Dilemata prof. Halíka

Jiří Fuchs

T. Halík se zapletl do internetové debaty, kterou posléze označil za trapnou. Nevím, s přáteli jsme se docela bavili. Ale jedné trapnosti se neuvaroval ani pan profesor. Když mu oponentka připomněla, že moje filosofické posouzení jeho knihy v Distanci(č. 4/1998) nedopadlo zrovna nejlépe, nenapadlo ho nic chytřejšího než se rozpovídat o mé nedokončené střední škole. Podobný manévr už před lety vyzkoušel Ivan Štampach a vysloužil si na jedné straně intelektuální opovržení a na straně svých příznivců jisté rozčarování. Je-li opravdu mým dějinným posláním, aby se na mně vyfaulovali naši modernističtí teologové, pak bych mohl být docela spokojen.

Z dobrého rozmaru mě však vyvedlo pokračování diskuse ajistá záludnost, kterou už nechci nechat bez komentáře. Halík vyslovuje (spíše předstírá) přesvědčení, že „kdyby(ch) se naučil univerzitnímu stylu myšlení, přestal by(ch) s leninskou razancí snadno a rychle vyvracet všechny novověké filosofy“. Uznejte, že to už stojí za repliku.

Myslím, že trochu chápu rozpoložení a nesnáze, do nichž Halík upadá, když už se mé kritice nemůže vyhnout. Ta kritika je nepříjemná, neboť míří na samotné základy novověkého, a tedy i Halíkova myšlení. Kdyby se jevila, nebo dokonce nedej bože ukázala jako pravdivá, odhalila by zdatného propagátora soudobé kultury jako bohužel úspěšného filosofického mystifikátora. Mohla by demaskovat skutečnou úroveň Halíkova filosofického myšlení. A nyní k tomu přidejte fakt, že tematika základů filosofie, o níž v kritice běží, rozhodně není Halíkovou parketou. Snad by i on sám uznal, že subtilní, abstraktní reflexe pravdy a bytí přece jen nepatří do jeho jinak širokého repertoáru. Z toho už jsou ale srozumitelné ten neklid a potřeba, jež lze vycítit z jeho profesorské lekce, kterou mi přes internet udělil.

Troufám si odhadnout, že Halík ví o nepevnosti svých kramfleků. Tuší, že partie, v nichž se zásadně rozhoduje o kvalitě filosofického myšlení, ho tak trochu přesahují. Ví sám nejlépe, že svá filosofická přesvědčení o pravdě, o možnostech lidského myšlení, o metafyzice, o jsoucnu jednoduše převzal od filosofů, kteří se ve dvacátém století prostě prosadili. A pevně věřím, že má ve svém filosofickém svědomí prostor pro takovéto poctivé sebezhodnocení:

„Kdybych měl své základní filosofické pozice samostatně (ahlavně argumentativně) obhájit v konfrontaci s věci znalým oponentem, vím, že bych neobstál.“

V elementární poloze filosofické problematiky totiž nestačí efektní rétorika, kulturní projížďky epochami, sociologická fakta, jungovská aparatura, popisy fenoménů a duchovní ornamentika. Absolutizace fenoménů je např. metafenomenologická, stejně jako scientistická absolutizace přírodovědných metod je pokoutně filosofická. Kampak ale sáhnout pro premisy? Halík vsadil na věhlasné a hlavně úspěšné autority - Kant, Husserl, Heidegger, Patočka... (ostatně v katolickém světě má taková intelektuální „sebevydanost“ autoritám svou tradici).

Někdy však nastane situace, kdy prostá recepce, nesená důvěrou ve velikány dějin filosofie, nechává pasivní subjekt na holičkách, evidentně nestačí. Ozve se hlubinná filosofická nejistota, ale zároveň i silná potřeba ji přehlušit. Bylo by totiž osobně nesnesitelné a také společensky neúnosné, kdyby měly být všechny ty skvělé výkony, doporovázené potleskem nabitých sálů, naráz zpochybněny, kdyby ty krásně vyzpívané filosofické preference a umnou rétorikou vystavěné odsudky metafyziky najednou vyšuměly jako pouze ideologické, kriticky nepodložené zdánlivosti, určené emotivnímu myšlení. Uznávám, že je to úkol pro světce.

