K otázce cenzury a takzvané svobody vědeckého bádání

Lukáš Augustin Máslo     

V souvislosti s covidem zesílily snahy státu přímými i nepřímými nástroji kontrolovat informační média. Oficiálně uváděným důvodem byla snaha bojovat proti dezinformacím, jež své recipienty poškozují. Lékařům a výzkumníkům, kteří vyjadřovali skepsi vůči novým typům vakcín proti covidu, či kteří dávali najevo, že nepovažují situaci kolem covidu za tak vážnou, aby ospravedlňovala státem přijímaná opatření atp., byl v médiích hlavního proudu dáván obvykle podstatně menší prostor než jejich kolegům s opačnými postoji. Videa s nonkonformním obsahem mizela z YouTube. „Dezinformační“ weby byly odstřihnuty od příjmů z reklam a v poslední době dokonce byl dokonce lidem přístup na tyto weby značně komplikován. Rozdíl mezi médii hlavního proudu a alternativními médii nebyl přitom zdaleka pouze v odlišné interpretaci týchž dat, ale dokonce stále více i v samotných datech, která prezentují. Díky činnosti těchto údajně dezinformačních médií si mohl kriticky myslící člověk alespoň částečně korigovat mediální obraz situace vytvářený státem podporovaným mainstreamem. 

Je velmi snadné za takové situace sklouznout do pozice, v níž člověk začne volat po svobodě vědeckého bádání a svobodě slova a kritizovat státem iniciovanou/kontrolovanou cenzuru médií. Podobně jako je snadné v situaci potlačování pravého náboženství sklouznout do pozice, kdy se člověk začne dovolávat náboženské svobody. V obou případech se však vylévá s vaničkou i dítě. V sérii článků Stát a náboženská svoboda jsem argumentoval, že nikdo nemá právo veřejně hlásat falešné nauky v oblasti náboženské. Hájil jsem tedy právo státu cenzurovat za určitých okolností veřejné projevy falešných náboženství. V tomto článku se budu snažit ukázat, že požadavek svobody vědeckého bádání implikuje vlastně požadavek, aby stát v otázkách vědy zaujímal neutrální postoj, a že tento požadavek sám sebe vyvrací, protože tento požadavek je sám vědeckou otázkou, a stát by vůči ní měl (explicitně), ale současně neměl (implicitně) být neutrální. Budu argumentovat, že státní autorita má v zájmu obecného dobra právo provádět cenzuru, a že to ve skutečnosti není samotná cenzura, proti čemu by měl být namířen náš spravedlivý hněv, nýbrž výběr toho, co je cenzurováno. 

1. Cenzura včera a dnes

Smyslem cenzury v minulosti byla obvykle ochrana víry a veřejných mravů. Státní autorita vycházela z předpokladu, že šíření falešných nauk víru občanů, resp. poddaných bezprostředně ohrožuje a že veřejné pohoršení je nebezpečím pro společnost (stát, Církev, rodinu) i jednotlivce, protože ohrožuje jeho mravnost. V moderní době stát cenzuru ve stále větší míře využíval k podpoře státní ideje či z důvodu národní bezpečnosti, zejména během válek, včetně té studené. Státní idea je tmelícím prvkem státní společnosti. Souvisí s kolektivní národní identitou a upevňuje ji. Cenzura, které jsme svědky v posledních letech, zejména po covidu, má jiný cíl. Nejde již o upevnění kolektivní identity národní společnosti. Nejde podle mého názoru už ani o národní bezpečnost. A to dokonce ani v souvislosti s cenzurou, které jsme svědky v souvislosti s válkou na Ukrajině. Domnívám se, že hlavním cílem dnešní cenzury je katalyzovat proces radikální přeměny společnosti. Přeměny společnosti podle předem připraveného scénáře, jako je například ten, který světu ve svých knihách a na stránkách Světového ekonomického fóra předkládá Klaus Schwab. Má jít o společnost, v níž „nebudeš nic vlastnit a budeš šťastný“. Společnost, v níž většina lidí již nebude bydlet ve vlastním bytě či domě a nebude jezdit vlastním autem. Společnost, v níž nebude možné platit hotovostními penězi. Společnost, v níž přístup k základním službám a základnímu nepodmíněnému příjmu bude podmíněn sociálním kreditem. Společnost přeformátovaná Velkým resetem. Zkrátka takový globální digitální koncentrák. Na cestě k němu postupují jeho architekti salámovou taktikou. Žádná změna není tak radikální, aby kvůli ní lidé vyšli do ulic, ale každá změna je zato trvalá. Covid byl takovou laboratoří sociálních změn: Covid ukázal, co lidé snesou. A ukázal, že toho snesou opravdu hodně. Máme tu už napořád časovanou bombu v podobě pandemického zákona, a hodiny tikají. Mohlo by se zdát, že takzvaná svoboda vědeckého bádání je na pozadí těchto procesů jaksi vedlejší. Ale postoj k ní ve skutečnosti rozlišujícím znamením, k jakému typu resistence patříme. Dovoláváme se svobody vědeckého bádání? Potom logicky požadujeme i svobodu výsledky tohoto bádání zveřejňovat. A přiznáváme tuto svobodu i těm, jejichž teorie jsou podle nás mylné. Motiv může být dvojí, jak ukážu. Pokud se nechceme dovolávat svobody vědeckého bádání, potom v principu nejsme proti státní cenzuře v oblasti vědeckého bádání, ale pouze proti způsobu, jakým se tato cenzura uplatňuje. 

