Co je druh?

Jan Horník

1. Co je druh?

Jsem rád, že se s Luďkem Rychetníkem shodneme, že diskuze o evoluci musí začít u výchozích předpokladů. Pojďme tedy nalézt výchozí teze, na nichž se shodneme, aby se další případná diskuze mohla odrazit od pevného dna.

Hned v prvním odstavci L. Rychetník píše: „Nevidím spor jako otázku kompetencí, zda evoluční hypotéza patří filosofům nebo biologům. Jde mi spíš o to, jaké vědecké – ať již filosofické nebo biologické – vybavení je potřebné pro úspěšné řešení sporu.“ Nečiní mi problém oprostit se od sporu o kompetence, ty ostatně samy vyplynou z povahy případného řešení. Nemusíme tedy dále používat termíny filosofický a biologický, stačí, když budeme mluvit prostě o vědě. (Domnívám se, že z toho sice vzniknou terminologické nejasnosti, neboť drtivá většina současných vzdělanců nepovažuje filosofii za vědu a pod tímto termínem striktně chápe empirickou moderní vědu, ale pro naši diskuzi to snad nebude fatální.) Zkusme tedy vyřešit, jaké vědecké vybavení potřebujeme.

Jako zcela základní východiska diskuze navrhuji následující: 1) máme hypotézu evoluce (druhy vznikají přeměnou) a chceme prověřit, zda je pravdivá; 2) hypotézu jako pravdivou předkládá evolucionista, takže důkazní břemeno spočívá na něm; 3) skeptik opačnou hypotézu dokazovat nemusí, neboť jen neví, kde je pravda, jeho úlohou je klást nepříjemné otázky, aby hypotézu evoluce prověřil.

Doufám, že se s L. Rychetníkem dále shodneme, že nutnou podmínku pro formulaci hypotézy představuje pojem „druh“. Jinak řečeno, evolucionista musí mít nějaké své pojetí toho, co je druh (svou definici) a zároveň musí svůj pojem uhájit jako pravdivý (odpovídající realitě). První otázka skeptika proto může znít: Co je druh?

Aby se diskuze posunula, zkusím sám navrhnout několik dalších odpovědí. Pokud něco přeskočím nebo vynechám, doufám, že mě L. Rychetník opraví. První odpověď by mohla znít následovně:

Evolucionista: „Druh je skupina podobných jedinců, kteří spolu mohou plodit potomstvo.“

Skeptik: „Myslíte tedy, že se hypotéza evoluce druhů týká skupin organizmů a nikoliv konkrétních jednotlivců? Že evoluční hypotéza netvrdí, že se reálně vždy buď přeměňují konkrétní jednotlivci, nebo že se evoluce druhu uskuteční při vzniku potomstva (nový jedinec už je jiného druhu než rodičovský pár)?“

Nyní má evolucionista dvě možnosti, jak odpovědět:

A)Evolucionista: „Ano, hypotéza hovoří o přeměně celých skupin, ne jednotlivců.“

Pokud evolucionista odpoví takto, pak se podle mého názoru ocitá mimo náš dosavadní problém a museli bychom vyjasnit, že skeptik chápe pojem druh jako obecný a nikoliv jako pojem kolektivní. Předpokládám, že tudy by diskuzi nevedl ani L. Rychteník, takže druhá cesta zní:

B)Evolucionista: „Ne, v realitě jde pochopitelně vždy o vznik přeměnou jednotlivých živočichů, ne abstraktně pojatých skupin. V evoluci vzniká vždy jeden konkrétní nový jedinec, příslušník daného nového druhu.

Skeptik: „Definujte tedy, co je podle vás jedinec daného druhu (pojem druh, obsažený v hypotéze).“

Tady už se naskýtá mnoho možností. Například: organizmus mající určitý soubor tělesných znaků – subjekt typu substance – atd.. Ať už však evolucionista odpoví jakkoliv, skeptik položí další otázku:

Skeptik: „Proč si myslíte, že váš pojem druhu odpovídá skutečnosti? Zdůvodněte jeho zavedení.“

Pro další diskuzi, bude-li v ní ovšem L. Rychtník (případně kdokoli další) chtít pokračovat, bych tedy rád slyšel „evolucionistovu“ definici druhu a její zdůvodnění. Tolik tedy prozatím ke společným východiskům diskuze a prvním úvodním krokům.

