nejsamozřejmější (nejsnadnější) verzi důkazu; 3) důkaz napsat a opakovaně číst; 4) snažit se o stručnost, o co nejméně výroků a znaků 17; 5) při promýšlení důkazu nejdříve myslet co nejmenší počet samozřejmých (snadno poznatelných) položek, ale poté postupně více a více a nakonec všechny položky důkazu; pozorovat, jak nesamozřejmé položky vyplývají ze samozřejmých (snadno poznatelných) položek a jak vyplývají mezi sebou navzájem; 6) po splnění 5. pravidla důkaz opět opakovaně promýšlet; po nějaké době, praxi a počtu opakování někdy nastává pochopení celého důkazu zároveň.
Hodnocení. Zhodnocení úspěšnosti Pokusu I. patrně dosáhneme jen tak, že pravidla vyzkoušíme (budeme se snažit je aplikovat). Připadají-li nám banální či vágní, můžeme prostudovat ony speciální spisy, v nichž je Descartova metoda, dle jeho vlastních slov, konkrétně uplatněna ( Geometrie, Dioptrika, Meteory a fyzikální část Principů filosofie). 18
Pokus II. F. Burman v rozhovoru s Descartem uvádí pochybnost o objektivitě paměti: „…paměť mě může klamat, protože si mohu myslet, že si pamatuji něco, co si ve skutečnosti nepamatuji. A to kvůli chatrnosti paměti.“ Descartes na to odpovídá: „ K tématu paměti nemám co říci. Každý by si měl prověřit, zda si pamatuje správně. Jestli v té věci má nějaké pochybnosti, pak by měl využít pomoci psaných poznámek atp.“ 19
Vzhledem k uvedenému je dobře možné, že by Descartes navrhl přibližně následující pokus řešení našeho problému. Pokud máme záznam důkazu propozice p, pak nějaký důkaz propozice p existuje. Tímto způsobem poznáváme pravdivost p, a to dokonce aniž myslíme onen důkaz propozice p celý a konkrétně (tzn. podrobně, co do jeho konkrétního obsahu).
Hodnocení. Návrh vypomoci si poznámkami není rozveden a propracován, je navržen z pozice zdravého rozumu. Skeptické námitky jsou pak tyto: 1) záznamy jsou možná nevěrohodné, nepravdivé; 2) možná písemné záznamy (např. po delší době) nesprávně interpretujeme (i když jsme snad jejich původními autory my sami); 3) možná záznamy reálně neexistují, i když máme jejich empirický fenomén (zdá se nám, že je vidíme). 20 Uvedené námitky jsou extravagantní, nicméně snažit se na ně řádně odpovědět by měl i noetik, jenž chce ukázat, že naše každodenní přesvědčení, která mají dalekosahající a důležité důsledky, jsou pravdivá.
Pokus III. Pokus III jen naznačím. 21 Zdá se, že Descartes zastává následující: Jestliže: a) máme tendenci být přesvědčeni, žeq; a b) tato tendence je něčím pozitivním (jsoucím); a c) tato tendence je nám dána Bohem; a d) Bůh nám nedal protitendenci neutralizující onu tendenci, ani schopnost takovou protitendenci mít; a e) q je nepravdivé; pak nás Bůh klame způsobem, který se neslučuje s jeho nekonečnou dokonalostí. Ale Bůh je nekonečně dokonalý. Je tedy vyloučeno, aby byly splněny všechny podmínky a) až e). A v případech, kdy jsou splněny podmínky a) až d), je vyloučeno splnění podmínky e), tj. nepravdivosti q – v takových případech je q pravdivé.
Tato úvaha je jádrem Descartových pokusů o důkaz pravdivosti jasného a rozlišeného myšlení, existence hmotného světa i toho, že v určitých chvílích jsme vzhůru a nesníme. V případě přesvědčení o tom, co vnímáme jasně a rozlišeně, přesvědčení, že ideje smyslového vnímání jsou vysílány a zapříčiňovány tělesnými věcmi, a přesvědčení, že (v určité chvíli) bdíme a nesníme, jsou totiž splněny podmínky a) až d). Úvaha má aplikace i v pochybnostech týkajících se indukce, paměti apod.; tyto aplikace však Descartes neprovedl výslovně 22, i když by je patrně uznal.
Podstatou Pokusu III. je tedy tato aplikace výše uvedeného: Jestliže: a’) máme tendenci být přesvědčeni, že je nějaký důkaz propozice p; a b’) tato tendence je něčím pozitivním (či jsoucím); a c’) tato tendence je daná Bohem; a d’) Bůh nám nedal protitendenci neutralizující onu tendenci, ani schopnost takovou protitendenci mít; pak je nějaký důkaz propozice p. Přičemž to, že je nějaký důkaz propozice p nebo že jsme takový důkaz někdy provedli, může být předmětem naší vzpomínky.