2. Skepse jako důvod pro svobodu vědeckého bádání

Svoboda vědeckého bádání ve skutečnosti implikuje požadavek striktní neutrality státu ve vědeckých otázkách. Pokud totiž stát zaujme v nějaké vědecké otázce postoj, bude tím pádem finančně a institucionálně podporovat preferovanou pozici, a tím de facto přímo nebo nepřímo cenzurovat pozici opačnou. Vidět je to na osudech vědců, kteří razí teorii inteligentního plánu a rozporují evoluční teorii. Netisknou jim články v prestižních žurnálech, nedostávají státem financované granty, neobsazují je do vedení kateder atd. Požadavek striktní neutrality státu ve vědeckých otázkách může přitom mít dva různé motivy: Prvním je skepse, druhým je přesvědčení o přirozeném právu na svobodu vědeckého bádání. Skepsi ve vědě lze charakterizovat postojem, podle nějž žádnou pravdu, k níž dnešní vědecká obec dospěje, nelze považovat za definitivní, protože nikdy nevíme, zda zítřejší vědecká obec nebude tuto pravdu úspěšně revidovat. Nikdy si zkrátka nemůžeme být zcela jisti, že jsme nalezli tu konečnou pravdu. A protože si tím nikdy nemůžeme být zcela jisti, nesmíme dnešní stav poznání „vytesat do mramoru“. Což je přesně to, co stát dělá, když v určité vědecké otázce zaujme stanovisko. Všechny alternativní teorie jsou najednou na indexu. Buď pouze nejsou finančně a institucionálně podporovány (nepřímá cenzura), nebo jsou jejich hlasatelé cenzurováni přímo. Ale není přeci jen záhodno, dokonce i v intencích svobody bádání, aby stát v některých případech stanovisko zaujal? Kdyby například někdo popíral, že 1+1=2, neměl by mu stát zabránit, aby takové myšlenky komunikoval veřejně? Neměla by svoboda bádání být garantována pouze u sporných vědeckých otázek? Jenže v tom je právě ta potíž. Kdo má rozhodnout, co je sporná vědecká otázka, a co je nesporná vědecká otázka? Zpochybňuje-li někdo, že 1+1=2, někdo jiný musí zhodnotit, jestli jsou jeho argumenty dostatečně sofistikované, nebo jestli je to prostě blázen. „Kdo má být tím konečným arbitrem?“, namítá skeptik. Stát? Ten ale vychází z doporučení expertů. Tak tedy experti? Ti však nejsou státní autoritou nadanou právem v této věci rozhodovat. Proto vědecký skeptik trvá na tom, že svobodu bádání je třeba garantovat i těm, kteří popírají tak samozřejmé pravdy, jako že 1+1=2. 