Co si tedy počít s kritikem, který se zaměřuje na základy, jež jsme pouze převzali (byť od uznávaných autorit), a jehož hlas už je bohužel slyšet? Musí být zneškodněn, to je jasné. Uznání vážnosti či dokonce oprávněnosti jeho námitek by bylo zradou na sympatizantech (a že jich je). Jak to ale navléci, když se v kritikem aktualizovaných problémech moc nevyznáme? Zkusme ho znevěrohodnit. Dětská traumata? Trestní rejstřík? Ženský? Opsal diplomku? Ale, ale, vždyť on ani nemá školy. A tak se najednou dovídáme o filosofické nenahraditelnosti univerzitního stylu myšlení a následných simplifikacích při jeho případné absenci. Neznáte snad podobné pochody a pocity, pane profesore? Jsem úplně mimo? Tak tedy věcně.

Opravdu si Halík myslí, že cesta autentického filosofického myšlení nutně probíhá univerzitami druhé poloviny dvacátého století? Za co se to jen schovává? Komu takové triky adresuje? Zřejmě lidem, kteří o filosofii nic nevědí, takže se o ní domnívají, že se dá naučit jako medicina a že tedy přirozeným prostorem její kvalitní výuky je univerzita. Jenže kvalitní výuka filosofie na univerzitách není něčím samozřejmým, ani nemusí být univerzitním privilegiem.

Co když se do univerzitního stylu filosofování promítly vážné omyly soudobých úspěšných filosofů o filosofii, takže v ctihodných ústavech došlo ve 20. století k expanzi stylu velice pokleslého? A proč by to nemohlo být nahlédnuto v nezasaženém, mimouniverzitním prostoru? Kdyby Halík náhodou nevěděl, o čem mluvím, ať např. uváží neblahou dominanci dějin filosofie při „formování filosofů“, jejíž obětí se sám stal a jejíž nevhodnost už dnes aspoň prozíravějším dochází. Možná tomu nebude věřit, ale i já znám pár absolventů a vím, že pro samostatné kritické myšlení se musí spíše zbavovat zlozvyků, které jim na univerzitě odborně vštěpují a které dusí samostatné hledání pravdy. S tím dnešním univerzitním stylem to tedy Halík trefil.

Ale důležitější je, k čemu se z této lacinosti odrazil. Snadné a rychlé vyvracení novověkých filosofů. Ta „leninská razance“ také patří k levným efektům a má čtenářům (Adéčka?) sugerovat, že Fuchs ve svém samorostlém (neuniverzitním) filosofování nahrazuje seriózní myšlenkové postupy siláckými gesty a urážkami moderních autorit. O podobné insinuace se nedávno kdosi pokoušel v Perspektivách; moc nepřesvědčil. Jak se to tedy má s tím snadným a rychlým vyvracením novověkých filosofů?

Souhlasím, že na široké masy nepůsobí takové vyvracení věrohodně. Masy se však nevyznají, a proto obvykle propadají klamu o filosofickém poznání, jako by se plynule vyvíjelo - paralelně s přírodovědou. Kdo se ale trochu vpraví do filosofických problémů, není už překvapen, že třeba Aristotelés či Platón byli blíž pravdě o člověku než třeba takový Nietzsche či Heidegger.

Pokud někomu připadá vyvracení celého novověku poněkud megalomanské, nechť laskavě uváží, že protagonisté novověku zase vyvraceli staletou tradici klasické filosofie. Jestli tedy Halík naráží na to, že si troufám na novověké filosofy, mohu opáčit, že on zase kouká svrchu na celou tradici klasické metafyziky. Jde tedy o pravdu, nikoli o úctyhodné tradice. Kritika základů novověkého myšlení ostatně není něčím neslýchaným, aby mě za to mohl Halík stavět do role nezvládnutého domýšlivce. Taková kritika je standardní součástí myšlení filosofů klasického realismu. Její úroveň bývá pochopitelně různá. Tolik k dojmům, které Halík svou poznámkou vyvolává.