2. Několik dalších poznámek

V závěru své poslední odpovědi L. Rychetník píše: „Nemyslím, že spor se vede o existenci nehmotné reality. Její existenci plně uznávám. Pochybuji však, že model nehmotné reality podle stávajícího Fuchsova kritického realizmu je natolik spolehlivý (platný), aby mohl vyloučit platnost evoluční hypotézy. Úkol, který stojí přede mnou, ale i před Fuchsovým seminářem (skupinou Distance atd.), vidím jako nalézt‚ nějaké nehmotné x (které se) druhů týká (a) neprotiřečí vznikání (a) přeměňování druhů‘. (Horník v závěru). Tuším, že řešení může ležet v Aristotelově druhé substanci a v Jamného věčné potenci života plodit druhy.“

Svou myšlenku ohledně vyvrácení či dokázání existence nehmotné reality jsem mínil jen tak, že pokud chtějí mít přírodovědci jistotu, že mohou čistě v rámci svého oboru zodpovědně definovat druh, mohli by takovou jistotu nabýt například tehdy, pokud by se jim podařilo dokázat, že neexistuje nehmotná realita. Pak by totiž věda o přírodě (myšleno v nejširším slova smyslu – živé i neživé) zároveň znamenala univerzální vědění o realitě a tudíž by přírod(vědecké) vědění a metody mohly spolehlivě zachytit skutečnost druhu – nic mimo dosah přírodní empirické vědy by neexistovalo, takže by vědci měli jistotu, že jsou kompetentní definovat druh. Nechtěl jsem tedy vést spor o existenci nehmotné reality, ale jen ukázat celkovou logiku problému s definicí druhu a v jakých momentech vývoje diskuze by se mohl případně vyřešit spor, zda může hodnotu evoluční hypotézy posoudit samotná přírodověda, nebo je nutné i filosofovat.

Pokud uznáváte existenci nehmotné reality a chcete nadále tvrdit pravdivost evoluce s jistotou, pak už jste v logice debaty dále a vyvstávají před vámi další otázky. Například se musíte vypořádat s onou námitkou, že existuje nějaké nehmotné x, které přeměňování druhů znemožňuje. Pro logické vyjasnění se sluší uvést, že oponentovi evoluce stačí nalézt jedno jediné nehmotné x, které evoluci brání, aby hypotézu potopil. Evolucionistovi naopak jedno nehmotné x, které evoluci nebrání, k důkazu zdaleka nestačí. I kdyby takových nehmotných x nalezl třeba deset, půjde jen o důkaz, že existují nějaká nehmotná x, která evoluci neodporují. Co když ale zároveň existují mnohá nehmotná x, která evoluci znemožňují? K prokázání možnosti evoluce by tedy bylo třeba dokázat, že nemůže existovat žádné nehmotné x, které evoluci protiřečí. Důkazní břemeno zde opět pochopitelně leží na evolucionistovi.

Jestliže tušíte, že řešení leží v druhé substanci nebo ve věčné potenci – pak byste měl tato tušení i dokazovat. Je tedy třeba podstoupit filosofickou diskuzi o těchto skutečnostech. Například proti možnosti věčné potence plodit druhy, jak ji navrhl Jamný, již argumentoval a tuto možnost vyvrátil J. Fuchs (viz minulé číslo Distance 2/10). Pokud tedy znovu opakujete tezi o věčné potenci bez ohledu na Fuchsovu argumentaci, vyhýbáte se běžící regulérní diskuzi. Znovu opakovat oponentem vyvrácené tvrzení nestačí, diskuze už je dál a míč je na vaší straně. Nyní byste proto měl reagovat na Fuchsem uvedený argument a ukázat, v čem je mylný nebo nedostatečný, chcete-li i nadále udržet věčnou potenci plodit druhy ve hře.

Pokud jde o „druhou substanci“ nejprve bychom si asi měli vyjasnit, co tímto pojmem myslíte. Osobně se domnívám, že v hypotéze evoluce jde o substanci jako takovou (žádnou první ani druhou), takže chcete-li zavést tento pojem do diskuze jako cestu k možnému řešení, zpřesněte prosím, co myslíte pojmem „druhá substance“, abychom mohli posoudit, zda má v tomto tématu své místo.