Problém skeptikovy pozice je ten, že tato pozice je vnitřně rozporná. Nemůžeme-li si totiž žádnou vědeckou pravdou být nikdy zcela jisti, potom si nemůžeme být nikdy zcela jisti ani tím, že se žádnou vědeckou pravdou nemůžeme být nikdy zcela jisti, protože i toto tvrzení je „vědeckou pravdou“ v uvedeném smyslu. Nemůžeme-li si však být jisti dokonce ani svou vědeckou skepsí, nemůžeme z této vědecké skepse (jakožto vnitřně rozporného soudu) nic vyvozovat. Nemůžeme z ní tedy vyvozovat ani požadavek na neutralitu státu ve vědeckých otázkách. Navíc, co je cílem a smyslem požadavku neutrality státu ve vědeckých otázkách? Přeci to, abychom nezabránili nalezení pravdy! Je to přeci onen strach z toho, abychom přímou či nepřímou cenzurou vědeckého bádání nezabránili možné pozdější úspěšné revizi dnešní vědecké pravdy, co motivuje skeptika k požadavku striktní neutrality státu ve vědě. Ale konečné nalezení pravdy je přesně to, co skeptik s jistotou (a vnitřně rozporně) vylučuje. Skeptika tedy motivuje strach z možného udušení pravdivého poznání, jež však v principu jakožto skeptik vylučuje. 

3. Lidská přirozenost jako důvod pro svobodu vědeckého bádání

Druhý možný motiv pro svobodu vědeckého bádání spatřuji v přesvědčení o existenci přirozeného práva na svobodu slova. Práva na veřejnou komunikaci myšlenek, ať už pravdivých, nebo mylných. Je-li odpírání tohoto práva člověku pošlapáváním jeho přirozenosti, potom musí existovat i svoboda bádání a z ní vyplývající neutralita státu ve vědeckých otázkách. Bylo by tedy objektivně nespravedlivé, říká zastánce přirozenoprávního důvodu pro svobodu vědeckého bádání, kdyby byla vědecká práce nějakého subjektu přímo či nepřímo cenzurována. Stát tudíž musí ve vědeckých otázkách zachovávat striktní neutralitu. Někteří konzervativně ladění zastánci přirozenoprávního důvodu pro svobodu bádání možná učiní výjimku z pravidla striktní neutrality státu ve vědeckých otázkách:

K žádné vědecké otázce, vyjma těch, co popírají přirozený mravní zákon, nesmí stát zaujímat stanovisko. 

Pokud by tedy někdo razil teorii, že pohlaví si každý může libovolně určit, a tuto teorii by chtěl publikovat, vyučovat na školách a popularizovat, stát by tedy asi neměl být vůči tomu neutrální, říká konzervativní zastánce svobody bádání. Koneckonců, kdyby stát neměl zaujímat vědecké stanovisko k žádné vědecké otázce, nesměl by ho zaujímat ani k otázce, zda vražda je špatná, a v důsledku toho by nemohl vraždu trestat. Jiný zastánce vědecké neutrality státu možná navrhne jinou výjimku, proto v další úvaze ponechám množinu výjimek z imperativu nespecifikovanou. Každopádně tento typ výjimky neodstraňuje hlavní problém imperativu vědecké neutrality státu. Tím problémem je zase vnitřní rozpor. Imperativ vědecké neutrality státu je totiž vědeckou otázkou a jako k takové by k ní stát měl zůstat neutrální (explicitní složka pozice). Ale zastánce vědecké neutrality státu ve skutečnosti nechce, aby stát byl vůči otázce své vlastní neutrality neutrální, jinak by stát nebyl vědecky neutrální (implicitní složka pozice). Sylogisticky:

K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) nesmí stát zaujímat stanovisko. 

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) nesmí stát zaujímat stanovisko.] je vědecká otázka.

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) nesmí stát zaujímat stanovisko.] je otázka, v níž stát nesmí zaujímat stanovisko.

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) nesmí stát zaujímat stanovisko.] je otázka, v níž stát musí zaujímat stanovisko.