Splnění podmínky a’) by patrně Descartes odůvodnil introspektivně, pozorováním vlastní mysli. Co se b’) týče, odůvodnění je mi neznámé; snad zde svou roli opět plní nějaká forma introspekce. Splnění c’) je odůvodněno splněním b’) a tím, že Bůh je příčinou všeho pozitivního (jsoucího). Důvodem splnění podmínky d’) by mohlo být to, že ani pečlivým zkoumáním jsme se nepřesvědčili, že neexistuje důkaz p; resp. to, že ani při pečlivém vyšetření v celku tvořeném propozicí, že existuje důkaz p, a ostatními nám dostupnými informacemi nepozorujeme rozpor (zdůvodnění tohoto druhu se vyskytuje v Descartově důkazu toho, že bdíme a nesníme).
Uvedenou úvahou tedy poznáváme, že (nějaký, nespecifikovaný) důkaz p existuje. I když onen celý důkaz p konkrétně (podrobně) nemyslíme.
Hodnocení. Poukážu pouze na obzvlášť relevantní skutečnosti. 1) Úvahu je třeba rozvést, minimálně o důkaz Boží existence. Avšak Descartovy důkazy Boží existence jsou problematické. 2) Není-li uvedená a rozvedená úvaha myšlena jako celek (simultánně), je pochybná. Mohli bychom na ni ale aplikovat pravidla zmíněná v Pokusu I. 3) Pokud by tato úvaha nebyla snadnější k pochopení než jiný a snadnější důkaz propozice p, pak by bylo vhodnější snažit se o myšlení celku tohoto jiného důkazu. 23
Všechny tři Descartovy pokusy mohou být úspěšné, pokud budou dále propracovány. Řešení je však třeba dále hledat (nikoli nutně jenom u Descarta) – nebo problém vykázat jako pseudoproblém.
Abstrakt
Článek se zabývá naléhavým gnozeologickým problémem, jenž představuje i důležitý komunikační problém – jak můžeme vědět, že nějaká propozice p je pravdivá, když celý důkaz nepojímáme v jednom úkonu zároveň (jiným slovy, vcelku a v jednom momentě), spolehlivost paměti je pochybná a zároveň se zdá, že vědět, že propozice p je pravdivá, lze jedině prostřednictvím nějakého komplexního důkazu? Někdy nejsme schopni myslet celý důkaz p zároveň. V každém momentu myslíme pouze jeho příslušnou část. Pak se ovšem naše vědění pravdivosti p zdá být ohroženo. Přinejmenším nemáme jasné a zřetelné, evidentní, apodiktické vědění propozice p. V druhé části text nastiňuje tři Descartovy pokusy o řešení. (1) Descartes formuluje pravidla, která by měla umožnit pochopit důkaz zároveň. Pravidla se zdají vágní, ale podrobněji se jimi zabývá ve svých vědeckých textech. (2) Používat psané poznámky. K tomu skeptik namítá: vaše poznámky jsou možná nespolehlivé, možná je vaše interpretace poznámek nesprávná. (3) Dokázat existenci Boha a skutečnost, že nepravdivost toho, co si pamatujeme, je – alespoň za odpovídajících podmínek – neslučitelná s existencí Boha, od nějž máme náš sklon brát to, co si pamatujeme, jako pravdivé. Descartovy důkazy Boha jsou však problematické a také teistický důkaz spolehlivosti naší paměti bychom museli chápat celý zároveň.
Summary
The paper highlights a pressing epistemological, and also communicative, problem – how to know that some proposition p is true when: we do not grasp the complex argument for p simultaneously (i.e., as a whole and at the same time), and the veracity of memories is doubtful, and it seems the only way to know that p is via some complex argument? Sometimes we are not able to think the argument for p simultaneously. In every moment we think only a proper part of the argument. But then our knowledge of the truth of p seems to be threatened. At least, we do not have clear and distinct, evident, apodictic knowledge that p. In the second part, the paper outlines Descartes’ three attempts of solution. (I) Descartes formulates rules which should enable to understand the proof simultaneously. The rules seem vague, but he treats them more specifically in his scientific texts. (II) Just use written notes. Still, the skeptic disputes: maybe your notes are unreliable; or maybe your interpretation of the notes is incorrect. (III) Prove the existence of God and also that the falsity of our memories is, at least under the relevant conditions, incompatible with the existence of God, who gives to us our tendency to take them as veracious. Yet, Descartes’ proofs of God’s existence are problematic, and the theistic proof of reliability of our memories would have to be understood simultaneously, too.
Poznámky:
Termín „propozice“ zde lze nahradit termínem „soud“, „výrok“ apod.