V první části své poslední reakce dále píšete: „Souhlasím, že filosofie musí mít své slovo, ať už jí vládne filosof nebo filosoficky vzdělaný biolog. Musí to ale být – podle mého názoru – filosofie, která vnímá a dovede zobecňovat hmotnou, a tedy empirickou realitu. Fuchsův kritický realizmus ve své současné podobě k tomu není vybaven. Problém vidím v kritériu pravdy, které užívá ‚princip bezrozpornosti‘. Ten totiž může zajistit pouze logickou správnost, koherenci filosofického systému. Myslím, že se tomu říká ‚koherenční teorie pravdy‘. Jde jistě o velkou věc, ale neznamená to záruku pravdivosti ve smyslu platnosti.“

Co přesně myslíte „zobecňováním empirické hmotné reality“, když tvrdíte, že k tomu Fuchsův kritický realizmus není vybaven? Filosofické vědění a poznání se přece týká právě univerzálních aspektů skutečnosti, které jsou z definice neempirické! Lidský rozum jednoduše nevidí nic empirického, ale zachycuje jemu příslušnou oblast skutečnosti prostřednictvím svých pojmů. Například z nich potom může zformulovat i obecnou hypotézu evoluce, která je smyslům zcela nedostupná – je to racionální výkon.

Ostatně domnívám se, že vaše výtka o „nevybavenosti realizmu“ je tak jako tak mylná, neboť plyne ze špatného chápaní podstaty filosofických pojmů. Jinak byste stěží argumentoval, že příčina „nevybavenosti“ spočívá v kritériu pravdy a principu bezrozpornosti. Bezrozpornost podle Vás může zajistit jen logickou správnost, ale nikoliv platnost. Myslím, že nedoceňujete příčiny skutečnosti, že myšlení se může nějakou logikou vůbec řídit. Proč totiž zákon sporu ovládá myšlení? Přeci proto, že sama realita jako taková je bezrozporná! Právě proto lze podle bezrozpornosti nebo rozpornosti nějaké myšlenky usuzovat na to, že je nerealistická – neodpovídá skutečnosti, nebo realistická – odpovídá skutečnosti. To je ona Vámi uváděná adekvátnost myšlení a věci. Když tedy někdo tvrdí rozpornou myšlenku, víme, že se mýlí právě proto, že rozpor nemůže v realitě existovat.

Pokud chcete trvat na „nevybavenosti realizmu“, pak se obávám, že celá diskuze se musí vrátit k noetice a dokazování, že pravda je hodnotou myšlení. Teprve pak by mělo smysl se znovu vrátit k evoluční hypotéze, o níž evolucionisté tvrdí, že je bezrozporná – že platí. Mimochodem, když dále uvádíte: „Pravdivost ve smyslu platnosti nám tedy může zajistit pouze kontakt s empirickou realitou: ať již přímý v životní zkušenosti, nebo prostřednictvím empirických věd“, toto vaše obecné tvrzení o kvalitě lidského poznání rozhodně není výsledkem zkušenosti, ani nepochází z empirické reality. Pokud ho tedy předkládáte jako pravdivé ve smyslu platnosti (shoda myšlení a věci), zároveň se vyvracíte: je-li pravdivé, popírá, že můžeme v něm obsaženou pravdu o lidském poznání mít, neboť tato pravda je neempirická. Čili jde o omyl.

Pokud byste však i přes rozpornost tohoto tvrzení trval na jeho platnosti, čili že „pravdivost ve smyslu platnosti nám může zajistit pouze kontakt s empirickou realitou“, pak i váš cíl najít nějaké nehmotné x, které by neprotiřečilo přeměňování druhů, a zároveň podmínka zůstat na vědecké úrovni, představují čirou utopii. Na pravdivostní nárok poznání o takovém x totiž můžete z principu zapomenout. Maximálně půjde o nějaké subjektivní intuice a dojmy nezávazné pro další vědce. Co hůř, můžete zapomenout i na vědeckost evoluční hypotézy, která je neempirická, neboť ji vědci nemohli poznat přímo ze smyslů. I v případě evoluce by se nemohlo jednat o víc než o intuici.

Dále popisujete, jak si představujete tvorbu pojmů v důsledku staletí trvající indukce a nakonec žádáte: „Z těchto důvodů se své oponenty snažím přimět, aby filosofický pojem druhu uvedli do vztahu k empirické realitě nebo k empirickému biologickému pojmu druhu. Pokud říkají, že to nelze, pak lituji, ale tím říkají, že filosofický pojem druhu může sice být koherentní, ale pro hmotnou realitu nemusí platit.“

Zaprvé, evoluční teorii předkládají přírodovědci, takže nejde ani tak o pojem druhu filosofů, ale především o to, zda biologické pojetí druhu platí. Výtka, „že filosofický pojem druhu může sice být koherentní, ale pro hmotnou realitu nemusí platit“, se proto týká především biologů samotných: „biologický pojem druhu může sice být koherentní, ale pro hmotnou realitu nemusí platit“.