Implicitní složka pozice zastánců svobody vědeckého bádání vyjadřuje názor, že nelze dovolit, aby někdo veřejně popíral právo na svobodu vědeckého bádání, která přeci představuje jeden ze základních pilířů právního řádu liberálně-demokratického státu. Veřejně popírat právo na svobodu vědeckého bádání totiž znamená veřejně hlásat právo státu umlčet některé vědecké názory, což je přeci v liberálně-demokratické státě nepřípustné. 

4. Vnitřní rozpornost požadavku neutrality a její důsledky

Je-li požadavek striktní neutrality státu ve všech vědeckých otázkách (vyjma těch, co…) vnitřně rozporný, protože sám sebe popírá, musí platit kontradiktorní opak: Alespoň v 1 vědecké otázce stát nemusí být striktně neutrální. Oponent namítne: Ano, a touto otázkou je právě otázka oné striktní neutrality. A k rozporu nedochází. Hotovo. Jenomže oponent právě tuto výjimku nezvýslovnil. Kdyby ji chtěl zvýslovnit, musel by říci:

K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) - s výjimkou této – nesmí stát zaujímat stanovisko.

Avšak tento dispensovaný požadavek vědecké neutrality státu je již jinou vědeckou otázkou než původní nedispensovaný požadavek vědecké neutrality státu. Je však stále vědeckou otázkou, v níž stát explicitně deklaruje svou neutralitu. Implicitně však v této konkrétní otázce neutrální být nechce. Opět tedy vzniká napětí mezi explicitní a implicitní složkou oponentovy pozice. Sylogisticky: 

K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) - s výjimkou této – nesmí stát zaujímat stanovisko.

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co….) - s výjimkou této - nesmí stát zaujímat stanovisko.] je vědecká otázka.

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co….) - s výjimkou této - nesmí stát zaujímat stanovisko.] je otázka, v níž stát nesmí zaujímat stanovisko.

[K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co….) - s výjimkou této - nesmí stát zaujímat stanovisko.] je otázka, v níž stát musí zaujímat stanovisko.

Dispens se totiž týká pouze onoho původního nedispensovaného požadavku neutrality. Dispensovaný požadavek neutrality je však opět vnitřně rozporný, protože uniká ze svého vlastního záběru: K žádné vědecké otázce – s výjimkou původního nedispensovaného požadavku – nesmí stát zaujímat stanovisko. Vzniká tu tedy poptávka po novém dispensu, který by se týkal původního i nového znění požadavku neutrality:

K žádné vědecké otázce (vyjma těch, co…) - s výjimkou původního i nového dispensovaného požadavku neutrality – nesmí stát zaujímat stanovisko.

Tento nový dvakrát dispensovaný požadavek neutrality státu ve vědeckých otázkách je však opět nová vědecká otázka. Je tedy zřejmé, že jakýkoliv pokus o dispensaci z pravidla neutrality státu ve vědeckých otázkách vytváří vždy současně potřebu nové dispenzace, nemá-li dojít k rozporu. Počet nutných dispensací tak vždy převyšuje počet realizovaných dispensací o jednu. Jinými slovy jde o nekonečný regres. Není-li tedy možné zvýslovnit výjimku z pravidla striktní neutrality pro toto pravidlo samotné, není tedy možné tuto výjimku udělat. Ale bez této výjimky se požadavek neutrality vyvrací. 

Pokud se obecný záporný soud vyvrací, je tudíž neplatný, a platí tudíž kontradiktorní opak, tedy soud částečný kladný:

K některým vědeckým otázkám může stát zaujímat stanovisko. 

To ale znamená, že minimálně k jedné vědecké otázce může stát zaujmout stanovisko, tj. cenzurovat.1) Může být touto otázkou sama neutralita státu ve vědeckých otázkách? Nuže, dokud proponent svobody bádání požaduje neutralitu státu ve vědeckých otázkách a tuto svobodu bádání zdůvodňuje přirozeným právem na veřejné vyslovení vědecké pochybnosti, tedy právem vyslovit námitku, potom jak chce tento proponent svobody bádání zdůvodnit, proč vůči požadavku neutrality státu nesmí být dovoleno vyslovit námitku? Z tohoto hlediska je ovšem problematická jakákoliv výjimka z požadavku neutrality státu ve vědeckých otázkách; i taková, která neimplikuje rozpor.