Opravdu vyvracím novověké filosofy snadno a rychle? Jak se to vezme. Možná ano, ale to ještě nemusí být chyba na mé straně. Třeba jsou ti velikáni novověkých dějin filosofie skutečně snadno vyvratitelní, protože se svorně dopouštějí dvou omylů: ve svých fundamentálních teoriích poznání popírají nutné prvky realizace pravdy a zapomínají přitom na zkoušku bezrozpornosti. Ale Halík svým hodnocením naznačuje, že mé snadné vyvracení je nejen neplatné, ale i značně simplifikující, pod úrovní univerzitního myšlení. Jinak by jistě sestoupil z univerzitního nebe a ujal se v tak vážné věci obhajoby autorit, na něž sám vsadil. S lidmi, kteří jsou zatíženi leninskou mentalitou, není však dialog možný. Rozumím dobře?

Zajímalo by mě ale, jak by Halík svým věrným vysvětloval (kdyby ho přece jen uprosili), proč je mé vyvracení neplatné. Vzpomínám si, že na jedné mé přednášce, kde jsem rozpory novověkých základů vysvětloval, se Halík zmohl na jednu, dvě sotva průměrné, stokrát řešené námitky, jejichž kladení prozrazovalo, že v problematice poznání není zrovna doma. Proto se obávám, že jen předstírá, že ví, že se ve své kritice novověku mýlím a proč se mýlím. Ale možná mezitím filosoficky vyzrál.

Necháme-li tedy stranou schovávání se za tituly, řečnické působivosti a ohledy na publikum, může se Halík postavit k problému, který otevřel, buď poctivě, nebo opačně. Jestliže se v elementární problematice poznání, v níž prý snadno a rychle vyvracím, nevyzná (a vše z jeho dosavadního spisování tomu spíše nasvědčuje) a vposledku ví, že se nevyzná, pak bude poctivé, když přestane předstírat, že ví, tam, kde neví, když zapomene na prestiž a dá průchod pravdě o pravdě. Anebo se domnívá, že ví, v čem spočívá omyl mého vyvracení, a pak se vzchopí k osvobodivému činu, jímž ochrání oběti mých mystifikací (také přibývají) vtak vážných otázkách, jakými jsou fundamentální reflexe pravdy a následná kvalita novověké filosofie.

Vyjasnění zde může mít tyto podoby: Buď Halík ukáže, že Locke, Hume a Kant nepopírají objektivní nutnost v myšlení, nebo obhájí, že takové popírání lidského myšlení nevnáší do výkladu lidského myšlení rozpor, anebo konečně dokáže, že rozporné výklady jsou filosoficky přijatelné. Jestli se na něco takového nezmůže abude přesto pokračovat v podobných posudcích, které ho nic nestojí, pak vznikne oprávněná pochybnost o tom, zda jsou jeho motivy čestné, zda skutečně sleduje zájem pravdy, anebo něco daleko méně ušlechtilého.

Pro případ, že by se vzmužil k věcné diskusi, dovolím si malé upozornění. Jestli se snad zdá být vyvracení sporem snadné, pak verifikace principu sporu, která musí následovat, a metodická reflexe kladení problému pravdy už vůbec nejsou snadné. Patří naopak k nejobtížnějším pasážím filosofie. Vysloví-li se Halík ktomuto tématu, „stane se filosofem“. On se ale možná zrovna chce stát raději politikem, což by nebylo marné. Jsem přesvědčen, že by na naší vulgárně zpragmatizované politické scéně vykonal mnoho dobrého. Jen by ho nesměl postihnout klausovský syndrom nepostradatelné osobnosti. Bohužel některé náznaky takového ohrožení jsou už pozorovatelné, např. ve zmíněné internetové diskusi.

Jako jeden pan profesor sešikoval své věrné, aby všechny věcné problémy bez zaváhání podřazovali kritériím velikosti jeho osobnosti, tak i druhý profesor adresuje své reakce a glosy primárně svým věrným, aby je utvrdil ve víře ve svou velikost, byť by věcná stránka daných problémů trpěla nepokrytou demagogií. (Je to někdy s těmi profesory těžké pořízení.) Tak např. Halík deklasuje svou internetovou oponentku na bytost zakletou v iracionalitě, žádá od ní dokonce fotku, čímž svým zástupům sugeruje, že když on, znalec duší, zrentgenuje její temné nevědomí, vše se vysvětlí. Ve skutečnosti ho oponentka s nadhledem atéměř sokratovsky školí vpostupu za jádrem problému. No uvidíme.