Zadruhé, požadavek, aby filosofové uvedli svůj pojem druhu „do vztahu k empirické realitě“, je nesmyslný, má-li znamenat, že bude zobsažněn empiricky. Druh pojatý jako substance se svou přirozeností totiž nepředstavuje nic z toho, co popisují přírodovědci jako empirické vlastnosti druhu – například nějakou konkrétní DNA, orgány atd. Toto jsou všechno jiná další jsoucna (akcidenty), která jedinec (druh) vlastní, ale není to druh sám. Biologický pojem druhu je komponován jako složenina nejrůznějších smyslově dostupných akcidentů, takže uvést do vztahu tyto dva pojmy lze maximálně tak, že filosofický druh (jedinec) vlastní všechny empirické akcidenty, jejichž složeninu biologové nazývají druhem. Obsahově se tyto pojmy ale míjí – jedno není druhé.

Oba pojmy zároveň každopádně nemohou být pravdivé, takže jeden zkrátka nezachycuje reálný druh. Podle mého názor je chybný ten biologický, neboť se týká jen empiricky dostupných vlastností organizmů (druhů). Když psovi useknu zadní nohu (nespočet akcidentů), přestane snad být psem? Když mu uříznu uši, přestane být psem? Atd. Nikoliv, druh (jedinec) tu stále zůstává tentýž, i když ztratil řadu empiricky dostupných vlastností (například zadní nohu).

Když tedy říkáte, že pokud filosofové nedokážou oba pojmy uvést do vztahu, pak je filosofický pojem druhu sice možná koherentní, ale neplatný pro hmotnou realitu, prosím zdůvodněte, proč by samotný fakt, že oba pojmy zachycují něco jiného, měl znamenat, že filosofové nemají co říci k teorii evoluce? (Předpokládám, že termínem „platit pro hmotnou realitu“ myslíte, že z filosofického pojmu neplyne nic závazného pro biologickou realitu (biologické vlastnosti) druhů.) Pokud například z filosofického pojmu druhu plyne, že navrhované přeměňování druhů, jak je vykreslují vědci, se nemůže uskutečnit, řekl bych, že je to velice silné tvrzení, které se týká evoluční hypotézy přímo fatálně.

A konečně ještě k vašemu pojetí vzniku pojmů v průběhu historie. Pokud správně chápu vaši epistemologickou teorii indukce pojmů, domníváte se, že naše současné pojetí toho, co je druh, je dáno tisíciletým vývojem jazyka (doufám, že užíváte slovo jazyk jen jako jiné slovo pro pojmy). Pokud bychom ale představu o vznikání pojmů indukcí zobecnili, pak je na první pohled rozporná, neboť má-li každý pojem vzniknout indukcí, nemůže takový proces vůbec začít, protože na počátku se není čeho chytit – první pojmy v řadě mají teprve vzniknout, takže indukce, která by jim dala vzniknout, se nemůže uskutečnit – není ještě z čeho indukovat. Z tohoto kauzálního manka je zřejmé, že některé pojmy indukcí nevznikají. Proč bychom tedy měli pro diskuzi o evoluci nutně přejímat váš pojem druhu vzniklý indukcí staletí? Co když váš pojem druhu neodpovídá realitě?

Zkusím naznačit důvod své pochybnosti. Když chcete nějakou skupinu živočichů (případně jedince) prohlásit za druh, musíte předem disponovat pojmem druh: „poznám, že toto X je druh, protože vím, co je druh obecně“. Vznik obecného pojmu druh indukcí by ovšem znamenal, že takový pojem vzniká až v důsledku identifikace mnoha různých druhů: mnoho poznaných druhů umožňuje indukovat, co je druh obecně. Jak ale víte, že indukujete skutečné druhy, když to, co je druh obecně, budete vědět až po provedení indukce? Když obecným pojmem druhu nedisponujete ještě před započetím indukční fáze, a přesto již musíte tímto pojmem disponovat, abyste vůbec mohl indukci provádět? Abyste mohl indukovat jen druhy (pojmy o druzích) a ne třeba pojmy o orgánech? Podle mě by se jednalo o „pojmový kruh“. Kde tedy berete jistotu, že svým „indukčním“ pojmem druhu postihujete realitu? Že se vaše myšlení druhu shoduje s realitou (věcí)?