5. Cenzura, svoboda bádání a anarchie

Stát může tedy deklarovat svou neutralitu pouze v některých vědeckých otázkách, ale nikdy ne ve všech vědeckých otázkách. Je-li však motivem požadavku neutrality státu ve vědeckých otázkách přesvědčení o právu na svobodu slova, potom je obtížné argumentovat, že tato svoboda má být omezena pouze na některé otázky. Pokud je totiž svoboda slova požadavkem lidské přirozenosti, potom je tímto požadavkem pro všechna témata, ne pouze pro některá. Když totiž subjekt nenahlíží svůj omyl, bylo by slučitelné s jeho přirozeností zavřít mu ústa a nedovolit mu vyslovit veřejně svou pochybnost? Zatímco však výjimka udělená pro oblast teorií zpochybňujících přirozený mravní zákon neohrožuje možnost klást námitky v jiných oblastech, zpochybňování požadavku státní neutrality principiálně ohrožuje možnost oponentů klást námitky ve všech oblastech. Jinými slovy, když stát sám sobě udělí z požadavku být neutrální (=necenzurovat) výjimku pro oblast přirozeného mravního zákona (zde cenzurovat může), nedostává se do rozporu. Ale když udělí sám sobě výjimku z požadavku být neutrální (=necenzurovat) pro oblast samotné neutrality, dostává se do rozporu: Zajišťuje necenzurovanou vědeckou diskusi skrze nekompromisní cenzuru. Tvrdá, nekompromisní cenzura v otázce cenzury je tak vlastně podmínkou toho, aby se mohla vést necenzurovaná vědecká diskuse. 

Z tohoto rozporu vedou pouze dvě cesty: Jedna je cestou absolutní vědecké svobody, tedy garance možnosti veřejně zpochybňovat cokoli, včetně samotné vědecké svobody. Toto řešení v sobě má pochopitelně sebedestruktivní potenciál, protože stát de facto garancí absolutní svobody bádání odmítá být garantem. Jestliže totiž nějaká skupina vědců začne právo na svobodu bádání vědecky zpochybňovat, dále začne požadovat cenzuru vědeckého bádání, a nakonec začne tuto myšlenku popularizovat, potom stát, který to dovoluje, de facto deklaruje, že nehodlá bránit hodnotu svobody bádání. Je třeba si uvědomit, že každá neliberální myšlenková soustava je vědeckou pozicí v širším smyslu slova. Vědecká námitka dnes je politickou agendou zítra. Pokud stát chce bránit liberální politický systém, dostává se do rozporu, protože v zájmu principu, že žádná společensko-konstitutivní myšlenka nesmí být nikomu násilím vnucována, vnucuje každému liberální společensko-konstitutivní myšlenku. Pokud stát tento systém bránit nechce, pak tu vlastně vzniká dočasné ideové vakuum, v němž stát nechává rozmanité společensko-konstitutivní myšlenky, aby spolu soupeřily. Toto libertariánské řešení liberálního rozporu je skutečně anarchie sui generis. Stát se v takovém okamžiku neztotožňuje s žádnou společensko-konstitutivní myšlenkou, tedy ani se samotným liberalismem. Uniká rozporu jen díky tomu, že v podstatě na ideové úrovni anihiluje. Ano, zdánlivě drží v ruce moc a propůjčuje ji aktuálně vládnoucí společensko-konstitutivní myšlence, ale vlastně jen čeká, jaké myšlence tuto moc předá. Není to však vlastně stát, který drží onu moc, ale ona společensko-konstitutivní myšlenka. Libertariánský stát je tedy contradictio in adiecto. Liberální stát sice není vnitřně rozporný pojem, ale společensko-konstitutivní myšlenka tohoto liberálního státu už ano. 