Např. propozice ‚ Bůh existuje‘, jež je závěrem určitých noetických, logických a ontologických premis a zkoumání.
Může sice jít i o jiný zdůvodňovací vztah, než je vyplývání, např. vztah pravděpodobnosti, ale jednodušší bude omezit se při prezentaci problému (i při případných pokusech o jeho řešení) na vztah vyplývání, který je také vztahem zdůvodnění přímo paradigmaticky.
Máme-li, jako např. J. Fuchs [1995], podezření vůči noetikám jednoduše se uchylujícím se k evidentním výchozím axiomům, můžeme říci, že p plyne z propozic, jejichž pravdivost lze úspěšně hájit v nějakém námi preferovaném sofistikovanějším noetickém systému (např. právě pomocí specifického Fuchsova metodického kruhu).
Např. J. Fuchs operuje apodiktickým poznáním soudu p jako zřejmým poznáním vylučujícím pravdivost non-p - srov. [Fuchs, 1995: s. 76-78]. Kvalitu zřejmosti Fuchs ve filosofii vyžaduje jako nepostradatelnou. Srov. např. [Fuchs, 2002: s. 84, 274].
Poznání je koncipováno jako jakési vidění ve fenomenologické tradici navazující na Platónovo a Aristotelovo pojetí. Srov. [Seifert, 1997: s. 38n).
Jako diskurzivní se označuje myšlení postupné, vyvstávající krok za krokem, nejednorázové nebo „myšlení, které se objektů zmocňuje po částech“ viz [Fuchs, 1997: s. 136].
Komentář J. Fialy v [Descartes, 2000: pozn. 2 na s. 242].
[Černý, 2002: s. 39n]; zdůraznění původní.
Viz [Fuchs, 1997: s. 115, 127, 136].
K Hodgsonovu historickému výkladu však V. Frei uvádí, že Galilei v danou dobu ještě „neměl dostatečné důkazy ani z přírodovědného hlediska“ a „mezi jeho oponenty patřila i řada astronomů a uznávaných badatelů té doby“ - viz [Hodgson, 2003: Poznámky překladatele].
Viz [Sutton, 2003: introduction]. Ze známějších myslitelů se problémem pravdivosti vzpomínek (který je vyjádřen druhou komponentou mé formulace problému diskurzivity) zabývá např. současník D. Huma T. Reid, a to způsobem podobným Descartovi; viz Furlong, 1948: s. 16, 19]; a [Saunders, 1963: pozn. 6]. Otázku pravdivosti vzpomínek rovněž pojednávají E. Husserl [1996], B. Russell, L. Wittgenstein, A. J. Ayer či N. Malcolm – viz [Ginet, 1996]; a [Sutton, 2003: §1). Na problém nesimultánnosti diskurzivního poznání (který je vyjádřen první komponentou mé formulace problému diskurzivity) naráží Aristotelés. Podle jeho názoru poznání nějakého závěru nemáme, jestliže jeho premisy nemyslíme současně a v jejich souvislosti; viz [Aristotelés, 1961: část II, kap. 21, odst. 67a]; a [Mráz, 2001: pozn. 41 na s. 54n]. Sextus Empiricus bere požadavek simultánního myšlení celého úsudku jako příležitost k napadnutí úsudku jako formy poznání: úsudek je složená věc; složené věci existují, jen když existují všechny jejich části; ale všechny části úsudku neexistují spolu – myslíme je po sobě a odděleně; není tedy vlastně ani úsudků [1984: část II, kap. 13, odst. 144]. (Je pozoruhodné, že sama tato úvaha je úsudkem. Existenci alespoň některých úsudků je potřeba uznat.) Na otázku nesimultánního poznání narážejí i J. Locke [1986: část IV, kap. 2] a E. Husserl [1996: s. 27-29, 41-43, 84]. K oběma problémům se vyjadřuje i Stanfordská encyklopedie filosofie; viz [Senor, 2005] a [Sutton, 2003]; tedy nejkvalitnější současná encyklopedie filosofie vůbec.
Viz [Ginet, 1996: s. 173].
Viz [Locke, 1971: s. 137].
Srov. [Butchvarov, 1970: s. 271].
Viz Pravidla pro vedení rozumu.
Srov.: „Většina knih je taková, že přečteš-li několik jejich řádků a prohlédneš-li si několik obrázků, víš o nich vše, takže zbytek je tam jen pro zaplnění papíru“ (AT X, s. 214). V případě odvolání na souborné vydání Descarta odkazuji na svazek a stranu díla: Descartes, René, Oeuvres, Charles Adam a Paul Tannery (vyd.) – standardně označováno jako „AT“. Relevantní texty pocházejí hlavně z Descartových Pravidel pro vedení rozumu, Meditací o první filosofii, Odpovědí na Námitky k Meditacím, Principů filosofie a z jeho korespondence. Dále z Námitek k Meditacím a z Descartova Rozhovoru s Fransem Burmanem, jejichž autorem však Descartes není. Pokud možno, používám dostupných českých vydání, uvedených v seznamu literatury.