V oblasti vědeckého bádání tedy stát, který absolutně odmítá cenzurovat, jakožto stát anihiluje rozporem. Stát, který cenzuru používá k ochraně necenzurované vědecké diskuse, se pro změnu opírá o vnitřně rozporný pojem svobody vědeckého bádání. Nakolik má tato svoboda být skutečně zajištěna, natolik musí být hned první a principiální vědecká námitka potlačena. Nakolik potom zajištěna není, natolik nemá smysl o ní mluvit. Druhá cesta z rozporu takzvané svobody vědeckého bádání je podle mého názoru rezignace na tento vnitřně rozporný pojem. Stát nemá povinnost garantovat svobodu vědeckého bádání, nýbrž povinnost potlačovat omyl. Pokud by splněním této povinnosti způsobil větší zlo, než je dosažené dobro, může tuto povinnost v určitém případě nesplnit. Ale jenom proto, že tuto pravomoc lze zneužít, by nás nemělo vést k tomu, že ji budeme popírat. A proto tvrdím, že k vědeckým otázkám z oblasti víry a mravů musí stát – nepřímo podřízený Církvi katolické - zaujmout stanovisko, protože to vyplývá z cíle státu, jímž je sledování obecného dobra. Důkaz jsem předložil v sérii článků Stát a náboženská svoboda. 

5. Závěr

Tvrdím, že jelikož skepse ve vědě se rozkládá rozporem, a právě tak požadavek striktní neutrality státu ve vědeckých otázkách, nelze tvrdit, že stát nesmí v žádných vědeckých otázkách zaujmout postoj. Takový požadavek se totiž rovněž rozkládá rozporem, a to bez ohledu na to, jaké výjimky z něj učiníme. Sporem jsme tedy dokázali, že stát má v některých vědeckých otázkách právo zaujmout postoj. Z jiných dokázaných pravd a z pojmu spravedlnosti lze navíc dokázat, že v otázkách víry a mravů má dokonce povinnost zaujmout postoj. Zaujetí postoje přitom implikuje přímou, nebo alespoň nepřímou cenzuru. Nepřímá cenzura spočívá v odejmutí finanční a institucionální podpory nepřímo cenzurovaným subjektům. Tvrdím tedy, že špatná není cenzura vědy ze strany státu jako taková, je-li namířena proti omylu. Naopak, je-li namířena proti pravdě, jde obvykle o zneužití cenzury. Výchozím bodem je tedy podle mého názoru potírání omylu s případnou tolerancí omylu jako výjimkou z tohoto pravidla. Zastánci svobody vědeckého bádání argumentují přesně opačně: Výchozím bodem je pro ně tolerance omylu, s případným potíráním jako výjimkou z tohoto pravidla. Ve sporu o vakcíny proti covidu zaujal stát postoj. Pominu-li otázku eticky problematického procesu výroby a testování těchto vakcín, v níž stát evidentně pochybil ve věci mravů, zůstává otázka, jestli v tomto konkrétním sporu neměl stát zvolit neutralitu, a jestli když nakonec zaujal postoj v této vědecké otázce, cenzuroval správnou stranu sporu. Osobně se domnívám, že ne. Ale současně tvrdím, že to není důvod pro požadavek striktní neutrality státu ve vědeckých otázkách. Podobně jako zneužívání policie totalitním režimem není důvodem pro požadavek zrušení policie. A podobně jako pronásledování pravého náboženství není důvodem pro požadavek náboženské svobody. 

Poznámky:

1. A touto otázkou zároveň nemůže být sama otázka neutrality ve vědeckých otázkách, protože jinak by vznikl rozpor. Stát tedy může zaujímat stanovisko minimálně k jedné, ale možná také ke všem vědeckým otázkám. Z modality „může“ přitom nevyplývá modalita „musí“, takže ze soudu [K některým vědeckým otázkám (vyjma těch, co…) může stát zaujímat stanovisko.] nelze apodikticky vyvozovat, že stát k některým otázkám musí zaujmout stanovisko. Nicméně nelze to ani vyloučit. Lze to však vyvodit z pojmu spravedlnosti.