Srov. [Descartes, 2000: s. 195 a 207, pozn. 35n k Pravidlu XII, pozn. 11 k Pravidlu XVI]; AT VII, s. 602; AT X, s. 373.
AT V, s. 148; srov. AT X, s. 454n.
Podobnou kritiku zmiňují [Saunders, 1963: s. 480-82] a [Stout, 1929: pozn. 1 na s. 465].
Inspiruji se těmito texty: [Newman, 1999a]; [Newman, 1999b]; [Newman, 1994]; [Newman – Nelson, 1999]. Viz také AT VI, s. 39; VII, s. 62, 79n, 87-90, 143n.
Srov. [Newman, 1999a].
Srov. [Van Cleve, 1979: pozn. 31].
Literatura:
ARISTOTELÉS. 1961. První analytiky. Praha: ČSAV.
BUTCHVAROV, Panayot. 1970. The Concept of Knowledge. Evanston: Northwestern University Press.
ČERNÝ, David. 2002. „Tomistické pojetí matematiky a logiky“. Distance 5 (4): 28–41.
DESCARTES, René. 1933. Rozprava o metodě. Praha: Jan Laichter.
DESCARTES, René. 1996. Oeuvres. Adam, Charles – Tannery, Paul (ed.). Paris: Vrin.
DESCARTES, René. 2000. Pravidla pro vedení rozumu. Praha: OIKOYMENH.
DESCARTES, René. 2003. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH.
FUCHS, Jiří. 1995. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP.
FUCHS, Jiří. 1997. Úvod do filosofie. Filosofická logika. Praha: Krystal OP.
FUCHS, Jiří. 2000. „Noetická nutnost jako kvalita rigorizace“. Distance 3 (2): 79–88.
FUCHS, Jiří. 2002. Problém osobnosti. Praha: Krystal OP.
FURLONG, E. J. 1948. „Memory“. Mind 57 (Jan.): 16–44.
GINET, Carl. 1996. „Memory Knowledge“. An Encyclopaedia of Philosophy. Parkinson, G. H. R. (ed.). London: Routledge, 159–78.
HODGSON, Peter E. 2003. „Galileo jako teolog“. Online. http://res.claritatis.cz/?id=936.
HUSSERL, Edmund. 1996. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Praha: Ježek.
LOCKE, Don C. 1971. Memory. New York: Macmillan.
LOCKE, John. 1984. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda.
MRÁZ, Milan. 2001. Smyslové vnímání a čas v Aristotelově filosofii. Praha: Filosofia.
NEWMAN, Lex. 1994. „Descartes on Unknown Faculties and Our Knowledge of the External World“. The Philosophical Review 103 (Jul.): 489–531.
NEWMAN, Lex. 1999a. „The Fourth Meditation“. Philosophy and Phenomenological Research 59 (Sep.): 559–591.
NEWMAN, Lex. 1999b. „Descartes’ Epistemology“. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 1999 Edition). Zalta, Edward N. (ed.). http://plato.stanford.edu/archives/fall1999/entries/descartes-epistemology.
NEWMAN, Lex – NELSON, Alan. 1999. „Circumventing Cartesian Circles“. Nous 33 (Sep.): 370-404.
PASCAL, Blaise. 2000. Myšlenky. Praha: Mladá fronta.
SAUNDERS, John Turk. 1963. „Skepticism and Memory“. The Philosophical Review 72 (Oct.): 477–486.
SEIFERT, Josef. 1997. Back to 'Things in Themselves'. Electronic Edition. Online. http://www.iap.li/oldversion/site/Back_to_Things_In_Themeselves.PDF.
SEXTUS EMPIRICUS. 1984. Základy pyrrhonskej skepsy. Bratislava: Pravda.
SENOR, Thomas D. 2005. „Epistemological Problems of Memory“. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2005 Edition). Zalta, Edward N. (ed.). http://plato.stanford.edu/archives/fall2005/entries/memory-episprob.
STOUT, A. K. 1929. „The Basis of Knowledge in Descartes“. Mind 38 (Jul.): 330-342; Mind 38 (Oct.): 458–472.
SUTTON, John. 2003. „Memory“. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Summer 2003 Edition). Zalta, Edward N. (ed.). http://plato.stanford.edu/archives/sum2003/entries/memory/
VAN CLEVE, James. 1979. „Foundationalism, Epistemic Principles, and the Cartesian Circle“. The Philosophical Review 88 (Jan.): 55–91.